2012 – The end

OK, minulý rok to byl trochu podraz. Psali jste si o více stránek. OK, tady jsou. 12 stránek A4 textu o věcech, které mne minulý rok potkaly.

Leden
Vstup do nového roku byl pro mne velice hektický. Aspoň jsem si to myslel. Vzhledem k pozdějším událostem téhož roku, se tomu už jenom směji. V lednu se mi vcelku nic moc zajímavého nestalo. S příliš silným nasazením jsem pracoval v labině, v posilovně i v osobním životě. Školil, připravoval kurzy pro doktorandy. Žongloval jsem s mnoha různými aktivitami. Rozbíhal se dlouhý krysí závod.
Čirou náhodou jsem se zúčastnil přednášky o novém projektu pro post-doktorandy a nestačil se divit. To byla první chvíle, kdy jsem začal přemýšlet, že bych zůstal po Ph.D. na univerzitě. Taky jsem se zúčastnil dalšího testu osobnosti pro studenty. Informace o tomto testu se mi nějak zatoulala do RSS čtečky, ale pak se ztratila, protože nebyla určena pro FSI, ale FAST. Podle toho to taky dopadlo. Byl jsem tam jediný strojař, pozvali mne do dalšího kola – assesment centra pro 16 studentů z 96 zúčastněných.
V posilovně jsem se seznámil se Slávkem Mášou. Velice dobrý člověk. Jeho pohlednice z Las Vegas, kterou mi později poslal, mne dost inspirovala. Taky jsem se seznámil s jeho mobilem Galaxy Note. O den později jsem si koupil svůj Galaxy Note a rozjížděl handlování s mobily, protože bylo potřeba se ještě zbavit toho „starého“ Galaxy S2. Note jsem koupil od jednoho podivného klučiny kousek ode mne, na Pionýrské. Svůj Galaxy S2 jsem střelil o den později. O 2 týdny později, jsem se konečně dočkal a koupil svůj první tablet – ASUS Transformer Prime. To byl měsíc, kdy jsem utratil za Android skoro 30 000,- . Lituji jenom trochu toho tabletu. Naopak za nejlepší investici tohoto roku považuji 60,- za koupi TextToSpeech enginu pro telefon (převod textu na řeč). Díky tomu jsem letos přečetl více knížek než za posledních 5 let.
Silvestr ve Vídni s Markétou nás velice sblížil. Cítil jsem k ní větší lásku, než kdykoliv předtím. Uvědomil jsem si, že 2 dny s ní mimo Brno udělaly pro náš vztah více než 2 měsíce v Brně, na Listovkách. Když jsem nebyl s ní, cítil jsem hroznou osamělost a prázdnotu. Tehdy jsem ještě nevěděl, že se mé novoroční přání nesplní.
V lednu jsem se také rozhodl vyzkoušet veganskou dietu. Nevím proč, ale celý leden jsem frčel na této písni a videu od Mobyho. Autor videa David Lynch.

Únor
Po nějaké době mám opět školení u Tempa. Ostravská firma, takže poprvé školím v Ostravě. Zažívám zvláštní pocity, když se vracím na místo činu. Myšlenky mi často ubíhají do Frýdku-Místku. Bydlel jsem v hotelu Veronika, uprostřed cigánského geta v Ostravě. Nemohu se zbavit pocitu, že tu recepční odněkud znám. Možná se mi jenom líbí. Kdo ví… :-/
Na školení jsem se stihl tak tak připravit. Těsně před začátkem mi změnili obsah školení. Když jsem přijel na místo, tak jsem zjistil, že nemám ani na čem školit. Chvíli mi trvalo, než jsem zjistil, která bije. To jsem tehdy ještě nevěděl, do čeho se, u agentury Tempo, ženu. Naštěstí, skupina, kterou jsem školil, byla parta veselých lidí, takže jsme se nad technické problémy brzy povznesli. Když jsem odjížděl, upřímně mi poděkovali a já jim upřímně popřál hodně štěstí do budoucí práce. Perlička, která celému „výletu“ do Ostravy nasadilo korunu, byla to, že jsem zapomněl na hodinu v posilovně. Uvědomil jsem si to tak 20 minut po jejím začátku. Z Ostravy toho člověk moc neudělá. Zavolal jsem Ivošovi, aby se tam zašel podívat. Někdo tam byl. Tak jsem si říkal, že to projde. O 5 minut později mi volal Honza Šťastný, náš garant, kde jsem. Epic fail… 😀
Cestou domů jsem přišel o 400,- a pochopil, jak agentura Tempo pracuje. Na nádraží ve Svinově, kde jsem stihl vlak asi papírovou 30 vteřinovou rezervou, mne oslovil pán, který se „prý“ snažil dojet domů z nemocnice. Nedali mu sanitku a neměl žádné peníze. Požádal mne o peníze na lístek s tím, že mi je potom vrátí. Dal mi na sebe číslo, ukázal mi svůj mobil, zvonil. Vlak už přijížděl a mně se ho zželelo. Peníze jsem mu dal a už jsem ho nikdy v životě neviděl (zatím).
Agentura Tempo vysála projekt Euna konkurenceschopnost, oslovila spousty firem. Ty, které se přidaly, tak s těmi uzavřela smlouvu na určitý objem peněz, určitý počet školení. Školení jsou vedena jako všechno možné. V ostravské firmě jsem například oficiálně školil tepelné výměníky. Minulý rok v Karviné bylo školení pro změnu na téma: „Komunikace se zákazníky“, ve skutečnosti se školil Inventor. Nafotí se falešné fotky, podepíší se falešné prezenční listy. Tempo nemusí vykazovat nákup softwaru, na kterém se školilo, protože oficiálně žádné školení na software ani neproběhlo. V překladu – peníze jsou vyhazovány oknem po TUNÁCH! Někdo to totiž musí kontrolovat, takže se musí živit banda evropských úředníků. Ve firmách se musí vyčlenit zdroje pro zajištění takových školení. Nemluvě o Tempu. A užitek je velice diskutabilní.
V labině jsem se ohřál sotva den a hned další jsem byl v Assesment centru. Většina lidí tam byla nezajímavých. Potkal jsem tam Danu, kamarádku Hanky, mé bývalé. Sotva si mne pamatovala. Byla stále stejná. AC probíhalo dobře, hodnotitelky ze mne vcelku nemohly. Jednak nechápaly, jak jsem se tam ocitnul (student z FSI na AC studentů FAST) a jednak obecně mne nějak nemohly rozdýchat. Hlavní pořadatel, head-hunter z jedné personální agentury mi ještě tam nabídl místo (později jsem ho ale odmítl). Do mého životopisu přibyly 2 stránky slušného hodnocení z AC.
Další týden jsem pro změnu cestoval do Jižních Čech, navštívit Strakonického dudáka. Bylo to rozdílové školení pro učitele místní střední průmyslové školy, která byla nucena se sloučit s místním učilištěm, a vznikl dlouhý název, který si nepamatuji a na který všichni jenom nadávali. Cesta byla úmorně dlouhá, nějakých 4,5 hodiny vlakem [mezipřistání bylo v Českých Budějovicích 🙂 ], ve tmě a na sedačkách, na kterých se nedalo pořádně spát. Při odjezdu se mi strašně stýskalo po Markétě. Vždycky jsem ji ujišťoval, že budu brzo zpátky, že se stejně uvidíme až na konci týdne, takže to ani nepozná, že tu nejsem.
Bydlet jsem měl na domově mládeže místní školy. Když jsem před půlnocí přijel na místo, tak mne nikdo nečekal. Na poskytnuté telefonní číslo jsem se nemohl dovolat. Zkusil jsem použít služeb Googlu v mobilu, ale telefonní kontakty byly zastaralé, nikdo to nezvedá nebo mají plno. Po 20 minutách se mi daří najít hotel. Už jsem si opravdu začínal myslet, že budu celou noc venku.
Hotel je předělaný panelák na obří hotel v malých Strakonicích. Ten by se těžko uživil i v Brně, natož tady. Podle toho taky vypadala cena, snídaně a pokoj. Zapomněl jsem si říci o nekuřácký pokoj, takže postel, ve které jsem spal, smrděla jak popelník.
Zbytek školení probíhal už hladce. Zašel jsem si do místní sauny. Zde jsem potkal s jedním učitelem, kterého jsem školil. Lidé, které jsem ve Strakonicích potkal, byli velice milí a hodní. Hlavně hlavní organizátorka, ta mne po konci školení zavezla na vlak svým osobním autem. Školení opět skončilo upřímným loučením a poděkováním za vše na obou stranách.
Na konci února mi začala školení s doktorandy, 3 měsíční srandy kopec. Prázdná místa se zaplňují lidmi z celé fakulty. Přichází mi i Irena Gulina, takže přednáším v angličtině. Je to slušná fuška. Jednou se na mne přišla podívat i Markéta.
Kvůli práci jsem v Únoru promeškal dvě důležité události – promoci Hanky, mé bývalé, a hlavně naše první výročí s Markétkou. 😦 Strašně mne to mrzelo. S Markétkou jsme to napravili hned při první příležitosti o víkendu, což by tak dopadlo, i kdybych asi byl v Brně. I když kdo ví…

Březen
Únor přes kopírák, jenom horší. Školení doktorandů, posilovna (5krát týdně), další školení v Ostravě. Nejprve v jedné konstrukční firmě dvou bratrů. Opět pseudo školení. Oficiálně se sice školí AutoCAD (na rozdíl od předchozího školení), ve skutečnosti firma měla nasmlouvaný určitý objem peněz na školení, které potřebuje utratit, protože se jedná peníze z EU, které se musí utratit. Firma už nevěděla, co by si tak ještě napsala, tak si vybrala AutoCAD, který aktivně používá ve firmě jeden člověk. Většina lidí, které jsem školil, tak s AutoCADem pořádně ani nepracovala. Začátek školení probíhal velice vtipně, protože Tempo nemělo připravenou správnou verzi AutoCADu. Účastníci školení se málem zvedli a odkráčeli po 10 minutách. Ani jsem se jim nedivil, udělal bych asi to samé. Sám jsem cítil zlost vůči Tempu za to, jak plýtvají naším časem. Tehdy jsem ještě udělal vstřícný krok, účastníky školení zadržel a ujistil je, že jiná verze AutoCADu nebude žádný problém.
Značnou část školení jsem věnoval tomu, abych překládal sám sebe z technokratického projevu do projevu, který je přijatelný pro jeho běžného obyvatele Ostravy. Školení probíhalo 2 x 3 dny, 2 týdny po sobě, vždy v budově Tempa. Tehdy jsem zjistil, že Tempo provozuje řadu nelegálního softwaru na svých počítačích. Značně pomalý průběh školení mi dal dostatek času, abych se „podíval“ na IT infrastrukturu Tempa trochu blíže. Zjistil jsem, že většina zaměstnanců chodí v pracovní době na xichtbook, chatují si atd. O většině softwaru, který jsem poznal, si myslím, že je nelegální, o AutoCADu to vím určitě.
Na konci března mne čekalo další vtipné školení, tentokráte v jedné firmě v Soběslavi. Opět nebyly připravené počítače. Celé dopoledne a půlku odpoledne prvního dne, jsem strávil instalací Inventorů na mobilní počítače Tempa. Opět jsem zjistil, že licence pro software na mobilních PC jsou různě obcházeny. Druhou půlku odpoledne jsem zabil diskuzí s jedním, sice na jednu stranu velice chytrým, na druhou stranu velice nakvašeným, pánem z oné firmy. Stěžoval si mi na všechno možné, počínaje vedením firmy a mentální nevyvinutost kolegů, přes Autodesk, vládu až na velikost ikon v Total Commanderu.
V penzionu, kde jsem bydlel, se mne snažili při snídani vyhladovět k smrti. Za 100,- tady člověk dostal 4 vejce, 2 bílé rohlíky, 2 měsíčky rajčete a 2 kousky jakési zapáchající šunky. Když jsem požádal obsluhující paní, jestli by nemohla přidat nějaké to vejce, tak se mi paní vysmála a řekla, že by to opravdu nešlo. Na všechno má systém, všechno je pečlivě hlídáno, 2 vejce navíc je nepřijatelné. Druhý den jsem si koupil hned vedle penzionu u Vietnamců pudlo 30 vajec. Příští ráno jsem oné nakvašené paní pudlo předal, požádal, jestli by mi nějaké to vejce nepřidala, podle toho, jak se jí to tam vejde a zbytek ať si nechá pro příští návštěvníky. Trochu ji to zaskočilo, pak mi přinesla pánev až pod nos s tím, ať si vejce přepočítám. Ujistil jsem ji, že to není nutné, že mám opravdu hlad, že nemám opravdu čas a že počty vajec na pánvi jsou mi opravdu u prdele. Pokud budete někdy bydlet v Soběslavi, přeji upřímnou soustrast. Jsou tam jenom 2 penziony, v jednom jsem bydlel, v druhém jsem se byl podívat, promluvit s majitelem a dočkal jsem se úplně stejné odpovědi, jako od paní z toho prvního. Vejce navíc jsou opravdu nepřekonatelný problém.
Tohle školení bylo taky velice vtipné z toho důvodu, že jsem se dozvěděl, jak Tempo jedná se svými lektory a se svými zákazníky. Do Soběslavi jsem měl jet už někdy v únoru nebo v březnu. Bohužel se mi to krylo s jiným školením v Tempu. Nechal jsem je, ať si to tam vyřeší. Skončilo to tak, že mi řekli nový termín pro firmu v Soběslavi, který později den před školením zrušili s tím, že mají nějaký problém ve firmě. Firmě řekli, že jsem se vyboural. Což je docela vtipné, když nemám ani auto a hlavně ani řidičák. 🙂
Když jsme celou situaci ve firmě rozplétali, tak jsme zjistili, že v Tempu mají docela bordel a jedna ruka neví, co dělá druhá. S největší pravděpodobností někdo udělat v Tempu chybu a nebyly počítače. Proto to slečny z Tempa tak narychlo zamaskovaly.
Tehdy mi už s Tempem došly nervy. Měl jsem jejich chování tak akorát. Napsal jsem jednoduchý email, ve kterém jsem se zeptal, jak mi zdůvodní, že mi ničí profesionální pověst tím, že ze mne dělají nespolehlivého lektora, který bourá, i když nemá řidičák. Dočkal jsem se telefonátu, kde se mi za všechno omlouvali, že všechno je jinak a kecy v kleci. Lhaní přímo do očí (teda do telefonu).
Zbytek školení probíhal v trochu přiostřené atmosféře díky onomu nakvašenému pánovi. Nic jsem si z toho nedělal, taky jsem zvláštní člověk. Řešili jsme problémy osobní i pracovní problémy se softwarem, které jim jejich dodavatel nedokázal řešit. Tehdy mi to přidalo mnoho vrásek na čele a myslel jsem, že se z nich zblázním.
I přes dusnou atmosféru, s většinou jsem navázal přátelský, profesionální vztah. Navíc, s člověkem, který měl školení na starosti, jsem navázal i kamarádský vztah. Školení opět skončilo upřímným poděkováním a respektem na obou stranách. Organizátor z firmy mi přislíbil, že brzy požádají o další školení. Vyžádají si přímo mne, protože se mnou byli velice spokojeni. K tomu dalšímu školení však už nedošlo. O pár měsíců později se toto školení postaralo o slušný zvrat v mém životě. To už ale pár měsíců předbíhám.
Během zpáteční cesty ve mne kvasily pocity ze školení a Tempa obecně. Hodinu jsem potom psal email paní Závodské z Tempa, o tom, co se stalo, že mám podezření na pirátský software a obecně, ať se v Tempu vzpamatují. Tušil jsem, že to bude „trochu“ kontraproduktivní, ale nejsem člověk, co by si nechal srát na hlavu.
Den potom, co jsem přijel, školím pro změnu v CA. Tento měsíc jsem se objevil v labině s bídou na týden.
Zbytek března je vcelku nezajímavý (ne že by zbytek roku byl zajímavý 😀 ). Honza V. a hlavně Lenka V. mne přemluvili na to, abych navštívil ples VFU. Byl to skvělý nápad. Potkal jsem tam Lucii G. Měli jsme příležitost zase dohnat ztracený čas, od doby, co jsme se viděli naposled. Uzemnila mne otázkou: „Tak co Korea?“ Evidentně je velice dobře informovaná a v podstatě ví více, než já. Není se čemu divit, je to chytrá a skvělá žena se srdcem na pravém místě. [PS: Díky za masáže! 😉 ]
V březnu jsem ujížděl na Foster The People – Pumped Up Kicks

Duben
Duben by se dal opsat podle březnu, nebo ještě lépe – práce. Zcela přesně by to popsalo můj duben. A asi nic bych nemusel dodávat.
Pokračoval jsem ve školení doktorandů. Vybrat správné termíny byla docela fuška. Kalendář se začíná stávat nepostradatelným pracovním nástrojem. Posilovna, kalibrace, soud (který nakonec proběhl až v květnu), školení doktorandů, 2 konference, programování numerických metod… Krysí závod v ryzí podobě.
Při únavném krysím závodu, který jsem od začátku roku vedl, byly obě konference příjemným rozptýlením. Ta první, konference o výživě, se konala přímo v Brně. Po jejím absolvování jsem opustil od zcela 100 % veganské diety a začal přemýšlet o výživě zase trochu jinak. Seznámil jsem se tam s novými lidmi, příjemnou výživovou poradkyní z Pardubic, dvěma vědci z Prahy, gay párem z Opavy a mnoha dalšími. Společenský večer se protáhl hodně přes půlnoc. Kupodivu se k nám přidala i Burdychová. Občas měla chutě do mne kafrat učitelským tónem, ale brzy jsem se naučil ji usadit.
Druhá konference byla v Praze. Napsat článek ani udělat prezentaci nebyl vcelku problém. Nároky nebyly vysoké. Prezentaci samotnou jsem udělal za 2 hodiny, během konference, asi tak 30 minut před vystoupením. Přehodili mi totiž přednášku a já blbec řekl: „Jo, to není problém.“ Z tvorby prezentace se tak stal sprint ala  Usain Bolt. Úroveň konference jako takové byla nízká. Na druhou stranu, pořádala se v budově Národní technické knihovny v Praze. Velice krásná budova. Celkově kampus tady okolo je velice povedený. Všechny fakulty jsou tady vedle sebe, studenti to mají 50 m do knihovny. Koleje jsou taky nedaleko. Společenský večer byl slabý. Čekal jsem zábavu dlouho do noci, podle toho, co organizátoři slibovali, ale nic takového se nekonalo.
Konference probíhala od středy večera, kdy byla registrace až do pátečního dopoledne. Volného času na konferenci bylo hodně. Hodně lidí nepřijelo, tak se páteční program v podstatě zrušil. Navštívil jsem výstavu Bodies, vyřídil si nějaké věci v Praze. Po oficiálním konci konference, tj. obědě v menze, jsem měl ještě čas na návštěvu Pražské ZOO. Do Brna jsem se ještě nechystal. Chtěl jsem přespat u Dana Picky, ale ten bohužel nebyl v ČR, takže jsem oslovil jednu kamarádku. Zrovna přilétala z Bali, takže jsem musel ještě někde počkat, než po půlnoci dorazí do Prahy. Musím se přiznat, že když James Cameron vydal Titanic ve 3D do IMAXu, tak jsem neodolal. V IMAXu jsem ještě nebyl a už na střední, před 9 lety, jsem si říkal, že si do něj musím zajít. Navíc, Titanic mne zabaví na dost dlouho. Zamluvil jsem si jeden lístek. Vtipné na tom bylo, že jsem si trochu popletl čas zahájení filmu. S lístkem na Titanic jsem prošel přes 3 kontroly do sálu (jedna přímo u něj), kde mi začali promítat hollywoodský odpad první kategorie jménem Hněv Titánů. Až v tu chvíli mi to došlo, že jsem přišel o dvě hodiny dříve a sedl si ve správném sále na špatné představení. Nevadí, stejně jsem musel něco dělat. O přestávce mezi filmy jsem se na záchodě převléknul do jiného oblečení (jen pro jistotu) a pak opět pohodlně prošel do sálu na Titanic. To jsem ho viděl už po 17té. Technologický zážitek z IMAXu byl nulový, kdyby to nebylo se slevou 1+1, byl bych docela naštvaný. Když jsem odcházel z představení, kamarádka na mne už čekala venku. Druhý den jsem se značnou úlevou odjížděl do Brna, nebudu muset delší dobu nikam jet. A hodně jsem se těšil na Markétku. Má to se mnou poslední dobou těžké.
Markéta mi oznamuje, že pojede na rok do Vídně. Moje první reakcí bylo nadšení. Měla určitě obavy z toho, jak budu reagovat, ale mne to v tu chvíli nevadilo. Ba naopak, sobecky jsem to vítal. Myslel jsem, že mi to umožní se více soustředit na sebe, že se náš vztah posílí a že si budeme vzácnější. Svěřila se mi se svými obavami z odloučení. Já se ji snažil ujistit, že to bude v pohodě. Většinu času tady (možná) já ani nebudu a zbytek se už nějak udělá. Uváděl jsem Smejkyho a Janu jako příklad. Taky byli/jsou v odloučení a přežili to. Jednou, ze světlých chvil, které jsme spolu zažili, byla světelná show Kolej roku na Palačáku.
Letos jsem opět programoval kupu numerických metod. S horšími výsledky než minulý rok, také s menším výdělkem, většími problémy a zjištěním, že už mám konkurenci.
Raudy se opět zmínil o Koreji, ale stále tomu nějak nemohu uvěřit. Myslím, že z toho sejde. Korejci jsou pro labinu zatím největší zákazníci a já největší loser v labině, tak si říkám, co bych tam dělal. :-/
Poslední věc, která pro mne byla v Dubnu důležitá, bylo definitivní zavření posilovny na Veveří. Končí tak jedna éra mého života.
V dubnu jsme já a celé patro se mnou (oni nedobrovolně) poslouchali Somebody That I Used To Know.

Květen
Tohle byl měsíc, kdy se opravdu nic nedařilo. Stále zavelen prací. Finišuji článek na konferenci v Brně. Chodím do labiny i o víkendech. V podstatě pořád stejné, dělal jsem to tak i v březnu, dubnu. Problém je, že začínám sekat stále větší chyby v labině. Chyby z nepozornosti, začínají jít do peněz. Nemám z toho vůbec dobrý pocit. Ať se snažím sebe víc, tím je to horší. I když si nad prací v klidu sednu o víkendu, stejně není dobře. Nevím, co s tím. Často mám pocity frustrace.
Slušnou ránu od života jsem dostal, když jsem se vrátil z Prahy, z konference Erin. Koupil jsem si tam SSD disk za 3500,- od jednoho Araba. Disk vypadal v pořádku, původ taky. Měl jsem ho 2 dny doma, než shořel. Jediné, co jsem na něm stihl udělat, bylo nainstalovat Windows, všechny programy, všechno zkonfigurovat a nic nezálohoval. Přesně ve chvíli, kdy jsem si říkal: „Tak teď by bylo dobré si udělat bitovou kopii systému…“ se disk rozhodl shořet. Horší bylo, že jsem na něj neměl žádnou záruku. Byl původně z notebooku, takže se na něj nevztahovala záruka, i když standardně by na něj byla záruka ještě 4 roky. Musel by se reklamovat s notebookem, který neměl už ani ten Arab. V takových chvílích člověk nesmí propadat panice a musí myslet kreativně. Prozkoumal jsem disk, jeho uložení. Zjistil jsem si pár detailů. O dva dny později jsem měl zdarma zcela nový, identický disk přímo z obchodu a zdarma. 🙂
Nic to nemění na tom, že jsem opět musel všechno naistalovat, zkonfigurovat atd. Tohle je pro mne naprosto úmorná práce a bytostně ji nesnáším.
Po nějaké době jsem měl možnost pohovořit s Beatou, mou nejlepší kamarádkou. Letošní prázdniny jsme se nepotkali. Jedna z prvních cest, které příští rok podniknu, bude mířit za ní. Naprosto mne uzemnila novinkami, které se jí v životě dějí. Je toho na ní moc a život ji to taky neusnadňuje. Dovídám se pár zpráv, které bych radši nevěděl nebo spíše byl bych radši, kdyby se nestaly. Naštěstí v srpnu přišla s poněkud lepšími novinkami.
Po zhruba 7 měsících, co jsem se stal obětí loupežného přepadení v Brně, tak jsem se ocitl „konečně“ u soudu. Opět jsem musel všechno přeříkávat dokola. Naprosto ubíjející. Soudci se nelíbilo mé oblečení, ale co čekal, když venku je 25 °C. Všichni byli odsouzeni k podmínečnému trestu v různé délce, nad dvěma z obžalovaných byl vysloven dohled. The end. Odškodnění žádné.
Stále je poptávka po mých službách lektora a věnuji tomu značné množství času. Už začínám flákat i tohle. V CA pro mne přichystali další projekt na školení. O práci zase nouze nebude. 😦
Raudy si mne pozval na kobereček. V podstatě mi řekl to, co už několikrát předtím. Taky mi řekl, že moc školím (no měl naprostou pravdu 😀 ). Požádal mne, ať si vážně promyslím priority a zvážím přechod na jiný režim v laboratoři. Vážně jsem o tom přemýšlel, ale pořád mám za to, že situace vypadá hůř než ve skutečnosti je. Většinu práce, kterou mám dělat v labině, mohu dělat i o víkendech a když sečtu víkendy, tak mám více docházky než mnozí jiní. Jenom kdyby ty výsledky podle toho vypadaly. 😦
Nemluvě o tom, že jsem po několikáté vyhořel na zkoušce certifikace Autodesk Inventor level Pro. Vždycky mi to uteče o bod. Nevím, kde dělám chybu. 😦
Dostávám email nejprve od paní Závodské z Tempa, že předala stížnost nadřízenému. Dva týdny je ticho. Pak mi volá „ten“ nadřízený. Vyžaduji novou smlouvu ze strany Tempa, kde bude ošetřen původ software, obsah školení, termíny, kdy se může rušit školení a sazbu z prodlení splatnosti faktury. Všechno zdvořile odmítá, nechápe, proč to vyžaduji. Argumentuje různě, např. tím, že nikdy žádná faktura nepřišla pozdě. Zdvořile jsme se rozloučili s tím, že se mi ozvou. Neozvali se. O pár týdnů později jsem obdržel hromadný email, že paní Závodská v Tempu končí. O nějaký ten týden později mi volá slečna z firmy v Soběslavi. Ptá se mne, jestli ještě pracuji pro Tempo. Říkám jim, že pokud vím, tak ano. Z druhé strany linky se mi dostává nechápavé reakce. Vysvětluje mi, že se už měsíc snaží poptat moje služby. Poučena z předchozích zkušeností s Tempem, se obrací přímo na mne. Zjišťuji, že Tempo jedná za mne a místo mne. Asi navázali jakýsi telepatický kontakt a ví, že toho mám hodně a nemám čas, protože této odpovědi se ji dostalo pokaždé, když o mne žádala. Mám sekretářku, ani o tom nevím. 😦 Perlička byla faktura za ono poslední školení, který přišla po 53 dnech. Tempo má štěstí, že mám lepší věci na práci, jinak bych je už zažaloval sám. Na oplátku jsem jim vymyslel ale něco lepšího. 🙂
Jeden z pokusů, jak přijít na jiné myšlenky, byl Majáles. Markéta bohužel nechtěla jít, takže jsem šel jenom já, Ivo a Nikki. Předtím jsme všichni čtyři zašli do La Strady. Marki přišla pozdě. Všímám si toho, že často chodí pozdě nebo že si špatně všimne času a přijde třeba o hodinu později. Měli jsme na toto téma i malý rozhovor. I když jsem ji ujišťoval, že je u mne vždycky vítána, vždycky čeká, než jí napíši SMS s tím, že má přijít. Přijde mi to zbytečné, ale přistupuji na její podmínky. Kdybych mohl, tak bych ji dal samostatný klíč.
Majáles nebyl nijak zvlášť úchvatný. Byl jako přes kopírák toho minulého. Vystoupení MIG 21 bylo prakticky stejné. Ač jsem tam byl sám, nelituji toho, že jsem šel. Čokovoko za to stály. Druhý den jsem šel do Rezidence Erasmus na den otevřených dveří. Ukázali mi hezké byty. Dokonce bych si i koupil, kdyby mi dali pod ruku smlouvu. Naštěstí to neudělali. Dlouho po tom, co jsem tam byl, jsem uvažoval o koupi vlastního bytu a přestěhování se pryč z Listovek. Rozum zatím zvítězil.
V květnu jsem se utkal v klání ve Via Inventoru na BVV. Když jsem viděl plakát upozorňující na tuto akci a peněžitou odměnu, tak jsem si v hlavě říkal, že ta bude prostě moje. Bylo mi jasné, že zájem bude nízký, nikdo nebude umět pravidla. Já ke hře měl čirou náhodou přístup, takže jsem si nastudoval pravidla, provedl jemnou matematickou analýzu herního modelu a zjistil, že hra je celá jenom o náhodě. 😦 Nevadí, můj cíl zůstal nezměněn. Školní kolo bylo vcelku jednoduché, to jsem vyhrál kontumačně. Celofakultní bylo horší. Tam už o peníze a všichni to brali vážně. Musím říci, že hra je to sice nudná, ale cenné výhry udělaly z naší hry napínavou hru do poslední chvíle. Ne, není to klišé, opravdu to tak bylo. Začínali jsme o něco později, než jsme měli. Konec hry byl plánován těsně před obědem, kdy vedoucí ÚTT přivede všechny hosty k nám a slavnostně hru ukončí. Jenže časový skluz ji přivedl k našemu stolu zrovna ve chvíli, kdy bych sotva uhrál 3. místo. Hodně mne vytáčel aktuální vedoucí hráč, který zcela cíleně uháněl ostatní hráče, abych nestíhal vybírat své daně. Chvíli jsem měl chuť mu nacpat zákusek do nosu. Stává se z něj má Nemesis.
Vedoucí chtěla hru slavnostně utnout. Naštěstí, stopky jsem měl v ruce já a zřetelně jsem namítal, že stanovený herní čas ještě nebyl odehrán a že do konce hry zbývá ještě 12 minut. Protest byl uznán. 5 minut před koncem se mi podařily 3 šťastné tahy, posunuji se na 2. místo. Minutu před koncem se mi daří další skvělý tah. Překonávám svou Nemesis a vítězím s rezervou 3 bodů. Cítím blaho od hlavy až k patě. Jsem o 3000 bohatší. 🙂
Po vyhlášení vítězů si dáváme další kolo hry s jednou účastnicí finále, které jsem věnoval svou výhru, jedním patentovým zástupcem a jednou slečnou z ÚTT. Bohužel jsme ji nedohráli, museli jsme to rozpustit, ale z druhé hry jsem si odnesl 2 nové známé (Mirka a Martina) a vizitku na slušného patentového poradce.
S Mirkou jsme si ještě hodně pokecali cestou z BVV. Řekla mi, že má svůj vlastní byt. Požádal jsem ji, jestli bych u ní mohl o prázdninách bydlet. Nejprve řekla jo, pak jsme se někdy příležitostně potkali na Palačáku a tam si to zase rozmyslela. Byl jsem na ní trochu moc utržený ze řetězu. Na oplátku mne pozvala do své party doktorandů na VUT Majálesu. Zvláštní banda, každý/každá úplně jiný. Ale byl to zajímavý večer, během kterého jsem zjistil, že mám fanynku. Po VUT majálesu vztah s Mirkou vychladnul. Je strašně introvertní, pořád se Vám kvůli něčemu směje. Nebyl moc důvod proč pokračovat.
S Martinou M. další známou z akce finále Via Inventor jsem se taky sešel, o pár dní později. Pozval jsem ji na brusle, protože jsem už tradičně neměl s kým jít. Zjistil jsem, co je za jejím exotickým příjmením, proč se v 28 letech rozvádí a vůbec co je zač. Nic proti Martině, ale někoho tak marného, jsem už dlouho nepotkal. Život ji semele jako Mostecká uhelní těžební limity na severu Čech. Další nabídku na brusle odmítla a taky nebyl moc důvod, proč se pokoušet o další kontakt.
Scházím se s Martinem, který se ozval na inzerát, který Markéta podala na FA. Prohlížím si privát a slibuji, že u něj budu bydlet. Doteď se kopu do zadku za to, že jsem to slíbil. 😦
Ozývají se mi zvláštní lidé, že se mnou chtějí spolupracovat. Nechápu, kde se ti lidi berou a proč mám pořád tendence chodit s nimi na schůzky. Když už nic, tak si aspoň nakoupím, tak jako po schůzce s p. Cidlinským, blbem první kategorie.
Příspěvek na konferenci Metal v Brně jsem dokončil na poslední chvíli. Přestává mne bavit systém – přihlásím se na konferenci a pak něco vymyslet, napsat a odevzdat. Pracoval jsem o víkendech, přes noc, spal v labině na zemi, zanedbával Markétu. Bylo taky moje první vystoupení v angličtině před odbornou veřejností. Od Raudyho jsem se dočkal jemné pochvaly. Po odborné stránce byla konference pro mne ztráta času. Nic k tématu Ph.D. se tam neobjevilo. Aspoň, že společenský program byl lepší, ale opět jsem tam byl sám, takže zase po večeři domů. Po galavečeru se blíže seznamuji s jedním párem na Listovkách – Verčou a Zdeňkem, kteří brzy začnou hrát v mém životě velkou roli.
Nejlepší kulturní zážitek v Brně letos byla pro mne návštěva Markéty Lazarové v kině Art spolu s mou Markétkou. Je to skvělý film, pro mne nečekané kulturní překvapení. Kino Art navíc poskytuje soukromí a možnost si všelijak zpestřit promítání. 😎 To byl další skvělý večer s Markétkou a zase jsem se cítil o krok blíže k ní.
Festival Ignis brunensis 2012 byl pro mne poznamenám nešťastným incidentem s Markétou. To už jsme oba věděli, že pojede pryč a já že dost možná taky. V pátek, v předvečer prvního ohňostroje na Kraví hoře, jsem navrhl, že bychom mohli mezi sebou zkusit chvílemi komunikovat anglicky. Oba to budeme brzy potřebovat. Kategoricky to odmítla. Odmítla mi říci jedinou anglickou větu. Docela mne to naštvalo, protože s cizími se dokáže bavit, ale se mnou ne. Zdrželi jsme se u mne a vycházeli na ohňostroj se zpožděním. Kvůli roztržce s angličtinou jsme se nedrželi za ruce a brzy jsem ji v davu ztratil. Z ohňostroje jsem nic moc neměl, jednak nebyl zrovna ucházející a jednak jsem pořád myslel na Markétu. Paličatost a ukřivděnost mi nedovolila ji později odpovědět v češtině na SMS a příštích několik dní jsme se neviděli. Na Ignis Brunensis jsem chodil sám, až na tom posledním na přehradě a grand finále jsem byl s ní (tedy nejenom s ní). Komunikoval jsem s ní jenom v angličtině, chvílemi i odpovídala. Když mi poté zavolala a já slyšel, že je na hranici nervového zhroucení, přestal jsem. Litoval jsem svého chování ještě dlouho po tom.
Na konci měsíce ke mně připutovaly nové nabídky na práci. Tentokráte seriózní, žádný Cidlinský a jemu podobní. Na Linked-in si mne našla belgická náborová společnost, nabízela mi práci v polské firmě, se sídlem v Praze a kanceláří v Brně. Zatím asi nejlepší zaměstnanecká nabídka, kterou jsem dostal. Prošel jsem až do nějakého 3. kola, kdy jsem vedl telefonický rozhovor (v angličtině) s nějakou slečnou z Belgie. Prý jsem se líbil. Já jsem se sobě moc nelíbil, hlavně angličtinou. 😦 Později se ozvali, že zatím neví, co firma chce a až budou vědět, co vlastně chtějí, tak se ozvou. Už se neozvali.
Další nabídkou byla práce do Prahy, vývojář softwaru. Odmítl jsem to. Neměl jsem náladu na další výběrové řízení, když jsem věděl, že je spousta lepších kandidátů.
V květnu mne dostala Adele se svou nádhernou písní Someone like you. O pět měsíců později jsem se k ní vrátil znova.

Červen
Opět se na mne začala sypat práce. CA byl přidělen projekt, jehož jsem se stal součástí. Nikdo se mne pořádně ani neptal, ale MB na mne byla vždycky hodná a vstřícná, takže říci „ne“ nepřipadalo v úvahu. Proto jsem udělal asi to nejlepší, co jsem udělat mohl – zadal jsem práci někomu jinému. Tento krok mne naučil mnoho věcí. Zaprvé to bylo to, že vypsat dobře výběrové řízení, není jednoduché. Zadruhé – sehnat někoho schopného, je opravdu problém. Zatřetí – produktivita není o tom udělat více za jednotku času, ale vědět, co dělat a co nedělat. Taky jsem získal maximální možné místo v Dropboxu. 🙂 O dalších poznatcích, které jsem načerpal během této zkušenosti, se můžete dočíst ZDE.
V červnu jsem byl na několika přednáškách, např. Věry Čáslavské nebo Radima Passera. Ta byla asi nejzajímavější. Je to velice obdivuhodný člověk. Vybudoval v Praze jedno z největších komplexů kancelářských budov ve střední Evropě. Vše s firmou, ve které razí křesťanské hodnoty. To je pro mne obdivující. Zkuste si jeho jméno prohnat Googlem nebo ještě lépe, zajít na některou jeho přednášku, nebude to ztracený čas.
V červnu jsem měl s Ivošem, Nikki a jeho kamarádem Kubou, jeho přítelkyní a Markétou velice povedený večer. Byli jsme na Ignis Brunensis. Užili jsme si to, i když nebylo hezké počasí. Pak jsme šli k nám a hráli deskovky. Přál bych si více takových večerů.

Na kolejích se při každé příležitosti potkání v kuchyni více a více sbližuji s Veronikou i se Zdeňkem. Vykládáme si o životě, partnerech a spřádáme plány do budoucna. Plánujeme jít brzo na brusle. To mi připomíná, že jsem se zúčastnil akademického mistrovství republiky v in-line bruslení a ve štafetě jsme spolu s Honzou Šťastným vybojovali pro VUT bronz. 🙂
Na kolejích opět pořádám akci SPUL. Letos je s tím však spojena strašná byrokratická zátěž. Provozní mi nemůže dát jen tak klíče. Musím uzavřít řádnou nájemní smlouvu. Ale… Musím nejprve počkat, kdo bude novým vedoucím kolejí, protože současná paní vedoucí je asi malomocná nebo nevím, proč ji nenechají „vládnout“ a uzavřít se mnou smlouvu ihned. Problémy taky nastaly, když se provozní ředitel celých kolejí dozvěděl, že za úschovu věcí vybírám poplatek. Dozvěděl se to na základě stížnosti jednoho studenta, který mi je až nápadně podobný. Mám chuť všechny zúčastněné nakopat do zadku. Zdravý rozum absolutně chybí. Snad jenom opravdu díky Bohu (na kterého nevěřím) se nakonec všechno urovnalo a úschovna začala „normálně“ fungovat.
Opět se konalo každoroční setkání spolužáků. Na místo jsem jel autem s Veronikou, v průběhu cesty se přidal i Zdeňek. S Verčou jsme vyráželi už před 9 hodinou ranní, ale její pochůzky a laxní přístup k Time managmentu způsobil, že v 11 jsme byli ještě v Brně. Měli jsme aspoň další dobrou příležitost se více seznámit. Hodně jsem se o ní dozvěděl a hodně věcí mi docvaklo. Ale zpět k setkání spolužáků…
Rok od roku se nás schází méně. Doba byla klasická – pátek až neděle. Pepe mne v pátek vyzvednul v Jablonném a dovezl na chatu. Byl jsem první dorazivší. Ostatní přijeli během večera. Všichni jsme se sešli až na Paintballu. Hrál jsem ho poprvé v životě, strašně mne to chytlo. Později jsem si koupil i nějaké vouchery na paintball, ale ty jsem nakonec musel vracet, protože nebylo s kým hrát. Jinak byl víkend docela skromný. Nikam jsme nešli a zůstali jsme na chatě, koukali na fotbal. Bylo nějaké mistrovství nebo něco tomu podobného. Kluci si povídali především o práci. Já vesměs mlčel. Nikdo se mne moc neptal. Ani jak se mám nebo co dělám. Od některých jsem zase cítil slabý despekt. Některé věci se hold nezmění.
Bohužel, koncem června, 5 pěti letech, zcela nedobrovolně, jsem se musel stěhovat z Listovek. Také jsem zjistil, že nejsem dobrý ve výběru privátu. Se stěhováním mi hodně pomohli Verča se Zdeňkem (děkuji!!!). Převezli mi věci, pomohli s přenášením. Zdeněk je opravdu zlatý člověk. Odřel všechnu práci.
Celý červen jsem ujížděl na Tear by Health.

Červenec
Začínají dva měsíce Pekla. Hned po pár hodinách lituji svého výběru privátu. Měl jsem mít pokoj sám pro sebe, místo toho je tady spolubydlící, co tady pořád sedí, čučí do PC. Je to navíc neskutečné čuně. Pár vedle má psa, jehož chlupy jsou úplně všude. Všichni by potřebovali pořádnou lekci hygieny. Pokoj samotný jsem našel ve stavu „ukliď si sám“. A jestli se na někoho můžu zlobit, tak to musím být jenom a jenom já sám. Mí spolubydlící nemůžou za to, jak je vychovali. Nejradši bych prorazil hlavou zeď.
Ze zajímavých událostí v červenci si vzpomínám tak „objevení“ lomu v Blansku s Janem A., ke kterému mám hluboký obdiv, kam to dotáhl. Je pro mne velkým vzorem. Týden volna, který se v červenci objevil, jsem tak nějak proflákal, až na dva velice hezké výlety na kolech s Markétkou.
Jedna z mála výhod, které můj privát poskytoval, bylo kolo. Měl jsem možnost používat docela ucházející kolo jednoho bývalého obyvatele privátu. Podnikli jsme s Markétou výlet do Adamova (původně do Blanska, ale tam bychom už nedojeli), na rozhlednu, která tam je. Je z ní nádherný výhled na jinak hnusný Adamov a okolí. Cesta na rozhlednu byla spíše pro pěší, nějak jsem si popletl turistické a cyklistické trasy. Nakonec jsme ji ale oba zvládli a já byl neskutečně pyšný na Markétu, že ji zvládla.
Další výlet byl do Lednicko-Valtického areálu. Na jeho začátku to sice nevypadalo zrovna dobře, protože jsem zapomněl mobil na automatu na hlavním nádraží. Naštěstí, jsme brzy zjistili, kde mobil je a co se s ním děje. Nenechali jsme si tím zkazit zbytek výletu. Orientace v terénu byla trochu horší, protože jsem měl připravené mapy v mobilu, ale poradili jsme si i tak. 😉
Podívali jsme se jak do Lednic, tak do Valtic. Markétu jsem trošku hnal, protože jsem toho chtěl stihnout co nejvíce, ale brzy mi řekla, co si o tom myslí. Navštívili jsme Janův hrad (tady bych si chtěl vzít Markétu, je tu krásné okolí a hezká obřadní síň), Lovecký zámeček, zámek Hluboká, Minaret, výstavu na Valtickém zámku, Rendez-vous. Byly to jedny s nejhezčích chvil, které jsme spolu zažili. Na ledacos jsme v našem vztahu přišli. Náš výlet končil na úžasné vyhlídce na okolí na střeše Apollonova chrámu. Odtud jsme už zamířili na vlak a hurá do domů.
V červenci jsme taky s kolegy podniknuli „výzkumnou“ cestu do US Steel Košice. Byla to cesta za trest. Všem se pořád něco nelíbilo. Nerespektovali mne jako vedoucího, zvláště Milan. Není nic horšího, než banda uťápnutých, velice inteligentních lidí, co jednou sami na výlet. Pořád mají tendence něco vymýšlet. Milan se s Tomášem M. cestou ožrali, my jsme pro změnu zachránili fotky od mrtvého manžela jedné paní ve vlaku.
Byl to husarský kousek. Zapomněla heslo ke svému účtu a nemohla se dostat do svého počítače. My měli k dispozici pouze tablet, můj mobil s velice namátkovým mobilním internetem, 10 minut baterky v notebooku a naše mozky. Sice nám to zabralo cestu ze Žilini až do Martina, ale povedlo se. Paní byla neskutečně šťastná a my taky. Nemluvě o tom, že jsme dostali 10 euro jako odměnu.
Pobyt v Košicích jsem bral jako dovolenou. Měl jsem po krk krysího závodu, jenom ostatní mi přidělávali trochu vrásky na čele. Pořád něco museli řešit. Návštěva US Steelu byla, pro mne jako pro technika, úžasná. Škoda jenom té střevní chřipky, kterou jsme si přivezli. Nejprve jsem se poskládal já, pak Martin, pak Markétka, pak Martinův spolubydla a pak Jana.
Začal jsem chodit na deskové večery, které jsem měl přímo za rohem. Moc mne tam nešetřili. Hry, které jsem znal, považovali za podřadné. Hráli jsme hry jednak asi ty nejsložitější, co tam byli a jednak ty, co všichni uměli, jenom já ne. Na svou obhajobu musím říci, že chodit po 2 hodinách spánku na deskový večer s lidmi, kteří mají v průměru o 10 IQ bodů více než vy, není opravdu dobrý nápad. Krom jiných jsem potkal novou kamarádku, Lucii F. Se Zdeňkem jsme byli na Kraví hoře a Verčou jsme byli párkrát na bruslích. Začínalo toho být na ně moc. Verčin otec je kokot. Abych byl přesný – ryzí kokot. Verčina mamka má stálé zdravotní i psychické problémy a strhává oba dva s sebou. Nedovoluje jim žít, všechno se točí okolo ní. Jsou jako v pasti.
V červenci se také zavřela posilovna na Palačáku. Nikdo to tehdy nevěděl, já to tušil, že výběrové řízení se nestihne a posilovny budou zavřené na více než jenom prázdniny. Moje tělo začalo postupně chátrat. Nebyla posilovna, nebyla sebekázeň. Jenom příležitostně jsem se donutil cvičit s TRX.
Poslední věc, kterou jsem v červenci podnikl, a stojí za zmínku, byla návštěva Android Roadshow. Díky ní jsem se dozvěděl, že můžu dostat externí GPS přijímač k tabletu, který má vylepšit příjem signálu (mezi námi zlepšil leda obrat zásilkové služby, která mi ho doručila) poznal jsem redakci portálu Svět Androida, několik vývojářů a Jakuba Čížka z Živě.cz. Příští rok, půjdu zase.

Srpen
Prostý to měsíc. V květnu jsme se s Raudym domluvili, že moje státní doktorská zkouška v červnu není dobrý nápad. Naopak, odklad na září je dobrý nápad. Souhlasil jsem. Začátkem srpna začala být situace docela vážná. Nebyl jsem schopen se vůbec soustředit na práci k pojednání. Takže jsem požádal svou novou kamarádku Lucii F., aby mi půjčila chatu svých rodičů na pár dní. Naprosto nechápu, že na to její rodiče přistoupili. Výsledek byl, že jsem napsal 54 stránkové pojednání (povolený rozsah 30 max) s 90 zdroji (doporučeno 40). Na více než týden jsem se odstřihnul od světa a jenom plodil. Kdybych takhle pracoval vždy a všude, už bych dýchal na záda Kellnerovi nebo Passerovi. Takže díly, Luci!!! 🙂
S pojednáním bylo sousty problémů. Dokument musel projít složitým kolečkem recenzí, které značně komplikovaly dovolené všech zúčastněných, včetně mne. V druhé polovině srpna nás totiž s Markétou čekala Campus Party.
Strategie pečlivě sledovat RSS zdroje se vyplatila. Dozvěděl jsem se o soutěži, ve které nebylo těžké vyhrát 2 lístky na technologickou konferenci pro mladé – Campus Party v Berlíně (včetně ubytování ve stanech, dopravy tam a zpět). Začínala v úterý a končila v neděli ráno, kdy jsme jeli domů. Těsně před odjezdem jsem ještě dodělával věci do labiny. Neměl jsem čas se ani vyspat. Popravdě, málem jsem nestihl vlak.
Hned na zastávce šaliny jsem se seznámil s jedním Čechem, který mířil na stejné místo, jako já. Když jsem si to pohotově v 5:30 ráno nakráčel vedle něj na zastávku, otočil se k němu a pronesl: „Taky do Berlína?“ tak oněměl překvapením. Pak jsem mu vysvětloval podstatu sociálního inženýrství, kterou jsem později, ještě mnohokrát v Berlíně i jinde, využil.
S Markétou jsme se sešli na nádraží v Brně. Vlakem jsme odjeli do Prahy, kde na nás čekali autobusy O2, čili autobusy Euroline, prakticky busy všech možných dopravců, kteří si jenom příležitostně nalepili nálepku Eurolines.
Cestu do Berlína jsem vesměs prospal. Byl jsem úplně mrtvý. Moc práce na poslední chvíli. Když jsme dorazili do Berlína, čekal nás typický přístup O2 – jedna ruka neví, co dělá druhá. Přitom obě vůbec neví, co vlastně mají dělat. Nejprve nás nechali čekat desítky minut v autobuse před letištěm, později nás čekala zdlouhavá vstupní kontrola na letiště Tempelhof, kde se akce konala. Markéta neměla odznak, tak si musela ještě vystát dlouhou frontu pro jeho vystavení. Našli jsme náš stan a já zjistil, že jsem si opravdu měl vzít karimatku. Neztráceli jsme čas a vyrazili do Berlína, dokud se na letišti zatím nic neděje. Volného času jsme měli dostatek. Mnohá místa jsme navštívili vícekrát. Potom mi to bylo i líto, když jsem se od Pavla dozvěděl o dalších skvělých místech v Berlíně, kde jsme nebyli. I tak mne Berlín naprosto nadchnul. Je to moderní, velice krásné město, s bohatou, pohnutou, historií. A to nemluvím o možnostech pro brusle. Samotné letiště Tempelhoff je jedna velká in-line dráha. Kdyby se tu nemluvilo německy, asi bych se tu hned přestěhoval. Na konferenci jsme se seznámili s jedním Berlíňanem s tureckými kořeny. Poradil nám potom skvělý program na poslední, sobotní večer v Berlíně. Ten poslední večer s Markétou v Berlíně, byl jeden z mála chvil, kdy jsem se letos cítil dobře.
Program konference byl velice hutný, kolikrát jsem nevěděl, kam jít radši. Nejvíce času jsem strávil na pódiu, které se zabývalo bezpečností. Po 2 dnech jsem se divil, že ještě žiju a že mne nikdo neokradl o mou digitální totožnost. Vyslechl jsem spousty zajímavých přednášek a viděl spousty zajímavých lidí (vynálezce ICQ, doménového systému, Word Wide Webu, šéfinženýra IT struktury z CERNu, hackerku z Anonymous…). Jednou větou – skvělá akce, všem technologickým nadšencům doporučuji.
V práci jsem byl hodně zklamaný, když jsem zjistil, že tam prakticky nikdo nenaslouchá tomu, co říkám. Když nad tím tak přemýšlím, tak mi možná spíše vadilo to, že tam lidi tak rádi plýtvají mým časem. I když sebe více vysvětluji problematiku publikace článků, volám na vládní úřad pro vědu a výzkum, strávím hodiny klikáním v Apollu, je strašně demotivující zjistit, že za Vámi přijde Váš kolega a řekne Vám s velkou slávou něco, co jste mu už říkali 3krát před 3 týdny. 😦
Poslední věcí, o které se musím zmínit, byly 2 kurzy od Milana Bumbálka, které jsem navštívil. Milan se vůbec nezměnil. Pořád kouzlí paměťová kouzla se jmény na začátku každého školení. Škoda jen, že to mé si nepamatuje. 🙂 Tyto 2 kurzy mne inspirovali k něčemu, co jsem dotáhl až pár měsíců později na opačné straně zeměkoule.
Srpnové No. 1 video se stal sestřih Campus Party. Mrkněte až do konce. 😉

Září
Měsíc jako na horské dráze. Většinu času v srpnu jsem trávil mimo svůj privát. Hned na začátku září jsem navštívil provozní kolejí a požádal ji, jestli bych se mohl už nastěhovat. Kupodivu souhlasila. Neváhal jsem ani vteřinu. Povolal jsem opět Zdeňka a Veroniku, kteří mi opět strašně pomohli při stěhování (opět děkuji!!!). Na vrátnici jsem potkal zrovna tu nejnepříjemnější osobu, která tam sedí. Jak jsem později zjistil, roznáší o mne drby, kde může. Vzal jsem od vrátné klíče, hodil po jejím nakvašeném obličeje pár úsměvů a šel nahoru připravovat pokoj. Stěhování bylo poměrně jednoduché. Nemusel jsem nic zamykat, nikde nikdo nebyl. Měl jsem celé koleje pro sebe. Vyzvedl jsem si vysavač, abych průběžně vysával bordel, který jsem na pokoji dělal. Pak přijela Verča se Zdeňkem, že pojedeme pro věci. Naštěstí nikdo nebyl ani na privátu, takže stěhování proběhlo velice hladce. Během stěhování jsme si zcela volnomyšlenkářsky odskočili do IKEA pro křeslo pro Verču a na jídlo. Křeslo jsme nekoupili, pro jídlo už bylo pozdě. Já si aspoň pořídil novou, obří mísu na jídlo, kterou moc nepoužívám, protože mne nebaví ji umývat. Stěhoval jsem se do pokoje celou noc. Nikam jsem zrovna nespěchal. Všechno jsem procházel a zase dělal čistku ve věcech. Vyhazoval jsem 3 velké (1,2 x 1,2 x 1 m) krabice věcí, krabic, bordelu, starého oblečení a krámů obecně. Aby to bylo praktické, házel jsem to všechno na jednu hromadu na chodbu, před výtah. Byla toho slušná hromady. Když se blížila 5 hodina ranní, tak přišly pokojské. Jako první dorazila Magda, tak jsem jí slušně pozdravil a popovídal, co nového. Poté přišla paní Dudová, hned na mne začala řvát kvůli peřině a polštáři. Řvala po mně, že jsem prevít, že u mne na pokoji chybí polštář i peřina. Tak jsem ji upozornil, že je potřeba se podívat do skříně. Ač jsem jí to řekl velice slušně, netvářila se na mne příliš přívětivě, když jsem z ní udělal debila první kategorie. O pár hodin později, kdy už jsem měl všechno jakžtakž hotové, celou noc jsem nespal a čekala mne náročný den v labině (práce na článku).
Při vracení vysavače jsem nejprve dostal zprda od té samé nepříjemné vrátné, od které jsem bral klíče. „Co si to dovoluji si půjčit vysavač a nevrátit ho!“ (i když tam nikdo není a nikdo ho ještě 3 týdny potřebovat nebude) a vůbec, že dělám nepořádek (který jsem uklidil, hned jak jsem se k tomu dostal) a že jsem drzý kvůli tomu, že se omlouvám a usmívám. Poté si mne zavolala provozní, celou řádku stížností mi zopakovala, pak volala ona vrátná provozní do kanceláře (cca 20 m vzdušnou čarou), řvala ji něco do telefonu a tak jsem to slyšel znova všechno potřetí a jako bonus jsem dostal zákaz návštěv (vyjma studentů, kteří si přijdou pro věci z úschovny). V svých 26 letech jsem na tom byl stejně, jako ve svých 15ti. 🙂 Bylo dobré vidět, že se nic nezměnilo a že posun na frontě zdravého rozumu je nula nula nic.
Jelikož Markéta byla stejně v Peru, tak mi to bylo jedno. Měl jsem horší věci na pořadu dne. Stejně jsem návštěvy měl, protože pár lidí si „mermomocí chtělo“ přijít pro věci v době, kdy mám zákaz na návštěv.
Ten zákaz mne naštval jenom jednou. Se Zdeňkem, Verčou a jednou jejich kamarádkou jsme byli v kině na Expendable 2. Tak dobře jsem se u akčního filmu dlouho nepobavil. Film opravdu mile překvapil. Večer byl ještě mladý a nechtěli jsme to ještě balit. Chtěli jsme někde pokračovat. Udělat si malou party. Neměli jsme kde, zkusili jsme koleje, ale zase tam byla ta nakvašená, takže z toho sešlo.
Den na to jsem mířil na sever, za Honzou V. Letos jsem ještě neměl možnost navázat na skvělou návštěvu minulý rok. Vyrazil jsem za ním aspoň na víkend. Neměl rodiče doma, takže jsme tam byli sami – já, Honza, Lenka a Petra. Počasí nám moc nevyšlo, výlet na Praděd se nekonal. Aspoň jsme podnikli hezkou procházku po okolí a užili si dost srandy. Večer jsem poprvé v životě batikoval. Na můj vkus trochu moc piplačka.
Druhý den jsme společně jeli do Brna. Natrefili jsme na ve vlaku lůžkový vagón, tak jsme se nestyděli a využili toho. Zatrhli nám to až před Olomoucí. To nám trošku zkazilo pocit z jízdy, ale já osobně si našel ještě alternativní program, jak si zvednout při cestě náladu.
Na dalším strojírenském veletrhu jsem sice nic nevyhrál jako minulý rok, ale zato jsem nahrál více než 500,- pro dobročinné účely v taneční soutěži stánku ArcelorMittal. Pavel mne seznámil s prostředím lomu Hády. Místní naturalisté jsou velice zábavní lidé. Překvapení pro mne bylo, když jsem tam potkal Osamu Okamura – bratra našeho kandidáta na prezidenta. 🙂
Zbytek září se mi mění v jednu velkou šmouhu. Odevzdání pojednání ke státní doktorské zkoušce bylo opět problémové. Chyběla příslušná pracovnice na studijním. Pak chybělo vedení, které by mi podepsalo papíry ke státní doktorské zkoušce. Poté, co jsem dokumenty dva týdny po termínu a dva týdny před SDZ odevzdal, tak opět zaúřadovalo štěstí. Týden před SDZ se náhodou zjistilo, že nikdo nepředal pojednání oponentovi. Takže se vymyslelo rychlé řešení, tzn. „hotfix“. To jsem ještě netušil, že celý říjen bude jeden velký hotfix.
Před SDZ jsem se snažil soustředit jenom na ni. Těsně před ní jsem onemocněl záhadnou střevní nemocí, ze které se později vyklubala salmonelóza. Celý průběh nemoci hezky komplikoval i stres z oné státní doktorské zkoušky. Většina kolegů se ode mne drželi dále, protože jsem vypadal jako zombie.
Tady musím hodně poděkovat Lence V., přítelkyni Honzy V., která mi hodně pomohla. Dala mi cenné rady, přinesla prášky až do kanceláře. Díky Leni!!!
Jako bonus jsem si zlomil pár článků na malíčku na noze, při jednom prudkém úprku na záchod. Moje noha měla jistou prostorovou potřebu se přemístit a hrana dveří měla jiný názor. Zlomenina se ještě zhoršila tím, že jsem neměl žádný vápník. Většinu září jsem strávil na dietě – piškoty, rýže s mrkví a dětská přesnídávka.
SDZ proběhla vcelku hladce, hodinu po jejím skončení, se odcházím z labiny zřítit domů do postele. Příštích pár dní se v labině neukážu. Začalo se více hovořit o Koreji, ale dokud jsem neměl po SDZ, tak to nebyla vůbec priorita a pak jsem na to, pod tíhou okolností, trochu dlabal. V podstatě jsem na to dlabal už dlouho, ale nedalo se nic dělat, pořád totiž bylo co dělat. Rozhodl jsem se jet a po Portoroži – konference ve Slovinsku v polovině října. Nejprve jsem ale musel dokončit článek, který mi dělal značný problém. Pořád není hotový, i když už je dávno po konferenci. V září i v říjnu mi tento článek připravil spousty bezesných nocí a víkendů v laboratoři. Moje „radost“ ze života se začíná pomalu vytrácet.
V práci nám nastoupili noví lidé. Musel jsem je zaučovat. To bylo to poslední, na co jsem měl chuť i čas. Málem jsem dostal infarkt, když jsem ani ne měsíc před plánovaným odjezdem do Koreje zjistil, že nemám platný pas. Hotfix. Vzal jsem otočkou Frýdek-Místek. Bohužel jsem potkal i pár známých obličejů. 😦 Když už jsem tam byl, nechal jsem si vystavit i nový občanský průkaz. Pro příští měsíc jsem byl bez jakéhokoliv platného dokladu o tom, že jsem občan ČR. 🙂
Na sklonku září se konalo v Třebíči CAD fórum. Bylo to den potom, co se moje noha potkala s rámem dveří. Zkoušel jsem se nechat ošetřit v místní nemocnici. Marně. Po 30 minutách čekání, kdy jsem ani potkal sestru, které bych oznámil, že jsem tady, jsem vyslechnul rozhovor 70ti leté paní a pána s rukou v sádře o tom, jak dlouho tam čekají. Tu starší paní tam přivezli v 7 ráno a čekala, až jí někdo řekne, co s ní bude. Ten pán čekal od 8 pouze na papíry k propuštění. To psala nějaká 12 hodina polední.
CAD Fórum pořádá každoročně společnost CAD Studio, které je největší distributor softwaru Autodesku pro ČR (a dost možná okolí) a je Platinum partner Autodesku. Těch je po celém světě jenom 12. Jejich náplní je prodávat software, starat se o zákazníky, vzdělávat je, pořádat školení a další věci okolo. Je to Mekka každého lektora Autodesku v ČR. Kupodivu, samotné CAD Studio nemá zase až tolik zaměstnanců, jak jsem si myslel. Jako firma má rozsáhlé zdroje informací o softwaru Autodesku a už dlouho se snažím dostat do jejich databáze online seminářů. Dostat se k nim není jednoduché.
Prohlídl jsem si Třebíč z místní rozhledny a prošel se po městě. Musím se přiznat, že příliš nenadchlo. Samotné CAD fórum stálo taky za nic, ale měli tam pěkný raut. Škoda jen, že po mých rozsáhlých střevních potížích, jsem se musel držet hodně zkrátka. Nejzajímavější byla závěrečná diskuze na Fóru, kde jsem si nemohl odpustit pár šťouchanců na adresu CAD Studia. Právě tahle diskuze měla smysl. A velký. Vrátil jsem se v ní totiž k oné situaci v Envi-puru z března letošního roku. K tomu, jak dodavatel softwaru (CAD Studio) nedokázalo naučit své zákazníky s tímto softwarem. Veřejně jsem se dostal vyhýbavé odpovědi. V soukromí se okolo mne seběhli ředitelé všeho možného z CAD Studia a obšírně jsme si na toto téma pohovořili. Celé tohle vyústilo v jeden pracovní pohovor o 2 týdny později, v jeden email o 3 týdny později, ve kterém sice znělo, že mne nyní nechtějí, ale až dokončím studium, mám se určitě ozvat (volně přeloženo, chtěli bychom Vás hned, ale co už s Vámi).
V když jsem z CAD Fóra vracel vlakem, tak jsem se, krom jiného, táhnul s obřím dárkem pro Markétku. Nechal jsem vytisknout a zarámovat nás dva, jak se líbáme na berlínském mrakodrapu. Výzdoba do jejího nového pokoje ve Vídni, do kterého pojede za pár dní. Tehdy ještě nevěděl, že tam bude viset sotva 2 týdny. Nejčernější okamžik tohoto roku se blížil. 😦
Jeden z okamžiků, které mi zůstaly v paměti s pozitivní paměťovou stopou, bylo setkání s mým literárním idolem C. D. Paynem, autorem Mládí v hajzlu. V divadle Reduta se konalo představení z cyklu Listování. Listovalo se z jeho nové knihy Neviditelný. Seděl jsem v první řadě. 🙂 Je to poměrně tichý, kultivovaný pán, do kterého byste nikdy neřekli, že by dokázal stvořit tak divoký charakter Nicka Twispa. Upgradoval jsem svou knížku Mladík v Nevadě.
V září jsem do sluchátek dopoval Pink Floyd a jejich The Wall, Často jsem měl chuť prorazit hlavou zeď.

Říjen
Jestli bylo září pro mne šmouha, tak říjen je už jenom temno. Cesta do Koreje mne nutí vypořádat všechny závazky, které tady mám. Věcí, které je potřeba dodělat, vyřídit nebo obvolat je tolik, že mi to prostě všechno splynulo. Při přípravě cesty do Koreje, se posralo, co se mohlo. Nedodělal jsem to, co jsem měl, neměl jsem vízům, špatně jsem se vybavil na cestu. Vůbec, to, že jsem teď tady, je pouze výsledek značného množství náhod. A značného množství hotfixů. Jelikož jsem celé tohle napsal během jediného dne, zkusím už nejbohatší měsíc mého roku opravdu zestručnit. 🙂
První dny října jsem strávil posledním [teda snad ne 🙂 ] školením pro Computer Agency. AutoCAD základní, který nesnáším. Myslím, že účastníci ze mne nebyli nadšení. Nesršel jsem zrovna optimismem a tolerancí. V průběhu školení mi volá doktor a oznamuje, že mám salmonelózu. Nálada jde dolů ještě více. Den po skončení jedeme s Raudym do Ostravy na pracovní schůzku ohledně mého PhD studia. Jede s námi i kolega, se kterým máme spolupracovat a na kterého už jsem si Raudymu stěžoval. Celé to je takové trapné.
V tom samém týdnu začíná v Brně Sportlife. Veletrh, na kterém nesmím nikdy chybět. Sice mám práce na hlavu, musím dokončit článek do Portorože, mám po vážné nemoci, chromou nohu, ale stejně na Sportlife trávím většinu času. Hraji badminton, lezu po stěnách, kládách i provazových můstcích. Lanovka přes celý pavilon B, to je teprve vzrůšo! První den jsem tam byl s Ivošem a vyblbnul jsem se asi nejvíce. Hráli jsme badminton, závodili ve šlapacích formulích, dělali salta na trampolíně. Dlouho jsem se tak nepobavil. Škoda, že jede dneska domů. Pátek i sobotu trávím především v pavilonu B na badmintonu a přednáškách. Aby se neřeklo, šel jsem se podívat i do Ačka na další atrakce a zboží. Udělal jsem si malé antropologické měření, udělal rekord v plácání rukou. 🙂
První říjnovou neděli jedu do Vídně za Markétou. Opět jsem neměl čas se moc vyspat (tradičně), ani cestou. Počasí nám moc nepřálo, takže nedošlo na bruslení. Řekla mi, že včera byla muzejní noc ve Vídni. To bylo už po druhé, co jsme si letos nechali ujít muzejní noc. Poprvé jsme ji propásli ve Berlíně, teď tady. Zachránili jsme, co se dalo, navštívili zdarma muzeum vojenství, kde se moc netajili Hitlerem a za drahý peníz navštívili technické muzeum. Markéta mne poté doprovodila na autobus, kde mne strašně bolelo to, že se s ní musím rozloučit. To bylo naposled, co jsme se loučili jako pár. Další týden jsem strávil už v labině, kde jsem se snažil pracovat. Ale bylo to hodně těžké, protože mne všichni rozptylovali a házeli na mne spousty dotazů a úkolů. Měl jsem také 3 semináře na VOŠ v rámci OPVK projektu. Témata jsem si mohl vymyslet sám, což se taky stalo. Prošly a já se na přednášky opravdu těšil. Na té poslední, 2 dny před odletem, jsem přednášel celému sálu, kde lidi seděli i na schodech. Všichni mi gratulovali, děkovali a přáli mi hodně štěstí a úspěchů v Koreji. Já se přitom vnitřně hroutil.
Druhý víkend v říjnu se v Brně konala další konference o výživě. Oproti té poslední byla o třídu horší. Jak obsahově, tak společensky. Většinu přednášejících jsem už znal a ničím mne nepřekvapili. Společenský večer stál za prd. Seznámil jsem se tam se čtveřicí dam ve středních letech a dali mi cenou lekci do života. Chtěl jsem ji využít hned příští den, kdy jsem viděl Markétu. Bohužel, stalo se něco, čemu jsem měl už dávno předejít. Markéta se se mnou rozchází. Viz samostatný článek ZDE. Když jsem se s Markétou loučil, měl jsem v sobě jenom prázdnotu. Kdyby mi někdo prohnal kulku hlavou, tak splaskne jako balónek. Nasadil jsem kamennou tvář a odešel přímo do labiny, pracovat na článku do Portorože. Mozek to odmítl. Naprosto rezignoval. Doteďka přemýšlím, co by se stalo, kdyby ta konference nebyla, já se s ní normálně viděl.
V labině jsem potkal Martina a Ilju. Měli ten samý plán jako já – článek do Portorože. Trápili mne těžkými otázkami typu jak se mám nebo co zrovna trápí je. To, co vůbec nechápu, je mé jednání. Choval jsem se, jako by se nic nestalo. Bavil jsem se s nimi, vyřizoval email, plánoval další týden, dělal další hotfixy.
Další týden to bylo hodně divoké. Ráno prezentace pro Portorož. Pak cesta do Prahy na ambasádu. Podat žádost o vízum. Místo zběsilého úprku do Brna jsem na všechno rezignoval. Byl jsem si zahrát squash a v sauně s kamarádkou na Strahově. Byl to hezký večer, ale natřela mi to. Posledním vlakem jedu domů. Spím asi 3 hodiny. Vstávám brzo, abych si zabalil věci na konferenci ve Slovinsku, kam s ostatními kolegy odjíždím v úterý dopoledne. Záměrně přeskočím její podrobný průběh konference. Nejde o mně, ale o ostatní. Mohli by mít problémy. Tady to čtou různí lidé.
Pozastavím se pouze na den 18. 10. – den mých 27. narozenin. Byli jsme ostatními na menším výletě v okolí. Pořád jsem doufal v to, že se mi ostatní podaří přesvědčit na jedno významné město cca 2 hodiny cesty, ale nepodařilo se. Místo toho jsme zvolili něco méně náročného. Bohužel. Stejně to skončilo značnou frustrací na obou stranách (tj. Já a ostatní). Jana řídila, což nebyl úplně dobrý nápad. Martin pořád říkal, že ať si to udělá podle svého, přitom ji do řízení pořád kafral. Já měl pořád blbé poznámky. Ale pojďme dále… Poté, co jsme navštívili všechno, co ostatním přišlo zajímavé, jsme spěchali zpátky do hotelu na slavnostní večeři. Nechápal jsem, proč se všichni tak stresují. Jako kdyby nás tam někdo kontroloval, jestli tam budeme přesně v 20:00. Chyba lávky. Tady jsem opravdu šlápnul vedle.
Většina konferencí, které jsem navštívil, měla galavečer formou švédských stolů, kde všeho je dost i hodinu po začátku. Tohle byla přesně časovaná večeře. S mikro porcemi místních specialit.
Přišel jsem o 20 minut později, protože jsem si chtěl dát v klidu sprchu. Když jsem přišel ke stolu, mí kolegové už pro mne neměli místo. Absolutně se na mne vysrali. Od dalšího stolu jsem byl taky vyhozen 2 polkami, které evidentně nechtěli navazovat na předchozí večer. Zasedl jsem až u třetího stolu v pořadí, kde byla banda Slováků. Snažil jsem se číšníkovi anglicky vysvětlit, že mi má přinést to, na co jsem chyběl. Slíbil, že vše zařídí. Nic nezařídil. Slováci se o mně začali po chvíli bavit. Jejich rozhovor mi nebyl zrovna příjemný. Chvíli jsem je nechal a pak je usadil češtinou. Celý tenhle narozeninový večer, byl pro mne velice ubíjející. Minulý rok jsem trávil narozeniny na skvělé přednášce, poté doma s Ivošem a Markétkou, která mi připravila dort. Letos mi ani nepopřála. 😦 Korunu tomu nasadil jeden človíček, který se mne emailem zeptat, jak to, že jsem tak úspěšný a už zaměstnávám lidi? Kdybych byl Milan, už bych se válel pod stolem na mol. Jako poslední ránu mi zasadila ambasáda, která mi oznámila, že mi nedá vízum.
Jdeme do finále, Vážení… Poslední víkend v ČR jsem strávil jenom prací. Dával jsem do kupy všechno, co se dalo. Hotfixy jak na čínské výrobní lince s elektronikou. Poslední přednášku pro VOŠ, projekt pro CA (s Marketou po Skypu), posudky pro Technologickou agenturu ČR. Citově jsem osciloval mezi hysterkou a sterilizovanou nemocniční svorkou.
Poslední pondělí jsem se loučil a slavil narozeniny v La Stradě s Tomášem, Ivošem, Honzou, Honzou a Matějem. Třem posledním jsem neřekl, že někam jedu. V podstatě stačilo málo, aby si to sami zjistili, taky jsem jim to i před pár měsíci říkal. Nechtěl jsem to zbytečně komplikovat. Citových projevů jsem měl za poslední dny až po krk.
Večer jsem ještě zašel za Zdeňkem a Veronikou. Na otočku jsem jim hodil prádlo. Poslední úterý jsem opět jel do Prahy. Nejprve jsem si vyřídil jednu pracovní schůzku. Opět ze mne byli nadšeni a přislíbili spousty školení. [Hurá :-(] Z ambasády jsem si vyzvedl pas, neměl jsem ani chuť se hádat s tou zvláštní slečnou za přepážkou. Večer jsem zašel do divadla s jednou kamarádkou a pak s další zase na squash a do sauny. Přespal jsem u ní na Strahově. Taky prošla přes těžký rozchod, povídali jsme si až někdy do 4 do rána.
Spal jsem asi 3 hodiny. To bylo naposled, co jsem v ČR v tomto roce spal. Prvním ranním busem Student Agency jedu do Brna. Za poslední měsíc jsem přispěl Jančurovi slušnou řádkou peněz. Řeším poslední věci před odjezdem. Co jsem vlastně dělat ve středu, už opravdu nevím. I kalendář mlčí. Večer jsem neusnul ani na chvíli. Celou noc mnou zmítala agónie z odjezdu, rozchodu a mého neutěšeného života vůbec.
Ve čtvrtek se loučím v labině. S některými odpoledne, s některými později večer, při LAN party CoD5. Jdu vyřídit ještě poslední zakázku kalibrace monitoru. Po cestě se stavuji pro své věci u Veroniky a Zdeňka. K těm jediným jsem mohl být upřímný. Svěřuji se jim se svými obavami a pocity. Jsou pro mne velkou oporou. Dávají mi rady, co mám dělat. Bohužel už nemám moc času, musím jít. Se slzami v očích se s nimi loučím.
Doma jsem už stihl jenom pojíst a trochu poklidit a připravit si seznam toho, co si chci sbalit. Ještě mne totiž čekala jedna zastávka – Skyfall, premiéra Bonda. Jednou větou musím říci, že jsem čekal něco jiného. Hodnotím 3/5.
Začít se balit 2 hodiny před odjezdem na letiště nebyl úplně dobrý nápad. Odcházím na poslední chvíli. Beru to zadním vchodem, aby mne neviděla vrátná odcházet. Ať si příštích x měsíců lámou hlavu nad tím, kde jsem byl.
Tady můj příběh v podstatě končí. Podrobnosti ze zbylých dvou měsíců budou rozesety v dalších článcích. Najdete je v rubrice Cestování. Zbývá dodat poslední věc. Poslední dny října a mnohé v listopadu jsem svůj den začínal s epitafem Johnyho Case. V tu dobu asi nebyly lepší slova, která by vystihla pocity, které jsem to dobou měl.

Listopad
Když pominu své články a videa o Koreji a životě v ní, tak listopad byl pro mne důležitý v jedné důležité věci. Dlouho jsem bojoval sám se sebou i s ostatními o tom, kolik různých věcí toho dělám. Když se mne každý zeptal, jak se mám, tak jsem mu říkal: „Moc práce, moc práce!“ Problém byl v mé sebedisciplině. Kázal jsem víno, sám jsem pil vodu. Říkal jsem, jak všechno zvládám a přitom jsem nezvládal. Takže zbývalo jediné. Přestat s krysím závodem a zametl jsem si před vlastním prahem. Sám jsem si stvořil to, co jsem jinde tak zoufale hledal. Způsob, nebo návod, jak žít. Blíže o tom v budoucnu, v mé knize.

Prosinec

Viz clanky, ktere prijdou pristi rok. 😉

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice The end. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na 2012 – The end

  1. Tomáš napsal:

    Dlouhé čtení, které ale rozhodně stálo za to! Stále moc nechápu, jak můžeš stíhat všechny věci, které děláš. A taky by mě zajímalo, jak si to všechno pamatuješ a dokážeš sepsat! 😀 Pokud je Ti pomocí podrobný kalendář, jak jsem v jedné části vyrozuměl, tak aspoň trochu už chápu…
    Ať je pro Tebe ten rok 2013 v mnohém lepší, radostnější, pokojnější a naplněnější (i když třeba nebude tak plný schůzek, termínů a vědeckých článků 😉 ).

  2. Pingback: Zápisky z Japonska 2013 aneb KUTlime vs. celníci a Jakuza | My space, my world.

  3. Pingback: 2013 – The end | My space, my world.

  4. Pingback: 30. září – jeden z těch dnů | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s