Brněnská muzejní noc 2012

Je to cca 10,5 hodiny co oficiálně skončila Brněnská muzejní noc 2012. Chodím na tuto akci od té doby, co žiji v Brně, ani jednou jsem nevynechal, takže mám za sebou 7 z 8 ročníků této akce. Letos jsem snad poprvé cítil, že se mi na ní nechtělo. Rok od roku se jedná o větší a větší akci, více a více lidí, větší a větší tlačenice (tak to aspoň tvrdí pořadatelé/radnice). Nehledě na to, považoval jsem Brněnskou muzejní noc jako výjimečnou a skvělou akci, kterou by si člověk neměl nechat ujít. I přes moji letošní vnitřní nechuť, jsem se nakonec odhodlal jít. Udělal jsem však chybu.

Když jsem cestou na Českou studoval v mobilu program, udivilo mne, jak skromný je doprovodný program. Ať jsem listoval tam a zpět, nenarazil jsem na nic zajímavého. Jediné, co mne zaujalo byla nově opravená hvězdárna. Chtěl jsem si prohlédnout novou budovu, podívat se, jaké nové možnosti planetárium nabízí.

Při listování programem přišel další údiv, který ve mne vzbudily položky “Vstupné” v programu. Letos se rozhodly některé zapojené instituce (13 z 26), vybírat vstupné. Ano, čtete správně “Vstupné”. Ne, že by se jednalo o nějaké horentní sumy, ceny se pohybovaly od dobrovolného vstupného až po 80,-; vesměs se jednalo o 10,- až 20,- položky. Nic, co by člověka nějak bolelo, ale co mi vadí více je princip – muzejní noc je přeci o tom, že jsou všechna muzea volně přístupná! Mám to napsáno na několika průvodcích z minulých let. Jde o základní kámen této akce a najednou je fuč. Trošku mi to připomíná prodej tavených sýrů, které nejsou z mléka (ale z rostlinného tuku). Další věc, co mne trochu zarazila jsou slova organizací, proč k tomuto opatření přistoupila. Jednak kvůli tomu, že jim chybí peníze na doprovodný program (který však stejně nebyl), protože jim letos město zkrátilo dotace o 20%. Je docela úsměvné, že celá akce je pod záštitou Romana Onderky, primátora města Brna, toho samého člověka, který ony dotace zkrátil. Není tajemstvím, že tohoto hňupa, plagiátora a poklepávače (teda bývalého) vůbec nemusím, ale divím se, že ho lidi takhle žerou a volí, když je tahá takto veřejně za nos. Asi mu “z lásky” podaruji sedmičku vína v krabicích od bot. Pro úplnost dodám, že organizátoři sami říkají, že peníze je z bídy nevytrhnou a je to zanedbatelná částka (fakt, tak kam se ty peníze poděly, když ne na ten doprovodný program, který chyběl?).

Další důvod zavedení vstupného je kvůli tomu, aby se regulovali počty návštěvníků, které organizátoři nezvládají. Když jsem si tohle přečetl, tak jsem nevěřil svým očím. Organizace chtějí, aby lidí chodilo méně? To jako vážně? O čem to vlastně ta muzejní noc je? Já si tak naivně myslel o tom, že se prostě hromadně lidi vezmou a místo vysedávání u TV, půjdou všichni do města, navštívit volně přístupná muzea a jiné atrakce v netradiční čas a vykouzlí tím netradiční atmosféru, ze které budou všichni čerpat dobrou náladu, kterou tak zoufale potřebujeme. Místo toho musí organizátoři najímat další lidi, co budou vybírat vstupné, hlídat u vchodů, kontrolovat vstupenky atd. místo toho, aby třeba udělali popisky trasy.

Pojďme ovšem dál… Na České mne čekalo další překvapení – lidi, resp. kde jsou ty lidi? Ty davy? Ne, že by tam žádní lidé nebyli, to zase ne, ale spíše to připomínalo rušný den či nějakou akci na Svoboďáku než masové šílenství jménem Brněnská muzejní noc. Zatím jsem byl sám, takže jsem se rozhodl navštívit Špilberk a Muzeum města Brna. To, že jsem ze Šilingráku došel až na rozhlednu Špilberku, bez toho, aniž bych se někde zasekl o dav či větší hlouček lidí nebo někde musel čekat jenom podtrhuje výše uvedené. Když jsem tu byl naposled před 5 lety, čekal přes 30 min a to jsem byl ještě hodně drzý a předbíhal jsem. Po cestě nahoru jsem se 3 ztratil, protože pořadatelé naprosto nezvládli organizaci prohlídkových tras. Když už jste nějaké našli, tak byly silně zavádějící, místy i zcestné. Na nádvoří Špilberku byl velký poutač “VSTUP DO EXPOZIC” a přitom dveře byly zamčené. V Muzeu města Brna byla jedna zvláště otravná mladá slečna, které každého peskovala za cokoliv. Telefon, běhání, opírání se o vitríny, batoh na zádech nebo za dotaz, proč jsou všude kopie listin, což byla další věc…

V minulých letech jsem se na “umění” asi tolik nesoustředil nebo naopak, že jsem letos byl na začátku muzejní noci sám, jsem se asi soustředil až moc. Uvědomil jsem si, že všechny vystavené písemnosti (což jsou artefakty, které mne zajímají nejvíce), jsou nezdařilé kopie, které se originálu nepodobají ani zdaleka. Jsou bídně naskenovány, ještě hůře vytištěny a předkládány jako nedocenitelná umělecká díla, která si nemůžeme ani vyfotit. Toto pokrytectví mi trošku zvedlo kufr. 

Na Špilasu jsem se potkal s Markétou a dále jsme pokračovali společně. Navštívili jsme postupně Pražákův palác, Uměleckoprůmyslové muzeum a Místodržitelský palác MG. Největší bída byl Pražákův palác. Stálé expozice jsou opravdu stálé (s kopiemi ovšem, dokonce neuvedenými), výstavní plochy zely prázdnotou a 60,- v kasičce na dobrovolné vstupné se mi jevilo tak akorát za nabídnutý program.

Další zklamání byl Dům pánu z Kundštátu. Většina budovy, resp. výstavní plochy byla prázdná a když už tam něco bylo, tak to hodně, opravdu hodně slabé. Anebo jsem to, tak říkajíc nepochopil. Dneska se už za umění považuje to, když vezmete malířské plátno, namícháte si na něj 4 barvy postupně na sebe, aby vznikl barevný přechod. Wau… z toho jsem si opravdu sedl umělecky na zadek!

Do podzemí Zelného trhu, kde bylo nejdražší vstupné (zde byla  pouze sleva 20% v rámci muzejní noci), jsme se vůbec nedostali, jelikož bylo vyprodáno. I ten malý počet lidí stačil, aby se to vyprodalo, i když ono vlastně, když máte nestandardní muzejní noc a standardní počet lístků, tak to jde ráz na ráz.

Ale blížil se vrchol večera. Z Místodržitelského paláce jsme s Markétou odcházeli před 23 hodinou. Poslední 1/6 alias poslední hodinu muzejní noci jsme chtěli v poklidu strávit na opravené hvězdárně. stihnout představení ve 23:30, nebo 0:00, které (jak vím z minulých let) se také konávalo. Autobus nám odjížděl v 23:00, ve 23:08 jsme byli u hlavního vchodu hvězdárny. Byl to poměrně řídký dav lidí. Začal jsem se radovat, že se bez problémů dostaneme na představení 23:30 a možná si i trochu prohlédneme novou hvězdárnu. Nadšení se ale rychle rozplynulo, když u dveří začal vykřikovat jeden blázen, ať ho pustí dovnitř, že už tu čeká od 21:30 a že nepřišel, aby viděl jeho krásný opasek (tím měl na mysli hlavního šéfa hvězdárny, který stal za skleněnými dveřmi). Zprvu jsem nechápal, co se děje a proč se tak zlobí a přišlo mi to trapně směšné. Nebylo ani čtvrt na dvanáct a ten člověk stál přímo u dveří. Příští představení má jisté. Pak jsem ale pochopil, která bije. K nářku se přidala i další žena s identickými stížnostmi. Zaslechl jsem, že skoro už před hodinou začali někde nějak v hvězdárně opatrně oznamovat, že další lidi už pouštět nebudou. Dav to trochu nechápal, protože do konce muzejní noci zbývalo ještě dlouho, hvězdárna byla prázdná a v programu byla pozvánka na prohlídku nové hvězdárny. Když už nic, tak si člověk mohl prohlédnout tu budovu, podívat na pozorovací terasu jako v minulých letech. Nic z toho se nekonalo. Bohužel v programu chyběla informace do kdy je program, stejně tak jako to chybělo kdekoliv poblíž hlavního vchodu hvězdárny. Organizátoři už dávno ztratili odvahu a důstojnost na to jakkoliv tuto skutečnost oznámit čekajícím lidem. Dav začal vyšilovat a situace se přiostřovala. Obešel jsem budovu a východu si odchytl jednoho s organizátorů. Ten mi oznámil, že opravdu další lidi už pouštět nebudou. Hned za mnou se postavilo 6 příslušníků PČR noční zásahové jednotky. Organizátor je pozval dál.

Vrátil jsem se ke vchodu, oznámil to Markétě a několika ostatním okolo včetně toho, že se už blíží PČR, která ten dav rozežene. Chvíli po tom, co jsem to dořekl, tak se tak stalo. Nic dramatického, PČR se jenom postavila do dveří a oznámilo to, co měli organizátoři už dávno explicitně oznámit, nejlépe vytisknout do programu či někde na ceduli ke hlavnímu vchodu. Dav začal diskutovat. V tu chvíli jsem vzal Markétu za ruku a odvedl ji pryč, než jsi PČR bude hrát na hrdiny a něco se jí stane. Obešli jsme hvězdárnu, podívali se na obří, osvětlený, prázdný prostor hvězdárny přes skleněnou stěnu a přemítali o tom, kde se stala chyba. Po chvíli jsme se otočili a vydali se dolů z Kraví hory směr domov. Nebylo ani půl dvanácté. Poprvé jsem odpískal muzejní noc dříve než v 0:00.

Celou cestu dolů jsem přemýšlel o tom, co mi vlastně Brněnská muzejní noc 2012 dala. Na nic jsem nepřišel. Organizátoři mají finanční problém díky nezájmu veřejnosti a ztrátě podpory z té samé strany, která zaštipuje akci samotnou. Organizátoři sami ani nechtějí, aby lidi tolik chodili a nemají ani co vystavovat nebo čím zaujmout. Bohužel… :-(

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Můj dům, můj hrad, můj Android, můj…?

Jeden z mých podnikatelských záměrů je tzn. Konzultant platformy Android. Co to znamená? Prodej svého know-how jiným, věru jednoduchým lidem. A jestli mne tahle (+ mnohé jiné) práce něco naučila, tak to, že ČR nemá budoucnost. Je tady tolik hloupých … Celý příspěvek

Další galerie | | Napsat komentář

Vlasnické právo a partnerký život

Už nějakou dobu se mi honí myšlenka… Kde končí láska a kde začíná potlačování vlastní identity? Taky se Vám stalo, že Váš partner má s vámi velice úzký vztah? Chtěl Vás mít pořád poblíž, bez kontaktu s Vámi nevydržel. Jednoduše … Celý příspěvek

Další galerie | | Napsat komentář

Zase jeden den

Sedím ve vlaku (jak jinak) a čekám než mne proklatý courák ČD, kterému majíc tu drzost říkat “rychlík” vyklopí v Českých Budějovicích, kde si půl hodiny počkám ještě na další, který mne vyklopí ve Strakonicích. Jelikož ČD je úžasná v překonání velkých vzdálenostech (6,5 hod/230 km!), mám spoustu času psát. O čem? Třeba o tomhle obyčejném, zvláštním dni.
Včera jsem to zapíchnul do postele “už” před 23:30, vědom si důležitosti spánku na tento den, ale co naplat, bylo potřeba se trochu “pohrabat v koši” a hledat víčka od Coca-Coly, abychom s Ivošem mohli hrát klikací hru na jejich stránkách. Hodinu jsem programoval makro na vstup jednoho úderu klávesnice v přesně stanovený čas, s přesností na tisíciny vteřiny, abychom potom zjistili, že mají na serveru bordel a je to sportka s o pár řádů nižší pravděpodobností výhry.
Když jsem se ráno probudil, věděl jsem, že tohle nebude dobrý den. Poslední dny mám k práci bytostný odpor. Sešlo se mi mnoho věcí naráz. Mnoho školení, 1 dizertace, pár bokovek (studijních i osobních), 2 články, hodiny v posilovně, Markéta, hluboká tajemství vesmíru, která mi nedají spát a nevím, co dříve.
Aktuálně sedím ve vlaku směr Strakonice, jelikož jsem nenašel nikoho, kdo by mne odvezl (a upřímně se nedivím), kde budu školit příští 3 dny, o čem vím kulové, přičemž mám vést hodinu v posilovně, kde ani nevím, kolik stojí vstup a prakticky vzato mám vlastně být v labině, počítat válcovací kampaň v Michalovém programu (to je na dlouhé vyprávění a cesta zase není tak dlouhá), o které nic nevím a ani vědět nechci. K tomu bych měl číst/psát svou dizertaci, 2 články na konference a organizovat školení pro doktorandy celé fakulty, dokud můžu dojít krávu jménem OPVK projekty. A aby toho nebylo málo, musím zase vyřizovat odpady, čeká mne první daňové přiznání, přiznání pro pojišťovnu, a přehled příjmu pro Českou správu sociálního zabezpečení, zkráceně fond pro důchodce. A aby toho opravdu nebylo málo, vedu 2 soudní spory a nemám si ani s kým zajít na squash. A co je na tom nejhorší? Že bych vlastně měl ležet v posteli a léčit se z nachlazení, které trvá tak plus mínus rok. Divím se sám sobě, že mám jenom ten odpor. Jestli mi někdo řekne, že toho má hodně, tak ho na místě umlátím prvním tvrdým předmětem, který se mi dostane do ruky.
A proč je to obyčejný, zvláštní den? Obyčejný proto, že takových dní poslední dobou mám plno, v podstatě jeden za druhým. Zvláštní proto, že jsem si několikrát vzpomněl na dětství, F-M, basket na hřišti a vůbec, spousta náhod, které mne pořád potkaly. Z dětství si toho moc nepamatuji a už vůbec nerad vzpomínám. Proto si nedovedu vysvětlit, kde se ty vzpomínky ve mně berou.

Rubriky: Každodenní život | 1 komentář

Problém s otevíráním myšlenkových map mezi PC a Androidem

V mobilní verzi MindManageru pro platformu Android je chyba (či absence funkčnosti), která znemožňuje otevírat mapy, které byly editovány v poslední verzi Mindjet Manageru Professional 10.0.043.

Celá věc spočívá v kódování mapy. Mindjet Manager na PC má zjevně ve výchozím nastavení určeno kódování mapy na UTF-16. Toto kódování mobilní verze nepozná. Je tudíž nutné je nastavit manuálně na UTF-8 a vše je potom v pořádku.

Potřebné nastavení je v Mindjet Manager Options (tlačítko M, v seznamu dole), položka Save, uprostřed vpravo je položka “Encoding on saving”. V seznamu vyberte položku UTF-8.

Rubriky: Android, Počítače a Internet | Štítky: , , , , | Napsat komentář

Po 9 letech měním Firefox za Operu

Je čas na změnu. Na velkou změnu. Změnu programu, který používáme všichni nejčastěji – Internetový prohlížeč.
Od začátku jsem nefandil Internet Exploreru. Už v době Dial-up přípojení, kdy jsem se jednou za měsíc dostal na internet v knihovně naší ZŠ, kde jsme s kamarádem Radimem stahovali obrázky lodí ze Star Treku [15 min jeden obrázek!!! ať žijou modemy :-) ], jsme používali Netscape Navigátor. Ten se potom transformoval na projekt Mozilla, který potom plynule přešel na projekt Firefox.
Byl jsem s Firefoxem dlouho spokojen, dokud nepřišel Google Chrome a Microsoft po x letech s novou verzí Internet Exploreru. Firefox si přestal držet svou linii, dal se více na kopírování vizuálního zpracování, ovládání i funkcí. Při občasném prohlížení u známých či jiných PC, jsem si všiml, jak je můj domácí Firefox pomalý. V práci jsem si nainstaloval Chrome, který však také nahradím Operou. Viděl jsem, že Google Chrome je rychlejší jak ve startu i vykreslování stránek, ale to bych i přežil. Židli si ale Firefox podtrhl u mne sám. Začal vydávat jednu verzi za druhou (že by Chrome inspirace?). Verze Firefox 1.0 vyšla 9. listopadu 2004, verze 4.0 22. března 2011. Za to verze 10.0 vyšla před 5 dny, 31. 1. 2012. Docela šrumec, když si vezmete, že první 4 verze vám trvá 7 let a dalších 6 verzí sotva 10 měsíců. Ale i to bych přežil… Problém je v tom, že pro uživatele se pozitivně změnilo pramálo a jednalo se především o kosmetické změny. A ono vás to naštve, když už vás začne otravovat i váš oblíbený prohlížeč s častými aktualizacemi, abyste nakonec zjistili, že se jedna ikona přesunula zleva do prava.
Hřebíček do rakve však Lišce zatloukla jeho mobilní verze. Nyní řeším problém synchronizace. Denně sedím u 2 počítačů, tabletu a mobilního telefonu, který tablet připomíná (ano, je to opravdu mobil a ano, dá se to opravdu pořád nosit). Problém je, že potřebuji mít všude své záložky, hesla a bez reklam. Toto jediné splňuje v současné době Opera. Bez reklam se dá použít jenom Firefox, Dolphin HD a Opera. Chrome a jeho rádoby bezejmená mutace v každém Androidím telefonu něco jako filtr reklamy nikdy mít nebude [schválně, jestli uhádnete proč :-) ]. Dolphin jde spojit s Firefoxem, ale dám přednost nativnímu řešení od Opery, kde se navíc jedná o jednu firmu, jeden produkt v několika portech na různé platformy.

Rubriky: Uncategorized | Napsat komentář

Stieg Larson a jeho pseudo trilogie Milénium

V duchu svého novoročního přecevzetí, ve kterém jsem si říkal, že se vrátím k publikační činnosti, bych rád dnes pohovořil o “trilogii” Milénium od Stiega Larssona, ale z jiného úhlu pohledu, než je běžné.

Nejprve bych začal tím, co trilogie je a co trilogie není. Když jsem se v 6. třídě učil o tom, co to je trilogie, bylo mi řečeno, že to jsou 3 literální díla, které jsou spolu nějak spjaty. Např. postavami nebo místem, na kterém se děj odehrává. Wikipedie o trilogii říká: Trilogie je umělecké dílo, nejčastěji literární, o třech relativně samostatných částech, které spolu souvisejí motivicky, látkově nebo problémově. Učitel Hrabec nám to tehdy vysvětlil jednoduše: “Můžete si přečíst libovolný díl trilogie a pořád vám obsah bude dávat smysl a nebudete o nic ochuzeni.” Děj, který se odehrává v jednom díle, v tomto díle také končí a nepotřebuje ke svému vyprávění přímé znalosti jiného dílu trilogie.

Bohužel tento termín se dost často plete i v očích odborné veřejnosti. Nejčastější chyba, se kterou se v tomto ohledu setkávám je označení díla J. R. R. Tolkiena – Pán Prstenů za trilogii. Pokud jste tyto knihy četli, víte, že děj na sebe přímo navazuje a pokud začnete např. u 2. dílu, tak z Pána Prstenů asi moc moudří nebudete. Je to jeden dlouhý román, který byl rozdělen na 3 části kvůli tomu, že cca 7 let po 2. světová válce a cena papíru byla stále vysoká. Vydavatele napadlo, že román rozdělí na 3 části, které budou pro lidi více cenově dostupné. Podtitul “Společenstvo prstenu” vymyslel Tolkien sám, “Dvě věže” vymyslel vydavatel a ten také přišel s 3. podtitulem – Návrat krále. Tolkien s ním nesouhlasil, protože příliš prozrazoval děj knihy dopředu. Byl však přehlasován vydavatelem. O 50 později se na tyto skutečnosti již zapomnělo a Pán Prstenů je mylně označován jako trilogie.

Takový omyl se bohužel stal i u Milénia, i kde jsou však okolnosti jiné. Stieg Larsson náhle zemřel. Nebyl s dílem Milénia hotov. Plánoval více než ony 3 knihy, které posmrtně vyšly. Hovoří se až o 6 dalších dílech (celkově tedy 9). Dokonce existuje nedokončený (3/4 z celkové délky) rukopis 4. dílu.

Díly se původně jmenovaly:
Muži, kteří nenávidí ženy
Dívka, která si hrála s ohněm
Pevnost v oblacích, která vybuchla

Díly u nás byly vydány s těmito názvy:
Muži, kteří nenávidí ženy
Dívka, která si hrála s ohněm
Dívka, která kopla do vosího hnízda

V UK/US byly díly vydány s těmito názvy:
Dívka, s tetováním draka
Dívka, která si hrála s ohněm
Dívka, která kopla do vosího hnízda 

Byly taktéž natočeny švédské adaptace těchto románů s originálními názvy, celosvětově však šly do distribuce s názvy:
Dívka, s tetováním draka
Dívka, která si hrála s ohněm
Dívka, která kopla do vosího hnízda

Je zjevné, že jakmile lidem, co vlastnili práva na knihy/filmy k Miléniu, brzy pochopili, že z toho bude celosvětový hit a manipulace s názvy je zjevná.

A co na to čtenář/divák? Když silně přimhouříme oči, tak 1. kniha a 2. kniha by se daly označit za 2 samostatné díly. To se ovšem nedá říci o 2. a 3. díle. Když jsem já přečetl Muži, kteří nenávidí ženy, nechal jsem na půl roku Stiega Larssona a jeho dílo spát. Nic mne nenutilo si přečíst ihned další díl. Po přečtení 2. dílu okamžitě sáhnete, protože je přímým pokračováním. Jeden bez druhého nedávají sebemenší smysl. Řekl bych, že 2. díl byl příliš dlouhý, tak ho Stieg Larsson rozdělil na 2 nesamostatné části. Tragikomické je, že při troše citu a uhlazování by to mohla být 1 kniha. U 2. dílu jsem začal knihu vnímat až někdy v 1/3. Do té doby byla kniha nudná a nezáživná. Dovídali jsme se, jak se hlavní i vedlejší postavy opaluji, co jí na snídani, co si objednávají u baru, co čtou (zprostředkovaně obsah dalších knih) atd. pro pozdější děj zcela nepodstatné. I mnohé pozdější pasáže jsou napsány příliš rozvláčně. Autor popisuje s precizností i vedlejší postavy, čtenáři je ovšem servírována vata na stříbrném podnose (možná proto aby se vyplnilo ono místo 2 dílů???). Min. 1/3 knihy by se dala s klidem vypustit při troše citu i více. Autor sám sebe degraduje. Po prvním díle, kde byly popisy postav vyváženy s dějem, čtenář neměl moc šancí se nudit. Vysoká hodnocení 2. dílu jsou zcestná.

Protipól 2. dílu je jeho následovník. Nevytváří jako předtím klasickou bipolární strukturu vyprávění (tj. Ti dobří proti těm zlým), nýbrž staví další a další příběhové mosty. Někdy až tolik, že by to dalo zabrat i Leonardu Eulerovi. Autor rozehrává příběh na všechny strany. Představuje další a další postavy s jejich příběhy od dětství až za hrob. I u toho posledního uklízeče víme, jak se dostal do Švédska, kolik měl bratrů, sester, kdo a kdy je povraždil, proč postava kulhá, na koho se dívá, když jde okolo… Bohužel, děj se kvůli tomu čas od času zastaví.

Milénium je nepochybně zdařilé literární dílo, které může hrát s kartami, které se jen tak neobjevují. Nicméně autor sám si podřezává v určitých směrech stoličku a nedokáže vystoupit ze svého stínu. Není to trilogie a není to ani dílo o 3. částech. Jsou to 2 příběhy, ve  3 kusech.

*****

Rubriky: Zábava | Napsat komentář