Jak jsem byl poprvé napaden a okraden v Brně.

Píše se 11. 10. 2011, okolo 21:45 procházím si večerním Brnem, když tu najednou vidím trochu zmatenou slečnu. Optám se jí, zda nepotřebuje pomoci. Odpoví, že ano. Hledá nějakou adresu. Vytasil jsem mobil a chtěl jsem ji ohromit, jak bleskově jí to ukážu. Popošli jsme několik desítek metrů, přes travnatou plochu k jakémusi hřišti a lavičkám pod stromy. Byl jsem tak zahleděný do přesvíceného mobilu, že jsem si nevšiml 2 pánů, přistupujících zezadu.

Zaplať mladej, ozvalo se mi za zády. Zvolna jsem se otočil a vidím 2 pány. Jeden o pár centimetrů méně než já, tak 20 kg navíc. Z fleku mi ji ubalil. Druhý, tak o hlavu více než já, tak 30 kg, bohužel svaloviny více než já. Pán byl netečný, obstoupil mne, posadil mne na lavičku, pouze mi zamezoval v „úniku“. Pokus o dovolání se pomoci byl okamžitě ztrestán kolenem do hlavy od prvního pána. Pak nastala několikaminutová masáž, ve které jsem se je snažil slovně „namasírovat“, aby mne pustili, že žádné peníze nemám a že jim žádné peníze nedám. Oni mne na oplátku masírovali pěstmi a koleny do obličeje.

Takto to chvíli pokračovalo, pánové se střídali ve výhrůžkách, že když jim nedám litr, živý neodejdu. No nutno dodat, začínal jsem jim to věřit. Do té doby se přiznám, že jsem ani neměl moc strach o sebe, ale spíše o zuby jako takové. Snažil jsem se s pány rozumně něco domluvit. Co by asi řekl můj „kouč“ komunikačních dovedností, když jsem se asertivně ovládnout situaci a o všem si „v klidu“ promluvit.

Pán číslo 2 přestával mít se mnou trpělivost, šlo vidět, že se i on brzy vloží do situace.Blížila se solidní nakládačka, ze které by mi moc zubů a varlat nezůstalo. Je zvláštní, co se Vám v takové chvíli honí hlavou. Zformuloval jsem jednu jednoduchou myšlenku: „A co takhle kompromis?“ On: „Ty sis myslíš, že tady smlouváme?“ [měl jsem dojem, že jo 🙂 ] Vytáhnul jsem z peněženky 500,- Kč, nabídl to pánovi č. 2, který se mi jevil klidnější, kterému jsem dával 50% šanci na to, že moji nabídku přijme. Ten první chtěl pořád litr a pořádně mi naložit.

Tady můžete přestat číst. Tohle je tak zhruba to, co se mi stalo. Dále pokračuje pouze to, co bylo potom.

22:02 Volám polici. Oznamuji napadení. Hlídka dojíždí cca za 10 minut. Viděl jsem, kam celá partie zalezla, do baráku, nasměroval jsem policisty tam. Nejprve jsem celou situaci vysvětlit 2 příslušníkům. Pachatele jsem popsal, výšku, váhu, oblečení. Pak se objevili další 2. Taktéž jsem jim vše vysvětlit. PČR pány našla, včetně slečny. Legitimovala, zabavila občanky. Vybavování se trvalo více než hodinu. Mezitím mi napuchlo oko a začala bolet čelist. Plival jsem na zem krev a kousky zubní skloviny. PČR se mne střídavě zeptala na to samé 4krát. A já znova a znova dokolečka vysvětloval, co se stalo. Pánové popírají, že by mne viděli. Podle všeho jsem si úraz způsobil sám, je jenom náhodou viděl a teď je ze srandy obviňuji z napadení. Policisté místy vtipkují, jestli mám číslo dané slečny a vyměňují si úsměvné posunky. Pořád si chtějí něco ujasňovat.

Po 23:00 hodině přijíždějí posily. Další 3 příslušníci. Mají za úkol odvést 2 pány na výslech.

23:12 příjezd sanitky. Posádka mne naložila, vyšetřila a odvezla na traumatologii. Cestou jsem znova všechno vysvětloval.

23:28 Příjezd do Bohunic – Doktor, opět vysvětlování. Nevím, jestli mne bolí hlava z úderů nebo z toho věčného vysvětlování. Doktor mne vyšetří, udělají mi 5 rentgenů. Žádný jsem neviděl. Čekal jsem potom 30 min na doktora, který odněkud přijde a řekne mi, že jsem v pořádku. Doporučí mi masti, blíže nespecifikované, ledovat. Sestřička mne prosí o 90,- Kč a já o sáček s ledem, který doktor doporučil jako léčbu. Podruhé, ten večer, ode mne někdo dostal peníze a já nic. 🙂

00:05 Příjezd kriminálky do Bohunic – Nejprve telefonát ze soukromého čísla, který mi oznámil, že si mne přijde vyslechnout do nemocnice kriminálka. Ptá se mne zdlouhavě na to, kde jsem. Já jim zdlouhavě vysvětluji, že jsem tady poprvé, že opravdu neumím orientační plánek, že nevím, jestli jsem na oddělení Ch nebo I a že se ani nemám koho zeptat, protože mne vyklopili na chodbě a řekli, ať počkám. Po 15 min nastalo sladké shledání s kriminálkou. Odvezli si mne s sebou na na služebnu. Profesionální přístup se projevil hned od začátku. Chlapci mi začali tykat, poučovali mne a celkově se chovali, jako kdyby mne oba dva viděli vyrůstat od mala. Nejprve mne zavedli do jedné místnosti, kde byli 2 noví lidé, kteří si také chtěli všechno ujasňovat. Takto jsme si to ujasňovali dalších 20 minut. Opět a stále znova všechno vysvětloval. Kladli mi dokola ty samé otázky. Kolik mi ukradli, kde, jak. Bolest hlavy začala sílit.

Poté mne odvedli do výslechové místnosti. Led opět žádný. Společnost mi dělali 2 kriminalisté, kteří si mne odvezli z nemocnice. Začali do mne hustit, co jsem tam dělal, jak to, že jsem tak blbý, naivní, že nepoznám, když jde o boudu, že jim to celé nezdá logické. Snažil jsem se jim vysvětlit, že a oni nesdílíme stejné myšlení, ale to, že by někdo mohl myslet jinak. Dokolečka mne podrobovali psychologické analýze. Po chvíli přišli zbylí 2 lidé, muž a žena. Pochopil jsem, že jde o náčelníka a paní, co bude vyhotovovat protokol. To se psala slabá hodina ranní. Opět nikoho nenapadlo se zeptat, jestli něco nechci, třeba vodu nebo led. Pořád dokolečka se mne ptali, jestli mne něco nebolí. Když jsem odpovídal, že ano, pořád stejná odpověď: „Hmm, dobře.“

1:30 Paní, co mne dostala na starosti, říkejme ji třeba Jana, se dostává k sepisování protokolu. Po chvíli zjišťuje, že ji nepustí systém, pak že nemá dostatečná práva atd.

2:15 Začínáme opravdu sepisovat protokol. Jana si uvědomila, že by bylo dobré udělat pachovou zkoušku a vyfotit si mne. Nastal problém kam s pachovou zkouškou. Opět 15 min průtahů vinnou byrokratických pravidel, která nikdo nezná. Paní začíná 4 prsty psát protokol. Navrhuji, že si ho napíšu sám, protože jsem unavený, potřebuji se vyspat a hlavně píšu všemi deseti prsty.

2:45 Půl hodiny se mi daří opravdu psát to, co vypovídám, protože si to píšu sám. Pak mne Jana ovšem vyhodila z křesla, a že bude radši psát sama. Více než polovina protokolu je již hotova.

4:00 Zbytek tvoříme až do 4:00. Věčně přepisujeme a obšírně (a přitom mlžně) to, co se stalo. Už si pomalu ani nepamatuji, co se stalo, protože napůl spal. A kdyby mne nebolela tak čelist, při každém otevření pusy, abych mohl dokola odpovídat na další kolo těch samých otázek, tak bych i usnul. Pak nastává zhruba půlhodinový problém s tiskem protokolu a všech náležitostí. Vyhotovuji 20 podpisů na papírech, které jsme dali dohromady, v několika verzích. Jeden jsem měl dostat a nedostal jsem, což jsem zjistil až doma. Dostalo se už konečně i na WC, o které jsem si žádal zhruba před 30 min.

4:31 odcházím z policejní služebny. Jana mi řekne, že musím jít k lékaři, protože hrozí reálná šance, že pokud nebudu v pracovní neschopnosti a nevznikne nějaká „vyšší“ finanční škoda než doposud (1000,- roztržené triko, 500,- ukradené peníze, 90 Kč na poplatcích a újma na zdraví zatím nestačí), státní zástupce smete případ ze stolu, proti čemuž (prý) není odvolání. Co to znamená? Státní zástupce nepodá návrh na obvinění z trestného činu XYZ a pánové mohou vesele odejít.

4:32 Na rohu potkávám uniformovaného policistu s paní. Snaží se s ní konverzovat anglicky. Vykřikuje na ní anglická slovíčka v nahodilém pořadí s příšernou výslovností. Opět (!!! To bylo to, co mne dostalo do průšvihu prvně WTF?), jestli nepotřebují pomoci. Slečna se mne ptá, jestli mluvím anglicky. Odpovídám, že ano. Pak se mne zeptá, jestli mluvím i česky. Taktéž odpovídám ano. Začne popisovat, co se stalo. Hovoří o nějakém muži, co ji vytáhl z kapsy peníze a začal utíkat. Končí větou, jestli umím slovensky. Odpovídám, že ano. Pro změnu pokračuje plyně slovensky. Začal jsem koukat na policistu, jestli dobře vidím. Ptám se a vy nerozumíte? On: „Ano, však nevím, proč na mne začala mluvit anglicky.“ Vyměnili si pár udivených pohledů, ke kterým jsem já pár přidal. Zeptal jsem se, jestli si už teda budou rozumět. Podívali se na sebe a řekli, že snad ano, odcházím směrem domů.

5:25 ulehám do postele. Za 1 hodinu a 35 min musím vstávat do práce. 😦

To je vše, přátelé. Nic až tak dramatického. Nevím, co mne štve více, jestli to napadení, profesionalita, se kterou jsem setkal u policie a lékařů nebo té byrokracie okolo. Pro úplnost ještě dodám, že vše je napsáno rámcově, nemohu vypisovat všechny informace z protokolu veřejně, jeden nikdy neví.

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Každodenní život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Jak jsem byl poprvé napaden a okraden v Brně.

  1. aztli napsal:

    Dle mého názoru se jednalo o loupežné přepadení

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s