Jak se mám aneb o životě v Koreji

Milí kamarádi, známí či náhodní návštěvníci…

Opět se mi množí dotazy na to, jak se mám a co tu dělám. Přišel čas zodpovědět tyto otázky. 🙂

Co tady dělám?

Tady to bude jednoduché. Neřeknu Vám to, protože nemůžu. Je to přísně tajné. Ne, není to klišé, je to opravdu tak. To, co můžu říci je, že pracuji pro Pohang Steel Company, alias POSCO. Pracuji tady jako junior research assistant – pomocný výzkumný pracovník. Můj nadřízený a vedoucí týmu, ve kterém jsem zařazen, má vazby na VUT, díky které tato cesta vznikla. Mimochodem, je to velice inteligentní člověk se smyslem pro humor (což není obvyklé u Korejců) a jeden z největších světových odborníků na oblast „round-out table“ chlazení. Zařízení, které vyvinul před pár lety pro POSCO nyní používá každý trošku lepší výrobní závod na světě (a není jich zrovna málo).

Korejci berou bezpečnost opravdu vážně. Myslel jsem si, že naše pseudo zabezpečení v laboratoři je jenom pro parádu a komplikuje nám život a měření. Už si to nemyslím…

Každý den při příchodu se musím prokazovat kartou. Kartu samotnou musím celý den viditelně nosit u sebe a na požádání ji předložit. Přístup nemám vcelku omezen, můžu si volně chodit všude. To nemohl ani můj školitel, když tady byl. Můj počítač je kapitola sama pro sebe. Používá se tady korporátní systém POSCO. Počítač má heslovaný BIOS, šifrovaný oddíl, uživatelský profil ve Windows a vstup do systému společnosti. Všechno to musí být hesla o délce min 14 znaků (malá, velká písmena, speciální znaky a číslice dohromady). Jako první po přihlášení musím vstoupit do systému společnosti, 14místné heslo však není jediné, které potřebuji pro vstup do něj. Každý den musím zadávat heslo, které mi přijde SMSkou na telefon. Počítač sám je zamčený ke stolu proti jeho fyzickému zcizení. Bez zalogování do systému si nemohu ani otevřít žádný soubor na počítači. Nedá se zapisovat na USB zařízení. Jakmile tady něco vytvoříte, ven se to už nedostane. Pokud teda zrovna nejste vykutálený Ph.D. student s trošku „širšími“ znalostmi, než by měl mít, protože tohle píšu kde jinde, než Korejcům přímo pod nosem v kanceláři. Nemohl jsem si pomoci, byla to pro mne otázka profesionální cti, kdybych nenašel skulinku. Nemůžete ani vynášet papíry, které uvnitř budovy počmáráte. Na cokoliv, co se tady v budově vytiskne, tak se vloží vodoznak POSCO. Telefon nosíte se zalepenou čočkou u fotoaparátů, pokud jste návštěva. Pokud jste zaměstnanec, musíte si nainstalovat software pro mobily přímo od POSCO, kam Vám jednak chodí hesla od systému (jak mi bylo řečeno), dále tento „software“ blokuje přístup k fotoaparátu, pokud jste v práci (čehož jsem si všimnul) a taky monitoruje, kde fyzicky jste (nebo spíše kde je Váš telefon) a jste tak k nalezení když se někdo podívá do systému (což mi ale nikdo neřekl, to jsem objevil čistě náhodou, když jsem se v tom softwaru hrabal). Samozřejmostí jsou všude kamery, které Vás všude pozorují a kontrolují mimo jiné, zda máte onu nálepku na telefonu. Většina stránek je blokovaných. Veškeré sdílecí služby (Uloz.to, Dropbox atd.), účty Google, Microsoftu, včetně jiných poštovních serverů jsou blokovány. Taktéž Proxy servery či jiné anonymizéry. Všechno, co používá SSL šifrování (to jsou ony https verze http stránek) musí mít certifikát od POSCO. Samozřejmě, že nic z toho certifikát nemá, takže je nemůžete používat. Jako email se musí používat ten firemní, který je však pečlivě kontrolován. Počítače samotné jsou přímo sledovány, takže se kdykoliv, kdokoliv může bez mého souhlasu připojit ke mně a podívat co dělám. Pokud počítač přestanete používat, sám se zamkne a můžete začít s novým kolečkem zadávání hesel.

Aby to nebylo málo, všechen software, interní systém a Windows samotný je v korejštině. 🙂

 

Jak se mám?

Tady to bude složitější. Korejci se v principu od Čechů moc neliší a jejich společnost má mnoho stejných rysů s naší. Na druhou stranu… Všechno je tady tak jiné. Mám se tu až na drobnosti dobře, ale čas od času se mi objeví pár vrásek na čele. Proč?

Korejské pracovní návyky:

Denní norma je tak 10 – 12 hodin, podle toho kdo jste, co děláte. Výzkumníci, kterých je tady pouze 1 % má tu spodní hranici a pružnou pracovní dobu k tomu. Pokud jste operátor, máte smůlu, pracujete min. 12 hodin denně. Ne, že bych byl nějaký flákač, vím moc dobře, co to znamená tvrdě makat, jak fyzicky, tak psychicky, navíc jsem Ph.D. student – děvka pro všechno na fakultě, ale to je naprosto úmorné je způsob a provedení práce. Pracuje se v tichosti, bez řečí. Dlouhé hodiny ticha, které ruší jenom 20 minutová pauza na oběd (včetně cesty tam a zpět). Korejci si nějak nepotrpí na uvolněné pracovní prostředí. Provedení práce mi osobně vadí více. Tak 1/3 pracovní doby strávím tím, že překonávám různá bezpečnostní nastavení POSCO. A teď to není osobní, ale globální. Nesmyslné blbiny okolo bezpečnosti tu dělají všichni. Taky mne neskutečně vytáčí, že vždy, když kliknu do nějakého nového textového pole, tak se mi klávesnice přepne z české na korejskou, i když mám CZ klávesnici jako výchozí. Každý den dostanu tunu firemních emailů o tom, jak je na tom konkurence, co zrovna dělá CEO společnosti nebo o tom, že mám mít pevnou vůli. O efektivnosti korejské práce bych mohl napsat knihu. Nicméně, je slušné dodat, že ta by stejně tak platila i pro Čechy.

Korejské jídlo:

Velký problém je pro mne korejské jídlo. S hrůzou jsem zjistil, že Korejci jedí jednak velice monotónně a jednak velice nezdravě. Všechny jídla, které jsem tady zatím měl, jsou postavena na hlavním talíři (především maso, ryby, mořské plody), kde se daný pokrm smaží, většinou přímo u stolu. Jinou přípravu než smažení tady moc neuvidíte. Okolo je spousta malých talířů, kde se vesměs pořád objevují stejné věci – kim-či, lotosový kmen, listy salátu, cibule, syrové tofu, smažená obalované části kuřete o velikosti několika cm. Moc jiných věcí tady nepotkáte. Kim-či jsou v podstatě taky salátové listy, především s tuhou dužinou, či jiná tomu podobná zelenina (klasicky okurka), která se vymáchá v příšerně pálivé omáčce, což vlastně není nic nenormálního, 95 % pokrmů tady je „spicy“, že potřebujete litr vody po každém soustu. Často se taky servíruje polévka s nudlemi. Ty jsou bohužel neskutečně slané. Na člověka, který přestal solit v roce 2009, jsou naprosto nepoživatelné. Často se v nich vyskytují mořské řasy, ale konzistencí mi připomínají houby, které ve mne vyvolávají reflex zvracení. Úplně stejně na mne působí mořské plody. Už tady do mne naládovaly snad všechno možné, počínaje krevetami, přes škeble až po kraby. Je mi z toho blbě, jenom když si na to vzpomenu. Nejhorší na tom je, že nejvíce mi vadí právě nejčerstvější mořské plody, které jsem viděl ještě žít, než mi je naservírovaly.

Restaurací je tady všude plno, a když myslím plno, tak myslím opravdu plno a když píšu, že všude, tak opravdu všude. Málo kdy najdete v centru něco jiného než obchod s oblečením, mobily a restaurace. To se odráží i v neskutečném zápachu na ulicích. Korejci jednak vyhazuji značné množství jídla a odsávání zplodin z restaurace, z onoho smažení, je zpravidla vyvedeno hned před restauraci. Vždycky, když tedy přicházíte nebo odcházíte z restaurace, srazí Vás pach přepáleného tuku, jako kdybyste šli zrovna kolem kafilérie. Korejci nejsou zvyklí si vařit příliš sami, prostě chodí pořád do restaurací. Ty jsou tady poněkud více cenově dostupné, ale je to taky vykoupeno např. hygienou, kterou považuji za velice pofidérní. Nikdo ji tady nekontroluje a vůbec, nikdo si s ní tady moc neláme hlavu (plus pro ČR). Problém jsou taky záchody v restauracích. Není neobvyklé, když hosti u stolu vidí, jak stojíte na záchodě a konáte potřebu. S tímhle si tady taky nikdo hlavu moc neláme. Všude je pověšen naftalín a po každé návštěvě mne z něj bolí hlava. Nehledě na to, že v práci nemůžu ani spát na záchodě.

Ano, vím, na co myslíte. Proč si nejdu něco sám koupit nebo nejdu jinam nebo si něco sám neuvařím? Ke všemu se dostanu. E-mart, místní Tesco je vybavenou dvojí stravou. Tou korejskou – viz výše a západní. Všechno je smažené, slané, v pečivu se používá značné množství másla. Jogurty tu stojí tak 80 Kč/kus (standartní kelímková velikost), jiné mléčné produkty jsou taky velice drahé. Tvaroh tu neseženete vůbec. Ovesné vločky také ne. S jinou, než salátovou zeleninou je taky docela problém. Nabídka není široká, čerstvost problematická. Když jsem hledal jiné alternativy restauračního stravování, našel jsem pouze Burger King, McDonald ‘s a Starbuck. Rozhodl jsem se experimentovat s pečivem i mimo E-mart, ale všechno je stejné. Těžké tuky jsou z pečiva silně poznat. Kdo byl v Anglii ví, jak vypadá anglický chleba a jak je těžký na žaludek. U nás si musíte toustový chleba pomazat máslem, aby z něho šly udělat rozumné tousty, tady to nemusíte. 25 % obsahu někdy i více je máslo. 😦 Vařit se tady moc, teda spíše vůbec nedá. Jednak není z čeho a jednak mám na ubytovně jednu kuchyň pro cca 500 lidí. Samozřejmě, všichni tam nechodí. Z Korejců prakticky nikdo, ale je tady slušná řádka Indonésanů, se kterými je těžká domluva a vařit něco v naší kuchyni je na hodiny. Když jsem si tam naposledy chtěl umýt misku od jogurtu, tak jsem čekal 14 minut na to, než na mne vyšla řada u dřezu. Od té doby už tam chodím jenom sporadicky. Drobný detail na závěr, kuchyň má asi stejně tolik nádobí, jako já v ČR, jenom tady se o něj dělí tak 4 tucty lidí.

Jak to teda řeším? Řeknu Vám, že jako výživový poradce nemám ze sebe moc velkou radost. Psát jídelníček pro Čecha, který je v Koreji, korejské jídlo moc nemusí, ještě se nesrovnal s časovým posunem a navíc znova intenzivně cvičit – horšího zákazníka jsem ještě neměl. Budu si muset sám sobě naúčtovat slušnou pálku za sestavení jídelníčku. Zatím si dopřávám luxus – jogurty, někdy i dva za den. Hodně ovoce. Granátová jablka a pomela jsou tu za pár šupů. Mandarinky sbírám před barákem přímo ze stromů. Moc mne to nezasytí, ale co se dá dělat. Před pár dny jsem si konečně pořídil syrovátkový protein. Ten nejdražší, který jsem si kdy v životě koupil. A bohužel zrovna s čokoládovou příchutí, kterou nesnáším. Jiný tam bohužel nebyl. 😦 Na oběd musím s kolegy. Tam do mne vždycky naládují nějaké korejské/vietnamské/čínské/japonské rádoby speciality. Chodím pouze slušnosti. Jediný bonus je, že mi oběd dost často platí, protože mne tady mají jako dost velkou atrakci a všude se se mnou chlubí.

Ubytování:

Mám pronajatý pokoj na firemní ubytovně, kde bydlí i další zaměstnanci firmy. Pokoj je vybavený, prostorný, vybaven dobrou matrací i polštářem. Hezky jsou i vybaveny společenské místnosti. V každé jsou pohodlné gauče a obří obrazovky. Často je využívám, viz dále. Tím ovšem komfort vcelku končí. Záchody i umyvadla jsou velice nepraktické. V umyvadlech neteče studené voda, pouze vařící. Záchody jsou naopak ultra moderní. Tady Vám dám jednu dobrou radu. Nemačkejte tlačítka na korejském záchodě, kterým nerozumíte. Můžete tak snadno dostat nechtěnou sprchu od záchodové trysky a vytopit tak celou místnost. Ve sprchách pro změnu neteče teplá, pokud ano, tak pouze u sprch, které se musí pořád mačkat. Je to vládní politika. POSCO k tomu ještě navíc dodalo to, že při každém zmáčknutí na Vás teče pár vteřin studená voda a pak teprve teplá. Zvláštní způsob otužování těla i charakteru, ale ještě se k tomu vrátím. Kuchyň už jsem popsal, zbytek ubytovny je vcelku nezajímavý. Ne, že by o mne korejské ženy stály a ne že by korejské ženy za to stály, ale bohužel nemůžeme mít žádné návštěvy, ženy do budovy vůbec nesmí, muži mohou, ale mohou zůstat pouze v přízemí, v návštěvní místnosti. Jídlo, které si přinášíme, musíme pečlivě zapisovat do knihy u vchodu.

Jak jsem s tím poradil? Nu, ryze s českým pragmatismem. Pro sprchu jsem si pořídil svěrku, takže ji nemusím mačkat, u jednoho umyvadla jsem rozmontoval vodovodní baterii a připojil přívod studené vody, který je jinak všude odpojený. U záchodu jsem naopak odpojil přívod vody, zjistil, jak vypadá tlačítko splachování a vodu zase připojil. Případné mužské návštěvě hodím z balkónu svou kartu, protože ta funguje pouze jednostranně. Taky už vím o zadním vchodu, který je sice pod dohledem kamery, ale u světel, které osvětlují koridor vstupu, není problém povolit žárovky. 🙂

Jazyková bariéra:

Korejci kolem mého věku a starší prakticky vůbec neumí anglicky. A to ani v mé výzkumné skupině. Vedoucí něco ledacos řekne, také ostatní se občas snaží, ale gramatika jim vůbec nic neříká, výslovnost je hrozná. I u základních slovíček. Rychlost je tak 10 slov za minutu. Komunikace s Korejcem, co se snaží mluvit anglicky je horší, než s Korejcem, který anglicky vůbec neumí a já s ním mluvím svou „lámanou“ korejštinou. Blbé je, že se mne pořád na něco ptají, a když jsem se snažil mluvit spisovně, gramaticky správně, nerozumějí mi. Tak jsem od toho upustil. Používám prakticky jenom přítomný, budoucí a občas minulý čas. Když chci být hodně, hodně na úrovni, tak si dovolím přítomný průběhový čas. Nejhorší na tom je, že se od nich učím jejich gramatické i jiné chyby. 😦 Mladí Korejci prý umí korejsky, zatím jsem neměl možnost posoudit.

O tom, jak jsem se rychle naučil korejsky, že se tady vcelku i ve velice prekérních situacích domluvím, jsem už článek napsal. 😉

Korejská mentalita:

Kvůli předchozímu bodu, je to poněkud těžké. Z toho, co Vám sami Korejci řeknou, moc moudří nebudete. Musíte bedlivě pozorovat a naslouchat tomu, o čem se baví, abyste se o nich něco dozvěděli. Z toho, co jsem si přečetl před odletem (neuznání vlastní chyby, úcta ke starším, absence smyslu pro humor) můžu s jistotou potvrdit pouze tu absenci pro humor. Korejci se mi často omlouvají, Samsung vyhazuje lidi po 45, ale s tím humorem je to fakt problém. Mně to spíše někdy přijde jako natvrdlost.

Korea je sice asijský tygr, ale v současné době se topí ve značném množství problémů, stejně jako např. ČR. A taky si za ně můžou sami. Kdo může, svou práci fláká. Mnohé zákazy jsou hromadně porušovány (kouření na pracovišti). Nesmí se tady stahovat porno, přitom ho má každý doma plno. Korejci často neříkají celou pravdu nebo dokonce lžou. Setkal jsem se s tím už v Soulu, v motelu. Nemohl jsem platit kartou, když byla na dveřích nálepka VISA, poutač venku ukazoval (zcela!!!) jiné ubytování, než jaká byla realita. Taxikáři taky rádi okrádají, neradi přijímají platby kartou, protože je musí danit. Korejská společnost má sice jasně daná pravidla, ale západní uvolněnost už jsem značně pronikla. Jsou tady už mladí lidé, kteří nahlas řeknou svůj názor, i když je to proti firemní politice. Bohužel… Často jejich jednání odporuje selskému rozumu. Rádi všechno řeší podle pravidel (pokud nejde zrovna o dopravní předpisy) a všechno strašně trvá. To, co Korejec řeší týden i více, trochu akce schopný Čech, kterému dochází trpělivost, vyřeší za 2 hodiny.

Abych pořád nebyl v negativním tónu, musím taky dodat, že Korejci jsou značně zdvořilí, milí a mají pochopení pro cizí kultury. Rádi pomáhají, když mohou. Štědrost je pro ně přirozená. Ptají se Vás na to, jak se máte, jestli jste v pořádku dorazil domů a dokážou vyjádřit upřímný soucit. V tomhle se od nich mají Češi ještě hodně co učit.

Korejská kultura:

Tu jsem zatím moc nepoznal. V Pohangu se všechno točí okolo oceli. Zrovna tu probíhá Pohang steel festival, o čem je, to si asi domyslíte. Galerie je plná děl, které mají obdobnou tématiku. Je tu muzeum, které mapuje vývoj POSCO. Ne, že by to nebylo nezajímavé. Když se večer projdete po břehu místní řeky a vidíte zářit vysoké pece POSCO, tak je to pohled, který jen tak někde neuvidíte. Jako technik, jsem ve svém živlu, ale pro vás ostatní, to asi není nic zajímavého. Uvidíme, po pár dalších výletech, které plánuji.

Co říci závěrem? Není to lehké být tady sám, v zemi, kde Vám nikdo nerozumí a všechno je tak jiné. Díky za to, že se mne ptáte, jak se mám. Hodně to pro mne znamená.

Ze srdce vám všem děkuji.

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na Jak se mám aneb o životě v Koreji

  1. vimneok napsal:

    máš můj obdiv, musí to být hodně náročné. na druhou stranu, zkušenosti nejsou zadarmo co… na jak dlouho tam vlastně jsi?

  2. rohaty napsal:

    ahoj, jseš tam ještě?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s