Vánoce v Soulu 2012

Trochu s křížkem po funuse, ale přeci jsem se dokopal k tomu, abych dopsal něco málo o Vánocích v Soulu. Celé povídání jsem rozdělil na několik článků, když to bylo vhodné. Co se nevešlo jinam, je tady. Omlouvám se, za zmatené používání časů. I když většina tohoto materiálu vzniká zpětně, vždy nad psaním přemýšlím, jako by se události, které popisuji, odehrávaly právě ve chvíli, kdy o nich píšu.

Do Soulu jsem odjel naprosto nepřipraven a nevybaven. U mne už tradiční záležitost (viz moje sandály do zimy). Musel jsem žádat HR o povolení, předložit 15 stránkovou PowerPoint prezentaci o tom, proč chci na Vánoce dovolenou, co chci dělat, kde to chci dělat atd. Vánoce v Koreji se totiž slaví jen jeden den a jako firemní nováček jsem neměl nárok ani na jeden den dovolené. Bohužel jsem řekl všem pravdu, že nejsem ani věřící a ani že nemám rodinu, takže jsem se jednoduše nemohl vymluvit na to, že chci navštívit rodinu nebo na náboženské důvody.

Neměl jsem správné oblečení, zimní boty, zajištěné ubytování anebo mapu, která se docela hodí, když jedete do 10 milionové metropole, kterou vůbec neznáte. V dnešní době, když máte dost peněz, a chytrý mobil (třeba s Androidem), který umíte ovládat, tak výše zmíněné problémy nejsou žádná velká křeč. Bohužel, mobil byl stále mimo provoz, tablet také, takže jsem neměl ani mapu, ani možnost si najít hotel nebo schopnost sám sebe najít v jedné z největších asijských aglomerací. Toť asi k začátku. 🙂

V průběhu 4 hodinové cesty se mi podařilo vyřešit problém s ubytováním s pomocí telefonu jednoho Korejce. Bohužel, všechny větší hotely v centru byly plné (jak překvapivé, když jsou ty Vánoce) a na okraji se mi bydlet nechtělo. Pokud jsem se nechtěl stěhovat mezi místy, měl jsem v podstatě 3 možnosti – luxusní hotel kousek od letiště na okraji Soulu, jeden guest house a batůžkářský hotel. Zvolil jsem guest house (GH) v naději, že to nebude tak špatné (tragický omyl) a taky proto, že umožňoval se ubytovat po 23 hodině.

Autobus mne vyklopil na Express bus terminálu, a i když byla noc, litoval jsem, že nemám sluneční brýle. Je tu tolik neonů, že by to ani dva Temelíny neutáhly. Na dvě hodiny jsem se ztratil v metru, než jsem pochopil systém, našel mapu, správnou zastávku atd. Výhoda metra v Soulu je cena. Když jste trochu oprsklí, tak můžete cestovat za cca 9 Kč přes celý Soul.

Tou dobou v Koreji napadlo asi 3 cm sněhu a na silnicích byla obří kalamita. Autobus měl zpoždění, se kterým jsem sice počítal, ale i tak jsem GH našel hluboko po půlnoci. Naštěstí, pan domácí na mne čekal, kdyby ne, mohl jsem se rozloučit s několika prsty na noze. Ty by mi asi v – 15 °C a mých sandálech rychle zčernaly.

Na první pohled GH nevypadal špatně, ale tento pocit vzal rychle za své, když mi Josef (majitel GH) oznámil, že snídaně jsou pouze 2 suché tousty s čajem. Následovala přednáška o třídění odpadu, umývání nádobí, zhasínání světel, nefunkčnosti Wi-Fi v mém/našem pokoji a kupu dalších nesmyslů. Přemýšlel jsem, jestli mám o tom napsat samostatný článek, ale zatím to řeknu takto: Pokud máte rádi své soukromí, nechce, aby s Vámi jednali jako s malým dítětem, tak se korejským GH vyhněte. To ubytování není zase až tak levné a je to jako běhat v minovém poli. Jedna, dva kroky (tj. dny) přežijete, ale pak si koledujete o zdraví (spíše o to psychické). Pokud jste sami, chcete se s někým třeba seznámit, je to ideální volba. Skrz to, bych do toho šel znova, viz dále, ale jinak ani omylem.

První 2 noci jsem byl na pokoji sám, potom se to už nikdy nestalo. Na videoblogu můžete najít, jak pokoj vypadal. Něco málo x ještě míň m^2 se dvěma dvouposchoďovými postelemi. Párkrát jsme tam opravdu byli i čtyři. Docela frmol, ale v Asii běžné. 🙂 Výhoda toho je, že se snadno seznámíte s novými lidmi.

Náš domácí/recepční/majitel GH byl naprostý šílenec. Doháněl mne i ostatní k nepříčetnosti. Většinu času trávil v recepci, kde Vám každý den ukazoval, co děláte špatně, že tamto patří do tamtoho koše, že nemůžeš přijít na snídani v 10:01 (i když nikde nikdo není a jedná se pouze o ty dva suché tousty), že lžíce se neutírají, ale talíře ano atd.

Potkal jsem spousty otravných lidí, ale Josef jak si říkal, byl jeden z nejotravnějších. Na Koreji mne nebetyčně vytáčí jedna věc – Korejci, co se snaží komunikovat. Na jednu je to fajn, ale už jsem tu hezkých pár měsíců a vím, že z takovéto konverzace nikdy nic zajímavého nevzejde. Jenom pořád a pořád, do kolečka omýváte ty samé otázky a ty samé odpovědi – kdo jste, kolik Vám je, proč a odkud jste, jak dlouho tu budete, jestli se Vám XYZ líbí (a všichni povinně řeknou, že libí, i když opak je pravdou). Je to neskutečně ubíjející. A co je ještě horší než Korejec, který se snaží komunikovat, je Korejec, který se snaží komunikovat a myslí si, že umí anglicky. Má angličtina není kdovíjaká (hlavně díky pobytu tady šla do kopru) a netroufám si říci, že umím anglicky, ale je pořád o několik řádů lepší, než ta u Korejců. Oni si myslí, že umí a ještě se tím chlubí. A tohle byl přesně Josef.

Když jsem se ho zeptal, proč se tak jmenuje, tak mi řekl, že Josef je normální korejské jméno. Nad tím jsem se musel jako Čech pousmát, ale po 20 minutých v přítomnosti Josefa jsem věděl, že radši budu dělat, že mu nerozumím a snad dá pokoj. Nedal. 😦 Angličtina má pro lidi typu Josef krásné slovo – lunatic [lu:netic] :-). Na definici mrkněte do slovníku. 😉 Podobnost s jednou českou kapelou je (asi) jenom náhodná. 😉 Mimochodem, jmenoval se Kim Dae-Sung. Aspoň tohle měl napsáno v občance, kterou jsem objevil v jeho věcech, které ve chvíli nepozornosti prošacoval, protože mi byl podezřelý. Popojedem…

2012-12-28 14.19.02Detailní seznam toho, co jsem všechno v Soulu navštívil, asi vynechám. Není to kdoví jak zajímavé. Pokud jste tu náhodou nebyli, tak vězte, že jste o nic nepřišli. Kdybych v Soulu byl tak před 10-15 lety, uhryzal bych se tu nudou po 2 dnech. To tady nebyly prakticky žádné turisticky atraktivní místa. Většina paláců nebyla zrekonstruována, klasické konzumní atrakce tady ještě nebyly. Takto jsem se tedy v Soulu nudil až po 4 dnech. Obešel jsem všechny hlavní památky, včetně všech paláců, které jsou ovšem úplně stejné (jak názvy, tak budovami).

Když si prohlédnete libovolné menší poutní místo kdekoliv v Koreji, nemusíte se dívat po jiných. Všechny jsou stejné, jenom větší. Nijak zvláště se neliší. Korejská náboženská architektura nebyla/není kdo ví jak originální a Evropana neoslní. Když navštívíte libovolný větší palác, nemusíte už navštívit žádný jiný nejenom v Koreji, ale i Japonsku (info z první ruky) nebo Číně (info z druhé ruky).

2012-12-26 14.35.38Abych tomu dal nějakou hlavu a patu – navštívil jsem klasická poutní místa, mnoho muzeí, pár galerií, nejvyšší budovu v Soulu [kvůli speciálnímu důvodu, však ty víš, jestli čteš. ;-)], najezdil stovky kilometrů v metru, centrálu Samsungu, oficiální servis Samsungu, kde mi řekli, že mi můj Samsung telefon nemůžou opravit, i když jsem jim řekl/ukázal, kde přesně je problém. Telefony tam běžně opravují na počkání, do 15 minut, s jakoukoliv závadou, ale jakmile viděli značku mezinárodní verze mého Note, tak mne poslali k šípku. Závada byla na napájecím konektoru, který stačilo odpájet a přidělat jiný. Tuto součástku mají všechny Samsungy nehledě na mezinárodní verzi nebo jednotlivou řadu, stejné, ale i tak mne poslali k šípku. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, že bych si otestoval, jestli servisní technik umí Tae-kwon-do, ale bylo jich tam hodně.

2012-12-24 18.00.19Já osobně, jako IT nadšenec, jsem se vyřádil na Yongsan elektronic market – největší tržiště s elektronikou na světě. 5000 obchodů s elektronickou na „jednom“ místě. To jedno místo je ve skutečnosti několik budov, kde jenom průchod trvá 15 minut svižnou chůzí. Takových 3-4 brněnské Olympie naskládané na sobě v 5 kopiích vedle sebe. Bohužel, originální zboží, by se vlezlo tak z bídou do poloviny jedné Olympie. Ale i tak to stojí za návštěvu. Já jsem tam zabil asi 2 dny. V jednom obchodě, po 2 hodinách vyjednávání, jsem dostal nabídku, která se neodmítá. 🙂 Nový Samsung Galaxy Note II s cenovkou, se kterou se ještě dlouho prodávat nebude. Mělo to jenom drobný háček – platba.

Neměl jsem dostatek hotovosti, abych ho zaplatil, zase tak dobrá cena to nebyla, takže jsem se vydal hledat nejbližší bankomat. (Malá vsuvka – Z Pohangu už jsem věděl, že se s korejskými bankami nedomluvím. Mám 2 bankovní účty, 2 karty. ČS a mBank. ČS se nebyla schopna domluvit s korejskými bankomaty už v Pohangu a mBank mi nebyla schopna ani po měsíci dodat platební kartu, takže jsem odletěl do Koreje bez ní). Jenže nastal malý problém. Karta ČS, kterou běžně v ČR nepoužívám, byla samozřejmě opatřena PINem, který jsem do té doby nikdy nepoužil. Buď platil jinou, nebo platil málo a PIN jsem vůbec nepotřeboval. Normálně ČS neblokuje karty, pokud zadáte špatně PIN, pokusů máte, kolik chcete, ale jak jsem tak obcházel Yongsan electronic market a zkoušel jednotlivé bankomaty, tak jsem asi spustil nějaký trigger a kartu mi zablokovali. To zrovna nebyla pěkná situace, když si uvědomíte, že jsem byl 400 km od mého domácího města v Koreji, cca 8200 km od ČR a nikdo nevěděl, kde přesně jsem. Mobil šel stranou a musel jsem řešit tento průšvih. Možnosti byly opravdu limitované. Jediné, čím jsem byl schopen disponovat, byl můj bankovní účet v ČR, ale platby potřebovaly SMS PIN, které chodili na rozbitý telefon. V kapse mi zbylo pár tisíc korejských wonů, za které bych nakoupil jídlo sotva tak na 2-3 dny.

Když jsem si potom situaci vyjasňoval ČS, tak mi řekli, že si mysleli, že mi byla odcizena identita karty a že se mi ji někdo snaží ukrást. Jako bonus mi řekli, že mi kartu nemůžou znova odblokovat a že moje emailové výhružky jsou irelevantní. Nakonec ji odblokovali, ale to už bylo dávno po Vánocích a já byl zpět v Pohangu. Zpět do Soulu…

Příští den jsem strávil v GH a probíral se možnosti. Moc jich nebylo. Řešení mi spadlo z nebe. Jmenovala se Sylvie, 65letá Francouzka, která přijela za dcerou do Soulu. Potkali jsme se večer v prťavé recepci našeho GH a dali se do řeči. Uměla výborně anglicky, znala ČR i její historii. Vysvětlit jsem jí situaci a nabídla mi pomocnou ruku v podobě výběru z bankomatu, z jejího účtu s tím, že ji peníze potom pošlu, až budu moci. Nejprve mi to bylo proti srsti, protože jsem nebyl schopen říci, kdy ty peníze budu moci poslat a žádal jsem o nemalou částku, cca asi 40 000 Kč. Peníze mi stejně dala a já pod tíhou viny, jsem dal telefon velice rychle do kupy. Obstaral jsem si novou baterii pro telefon a multifunkční nůž, s jehož pomocí, jsem přetvořil vypůjčenou externí nabíječku od spolubydlícího jménem Wesley (ještě se k němu vrátím), pro nabíjení mé baterie. Po nabití nové baterky, už převést peníze nebyl tak velký problém a mně se pořádně ulevilo. Nakonec jsme se Sylvií strávili hezký večer v recepci, dělali jsme si srandu z korejského jídlo a pozvala mne k sobě domů, do Paříže, na dovolenou. Píšeme si 1-2 emaily měsíčně do teď.

Za odměnu jsem si koupil onen vyjednaný telefon, protože jsem tušil, že se bude časem hodit (a taky že jo), dárek Ivošovi, Beátě a ještě pár drobností pro ostatní dobré přátele.

Když jsem tehdy vítězoslavně nakráčel do obchodu pro ten telefon, prodavač ze mne měl husí kůži. Jednak kvůli tvrdému vyjednávání a jednak kvůli tomu, že na poprvé se mnou ty bankomaty obíhal i on, cca 2 hodiny, v předvečer jednoho z mála státních svátků, které v Koreji mají. Musel ze mne být opravdu zoufalý. 🙂

2012-12-22 18.06.38Po těchto prvních pár dnech, plných spíše stressu, než odpočinku, jsem se naplno ponořil do víru velkoměsta a začal si užívat toho, že jsem na zajímavém místě v zajímavý čas. Bloudil jsem ulicemi velkoměsta, koukal na obří budovy kolem, jezdil sem a tam metrem, procházel obří obchodní centra, plné lidí a zboží, nasával slabou Vánoční atmosféru a užíval každé minuty.

Z turistických atrakcí, jsem jako první vzal útokem DMZ. Pokud máte peníze a nevíte co s nimi, tak ji navštivte. Své poznatky jsem shrnul do tohoto článku. Návštěva DMZ má jednu skvělou výhodu, seznámíte se s mnoha lidmi, protože s nimi strávíte celý den. Já tak poznal Lauru z Nebrasky, Erika z New Yorku, Josého z Londýna, Jűrgena z Düsseldorfu, Andrého z Barcelóny, partu Kanaďanů a další. Vtipné na tom je, že polovinu autobusu z návštěvy v DMZ, jsem potkal druhý den na Namsan tower, z čehož si můžete udělat obrázek o rozmanitosti památek v Soulu.

Laura byla amatérská běžkyně, která si mi pořád stěžovala na hnusnou kávu v korejských Starbucks. To jsem si vždycky vzpomněl na mou kamarádku Veroniku, která prodává kávu, a o tom, jak se mi zmiňovala o kvalitě takové „kávy“ ze Starbucks. Nevím, co by Laura říkala, kdybych ji seznámil s Veroničinou pravou arabikou. Studovala nějakou univerzitu v Soulu na jeden semestr, předtím studovala v Hong-Kongu a ještě se někam chystala. Co se člověk při takovém studiu může ve výsledku dozvědět, to mi nejde do hlavy. Decentně jsem se ji snažil sbalit, ale nenechala se. Aspoň mne poslala správné čtvrti – Honde.

Erik je velký cestovatel, který mi zase připomínal mého kamaráda Pavla. Ti dva by si mohli podat ruce. Erikovi, snad kromě Austrálie a Antarktidy, nechyběl žádný kontinent a země, které navštívil, počítal na desítky. Otec z Ekvádoru, matka odněkud z Karibiku, bývalý účetní, který si asi ulil hodně peněz, jinak nechápu, kde na takové půlroční cestování křížem krážem po světě bere peníze. Do teď ho mám na xichtbooku a občas dáme řeč. Pozval mne do NY na návštěvu. Snad časem.

José je externí dokumentarista pro BBC, hodně pobýval v Japonsku, kde pro BBC něco natáčel. V Soulu byl jenom na 2 dny, ale stejně se tam nudil, jak mi sám řekl, když jsme se druhý den po návštěvě DMZ potkali na Namsan Tower. Měl zajímavé názory na globální politiku. Byl, pro změnu, původem z Mexika, a ač má americké občanství, žije v Londýně. Tehdy jsem si připadal jako naprostý přizdisráč kvůli tomu, že jsem původem z ČR a stále tam žiji. Stěhovat se z kontinentu na kontinent je teď asi v kurzu. José mne pozval na pivo, až budu někdy v Londýně nebo poblíž.

Jűrgen byl první opravdový Evropan, se kterým jsem se dal do řeči. Měl silný německý přízvuk, a hluboký hlas. Byl to vysoký blonďák s modrýma očima. Jeho angličtina nebyla nic moc, takže pokud jsem to dobře pochopil, seknul s prací pro nějakou korejskou společnost a vydal se do světa zjistit, co chce vlastně v životě dokázat. V tomhle jsme to měli stejně.

S Andrém jsem se seznámil pouze kvůli jeho nabíječce na Nikon. Měl podobný model zrcadlovky, jako já, tak sem se s ním dal do řeči. Jakmile jsem zjistil, že druhý den odjíždí pryč, tak jsem toho zase nechal. V ničem by mi to nepomohlo.

2012-12-23 17.04.522012-12-23 17.53.27

V Soulu určitě nevynechejte Namsan Tower, dominantu Soulu, která se nachází na stejnojmenné hoře. Schody dají docela zabrat, ale dá se tam dostat i decentně předraženou lanovkou. Když jsem tam byl poprvé, dorazil jsem několik hodit před západem slunce, pořídil obligátní fotografie a čekal na západ slunce. Dlouhou chvíli mi krátil právě José, se kterým jsem se tam potkal. Když odešel, tak jsem se dal do řeči s dalšími známými z DMZ tour – partou Kanaďanů z Québecu. Do Soulu si přiletěli z Japonska, kde jsou na výměnném pobytu. Dali mi pár tipů kam zajít a varovali mne, že Japonsko je příšerně drahé.

Potkal jsem tam ještě pár amerických holek z DMZ tour, ale buď měli BMI vyšší než věk nebo tam byli s rodiči. Cestou dolů jsem uprostřed opuštěného parku potkal Erika, jak se drápe tam, odkud jsem zrovna odcházel. Prohodili jsme pár slov, zasmáli se té náhodě a pokračovali každý svou cestou. To už bylo opravdu naposled, co jsem ho viděl, druhý den ráno letěl překvapit své rodiče tím, že se vrátí po půl roce domů. Záviděl jsem mu, že se má za kým vrátit. 😦

2012-12-29 13.36.44Za návštěvu stojí i War Memoriam – něco jako válečné muzeum, které není jenom o korejské válce. To mi přišlo jediné zajímavé muzeum v Soulu. Zbytku by se vyhnul obloukem – Národnímu, Císařskému a těm dalším. Všechny jsou k uzoufání nudné. War memoriam je jen kousek od Itaewonu, nejslavnějšího Red Light distriktu Soulu. Každý trochu ležérnější turistický průvodce vás tam pošle. Ani ne tak kvůli prostitutkám, ale spíše kvůli nočnímu životu, barům, obchodům s nekorejským jídlem atd.

Sexuální turista bude velice zklamaný. Samotné prostitutky najdete cca ve 2 uličkách, je jich tak okolo 20, ceny vysoké, služby mizerné. I v blbém Pohangu byl větší výběr. Pro mne to bylo velké překvapení, protože jsem z dobrých zdrojů věděl, že 20 % korejských žen a dívek ve věku od 15 až 30 lety, má zkušenost se sexem za peníze. Většinou v průběhu střední nebo vysoké školy, kdy potřebují přilepšit nebo na platbu za školu. Ač mne od vstupu do Iteawonu varovali, kudlu do zad ani kokain mi tady nikdo nenabídnul, ale aspoň jsem si dal kebab. 🙂

2012-12-30 17.08.53Jediného Čecha, kterého jsem v Soulu potkal, byl Emil Zátopek v Olympijském muzeu. Tohle muzeum a olympijský park vůbec, byl pro mne příjemné překvapení. Bylo tam hezky, klid a málo lidí. Taky doporučuji navštívit.

Po většinu mého pobytu v Soulu jsem měl alespoň jednoho spolubydlícího. Po dvou dnech, které jsem strávil sám, se přistěhoval Wesley a zůstal se mnou až do konce mého pobytu. Byl mladý maturant z Hong-Kongu, který přijel bůhví proč zrovna do Soulu za poznáním. Trochu jsem se o něm již zmiňoval v tomto článku. Prvních pár dní strávil v recepci našeho GH, u počítače, konverzací se svými přáteli. Tehdy jsem si hodně ťukal na čelo. Člověk uletí 1000 km do jiné země, aby si mohl konverzovat s přáteli přes xichbook. Wesley byl ještě takové nedospělé děcko, kterému chyběl tah na branku. Můj obdiv získal, když mi řekl, že do posilovny chodí jednou za 14 dní a přitom vypadal lépe, než lidi, o kterých vím, že do posilovny chodí obden. Každé ráno s obtížemi vstal, došoupal se dolů k počítači a několik hodin zkoumal, kam se vlastně podívá. Já to bral systémem RANDOM a on prostě každé ráno řekl, že se možná podívá na X, pak pár hodin zkoumal zbytek abecedy v turistických průvodcích, ale stejně potom šel do onoho místa X. Po několika dnech s ním jsem si udělal názor, že v Číně opravdu musí být tolik lidí, protože jestli jsou tam všichni roztěkaní jako Wesley, tak by Čína tu světovou ekonomiku opravdu táhnout nemohla. Někdy mi ho bylo až líto. Při několika společných výletech jsem ho vždy táhnul za sebou, jako štěně. Na druhou stranu, taky dokázal pěkně vysírat Josefa, takže měl plus. 😉

Spolu jsme navštívili čtvrť Honde, kde je velká koncentrace barů, kaváren a (prý) mladých, korejských dívek, které se chtějí seznámit (i něco víc) s cizinci. Během 4 hodin jsme navštívili asi 12 barů, 3 kavárny, 2 obchody s potravinami, a pokud vyloučím obsluhu navštívených podniků, tak jsme prohodili pár slov se dvěma dívkami, ale které nás brzo odpálkovali. Opravdu nevím, kde se ty Korejky, o kterých mi Korejci z Pohangu tolik vyprávěli, schovávaly.

2000-01-01 11.42.22Na 2. svátek vánoční jsem se rozhodl navštívit palác Changdeokgung, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Proč? To nechápu. Palác byl několikrát vypálen do základů a za jeho nynější podobu je odpovědna rekonstrukce z konce 20. století. Komité UNESCO odůvodnila toto rozhodnutí kvůli tomu, že palác dech beroucím ztvárněním východní filozofie, architektury a zahradního designu. Tomu se mohu jenom pousmát. Nicméně… kvůli tomu se o něm nezmiňuji. Součástí Changdeokgungu je Tajná zahrada, kde jsem potkal Val. (BTW: Tajná se jí říká kvůli tomu, že všichni, kdo do ní chtěli vstoupit, museli mít výslovné svolení císaře.)

Val mi padla do oka hned při první zastávce prohlídky. Průvodkyni nebylo moc rozumět a já už byl ze všech těch stejně vypadajích paláců otrávený. Mohl jsem na ni oči nechat. Vypadala tak na 20, měla smyslnou, exotickou tvář, štíhlé, pružné tělo a celkově jsem se od ní nemohl odtrhnout. Vydržel jsem to asi 20 minut, pak jsem se rozhodl vystoupit z konformní zóny a oslovit ji.

2012-12-28 22.27.09Uměla anglicky na slušné úrovni. Šlo vidět, že sice to není její rodný jazyk, ale že ji používá běžně. Bylo jí právě 26 a je ze Singapuru. Do Koreje přiletěla na dovolenou. Když jsem ji oznámil kolik mi je a že studuji PhD, tak byla celá unešená. Myslela jsi, že jsem génius. Opak je pravdou. V Singapuru je zvláštní školní systém. Dostuduje střední školu, pak si musíte jít tuším na 2 roky do práce, pak teprve můžete nastoupit na vysokou školu, po Bc. musíte 2 nebo 3 roky pracovat v oboru a pak teprve můžete jít na magisterské studium. Proto se divila, jak jsem to všechno zvládnul tak rychle. Prošli jsme se na Namsan Tower, pozvala mne na kávu a já ji vyprávěl historky ze základní školy. Strašně je hltala. A já její úsměv. 🙂 Ten večer jsem dostal svou první pusu v Asii.

Příštích několik dní jsem strávil s Val. Vzal jsem ji do Akvária, nakupovat, na jídlo a na procházky. Bohužel, přišlo to, čeho jsem se obával – vyhoření. Mladí Asiaté mají jednu vadu na kráse – jsou nudní (vyjma Japonců, s těmi byla velká sranda). Ne, že by na tom starší jedinci lépe, ale oni prostě nemají čas na budování osobnosti. A tak jsme si s Val neměli brzo, co říci. Částečně i kvůli jazykové bariéře a z části kvůli tomu, že jsme byli z jiného světa. Vztahy a život jsme vnímali jinak. Ještě dlouho potom jsem ji měl v přátelích na xichtbooku, ale poslední čistku naše „přátelství“ nepřežilo. I tak na ní s vzpomínám rád a na naši první společný večer nezapomenu.

2012-12-22 19.32.22Co tedy tyto Vánoce daly? Spousty zážitků, na které jen tak nezapomenu. Pár přátel, několik nabídek na návštěvu. V praxi jsem si ověřil, že cestování není žádná sranda a docela chápu, proč lidi využívají služeb cestovních kanceláří. Taky jsem si uvědomil, že cestování je strašně přeceňovaná záležitost. Myslím smrtelně vážně. Možná se Vám to z Vašeho úhlu pohledu nezdá, ale je to tak. Ano, v cizině je to jiné a přeci stejné. Hory jsou hory, města jsou města a lidé jsou jenom lidé. Všechno se dříve či později stane všedním, a když už po dvacáté překračuje řeku Han a vidíte neonový Soul s obřími mrakodrapy v celé své kráse, tak Vás to už nevzruší. Dříve či později si uvědomíte, že máte stejné pocity, jako kdybyste byli doma. Život v cizině, cestování po dalekých krajinách není, kdo ví jak světoborná věc. Neříkám, abyste zanevřeli na cestování, ale já osobně si už budu pečlivě vybírat, kam se podívám a pojedu tam kvůli konkrétním věcem. Cestování kvůli tomu, abych se „někde“ podíval, je opruz a přijde mi, že to lidé dělají jenom kvůli tomu, aby se mohli vytahovat před ostatními nebo když potřebují řešit osobní krizi.

Už zbývá jenom zavzpomínat jenom na Japonsko (třeba o tom, jak mne zavřeli za pašování drog, že Japonky alkohol pít neumí nebo o tom, jak jsem bydlel ve čtvrti Yakuzy) a mé zápisky z Asie budou vesměs kompletní. Tak snad brzy. 🙂

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Vánoce v Soulu 2012

  1. Pingback: Zápisky z Japonska 2013 aneb KUTlime vs. celníci a Jakuza | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s