Recenze: My děti ze stanice ZOO

Je to 15 minut, co jsem dočetl My děti ze stanice ZOO. Je to týden, co jsem se vrátil z Berlína. Je to měsíc, co jsem naposledy pocítil chuť na drogu. Je 1,5 roku, co jsem naposledy měl „drogu“.

Už dlouho jsem se do ničeho tak nezačetl. Zcela mne pohltily osudy 12 leté německé holčiny, která, kvůli naprostému zhroucení sociální infrastruktury v Západním Berlíně, nastupuje klasickou dráhu feťačky. Knížka je to naprosto brutální, syrová a nechá ve vás hlubokou rýhu. Ústřední postava velice barvitě a zcela otevřeně vypráví o své postupné cestě nevinné holčičky k heroinové trosce. Každý krok, každá nová droga, každý ústupek v žebříčku důstojnosti a morálky je pečlivě zdokumentován a zdůvodněn. Dlouho jsem nečetl tak pečlivou sondáž do myšlení jedné osoby. Obraz doby, stavu společnosti a možností řešení problémů skvěle dokreslují komentáře zúčastněných osob, které tak tvoří ucelený obraz tehdejší doby. Kniha vám dá skvělou představu jak se i z toho nejlepšího a nejhodnějšího dítěte může stát outsider, který už jenom shání prostředky na „zlatou ránu“. A to je to, co mne děsí.

Během návštěvy v Berlíně, jsem si udělal dokonce dvojí zajížďku na stanici ZOO, abych si prohlédl naturálie z knihy. Tehdy jsem ji ještě nečetl, ale byla na mém seznamu jako příští. To, co jsem viděl, byla nijak zvlášť zajímavá nebo výjimečná zastávka německého MHD, kterých je v Berlíně plno. Pachy, které Christiana popisuje ve své autobiografické knize, jsou přítomny dodnes. Feťáky, prostitutky a prostituty už ale tak snadno nepotkáte. Duch doby však zůstává. Za rohem od stanice ZOO můžete najít muzeum sexu, obchod s erotickým zbožím a kabinky, kde vám rádi pustí erotický film dle libosti. Když se zde na chvíli zastavíte a budete se pečlivě rozhlížet, uvidíte, že „poptávka“ je stále zde, i když třeba „nabídku“ nevidíte. Ona poptávka se schovává za moderní brýle, černé kožené bundy s elegantními kalhoty a polobotkami, ale je tu stále. Pokud absolvujete okružní jízdu německým S-Banem, shlédnete pestrou paletu grafitů, které mají do umění daleko. Rychle si uvědomíte, že v betonové džungli města s pohnutou minulostí, stále není dost věcí v pořádku.

Během čtení knížky jsem několikrát vyrazil ven (ano, opět SVOX). Když jsem u Billy vrazil do holčiny, která mohla mít akorát 12 let, zamrazilo mne v zádech. Ač je knížka sebebarvitější, nedokázal jsem si tu holku představit, jak kouří hašiš, šňupe koks nebo si bude za rok střílet do žíly heroin.

Později jsem vzpomínal na vlastní rodinnou situaci, a jak drogy vtrhly do mého života. Nebylo to tolik odlišné. Můj starší bratr jel (a mám za to, že stále jede) v různých měkkých a středních drogách. Vybavilo se mi několik vzpomínek, kdy jsem ho potkal totálně mimo na záchodě, na posteli nebo ve městě. Ne zřídka i v bdělém stavu blábolil o tom, jak jsou všude kreténi, buzeranti, humusáci a jak mu nikdo nerozumí. Celé se mi to při čtení knihy vybavilo.

Nechoval jsem se k němu moc hezky. Provokoval jsem ho, kdykoliv jsem mohl. Chtěl jsem ho dostat pryč z našeho bytu, když u nás bydlel, protože neměl kam jít. Bylo mi jedno, co se s ním stane, hlavně ať je pryč a jeho problémy s ním. Nevšiml jsem si jeho vnitřních problémů, šrámů na duši, které mu způsobila domácí výchova, tak i armádní škola. Naprosto jsem ho odepsal. Jako bratra i jako člověka.

Sám jsem se ke drogám dostal aktivně ve 14. Notoricky příběh známý. Problémy doma, útěk před všední realitou a snaha vyniknout v sociální síti mladistvých. Z nedostatku možnosti „kulturního vyžití“, jsme se začali poflakovat po okolí našich bydlišť. Brzy nás to přestalo bavit, bylo to příliš všední. Sehnali jsme si trávu a nastoupili na první stupeň drogové závislosti.

Vrchol našeho tehdejšího života bylo se poflakovat zkouřený marihuanou po našem okolí a zkoumat všední věci nevšední optikou našeho omámeného mozku. Nic a nikdo nám v tom nemohl zabránit. Bylo nám 14 a běžné téma našich rozhovorů bylo, kde sežene peníze/drogy na další nudné odpoledne. A o tomhle by se asi 14 leté děti neměly bavit.

Naštěstí, já i všichni v mém nejbližším okolí, jsme byli natolik velicí slaboši, že na další stupínek drogové cesty většina z nás nešla. Když bychom chtěli, nebyl by to vůbec problém. Všichni věděli, kam a na koho se máme obrátit. Pokud šlo o drogy, vždycky nám všichni rádi pomohli.

Když se dnes ohlédnu za minulostí a podívám se na dnešní svět, vnímám už dnešní sociální sítě, honbu za blahobytem a nekonečný konzum jinak. Každý, bez výjimky, má nějakou drogu. Někdo před realitou uniká do filmů, někdo do sportu a někdo k chemickým látkám. Podstat je vždy stejná, i když následky jsou řádově odlišné. To mne vrací zpět ke knize…

Příběhy skutečného života drtí fikci na celé čáře. My děti ze stanice ZOO je toho jasným důkazem. Má co říci i po 30 let od jejího prvního vydání. Tuto knihu by si měl přečíst každý. Rodiči a dětmi počínaje, policisty a lékaři konče. Dostat se scestí je snadné. Využít dar života už nikoliv.

*****

Věnováno Lucii Fojtíkové.

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Každodenní život, Lidé, společnost atp., Pocity (vržené na papír), Recenze, Zábava všeho druhu. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Recenze: My děti ze stanice ZOO

  1. Bjetka napsal:

    hmm…asi si to taky někdy přečtu :-)) už jsem o ní hodně slyšela, ale zatím jsem se k ní nedostala :-/ málo času…a když je, tak ho často proflákám O:-) nebo dělám blbosti..zabíjím čas na netu a tak různě 🙂 ale tvoje recenze mne zase navnadila 😎 a urcitě s Tebou souhlasím, každy se někdy snaží utéct před realitou, občas před lidmi…prostě nachvilku vypnout a mít se fajn, nemyslet na problémy, které jsou vždy…taaakže už se těším, až si to přečtu a snad si s toho co nejvíc odnesu…:-))

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s