Sdrečný pozdrav z Koreje

Píše se listopad 2010, sedím u Raudyho v kanceláři. Probíráme nějaké pracovní věci (tj. co jsem zase udělal blbě) a jen tak mezi řečí pronese: „Radku, co kdybyste jel do Koreje?“ Já, naprosto bezmyšlenkovitě, odpověděl: „Jasně, není problém!“ Chyba lávky, problémů bude, jenom o nich ještě nevím…

Nejprve Vás musím uvést do situace. Problémy začaly už dávno před odletem. Všechno to začalo asi měsíc před odletem, kdy jsem zjistil, že nemám platná pas. Pak už jsem se vezl na špatné vlně. Nedostal jsem vízum, nestihl jsem dodělat všechnu práci, opustila mne Markéta, nemám platební kartu od účtu, kde mám peníze, mám nejasné zadání, co tam budu dělat. Obzvlášť těžké to bylo 2 týdny před odjezdem. To jsem musel ještě týden na konferenci do Portorože. Těsně před ní se se mnou rozešla Markéta, zrovna ve chvíli, kdy jsem jí potřeboval nejvíce. Trávit hodiny se svými kolegy, kteří neustále řešili malicherné problémy a tvářit se přitom nadšeně a zaujatě, bylo obzvláště vyčerpávající. Týden před odletem jsem neměl pas, vízum (to nemám doteď), peníze ani letenku. Na druhou stranu, můžu si za to sám, hold jsem to trošku zazdil. Sešlo se mi toho moc v jednu dobu a já už nevěděl, co dříve. Vnitřně jsem se rozpadal, nebylo se na koho obrátit. Sžírala mne moje vlastní zhouba, sám sobě jsem byl největší nepřítel. Přestávalo mne poslouchat jako tělo i mysl. Ale nechme ČR být,… popojedem.

Každá cesta někde začíná, ta moje začala, jak jinak než na zastávce Nerudova. Usedám celý uřícený do šaliny v 5:45 ráno, mám 10 minut zpoždění. Lucie už na mne čeká na Hlaváku. Krátce před 6 hod vypadávám z šaliny se všemi svými věcmi, zdravím Lucii a míříme směr Student agency. Premiéra Bonda se mi protáhla, taky jsem asi neměl jít hrát do práce CoD5. Nečekal jsem, že sbalit se, bude takový problém.

Najít bus nebyl problém, horší to bylo s lístkem. Jelikož jsem si odpojil službu mobilního internetu a koupil si lístek elektronicky, nejsem schopen doložit, že mám být na palubě. Lístek platil Ivoš, jehož číslo karty neznám, takže ani tudy cesta nevede. Nakonec se mi daří stevardku ukecat, když vidí, že je jedno prázdné místo na sedadle, o kterém tvrdím, že je moje. Lucie mne po chvíli přivedla hned na první věc, kterou jsem zapomněl – zimní boty. V Pohangu mne čeká až -20 °C a já mám na nohou sandály. Co už. Loučím se Lucií, dostávám dárek na cestu. Pevně ji objímám a děkuji za to, že přišla, všechno bylo mnohem jednodušší.

Po prvních pár kilometrech si uvědomuji, že jsem si taky zapomněl holicí strojek, manikúru a další věci. Opět mne napadá: „Co už…“ Pouštím si film, po chvíli u něj začínám usínat, 2 noci bez spánku si začínají vybírat krutou daň. Mám zimnici, třepu se od hlavy až k patě, hlava mne bolí, jako by se můj mozek snažil opustit lebku skrze nosní díru. Na chvíli se opět objevuje svíravý pocit v žaludku, jako včera v šalině.

Někdy před Vídní se trochu probírám, ne ze spánku, ale z podivného deliria, do kterého jsem upadl. Stevardka se mne snaží vyhodit z busu a argumentuje tím, že mám lístek jenom do Pratersternu. Já argumentuji tím, že je mi to jedno, že potřebuji na letiště. Zdržuje bus, moc nechápu proč, evidentně toho naspala ještě méně, než já. Po chvíli se však probírá, vydává pokyn řidiči a jede se dál.

Krátce před 9 hodinou se ocitám na letišti ve Vídni. Začíná tvrdý chaos. Mozkové buňky, které jsou ještě schopné boje (a že jich moc není), urputně bojují s orientačním systémem letiště. Letiště však vyhrává. V zásobě zákeřné zbraně typu anglicky nemluvící a personál a více úrovňové odbavovací haly.

I když jsem se mnoha lidí ptal, jak to na letišti chodí, tak nemám ponětí, jak to na letišti chodí. Po 20 minutách s malou pomocí jedné slečny z Vídně, nacházím Check-in svého letu. Pečlivě si popíšu své zavazadlo, uvádím své telefonní číslo, na které se nikdo nedovolá. Dostávám letenku, zbavuji se jednoho zavazadla. Čeká mne 2 hodinové čekání, které trávím konverzací s onou slečnou. Je velice milá. Tak po 30 minutách se začínám nudit a dávám jí otázku na tělo. Odpovídá, že ne, že ještě na letišti sex neměla. Následuje naprosto nečekaná otázka z mé strany, jestli s tím něco neuděláme. (U)dělali, asi 45 minut. Čekání bylo hned zábavnější. Dokonce jsem už musel pospíchat, abych stihl let. Ten byl naneštěstí zpožděný o hodinu a půl, což mi na náladě moc nepřidalo, když v Moskvě nemám zase tolik času na přestup, ale o tom za chvíli.

Vídeňské letiště nenabízí moc komfortu ke spánku ani k dobíjení elektroniky. Chci se vrátit do odbavovací haly za onou slečnou, ale opět nastává boj já vs. orientační systém letiště. Naštěstí endorfiny udělaly své, srovnávám skóre na 1:1.

Nikdo mi není schopen říci, kdy má let vlastně letět. Na tabuli se píše 12:00, přičemž hodiny vedle ukazují 12:46. Po druhé se loučím se slečnou z Vídně, tentokráte na dobro. Odcházím znova k pasové kontrole a do brány pro let. Procházím kontrolou kovu, která střídavě pípá a nepípá. Bezpečnostnímu technikovi jsem značně podezřelý. Pečlivě zabalený batoh vybaluji do posledního kusu elektroniky. U sebe si vezu v podstatě jenom elektroniku v množství. Kupodivu mne s ní pouštějí dovnitř. Je mi to opravdu divné, protože v batohu mám tolik elektroniky, že kdybych v letadle potkal MacGyvera, tak z toho sestrojí vodíkovou pumu a ještě by mu zbylo dost součástek na minimálně polovinu nosné balistické rakety.

Po chvíli čekání, které jsem strávil v křečích na záchodě, se letadlo začíná plnit. Intuitivně jdu s davem, tvářím se, že lítám min. 2 krát denně. Vstupuji do letadla a po 10 vteřinách mi dochází slova paní Hladilové, která říkala, že by AeroFlotem nikam neletěla. Po 12 vteřinách mám na to stejný názor. Vítají mne ruštinou, odpovídám jim slovensky. Zmateně postupuji letadlem a snažím se za pochodu pochopit, kde si mám sednout. Prázdné místo v jedné řadě mi napovídá, že bude moje. Další problém se objevuje hned vzápětí. Místo pro příruční zavazadla se řídí systémem: „Kdo dříve přijde,…“ a já přišel pozdě. Po chvíli se mi mou lámanou ruštinou podaří ujistit vražedně vyhlížejícího Rusa, který má zavazadla ve stejné kóji, že se nemusí bát, já to tam nějak decentně narvu. Decentní to moc nebylo, naštěstí to neměl možnost zjistit.

26. 10. 2012 krátce po 13:46 se odlepuji od země v mém prvním tryskovém letu. Žaludek mám na sedadle o 2 řady za mnou. Pilot se asi snaží dohnat zpoždění. Hlavou se mi honí jenom jedna myšlenka – Už není cesty zpět.

Cestu trávím pokusy o spánek, čtením a konzumací jídla a pití. Z páru vedle mne se vyklubala příjemná dvojka odkudsi z ruských hranic, která byla na dovolené v Budapešti. Radí mi, co a jak, bavíme se o životě, o cestování a snaží se mne povzbudit do dalších dobrodružství.

Krátce před pátou, v silné bouři, usedáme na Sheremetěvu, v Moskvě. První přistání bylo „bezproblémové. Přežil jsem smrt ušlapáním, tj. výstup z letadla. Po menším nedorozumění u pasové kontroly, která nebyla pro mne, se loučím s ruským párem a vydávám se na vlastní pěst hledat další let. Teď už jsem opravdu sám. Žádná pomoc. Jedu v tom sám. V rychlosti hledám let, abych po chvíli zjistil, že je přesně na opačném konci, než jsem já. Na(ne)štěstí byl let zpožděn také. Mám dost času si dobít telefon, najít Wi-Fi, poslat pár fotek na xichtbook. Před odletem mne v práci varovali, že Korejce nikdy nesmím upozornit na své chyby. Berou to jako osobní selhání a neradi je vůbec přiznávají. Tuhle mentalitu jsem na vlastní kůži poznal hned v Moskvě. Na ruském terminálu svítilo 19:55 – Zpoždění 20:55 a na korejském 19:45 On time, ještě 15 minut po plánovaném odletu. Byl jsem asi jediný u brány 22, který věděl, že let má zpoždění a kolik. Můj přestup byl samozřejmě v té nejvzdálenější, nejstudenější, nejhůře k čekání vybavené, nejhůře Wi-Fi signálem pokryté bráně, které Sheremetěvo asi má.

Střídám místa, zásuvky, Wi-Fi. Nikde se mi nedaří najít místo, kde bych si dobil mobil, chytil signál Wi-Fi a nebyla mi tam zima. Po 6 pokusech na různých branách se mi to daří. Posílám pár fotek na Facebook. Nechávám své věci nějakému Rusovi, odcházím na záchod na večerní hygienu. Neberu si s sebou ani pas či letenku. Jako zkušený cestovatel, všechno nechávám pod dozorem neznámé osoby, která nemluví mým jazykem a vypadá ještě chudší než já.

Když jsem se vrátil, tak věci zůstaly, Wi-Fi signál se ale ztratil. Po chvíli to vzdávám, sedám si na lavičku v bráně, kde se mám nastoupit. 2,5 dne bez spánku se projevuje prakticky okamžitě. Z posledních bdělých sil vidím, jak vystupují letušky z letadla, který právě přiletěl ze Soulu a kterým později poletím i já. Tehdy jsem nechápal, co tam ještě hodinu budou s tím letadlem dělat. To jsem pochopil až v Soulu.

Krátce před 21 hodinou mne budí český pár, jak jsem později zjistil, který letí na Filipíny. Kdyby mne nevzbudil, tak tam spím ještě do teď. Probudil jsem se totálně nakřáplý, že problém trefit dveře. U vstupu do letadla po mne chtějí opět letenku, hledám ji asi 5 minut v brašně od notebooku, abych zjistil, že ji mám v kapse u mikiny. Tentokráte již zkušeně nalézám místo v letadle. Zavazadlová kóje je prázdná, dámy, které se mnou sedí, cestují asi velmi na lehko.

Korejské aerolinie jsou jiná káva. Letušky mají vkusné uniformy, pořád se usmívají, jsou tak laskavé a milé, až mne z toho bolí zuby. Každá sedačka je vybavena LCD obrazovkou, jako v autobusech Fun & Relax od SA s tím rozdílem, že tady to funguje. Můžete se dívat na filmy i seriály. V nabídce jsou i trháky, na kterých jsem byl před měsícem v kině. Hudby je tu přehršel, dost mne dostala Markéta Irglová, která byla ve výběru Popu mezi Adele a Christinou Aquilerou. Smekám, Korejci mají vkus. Snažím si pustit nějaký film, marně. 2,5 dne bez spánku se na mne silně projevují. Nedokážu se soustředit, mozek mi v hlavě tančí jak Patric Swayze v Hříšném tanci. Bohužel, nedokážu usnout. Vždycky když začnu usínat, spadne mi hlava a já se vzbudím. Pokud si říkáte, proč si ten blbec neposunul sedačku do spací polohy, jednak jsme byli stále na letišti a jednak mne to stevardky zakazovaly a vraceli sedadla do výchozí pozice. Hodinu ještě nečáme. Začínám mít silné pocity úzkosti a návaly horka. K Patricovi se už přidal i Johny Travolta. Snažím se najít pozici na spaní, marně. Malá úleva přichází s jídlem.

Jsme zrovna někde nad centrální Sibiří. Zkouknul jsem všechny filmy, které mne zajímaly, zkouším se zabavit hrami. Displej má dálkové ovládání, které je zároveň Gamepad. Zkouším StreetFightera II. Dostávám pěkně přes držku. Nejsem schopen usnout ani zůstat vzhůru. Frustrace se stupňuje. Nevím, co mám dělat. Všichni kolem mne spí a já jenom zírám do prostoru. Zkouším se projít na záchod. Chvíli přemýšlím, jak se do něj dostat. Pak letadlo poskočí a já proletím dveřmi dovnitř. Systém dveří už jsem tedy pochopil, zavřít nebyl problém. Ted už nevím, jestli jsem tam omdlel nebo prostě jenom usnul ve stoje a skácel se přitom na zem, ale probral jsem se po pár desítkách minut. Naštěstí si nikdo ničeho nevšiml.

Ani nevím, jak jsem přežil zbytek letu. Korejci jsou stejně neukáznění při výstupu z letadla jako všichni ostatní. Když jsem se pomalu sunul k východu, došlo mi, co se v Moskvě hodinu dělalo s letadlem. Korejci udělali v letadle totální bordel. Rozdané papuče na cestu se válely všude kolem, odpadky, deky a polštáře. Divím se, že to letušky zvládly uklidit za hodinu a hlavě si říkám, kam to sakra jedu. Při procházení neskutečně dlouhou letištní halou potkávám Arzena – Rusa, který mi hlídal věci. Je tady kvůli soutěži. Míří tam kde já, na letiště Gimpo, které slouží především pro vnitrostátní lety. Domlouvali jsme se, že najdeme společně cestu. U toho nás slyšel Korejec a řekl, že tam míří taky. Slíbil, že nám ukáže cestu.

Přicházíme k pásu se zavazadly. Korejec, dostává zavazadlo jako první a hned nás opouští. Toť ke korejským slibům. Arzen taky už má svoje zavazadlo a já stále nic. Když tam stojíme jenom 4, včetně nás dvou, pomalu mi dochází, co se stalo. Moje noční můra – ztráta zavazadla.

Odcházím na informace, tam mi lámanou angličtinou oznamují, kam mám jít.

Našel jsem oddělení ztrát a nálezů. Lámanou korejštinou jim vysvětluji, o co mi jde. Vyplňují formulář, opět uvádím telefonní číslo, na které se nikdo nedovolá a email, ke kterému nemám přístup. Arzen už je nervózní, nemá tolik času jako já. Mně to letí až za 7 hodin, jemu za hodinu. Končím papírování, v hlavě je mi jasné, že tohle nedopadne dobře.

Kupujeme si s Arzenem lístek na bus směr Gimpo. Řidič busu po nás chce další peníze, odmítá nás pustit dovnitř. Zdvořile ho posíláme někam. Nemám moc náladu na další rozhovory v korejštině, posílám Arzena na informace, aby zjistil What is fucking going on. Celá tahle sranda s Koreou mne přestává bavit.

Arzen se vrací. Říká, že tady mají dvě různé ceny, pro 10 stejných linek autobusů, které jezdí na 2 stejná místa. Za chvíli jsme se dočkali správného busu. Nastupujeme směr Gimpo. Cestou se bavíme o sportu, ženách a životě. Je profesionální sportovec, je mu 23 a už je 2 roky ženatý. Gratuluji mu a smutně mu říkám svůj příběh. Taky bych si přál mít někoho, koho bych si vzal. Za 20 minut jsme na Gimpu.  Potkáváme onoho Korejce, který nám slíbil, že nás sem dovede. Vítá nás vřelým úsměvem, opětujeme jeho palbu s vřelým úsměvem s jasným sdělením: „Však ty nám taky.“ Vyměňujeme si email a loučíme se s Arzenem. Musí už jít na Check-in. Mne čeká více než 6 hodin čekání na přípoj. Venku je škaredě, je mi blbě, nikdo mi tu nerozumí a mám hlad.

Čekání na letišti Gimpo jsem strávil jedinou možnost činností – spánkem. Usínal jsem už i ve stoje při tlačení vozíku. Všechny servítky a slušné vychování jsem nechal ve 2. patře letiště a natáhl se na okraj fontány s umělými kytkami ve 3. patře. Na hlavu jsem si narazil sluchátka, oči zakryl mikinou. Věci jsem nechal volně na vozíku vedle sebe, včetně pasu a peněz, mobil jsem si dal za hlavu, aby ho bylo snadnější ukrást. Po chvíli upadám do hlubokého kómatu. Klidně mne mohli naložit na letadlo do Číny a já bych o ničem nevěděl.

Probral jsem se o pár hodin později, (kupodivu) se všemi zbylými věcmi, pasem, penězi i telefonem, bohužel však v nonREM fázi spánku. Mozek už se vytančil, začínám i pociťovat jistou přítomnost logického myšlení. Nastavuji směr Check-in Pohang.

Po 5,5 hodinách čekání na letišti mi oznamují, že let byl zrušen kvůli počasí. Nabízí mi let do jiné části Koreje (WTF??? To tam mám jako dojít pěšky?) nebo let až zítra ráno. Čeká mne tedy noc v Soulu. Z předchozího čekání vím, že na letišti není nikde open Wi-Fi, tak zkouším počítač na informacích. Windows a Google v Korejštině testují bojeschopnost mých mozkových buněk. Tentokráte vyhrává šedá kůra mozková. Po chvíli Googlování a marných pokusech o booking nějakého hotelu je skóre 1:1. Obracím se na informace, kde opět narážím na jazykovou bariéru. Lámanou korejštinou vysvětluji, o co mi jde. Posílají mne na turistické informace. Tady už je angličtina lepší. Slečna je chápavá, nabízí mi 1 stránkový seznam hotelů v okolí. Ceny neřeším, ale volím ten, který mne sám vyzvedne a zase hodí zpět na letiště. Všechno za mne vyřídila slečna na informacích. Ve chvíli čekání na odvoz a světlé chvilce mého mozku, mne napadlo zkusit zavolat na letiště Incheon a říci jim, že budu den v Soulu a že zítra letím z Gimpa. Slečna opět pochopila, co se stalo, po pár desítkách minut na telefonu mi oznamuje, že se pokusí na Incheonu pokusí, abych měl zítra batoh na informacích na Gimpu. Přichází řidič, z jeho výrazu je jasné, že anglicky neumí. Z mého výrazu je jasné, že mi je to jedno, že potřebuji postel.

Cestou opět usínám, pár hodin spánku bylo málo. Cestu jsem naštěstí zaspal, protože kdyby řidič jezdil pozde českého silničního práva, vybodoval by se dříve, než by vyjel z letiště. Když jsme dojeli na místo určení, byla už tma. Moc jsem si místo neprohlížel. Řidič mne přivedl k prosklené přepážce Sky Motelu. Paní na mne kouká jak z jara, já na ní jak z podzimu. Vytahuji kartu, ona kroutí hlavou. Máme problém. Bojím se vytáhnout papírové peníze, mám ji všechnu na jednom místě. Lámanou Korejštinou se snažím vysvětlit, že kde je problém, po chvíli to vzdávám, pokládám bankovky na stůl. Řidič mne odvádí do pokoje. Smrdí jak ústa kuřáka po sobotní noci, prvních pár sekund přemýšlím, že se pozvracím. Naštěstí nebylo moc co. Rezignuji a padám do postele.

Probírám se ve 2 ráno. Do 3 se snažím usnout, zapínám notebook, snažím se marně připojit na internet. Jsem v Koreji už 18 hodin a stále žádná možnost jít na internet. Na tom smradlavém hotelu mne to přestává bavit, odcházím vstříc Soulu. Po pár blocích zjišťuji, že se všechno periodicky opakuje, nic stejně nepřečtu a z toho, co je otevřeno, mne stejně nic nezajímá. Nacházím otevřenou Wi-Fi, stahuji si mapové podklady do mobilu, označuji si pozici motelu, dokud se ještě dokážu zorientovat. Během stahování dat jsem si všiml několika věcí. Taxikáři v Soulu jsou strašná hovada, sehnat taxi v Soulu není moc problém, najít sexuální pracovnici taky není problém, jedna si to sama ke mně přitančila, naneštěstí byla škaredá, bylo jí tak 40 let, plus mínus 15 let (teda spíše plus) a měla s sebou dítě. Lámanou korejštinou jsem jí odpálkoval. Tančila tu okolo a zkoušela taxíky ještě dobrou půl hodinu, já pak zamířil hlouběji do města. Na mapě jsem si našel velkou zelenou plochu, mířím tam.

Nacházím park o slušné rozloze. Byt je 4 ráno, jsou už v něm desítky, po většinou starých, lidí, kteří urputně cvičí s vlastní vahou nebo na strojích, které jsou tu volně k dispozici. Taky se přidávám. Je už na čase. Pořádně jsem necvičil ani nepamatuji. Nejvíce se mi líbí masírovací stroje, takové bych potřeboval i doma.

Po hodině to balím a jdu dále do parku. Je tady pár krásných pozorovacích míst. Naskýtá se mi skvělý výhled na předměstí Soulu. Začíná se pomalu rozednívat, začíná na mne opět padat únava. Vydávám se zpět do motelu. Zvládl jsem ho najít i bez pomoci mapy. Když procházím boční ulicí k motelu, uvědomil jsem si, že je to ulice plná podobných „motelů“. Těsně u vchodu v motelu propadám záchvatu smíchu, když vidím vedle dveří velký poutač na pokoje. Jsou ve shodě s realitou asi stejně tak, jako nálepka VISA na dveřích. Až v tu chvíli mi došlo, že spím v hodinovém hotelu, kde bude asi slušná řádka bordelů. Štěstí, že s sebou nemám UV lampu do pokoje. Asi bych zjistil, že byla ušita ze 101 dalmatinů.

Cestou ven z hotelu potkávám zrovna jeden párek, co si to jde rozdat. Chytnout taxi nebyl problém, nestačil jsem si ani položit batoh na zem a už mne jeden stál. Za to vysvětlit taxikáři, kam potřebuji, to už bylo horší. Svou, stále se zdokonalující se, korejštinou mu vysvětluji, že potřebuji na Gimpo airport. Kupodivu, trefil tam. Jako bonus, nás trefil zezadu autobus.

Chvíli mi bušilo srdce, moc jsem nechápal, co se stalo. Rána to by slušná.  5 minutový boj s pásy se vyplatil. Řidič taxi a onoho autobusu na sebe slušně řvali a možná moje korejština je chatrná, ale nic slušného to nebylo. Než jsem stačil vypáčit rozmačkaný kufr, abych z něj dostal své věci, objevila se policie. Snažili se mne vyslechnout, já se jim snažil vysvětlit, že musím chytit letadlo. Naštěstí, asi byli z jiné provincie, že nerozuměli mé korejštině nebo naopak rozuměli moc dobře a nechali mne jít. Taxikáře jsem nechal svému osudu, peníze dostal, to bylo asi tak poslední, co jsem pro něj mohl udělat.

Začal jsem si myslet, že se věci obracejí k lepšímu, když jsem na informacích uviděl svůj batoh. Slečně jsem ukázal pas, ukázal jí své jméno na batohu, lístek od zavazadla, batoh se mi poté ochotně snažila předat. Chudák, můj asi 15 kg batoh vážil více než ona, tak zůstalo jenom u té snahy. Když jsem si batoh vzal, věci šly zase k horšímu. Někdo mi ho evidentně pořádně vykoupal ve vodě.

Úspěšně procházím check-inem, mířím ke bráně letadla. Snažím se povznést nad to, že všechny moje věci bud smrdí kouřem nebo jsou mokré, možná plesnivé. Na bráně nás čeká autobus, který nás dováží před připravenou 737čku. Letadlo je poloprázdné. Obří koje pro zavazadla je celá moje. Sedím poprvé u okna, nic není bohužel pořádně vidět. Soul se topí ve smogu. Pohang je na dohled běh několika desítek minut letu. Celý jsme ho obkroužili a krátce po 11 hodině dosedám na místo určení. Mám všechny věci, denní zpoždění. Mám za sebou jednu autonehodu a bůh ví kolik pohlavních nemocí.

S taxikářem jsem se ani neobtěžoval domlouvat. Vrazil jsem mu cedulku 5 hotelu, kterou jsem sbalil na letišti. Pochopil rychle. U hotelu mne vítá portýr, co si mne spletl s celebritou a co snad asi poprvé v životě vidí krosnu. Naložit ji na vozík se jeví jako velký problém. Notebook si radši beru s sebou osobně.

Další rozhovor v korejštině. Recepční 5 turistického hotelu neumí pořádně anglicky. Dozvídám se, že cena je zcela odlišná od těch, které jsou uvedeny na internetu a v brožuře. 2500,- to mi tu asi budou líbat nohy. Nemám náladu na hádku v korejštině. Beru kartu od pokoje a jdu.

Jedna noc a zjišťuji, že si Korejci, stejně jako Slovinci na pobřeží, cucají hvězdičky z prstu. Hotelová posilovna není pro hosty, sauna taktéž, snídaně stojí za hovno. Už se těším, až jim napíšu recenzi. V pokoji také zjišťuji, že monitor od notebooku je v háji. Je na jedné straně silně křápnutý. Přemýšlím, kde se to mohlo stát. V pokoji, když jsem tam nebyl? Letadlo? Nehoda? Who knows… musím se smířit s tím, že prostě tahle cesta je plná problémů a lepší už to nebude.

V hotelové lobby už mne čeká můj nový šéf PJL. Z toho, co jsem o něm slyšel, se divím, že přijel osobně. Zavezl mne rovnou do práce, představil týmu. Dostal jsem k sobě jednoho člověka, který mi to tady celé ukazuje. Všichni jsou na mne milý, až mne z toho bolí zuby. Angličtina taky není slavná, ale až na pár slovíček se zatím domluvíme. Berou mne na slavnostní večeři do vietnamské restaurace. Moje první jídlo v Koreji bylo tedy vietnamské. Jak osudově příhodné.

Zbytek už zkrátím, protože u toho usínám. Režim mám totálně na ruby. (Ne)spaní všude možně a všelijak během posledních několika dní, časový posun se musí nějak projevit. Krátce po příjezdu se zjistilo, že nemám vízum, že potřebuji ID kartu od firmy, kterou nemohu dostat, protože nemám vízum, díky kterému bych kartu cizince a jelikož ji nemám, nemohu dostat prakticky nic, oblečením počínaje, předplacenou SIM kartou konče. Korejské jídlo mne nedokáže zasytit, je pikantní, což nesnáším a je plné věcí, které nemám rád nebo je vůbec nejím. Do toho jsem si ještě smazal přístupová práva k počítači, takže nemohu s ním nic dělat a díky křáplemu displeji nemůžu ani smazat Windows. A to jsem tu teprve den…

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

5 reakcí na Sdrečný pozdrav z Koreje

  1. Son Goku ssj4 napsal:

    Oh my god 🙂 Drž se chlape. Na tvém místě bych nejspíš skončil v nějakém kanále, nechápu, jak ses mohl dostat na finální destinaci. Poklona 🙂

  2. vimneok napsal:

    tak to je fakt dobrodružný… pročítám se zpětně, Podle toho by se dal natočit slušný film… buď drama nebo komedie, neuvěřitelný

  3. Pingback: Vánoce v Soulu 2012 | My space, my world.

  4. Gabriel napsal:

    Hotovy cesky James Bond 🙂
    Esteze nie je privela takych cestovatelov ako ty….

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s