Good bye, Love

Byla, už není,
aneb další článek o ztrátě a procitnutí.

Sedím zrovna v autě, vracím se šnečí rychlostí do ČR z konference ve Slovinsku s kolegy, kteří mi začínají nezvladatelně přerůstat přes hlavu. Je tma. Pokud zrovna zbylí dva kolegové  neřvou na řidiče zběsile pokyny pro záchranu našich životů a já neřvu, ať se všichni uklidní, tak je i klid. Bere mne spaní a pomalu mi začíná docházet, co se během posledních pár dní stalo.

V mém životě byly 3 ženy, Hanka, Lucie a Markéta, které za něco stály a já měl tu čest být jejich přítelem. Když mne opustila Hanka, bylo to bolestné. Rozum říkal ne, už se nevracej, srdce říkalo opak. Společné bydlení po rozchodu způsobilo mnoho zbytečných pocitů, pláče a zanechalo těžké rány na duši. Když mne opustila Lucie, absence konfrontace tváří v tvář, čirá bezmoc způsobila další, citelné rány na duši.
Poslední jmenovaná, Markéta, nejlepší bytost, kterou jsem kdy potkal, mne opustila také. Známě neznámé pocity se vrací. Čirá bezmoc, beznaděj, prázdnota v srdci, citová sterilita. Všechno to pomalu přichází…

S Markétou jsem se naposledy viděl v neděli, 14. 10. 2012, po konci víkendové konference o výživě. Ona je toho času na Erasmu ve Vídni, naše poslední letošní šance se setkat v Brně. Zklamal jsem ji nesetkáním se v sobotu. Dal jsem přednost žvanění na konferenci. V hlavně mám jenom konferenci ve Slovinsku, 4 měsíce práce na článku. Nevím co dřív, kam zajet dříve, co vyřídit dříve. Prahu? Vídeň? Brno? Ostravu? Život, práci, školu, podnikání?

Čekala mne hned na zastávce a mělo mi být hned jasné, co se bude dít. Tato situace je mi už důvěrně známá. Markéta mi oznamuje, že se chce rozejít. Už mi nevěří, nedokáže si představit naši společnou budoucnost, neustálé odloučení ji ničí (mne také, ale na to se tu nikdo neptá). Pláču, nevěřím, ptám se proč, přemlouvám. Marně. Nevím, co ji mám říci, když stojíme na zastávce a čekáme na šalinu. V hlavě mám guláš všech problémů, povinností a pocitů. Nevěřím, že se to děje. Radši usedám hned do první jedoucí šaliny. Cestou na příští zastávku procházím transformaci na naprosto sterilního jedince. Nedokážu cítit, nedokážu myslet. Chce se mi zvracet. Jdu dělat jediné, co umím. Pracovat jako stroj. Jdu do labiny, potkávám kolegy, pracují taky kvůli konferenci. Domlouvám Prahu, rozdávám práci, jako by se nic nestalo.

Teď je pátek 19. 10. 2012, den po mých narozeninách, které jsem strávil u prázdného stolu. O tom blíže v The end 2012. Pomalu mi dochází, co se stalo. Ze života mi zmizela jediná bytost, kterou jsem miloval celým svým srdcem a zemřel bych pro ni. U očí se mi roní první slzy. Zrovna projíždíme Vídní, vidím, kde jsme strávili Silvestr i místa, kde jsme před 14 dny trávili poslední hezké chvíle v tomto městě. Modlím se, abychom byli rychle na dálnici, kde není tolik světla a nikdo je neuvidí.

Začíná mi to docházet, svíravý pocit v žaludku je čím dál silnější. Pocity a vzpomínky se znova začínají vracet do mého těla. Začínají se mi vybavovat momenty, ze kterých jsem měl poznat, co se blíží. Zoufale jsem se snažil najít cestu k jejímu srdci, místo toho, abych sledoval drobky na cestě. Začínají se mi vybavovat všechny pitomosti, které jsem dopustil, aby se staly. Myslel jsem za oba, naslouchal jednoho. Cítil za oba, žil život jednoho… Zločin. Trest? Už s ní nestihnu vypustit lampion štěstí. Už s ní nestihnu bruslit ve Vídni. Už mne nikdy neporazí v Osadnících z Katanu. Už ji nikdy nebudu moci hladit po vlasech. Už se s ní nebudu tulit u Survivora. Už se nedočkám naší společné, spontánní fotky. Už ji neřeknu o mých plánech pro nás oba. Už nikdy mi nebude utírat slzy. Už tu prostě není. Ztratil jsem ji.

Věnováno MK.

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Každodenní život, Pocity (vržené na papír). Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Good bye, Love

  1. vimneok napsal:

    třeba potřebuješ najít tu čtvrtou, která bude ta pravá. já jsem to měla podobné, tři osudoví a ten čtvrtý je můj muž desátým rokem. přeju ti, abys taky našel, stojí to za to.

  2. Pingback: The end – 2012 | My space, my world.

  3. Pingback: Jak se mám aneb o životě v ČR a jednom krysím maratonci | My space, my world.

  4. Pingback: Sen | My space, my world.

  5. Pingback: KUTlime opět na sňatkovém trhu… anebo ne? | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s