2010 – The end

Rok čekání na něco, co nepřišlo.

Prolog:

Celý tenhle rok jsem na něco čekal. Nejprve na lásku, po lásce na volno na lásku, po volnu na peníze na volno. Nic z toho nepřišlo. Přemýšlím, jestli napsat bohužel nebo bohudík. U toho všeho čekání jsem měl možnost se zastavit a popřemýšlet o svém životě. Jak moc se různí o mých představ. Jak moc ho ovlivňují jiní lidé a okolnosti, které nemohu anebo mohu, ale neovlivňuji. Uvědomil jsem si, že musím spousty věci ve svém životě změnit. Ale to už předbíhám… pojďme si projet měsíce jeden po druhém, tak jak si je pamatuji.

PS:
Omlouvám se za chyby a překlepy, ale že to bude tak dlouhý článek jsem nečekal a číst ho celý po sobě je jednak pracné, to mi dá určitě za pravdu každý kdo někdy něco psal a jednak nemohu. Slíbil jsem si, že tyhle články přečtu nejdříve za 5 let, čili v roce 2014 nejdříve. A pokud je čtete později, než v roce 2014, tak mi chyby prosím oznamte. Děkuji

Leden

Po ne moc vydařeném Silvestru s Radkou a její kamarádkou, který jsme strávili na bowlingu, který mi připomínal Riviéru z F-M, kdy jsme se rozešli (během rána) a pak jakože zase sešli, jsem se vrhnul do práce na diplomce. Mám po zkouškách a volno na to. Nicméně je mi to prd platné. Byrokratický aparát na ÚK, neschopnost mého vedoucího, který se mnou v začátcích nedokázal držet krok, se začíná projevovat. Do práce se mi vůbec nechce, prakticky je to pořád o tom samém. V posledním týdnu Ledna přichází první útok ze strany vedoucího a právem. Jeho nezájem o diplomku způsobil můj nezájem. Prý mám nepořádek ve výkresech a zdržuji výrobu. Což i pravda, ale vtipnější je to, že výrobu zdržuje hlavně to, že on je neschopný zajistit výrobu drážky mimo ústav. Jak u kokotů… Nejsem si jist, co víc k tomu napsat. Hrabat se ve staré mašině, bez potřebných nástrojů a lidí. Bomba diplomka. Tu jsem si vážně vybral sám…?
Náš vztah jsme s Radkou řešili prakticky celou polovinu ledna a ve chvíli, kdy jsem byl poprvé s Luckou, jsem věděl, že musí skončit. Sice jsem po ní ještě jednou zatoužil o pár týdnů později v únoru, ale to byla chvilková slabost. A tak jsem opustil někoho, kdo mne miloval, kvůli někomu, kdo se mi líbil. A věru byla to osoba, na kterou do smrti nezapomenu. 😦 Poprvé jsme se setkali tváří v tvář, když Honza přišel k nám na koleje hrát na klavír. To už jsme měli za sebou pár hodin nachatováno, ale nic nenahradí realitu. Po zbytek ledna pro mne nastalo krásné období sbližování se s osobou, kterou jsem byl uchvácen.

Únor

Opět jsem se setkal s Radkou. Kdyby neměla krámy, tak bychom skončili v posteli. Sám se sobě divím, že bych to udělal. Co už, asi jsem nenapravitelný. Únor byl jinak poklidný měsíc. Na diplomce jsem prakticky nedělal a věnoval se Lucce. Byly to krásné chvíle, které jsme spolu strávili. Čirou náhodou jsem také narazil na reklamu Henryho (správce kolejnetu) na jeho domácí saunu. Takže se pro mne Listovky staly o něco příjemnější k životu. Na Valentýna jsem poprvé s Katarínou zavítal do sauny. Škoda, že byla tak upjatá a že jsme se nechodili zchladit do sprch studenou vodou. Začal jsem splétat rozsáhlé plány na to, s kým půjdu do sauny. Hodně jsme to řešili s Honzou Vernerem. Byla to docela prča. 🙂 Kdo s námi půjde, kdo bude nahý, kdo ne, kdo se s námi vyspí…
Chodil jsem stále doučovat Martina Prokeše a snažil se ještě o jiné, ale moc se to nedařilo. Koupil jsem si 32GB SDHC kartu do D2, která mi ovšem byla na nic. Toť nakupování u transparentní firmy na internetu, jak se prodávající nazval. Také jsem se snažil udžet kontakt s Veronikou Ebringerovou, ale s tou holčinou je to opravdu těžké. V únoru mne taky zkasírovala Muchová o 500,- za strech diplom, kde jsem potkal spoustu krásných slečen. Škoda, že to byl jenom jeden den. 😦 Olga mne začala otravovat kvůli odpadům (sakra, to bude asi příští rok zase!!! Shit shit shit!!! 😦  ) Hláška měsíce made by Petr, který nechce dát 20,- na novou mikrovlnku. Z principu. No z principu jsem se mu vysmál, zatím za zády. Další pěkná story do mé sbírky. Mám takový pocit, že poslední dobou nedokážu mluvit o ničem jiném, než o něm a jaký je to mimoň. Promiňte mi to lidi. On fakt leze na mozek.

Březen

Začátek Instruktora kondičního posilování: Těžká to kapitola mého života. Rozhodl jsem se věnovat velkou část svého života posilování. Tenhle kurz mi má otevřít cestu do užších kruhů správy posilovny a k novým lidem. Ale kdo by to byl na začátku řekl, že to bude tak těžké.  Přes týden práce, škola, diplomka, posilovna, o víkendech kurz. Kurnik, proč jsem to neudělal už dávno? Proč to musím dělat zrovna teď před diplomkou? Nevím, jestli mi za to ty peníze stojí, ale alespoň jsem se začal aktivně zajímat o své tělo a jeho problémy. (To jsem ještě netušil, že mi to vydrží tak dlouho a objevím tolik problémů. Pozn. při korekci). Ovšem začátek samotného kurzu mi udělal radost – blok přednášek s tou samou skupinou holek, jako na strech diplomu. Neváhám a organizuji nahrávání přednášek, abych vyprosil maily a čísla slečen. Jak podlé, já vím, ale opět se řídím skvělým heslem „Lepší litovat něčeho, co člověk udělal, než něčeho, co neudělal.
Hned v prvním týdnu jsem potkal zajímavou slečnu – Veroniku Švachovou. Docela pěkná slečna, inteligentní. Probůh, jen kdyby nebyla věřící a věděla, co chce. Anebo to ví, jenom to budí jiný dojem a já to nejsem. Poznal jsem jí na chatu, pozval na čaj. Vtipné bylo to, jak posunula notebook od Petra, za což jsem potom dostal vynadáno. Na můj vkus, docela úlet, tehdy jsem poznal, že náš vztah spolubydlících se začíná hroutit. Alespoň z mé strany. Další zářez na futro hlášek. To teď vypadá jako strom na ostrově, kde bydlel 30 let Robison Crusoe ve své životní fázi trosečníka. Říkám si, že by nebylo od věci to dát třeba na Facebook. Ale moc práce a ten facebook zase tolik nemusím.
Ten samý týden jsem také poprvé využil kontaktů, které jsem posbíral na přednáškách a snažil se sbalil 2 slečny. Jenda, ta hezčí se samozřejmě nechytla, ale druhá – Daniela, tak ta zavítala do mých komnat poprvé kvůli doučování. Přemýšlím, co mne všechno k tomu vede, když bych měl být šťastný s Luckou, asi něco nehraje a já o tom nevím. I když, znám její rodinu, chodím k ní na večer, strávili jsme hezký večer ve vaně při svíčkách.
Henry mi říká při jednom ze saunovacích večerů, že tam pokaždé chodím s jinou a má i pravdu. Beru to jako kompliment.
Na diplomce jsem otázky rozchození zařízení prakticky nic neudělal. Žeru Vrbkovi emaily, kde mi pořád říká to samé (nachystejte 5% prokluz, jako kdybych to už neslyšel stokrát). Jednou jsem se krásně zhulil, napsal mu dlouhý, vyblitý mail a totálně změnil postoj. Začal jsem mu lézt do zadku, začal jsem mu vykat (Ano, správně, vykat. Byla to vtipná situace, kdy on mi vykal a já mu tykal. 🙂 ) a snažil pod vlivem knížky „Jak si udělat přátele a působit dobře na lidi“ navodit lepší pracovní atmosféru. Škoda, že chudák Martin, neví co se mnou. A to asi nikdo na ÚK. Ale řekl bych, že se mnou dobře baví. Snažím se zprovoznit 5% prokluz a to se může povést jenom skrze vybroušení drážky do řemenice, ale Konečný mi to nechce udělat, Vrbka mne v tom nechal a na mne jako takového, všichni kašlou.
Další týden jsem měl další ze svých záchvatů pracovitosti způsobené trávou. Zkusil jsem zkontaktovat pověřenou osobu skrze Vaška Kusáka. Bylo to příjemné setkání, škoda, že mi nemohl pomoci. Chudák asi taky neví, kde mu hlava stojí. Takže drážku budu muset udělat ručně. A taky jsem ji udělal a zařízení konečně rozjel. Hláška měsíce je ta, že poté, co jsem to konečně rozjel, tak mi Vrba říká, že už nevidí moc šancí dodělat diplomku včas. To bych se na to podíval, pane doktore, s IQ plastového uzávěru.
V půli dubna jsem získal nového klienta – Jana Packa. Velice inteligentní kluk. Řekl bych, že kdyby více rozvíjel svůj intelekt, tak by mohl být 3 třídy na de mnou, takhle je jenom 1. Prodal jsem SDHC kartu. Nejprve tu špatnou někomu, komu to vyhovovalo, pak svou 16GB a koupil novou 32GB.
V půli dubna se taky uskutečnila naše chodbovka. Důvod? Oslava nové mikrovlnky. Konečně nebudu muset chodit s vločkami o patro níže. Jaký to luxus. Vydařená akce. Měla několik fází. První byl příchod, zvolil jsem opravdu netradiční entrée. Ten samý večer jsem byl taky v sauně a přišel jsem zrovna, když byla v plném proudu. Chce to odvahu projít naostro v županu skrze celou chodbu. Druhá fáze byla, postupně se seznámil se všemi lidmi. Bohužel slečny, z atraktivního pokoje C03-630 zůstaly doma. To jsem nejprve kvitoval se sprostými slovy, později na to hodil bobek. Třetí fáze byla to, když každému povyprávěl, s jakým debilem to vlastně bydlím. Vždy jsem nahodil emotivní monolog, kde jsem přiznal vlastní chybu s ním bydlet, přihodil pár vtipných scének z natáčení a celé si to zopakoval tak 6krát. V téhle fázi si ke mně přisedla i jistá slečna, jménem Beata. Půjčila mi kdysi sklo na hulení. To prolomilo ledy a začali jsme plynule bavit o našich životech. Začali jsme u Hanky, pak přešli na hulení a skončili u Petra. Poté, co si na nás někdo stěžoval, tak jsme se uklidili do studovny, kde jsme pokračovali, a já snažil sbalit Beatu. A o to jsem se snažil asi až do 6 do rána. Málem bych zapomněl, že ten večer Sáblíková vyhrála nějaký závod a my to projeli v hokeji. Ráno jsem se probudil u Beaty, vrátil se za přiblblého úsměvu pokojské do svého pokoje, kde jsem se při masáži Beatu snažil znova sbalit asi do 9h, pak už jsem fakt musel jít spát.
Konec března. První vážné problémy s Luckou. Že bych se jí už tolik nevěnoval? Anebo moc? Kdo ví… tak jako tak, se to sere. 😦 S Beatou jsme se poměrně dobře spřátelili. Řekl bych, že až moc. Ona z Brna odchází a má spoustu času, protože nemá školu. Já mám diplomku a hroutící se vztah. Vmanévroval jsem se do pěkné šlamastiky. Trávím moc s času s někým, s kým ho tolik trávit nemusím a zároveň je to lepší než s Luckou, ale vnitřně ho chci trávit s Luckou, ale nemůžu. 😦
Bohužel s Dančou to taky nevyjde. Zjistil jsem něco o jejím intimním životě, což mi brání, abych s ní v tom pokračoval. Skončili jsme u orálu a tam to i zůstane.
Diplomku už radši nekomentuji. Vyměňuji si vtipné emaily o tom, kdo sežene řetěz za 250,- a kdo zaplatí. Kdo kdy zavolá elektrikáři atd. Já si vymýšlím, Vrbka si vymýšlí. Fun work. Škoda plýtvat místem. Moje nadšení a vstřícnost opět vyprchávají. Vrbkova vstřícnost a obětavost končí u gesta dobré vůle – 2 články k diplomce, které mi věnoval. Jeden si vytiskl omylem dvakrát a druhý si poslal na A3 tiskárnu. Není to vedoucí k pohledání? 🙂

Duben

Beata začala pracovat v Cafe 09 (kavárna v MZK (Moravská Zemská Knihovna)). A začala mi nosit večeře. Luxus, na který bych si rychle zvyknul. Ale vím, že to nebude napořád, tak se jí snažím nezneužívat. Moc mi to nejde.
Lucka mne ničí. Věty typu, nezačneme znova, protože není na čem, mne dohání pláči. Nedokáži pochopit, kde se to něco, ten náboj mezi námi, vytratil. Jedna dlouhá výměna názorů střídá druhou. Prosby a výhružky, čekání, nezvedání telefonu. Komunikace jak má být. Ještě se do toho připletl Honza, který v tom sehrál roli bůh ví jakou. Jeho smysl pro správné chování ke všem za každé situace a 0% tzn. „Bro codexu“ mne občas udivuje.
Tohle píšu zpětně. V půli dubna se náš vztah s Luckou totálně rozpadl. Už podruhé a definitivně. Odmítá se se mnou setkat. Poprvé se mi ji ještě podařilo přemluvit k setkání, kde jsme při procházce v Ponavě podařilo přesvědčit, že to musíme zkusit. Ani nevím, kde se co polámalo. Z dostupných informací, co vím, tak jsem moc dobrý, moc sladký, moc měkký. Proto mne nechce. Napadá mne jenom komentář WTF???
Beata je mi fyzickou i psychickou podporou. Trávím u ní dost času, abych utekl před Petrem. Nosí mi jídlo, spí se mnou. Co víc si přát. Snad jenom aby Lucka byla se mnou. Po zbytek dubna jsem byl zahrabaný v Matlabu a programoval numerické metody. Nakonec mi to za 2 týdny práce (a nic moc námahy) hodilo 8500,- čistá ruka. Solidní přivýdělek, půjde to na prázdniny. Poslední prázdniny v mém životě. Snad si je pořádně užiju, když budou tyhle peníze. Jen si tak říkám…? Co ta diplomka? Mám toho málo? 🙂 Jak se to vezme, když člověk dostává od vedoucího pokyny prostřednictvím hluchých emailů a posílání odkazů na pokyny pro ÚK. A i když Vrbka odhalil jeden můj podvod s kotouči, tak se mi podařilo rozjet R-MAT a měřit. Hurá!!! Jenže co teď?
Pomalu se začínám Beatě vyhýbat. Trávím s ní moc času. Přijde mi, že to začíná brát moc vážně. Já mezitím na chatu potkal jinou Radku, Loudu jednu. Přišla mi krásná na fotografiích. Škoda, že fotografie neznamená, že lidé v takovém stavu zůstanou.

Květen

1. květen – Máj, lásky to čas. Mne se jí zoufale nedostává. I když jsem byl s 5 slečnami pod rozkvetlou třešní. Lenka Volfová, Renáta ToTamNepiš… atd. ale stejně nic moc. Snažím se akorát zapomenout na Lucku. Potkal jsem krásnou slečnu, jménem Romana. Sice děsný chrup a měla by více dbát na ústní hygienu, ale jinak je to nádherná slečna. Tu sbalit, to by bylo super.
Beata má strach o peníze, jestli jí vůbec dají. A musím říci, že oprávněně. Z toho, co jsem vyslechl, tak to jsou pěkné svině, co se týká vztahu k zaměstnancům. Radku jsem přesvědčil na saunu. Sice je na hlavu padlá (fakt, byla dokonce v blázinci, ale člověk pozná po 20 min rozhovoru, že něco není OK), na druhou stranu, její sexuální portfolio je velice obsáhlé. Škoda, že nedosažitelné. Vzal jsem jí s sebou do Zone4you na prohlídku. Nesplnilo to takový záměr, jak jsem čekal.
Romanu jsem nezaujal. Škoda, její tělo zaujalo mne a hodně. Musím se více snažit. Zažil jsem s ní pro mne pár nezapomenutelných chvil. Musím je ještě rozšířit. Na Loudu jsem se vykašlal. Nemělo to smysl. A hlavně chci se soustředit na Romanu. Možná se mi ji opravdu podaří zaujmout, když to budu hrát jenom na její kartu. Docela jsem se zaradoval, když mi řekla, že má lísky na Majáles. Tak jsme se tam poprvé v životě vydali. Bohužel byla docela kosa, před začátkem i pršelo. Na schůzku jsem přišel pozdě. Před schůzkou ještě narychlo doučoval Honzu Packa u něj doma. Měl mě hodit autem na místo setkání, ale kvůli zácpě to nešlo. Doběhl jsem pěšky a pak si spletl směr cesty trolejbusu. Místo směrem na Pisárky jsem běžel jednu zastávku zpět na Mendlák. Takže začátek rande s 30 min zpožděným. Nemohl jsem si přát lepší začátek rande s holkou alá studená ryba. Xindl X jsem propásl, prakticky vlastní vinnou, první 3 kapely mi vcelku nic neříkali, Horkýže slíže apod. mne fakt neberou. Těšil jsem se leda Kryštofy, ale to bylo ještě daleko. Snažil jsem se do Romany dostat nějaké pivo, aby pookřála, ale u druhého se zasekla s bolestivou hlavou. Takže jsme se zvedli a já ji doprovodil na autobus. Tam jsem ji předal peníze za lístek a řekl, že tu zůstávám. Nechápu, čemu se divila. Po návratu jsem potkal Pepu „Vtipálka“, což bylo na jednu opruz – je to vůl, na druhou stranu jsem nemusel být sám. Stejně jsem se mu vytratil, když jsem potkal Alici s Ondrou. S nimi jsem se vmísil do davu a užil si koncert Kryštofa. Sedli jsme potom na tribunu, žvatlali o ničem a já sledoval, jak Alice usíná. Poté co odešly, tak jsem pro změnu Macu, bývalou spolubydlící od Táni. S ní a jejími kumpány jsem vyposlech koncert Support Lesbiens, opět kapela, která mi nic neříká, ale byla tam slečna, co sice kouřila, ale docela mne přitahovala. Po 22h jsme se zvedli a jeli na Flédu. Proč jeli oni nevím, já jel směr domů. Ochutnal jsem poprvé kebab, podělil se s ostatními a sledoval onu slečnu. Zjistil jsem, že taky bydlí na Listovkách (hurá!). Po 20 min tlachání jsme se rozhodli sešlost opustit a vydat se na koleje. U Listovek jsme se rozešli. Já a slečna na Listovky, Maca a zbytek na PPV. Ten den jsem asi své kouzlo nechal ve druhých kalhotách, protože jsem během 2 min cesty na pokoj, nezvládl slečnu sbalit.
Ve škole nic moc. Dodělávám diplomku a vyměňuji si pořád urgentní emaily s Vrbkou. Pořád straší svou cestou do USA, jako kdybychom se z toho měli posadit na prdel. Najednou by všechno chtěl. Když shrnu vývoj za posledních pár týdnu, vše co se stalo – můj menší podvod se záměnou kotoučů, jeho dotazy typu, co budeme měřit, tak je to po hlavně do prdele. Vrba nemá vůbec šajnu, co by chtěl dělat. Myslel si, že už to vzdám a nyní se ukazuje, že nemá představu vůbec o tom, k čemu to druhé zařízení využít. Ale hlavně, že jsem měl nachystat 5% prokluz. Pověřil mne výpočtem něčeho (abych měl třeba co dělat??? 🙂 ), co už sám má, jenom to odmítl dát k dispozici, což bych ještě pochopil, ale neustále opakování, že je něco špatně a neříci proč, je věc druhá. Měřil jsem do půli května, nějak zkompletoval a nechal mu to jako čtení na spaní do letadla. Ještě předtím mne decentně upozornil, že to mám nechat přečíst ještě někomu (proboha komu? Vždyť nikomu se ty žvásty o R-MATu nebude chtít číst, ani jemu ne), že to asi nebude číst všechno slova od slova. Poté, co mi předal opravené poznámky, od nekompletní diplomky kterou jsem tisk sám (halóoo, co ta vaše velká tiskárna v kanclu za Vámi??? To už UK nemá ani na papír, že to musím tisknout sám, když jsme v časové tísni, za kterou ani nemůžu já?) bych řekl, že viděl tak 25% max. Štěstí, že už bude od něj pokoj a já mohu dál v klidu psát, vyhodnocovat a zažít třeba psát tu druhou práci pro instruktora kondičního posilování. Do toho všeho Ignis Brunensis a moje posedlost ohňostroji. Sehnat někoho na každý představení díky jejich snížení na 3 je kupodivu těžší, než jsem si myslel. Musím se rozhodovat o to, kde s kým půjdu. A vymýšlet si výmluvy, proč s někým nejdu tam a tam. Mám já to vůbec zapotřebí? Lidé, se kterými bych rád šel, nechtějí jít se mnou a já nechci jít s těmi, co chtějí jít se mnou. Sakra kde je chyba?
Na sklonku měsíce jsem se poprvé nechal změřit pomocí In-Body měření. Zorganizoval to Dan Picka a vzal jsem s sebou i Loudu. A dopadl jsem vcelku dobře. Procento podkožního tuku mne překvapilo, čekal jsem podstatně vyšší číslo.

Červen

Perný měsíc, proto mi nezbylo moc času pro něj něco psát. Takže píšu zpětně a přemýšlím co napsat. Zkráceně by se to dalo napsat takto: Státnice, přijímačky a druhé státnice. Mezitím jsem si našel čas si odzkoušet i venkovní bazén na kraví hoře. Poprvé jsem tam zavítal s Janem Vernerem, Šárkou a její spolužačkou Katkou. Super návštěva. Několikrát jsem si ji ještě zopakoval. Potkal jsem tam i strašně krásnou slečnu, jménem Beata. Bohužel už měla přítele, tak jsem neuspěl, i když jsem se snažil. Více než 2 setkání za účelem předání studijních materiálů, které jsem potřeboval pro akreditaci instruktora kondičního posilování. A tak jsem se věnoval Romaně, bohužel s nic moc výsledkem. Zbytečně jsem se za ní honil. Opět za někým, kdo se mi líbí, ale ne já jemu.
S Honzou Vernerem jsem po státnicích nanečisto (taková hovadina, co si vymysleli na ÚK kvůli projektu, co měli z EÚ), zašli do Terče pokecat. Zhulili jsme se před Terčem s nějakým neznámým týpkem, co nám dal nějaký shit. Byl evidentně zkušený, velkoryse nabízel hulení 2 krásným slečnám, na které jsme se taky chytly, ale v kapse mnohem lepší model, který nám zatajil. Všude bylo plno oslavenců po SZZ, mne to teprve čekalo. Když se Honza vytratil, tak jsem se už chtěl taky vytratit, ale měl jsem ještě dost času, než pojede rozjed. Tak jsem si přisedl k 3 doktorandům z FEKTu. Zajímavě jsme si pokecali. Sice byli trochu namyšlení, to Ph.D. jim trochu stouplo do hlavy, ale účel to splnilo. Dokonce jsem jeden rozjezd vynechal a šel až na další. Mezitím k nám přistoupila pro mne neznámá skupina lidí, která se bavila s těmi doktorandy. Přidal jsem se do rozhovoru. Vesměs se mnou komunikovala jedna slečna. Vypadala hodně inteligentně. Škoda, že jsem si na ní nevzal číslo, protože byla opravdu příjemná. Vztahy a nechme vztahy a pojďme na to, co bylo v červnu opravdu důležité.
Diplomka nedostala moc dobré hodnocení. I když jsem si myslel, že s Vrbkou jsme si svoje už hodili za hlavu, tak chyba lávky. Ústní hodnocení dobrá, s menšími chybami, sklidila nakonec slušnou šťavnou kritiku od oponenta. Vrbka se nezmohl na nic jiného, než hodnocení o délce 2 věc. První z nich byla opis posledních věd oponenta.
Na státnice jsem se tudíž pořádně připravil. Myslím prezentaci. O strojařině jako takové jsem toho moc nevěděl. Nebyl čas se to učit. Doufal jsem, že mne nechají v klidu projít. Což se asi stalo. Otázky se daly. Oponenta jsem musel několikrát upomínat na sled a přesné znění jeho otázky, protože on upomínal mne, že mu neodpovídám. Chtělo by to telepatii. 🙂 Když jsem vylezl ven, po chvíli jsem slyšel hlasitý smích Hartla. Po chvíli diskuze na téma diplomka, se to stočilo na mé hodnocení v systému, které jsem napsal před 18 měsíci. Tomu se říká profesionální přístup. V tu chvíli jsem pochopil, že si se svým titulem můžu tak maximálně vytřít zadek, protože pokud budou existovat lidé typu Vrbka, či Hartl, tak tyhle zkoušky nemají žádnou cenu. Poté, co jsem se vrátil do místnosti a slyšel, že jsem složil závěrečnou zkoušku, odebral jsem se domů psát 2. práci. Na oslavy bude čas potom, až bude volno. Odpoledne jsme si přišli poslechnout slavnostní vyhlášení. Myslel jsem, že jenom já mám divný pocit z ÚK, ale po té, co Hartl nadiktoval známky a křivdil především Tomáši Sikorovi, který měl tu odvahu studovat, dělat a prezentovat diplomku v angličtině, tak to bylo značně nefér. U sebe bych to pochopil, ale u něj? On si to fakt nezasloužil. K oné sešlosti pozvali i 2 premianty třídy, měl se konat závěrečný přípitek. Ale nekonal. Nějak nikdo nevěděl, co se má dít. Skončil proslov a najednou bylo ticho. Každý na sebe trapně koukal. To já už se tiše sunul ke dveřím. Čekala mne posilovna a klasický čtvrteční trénink, SZZ ne SZZ. Večer jsme to šli zapít. Kluci v sobě měli už pár kol, když jsem přišel. Takovou hromádku neštěstí, jako byla možnost vidět u toho stolu, jsem už dlouho neviděl. Na to, že tam seděli čerstvě promovaní inženýři, tak nás trápila podivná pachuť na patře. Pachuť jménem ÚK. Když jsem klukům řekl, že jdu k Hartlovi na Ph.D. tak šli málem do kolen. A nedivím se. Nevím, proč jsem nešel já. 🙂 Byl to ten nejblbější nápad, který jsem tenhle rok měl. To beze sporu.
Malá vsuvka o SPULu. Už minulý rok mne napadlo, udělal prázdninovou úschovnu na Listovkách. Min. rok na to bylo už pozdě, teď víceméně taky. Ale pro lidi na patře jsem to mohl udělat. Zkusil jsem to. Zašel za provozní, vysvětlil ji záměr a stačilo. Dobrá věc se povedla. Takže i když jsem měl psát práci, pořád jsem tak nějak dělal něco jiného. Projekt jsem nazval SPUL. Vytvořil jsem web a snažil se udělat malou propagaci. Ale využilo ji nakonec pramálo lidí. Čekal jsem, že budu věci odmítat a nakonec jsem měl místo pro trojnásobek lidí. V ještě prázdném SPULu jsme potom s Lenkou strávili pěkný večer. Potkali jsme se čirou náhodou v šalině při cestě na PPV do Machiny. Přisedl jsem si k ní, zeptal se, jestli si na mne vzpomíná a vzpomínala. Šli jsme spolu až k A4 a tam si vyměnili kontakt. Tentokráte jsem to nenechal být. Po posilovně jsme si napsali na ICQ, ona mi ukázala kopec Palačák. Já ji potom pozval do Alterny a pak do SPULu. 🙂
Zbývalo pár dní do odevzdání práce a já to moc nestíhal. Na poslední chvíli byla akreditace instruktorů Jitkou odložena na jiné datum. A zrovna na datum, kdy mám přijímačky na Ph.D. Jak poetické. A jak to stihnout? To chce timemanagment, jak řemen. 😎 Škoda jen, že jsem na to všechno tak sral celou dobu, tudíž ani timemanagment mne nezachránil od toho, že jsem hodně nestíhal. Ve vzpomínkách se přesunu na ono inkriminované pondělí. Práci jsem musel zkrátit, abych ji stihnul. Dodělával jsem jí ještě ve škole při čekání, než přijdu na řadu. Přijímačky jsem bral jako formalitu a cítil jsem se suverénně (proč??? Jak jsem toho dle pocitu nabyl, nechápu 😀 ), ale také značně nervózně. V matice jsem něco nabouchal, ve Fyzice taky. Čekání na přijímací pohovor se pěkně protahovalo. Začalo to kolidovat se začátkem zkoušek instruktora. Ale já stejně teprve dopisoval práci. A už jsem neměl čas jí vytisknout. Naštěstí mne zachránila Lenka Ševčíková. Požádal jsem jí o pomoc. Souhlasila, že mi práci někde vytiskne a donese na PPV. Šel jsem na přijímací pohovor. Hartl se mi asi trochu vysmíval při jedné z otázek, jeho body language mi to prozradil. Pokládali mi pitomé otázky, jestli vím, že moje diplomka nesouvisí s dizertací, jestli vím, že umím programovat a jestli souhlasím s výukou 4. a 5. ročníku. Jsem si říkal, že si fakt dělají srandu. Já už tam učím 2 roky a jsem po Šestákovi, který na ně stejně nemá čas, nejlepší přes AutoCAD a Inventor. A udivujeme, že to neví. Vypadl jsem od pohovoru, sbalil si věci a utíkal na PPV dělat akreditaci.
Chvílemi se o mne pokoušel infarkt, když jsem stepoval před vstupem do Terče a čekal, co bude. Lenka se nakonec ale ukázala i s prací. Hned jsem si všiml několika chyb, ale co už. Pak jsem si všiml účtu 1090,- tuším. Infarkt. 🙂
Na zkoušky jsem předváděl spinální cviky s balónem. Musel jsem se nenápadně podívat do své práce přes rameno Tománkové, abych věděl, co po mně chce. Byl jsem úplně dutý. Něco jsem na rychlo vymyslel. Zbaštili mně to. Praktické byly za mnou. Následovali ústní. Tam jsem věděl moc dobře, co napsal, ale stejně to nestačilo. V jednom testu jsem měl nejméně bodů? Jak to? Když potkáte člověka, kterému stačí napsat 5 zájmen, a je to za 100% a vy místo toho popíše jeden odstavec podrobně vlastními slovy, tak to je těžké. Hodně těžké. Nakonec mi to dali. Přišel jsem domů, hodil sako na židli, padl vyčerpáním a zbytek června jsem asi prospal.
Kecám, neprospal… ale můj mozek byl ve stan-by režimu. Jednoho večera jsem se pozval k Lence Volfové domů. Nudil jsem se a tak mne napadlo, že si zahrajeme karty. Souhlasila. Stavil jsem se, hráli jsme Prší. Na jinou hru jsem neměl karty. Docela jsem jí valcoval, i když to nebylo mým záměrem. A když jsem se snažil prohrávat, protože ty prohry strašně moc řešila, šly ty výhry ještě lépe. Když nás to přestalo bavit, tak jsem si šel lehnout do její postele a číst si. Po hodině klábosení jsem ji pozval k ní do postele, za mnou. Přišla. 🙂 Nikdy bych nevěřil, že uvidím orgasmus při dráždění bradavky. Tahle slečna to neměla už asi dlouho. Po hodině hrátek jsme to zabalili a šli spát. Ráno po probuzení se Lenka divná. Skoro bych řekl, že si hrála na zmatenou. Udělala mi snídani a já se po ní odebral ke dveřím. Dala mi pusu na cestu a já šel domů spát. Tady mi pšenka nepokvete.
Snažil jsem se začít vztah s Hankou Buchtovou. Setkali jsme se po mnoha měsících na Ignis Brunensis, poté v divadle kam pozvala, protože měla lístek navíc. Po divadle jsme si byly sednout na Bašty. Mluvili jsme o nás, snažil jsem se být tichý, klidný a vyrovnaný. To proto, že na ohňostrojích, zjistil, že se rozešla se svým milovaným přítelem. Po nich jsem ji napsal hloupou sms, ve které jsem ji někam zval a chtěl jsem zaujmout místo přítele. Což se neshledalo s pochopením. Ani se nedivím. Takže v Baštách jsme nezávazně konverzovali, když se mi zmínila o tom, že neví, jestli má jít na rande s kamarádem svého bývalého. Jako bych v tu chvíli spolknul obří jablko, které mi uvízlo v krku. Shodil jsem přetvářku a narovinu jsem jí řekl, jestli si dělá prdel. Jednak tím, že mi to říká a tím, jak po mně v sms odpovědi na mou sms vyjela. Řekl bych, že lítost, kterou jsem v ní potom způsobil, silně ovlivnila sled následných událostí, zahrnující další, poměrně intimní schůzku po státnicích u mne doma. Pro mne to byl začátek nadějného vztahu. Byly další schůzky, vypadalo to nadějně. Škoda jen, že Hanča musela do Řecka.

Červenec

Opět píšu tak říkajíc ze záznamu, protože na psaní nebyly myšlenky. Hned první červencový den se za mnou kvůli instalaci Inventoru stavila Alice. Během té návštěvy mne napadlo, že podívat konečně do systému na výsledek příjímací zkoušky. Nevzali mne.
Doprovodil jsem Alici na trolejbus FITu MUNI a celou cestu jsme si o tom povídali. Poprvé v životě jsem něco opravdu chtěl – Ph.D. A poprvé v životě se mi něco nepovedlo, tak jak jsem očekával. Teda něco tak důležitého. Snažila se mne utěšit. Snažil jsem se pořád namlouvat, že to tam mělo být. Možná to je i pravda. Najednou nemám kde bydlet, co dělat. Práce není, úspory žádné. Peníze, které jsem si chtěl nechat na prázdninové radovánky, jsou najednou peníze na nájem a přežití. Přemýšlel jsem, co s tím. Navíc mne čeká nákladný výlet na vodu, ten mi pustí pěkně žilou.
Neváhal jsem dlouho a začal něco dělat se svou situací. Poslal jsem email na 3 oddělení s tím, jestli mne nemohou přijmout. Na informatice nereagovali, na jakosti mi napsali, že mám zkusit u jiného školitele a v heatlabu mne přijali. 🙂 Samozřejmě, ne hned. Chvíli bylo ticho, ale pak to tak nějak vyšlo. Přišel jsem na seznamovací schůzku, kladli pár otázek na tělo. Tady to asi nebude sranda, řekl bych. :-/
Nastěhování do nového pokoje bylo rychlé a bezproblémové. Pomohla mi Beata, která přijela mi pomoci, a přestěhovaný jsem byl během chvíle. Půlka věcí šla do SPULu, takže jsem složitě neřešil co, kde dám. Spolubydlu – Luboše už jsem znal. Bydlel jsem s ním 14 dní o předchozích prázdninách. Na bydlení s ním jsem se vysloveně těšil. Příjemná změna od Petra. Bohužel ten vůl se nastěhoval na 604, jenom o 2 pokoje dál. Bral bych to tak o 2 galaxie dál. Pořád za námi leze a něco chce. Je mi to příšerně proti srsti. Také jsem začal chodit pravidelné měření na In-Body. Domluvil jsem se s Pavlou Šaplachtovou na menším výzkumu dopadu kreatinu na růst svalové hmoty. Začal jsem si psát cvičební deník a držet dietu. Pít 8 koktejlů denně je fakt síla, už se těším, až tenhle týden bude za mnou. K tomu všemu jsem přidal každodenní ranní strečink. Nejprve v pokoji a pak ve SPULu, kde bylo místa dost. Udělal jsem si z něj prakticky druhý pokoj. Na chatu jsem potkal další slečnu, co neví, co chce. Bankovní úřednici z České spořitelny. Hledala někoho na sex, řekl bych, ale asi jsem ji nezaujal.
Na kurzu Timemanagmentu jsem se setkal po dlouhé době s Honzou Plškem. Ten se mi počátkem července ozval, jestli nezajdeme na pivo. Zašli jsme. Do Alterny. Pověděl jsem mu svůj příběh s ÚK a poskytl mi morální oporu. Pověděl mi svůj příběh na betonech a proč Ph.D. dělá tak dlouho. Byl to možná trochu delší, ale zajímavý pokec. Hlavně pro mne měl nabídku práce, na což jsem slyšel a dobře. Bohužel nebyla to zrovna lehká práce. Chtěl po mně něco, co jsem přímo neuměl a co bych se musel zdlouhavě učit. Ale i tak jsem se uvolil pro další spolupráci. Ke konci prvního týdne jsem podnikl ještě jednu malou expedici do Nikolčic za Míšou a Luckou. Dvě slečny, co sháněly společnost na večer. Byly to 2 kamarádky, které se dlouho neviděly a udělaly si malou dámskou jízdu. Nevěřily, že přijedu. Když jsem jim propadl oknem do kuchyně, tak uvěřily. Lucka na můj vkus příliš upjatá, bohužel to byla ta hezčí z těch dvou. Míša, na to, že je matka, tak byla velice volnomyšlenkářka a svolná k ledasčemu. Docela je zaujal můj Night club 602. Dlouho se rozhovor točil okolo něj. Už jsem pomalu nevěděl, co mám s nimi dělat. Ale zase na druhou stranu lepší, než vést rozhovor o ničem. Po probděné noci a malém sexuálním dobrodružství s oběma dámami, jsem prvním ranním autobusem zmizel z toho balíkova, zpět do Brna a nechal je svému osudu.
Na začátku druhého týdne července mne čekalo slavnostní pasování mezi inženýry. Mé nejhorší obavy se naplnili. Krom Beaty (kterou jsem vítal), tak přijeli i otec s matkou, i když jsem ho výslovně prosil o to, aby ji nebral. Ignoroval jsem je, jak jsem jenom mohl. Na ceremoniál jsem jel sám s Beatou a je jsem nechal svému osudu na kolejích a radši rychle utekl. Při výběru hábitu jsem už byl poučen z minulé zkušenosti a rychle si vybíral ještě z dostatečného množství ve skříni. Na pasování jsme měli nečekanou návštěvu, samotného rektora VUT. Zajímalo by mne, co tu dělal, že by PR? Tak jsme si ve 30° C vedru užili projev děkana, rektora, Tomáše, předání diplomů, předání cen děkana a projev na závěr. Za 2 slova: „Přísahám a slibuji!“ jsem obdržel diplom. Bohužel byl přítomen i Hartl. Měl chuť mu vlepit jednu facku pokaždé, když jsem šel kolem. Venku jsme se vyfotili, nejprve fakultním fotografem a poté mým. Celá třída a pak já spolu s Jurajem a Tomášem. Tu fotku si vytisknu. Fakultní stojí tak 500,- hádám. Ani jednu nedostaneme zdarma. Po příjezdu na kolej jsem dal klíček Beatě, ať vyhodí rodiče a já běžel za Hankou jí popřát. Bohužel měla promoci ve stejný den. Bylo příjemné opět vidět její rodinu. Vyfotil jsem je, popřál a odešel zpět na kolej, doufajíce, že už tam rodiče nebudou. Byli, bohužel. Tak jsem je zdvořile požádal, aby odešli. Taťkovi jsem řekl, že s ní opravdu neměl jezdit. Pořád to chudák nechápal. Řekl jsem mu, že už se asi v životě nikdy neuvidíme. To taky nepochopil. Ne, že by nechápal proč, ale nechápal, že to tak je. Už mu to prostě nemyslí. 😦 Rozloučil jsem se s ním a popřál mu hezký zbytek života. S Beatou jsem se vyfotil před kolejemi a poté jsme společně zašli na oběd do pizzerie na rohu u zastávky Hrnčířská. Doprovodil jsem jí na vlak, nabalil blbosti, které mi tu rodiče nechali (nějak zapomněli, že jednou na promoci inženýra a ne na tábor 12letého kluka, co upotřebí dárky typu kakao a čokoládové křupky) a řekl jí, ať to dá bratrům.
V tomto týdnu jsem se setkal s Veronikou Švachvou. Nejprve v Plzeňském dvoře, kde přivedla svou kamarádku a pár dní na to jsem s oběma začal na přehradu se opalovat. Hezký to den, konečně jsem po dlouhé době přišel na jiné myšlenky. Hráli jsme karty a na přehradě byl nádherný výhled. 😎 A seznámil jsem se s novým slovem – trudomyslností. V tom samém týdnu jsem zašel na pivko s Lenkou Volfovou. Zajímavá slečna, jen co je pravda. Seděli jsme před Alternou. Do teď nezapomenu na její modrou sukni. Zval jsem jí k sobě, ale bohužel z toho nic nebylo. Na několika schůzkách s Hankou u ní před barákem, u mne doma a hlavně potom, co přijela z Řecka, přičemž stále odmítala intimní kontakt mezi námi, jsem pojal podezření, že to s ní bude asi taky velice obtížné. Na druhou stranu, vzala mne do Mariánského údolí, kde jsem byl poprvé v životě. V půlce měsíce jsem si koupil Fitlinii a začal si psát to, co sním. Další pracná věc do života.
Poté mne čekala rozlučka s Inženýry v Jamné. Nevěděl jsem, co od té akce čekat. Nebyl jsem ve třídě moc oblíbený, tak jsem si říkal, jestli vůbec jet. Hlavně ty prachy na to nejsou. Cestu tam obstaral Aleš svým autem. Potkali jsme se den předtím v posilovně, zcela náhodou. K cestě tam jsme přibrali i Tomáše Sikoru. Cesta i přes zácpu v Kuřimi docela ubíhala. Ve Svitavách jsme se ještě zastavili pro nějaké jídlo a chlast v místní Hypernově. Po příjezdu na místo jsem čekal více lidí, ale to je možná dobře. Nálada byla taková, jaká jsem přesně čekal. Tichá, zaražená a kluci se divili, že jsem přijel. Cítil jsem se jako nezvaný host. Takže jsem se radši moc neozýval a nechával tomu volný průběh. K večeru jsme opékali buřty a jiné uzeniny. S přibývajícím časem spolu se uvolňovala i zatuhlá nálada a začal jsem se docela dobře bavit. Na ÚK jsme moc nevzpomínali. O hodinu a tak 2 kg uzenin později zavládla spací nálada. S Alešem jsme se hecli a řekli si, že se vyspíme pod otevřeným nebem. Tolik hvězd na nebi jsem neviděl od doby, co jsem v Brně. Byla vidět dokonce i Mléčná dráha. Zkusil jsem udělat i pár fotek.
Usnul jsem poměrně rychle, ale ne moc tvrdě. Tvrdá byla zem a karimatka byla proklatě tenká. Ale hned bych to zopakoval. Pozdravil jsem slunce, umyl si zuby a sebe ve studené, pramenité vodě a posnídal. Dopoledne se hrál Bang – skvělá karetní hra. Zvláště když máte dostatek různých hráčů, kteří se neznají. Na odpoledne byl v plánu výlet to obranné tvrze Bouda, pak na přehradu a oběd na chatě.
Bouda leží v ChKO, ale my jsme si pohodlně dojeli autem. Chvíli čekání na prohlídku jsme využili pro společné foto před Boudou. Vevnitř fakt kosa. Oni s tím nejstudenějším místem v ČR nekecali. Naštěstí mne zachránil můj léty prověřený modrý svetr. Jenom jsem si mohl vzít kalhoty, v těch kraťasech bylo ve 4° C docela zima. Při pohledu na obranou tvrz, její cenu a hlavně domu, za jakou ji postavili, tak jsem málem brečel. Když si vezmu, že na Skácelce stavěli obytný dům 3 roky, stál bůhví kolik miliónů a tady chlapci stavitelští postavili železobetovný srub ve Skále (místy 64 m pod povrchem) za 24 měsíců, který všichni naši Romští spoluobčané rozkopávali půl miliónu let, vkuse. Po skončení smutné obhlídky, která odráží České dějiny zbabělosti, jsme se odešli ještě podívat nahoru na menší opevnění, o kterém byla zmínka ve filmu Obecná škola. Při zpět jsme telefonem zjistili, že se nám naše pohodlnost nevyplatila. K Boudě přijeli PČR a každého řidiče obrali o 500,- na místě. S trochu blbou náladou a počasím, které se pomalu kazilo, jsme odjeli na vodní nádrž Pastviny. Asi největší hráz, co jsem zatím viděl. A ty ryby… wau. To by se Leopoldovi líbilo. Zdržovali se u hráze, kde nebyli lidé, takže jsme na ně krásně viděli. Na ostatní byla už zima a hlad, já s Alešem, Pavlem a jeho Zdeňkou jsme se ponořili hlubokých vod nádrže. Voda nebyla ani tak studená. Při plavání se to dalo bez problémů vydržet. Pavel mne vyhecoval a přeplaval jsem nádrž tam a zpět. Byl jsem na sebe hrdý, pro neplavce, jako já, výkon. 🙂
Na chatě už nás čekal výborný segedínský guláš. Udělal jsem výjimku a jedl i tak. Nikdy mi snad nechutnal, tak jako teď. To nebylo jako sračky, které jsem musel jíst ve F-M. Při jídle začalo pršet a tak jsme se přesunuli dovnitř a věnovali se opět hře Bang. To jsme střídali ještě s Frisbee, když přestalo pršet. Mně se podařil opět mistrný čin, při žravce jsem roozbil flašku vodky z lednice. Bohužel byla Sikiho. Opravdu mne to mrzelo. Snad jsem si nemohl vybrat horšího člověka pro rozbití flašky. Cena 460,- za flašku mne šokovala, to DPH už je snad vyšší než samotná cena. Večer jsme zase hráli Bang, jedli, klábosili a už trošku více vzpomínali na ÚK. Doneslo se mi pár pikantností z ÚK, např. to, že slíbená odměna za vítězství na Státnicích nanečisto se nekonala, Tomáš měl problémy se zaplacením svého času atd. Musím se přiznat, že mi to vykouzlilo zvláštní úsměv. Druhou noc jsme kvůli vytrvalému dešti strávili už v chatě. Díky únavě z vyčerpávajícího dne jsem usnul jako špalek.
Druhý den jsem se probudil mezi prvními. Pustil jsem se do zbylého jídla a rychlého úklidu. Postupně vstávali i ostatní a přidávali se k úklidu. Pracovat v týmu je super věc. Pod očima vám práce mizí. Do 2 hodin jsme měli sbaleno, naloženo, uklizeno, zaplaceno a pomalu se loučili se všemi přítomnými. Nastal menší problém s tím, jak jet domů. Nikdo nejel do Brna. Tak jsem jel s Pájou až do Olomouce, kde mne vyhodil na nádraží.
Ve vlaku jsem potkal slečnu, která mi přišla tak na 15 a přitom jí bylo 20. Shodou okolností měla kluka z F-M, který bydlel na Anenské, pár metrů ode mne. Jela do Brna na další cestu někam do zahraničí. Díky ní cesta rychle utekla a já ji na oplátku doprovodil ke Grandu. Poté jsem nasedl do 1čky a dojel na kolej. Home sweet kolej. 🙂
Ve třetím týdnu, jsem další Lence (Ševčíkové) pomohl s nábytkem v jejím novém privátu. Při vyhazování matrace z okna se mi ji dokonce podařilo trefit. Naštěstí to byla lehká matrace. No harm done. Bohužel náš vztah s Hankou nevydržel. Pořád něco řešila a mne to přestalo bavit. Pořád řešila to, co jím, co dělám, že mám svaly, že jsem prostě svůj. Hledala problémy tam, kde nebyly. Takže ač nerad, tak i s ní jsem musel rozloučit, těstě před událostí týdne. Stalo se tomu tak na Morávaku, dopoledne před odjezdem na vodu. To byla událost týdne – výlet na vodu s Janou. Jestli pojedeme ještě příští rok, tak se budu hodně divit. Několik dnů před akcí jsme bedlivě sledovali počasí a věděli, že nám nebude přát. Mělo se jednat o víkend s tím, že odjedeme v pátek, sobotu start a v neděli konec. Do místa startu jsme jeli autem – já, Radka, Zuzka a Luděk. Plavba z Kostelce do Třebechovic. Měli jsme vyjíždět v 17:00. Vyjeli jsme tak v 18:00. Ženské jsou prostě brzdy. I přes tento čas navíc, se mi nepodařilo sehnat žádné hulení. Radka samozřejmě řídila své auto. Musím říci, že jsem z ní měl pocit, že si tak trochu hrála na něco, co není – zkušenou řidičkou. Radka spoléhala na svou navigaci. Ta ovšem má staré mapy, které neaktualizuje a sama se neobtěžovala si projít trasu. V půlce trasy ji chcípla navigace, protože jí nefungovalo nabíjení z palubky. Rozdrbali jí to v servisu a ona se na to vykašlala. Neznala uzavírky, nedokázala jet podle značení a několikrát jsme se ztratili. Dokonce jsme jeli tak 300 metrů po cyklostezce, abychom projeli uzavírku. 90 min cesta se natáhla asi na 4 hodiny. Po cestě na mé komentáře reagovala uraženě. Evidentně se jí matka montuje do řízení a ona sama to nemá ráda. Bohužel když neumí pořádně jezdit, tak jsem si to nemohl odpustit. Ona mi na oplátku dávala najevo, že když nemám řidičák, tak o řízení nic nevím. Cesta tam a zpět s ní mi ovšem dokázala jedině to, že i bez oprávnění skupiny B, mám lepší přehled než ona.
Zuzka si během cesty četla, což mne zamrzelo, ale s přibývajícím časem jsme více komunikovali a hlavně byla tma, takže si číst nemohla. Během cesty se jí ovšem skrze telefon podařilo vyjednat nějaké hulení a dokonce zorganizovat předání. Smekám. 🙂 Dojeli jsme do místa určení za Janou. Po 10 min jsme se v té malé vesnici (asi 10 domů okolo cesty) i našli. Ukázala nám, kde bychom mohli spát a já se trochu zděsil. Radka se Zuzkou mířili tak jako tak k Zuzce domů. Když Zuzka navrhla, že místa má dost, tak jsem neváhal a přidal se k nim. Částečně kvůli tomu, že jsme si řekli, že si zahulíme ještě dneska a já se toho plánu nehodlal vzdát. Luděk si mermomocí chtěl postavit stan a spát venku. Já se do toho nechtěl montovat.  Bohužel jsme ho chytli ve špatném víkendu. K Zuzce jsem navigoval svou GPSkou. Bohužel mapy v TomTomu byly přinejmenším divné a naváděli nás např. do schodů. Dostal jsem se do těžké pozice. Těžko jsem vysvětloval, že jedna věc je si neprojít trasu, druhá věc je to, když TomTom si vymýšlí totální krávoviny. Naštěstí Zuzka nás popaměti navedla a krátce před 22:00 jsme dojeli k Zuzce.
Zvláštní byt. Na mne trochu moc úzký a příliš mnoho věcí na jednom místě. Po večeři se mi podařilo přesvědčit Zuzku, aby si šla se mnou ještě zahulit. Nechtěla, protože jsme museli brzo ráno vstávat. Ale když jsem viděl tu společnost, tak jsem musel. Pišta, dejme tomu, ale Luděk ve svém zálesáckém klobouku, oblečení a výrazem spanilého bobra spolu s Radkou, která měla poněkud trauma z cesty, mi nedávali spát. Tak jsme si dali sklo, pokecali před barákem a šli zpět. Uvelebili se v posteli a snažili se usnout. Na karimatkách to moc nešlo. Bylo to tvrdé jako beton. Navíc v mém stavu, kdy jsem cítil každý problém mého těla. Jeho disbalance, svalové kontrakce. Na chvíli mi ruplo v kouli a začal jsem aerobně cvičit břicho. Po chvíli jsem si uvědomil, že to by mohlo budit ostatní, jsem přestal. Po pár hodinách asi tak půl miliónu myšlenek později jsem usnul. Aby ne, bylo už na čase. Za 4 hodiny jsem musel vstávat na vyčerpávající výlet na vodě.
Ranní budíček. Tohle vstávání nepatřilo k těm jednoduchým. Sbalil jsem si rychle své saky paky, abych mohl buzerovat Radku, že je brzda, nahodil úsměv, jakože jsem se dobře vyspal a že se mi chce. Natěsnat 4 lidi do Zuziny kuchyně nebylo jednoduché. Kuchyň nebyla zařízena na společenské události. Nakonec se každému žaludku dostalo za dost. Zvlášť dobré byly tvarohové kapsy paní Pistorové. Vzal bych si jich hned 20. Spáchal jsem několik momentek, abychom věděli, že jsme tu byli. Po snídani, jsme se pomalu sbírali na start. Venku lilo jak z konve. Žádné překvapení. Naházeli jsme věci do kufru, nasedli a já čekal, kdo jako první vysloví nahlas to, že se mu nechce. Zuzka nezklamala. Nevím, jestli je to jenom můj pocit, ale s Radkou příliš zpohodlněla. Radka se k nechutenství vydat se na vodu přidala. Chvílemi jsem i já měl přání nevyjet, protože jsem věděl, že to bude stát za hovno.
Vytáhl jsem GPS a zkusil znova navigovat do místa startu. Tentokráte jsme neskončili u schodů, ale uprostřed závodu Rally. Radka u mne zabodovala tím, když se postavila vedle vytuněné Felície a trochu řidiče pozlobila prošlápnutím plynu. Škoda, že takové vtipné momenty nevyrábí častěji. Zkusili jsme vyjet, jinou cestou. Víra v mou GPS se ztratila. I když jsem jasně věděl, kam máme jet a kde jsme, ostatní se mnou tu jistotu nesdíleli. Zvláště Zuzka, která to tady znala, mi hodně odporovala. Největší krize nastala u náměstí. Vydal jsem pokyn sledovat autobus, ale Radka se zdráhala ho následovat. Zuzka říkala, že to je divné, že to tam asi nebude. Říkat, že mám dobrý orientační smysl a že přesně touto cestou jsme přijeli včera a že se po ní musíme vydat, bylo jak přilévat olej do ohně. Naštěstí Radka nevěděla, co má dělat a tak nechala zodpovědnost na mně (škoda, že to tak nebylo už od začátku z Brna). Když jsme se po 2 min ocitli na místě, rozlil se ve mně slastný pocit úlevy. Bylo mi i jedno, že se mi nikdo neomluvil za pochyby, které ve mně měli. Začal jsem hledat Janu, ovšem nikde nikdo. Jenom malá banda vodáků, co se schovávala pod střechou a koukala na ten slejvák.
Zavolal jsem Janě, kde je. Ještě ani nevyjeli. WTF???? Cože???? To jsem mohl ještě spát. Řekla nám, ať dojedeme zase k nim. Tak jsme si tu cestu střihnuli znova. Přejeli jsme k nim a seznámili se s ostatními. První dojem – 30° C. Radek začal organizovat přesun a výlet. Bylo velice vtipné sledovat komunikaci mezi Radkou a Radkem, kdy Radek říkal, že Radčino auto zůstane na startu a ona, že ne. 4krát si zopakovali ty samé věci. Odešel jsem na záchod, protože při 3. kolečku to přestalo být vtipné. Když jsem se vrátil, tak skončilo tak, že Radka nakonec bude moci mít své auto u sebe. Já i Zuzka víme, že to není kvůli strachu o auto, ale kvůli tomu, že se bez něj ani neuprdne. Sbalili jsme si věci, naházeli lodě na auta a vyjeli směr start (po druhé).
Dojeli jsme do půjčovny lodí. Bylo to jinde, než jsme mysleli, takže možná bylo dobře, že jsme jeli potom společně. Nedovedu si představit, jak bychom to zase hledali. Vysedli jsme, vyhodili věci z kufrů, řidiči jeli do místa dnešní zastávky a my čekali na ně, než se vrátí. Během toho, jsme zašli zařídit lodě. Nastal menší problém s placením, kdy měla být zaplacená záloha 1000,- ale ona nebyla. Tak jsme se složili na novou. Převzali lodě a vybavení a připravili se na „nalodění.“
Při dlouhé chvíli čekání, než se řidiči vrátí, jsem využil trampolíny pro děti v kempu. Škoda, že byla tonálně mokrá. Po minutě skákání mi to bylo jedno, byl jsem mokrý taky. Byl na mne určitě zajímavý pohled. 24letý maník, co v dešti skáče na trampolíně. Po 5 minách blbnutí jsem slezl. Totálně mrtvý. Už jsem zapomněl, jak umí být trampolína namáhavá. Když přijeli řidiči, naházeli jsme lodě na břeh, upevnili sudy s věcmi a ostatní se pořádně posilnili alkoholem na cestu.
V lodi jsem jel s Luďkem. Radka jela samozřejmě se Zuzkou. Zuzka a já jsme byli háčkové. Po chvíli mi bylo vysvětleno, že pádlovat na obě strany asi nebude dobrý nápad, takže jsem se omezil na jednu stranu. Při pohledu na hloubku vody mi trochu pookřálo a Luďka jsem pozlobil rozhoupáním lodi. Pak jsme přejeli do vod hlubších a mne to přešlo. 🙂 Zakotvili jsme u břehu tak na 3 pokus a počkali na všechny lodě. No a pak nastala plavba. Nic moc zajímavého. Já měl strach z vody. Luděk během cesty STRAŠNĚ stresoval. Ani se mu nedivím. Byla totiž velká zima a cvaknutí se (i když se to od nás čekalo na každém kroku) by se rovnalo velkému problému. Ale tak já se problémům nevyhýbám, že? 🙂 Několikrát jsme zastavili, posilnili se jídlem a alkoholem. Teda oni, já klasicky koktejlem. Ani zde jsem nezapomněl na šejkr a protein do něj. Jak jsi, již milý čtenáři zajisté pochopil, tak dříve nebo později to muselo přijít. Ani nechápu, jak se to stalo. Blížili jsme se do zatáčky, kde bylo nízké křoví, což nebylo na této plavbě nic až tak neobvyklého. Luděk taky nasadil hrůzostrašný tón (taky nic neobvyklého), já pádloval a najednou cvak a byli jsme tam. Vypil jsem snad hektolitr té hnědé břečky jménem Orlice. Nemohl jsem se nadechnout. Nemohl jsem dosáhnout na dno, jednou rukou jsem držel pádlo, druhou rukou loď, která se potápěla. Měl jsem co dělat. Zabojoval jsem a dostal se ke břehu. Hodil na něj pádlo a hledal půdu pod nohama. Po chvíli jsme ji s Luďkem oba našli. Radek nám vysvětloval, co máme dělat. Museli jsme zvednout loď (plnou vody a sud k tomu). Pro zkřehlé a promrzlé tělo nic jednoduchého. Loď jsme vyčistili, obrátili a já se vyškrábal na břeh. Luděk s tím měl poněkud problém. Nakonec se i on dostal do lodi a mohli jsme zase vyplout. Po 30 minutách jsme našli i ostatní lodě a zakotvili u nejbližšího možného místa. Převlékl jsem si triko, protože už jsem byl docela promrzlý. Triko bylo z obyčejné bavlny, takže v tomhle počasí by schlo týden nebo dva. Převlékl jsem se do jiného a třepal se dále zimou. Vzpomněl jsem si na Beara Grill a to, co má člověk dělat, aby zahřál. I když jsem skákal 3 min v kuse, udělal 50 kliků, stále mi byla zima. Všichni se nás pořád přiblble vyptávali na to, jak se to stalo a já opravdu nevěděl, co jim mám říci. Pomalu jsem se uzavíral do sebe, protože takhle komunikace mne přestávala bavit. Od Radka jsem dostal jeho vodáckou bundu. Zahřála mne a pomohla překonat zbytek cesty. Ta se pro mne stala monotónním čekáním na to, až bude konec. Nevím, co je horší, jestli ta zima nebo to, jak je teď Luděk posilněn alkoholem a stresuje ještě více. Připomíná mi Petra. Tady jsem zkoušku trpělivosti nečekal.
Zjistil jsem, že na vodě se dá během cesty dělat jenom 2 věci – kecat se zadákem, což v mém případě nešlo nebo soulodit (což je aktivita pouze za účelem popíjení alkoholu) a kecat s někým jiným. Otázka: „Není Ti zima?“ mi už opravdu lezla na nervy. Další dojem: -50° C Lidem okolo mne asi připadalo, že zimou třepající se člověk se chce strašně moc bavit o tom, jak je mu zima. Zpestření cesty byl jez před soutokem Orlic, přes který jsme loď museli přenést. Na chvíli mi bylo teplo. Ale Luděk stresoval i při tomhle. Těsně před koncem plavby jsme si dali slalom v tyčích, ale moc jsem se nesnažil. Voda tady vypadala hluboká a žízeň na hnědou vodu jsem zrovna neměl. Když jsme se konečně vyškrábali na břeh, byla to pro mne nekonečná úleva. Tolik prostoru, tolik půdy pod nohama a hlavně teplo. Neváhal jsem a oblékl si rychle na sebe cokoliv, co jsem našel. Rozbili jsme stan, vytáhl jsem věci. V místní hospodě 5. kategorie nebylo nic, co bych jedl. Chtěl jsem si uvařit rýži na vařiči. Půjčil jsem si vařič od Radka. Bohužel. Neobtěžoval jsem se pořádně přečíst návod, sledovat proces vaření a podařilo se mi ho zničit. Byl to fungl nový vařič. Navíc dárek. Hned je mi lépe. Jsem v hnusném kempu, je mi zima, mám hlad, není si tady s kým povídat a navíc musím vysvětlovat tlustému opilému chlapovi, že jsem mu zničil vařit. To už asi horší být nemůže. Může, když si představím, kde vezmu peníze, na to, abych ho zaplatil. :-/
Přisedli jsme si s holkami k ohni. Rázem mi bylo lépe. Uvědomil jsem si, jak oheň byl pro lidskou civilizaci důležitý. Snažili jsme se udržovat přátelskou konverzaci s lidmi, co oheň založili a obsadili nejlepší místa. Po hodině jsme s holkami od ohně odešli a založili buňku. Naším cílem bylo se separatisticky zhulit a narušit nudnou zábavu večera. První činnost se povedla, druhá nevím. Radka byla na sračky, já taky. Mrzli jsme v dřevěném přístřešku. Foukal studený vítr. A i když za námi přišla Jana, která tak opustila svůj kolektiv, tak u mne moc lepší nálada nezapanovala. Zima dokáže pěkně pokazit výlet, nechápu, co na tom nechápu a že mají pořád potřebu se mne na to ptát a nechávat si to ode mne vysvětlovat.
Sedět v rauši u ohně s o 20 starými neznámými lidmi byl pro mne sociální zážitek roku. Opět jsem si uvědomil, jak oheň sehrál důležitou roli v rozvoji lidstva. Zkoumám vtahy mezi lidmi a pozici okolo ohně. Pozice jsou lepší a horší – díky kouři. Naneštěstí červené oči jsem měl už předtím. Holky se potom vytratili a Jana se mnou zůstala do ohně. Napsal jsem sms Hance, jak to tady vypadá. Nečekal jsem ani na odpověď. S Janou jsem probíral život a plány, které si vytvořila během doby, co jsme omezili kontakt (je už více v Hradci než v Brně). Po hodině přišel Radek a šlo se spát. Rozkopal jsem oheň a vydal se do stanu. Luděk se tam zrovna taky chystal jít spát. Popřehazoval jsem nějak věci, aby se mi dobře spalo, z batohu jsem si udělal polštář a hodil na sebe všechno oblečení, co jsem měl. Noc bude krutá.
Usnout mi trvalo jenom hodinu a ráno jsem se probral trochu rozlámaný, ale čekal jsem, že budu vypadat hůř. Vytratil jsem se ven, spáchal na ohavných toaletách osobní hygienu, pobalil si věci a připravil se na odchod. Luděk adoptoval mou pracovitost a stan byl dole během chvíle. Ostatní se začínali taky pomalu scházet a debatovat o tom, jak jsme se vyspali. Když všichni slyšeli tu radostnou novinu o Radkově vařiči, cítili se mnou hlubokou soustrast a vyjadřovali ji větami typu: „Vždyť to byl dárek.“ „Byl nový.“ „To bude mít Radek radost.“ Není nad to, když jste v chápající společnosti. 🙂 Můj dojem z nich klesl na -100° C. Radek tu novinu vzal jako chlap. Slušně jsem se mu omluvil a řekl, že mu opatřil nový. Upřímná lítost, upřímná omluva.
Když se všichni nadlábli hnusy typu Májka tak jsme vydali na druhou část plavby. Po naloďování, které chvílemi připomínalo němou grotesku, byly všechny lodě na vodě a schopny plavby. Opět se soulodilo a chlastalo. Do řeči moc nebylo a mne se celou dobu honilo hlavou „coby, kdyby“ (kdybychom se zase vyklopili, kdybych vzal po hlavě pádlem pár jedinců atd.)
Cestou jsme se asi 4krát zastavili. Jednou u ohně, což bylo velice příjemné. U další zastávky Radek málem vyklopil Janu do vody. Vyklopil asi není to správné slovo. On jí tam spíše málem hodil. Nechápu, co jak to, že je ještě s takových volem. Hodně přechozený vztah. Na závěr cesty nás čekalo malé zpestření a to další jez, ale který se dal sjet. Luděk chvíli vyčkával, ale mne to už nedalo. V mrtvém rameni vedle něj jsme si dali kolečko a já řekl, že jdeme na to. Nepůsobil na mne příliš nebezpečně. Do chvíle, kde jsme byli tak metr od něj, značně zrychlili a já viděl peřeje za ním a velké šutry, o které by se dalo rozplácnout. Naštěstí jsme nabrali jenom trochu vody (a mé nadledvinky vypustili tak půl litru adrenalinu do mého krevního řečiště), od které nám pomohla houba a jinak nic. Rychle se blížil závěr plavby. Když jsem spatřil místo vylodění už svítilo slunce, což mi značně zlepšilo náladu. Klidně bych se už i cvaknul znova, ale v půl metru vody to moc nešlo. Luděk už tolik nestresoval, asi měl menší hladinku alkoholu v krvi.
Divné místo na vylodění. U břehu je metr vody a uprostřed řeky tak 30 cm. Málem jsme jeli dále. U mola byla docela tlačenka a nebylo se čeho chytnout. Hopnul jsem jednou nohou do vody a druhou na břeh a zatáhl loď do míst, kde mohl vystoupit Luděk. Odtáhli jsme loď mimo výstupní místo, aby nepřekážela. Sledovali jsme pár před námi. Po chvíli jsem viděl i naše auta. Mrsknul jsem loď na zem a děkoval všem svatým, že to mám za sebou. Jako naschvál slunce začalo pražit – poprvé za celý víkend. Po chvíli přiběhla Jana, s menší tržnou ránou na koleni. Radek ji evidentně vyklopil do vody. Asi jsem přišel o kopec srandy, ale věřím, že to přežiju. 🙂
Co se mi na mých spoluvýletnících líbilo, bylo to, že dlouze nečekali a hned se převlékali za účelem rychlého konce akce. Po půlhodině šaškování okolo kufrů aut, které se záhadně zmenšili na polovinu (zvláště ten náš, nebo se oběma slečnám zdvojnásobila zavazadla), jsme postupně zapadli do místní hospody. Bohužel kuchař nebyl schopen uvařit pro více lidí naráz. Rozhodli jsme se, že potom co přijedou pro lodě, se všemi se rozloučíme a pojedeme do jiné hospody. Když si přijeli pro lodě, předali jsme je, vyinkasovali jsme znova zálohu 1000,-, rozloučili se s ostatními a jeli svou cestou. Zapadli jsme asi do nejdražší restaurace v Třebechovicích na náměstí, ale mne už to bylo jedno. Dal jsem si výborná prsa s medovou omáčkou. K té malé porci za obří peníze alespoň mohli dát recept. Přidali se k nám ještě ségra se Zuzkou a její nastávající. Živí, komunikativní a zábavní lidé, s těmi bych jel na vodu hned. Během oběda jsem hledal podporu u Zuzky, jestli si zahulíme. Škoda, že jsem neměl vlastní hulení. To bych nemusel být v tak špatné pozici. Nakonec když jsme nasedali, tak mi to nedalo a i když ona nechtěla kvůli Radce, tak řekla, že si dáme. Hledal jsem hulení dlouho v kufru, nakonec našel. Když jsme najížděli na rychlostní komunikaci z Třebechovic, tak Radka udělala menší řidičský přešlap. Asi tak 8 během tohoto výletu. Následující hádka způsobila značné snížení nálady uvnitř auta. Radka nás doslova vysadila u cesty, ať si zahulíme. Se Zuzkou jsme vysedli a zahulili si. Zády k autu jsme probírali situaci. Po příchodu do auta jsem si všiml, že dlouhé čekání na jídlo způsobilo to, že jedno pivo Luďkovi značně stouplo do hlavy. Jeho schízy se značně zvětšili.
Už mne ani nebaví psát, co se stalo při cestě zpět. Několikrát jsme se opět ztratili. Já si vzal GPS, jelikož se znova vybíjela a bylo mi jasné, že je potřeba se podívat na zbytek trasy. Bohužel ta GPS byla tak zpomalená, že jsem nebyl schopen odzoomovat na trasu a když jsem spustil svoji, tak ta se zase nechytala. Po chvíli mi byla zabavena, protože Radka nedokázala jet podle cedulí a instrukce pořád rovně po hlavní silnici nestačili. Na jedné zastávce na pumpě jsme to probírali, když Radka nebyla v autě. To bylo u nějakého kruhového objezdu, který se zrovna stavěl. V tu chvíli mne zamrzelo, že nemám řidičák. Rozhodl jsem si ho potají udělat ještě letos, pokud budou peníze. Na další zastávce u benzínky jsem se sám zhulil, Zuzka to už radši bojkotovala. Opět vytáhla knížku a četla si. Já ulítával ve svých myšlenkách.
Nikdy jsem Brno neviděl tak rád, jako po tomhle výletu. Těsně před Brnem už jsme začali plánovat další roadtrip. Jako tohle byla pěkná akce, ale nejsem si jist, jestli bych si ji hned zopakoval. Můj nápad jet do Aše bez GPS a mapy jenom podle cedulí se nesetkal s pochopením. Nechápu proč. 🙂 Na parkovišti před Billou jsme spáchali poslední fotku – společnou momentu. A to byl konec našeho výletu. 🙂
Jan Jurdin mne pozval na svou legendary party ve svém novém privátu. Hned jsem poznal pokoj, ve kterém bydlel. Byl to ten největší pokoj s největším bordelem v životě, který jsem viděl. Na legendary party bylo jenom pár jeho kolegů z práce, jeden větší magor vedle druhého. Nakonec nemá tolik přátel, jak jsem si myslel. Byla tam taky jedna slečna, jménem Kristýna. Měla operovanou páteř a díky tomu naprosto pevný zadek. V konkurenci těch šašku jsem si ani nedělal naději ji sbalit, ale to stačilo se k ní postavit a poslouchat její kolečko nářků nad životem a šlo to samo. Byla odněkud za Brnem a nemohla dojet domů. Pozval jsem jí k sobě, jelikož jsem měl jeden pokoj navíc, díky Kubovi. Párkrát jsem ho opravdu využil, jako třeba s Kristýnou. Nechal jsem jí tam přespat a zkusil to na ní. Neúspěšně. Když jsem jí ráno doprovázel na tramvaj, byla to pro mne další zkouška trpělivosti. Ta holka tu pusu nezavře.
Dělal jsem si marné naděje, že na vodě poznám slečnu svého srdce, takže jsem se vrátil k chatu. Na amatérech jsem potkal docela pěknou slečnu, další Kristýnu. Zastavil jsem se za ní na Vinohradech u ní doma. Hráli jsme karty a já se jí snažil sbalit. Podařilo se mi to tak na půl. 🙂 Tichá, ale strašně krásná holka. Řeč s ní trochu vázne, ale příjemná změna od té první Kristýny.

Srpen

Srpen byl pro mne ve znamení lásky. Sbližoval jsem se s Kristýnou a prováděl kulinářské experimenty s Lubošem. Kika nám od prarodičů opatřila trávu a my z ní upekli koláčky. Bylo to hezké, vysmáté odpoledne nad osadníky. Radka vtipně poznamenala, že si s Lubošem docela rozumíme. S křížkem po funuse, ale to ji nemůžu mít za zlé. Začali jsme s Lubošem probírat možnost, jak bychom spolu dále bydleli. Chtěl jsem navrhnout Petrovi, aby bydlel C02-602 a já s Lubošem na C03-602. Dlouho jsem ten rozhovor odkládal, pak jsem mu to řekl. Jaká úleva. Další milá událost nenechala na sebe dlouho čekat – Beata přijela. Našla jsi v Brně nějakou brigádu a chtěla si vydělat nějaké peníze.
Peníze jsem se nakonec snažil získat prací pro Honzu Peška, naprogramováním optimalizačního modulu pro jeho dizertaci. To ovšem nebylo tak jednoduché, jak jsem předpokládal. Musel jsem nastudovat celé C++ a spoustu jiných věci, bohužel jsem to nestihl v rozumném čase. A i když jsem při dlouhých cestách mezi Pálavákem a Konečného náměstí dostal celé C++ pod kůži, měl jsem to už udělat dávno a teď jsem mohl být v balíku.
Srpen byl také pro mne ve znamení nostalgie k F-M. Setkal jsem se s Radimem ve Steakhousu pod lékárnou. Vyložil jsem mu svůj osud, on svůj soucit. Řekl mi o jeho slučáku, ze základky, řekl, že Mira měl červený diplom, Radka Kempová už nechodí s Láďou a další pikantnosti. Pak se mi taky ozvala Helenka. Bohužel při špatné příležitosti. Její Marek lítal v drogách a automatech. Kdybych mohl, hned jedu za ní do F-M. S Lubošem jsme naše kulinářské experimenty rozšířili na švestkové knedlíky, hovězí steaky a pečené kuře. Ten víkend, co jsme měli kuře(které jsme trochu upekli do mrtva) tak jsme taky podnikli výlet s Beatou, Lubošem, Kristýnou, Lenkou Ševčíkovou a Martinem do Mariánského údolí. Příjemný, neplánovaný výlet. Na konci štace jsme chvíli poseděli v hospodě, ale byl už pozdní srpen, a jak říká klasik: „Tenhle způsob léta, zdá se mi poněkud nešťastný“ tak přesně tak se mi zdál tenhle srpen. Byla už strašná zima. Takže jsme dlouho neposeděli a šli jsme zpět. Po cestě jsme se ještě zastavili na menší občerstvení v hospodě na začátku, kde byla asi svatba. Hned se mi vetřela do hlavy myšlenka, že bychom se šli občerstvit tam, ale ostatním se to nezdálo. Na zastávce jsme zjistili, že máme ještě 20 minut, než nám něco pojede a Kristýna mrzla na kost. Třepala se a nemohl jsem s tím nic dělat. Požádali jsme řidiče autobusu, který čekal na odjezd, jestli by nás nepustil dovnitř, po chvíli přemlouvání souhlasil, díky. 😉 S Kristýnou jsme vysedli na Pálaváku, vzali deskové hry a šli ke mně, kde jsme si chtěli ještě s ostatními zahrát. Večer se protáhl do pozdních večerních hodin a Kikina odpadla. Doprovodil jsem jí do pokoje spát a vrátil se potom hrát. Beata se hodně sblížila s Lubošem. Když odjížděla z Brna, tak jsme ji byli vyprovodit na nádraží. Dojemné chvíle.
Jenom jsem čekal, kdy do toho praští. Beata mi nechala klíče od pokoje – 601, takže jsem měl další pokoj, hned vedle, což přišlo vhod také proto, že Kuba se už do Brna vrátil a já mu vrátil klíče od jeho pokoje.
V srpnu jsem také vyřizoval nástup do Heatlabu. Jelikož nikdo pořádně nevěděl, co má dělat (jak si se nepočítá s 2. kolem přijímaček pro Ph.D.), tak to bylo trochu zmatečné. S Raudim jsme se nejprve zastavili na oběd ve vývařovně u dílen ÚK, pak si k nám přisedl Burča (člověk zodpovědný za mé přijetí na Ph.D.) a vtipně poznamenal, že bychom ty přijímačky mohli udělat rovnou tady a teď. Po obědě jsme u Buršy v kanclu udělali takové jakés takés přijímačky, já poděkoval Raudimu a odešel.
24. srpna mne čekal zápis a já byl opět studentem. Poprvé jsem byl rád, že jsem student. Trochu jsem nestíhal a na zápis jsem přišel prakticky bez ničeho, co jsem měl. Neměl jsem číslo účtu, ofocený diplom anebo propisku. Takže mne to martýrium stálo více nervů, než bylo nezbytně nutno, ale konečně to mám za sebou a mám co dělat pro příští 4 roky.
V posilovně jsem se potkal s Michaelou Máškovou. Zjistil jsem, že jsme se minuli na kraváku a já si nadával ještě 3 dny potom. Byla tam sama a já taky. Z toho něco mohlo být a já to díky náhodě zazdil. Pozval jsem ji ještě soukromě do fitka, jednou i mé pozvání přijala. Na opakované pozvání už bohužel nereagovala. To mne mrzelo. Krásná, inteligentní holka, takovou jako je ona, znám jenom jednu.
Na konci srpna přišel Petr s dobrou správou, že souhlasí s výměnou za Luboše a že bude bydlet na C02-602. Jaká úleva pro můj mozek. Nedovedl jsem si představit, že bych s ním bydlel další rok. Bohužel nešly přehodit smlouvy ještě před začátkem bydlení. Na dispečinku jsou prostě idioti, to jinak říci nedá. Kdybychom už bydleli, tak neřeknu, ale vše, co jsme chtěli přepsat jedno číslo na 2 smlouvách a to je vše. Bohužel to jsem chtěl moc.

Září

První týden v září se nesl v duchu stěhování, které se mělo blížit. Petr souhlasil a tak jsem si říkal, už to jenom mít za sebou. Opět jsem si půjčil klíčky od nového pokoje předem a Petr taky, aby ho dal Lubošovi. Já připravil novou 602ku k zabydlení. Uklidil nahoře ve skříni, připravil potřebné hřebíky atd. Se stěhováním jsem neprve začal já. Trvalo mi to ale dlouho, protože jsem byl unavený a měl menší problémy s Kristýnou. Musím říci, že jsem to zbytečně natahoval. Petr se chtěl nastěhovat ve středu večer. Nechápu, kam spěchal, ale je fakt, že on si těch svých 3 a půl věcí stěhuje celý den. I když jsem se chtěl nastěhovat už v pondělí, začal jsem až v úterý a protáhlo se to do středy. Petr nám řekl, že se chce nastěhovat během čtvrtečního dopoledne a začal být trošku nervózní a já trochu nervní z toho, jak pořád vysírá okolo. Ve středu odpoledne jsem se nastěhoval, oznámil to Petrovi, že mu můžu dát svůj klíč a že se může stěhovat. Nechtěl to a čekal na Luboše, na jeho půlku. Já radši odešel za Kristýnou přespat a instruoval jsem Luboše.
Čtvrtek ráno mne budí neznámé tel. číslo z pevné v Brně. Zaoralová – provozní kolejí. Řve po mně, že se někde bydlí na černo a že se hned musí vrátit klíče. Říkám, jí, že jsme byli na PPV a chtěli to přehodit, ale nešlo, tak kde je problém. Už tak mi bylo divné, že takhle na mne řve. Vždyť se přeci známe. Pak jsem ale uslyšel slabý hlas Petra a bylo mi hned všechno jasné. Volám Petrovi. V telefonu má hysterický záchvat. Říká, že Luboš mu řekl, že je kokot (což je mimochodem pravda) a že se omlouvá, ale že se stěhuje zpátky (jak zpátky, my už tam bydlíme) na C03 a že… no už nevím co. Volám Lubošovi. Říkám mu, že mi volala provozní. Říká, že je všechno v klidu, že mám Petrovi zavolat a že už uklízí. Že bude všechno OK. Jedu na koleje. Cestou osnuji plán, jak ho přesvědčit. Po příjezdu jsme si všichni sedli a řekli si, co se stalo. Luboš moc nemluví, za to Petr kecá spoustu sraček. Mám problémy to vydržet. To je slovní průjem jako po desíti, dva dny starých, chlebíčcích s majonézou. Přesvědčit se nám ho nepodařilo. Celá věc se měla tak, že se Luboš včera (ve středu) nastěhoval na C03-602 (naší novou 602ku) nastěhoval a přespal ještě na starém pokoji, C02-602. Petr ráno přišel se podívat na pokoj a začal hledat maličkosti, které se mu ještě nelíbili. Lubošovi přišlo, že z něho dělá debila a tak proto po něm vyjel. Tak jsem pomohl Lubošovi se vystěhovat, aby se Petr mohl začít stěhovat. Trochu jsme s Lubošem pokecali a já to potom na kolejích nedával a odešel jsem ke Kristýně. Nemohl jsem se dívat, jak se ten hňup stěhuje ke mně. Zašel jsem se omluvit provozní a ona mi předala mi číslo na Vojtu, který má bydlet s Lubošem. Zavolal jsem mu a požádal ho, aby se se mnou vyměnil a já nebydlel s Petrem. Nic moc jsem z něho nedostal, slíbil, že se na to podívá a dá mi vědět.
Přišel jsem až k večeru, kdy jsem doufal, že Petr už bude pryč doma. Přišel jsem pro věci do posilovny, ale jeho věci tady stále ještě byli. Rychle jsem odešel a doufal, že až se vrátím z Veveří, tak tu nebude. Chyba lávky, byl tam pořád. Stál jsem ve dveřích asi minu, když jsem slyšel známé šmatlání sandálů. Tohle může být jenom jeden osel…
Petr začal náš rozhovor slovy: „Radku mohu si s tebou promluvit o Lubošovi?“ Já si dál vybaloval věci z posilovny a řekl mu, ať pokračuje. Řekl mu, že se trochu poprali, ale že ho držel v klinči a že ho Luboš potom odprosil. Že mu vyhrožoval kamarády, ­že má pár měsíců karate atd. To šlo okomentovat pouze slovy: „A co mám jako dělat?“ Petr si hned věděl rady a řekl, že jako jeho kamarád, bych s tím měl něco dělat. Okamžitě se strhl slovní průjem na mé straně. Oznámil jsem Petrovi, jestli s ním má problém, tak je to jeho problém ne můj a já s tím nebudu nic dělat. Už mne nebaví dělat mu matku a řešit jeho pitomé problémy. Neklidně a upřímně jsem vyslovil nahlas to, co jsem měl říci už dávno: „Bydlet spolu byla pitomost, nemůžu Tě vystát, nechápu, co tady děláš. Nikdo Tě tady nechce a nemá Tě rád. Celé patro si tluče na čelo, pokud jde o tebe.“ Na to se ohradil s úzkostným škemráním o tom, jak se věcí mají, jak jsem taky nesnesitelný (Vážně??? Koukal ses někdy do zrcadla?) a další věci, které si už nepamatuji. Slovní průjem následoval slovní průjem. Petr se nakonec otočil se slovy, že tohle dneska nevyřešíme. Musím mu dát za pravdu, tohle dneska (tedy tehdy) ani nikdy jindy v tomhle časoprostoru nevyřešíme. Odešel jsem pokecat s Lubem.
Dobře jsme pokecali s Lubošem o teď už SuperPéťovi. Vyložil mi jeho verzi story. Vcelku seděla až na to, že se Petr zapomněl zmínit o tom, jak si své názory potřebuje vykřikovat násilně cizím lidem do pokoje. Začalo to tím, že Luboš se zeptal, proč ještě nejel, když tak spěchal. Na Petr spustil blití sraček a výmluv proč to a ono. Tak ho Luboš vyignoroval. Taky mi vyložil, jak se dostal z onoho klinče a jak to bylo s tím prosením. Petr ho držel nějak za nohu, ale nemohl nic dělat a Luboš ho držel za vlasy a mohl omlátit hlavu o zeď. Taky mne potěšil tím, když potvrdil, že mu Petr opravdu vyhrožoval svými pár měsíci karate. Já mu pověděl, co všechno jsme si řekli. Zasmáli jsme se a hluboko po půlnoci rozpustili. Vrátil jsem se na C03-602, kde už spinkal SuperPéťa. Nedalo mi to ho nevzbudit. Naštěstí druhý den už odjížděl, šlo to vidět. Hrůzná noc, když metr od vás spí někdo, koho bytostně nenávidíte. Když vstával na svůj brzký vlak, tak mne taky vzbudil, pohlédli jsme si o chvíli později v kuchyni do očí, chladný to pohled tučňáka na Sahaře.
Pár dní jsem měl klid a pokoj pro sebe. S Lubošem jsme dělali Lívance v2, ale poněkud v podivné atmostéře. Byla to sobota. Na noc jsem šel spát ke Kristýně. Když jsem se ráno vrátil, našel kuchyňku plnou svých věci, které jsem tam nechal, talíř lívanců a prázdné místo po mikrovlnce. Někdo nám z ničeho nic čmajznul mikrovlnku. Vím, že tady Petr byl, asi na skok před odjezdem na konferenci. Kladu si otázku, na kolik je do celé věci zapletený.
Další týden jsem jel s Kristýnou na módní přehlídku do Kroměříže. Jela tam absolutně nepřipravena, nebýt Honzy Peška, který nás svezl zpět, tak jsme tam uvízli na noc.
Když jsem přijel na kolej, tak tam už znova byl SuperPéťa. Pokušení ho nevzbudit bylo příliš veliké. V posteli se mi vybavil film „Noci s nepřítelem.“ Moje poslední noc s ním. Když nemůže on, tak můžu já. Je mi jedno, že se zase jak blbec budu znova stěhovat, ale je mi to už jedno. Doufal jsem, že u toho nebude, ale takhle to možná bude ještě lepší.
Druhý den ráno jsem se zeptat, jestli si to opravdu nerozmyslí, že to tak bude pro všechny lepší. Zda si je vědom toho zla, které způsobil a zda jeho farář ví, co tady páchá. Prý jeho faráře mám nechat být. Co nechám být je nic. Nic tady po mně nezůstane.
Svolávám bojovou poradu s Lubošem. Oznamuji následující postup. Začínáme postupně znova stěhovat. Na C03-602 jsem nenechal nic. Ani jeden šroubek, háček nic. Všechno jsem vzal s sebou. Pomáhá i Beata, později se přidává i Lenka, a když jsme měli nastěhované všechny věci zpět na C02-602, tak Táňa a pak i Kristýna. Problém takto velké společnosti je ve skutečnosti nic neudělá. A ba naopak, když rozmlátíte zrcadlo, tak se vám pěkně zasmějí. Beru zpět… když nad tím tak vzpomínám, tak jediný, kdo se škodolibě smál, byla Kristýna. Co s tou holkou sakra je?
Celý příští týden jsem nedokázal myslet na nic jiného než na to, co se mnou bude a kde budu bydlet. Taky mi trvalo uklidit všechny věci a půlka byla pořád ve SPULu. Čas plynul a blížil se datum příjezdu Vojty. Dával si na čas a přijel až večer. Pozoruhodný člověk. I když mi byl popsán jako totální flegmatik, cítil jsem, že by s ním byla obtížná komunikace. Mluvil nahlas a moc si do hlavy nepouštěl myšlenky jiných lidí. Nic to ale nemění na tom, že mu musím být vděčný za to, že se se mnou vyměnil. Nadiktovali jsme si údaje pro přihlášení do internetu a šli zase každý svou cestou. Obrovská úleva, tedy pro mne. Luboš pořád říká, že ještě může za 5 min (půl hodiny, zítra) dojít a říci, že to nejde. No má pravdu SuperPéťa umí být opravdu „suprový“ nehledě na to jak moc velký flegmatik zrovna jste. A tak jsem bydlel dál. 🙂
Kristýna mne seznámila s jednou, ze dvou svých kamarádek – Májou Losovou. Šli jsme zapít její narozeniny. Šli jsme ve 4, společně s jejím přítelem. Nejprve jsme sedli pro mne neznámé kavárně u Svoboďáku a po hodině se zvedli a šli do Bastily na diskotéku. Tam jsem se zrovna nebavil, tančení není pro mne, ale oni se bavili asi dobře. Nele, jak si říkal přítel od Máji se se mnou snažil navázal konverzaci, plus pro něj. Mínus výměr tématu a místa. Na okraji tanečního parketu, kde člověk neslyší sám sebe, natož někoho jiného, není zrovna dobré místo pro konverzaci o Robertu Kiosakym a jeho finančních teoriích. Spatřil jsem tam slečnu, kterou jsem potkával na zastávce, když jsem jezdil do školy. Stála s kamarádkou na parketu a snažila se bavit. Bohužel jsem jí viděl s cigaretou, tak u mne hluboko klesla. Naše skupina „pařila“ dál a hodinu po půlnoci se odebrala k rozjezdu. Naložil jsem Kristýnu do 99tky a já šel do druhé. Měla babičku zrovna doma. Na Šilingráku nastoupila ta slečna z Bastily, včetně její kamarádky. Usmála se na mne a já na ní. Na Klusáčkově nastal náš exodus z nočního orient expresu. Tentokráte mi to nedalo a začal jsem konverzaci. Obě slečny jsem doprovodil k domu a zeptal se na číslo. Dala mi ho. 🙂 Zkoušel jsem si s ní psát, ale jednak jsem zapomněl jméno (já ho pořádně ani neslyšel), takže jí bylo těžké oslovovat a jednak se se mnou vůbec nebavila.
V Září se taky před kolejemi začala objevovat potulná kočka. Odkud se asi vzala? Jeden zářijový týden jsem strávil na Akademii věd na přípravě vědeckých pracovníků, pro jejich výzkumnou dráhu. Musím uznat, že kvalita přednášejících byla o poznání lepší. I nudné přednášky zněly dobře, z úst šikovných rétoriků. Mnohé nové jsem se dozvěděl a ještě více otázek vytvořil. Práce vědce není jednoduchá, je mizerně placená a nikdo ji nedocení. Vedu vnitřní boj o tom, zda je tohle opravdu to, co chci či nikoliv. Přítomen byl i SuperPéťa, ale nenechal jsem si zkazit týden. Další super věc na tomto týdnu, že jsem byl se svým dobrým přítelem Tomášem Kouteckým a mohli si dobře popovídat, co nového. A jako bonus týden jsem nemusel nic vařit, o přísun jídla se staral catering Akademie.

Říjen

Zažívám se v labině. Ostatní si zvykají na můj jídelníček a zvyky. Mám takový pocit, že jsem jim docela pro smích. Hned první týden začínám s výukou na Mendelce. A hned první týden problém – docela jsem naštval naše vedoucí inženýry svou nepřítomností a zbrklostí k práci. Musím tomu do příště předejít. Dodělal jsem výukové tutoriály do AutoCadu, připravil výuku. Za 5 min 12 ovšem. Snad ne na úkor kvality. Výuku jako takovou jsem úplně zrušil. Chodím do cvičení jenom dělat čárky a zadávat práci. Nic víc.
Týden jsem oslavoval své narozeniny – ale jinak. Dárky jsem rozdával já. Začal jsem 17. Října před půlnocí na PPV s prvačkou před Terčem, se kterou jsem se zhulil a zhulil jsem se zase jako špalek. A uvědomil si, jak mi jde tělo do sraček.
Hance jsem dal asi nejlepší dárek v životě – Příšerku. 🙂 Moc si ji pochvalovala. Vybral jsem jí úplnou náhodou a až později zjistil, že charakter té postavy přesně sedí na ní.
Včera jsem měl podivnou epizodu. Ona slečna z Bastily, na kterou jsem si vzal číslo, tak se mi z ničeho nic ozvala. Bohužel jenom chtěla peníze. Dal jsem jí je. Zjistil jsem, že se jmenuje Tereza a je poměrně mladá a že se jí i tak líbím. Ale ty prachy už asi v životě neuvidím. A stejně jsem jí je dal. S Honzou Vernerm jsme byli na Tequila party v Terči. Výborný večer, po dlouhé době jsem se jen tak odvázal. Potkal jsem pár holek, dostal pár pus, ale nevytěžil z toho maximum. S Honzou jsme se domluvili, že si to zopakujeme.
Byl jsem v divadle s Lenkou Ševčíkovou, Hankou Bellerovou a s ní pak i v kině na posledním filmu od Nolana – Počátek. Uvědomil jsem si, jak je Léňa (Ševčíková) super člověk a naopak, že titul před jménem, titul za jménem, pěkná postava není nutně vhodná žena pro mne.
Kristýnu jsem doslova musel dotlačit k tomu, aby mi něco koupila. Ne, že bych něco chtěl, stačil by mi obyčejný balíček kapesníků, ale musela by mi ho koupit sama a dát s gratulací. Ale tohle se u ní jak si nenosí. Taky jsme jednou zašli s Májou ke dvěma xichtům. Ne, kvůli mně nebo mým narozeninám, ale kvůli Máji samotné, a že napsala Kristýně. Nic moc akce. Nevím, co ode mne čekaly, ale asi to bylo něco jiného (a ten pocit byl vzájemný).
Kočka se před kolejemi zdržuje víc a víc. Přesouvá se čím dál blíže ke dveřím a přestává se bát lidí.

Listopad

První týden začal poměrně dobře, ale ke konec týdne se začal hodně srát. V pátek jsem se zapletl s Žížalkou, v sobotu zjistil, jak se to s ní má, v neděli shořel disk. Tereza Jelínková mne ignorovala u obchodu. Ještě mi dluží peníze a nehodlá se se mnou bavit? To bych se na to podíval.
Opět mi shořel disk. Přišel jsem mnoho věcí, zvláštně mne nasrali fotky, programy do Matlabu a hlavně video tutoriály do Inventoru. Ty budou hodně dlouho mrzet. Druhý týden byl velice poklidný. 2 dny jsem se ulil v práci a utratil u Logitechu asi 10 000 za nové vybavení (G500, G510 G700 a SpaceExplorer Pro). Školení patentových databází, návštěva archívu a samá práce a zdokonalování sebe sama. Projedl strašné kvantum jídla. A začal jsem spolupracovat s C-agency. Říkal jsem si, že bych o víkendu měl pracovat na přípravě, ale ve skutečnosti jsem se sbližoval s Lenkou a pokoušel pařit Call of Duty se Smejkym a Joem. Domluvili jsme se na paintballu, Joeovi jsem nainstaloval vzdálenou plochu a zatípli to po DDR s Táňou ve 4 ráno po 5 ráno, po pár videích na youtube. Druhý večer jsme chtěli hrát CoD znova, ale Joeovi přišla návštěva a tak jsme skončili v Alterně a bylo dobře, jak už dlouho ne. Dostal jsem od Hanky taťkův Kalendář. V neděli jsem se opět málem rozešel s Kristýnou. To už tak po druhé, tenhle měsíc, řekl bych.
V půlce listopad mne čekala první pracovní cesta – Ostrava. Snad lepší místo jsem nemohl dostat. Po více než roce opět jedu na sever. Spousty vzpomínek, na Hanku, Evu, domov… Ostravština krásný to jazyk. Obraz údržbáře Mittalu, který nám ukazuje krystalizátor se slovy: „Tady budete mít krutý problém.“ Jen tak nevymažu z paměti. Jinak tenhle týden nebyl zajímavý. Studenti na výuku serou, videa nikdo neviděl. Čekám na explorera a snažím se urputně pracovat v Inventoru, ale zbytečně. Během tohoto týdne ztrácím pomalu kontakt s Lenkou, neozývá se. Už pro ni nejsem to, co jsem byl. Na Terezu jsem se částečně vykašlal. J Další víkend byl opět problém s Kristýnou, Lubem a Beatou. Už jsme se pro mne rozešli. Teda pro mne už dávno. V pátek jsem jí to naznačil, abych v sobotu naznačil opak. Přeci jenom sex je sex. Beata se rozešla s Lubem, který to, podle jeho slov tušil, ale vzal to velice těžce. Jednal velice svérázně, odešel z divadla uprostřed představení a celý víkend s ním nebyla moc řeč, dokud Beata neodešla. Sobotu a neděli nakonec ještě strávili spolu, ale mylně jsem se domníval, že se dali zase dohromady. Pro Luboše to bylo těžké, hodně těžké. Ještě dlouho potom za ní tesknil. Příští týden byl týdnem relativního klidu. Doma nebylo o čem si povídat a když už, tak jenom o Beatě a to nebylo na dlouho.  V práci jsem měl relativní klid. Měl jsem se věnovat přípravě učení na kurz do C-agency, ale místo toho jsem jedl srnčí, spal s Terezou a hledal zábavu na víkend (slibovaná Výměna manželek se nakonec zase nekonala). De fakto jsem silně prokrastinoval celý týden, abych ten příští pěkně stresoval nad tím, že ještě nemám přípravu hotovou. [Stejně nebyla potřeba. 😦 ] Podle toho to také vypadalo. Poslední víkend jsem strávil horečnou přípravou, kterou jsem měl už dávno mít. V listopadu také skončilo bruslení. Kdo by to byl řekl, že nakonec budeme bruslit až tak dlouho ke konci roku.
Kočka prakticky bydlí u kolejí, jestli se to tak dá říci. Jednou jsem ji potkal už i uvnitř. Dokonce jí někdo dal i kousek uzeniny k snědku. Přemýšlím, že bych jí dal mléko, ale není do čeho.

Prosinec

První dny v prosinci jsem strávil ve velkém pressu a zklamání v Heatlabu a C-agency. V hlavě se mi točila jenom příprava, prezentace. Tak na poslední chvíli jsem ještě žádnou prezentaci neměl. Vždycky jsem nestíhal, vždycky mi chyběl den dva, ale teď jsem připravoval prezentaci 10 před začátkem. Never more… Navíc tím, že jsem nebyl v labině a měl se předávat jeden projekt, jsem pěkně naštval Petra, což mne hodně mrzelo. Být za nespolehlivého. Na onom prvním kurzu v C-agency jsem dostal tak 7 min studenou sprchu, kde mne „vyškolil“ jeden starší pán ve věci nového a starého rozhraní Inventoru. Takových chybek jsem se dopustil ještě mnoha, příště to už snad bude lepší. Musím si ještě doladit pár věcí, mezi nimi některé základy. 🙂
První víkend jsem si konečně oddychl a strávil ho s Kristýnou. Po kurzu, po pekelném týdnu v práci a po uzavření semestru na Mendelce. Čtvrtek, 2. 12. kdy jsem 8 hodin školil a 2 hodiny na to ještě opravoval výkresy. Opravdu jsem si sáhnul na psychické rezervy. Musím na Mendelce ještě do příštího roku hodně věcí změnit, aby výuka byla hladší než doposud. Stále je s tím moc zbytečné práce. Mimo jiné začínám pociťovat nedostatky svých znalostí, co se týče Autodesk Mechanicalu.
Tereza mi ty peníze nakonec dala. To koukám. Asi to bububu s její matkou mělo opravdu dopad. Dokonce zapomněla, kolik mi dala a da mí ještě něco navíc.
Mého vztahu ke Kristýně si začínám zase vážit a přestává mi být lhostejný (opět). Otázka je, na jak dlouho. Kdo ví, jak by to bylo, kdyby ten víkend dopadl tak, jak jsem plánoval – sauna s Veronikou Ebringerovou a pečení perníku s Lenkou Ševčíkovou. SpaceExplorer jsem stornoval, jelikož mi ho 3Dshopu nebyli schopni po měsíci dodat. Asi zjistili, že by ho ve skladu museli objednat se ztrátou. Když je někdo lajdák a neudržuje aktuální ceny…
Druhá polovina prosince se v práci nesla ve znamení relativního klidu. Sice jsem dostával jeden úkol za druhým, ale dařilo se mi odrážet jejich nápor. Vánoční kuželky s Heatlabem byly přesně takové, jak jsem si myslel, že budou. Trochu nucené, pravá podstata některých lidí a vztahů na pracoviště vyplývá na povrch. Kupodivu i Lučo (argentinský návštěvník naší laboratoře) zabodoval více než já a vybojoval si místo u stolního fotbálku. Přiznám se, že nejvíce jsem byl zaražen z toho, že jsme hráli fakt kuželky a ne bowling. 🙂 Drsná byla už cesta, když jsem často postával např. s Raudim a nevěděl jsem co říci. Další věc byla vidět mé kolegy, jak tvrdě nasávají z litru vodky (a do Prčic, kdo ji fakt vypil?). Na hromadný start na Hlaváku se dostavilo i pár soukromých osob a tak jsem měl možnost poznat přítelkyni od mého vedoucího, nejstaršího syna našeho ITka, s jehož F-15tkou jsem si hrál ve vlaku a zavzpomínal na mládí. Na kuželkách se mi moc a na jídlo nedařilo. Nazpět jsem zvolil cestu vlakem, spolu s jednou mou nejmenovanou kolegyní a zajímavě jsme pokecali o dění v laboratoři. Takovéto noční procházky v mrazu se vždy hodí. O víkendu jsme s Kristýnou navštívili Naturalistického Mikuláše v aquaparku v Kohoutovicích. Zajímavá akce. Řekl bych, že se mne tam snažil sbalit jeden týden z IBM. Děsně ukecaný člověk. Když si na to vzpomenu, tak pokud bych nebyl přímo hrubý, tak jsem ani nemohl nic udělat proto, abych s ním nezabředl do diskuze. Ale i tak jsem nenechal zničit svou první zkušenost s aquaparkem (ano, já vím… a prdím na to). Z první jízdy tobogánem jsem měl opravdu nahnáno. Uvědomil jsem si, že Prezentace výsledků výzkumu (a mého prvního projektu v labině) se docela povedla. Dostal jsem pochvalu, technický ředitel nás pozval na oběd a dobře jsme se sblížili s Petrem. Další velkou událostí na pořadu měsíce byla dlouho očekávaná Vánoční besídka. I když jsem dopředu upozorňoval, že máme o jednoho mega žrouta navíc, mé varování nebylo vyslyšeno. Vánočnímu posezení ještě předcházel kurz excelu v C-agency, kde jsem si uvědomil, že mám ještě setsakramensky co dohánět, abych se stal dobrým školitelem. Porovnávat se s někým, kdo to dělá 11 let je sice masochismus, ale i tak. Besídka začala krátce po 16h hodině ochutnávkou prvního masa z parního hrnce. Mého parního hrnce. Tady si musím sám sobě připomenout, že už NIKDY NEMÁM BRÁT parní hrnec na vánoční besídku. Tuk z něho tekl ještě 3 týdny potom. Zajímavý večer, díky tomu, že jsem mohl vidět své kolegy v jiné pozici než normálně. Nezapomenu na úsměv Raudiho, když jsem byl v kuchyni, on u dveří do zasedačky a tal se mne, jestli si opravdu nedám. Během večera jsem bohužel nezakopl ani o jednu přitažlivou svobodnou slečnu, a mrzelo mne, že jsem nemohl na Autodesk Fórum. Hlavně na raut, protože krátce potom, co skončil, tak se stalo přesně to, co jsem čekal – došlo maso. Abych si spravil chuť při Call of Duty  a rozstřílení pár set hlav zombie. Není nic lepšího, než si zahrát s amatéry a zvednout si ego při pohledu na skóre. Po besídce jsme se všichni tak 3krát loučili a přáli si hezké Vánoce a bla bla, hlavně že jsme se ještě potkávali 3 týdny potom. Besídka v práci upadla do nuda módu krátce po 23h a hodinu jsme to ještě táhli. Pak už byl přítomen pouze Petr a pár doktorandů. Jako jediný střízlivý jsem cílit povinnost zkazit všem náladu okamžitým úklidem toho, co šlo. Když jsme krátce po 01:00 odjížděli, tak jsem si myslel, že dneškem už mám za sebou. A to jsem nevěděl, že to nejlepší mne ještě čeká… Po příjezdu na koleje jsem zjistil, že i na mém bývalém patře je besídka. Neváhal jsem a okamžitě jsem se tam vydal. No nebyl jsem tam ani 30 vteřin a už jsem slyšel nářky na SuperPéťu. Jak vtipné. Jako kdybych je nevaroval. No netrvalo to dlouho a SuperPéťa na sebe nenechal dlouho čekat. Opět nás varoval, ať se zklidníme. Pukal jsem smíchy. Odebral se okamžitě na vrátnici. Na to se okamžitě všichni rozprchli, vzali si věci a řekli si, že budou z něho dělat prdel, až tam s ní přijdou. Zvláštní taktika. Já zvolil jinou. Čekal jsem, až přijde s vrátnou a budu ho moc konfrontovat. Po menší slovní přestřelce s Petrem a vrátnou odešla. Já se začal vysmívat SuperPéťovi. Abych tomu dodal korunu, tak chrstl vodu to tváře. Pak následovala hromada vtipných momentů. SuperPéťa mne „napadl“ a já měl co problémy, abych ho na místě nezabil. Začali jsme se hádat na celou chodbu. Vysmíval jsem se tomu, je namyšlený, zabedněný a arogantní. Takhle jsem se někomu nevysmál do obličeje dlouho. Vrátná se vrátila, pustila se taky do hádky. Legitimovala mne a já jí s chutí řekl, že ji klidně dám dýchnout (to jsme se všichni smáli). Ano, to už tam byli ostatní a i ti se pustili do SuperPéťi. Já nakonec odešel a řekl jsem, že to nemá smysl. Začali jsme se uklízet na různé pokoje. Vrátná si ovšem ne a ne dát pokoj. Takže jsme byli nejprve u Honzy, pak u Terezy a pak zase u Honzy. A tam jsem skončil až do 7 do rána. Pak jsem si šel lehnout. Ovšem ne na dlouho…
Cca po 20 minutách nás probudila pokojská s tím, že mám uklidit kuchyňku. Řekl jsem jí, že to zařídím. Myslel jsem, že má na mysli tu na C03. Tak jsem si znova lehnul a přišla provozní. Zdupala mne, jak sysla. Kvůli chodbovce. I když jsem na ní byl asi 15 min, tak jsem byl jediný zapsaný. Naštěstí mi nedala podmínku a stopila jí. To jsem se v 8:30 zvedl a šel do práce radši makat. Tohle nemělo smysl. Teď ráno mi došlo, co SuperPéťa říkal včera večer. Že jsem naštvaný, že jsem to tady prohrál ten pokoj. Nějak jsem si neuvědomil, že to byla soutěž. Ale pro někoho asi jo…
Večer mne čekala ještě jedna besídka. S instruktory na Svoboďáku. Vyšel jsem bez mobilu, tak jsem doufal, že se i přes zpoždění najdeme. Když jsem přišel, čekal jsem bandu lidí, ale bylo nás jenom 6. Osazenstvo už do sebe ládovalo první rundu svařáku. Já si zašel nakoupit jídlo, protože mne trápil hlad, později i žízeň. Mi kolegové postupně dávali jednu rundu za druhou, k tomu přidali i Turbo mošt. S přibývajícím časem čekání u Penisu, tak přibývala i zima. Já, jako abstinent svůj recept měl, ostatní taky. Přesedlali na Turbo Turbo mošt. Ano, správně. Čím víc turba, tím víc „srandy“. Před 19h jsme se vydali na tramvaj směr Řečkovice. Celou cestu jsem hledal Lucku, pořád na ní nemohu zapomenout. V tramvaji jsme způsobili značný povyk, ale do Řečkovic jsme dojeli i bez toho, abychom museli násilně přesedat. V hospodě jsem si sedl vedle zajímavé slečny, kterou přivedl Matuš – Doubravky. Dělá paraglaiding, byla na Islandu a hezky povídá. Sice si hodně povídala s Matušem, ale to mi nevadilo. Rozdali jsme si dárky a já si půjčil hlavolam, co dostal Honza vedle mne. A na 90 min jsem měl zábavu jenom pro sebe. Já někoho obdaroval Sudoku kostkou, které nešla složit a na oplátku jsem dostal panáčka, od Lukáše. Ironií je, že jsem ho sám vybíral a ve slepém výběru si ho vybral. Pak jsem se pomalu chtěl vytrácet. Po 2h čekání na jídlo byli všichni otrávení a já se zvednul s cílem odejít. Doubravka se ke mne přidala a já zjistil, že jede vedle do družby. Tak jsme jeli spolu a já ji doprovodil až ke dveřím. Opravdu příjemná holka. 🙂
Na prázdniny a volno zatím ale nebylo pomyšlení. Musel jsem trčet ve škole ještě do 21. 12., jelikož jsem měl školení v C-agency. Kéž bych mohl napsat, že bylo vydařenější, ale druhým dnem školení jsem to trochu zpackal. Opět jsem radši nečetl dotazníky. Poté co jsem měl konečně od práce pokoj, přišlo na řadu něco, co bylo v plánu již dlouhé měsíce – další koláčkový večer. Ten se uskutečnil 22. Upekli jsme 26 koláčků, z 13g marihuany, kterou nám někdo přenechal. Já jich měl 9 a myslel jsem, že umřu. A věřím, že jsem k tomu opravdu neměl daleko. Takový stav jsem už neměl dlouho. Naposledy ve 14 z bílé vdovy, ale i to bylo o něco slabší. Musím se přiznat, že půlka koláčků skončila na parapetech pokojů 502 – 202 ve chvíli, kdy můj žaludek řekl dost. To bylo 0:1 pro koláčky. Luboš měl 7 a celý večer v delíruju dead, tudíž 0:2 pro koláčky. Ten večer se ještě stavila Lenka. Měla jeden koláček. Cca po 80 minutách byla totálně mimo. 0:3 pro koláčky. 3 dostala ještě Radka domů. Z jejich slov, kdy je podstrčila matce a sama si dala sobě, tak 0:5 pro koláčky. Den před Štědrým dnem se mi podařilo pozvat Šárku na DDR. Hezký to večer. Měla 2 koláčky a sotva dojela domů. 0:6 pro koláčky. Štědrý den jsem strávil doma na kolejích a u Kristýny později večer. Dostal jsem kupu dárků. Takovou kupu, že jsem to opravdu nečekal. Dostal jsem zdupa za to, že jsem nic nekoupil a že jsem si četl knížku. No co jsem měl dělat, když jsem si sotva sedl, zjistil jsem, že Kristýna vyslepičila rodině všechno o koláčcích a já musel od lidí, se kterými si nemám moc co říci, poslouchat jejich blbé narážky. Super prostředí, přímo enviroment friendly. Po večeři jsme sbalili dárky a po 3 oříšcích pro popelku se vytratili ke mně hrát Kamasútru. Na První svátek Vánoční jsem začal na obědě u Kikiny. Poobědové debaty o hovně a o ničem jsem se opět nezúčastnil, stačili mi chvíli, kdy se každý do Kikiny naváželi. No je fakt, že to potřebuje jako sůl, ale zase to do ní hustí každý, včetně mne. Zbytek týdne jsem tak nějak přežíval ve společnosti Dona Danburyho, Dextera a Jake Twispa. V poslední neděli 2010 jsme se neúspěšně pokusili s Kristýnou zajít do Star tracu, ale jelikož se milost paní nechtělo běhat, tak jsme se vzájemně ztratili a povedlo se to až druhý den. Dostal jsem pěkně do těla. A udělal si pěkný obrázek o Star tracu. Dát 2500,- za měsíc za hovno služby, které nabízí… docela úlet. 🙂
A tak se blížíme k posledním dnům tohoto roku a končí můj prosincový slovní průjem. Hold to byl obsahově bohatý měsíc. O poslední koláčky se pokusil při své návštěvě Brna Luboš, ale říkal, že mu brutálně nechutnali. Nedivím se. Mne natahoval jenom při přiblížení na 20 cm. Už je chtěl i vyhodit, ale naštěstí jsem ho zadržel. 1:6 pro koláčky. Jejich zbytkem jsem se ještě pokusil nadopovat Zuzanu Blbku se silikonovýma kozama, ale nepovedlo se. Taktéž se mi to nepovedlo na Miluši z Mikulova, ale tam postačilo víno a mé osobní kouzlo. Počty mých ženských návštěv se dostali až k provozní, jak jsem zjistil, když mi vyhubovala za to, že jsem zkoušel, aby mi otevřeli C03-602. Což se taky nepovedlo. Já tu díru snad nezasádruji. O zbylé koláčky se postarali Zuzka s Radkou. 2 a něco koláčku a obě na šrot. 1:8 pro koláčky. Jsem patřičně pyšný, že se povedly. 🙂 Kéž by se takhle povedlo vše, co dělám.
Kočku jsem v prosinci spatřil jenom na začátku měsíce. Někdo vedle schodů udělal malou bodu, možná se tam schovává. Kdo ví. Ale tyhle mrazy jsou kruté. V půlce prosince jsem kočku neviděl.

Poslední den:
Ze Silvestra nic nebylo. Strávil jsem ho v posteli a potom s holkami nad Osadníky z Katanu. Hráli jsme prakticky každý den, pokud jsem zrovna mohl. 28. 12. jsem dostal menší otravu jídlem. Menší je relativní. Tak blbě mi bylo naposled u koláčků, ale to jsem věděl z čeho to je a udělal si to sám. V úterý na večer mi bylo divně, měl jsem silný průměr. Šlo vidět, že mám vážně narušené vstřebávání vody. Snažím se pít, ale je to nechuť. Další den, ve středu je to už horší. Opět průjem. Bohunka z Bohunické nemocnice mi napsala, jestli nepůjdeme na kafé. Pozval jsem ji k sobě na čaj. Příjemně jsme konverzovali a mě se dělalo hůř a hůř. Odprovodil jsem jí na šalinu a tak tak se dopotácel zpět domů. V oněch následujících několika hodinách jsem opět myslel, že se vydám za Elvisem. Nejprve mi bylo těžko, pak to žaludek nevydržel – zvracel jsem. Obhodil jsem tvarohem chodbu, záchody, umyvadlo. K tomu silný průjem, střídající se zimnice s návaly horka, svalové křeče umocněné o svalovou únavu z pondělí a nedostatek živin v těle. Všechno se vším a byl jsem jasný jako komunismus v listopadu 1989. Kristýně jsem nenapsal, nebyl jsem toho schopen. Až druhý den, kdy jsem jí viděl na chatu, tak jsem jí oznámil své potíže a že opravdu za ní nemohu dojet do práce. Moc to nekomentovala a řekla, ať si odpočinu. Zeptal jsem se, jestli se staví. V 21h večer kdy ji volám a nezvedá mi telefon, tak mi je jasné, že se na mne vykašlala. Nechápu. 3 dny jsme se neviděli, mi je zle a ona se ani nezeptá, jestli něco nepotřebuji, natož o nějaké morální podpoře není řeč.
Další den mi píše, jestli půjdu s jejími rodiči do Mariánského údolí. Během včerejška se mi udělalo podstatně lépe. Přeci jenom to cvičení, zdravá životospráva něco udělá. Z 15% provozní kapacity na kolísavých 65 – 75% během jednoho dne. 🙂 Tak jsem se chtěl i provětrat, ale bylo už trochu pozdě, resp. Psala mi pozdě. Už to nestíhám. Nechápu, proč píše až teď, když celé dopoledne sedí na chatu. Píšu jí, že se ptá trochu pozdě. Neodpovídá. Znova píšu, že se teda vyslékám a zůstávám doma, protože nevím, kam mám vlastně jet. Už se ozývá, že mám přijet přímo do Mariánského údolí. Odpovídám, že tam můžu být nejdříve za 50 min. 45 min ticho a pak píše, že zrovna přišli. Píšu jí, že to měla zase napsat dříve a že takhle komunikovat se opravdu nedá.
Když přišla domů, tak jsme měli menší komunikační (prý) zádrhel na ICQ. Že by internet, od kterého jsem jí tak odrazoval? Píšu jí na ICQ, neodepisuje. Podívám se na chat, zase tam je. Tak píšu znova, prý se nudí. Říkám jí, že proč nezjišťuje, že jí nepíšu? Nedokáže odpovědět. Vesele mi oznamuje, že má sraz v 21h na Svoboďáku s Májou. Já ji s lítostí oznamuji, že mi zrovna není dvakrát na slavení. Na to stručně odepisuje, že tam mám dojít nebo Silvestra neoslavíme společně. Hmm, asi ji uniklo, že já ho asi neoslavím vůbec, když nepřijde, jelikož jsem doufal, že budu s ní. Strhává se hádka. Nechápe, proč jsem naštvaný. Končím rozhovor s tím, že ví, kde mne najde a ať si vybere, kam pojede.
V 21h mi je jasné, koho si vybrala. Hodinu před půlnocí vypínám mobil, mažu ICQ a mažu vztah s Kristýnou na Facebooku. Radka se Zuzku se mi podařilo ukecat na procházku na ohňostroj. O 5 min později, zjišťuji, že ohňostroj byl v 18:00 (o den později v 17:28 zjišťuji, že se věcí mají jinak a zjišťuji, co přesně znamená datum 1. 1. 2011 18:00 🙂 ). O půlnoci jsem na Špilberku a koukám s holkami na město, jak slaví, a já teskním. Historie se opakuje.
Naši potulnou kočku jsem už neviděl několik týdnů, obávám se, že se s námi rozloučila, stejně jako rok 2010.

Epilog:
Za celý rok jsem nenapsal jediný článek na svůj blog. Snad jsem Ti to, milý čtenáři, tímto dlouhým článkem vynahradil.
Tohle byl můj rok MMX, přeji Vám i vám všem do toho nového, MMXI všechno nejlepší.

Klíčoví hráči:

Tána Holušová

Hana Schäferová

Lenka Ševčíková

Jana Bernátová

Smejky, Joe

Luboš Nagy

Beata Cieslarová

Veronika Ebringerová

Jan Jurdin

Tomáš Koutecký

Daniel Picka

Radka Kiszová & Zuzana Pistorová

Miroslav Raudenský

Juraj Súkeník

Jan Verner

Všem těmto lidem ze srdce děkuji, že jste stáli v roce 2010 při mně a pomohli mi ho přežít.
Váš KUTlime

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice The end. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na 2010 – The end

  1. Lucka napsal:

    Zajímavé se na to kouknout takto zpětně. Člověk si uvědomí hdně chyb co udělal a taky pohled druhé osoby.

  2. KUTlime napsal:

    Přesně tak. Zvláště, když je na co. 🙂

  3. Lucka napsal:

    🙂 To jo…

  4. KUTlime napsal:

    Jedna osobní otázka – jak jsi se sem zatoulala?

  5. Lucka napsal:

    Rozepsáno na fb 🙂

  6. Pingback: Což takhle 100 000? | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s