Silvestr 2012

Varování! Autor tohoto článku důrazně NEDOPORUČUJE číst tento článek. Obsahuje sexuální tématiku, je plný peprných detailů, laciného humoru a celkově je to něco, co by Vám mělo opravdu ujít. Zvláště, pokud máte o autorovi (stále) dobré smýšlení.

Vy to opravdu čtete? OK, já vás varoval. Nejprve byste si měli přečíst tento článek, kde shrnuji Vánoce 2012 v Soulu, abyste byli v některých věcech v obraze.

Do posledního dne roku 2012 mne probudili mí spolubydlící, v naší malé díře, kterou má někdo odvahu nazývat *** pokojem pro 4 lidi. Každý rok dodržuji nepsané pravidlo trávit Silvestr někde jinde a s někým jiným. To pravidlo není striktní, prostě se to tak už 10 let děje. Minulý rok však byl první, kdy jsem si přál, ho strávit s tou, se kterou jsem ho tehdy trávil a klidně i na místě, kde jsme tehdy spolu byli.

Nicméně, letos bylo jasné, že to mé přání se nesplní. Jsem 8200 km od domova a nejbližší známý/známá, se kterým jsem někdy trávil Silvestr je cca 8200 a něco k tomu km ode mne. Hlavou se mi honily myšlenky na to, co sakra budu dělat. Neměl jsem žádné plány a vidina na nějaké plány byla mizivá. Přemýšlel jsem kam jít, s kým jít, kdy tam jít, jak se vrátit do hotelu bez metra a jak vyřešit globální krizi zdravého rozumu. Po hodině brainstormingu jsem usoudil, že bude lepší se vydat na snídani.

Na snídani jsem klasicky dorazil těsně „před zavíračkou“, ke zlosti manažera hotelu, jsem se naprosto neostýchal a vzal si rovnou dvojitou porci toustů. Ten Josef mi bude chybět. Strašně rád jsem ho spolu s Wesleyem nasíral.

Potom, co jsem se najedl stejně blbě, jako vždycky, na mne opět dopadly moje problémy. Měl jsem před sebou poslední den v Soulu, nebyl jsem na žádné horské túře okolo Soulu a stále nevím, co budu dělat večer. Rozhodl jsem se řešit problémy postupně, po jednom. Multi-tasking mi letos zrovna moc nešel, zkusím na chvíli jinou strategii.

Při studiu své turistické mapy jsem narazil na klikatou čáru, která vedla přes dva hřebeny, které se mi zdály slušné, pro malou horskou túru. Už jsem jednou na klikatou čáru na korejské mapě narazil, byla to značka pro shody. Tohle by bylo ideální.

Nečekal jsem, než se Wesley rozkouká a vygoogluje si, že by měl jít se mnou a vyrazil jsem sám do terénu. Toho chlapce mám rád, ale je zoufale nudný, jeho angličtině se nedá rozumět a babysitting nebyl na pořadu posledního dne v roce.

2012-12-31 13.42.31Po půlhodině metrem a další půlhodině hledání jsem narazil na onu „klikatou“ čáru z mé mapy. Nebyly to přímo shody, ale znázornění zdi, která vedla podél obou hřebenů. Je to jakási malá kopie Velké čínské zdi, o původní délce 20 km. Postavil ji císař, na jehož jméno si nevzpomenu jak jinak než kvůli ochraně. To, co jsem nevěděl a to co v mapě nebylo, byla informace o tom, že ona zeď slouží ke stejnému účelu ještě dnes a že o cca hodinku později se budu tváří tvář čelit nabitému kulometu, ale to předcházím, zpět ke zdi.
Na jejím začátku byly schody a cesta byla vcelku jasná. Myslel jsem si, že to tak bude pořád. Chyba lávky. Cesta se různě větvila, křížila, jednou jsem šel na té straně zdi, pak zase chvíli na té druhé. Po půlhodině zběsilého vybíhání schodů, zmateného hledání směru a nadávek na korejský systém stavění zdí, jsem dorazil na jednu z mnoha odboček. Google mapy byly zoufale nepřesné a z jejich pozorného studia jsem se nic nedozvěděl. A nebyl jsem jediný, potuloval se tu ještě jeden běloch s ještě větším výrazem zmatení, než jsem měl já. Přistoupil ke mně a zeptal se, jestli zda umím číst korejsky. „Yes, I can.“ lhal jsem. Zeptal se mne, jestli je tohle cesta k onomu paláci, co mi ukazoval na ve svojí mapě, která byla shodou okolností stejná, jako ta moje. Opět jsem mu lhal, že je to ta správná cesta. A tak jsem poznal Arnauda.

Francouz, žije v Japonsku, designér prostředí v herním studiu (byl dost zaražen, že vím, o čem mluví), v Soulu je na prázdninách, chce tady za 6 dnů posbírat dost materiálů na svůj druhý cestopis o Koreji. První měl prý velký úspěch. Jestli se všechny francouzské cestopisy píší takhle, tak potěš koště. Jeho angličtina byla poměrně dobrá (na Francouze), ale brzy mne začal štvát svou nadšeností. Jako mnoho jiných lidí, které jsem tady poznal, je nadšený z každé věci, kterou potká. Nadšený ze mne, nadšený z mlhou zakrytého výhledu, z každého kamene, ve kterém je něco vytesáno korejsky.
Stoupali jsme dále podél zdi, vyměňovali si historky o Korejcích a Japoncích. Pořád měl tendence nějak obhajovat Japonce, i když jsem mu pro to nezavdal důvod. Poukazoval jsem na to, že Asiaté jsou jiní, ne lepší, ne horší, jenom jiní. On měl neskutečnou touhu mne pořád přesvědčovat o svých názorech. Čím mne však opravdu vytočil, bylo to, když mi řekl, o couchsurfingu. Dobrovolné službě pro všechny cestovatele z celého světa, která spočívá v tom, že cizinec někam přijede, tam se ho ujme někdo z místních a ukáže mu vše okolo. Pak zase onen cizinec pohostí někoho jiného ve své zemi atd. Můžete takhle i vesele přespávat zadarmo u někoho, když na to přijde. O tomhle jsem měl vědět už dávno. 😦
Co mne namíchlo ještě více, bylo jeho vyprávění o jedné krásné korejské dívce, která se ho ujala a měla „velký“ zájem o jeho osobu. Co to přesně znamenalo a jestli s ní spal, jsem už neměl čas zjistit, ale i tak mne jednak dost překvapilo, protože o mne žádná korejská dívka nejevila zájem a hlavně Arnaud byl děsný kašpar. Při představě, že tenhle kašpar tady skóroval během 4 dnů a já (až na malé výjimky s Vel, Sylvii a jednou ruskou dívkou z našeho hotelu) nic? Moje ego se propadlo někam do 15. století, kdy se ta zeď stavěla. Popojedem…

Když jsme se takhle s Arnaudem zakecali, tak jsem si ani nevšiml kamery, které jsme minuli. Došli jsme k malé, dřevěné stavbě, o které jsem si myslel, že je pozorovatelna. Schody byly zavřené, takže jsme ji zkusili obejít, ale budova byla na jedné straně nalepena přímo na zdi a z druhé strany sousedila s dvojitým ostnatým drátem, který jsem už viděl v Demilitarizované zóně na hranici se Severní Koreou. Arnaud se mne zeptal, jestli náhodou není možné, abychom byli na opravdu na hranici se Severní Koreou, čímž u mne způsobil 3 věci. Zaprvé jsem si málem cvrknul do trikotu smíchy, za druhé podepsal definitivní ortel smrti nad mým odhodláním si někdy přečíst jakýkoliv francouzský cestopis a za třetí mi bylo hned jasné, že mám další nový problém – jak se zbavit Arnauda.

Jsem člověk, kterého jen tak něco nezastaví, natož cca 1 m vysoká branka u schodů, takže jsem se odvrátil od ostnatého plotu a nasměřoval si to přes zamčenou branku do druhého patra pozorovatelny. Arnaud mi radil, ať to nedělám, ale v tu chvíli mi už byl ukradený. Zato 4 ozbrojení příslušníci prezidentské stráže na to měli jiný názor.
Když jsem stoupal po schodech nahoru, do druhého patra, tak jsem si slyšel vzdálené hlasité dupání, ale nemohl jsem ukázat Arnaudovi slabost a zbaběle utéct. A tak jsem kráčel dál, jakože se takhle v ČR děláme běžně, že branky zamykáme jen v rámci tělocviku. Sotva jsem se stačil v druhém patře nadechnout, stáli okolo mne 4 příslušníci prezidentské ochrany, přičemž 2 z nich na mne i mířili samopaly. V tu chvíli mi došlo, že ta branka byla asi zamčená z nějakého důvodu. 😀 A že jsem si možná měl vzít tu zbraň, kterou jsem našel v Demilitarizované zóně.

Ne, že bych se přímo bál, že mne na místě zastřelí, spíše jsem se bal, že těm klukům, kterým teklo ještě mléko po bradě a někdo jim dal do rukou zbraň, selžou nervy a prostřelí mi nohu nebo tak něco. Kupodivu jsem naprosto přestal cítit zimu a hlavou mi probleskla myšlenka, že bych asi měl začít komunikovat. Začal jsem opatrně: „Do you speak English?“ V tu chvíli všichni vypadali více zmateně než Luděk Sobota v dobých své největší slávy. Popadli mne a svedli po schodech dolů. Nakázali mi znova přeskočit branku. Arnaud měl z toho všeho druhé Vánoce. Asi se mu líbí dobrodružství.

Vojáci nám „vysvětlili“, že tady je „zavřeno“, ať tady znamená cokoliv. Arnaud si vojáky chtěl duchapřítomně vyfotit, ale jasně mu naznačili, že s tím nesouhlasí, div se na něj nevrhli. Když jsme se vraceli stejnou cestou, všiml jsem si oné kamery, které jsem si předtím nevšimnul. A rázem jsem měl další problém, kudy mám jít dál?
Vrátili jsme se na rozcestí s vyhlídkou. Přemýšleli jsme, jak se kam dostat. V tu chvíli nás oslovil Dae-Sung.

Dae-Sung je Korejec těsně před 40tkou. Anglicky umí docela obstojně, protože pracuje v mezinárodní speditérské společnosti. Dokonce zná i společnost, pro kterou v Koreji pracuji. Vysvětlil nám, že jsme se právě pokusili vloupat na území prezidentského domu – Modrého domu, což je korejská obdoba Bílého domu. V tu chvíli mi blesklo hlavou, že mi to vlastně někdo říkal, že tady někde je jakýsi Modrý dům, ale nikdo už mi neřekl, co to vlastně je.
Zeptal jsem se Dae-Sunga na cestu na vrchol hory. Odpověděl, že mi ho ukáže, protože má stejnou cestu. Arnaud měl naštěstí opačný směr, takže jeden problém byl vyřešen. Vyměnili jsme si vizitky, popřáli si vše nejlepší do Nového roku a šly každý svou cestou.
Dae-Sung mi vcelku upřímně odpovídal na mé otázky (byly ale spíše zdvořilostní), hodně se i ptal. Byl jsem první Čech, kterého potkal. Vyprávěl mi o své práci, rodině, ptal se na mou práci. Příjemný rozhovor. Vysvětlit mi, že ona zeď je stále plní svou obranou funkci, protože se v roce 1968 podařilo speciální úderné skupině severokorejské armády, jejímž cílem byl atentát na prezidenta, dostat až sem. Proto byl kolem Modrého domu vytyčen několika kilometrový perimetr, který je hlídán armádou. Když jsem mu vykládal, že o mé příhodě na pozorovatelně, tak se tomu strašně smál, i když mně to zase tak vtipné nepřipadalo. Párkrát v roce odejde z práce dříve a pešky jde domů za rodinou přes onu horu, kde jsme se potkali. A jeden z těch dní byl zrovna dneska. 🙂

2012-12-31 15.22.27Dae-Sung mne dovedl na vrchol hory, zavedl na pozorovatelnu, popsal okolí a pozval na kafe (dal jsem přednost sójovému mléku). Vysvětlit mi, že zrovna koukáme na miliardářskou čtvrť v Soulu (1 miliarda korejských wonů = 18 miliónů Kč) a vysvětlit mi, jak se sem dostal on.

Po cca hodině byla klasická konverzační témata vyčerpána a jako jeden z mála Korejců věděl, kdy je čas se rozloučit. Vyměnili jsme si vzájemně gratulace do Nového roku a velice přátelsky se rozloučili.

Zůstal jsem ještě chvíli na rozhledně, pořídil pár nudných fotografií a omrknul službu couchsurfingu. Možná by mohla vyřešit můj problém, co budu večer dělat. Po chvíli surfování jsem zjistil, že to asi nebude to pravé ořechové. Navíc mi začala být zase příšerná zima. Adrenalin byl už dávno fuč a slunce bylo už na ústupu. Problém s túrou byl vyřešen, tj. splněn. Zbývalo vyřešit, jak se dostat domů, kde koupit dárek pro Ivoše a co sakra udělat s tím večerem?

2012-12-31 16.10.37Chvíli jsem studoval mapy. Moc jsem z nich moudrý nebyl. Chtěl jsem najít nějakou zajímavou cestu dolů (a věru, že zajímavá byla), ale mapa mi v tom moc nápomocná nebyla. Věděl jsem, že ani Korejci nejsou tak hloupí, aby stavěli slepé cesty, takže jsem se vydal dál co cestě, která mne sem přivedla.

Cesta se točila podél hřebenu, na jedné straně byly hradby a ploty miliardářů a na druhé straně plot území prezidentského paláce. Dolů jsem spíše klouzal, než šel. Na chvíli jsem se zastavil na jedné malé křižovatce, kousek od stanoviště stráží, které bylo přes cestu. Zrovna se měnila služba na stanovišti a chlapci tam pochodovali, jako kdyby byli před Buckinghamským palácem. Široko daleko jsem byl jediný, kdo je mohl vidět.
2012-12-31 15.55.37 (2)V tu chvíli mne nenapadlo nic hloupějšího, než si udělat fotku téhle komické situace, ale jak si jsem zapomněl na nevoli prezidentské stráže se fotit. Sotva jsem stačil nastartovat fotografickou aplikaci a zaostřit, chlapci si toho všimnuli. Ozvala se zvuk neexistující závěrky v mém mobilu a než jsem si stačil prohlédnout fotku, opět se na mne řítili 4 ozbrojení Korejci. Hmm, deja vu, blesklo mi hlavou.
No nic jsem nečekal, vzal nohy na ramena a utíkal, co mi nohy, kluzké boty a led dovolil. Moc jsem se neohlížel, ale chlapci neměli moc velkou šanci mne přímo dohnat a chytit. Měl jsem tak 30 m náskok, adrenalin v krvi a oni měli na sobě kupu výstroje, zbraně, (vysílačky a s tím se opravdu blbě běhá. Kdo někdy hrál na hru na honěnou s PČR nebo s jejich mentálně slabšími kolegy z Městské policie, tak ví, o čem mluvím.
Nicméně, nechtěl jsem nic nechat náhodě, strhnul jsem to prudce dolů ze srázu po zasněženém svahu a zamířil mezi domky, kde se dalo snadno ztratit. Aspoň teď mi to tak přijde, ale znáte to, po bitvě je každý generál. Nezúčastněný pozorovatel mohl klidně nabýt dojmu, že jsem celý posraný strachy utíkal, jak jsem mohl bez špetky ponětí o tom, kam to vlastně běžím.
Bohužel jak na potvoru jsem byl stále v milionářské čtvrti, kde se člověk a hlavně běloch v maskáčové bundě a kukle jen tak neschová. Moc možností na výběr jsem neměl. Všude byly dlouhé ulice, většina domů byla obehnána plotem. Tady mne snadno najdou. Zastavil jsem se na jedné odbočce, kde byl neoplocený dvojpodlažní dům a vedle něho něco jako kavárna. Zkusil jsem štěstí (protože mne nic lepšího nenapadlo a ten dům nepřipadal v úvahu, protože by to všichni v kavárně viděli) a zašil se do té kavárny. Vstoupil jsem s výrazem – právě jsem dokončil odpolední jogging a chci čaj na posilnění. Zariskoval jsem a posadil se zády ke dveřím, co nejdále od dveří. Na hlavě jsem si nechal čepici, jenom jsem si ji obrátil na ruby, abych skryl barvu svých vlasů, sundal bundu, nacpal ji do batohu, batoh přetáhl vyřvaně zelenou pláštěnkou a čekal. Až tady mi došlo, že jsem v podstatě mohl velice snadno dostat do podobné šlamastiky, jako dva čeští vývojáři Bohemia interactive studios, co hnijí už nějaký ten pátek v řeckém vězení kvůli podobné blbosti, kterou jsem udělal.
Kdyby vstoupil byť jediný voják, zeptal se, jestli náhodou neviděli nějakého cizince, byl jsem jasný. Široko daleko jsem byl jediný běloch. Naštěstí, žádný voják do té kavárny nevstoupil. Po bližším průzkumu jsem si uvědomil, že to není tak úplně kavárna, ale nějaká veranda, kde prostě podávají čaj a kávu. Ale co, v Koreji jsou divnější věci. 🙂

Po tři čtvrtě hodině, 2 čajích, 30 stránkách Stopařova průvodce po galaxii jsem se rozhodl zvednout kotvy. Nemůžu se tady schovávat celý den. Zimní bundu jsem nechal v batohu, pláštěnku nechal nataženou. Čepici a kuklu jsem si narazil tak těsně kolem očí, jak jsem mohl. Jenom pro jistotu. Všude jsou tady kamery, člověk nikdy neví.

2012-12-31 16.26.20Po dalších tři čtvrtě hodině jsem usoudil, že už jsem dost daleko a nikde nikdo. Opět jsem si oblékl zimní bundu. Neskutečná úleva. Běhat v -10 °C jen tričku a mikině není žádná hitparáda. Zastavil jsem se na vyhlídce, kde byl velký kámen s několika nápisy v hangulu a taky hezký výhled na centrum Soulu. Při focení ke mně přistoupil neznámý Korejec (ve mně trochu hrklo, ale byl v civilu) a zeptal se mne, jestli vím, kde jsem. Zavrtěl jsem hlavou. Vysvětlil mi, že jsem se ocitl na jakém si starobylém poutním místě, které obýval velice významný korejský filozof a spisovatel. Ty nápisy vytesané v kameni jsou básně, které tady složil před 700 lety. Poděkoval jsem mu a měl jsem se už pomalu k odchodu, když jsem si uvědomil, že tady něco nehraje. Žádný Korejec, na kterého jsem zatím narazil, měl prakticky nulové znalosti v o korejském středověku, poezii atd. Změnil jsem postoj a začal s rozhovorem…

Luke Wicliff (křesťanské jméno onoho Korejce), je spisovatel, disident a opoziční aktivista. Před 3 roky ho pustili z vězení, kde byl pár měsíců, kvůli tomu, že psal opoziční články o vládě, jejich metodách a hlavně kritizoval stav společnosti a kompetence prezidenta. My si v ČR můžeme říci, že náš prezident (teda nevím, kdo je teď vlastně náš prezident, když jsem odjížděl, tak to byl Klaus, někdo mi něco říkal o nějakých volbách, ale já to hned utnul, protože mi je ČR teď ukradená), že náš prezident je hňup, oportunista, zloděj a korupčník. A nic se nám nestane. Bodejď by jo, ono je to bohužel i pravda. Tady vás za to (bez soudu !!!) zavřou. Nyní píše už jenom fiktivní romány, ze současnosti. Žije sám, nemá rodinu, protože s ním v podstatě nikdo nechce mít nic společného. Byl to první upřímný Korejec, kterého jsem tady potkal. Otevřeně mi vyprávěl o stavu korejské společnosti. Jsou tady propastné rozdíly mezi třídami, většina lidí je nešťastných. Jsou otroci moderní společnosti a hierarchie. Mladým lidem se nechce pracovat, protože jsou na ně kladeny přemrštěné nároky, je jich málo a nemůžou být ani pořádně odměněni. Odměna (myšleno pracovní postup a navyšování příjmu) přichází automaticky až s věkem. Naopak starším mužům se nechce zůstávat doma s rodinou a dětmi. Často propadají alkoholismu. Toho jsem si už stačil všimnout, a pokud jste četli můj článek o Soulu, tak to víte už taky. 20 % dívek mezi 15-29 má zkušenost s prostitucí. V roku 2007, kdy tady byla oficiálně zakázána prostituce (na což se ale vehementně kašle), tak se přesunula na internet a několika násobně se zvýšila. Tyto dívky jsou často vyhledávány muži ve středních letech, které už to doma nebaví. Ceny služeb jsou v porovnání s platy Korejců přijatelné. Pokud jste dívka, tak konkurence je veliká a na střední škole nemáte zase tolik jiných možností, jak si ty tady vydělat. Vyprávěl mi o mnoha bezdomovcích, kteří v Koreji jsou. Ty už jsem také potkal. Stát na ně naprosto kašle. Většina mentálně či zdravotně postižených lidí je zavřených ve speciálních sanatoriích. Nikoho takového tady jen tak nepotkáte. Za celou dobu, co jsem byl v Soulu, ve kterém žije více lidí, než v ČR, tak jsem potkal jednoho člověka s tiky a jednu paní s roztroušenou sklerózou. Nejprve jsem si myslel, že je to tím, že Korejci jsou zdravější a jejich genetický materiál je méně náchylný k mutacím. Možná i to je pravda, ale na vině je spíše to, že většině „odlišným“ lidem je poskytována „speciální“ péče na „speciálních“ místech. Dnešní opozice se formuje především na sociálních sítích, především na twitteru. Upozornil mne, co a jak mám hledat. Twitter je zatím mimo dosah vlády, ale ta už v tichosti pracuje na sofistikovaném firewallu. Ano, na svobodu slova a svobodu internetu můžete taky v Koreji zapomenout. Ostatně, toho jsem si už také všiml, při stahování z bittorrentu. Pokud je připojený nějaký peer, moje rychlost stahování je (pro jednoduchost) 100 %. Když jsem připojen pouze na zahraniční zdroje, tak moje rychlost je tak 5 %. Pokud mám peery pouze z Číny, nestáhnu si vůbec nic. Když jsem v ČR, tak prakticky nepoznám, jestli stahuji od někoho z ČR nebo od někoho z Asie. Tady je síťový provoz v tichosti filtrován.

Po půl hodině jsem se s Lukem rozloučil, vyměnili jsme si kontakty a já šel zase dál. Varoval mne, ať si dávám pozor. Korejci to na sobě nedávají moc znát, ale jsou hodně rasističtí, a když přijde na lámání chleba, ani kůrku od nich nedostanete. Poděkoval jsem za všechny informace a šel vstříc svému osudu.

Asi hodinu mi trvalo, než jsem se propletl přes kopce, stezky a úzké uličky v chudinské čtvrti někam do civilizace. Došel jsem na hlavní třídu v Soulu, kde jsem ještě nebyl a kde jsem chtěl omrknout, jak se Korejci připravují na příchod nového roku. Odpověď byla jednoduchá – nijak. V ČR by bylo všude hromada lidí, v přátelské (podnapilé) atmosféře a tady byla leda tak hromada aut, co se mne snažila přejet, když jsem přecházel 8 proudovou silnici v místě pro naprosto nevhodném. Napsal jsem Vel, co podniká a jestli nechce něco podniknout spolu. Kupodivu (:-D) nejevila zájem. Z večerního programu jsem tedy škrtnul.

2012-12-31 18.11.27 (2)To už se psala pomalu 7 hodina večerní a já si to nasměřoval do obřího nákupního centra v centru Soulu, abych vyřešil problém dárku pro Ivoše. Cestou jsem potkal aleje autobusů. Když jsem je spatřil poprvé, tak ve mně hrklo, že to je kvůli mně. Nasadil jsem decentní úsměv a kráčel dál. Naštěstí nebylo. Byly to asi zástupy policistů, které měly krotit davy oslavujících. Vtip byl v tom, že policistů tu bylo tak 10krát tolik než těch oslavujících. Ono tady vlastně nebyli žádní, jenom kolemjdoucí lidé se rozplývali nad výzdobou okolo a říkali si, kam půjdou nakoupit teď.

Na hodinu jsem se ztratit (doslova) ztratil v Lotte shopping hotelu, ale aspoň jsem vyřešil problém s dárkem. S večerem to bylo pořád horší.

Dorazil jsem zpět do Guest housu. Wesley dělá přesně to, co jsem si myslel, že bude dělat – sedět v recepci, Googlovat něco a chatovat si s přáteli. Je mi ho trošku líto. Jet z Hong-Kongu až do Soulu jenom proto, abych si mohl chatovat s přáteli.
Na pokoji se seznamuji s novým spolubydlícím – Dizien z Malajzie, který však pracuje v  Singapuru pro telekomunikační firmu. 25 let, stále panic (vůbec se nedivím proč), tak trochu suchar. Prohodili jsme si pár konverzačních frází, ale jelikož pořád ve vzduchu visel můj problém s večerem, konverzaci jsem směřoval k tomu, co dneska dělá. Vypadlo z něj, že jde se svými přáteli do nějakého klubu, na který dostali tip od jiných přátel. Rázem jsem byl na rozcestí. Kdybych se přidal, můj problém s večerem je vyřešen. Na druhou stranu je to neskutečně blbý nápad jít s ním a jeho přáteli. Proč? Párkrát jsem se takhle snažil „jít se pobavit“ a místo zábavy to byly večery plné frustrace. Skupina lidí vyráží ven, neví přesně, kam chce jít, co tam chce dělat. Polovina skupiny se více věnuje mobilům než té druhé polovině, pořád se snaží přimět ostatní, aby šli jinam, kde je zrovna někdo, koho zoufale potřebují vidět (a s kterým se celou dobu baví na telefonu) a když se tak stane, tak se situace po chvíli z iniciativy někoho jiného opakuje. Člověk obchází jeden podnik vedle druhého a většinu večera stráví cestováním místo zábavy. A i kdyby Dizienova skupinka nebyl tenhle případ, tak určitě budou mluvit jinak, než anglicky a určitě se nebudou přemáhat jen kvůli mně. Nicméně, druhá varianta – zůstat na ocet s Wesleyem byla ještě horší. Nejlepší se bude asi tzn. týmový hitchhiking – přidat se ke skupině, pokud bude co k čemu, tak s ní zůstat, pokud ne, využít ji pouze k transportu do místa zábavy, prozkoumat s ní prostředí a poté se jí decentně zbavit. Tahle strategie se mi už v minulosti osvědčila. Ale popořádku, nejprve je potřeba pozvání.

Musím se pochválit za to, že jsem schopen manipulovat lidi už i v angličtině. Po 5 minutách rozhovoru jsem dostal nabídku, abych se přidal. Navrhl jsem přibrat i Wesleyho, aby tu nezůstal sám. Vyřešil jsem dva problémy naráz – problém co s večerem a problém mého černého svědomí, kdybych se na Wesleho vykašlal. Chudák dostal 2 minuty na odchod. Tohle by měl dostávat pokaždé. 🙂

2012-12-30 20.13.25Jako skupina jsme vyrazili směr centrum, do proslulé čtvrti Gangnam, která se v posledních měsících stala tak populární. Cestou jsme zavítali na večeři do McDonaldu, kde jsem měl svůj první a poslední hamburger v životě.

V průběhu cesty jsem vyslýchal Diziena ohledně Malajzie, tamnější kultury, zvycích atd. Další cizinec, co ví kulový o své rodné zemi. Už docela chápu, proč nás ve školách tak trápili vlastivědou, dějepisem atd. Je opravdu politováníhodné, když potkáte někoho, kdo nemá ponětí, co se v jeho zemi nachází, jak to tam vlastně chodí atd.
Cestou jsem taky zjistil, že mé podezření ohledně Dizienovy skupiny bylo víceméně přesné. Krom Diziena a Wesleyho se všichni ostatní věnují jenom svým mobilům, správnému nakvašenému výrazu plného nezájmu a celkově vyzařováním negativní, nudné nálady. Jedna vsuvka – jestli mi ještě někdo někdy bude vykládat, že jsem fixovaný na svůj mobil, tak ode mne dostane takový kopanec do prdele, že doletí až Soulu, kde pozná, jak vypadá člověk, fixovaný na svůj mobil.

Krátce před 23:30 dorážíme na do německého disko klubu kdesi v Gangnamu, čtvrti která se nedávno stala tak populární. Je tu plné cizinců, pokud jsou zde asijské dívky, jsou to vesměs Američanky. Zbývají mi tedy poslední 2 problémy – jak se zbavit skupiny a jak se zbavit Wesleyho, aby mi nestál za zadkem. Tohle by neměl být problém. Když jsem přežil vloupání do Modrého domu a honičku s armádou, tak tohle se už musí vyřešit pomalu samo. A taky že jo.

Těsně před 23:45 se ptám Diziena, jestli chtějí jít ven na ohňostroj, který stejně nebude. Věděl jsem, co mi odpoví, což byl důvod, proč jsem se ho ptal. Řekl, že ne, že s ostatními zůstanou v klubu. Odcházím s Wesleyem z klubu. Jeden problém tedy vyřešen. 🙂
Snažím se dostat k řece Ham, odkud by mohlo jít něco vidět. Zkouším to pěšky, protože nemám náladu se bavit s nějakým taxikářem o tom, co chci. Wesley těžce nestíhá. Nevím, proč věčně chodí tak pomalu. Možná čeká, že na něho počkám (i když jsem ho upozorňoval, že to nedělám, o tom by Markétka mohla vyprávět) nebo se mne chce nenápadně zbavit. Tak jako tak, nemám čas s tím lámat hlavu, musím najít cestu na nábřeží. 00:00 slyším první výbuchy, nábřeží je ještě daleko. 😦

00:05 jsem dorazil na břeh řeky Han. Wesley je neznámo kde. Ohňostroj není pořádně vidět. Jednak je tu strašná mlha/opar/smog a jednak ohňostroj není ani příliš velký. Celkově je pro mne atmosféra Soulu při poslední noci v roce zklamání. Ti, kdo chtějí slavit, jsou buď v klubu, nebo se nahrnuli k městské radnici. Ulice jsou prázdné, prakticky nic neslyšíte. Žádné petardy, žádné výbuchy šampaňského, žádné cinkání skleniček. No nic, je čas se vrátit zpět do klubu. Začal Nový rok, já úspěšně vyřešil všechny problémy. Hlavu mám čistou, můžu se konečně začít bavit.

Klub značně prořídl, už se tu dá i chodit. Nejprve jsem zmapoval terén, kde jsou veřejně přístupné prostory a kde je to private. Jedná se o nadzemní 4 patrovou budovu. 1. patro je rozděleno na 3 úseky – centrální pódium, místa k sezení a bar. Další patra jsou jenom po bočních stranách, kde jsou soukromé stoly. Až ve 3. patře je další místnost, nad centrálním pódiem. Celkově je v prostoru nad 1. patrem několik ocelových můstků. Drze jsem všechno prošel, nikdo mne prakticky odnikud nevyhodil, i když jsem lezl do private sekcí. Hudba byla skvělá, DJ věděl, co dělá. Dokonce jsem měl chuť si zatrsat na parketu. To se mi v životě nestalo. Taky jsem v životě nebyl 8000 km daleko od nejbližšího člověka, co znám. Stejně bych se tam nedostal, je tam tlačenka, že by se za to tokijské metro nemuselo stydět. To samé je u baru. Jednodušší by bylo sejít dolů, mezi hloučky Američanů a ti by mi už nějaký alkohol nabídli, kdybych ho pil. Ještě jednodušší je tady sehnat jointa nebo lajnu kokainu.

Blížil se konec první hodiny v roce 2013. Zrovna jsem si říkal, že to tady začíná být trochu nuda a jestli radši nepojedu jinam. Stál jsem zrovna na jednom můstku kousek od pódia a střídavě pozoroval lidi okolo a jeden pár, co si to rozdával naproti o 2 patra výše. Nikde žádné zajímavé objekty k seznamování. Většina žen tady byla v páru s mužem. Je tady i pár skupinek samostatných žen, ale to jsou vesměs Američanky a ty se tady asi přišly popovídat o novém laku na nehty, jak jsem z jejich řeči těla vypozoroval. V tomhle klubu není dost kokainu na to, abych se dostatečně mentálně spacifikoval na to, abych s nimi zabředl do konverzace. Někdy však stačí prostě jenom stát rovně, usmívat se a čekat. 🙂
„Hi, how are you?“ ozvalo se odněkud za mnou. Stála tam velice usměvavá Jihoafričanka, jak jsem vzápětí zjistil. Merci byla už jemně v podnapilém stavu, když ke mně přistoupila, další korejské pivo do sebe nalila během prvních 5 minut našeho rozhovoru. Chvíli jsme se snažili konverzovat přímo na mostě, ale moc jsme se neslyšeli. Seznamování se na diskotékách byl, je a bude naprosto imbecilní nápad. To mi nikdo nikdy nevymluví.
Merci se ale pořád usmívala a pořád se mne přátelsky dotýkala všude možně, zvláště po okamžiku, kdy její ruka spočinula na mém břichu. Zeptala se mne, jestli posiluji, tak jsem přikývl. Poté se dožadovala toho, že chce mé břicho vidět. Tou dobou jsem byl v Soulu 12 dní, nachodil jsem tak 15-20 km denně, jedl opravdu málo. Procento tělesného tuku jsem měl odhadem menší než 4 %. Nabídl jsem výměnný obchod – ukážu břicho, pokud mne políbí. Na to mi odvětila, že to nemůže, že to by byla pro přátele už úplná coura. Můj temný pasažér se probral a pravil: „Hmm, už úplná?“ Naštěstí jsem se brzo vrátil zpět na zem. Vzal jsem ji za ruku a zatáhl ji stranou, kde jsme tolik nebyli vidět a kde nás hlavně neviděli její přátelé.
Na obchod přistoupila, já dodržel svou část, ona svou část. Problém byl, že Merci to nestačilo a chtěla si ho pohladit. Tak jsem opět navrhnul výměnný obchod. Opět souhlasila. Pak už jsem se s navrhováním výměnného obchodu neobtěžoval, viděl jsem jí na očích, po čem touží. 🙂 O pár minut později jsme se váleli skoro nazí v jakési kanceláři ve 3. patře, což byla zrovna kancelář šéfa klubu, jak jsem později zjistil. Na dveřích měli číselné zámky, jako mám já doma, v Pohangu. Stáli jsme s Merci 2 metry od dveří a když mi hryzala krk, tak do kanceláře někdo vstoupil (pro dnešek sloužila jako nouzové skladiště) a já si všimnul, jakou sekvenci čísel ťuká. Zkusil jsem to zopakovat a vyšlo to.
Krátce po 1:15 mi Merci oznámila, že se musí vrátit za přáteli, že ji budou hledat. Dala mi na sebe číslo, ať se někdy ozvu, až budu zase poblíž.

Parket už tou dobou docela prořídl, že by se dalo i tančit, ale bohužel DJ asi prodělat slabší mozkovou příhodu, protože začal hrát neskutečné sračky. Brzy mi to ale bylo jedno, protože jsem spatřil Phillipu.

Seděl jsem na starém barovém pultu, rozhlížel se po okolí. Moc zajímavých lidí tady nebylo. Samí vymaštění Američané v různých variacích pohlaví, ras a stavu opilosti. Můj pohled se však setkal s jiným. Setkal se s pohledem ženy s jiskrou v oku. Usmála se na mne a vyslala tajemný signál mým směrem. Zamával jsem ji do kamery, když natáčela dění v klubu. Řekl jsem si, proč ne, že to zkusím.
Snažil jsem se k ní dobrat, když jsem ji na chvíli ztratil u baru, kde se to pořád hemžilo lidmi. Oběhl jsem to „zkratkou“, tj. druhou stranou přes celý klub, abych zjistil, že je fuč. 😦 Příští půlhodinu jsem strávil pečlivým průzkumem davu z různých míst 2. patra, abych ji našel a pozval na drink, ale bohužel. Spatřil jsem ji jenom jednou, ale zase jsem ji brzo ztratil z dohledu.

Vrátil jsem se ke starému baru, kde seděla jakási Korejka a tvářila se smutně. Po chvíli mi to nedalo a zkusil jsem se zeptat, jak se má. Kupodivu uměla i trochu anglicky. Vypadlo z ní, že pracuje jako střihač videoprojekce pro zdejší klub, proto je tady, ale že nikoho nemá a že je sama. Můj temný pasažér mi nahlas v hlavě řekl: „Hmm, jackpot!“
Slečna mi šla poměrně na ruku. Pořád se usmívala, říkala mi, že jsem „handsome“ (tak to dopadá, když se člověk oholí a obleče se slušně) a že se jí líbím. Zeptal jsem se ji, jestli mne chce políbit. Odpověděla, že ano.
Líbala jako pominutá. Nemyslím to ve zlém, ale byla spíše jak urvaná ze řetězu, později jsem pochopil proč. Zatáhl jsem ji trochu bokem, ke schodišti pro „staff only“, kdyby náhodou šla ona žena s jiskřícím pohledem kolem. Dále mne vášnivě líbala a chtěla, ať se ji dotýkám. No nemusela se dvakrát prosit. Tady se to hodně rychle zvrhlo. O pár minut později jsem se ocitl polonahý na střeše onoho klubu, v jakémsi skladu všeho možného. Detaily asi vynecháme, ale mohl jsem si odškrtnout další zemi ze seznamu. Horší to bylo s post koitem.
Pomohl jsem slečně se důstojně obléct, upravit se tak, aby to nevypadalo, že měla zrovna sex, ale že ho měla min. před hodinou a vzal ji na procházku po klubu. Ukázala mi svou kancelář, kterou sdílela s několika dalšími lidmi a taky mi ukázala kancelář šéfa klubu. Popadl mne menší záchvat smíchu, ale radši jsem ji nic nevysvětloval. Snažil jsem se z ní něco kloudného vypáčit, ale jak jsem vzápětí zjistil, byl jsem její první, okamžitě si mne zamilovala, chce si mne vzít, protože na mne čeká celý život. Když to na mne vyklopila, tak jsem hluboce polknul na prázdno. Jako bonus dodala, že jí je 38. Podle vzhledu bych ji neřekl přes 30, ale to je problém s Asiatkami. Věk se tady strašně blbě odhaduje. Nerad ženám lámu srdce, zvláště v takhle pozdním věku, ale tento problém se dal vyřešit pouze jedním způsobem – dveřmi s nápisem Exit.

Využil jsem chvíle, kdy se moje „budoucí korejská manželka pokud se odsud rychle nevypařím“ zakecala s někým z klubu a vzal jsem východ úprkem. Bylo opravdu na čase. DJ mezitím asi prodělal celkovou lobotomii a ze super vocal trance stylu se stal jakýsi uječený korejský pop, ze kterého mi bylo šoufl. Ostatně, ani otrlým Američanům se to moc nezdálo a dávali to jasně najevo svým zvracením. I když kdo ví, možná hráli hru: „Kolik lidí pozvracíš, tak velký jsi borec!“
Když jsem se v koutě oblékal, snažíce být maximálně nenápadný, opět jsem ji spatřil – ženu s jiskrou v oku. Odcházela v doprovodu staršího muže a polo staré korejské ženy. Opět se na mne usmívala. Opět mi vyslala komplikovaný signál, který byl směsicí ahoj, ráda bych Tě poznala/vyspala se s tebou, promiň, odcházíme. Sakra, sakra, sakra… Naštěstí osud a korejští taxikáři nám trochu zamíchali karty.

V klubu jsem už neztrácel čas, bylo 1:30 ráno, stihnul bych ještě metro. Byl jsem už na cestě směrem ke stanici, když můj temný pasažér navrhl, že 5 minut nás nezabije. Měl pravdu. Otočil jsem se a šel na druhý konec bloku, kde stál klub. A ona tam stála taky.
„Hi, where are you going?“ pronesl jsem nesměle. „We don’t know. We just trying to catch a taxi.“ pronesla. Hned jsem se toho chytil a nabídl se, že nějak můžeme zajít. V tu chvíli jsem vůbec nechápal situaci. Onen postarší muž byl kdesi v dáli a marně se snažil chytit taxi. Obě ženy se pokoušely o totéž. Vůbec jsem je nemohl zařadit. Američané to nebyli, na to měli divný přízvuk, ona korejské žena nemluvila úplně plynně anglicky. Ona žena s jiskrou v oku neměla evidentně asijské geny. WTF is going on?
Tady se to začíná trochu komplikovat a nevím, co a jak se přesně odehrálo. Pár minut konverzace, kdy jsem vysvětloval, že nejsem z Ruska, ale z Česka, že bych rád někam zašel, shánění taxi, mé marné manipulace dostat korejskou ženu do taxi, abychom šli ve dvou ne ve třech, pozvání na drink kdekoliv, nejlépe do jejich hotelu, argumentace, že maďarský guláš není lepší než ten český. Bylo toho opravdu hodně a byl to opravdu zmatek. Vyústilo to v situaci, kdy jsem seděl s oběma ženami v taxi směrem nevím kam.

V taxi naše zběsilá konverzace pokračovala. Slečna se mi představila jako Phillipa. Pořád se mne ptala, odkud jsem a jestli náhodou nejsem z Ruska, protože mám ruský přízvuk. Když jsem řekl, že s Česka, tak mi Phillipa odpověděla, že byla v Praze a že maďarský guláš je lepší než český. Vysvětloval jsem ji, jaký je rozdíl mezi ruským a českým přízvukem, abych později zjistil, že s Rusem přímo nikdy nemluvila, a jaký je rozdíl mezi maďarským a českým gulášem, abych později zjistil, že ten český vlastně nikdy neměla. Tohle kolečko se několikrát opakovalo, hlavně proto, že ona korejská žena, co s námi seděla v taxi (a byla to Phillipina nevlastní korejská matka, jak se později ukázalo) nebyla schopna udržet 5 vteřin myšlenku. Pak naštěstí usnula a já se dostal do dalšího velkého průšvihu, když jsem na otázku, co dělám, odpověděl, že jsem výzkumník.
Phillipa se s ničím nepárala, pořád mi pokládala otázky typu: „Co zkoumáš?“ „Dokážeš tím vyléčit rakovinu?“ Když mi stejné otázky položila třikrát během 5 minut, tak jsem jednak začal přemýšlet nad tím, co si společně se svou nevlastní matkou šňupla, nad tím, že tady něco nehraje a že bych si měl najít lepší práci.

Dorazili jsme na jakési místo bůhví kde. Phillipa probudila svou nevlastní matku, ta si vyměnila nějakou nezdvořilostní frázi v korejštině a zase se jelo jinam. Opět se roztočilo kolečko Česko/Rusko, guláš, Praha a jestli dokážu vyléčit rakovinu. Snažil jsem se uplatnit znalosti výživového poradce a vysvětlit Phillipě, že rakovině se dá vyhnout všelijak a léčit taky všelijak. Zpětně bych si za to nafackoval.
Když jsem tak jezdil sem a tam, s naprosto cizími lidmi, v cizí zemi, kde mi nikdo nerozumí, ve městě kde se ve výsledku zase tolik nevyznám, tak mi blesklo hlavou, jestli mám v mobilu dost energie na to, abych zjistil, kde vlastně jsem, až nás někde taxikář vyhodí. Jestli ne, tak jsem v pěkné kaši.

Krátce po 2:00 hodině nás taxikář dováží do jakési čtvrti, kde je milión neonových světel na metr čtverečný. Pomohl jsem Phillipě a její nevlastní matce z taxi. Matka udala směr. Cestou do zledovatělého kopce jsem měl strašně zvláštní pocit. Korea a korejská města jsou si podobná jako vejce vejci. Snadno se tady ztratíte, ale já měl silný pocit, že tady to znám. Po 50 metrech urputného boje s prudkým kopcem, ledem a alkoholem v krvi nevlastní matky jsme dorazili do baru. V tu chvíli mi to došlo. Bylo to jak rána baseballovou pálkou. Už jsem zase v Itaewonu!

2013-01-01 03.41.34Posadili jsme se k baru, objednali si pití a dali si pár dalších koleček Česko/Rusko, guláš, Praha a rakovina. Phillipa mi pořád opakuje větu: „Life can be hard.“
Začal jsem Phillipě pokládat otázky a trval jsem na odpovědích. Řekla mi, že má přítele, pracuje v reklamní agentuře, za což se stydí. Phillipa mi vysvětlila, že je ta polo spící osoba vedle ní je její nevlastní korejská matka, protože její rodiče jsou už dlouho rozvedeni. Zeptal jsem se na matku a v tu chvíli se málem rozbrečela, čemuž zabránil pouze okamžitý panák whisky. Když ho do sebe otočila, tak mi došlo, co se tady děje. Takový ten pocit, kdy v hlavě uslyšíte zvuk rozbíjejícího se skla a máte chuť říci slovo „Aha!“
Její matka nedávno zemřela na rakovinu, pravděpodobně těsně před svátky (což jsem odhadl správně, jak jsem později zjistil), její smrt otevřela staré rány v její rodině (taky správný odhad) a že proto tak popíjí a nechce se bavit o sobě. Změnili jsme téma zpátky na guláš.

Phillipa mne sama požádala, abych ji ukázal svaly. Když jsem si svlékal mikinu, abych ji mohl ukázat biceps, jak si poručila, zahlédla mé břicho. Neodolala a hlavně se mne ani nezeptala, jestli si můžeš sáhnout, prostě to udělala. Neměl jsem ani čas se pokusit o nějaký výměnný obchod.

Po hodině v baru jsem trochu ztrácel naději na to, že se budu moci „blíže“ seznámit s Phillipou. Seděli jsme u dveří (já přímo u dveří) a pokaždé, když někdo přišel, tak se s námi začali bavit. Normálně bych proti tomu nic neměl, ale už jsem měl toho věčného seznamování po krk. Navíc Phillipa o mne začínala ztrácet zájem. Přijala pozvání na šipky od dvou Angličanů. Zůstal jsem s její matkou sám. Snažil jsem se s ní o nějakou konverzaci, ale než ze sebe vypravila nějakou větu, trvalo to věčnost. Každou chvíli se mnou chtěla tančit a když se Phillipa jednou připotácela k baru pro další pivo, tak jsem nezvládl výmluvu, proč nemůžu jít tančit (protože jsem nechtěl, reálně totiž hrozilo, že uvidím obsah matčina žaludku na svém hrudníku).

Když jsme znova usedli k baru, Phillipina matka mne uzemnila větou: „I know what are you up to! I can see it!“ Přál bych vám vidět ten její pohled, když pronesla ty věty. Byl jak břitva.
Ne, že bych se nějak snažil to skrývat, ale taky jsem se zrovna nijak neprojevoval. V těchto setkáních cizinců je úplně jiná dynamika. Kdo to zažil, ví o čem mluvím. Těžké tady vymýšlet nějaké dvojsmysly, slovní obraty atd.
Řekla mi, že Phillipa je dost naivní a dost opilá na to, aby na to kývla, i když má přítele. Můj temný pasažér pronesl: „Hmm, interesting, please tell me more.“ Nabídla mi, že mi zaplatí thajskou „masáž“ naproti. V tu chvíli mi došlo, že i když byla opilá jak Japonec na Oktoberfestu, tak si všimla, že vím, kde jsem a že vím, „kde“ jsem. Svou nabídku ještě jednou zopakovala. Nebyl jsem si úplně jistý, kam to celé vlastně směřuje, ale to už se kormidla ujmul temný pasažér a já koukal ze zadního sedadla. O pět minut později jsem se byl naproti „v krámě“ a svlékal se pro svou první thajskou „masáž“.

Detaily asi opět vynecháme, ale řekněme, že to pro začátek opravdu vypadalo jako drsná masáž, kterou jsem opravdu potřeboval. Kdo ví, co mi to Phillipina matka vůbec objednala, ale v tom, že se to zase zvrhlo, nejsem úplně nevinně. Pro slečnu masérku jsem byl evidentně přitažlivý, dotek dal dotek a mohl jsem si dneska odškrtnout po JAR, Koreji i Thajsko.

Když jsem se vrátil před 3 hodinou ranní do baru, tak Phillipina matka spala na baru, Phillipa samotná na mne udiveně koukala, protože si myslela, že jsem se bez rozloučení vypařil a ptala se, kde jsem byl. Jedním okem jsem mrknul na její spící matku a odvětil jsem jí: „You know, life can be hard so I was outside to looking for some gulas.“ Pohladila mne po tváři, usmála se a objala mne. Úplně jsem nechápal, co to mělo znamenat, ale ona na tom byla asi stejně.

Další půlhodinu jsem strávil tím, že jsem se snažil zmanipulovat Phillipu k tomu, abychom hodili matku někam do hotelu a šli někam sami slavit. Tehdy jsem se konečně dozvěděl, jak to vlastně mají v rodině zařízené a že v hotelu nebydlí, ale bydlí u bratra, který bydlí kousek odsud a jehož fotka visí na zdi za barem.
Z baru nás vyhnali opilí Angličané, kteří měli zoufalé nutkání nenechat spát Phillipinu matku na baru a banda velice hlučných a arogantních, takže vlastně úplně normálních, Američanů (díky kluci! 😉 ).

Pak přišla ta hororová část večera – dostat nevlastní matku domů. Když pominu to, že jsme byli na kopci, který byl pokryt ledem, který dal člověku zabrat i když byl střízlivý, tak tu máme ještě vypočítavé korejské taxikáře. Potřebovali jsme popojet pouze kousek. Rito, za které si v Koreji nekoupíte ani snídani. Když už jsme zrovna narazili na prázdný taxík, tak chlapci mají zamčené dveře, abyste nejprve museli oznámit, kam chcete a oni měli čas Vás poslat do řiti. Bylo to moje nejdelší hledání taxi v životě. Normálně se stačí v Koreji postavit k silnici, zařvat taxi se zvednutou rukou a o 5 vteřin později jste už na cestě k cíli. Bože, jak já miluji, když si tady můžu nahlas zařvat taxi! Vždycky si u toho připadám jako Carrie Bradshaw.

Když horor skončil šťastným koncem v podobě jednoho taxikáře, co se nad námi smiloval, přišlo na řadu volné pokračování hororu „Dostat nevlastní matku domů“ s názvem „Dostat totálně bezvládnou nevlastní matku do 2. patra po totálně zmrzlých schodech bez zábradlí!“ V rychlém sledu následovalo ještě další dvě volné pokračování pod názvem: „Dostaň opilou nevlastní matku přes dvoje vrzající dveře, zámky a keramiku“ a „Dostaň sebe sama kolem spícího otce tak, abys ho nevzbudil“. Nikdy jsem nepřišel na to, který díl byl ten nejlepší.

Když jsem vklouzl do pokoje, tak jsem s radostí spatřil velkou postel. Tohle byla vlastně moje první opravdová návštěva korejské domácnosti. Chtěl jsem skočit na postel, když jsem zmáčknul ruční brzdu. Neobtěžoval jsem se totiž zeptat Phillipy, jestli můžu zůstat. Faktem je, že člověk by neměl pokládat otázky, na které nechce slyšet odpověď ne. Shodil jsem tedy bundu, mikinu a sednul si na postel.

Phillipa za chvíli vklouzla do pokoje. To se psala už skoro pátá hodina ranní. Celá se chvěla. Zeptal jsem se jí, co se stalo. Nechtěla to komentovat. Měla studené ruce, takže jsem se ji je snažil zahřát. Místo na mém břichu si vybrala sama. Pořád mi děkovala za to, že jsem ji pomohl matku dostat domů. Já ji pořád opakoval, že to by přeci udělal každý, teda ne kluci z Ruska, že to je pouze specialita nás Čechů.
Sebral jsem veškerou svou zbylou znalost angličtiny a zabředl do hlubšího rozhovoru s Phillipou. Rozpovídala se o své rodině a matce. Mé odhady se ukázaly pravdivé. Málem se mi rozbrečela. Snažil jsem se ji obejmout, nejprve nechtěla, pak si to rozmyslela. Byla ji zima, celá se třepala. Schoval jsem ji pod peřinu a ona mne pak přibrala k sobě, abych ji zahřál. Pořád mi dokola opakovala, jak je mi vděčná, že jsem ji pomohl dostat matku domů.

Ukázal jsem ji eskymácký polibek. Líbil se jí, ale řekla mi, že zná lepší. Ledy byly definitivně prolomeny. Prolamovaly jsme je ještě další hodinu a půl. Z mapy jsem si po JAR, Koreji a Thajsku mohl odškrtnout i Austrálii. Musím říci, že na tuhle australskou vděčnost budu dlouho vzpomínat. Nejen kvůli vášni, místu, způsobu setkání, tomu, že ve vedlejší místnosti spal otec dívky, se kterou jsem spal já, ale vůbec všemu, co se mi dneska stalo. Cítil jsem, jako by mi bylo 15 a já měl zase chuť žít. Byl to pocit, který jsem už dlouho neměl a skoro jsem zapomněl, jaký je.

Po hodině spánku mne Phillipa zdvořile požádala, abych odešel, ještě předtím, než se probudí její otec. Možná nám už není 15, ale některé věci se nemění. 🙂 Dala mi na sebe kontakt, že se mám ozvat, až budu v Sydney. Políbil jsem ji na rozloučenou a odešel.

Tak to, byl můj silvestr 2012/Nový rok 2013. A jaký byl ten váš? 🙂

PS:
1) Mám více štěstí než rozumu. A kdo mne zná, ví, že rozumu nemám málo. 😉
2) Nejsem schizofrenní, jenom jsem zrovna koukal na Dextera.
3) Jestli si říkáte, jak je to možné podat „výkon“ 4 krát za noc v krátkém sledu za sebou, tak odpověď je ananas k snídani.
4) Nevíte někdo o nějaké práci v Sydney na léto? 😉 🙂

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování, Lidé, společnost atp. se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Silvestr 2012

  1. vimneok napsal:

    Jak na novy rok? 😀 tak to budes mit zajimavy rok 2013 😀

  2. Pingback: Vánoce v Soulu 2012 | My space, my world.

  3. Pingback: 2013 – The end | My space, my world.

  4. Pingback: Cestopis: Kuba aneb nejhorší cestovatelský zážitek „so far“ | My space, my world.

  5. Petr Nepovím napsal:

    Ty mě nepřestáváš překvapovat 🙂

  6. Pingback: KUTlime zvedá kotvy vstříc The bucket list #33 – KVIFF | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s