Dobrodružství jménem Jeju island aneb jak jsem poprvé letěl helikoptérou

2013-02-24 12.20.58Ostrov Jeju je samostatná správní provincie jižně od Jižní Koreje, oficiálně však patří pod Jižní Koreu.  Je to vyhlášené turistické centrum, také je to v podstatě placka, na které se nachází nejvyšší hora (sopka) Jižní Koreje – Mt. Hallasan. Je to oblíbený cíl letních dovolených a líbánek mnoha Korejců. Reklamu na něj najdete v každém turistickém průvodci pro Jižní Koreu. Je znám především pro své mandarinky, vodopády a dech beroucí přírodní krásy. V roce 2011 dostal Jeju ocenění:  The New7Wonders of Nature. Prostě ráj na zemi. Ostatně, sami se můžete přesvědčit na tomto videu, ale budete potřebovat nějaký stupidní zásuvní modul pro přehrání. Web master ještě neobjevil Adobe Flash, natož HTML5 a nativní přehrávání. Už tady mne mělo něco trknout, ale někdy mám v palici prostě nasráno.

A teď zpátky do reality. Jeju je asi nejšpinavější místo, které jsem v Koreji viděl. Množství pouličních vajglů mi opravdu vyrazilo dech. Všude, myslím tím absolutně všude, se válí slupky od mandarinek. Jeju je tristně monotónní. Schéma je pořád stejné. Barák, pouliční stánek s mandarinkami, cesta, kupa slupek od mandarinek, pole, šutry, mandarinkový strom, golfové hřiště, barák, pouliční stánek s mandarinkami…

Turistický průvodce (i to výše zmíněné video) je plné nesmyslů a photoshopových fotek, kde je zelené, hezké a lákavé. Faktem je, že surfovat se tady nedá, protože moře je tu příliš klidné, pláže jsou tady přeplněné (moc lidí, málo služeb a málo pláží), 4kolky si tady můžete půjčit jenom na ostrově Ubo, který objedete za 10 min 3krát dokola, nehledě na to, že je to placka jako hrudník Hany Mášlikové před plastickou operací, takže se tam ani moc nevyblbnete. Všude je tady opak, stín aby tady člověk pohledal. Taky jsem si tady uhnal úžeh i úpal. Uprostřed února!!! No nic, popojedem…

Nevím, kdo rozhodoval o tom, co dostane ocenění The New7Wonders of Nature, ale chtěl bych být tou osobou. Ten člověk musí být sakra boháč. Říkám si, kolik mu museli Korejci nacpat do kapsy, aby tohle ocenění Jeju dostal. Ale probereme si to popořadě a snad se dostaneme i k té helikoptéře.

2013-02-23 07.30.02Jeden ze „známých“ turistických atrakcí je dračí hlava, viz foto. Je to kus skály, který při hodně představivosti trochu připomíná dračí hlavu. Při představivosti hodná Leonarda da Vinci, tam uvidíte i zbytek draka. Pragmatickým pohledem je to kus sopečné skály, kterých najdete po světě tuny, a tento není nijak zvlášť zajímavý.

2013-02-24 07.57.13Kapitolou sami pro sebe jsou vodopády. Je jich tu více než deset, slavné jsou tři, za návštěvu stojí jeden – Cheonjiyeon , který ze všech nejhůře popsaný na místních ukazatelích. Popř. Cheonjiyeon, vyjde to na stejno. Názvy i vodopády samotné jsou si strašně podobné a upřímně – nejsou nijak zvlášť úchvatné nebo výjimečné. Někdo měl tu drzost dát i tento vodopád do turistického průvodce. Myslím, že i v ČR by se našly lepší.

2013-02-24 11.45.04Co však stojí za návštěvu (když tedy tady zrovna jste) je Seongsan Ilchulbong, skalnatý výběžek na východě Jeju. Hezké prostředí, hezký výhled, pokud zrovna není opar (což se stává tak 3 dny v roce), tak je tu i hezký výhled. Bohužel Vás nenechají projít se dovnitř, do kráteru. Všude je spousty turistů, kteří Vám budou bránit v postupu na vrchol. Celkově je to hezký kus skály, ale pragmaticky vzalo – zdaleka nic, kvůli čemu byste měli cestovat přes půl světa. Zase tak hezké to tu není.

2013-02-24 14.47.06Další atrakce, která stojí za návštěvu je Manjanggul. Na oficiálních stránkách se dočtete, že to je nejdelší lávový tunel na světě s největším lávovým sloupem na světě. Ve skutečnosti patří mezi TOP 15, ale v tomhle ohledu je to těžké soudit. Ne všechny lávové tunely jsou zcela (nebo vůbec) prozkoumány. Lávové sloupy by se určitě našly i větší.

Tak v prvé řadě si řekněme, jak jsou na Jeju připraveni na turisty. V případě ubytování se anglicky zrovna moc nedomluvíte, až na světlé výjimky jako je Sum Guest house, který vřele doporučuji. Úroveň znalosti angličtiny taxikářů a pracovníků infocenter je nebývalé dobrá. Budete muset hádat a domýšlet si pouze tak 50 % informací. Standardně v Koreji hádám 90 % informací, které se mi korejská strana snaží sdělit.

Když jsem se snažil rozluštit systém MHD, tak jediný závěr z toho byl, že jsem vážně uvažoval o tom, že si půjčím auto, i když nemám a nikdy jsem neměl řidičák. Auto jsem nikdy neřídil, ale bylo by to pořád lepší než luštit jízdní řády.

Důrazně doporučuji si půjčit auto. Sice tím přijdete o krásné vyhlídkové vyjížďky v autobusech, které míří neznámo kam, sedřou Vás na kost, ale aspoň jste svými pány.

2013-02-24 08.46.44Poslední věc, která, dle mého názoru, stojí za návštěvu, když už jste zabloudili na Jeju, tak je Mt. Hallasan, vyhaslá sopka, jejíž vrchol je národní park. Zde by bylo vhodné říci, že systém návštěv na Mt. Hallasan je naprosto debilní, to jinak říci nedá. Nahoru na horu vede několik různých tras, které jsou Správa národního parku Hallasan otevírá podle nahodilých intervalů, začátky tras mají nejhorší dopravní obsluhu během víkendů, kdy tam chodí nejvíce lidí a aby Vás pustili nahoru na horu, tak musíte projít určitým checkpointem v půli trasy do určité doby, který znamená vyrazit brzo ráno nebo běžet jako zběsilý. Opusťme na chvíli místopisný styl a přejděme do první osoby, k mému výletu na Mt. Hallasan.

Vstávám brzy v sobotu ráno, abych stihl ještě před snídaní navštívit Dračí skálu, abych si na vlastní oči ověřil, že je to kus skály na pobřeží. Když už nic, tak aspoň 1,5 hodinová procházka. Bus byl bez šance a hotovost jsem zatím nechtěl ždímat, protože kdyby mi došla, tak jsem v háji. Někdy na konci ledna mi z ničeho nic přestaly fungovat platební karty (i když mBank asi pořádně nikdy nefungovala) a to mi připomíná, že si založím asi účet u nějaké renomované banky v zahraničí.

Po vydatné snídani mi manažer Sum Guesthouse pomohl rozluštit problematiku místního MHD, ale mé nadšení zchladil vysvětlením skutečnosti, že se musím před 12 hodinou dostat do nějakého checkpointu na cestě. Tou dobou se psala 9 hodina ranní a cesta podle všeho trvá 3 hodiny, takže nemám šanci to stihnout, protože 40 minut zabere jenom cesta busem na startovní checkpoint. Asi 10 vteřin jsem přemýšlel, že bych změnil plány, ale pak jsem si uvědomil, že na tyhle korejské kecy se znova už nenachytám a jako mladík, odkojený Beskydy, to nebude problém. Výzvy, to já rád.

Nehledě na to, co si můj kamarád Honzík myslí, vyrazil jsem pečlivě připraven. Měl jsem elektronickou off-line mapu, na které však nebyly zaneseny přístupové trasy, 2 papírové mapy, které však, nevím proč, neuměly zobrazovat mou aktuální pozici, zimní bundu, čepici, rukavice a dokonce i zimní obuv (!!!).

I když nebudu Vám lhát, moje zimní obuv ve skutečnosti byla pracovní obuv, kterou jsem čmajznul v práci, ale byla to podstatně lepší volba, než sandály, ve kterých tady jinak chodím. Nákup zimních bot jsem v Koreji už dávno vzdal, protože tady na sebe neseženu číslo.

Na startovním checkpointu jsem vypadl z busu v 9:55 a čekala mne (prý) 3 hodinová cesta, kterou jsem musel stihnout za 2 hodiny. V kilometrech to mělo být něco mezi 9 až 12 km, podle mapy a ukazatele, na který jste se zrovna podívali.

2013-02-23 10.21.23Počáteční terén byl bezproblémový, vesměs upravené lávové schody a největší problém bylo se prodrat křovím pomalých turistů, kteří na mne koukali jako na zjevení Boží.  Brzy jsem si přestal brát servítky a začal jsem si nemilosrdně klestit cestu na vrchol, zopakoval jsem si řadu nadávek ve svém rodném jazyce.

Nasazené tempo jsem vesměs stačil udýchávat i v zimní bundě a batohem na zádech. Někdy v polovině trasy k checkpointu, po 30 minutách výstupu, jsem si dopřál první oddech. V pravém koleně jsem začínal cítit tupou bolest při každém druhém, třetím kroku, když jsem koleno příliš pokrčil. Exnul jsem polovinu zásoby své vody. 1,5 litru se mi rázem začalo zdát málo. Po celé Koreji najdete v obchodech Jeju water – nejkvalitnější voda na světě (kecy) a nějak jsem čekal, že tady budou všude prameny a snadno si vodu doplním. Chyba plánu. Voda však přestala být brzo problém.

V druhé polovině začala být cesta teprve zajímavá. Bolest začala být ostrá jako břitva a přítomná při každém kroku. Davy turistů mne situaci značně stěžovaly. Buď mne nutily dělat krátké pomalé kroky, nebo náhle prudce zrychlovat. Boj s časem tomu taky nepřispíval, ale chlácholil jsem sám sebe, že když se dostanu k checkpointu, souboj s časem skončí, já si budu moci v klidu vydechnout a všechno bude zase OK. Další chyba plánu.

2013-02-23 11.33.52Můj postup se zpomalil, ale krátce před 11:30 jsem dorazil do vstupního checkpointu. Trasu, na kterou Korejci potřebují tři hodiny, jsem urazil za necelou hodinu a půl. Bohužel, cena byla vysoká. Pravé koleno odmítá poslouchat a vypil (vypotil) jsem většinu vody. Opět jsem si zopakoval celou řadu sprostých slovíček z mého rodného jazyka, když jsem zjistil, že boj s časem nekončí, ba naopak, teprve začíná. I když tady zapadá slunce v 19:00 hodin, Správa národního parku vyhání všechny z vrcholu už v 13:30, aby měli dost času se dostat dolů.

V tu chvíli mi zbývaly 2 možnosti: Vzdát to a jít stejnou cestou dolů nebo se otočit vstříc vrcholu a poprat se s nepřízní okolností. Dlouho jsem neváhal. Se svinskou bolestí v koleni jsem vykročil k 4 km cestě na vrchol. Aut vincere aut mori!

Po prvním kilometru jsem to na čtvrt hodiny zabalil u jednoho kmene. Shodil jsem batoh, bundu a jenom zhluboka dýchal. Ostrý vítr, nadmořská výška přes 1300 m a rychlé tempo mi nedávalo moc možností k optimálnímu okysličování. Několikrát jsem se bolestí málem skácel k zemi, když jsem špatně našlápnul na pravou nohu. Na chvíli jsem zabořil hlavu do sněhu, abych si zvednul tlak. Čas však běžel a já musel pokračovat.

Druhý kilometr jsem svou pravou nohu prakticky táhl za sebou. Kdybych si ji uříznul a používal ji jako berli, tak by mi byla k většímu užitku. Odpočíval jsem snad každých 50 m. Hlavou se mi pořád honily myšlenky, co tady sakra dělám a jestli mám zapotřebí si takhle něco dokazovat. Jak se mi podařilo dokončit druhý kilometr, už pořádně ani netuším, protože na jeho konci se rozprostírala mýtina, ze které bylo dobře vidět, co mne čeká ve zbylých dvou kilometrech. Pojem „Polil mne studený pot“ pro mne nabyl úplně nového významu. Naštěstí, v onom první, ze dvou zbylých kilometrů, byla cesta dlážděna schody se zábradlím. Pomalu jsem se plížil v před, pomáhal jsem si rukama, co to šlo. Každé 3-4 schody jsem odpočíval. Brzy jsem zjistil, že odpočinek dělá věc ještě horším, protože koleno (a vazy) ještě více ztuhne a první kroky po každé přestávce jsou provázeny agonickou bolestí.

2013-02-23 12.49.18Veškerá sranda přestala na posledním kilometru. Žádné schody, jenom lávovité balvany všemožných tvarů, po kterých se blbě chodí, i když máte obě nohy zdravé. I kdybych to chtěl vzdát, tady už to nejde. Srdce mi buší adrenalinem jako o závod. Po čele se ztékají kapky studeného potu. Krve by se ve mně člověk nedořezal. V hlavě si sám sobě podsouvám myšlenku palačinek, které nějaká bezejmenná, špatně placená dělnice, upekla v Soulu, o něco lépe placený řidič převezl do Pohangu, kde jsem je já koupil, převezl na tento zpropadený ostrov a přinesl na tuhle horu. Svých palačinek se prostě nevzdám!

Krátce po 13:10 padám vyčerpáním na vrcholu Mt. Hallasan. Odměnou za dobití vrcholu je zamrzlé jezero v kráteru sopky, tak silný vítr, že se nemůžu nadechnout a musím se neustále něčeho držet, abych udržel balanc. Nacpal jsem do sebe palačinky, u čehož mi málem umrzly prsty. Zapíjím to vodou, která mi dělá rampouchy ve vousech. Snažím se natočit nějaký pozdrav do ČR na YouTube. Myslím, že na videu zním i přirozeně. 🙂 Naivně si myslím, že to nejhorší mám už za sebou a teď už to bude klidný, bezbolestný sestup. Opět… Chyba plánu.

Po prvních 20 m z 8700 m je mi jasné, že sestup bude všechno možné, jenom ne klidný nebo bezbolestný. Zábradlí nikde, schody žádné. Pouze příkrá sněhová skluzavka.

Na prvních 400 m jsem sebou několikrát lištil o zem. Někdy to bylo prosté uklouznutí, někdy to byly mdloby z bolesti, když jsem zrovna blbě šlápnul. Vždy jsem se zastavil o několik desítek metrů dále a po cestě jsem skácel několik Korejců. S tím, že by to moje zrcadlovka a objektiv, co mám v batohu, přežil, už jsem se rozloučil. Tu a tam se musím pousmát, když vidím neprosto nechápavé výrazy kolemjdoucích. Zkuste si představit, že si to zrovna šlapete dolů ze Sněžky a kolem Vás nekontrolovatelně proletí šikmooký chlap s plnovousem, v maskáčové bundě, džínách a řve u toho „Banzai!“.

Tyto pády mne přivedly na spásnou myšlenku (mezi námi, pěkně debilní myšlenku), vzít igelit, ve kterém jsem měl zabaleny náhradní boty a doklouzat se dolů. Nápad to nebyl špatný, jenom ten igelit vydržel asi jenom 50 m.

Žerty stranou… Situace začala být vážná. Lidí pomalu ubývalo, protože jsem byl zdaleka nejpomalejší. Z pomocí mého švýcarského nože jsem znásilnil jeden uschlý strom a vyrobil si pomocné hůlky. Ty vydržely asi 100 m, než jsem jednu při dalším pádu ztratil a další zlomil.

Po hodině velice bolestivého sestupu, pravé koleno už nebylo jediným problémem. Levé začala už také protestovat. Příliš jsem ho přetížil, nemluvě o pádech. To samé levý loket, zápěstí a záda. Pomalu a jistě mi začala docházet vážnost situace. Široko daleko žádný člověk, se kterým bych se domluvil, prakticky nikdo neví, že tu jsem. Pravděpodobnost, že bych dnes došel dolů, je mizivá.

Doplazil jsem se na mýtinu, kde byly menší davy Korejců. Cizinec žádný. S utrápenou tváří hledám pomoc u okolních lidí. Bohužel, myslí si, že se chci vyfotit s horami. Dva lidi se mne ptají, jestli jsem OK: „Are you OK?“ „No, I am far from OK!“ odpovídám. Bohužel, to je až příliš slov slyší jenom to OK a jdou dál.

Naprosto frustrován jazykovou (možná xenofobní) bariérou, vzdávám své pokusy dostat nějakou pomoc. Na chvíli jsem si sednul, dojedl palačinky a pak se vydal zase na cestu. Prvních 50 m se bolest dala i přežít. Pak jsem byl zase tam, kde předtím – v 1800 m nad mořem, na sopce, uprostřed ostrova, někde ve Východočínském moři, neschopný chodit nebo získat pomoc, jinak řečeno – v prdeli. Ale i tam občas slunce posvítí…

Prochází kolem mne jedna skupina Korejců, kteří mne vehementně zdraví. Poznávají mne z letadla, jsou taky z Pohangu. Ptají se mne, jestli jsem OK. Velice důrazným tonem jsem pronesl: „NOT OK!“ Nabízí mi pomoc, ale popravdě nevím přesně, co pro mne mohou udělat. Naštěstí to vědí oni. Berou mi batoh, půjčují mi své trekingové hole. Postup není o moc lepší. Váha batohu mne moc netrápila.

Po chvíli pomalého postupu, kdy jsem měl výčitky, že strašně brzdím celou skupinu, jsme se zastavili u cedule s nápisem emergency. V Koreji to funguje tak, že prakticky tady prakticky nenajdete místo, kde by nebyl signál 3G sítě, i když jste zrovna na horách. V ČR ho máte pouze Praha/Brno/Ostrava. Emergency cedule jsou číslovány a mají na sobě telefonní čísla. Pokud na něj zavoláte, horská služba okamžitě ví, kde jste. V průběhu hovoru s horskou službou jsem dostal otázku, jestli si myslím, že můžu chodit. Odpověděl jsem, že vím, že nemůžu. Korejec se ještě chvíli vybavoval po telefonu a zavěsil. Poté mi suše, lámanou angličtinou oznámil: „Helicopter is coming.“

Po světě běhám už nějaký ten pátek, takže jsem už párkrát byl v úzkostných situacích, ale v tu chvíli to byla jiná liga. Pánové pochopí, když řeknu koule a svěrák. V tu chvíli to bylo jako v laciném akčním filmu, kdy hlavní kladný hrdina oznamuje druhořadé postavě, že je s ní amen. Ona postava suše polkne a po čele ji sjede studený pot. Já polknul tak suše, že to vyplašilo ptáky okolo. Hlavou mi probleskla myšlenka, kolik asi tak stojí jedna letecká hodina vrtulníku horské služby.

O 15 min později jsem už v dáli slyšel hukot rotoru. Vybavila se mi úvodní znělka M*A*S*H*. Země sedí, dopravní prostředek taky, jenom o 60 let později. Jelikož jsme byli uprostřed příkrého srázu, spustil se k nám na laně jeden korejský záchranář. Něco se mi snažil říci, ale i kdybych ho slyšel, tak pochybuji, že jeho angličtina byla dost dobrá na to, abych věděl, na co se ptá. Za chvíli se z vrtulníku spustili nosítka. Záchranář mi pomohl se do nich nasoukat. Přikurtoval mne k jejich obručím, jako kdybych byl Hannibal Kanibal Lector na výletě, naložil věci a nechal se vytáhnout zpět do helikoptéry.

Helikoptéra začala pomalu stoupat a já s ní. Neměl jsem ponětí, kam vlastně letíme. Něco mi říká, že místní nemocnice asi heliporty nemají (a dost možná opravdu nemají). Během pár minut jsem zase klesal k zemi. Zastavili jsme se nad vstupním checkpointem druhé trasy, po které jsem se snažil dostat do civilizace. Nejprve se opět spustil záchranář, který hlídal mé položení na zem. Odpojil mne od helikoptéry a ta zamířila mi neznámo kam.

Nic moc jsem nechápal. Proč jsme zastavili tady? Jsme jenom o pár kilometrů dál a pořád tak 4-5 km od vstupního checkpointu a civilizace. Pochopil jsem to, až mne naložili na jakousi jednokolejku, kterou jsem viděl už cestou na vrchol. Pak nastala úmorná, více než hodinová jízda dolů. Cestou jsem se kochal krásami místní přírody, přemýšlel, na kolik ta sranda s vrtulníkem přišla a kdo to zaplatí. POSCO jsem hned škrtnul. Ti měli, mají (a budou mít) plnou hubu keců o tom, jak jsem jejich zaměstnanec a jak mi vždycky pomůžou. Pak tu máme mou fakultu a cestovní pojištění, kterým mne vybavila. Problém je, že já měl být oficiálně asi 600 km daleko na pevnině, pak tu máme horskou turistiku (něco mi říká, že v to by mohl být další zádrhel) a jako poslední, už pouhý drobný detail je ten, že ono cestovní pojištění neplatí pro země, které jsou ve válečném stavu, výjimečných událostí s tím spojených atd. Faktem je, že Jižní Korea je stále ve válečném stavu se svou severní polovinou, 60 let mají pouze příměří, které tu a tam poruší, jako nedávno odpálením balistické rakety nebo před týdnem odpálení atomové bomby, který uvedl Jižní Koreu na Devcon 2. Stručně řečeno, měl jsem dost času na to, abych přemýšlel, ale jak vyváznu z téhle patálie, mne nenapadlo. Naštěstí (jako už mnohokrát), řešení přišlo samo.

To, že mne nepřevezli rovnou do nemocnice, ale pouze k checkpointu, mne překvapilo, ale co následovalo potom, to už bych těžko popisoval slovy. Myslel jsem, že mne dovezou dolů, pak přijde sanitka, výslech a pak basa za nesrovnalosti v účetnictví. To mi připomíná, že jsem u sebe neměl ani pořádný doklad totožnosti, protože jsem zapomněl pas a neměl čas se pro něj vracet. Nemluvě o tom, že kreditní karty mi nefungovaly a peníze jsem taky žádné neměl. Nicméně, otázka, jestli jsem OK a jestli si přeji zavolat ambulanci nebo si vezmu do nemocnice taxi, mne nejprve poslala do kolen a pak vlila novou energii do hlavy. Vyptávali se mne, co se stalo, odkud jsem a jak se vlastně jmenuji. V tu chvíli jsem si vlastně vzpomněl, že se jmenuji Michal, že jsem ze Slovenska a na Jeju jsem přijel z Japonska. Zpět k taxi… „I will take a taxi and I will go to hospital.“ „OK, OK, go to the Jeju něco hospital.“

Asi Vás nepřekvapí to, že jsem tam nikdy nedojel. Nevěděl jsem, na kolik byl taxikář obeznámen se situací, ale věděl jsem, že mu řekli, kam má jet. Jakmile jsem se ztratil z dohledu a mapě v mobilu zjistil, že jsem na hlavní trase, kde jezdí busy, na první křižovatce se světly kde jsme zastavili, jsem poklepal na řidiče, naznačil mu, že tady mi to stačí, vzal si v rychlosti svoje věci a začal jsem kulhat pryč.

Co bylo potom, už vezmu v rychlosti. Rychle jsem se ztratil neznámo kam, tj. nastoupil jsem na první bus, který jsem potkal. I když víte, kam chcete jet, máte mapu a trochu ponětí o tom, kam by ten či onen bus měl jet, tak tam stejně na Jeju nikdy nedojedete.

Přemýšlel jsem, co mám dělat dál. Potřeboval jsem se dostat z ostrova a vyhnout se placení účtu s tolika nulami, že by se mi nevešly ani na můj 5,5 palcový displej telefonu (alias pádlo co i volá, kdyby teda mělo nějakou SIM kartu, kterou mi tady nikdo nechce prodat).

Neměl jsem moc možností, jak se z ostrova dostat. Na trajekt nebo neopren jsem neměl peníze a zpáteční let měl pevné datum. Zbývala mi hra na schovávanou. 🙂

Tak to byl Jeju island. Já se zase na chvíli odmlčím, protože musím buď rychle nějak zdrhnout z Koreje, nebo se dobře na čas schovat. Tak jako tak, nebudu pokoušet štěstí, protože bych docela nerad platil ten účet za vrtulník.

Aktualizováno:

Schovávaná nikdy nebyla moje silná partie, ale tuhle partii jsem vyhrál. Zatím u mých dveří nikdo nezaklepal a něco mi říká, že už ani nezaklepe. 😎

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

6 reakcí na Dobrodružství jménem Jeju island aneb jak jsem poprvé letěl helikoptérou

  1. vimneok napsal:

    ty jo, to je bondovka 😀

  2. KUTlime napsal:

    Spíše se jenom magnet na problémy. 😀

  3. oldwomen napsal:

    Přecenění sil v horách – znám na vlastní kůži. Pamatuji si až do smrti smrťoucí, že bez ventolinu mé astmatické plíce fungují do nadmořské výšky 1800 metrů. Pak co deset metrů převýšení, to šňupnutí a čím výš, tím i pomalejší tempo chůze. Ale Velkou Svišťovku jsem překonala, i balanc skoro vrstevnicí po kamenném poli na Skalnaté pleso. Já vím, s Koreou se to nedá srovnávat… ale ta úleva, když jsem zjistila, že lanovka do Lomnice jede. Z Lomnice to Matliarů je to čtvrt hodinka velice pohodlné procházky do mírného kopečka. Normálně. Ten den to byla hodina boje mezi vůlí žít (a jít) nebo umřít (usnout v křoví u cesty) Pche, a na mapě to byla jen malá, asi dvacet kiláků (co to je na celý den) procházka. Matliare – Bílý potok – Zelené pleso – Svišťovka – Skalnaté pleso – Matliare. Nikdy víc.
    Držím palce, aby účet za záchranu nikdy nepřišel. Zážitek stačí až až 🙂

  4. Pingback: Jak se mám aneb o životě v ČR a jednom krysím maratonci | My space, my world.

  5. Pavel napsal:

    Člověk, jež nějak nesleduje horolezectví, si ani neuvědomuje, že tam mají pořádné hory. Zajímavé, jak známe hlavně alpy, pyreneje a možná ještě andy a himaláje, ale třeba hory v Japonsku a Korei skoro vůbec. Ale. Hlavně, že to dobře dopadlo.

  6. Pingback: Trocha kritiky nikdy neuškodí… | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s