Jak se mám aneb o životě v ČR a jednom krysím maratonci

Jedna zvláštní osoba mne nedávno požádala o to, abych ji napsal dlouhý email o tom, jak se mám. Říkám si, že by byla škoda to nechat jenom mezi námi dvěma. Snad mi odpustíš… 😉

Je to už více než měsíc, co jsem se vrátil do ČR. Důvodů, proč opustit Koreu bylo několik (zhoršující se politická situace, vleklé zdravotní problémy nebo mastný účet za helikoptéru), ale ten nejsilnější bylo to, že jsem jenom čekal. Čekal, až někdo řekne: „Tak jo, už jsi toho udělal dost.“ Až velice pozdě mi došlo, že tohle nikdo nikdy neřekne. Tak jsem si to řekl sám a vzal si první možné let zpět do ČR.

Návrat byl krutý. Letiště Ruzyně už nebylo letiště Ruzyně (za to palec nahoru), horší však bylo zjistit,  že Zeman je prezidentem. Upadla mi čelist až na zem a litoval jsem, že jsem se vrátil. Chvíli jsem uvažoval, že si ještě za včas koupím někam letenku a budu emigrovat. Probůh lidi, vždyť tam byli opravdu lepší kandidáti. V šalině (tj. tramvaj) mne porazil smrad jako Tokio a Jokohama dohromady. Stále jsme se nenaučili vyhazovat žvýkačky na zem, nekouřit na veřejnosti nebo zahazovat špačky nebo odpadky kamkoliv, kam se nám zlíbí. Kyselé obličeje a nevkusná móda stále zůstala. Popojedem…

Jak se tedy mám? Kdo mne zná, tak ví, že už dva roky na tuto otázku odpovídám stejně. Ne, že bych neměl co říci, ale většinou mi ji pokládají lidé, kteří nevědí, jak těžké je pro mne na tuhle otázku odpověď. Navíc ona má odpověď „pracovně“, tak poměrně dobře aproximuje skutečný stav věcí.

Když jsem byl v Koreji, tak jsem si říkal: „Nebudeš zase běhat krysí závod! Nebudeš zase běhat krysí závod! Nebudeš…“ A ejhle… Už trénuji na maraton. X měsíců to tady beze mne šlo. Najednou nejde. Najednou má každý potřebu mi volat, ptát se na každou blbost. Psát mi emaily o hovně a o ničem. Jenom tentokrát jsem si to nevybral ani sám. Vleklé zdravotní problémy, které se v ČR ještě zhoršili, tady daňové přiznání bez příloh, támhle vyhořená grafika od Fortise, lidé, co nečtou můj blog (nebo jim přijde moc dlouhý) a mají pořád pitomé otázky typu: „Líbilo se Ti v Koreji?“ Tak jednou pro vždy – Ne, nelíbilo! Proč? Prostě proto! Člověk se nemusí hned rozplynout z toho, že je na druhém konci světa. Detaily si přečtěte v příslušných článcích. Jestli si říkáte, proč s tím „něco neudělám“, tak ještě se k tomu vrátím, ale teď na jinou notu – notu samoty.

Když je člověk 8500 km od rodné domoviny, tak je asi normální, že se cítí sám. A já se setsakramentsky cítil sám. Nonstop už někdy od poloviny října. Bylo zvláštní si pár dny uvědomit nejen to, že stav samoty stále trvá, ale je i horší. Jedna věc, je být obklopen cizinci, kteří vám zoufale nerozumí a věc druhá je, být obklopen našinci, kteří vás zoufale nechápou. Život v ČR je pro mne jedno velké marťanské dobrodružství.

Návrat zpět, do jistých míst, mi připomněl nedávnou minulost. Opět se mi vrátily pocity, o kterých jsem si myslel, že už jsem se s nimi vypořádal. Člověk se prý musí umět podívat na věci z lepší stránky. Optikou výše zmíněného je asi lepší cítit bolest, než být citově sterilní. Krutá hříčka osudu.

Co mi vrtá hodně hlavou je to, proč se někteří lidé se mnou vůbec baví. A proč se mnou bavili, když jsem byl v Koreji (a normálně ne). A co víc… Kam se poděli lidé, kteří se mnou pravidelně komunikovali, když jsem byl na opačném konci světa, ale nenapíší ani ahoj, když jsem na opačném konci města/čtvrti nebo dokonce i ulice. Asi nejen čas je relativní.

Svůj list lidí jsem opět drasticky proškrtal. Nejsem ten typ, co by se doprošoval. Sereš na mne? Seru na Tebe! Skvělý princip, který oddělí zrno od plev. A že těch plev je…

Coco Chanel jednou řekla, že i když se na vás vykašle i ten poslední přítel, co vám zbyl, vždycky tu bude jeden, u kterého můžete zaklepat na dveře – práce.

Tím pádem se opět s vámi, milí čtenáři, na nějaký čas loučím, já a můj poslední dobrý přítel máme před sebou spoustu dlouhých chvil samoty a těžké dřiny. Je na čase si dát život trochu do kupy.

Do té doby… Good luck to all of you!

 

Věnováno HB.

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Oznámení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Jak se mám aneb o životě v ČR a jednom krysím maratonci

  1. Sedmi napsal:

    to jsi vystihl naprosto presne… takovehle pocity jsem zatim mela pokazde po navratu – a ze uz jsem se parkrat vracela po nekolika mesicich az letech… ale ono se to casem dilem obrousi a dilem si asi zvyknes… a pak bud zjistis, ze chces zase ven, nebo ze uz nikdy nikam nechces… doufam, ze sem tam napises, do te doby hodne stesti i tobe…

  2. Pingback: 2013 – The end | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s