Zápisky z Japonska 2013 aneb KUTlime vs. celníci a Jakuza

Je čas to pomalu a jistě uzavřít. Drobný roční restík, který si s chutí odškrtnu z To-Do listu. Je na čase se s vámi, milí čtenáři, podělit o zážitky ze čtvrti Jakuzy, ve které jsem bydlel, o tom, že Japonci alkohol pít opravdu neumí a o tom, jak snadno vás můžou zavřít za pašování drog. Takže jaké bylo Japonsko?

Nejprve o tom, proč jsem se tam vlastně vydal. Jak jsem již psal v tomto článku, při mém „výletu“ do Koreje se sralo, co se mohlo. Jedna, poněkud zásadní věc, bylo vízum. Odjel jsem do Koreje bez pracovního víza, protože jsme si to poněkud zkomplikovali ne příliš domyšleným zvacím dopisem z korejské strany. V praxi to znamenalo, že jsem musel do 90 dnů opustit výsostné území Koreje. Volba padla na Japonsko. Jednak tam byl kamarád, kterého jsem mohl překvapit, jednak jsem se dal do „řeči“ s Tokijskou domovnicí, kterou by určitě stálo za to taky potkat. Navíc, Japonsko mne od jisté doby přitahovalo [od té doby, co jsem začal hrát Total War: Shogun  2 😉 ].

S kamarádem ani Tokijskou domovnicí to nevyšlo, ale i tak budu mít na co vzpomínat. Asi nejvíce na samotný odlet a to, jak jsem seděl 4 hodiny v zadržovací cele na letišti. Ale nebudu předbíhat…

2013-01-17 13.48.04Hodinu před odjezdem do Soulu jsem měl tradičně pokoj vzhůru nohama. Balení věcí jsem nechal až na poslední chvíli. Nakonec to nebyla velká křeč, vzal jsem si jenom spodní prádlo, foťák, nouzové jídlo na cestu, oblečení co jsem měl na sobě plus náhradní triko a vyrazil s lehkým batohem vstříc dobrodružství. Vše jsem měl pečlivě naplánováno. Až na to balení. Časový harmonogram začínal odjezdem z ubytovny na kole, pokračoval autobusem do Soulu, metrem na letiště Gimpo a letadlem z Gimpa na Tokio Haneda, nadzemkou z Hanedy do centra a v centru po svých.

Na Express bus terminal jsem dojel podle plánu uprostřed noci. Kolo jsem ani nezamknul. Stejně tam na mne čekalo, když jsem se o necelý týden vracel zpět. Tohle se mi na Koreji opravdu líbilo. Cestou na letiště do Soulu, v posledním nočním autobuse, jsem se snažil usnout, ale 35 °C mě opravdu nenechalo spát. To dobou jsem měl funkční oba mobily. Díky koupi, o které jsem psal v tomto článku, a nožem lehce upravenou externí nabíječkou, jsem mohl nabíjet novou baterku ve starém mobilu. Nový byl zatím bez problémů. Sjel jsem všechny články v RSS čtečce, TED talky a po 4 hodinách dorazil do Soulu. Bez problémů jsem si podřímal ve stanici metra, chytnul první ranní spoj na Gimpo a dorazil v předstihu na letiště. Vše šlo podle plánu – až mi to bylo divné.

Měl jsem žízeň i hlad, takže došlo na mé nouzové jídlo – syrovátkový protein. Jako pitnou vodu jsem risknul vodu z kohoutku na letišti, smíchal ji s práškem a v klidu popíjel. Když jsem tak v klidu popíjel, tak jsem dumal, co mi může narušit plán. V tu chvíli mne právě napadlo, že sice moje prázdná láhev nebude problém, ale protein by mohl být. Je to přeci jenom prášek. Kdo ví, co Těm chlapcům a děvčatům může vadit. Tak mne napadlo, že bych si ten syrovátkový protein mohl pečlivěji schovat v batohu, aby nebyl tak na očích. Většinu kontrol, kterými jsem zatím prošel, odflákli. Prošel jsem na palubu i s ostrými předměty, kterými bych mohl někomu ublížit. Nečekal jsem, že by to zrovna tady nějak hrotili. Chyba lávky…

Pár dávek proteinu, cca 150 g, které jsem měl v bílém sáčku, jsem stočil do kuličky, pečlivě zajistil gumičkou a zaházel věcmi v boční přihrádce batohu. Když jsem přišel při kontrole věcí na řadu, nevím, jestli to byla náhoda nebo jsem se choval podezřele, ale můj batoh si vzala na mušku pečlivá celnice. Netrvalo dlouho a našla můj sáček s proteinem. Zeptala se mne, co to je?

Ač jsem dobře znal anglické slovíčko pro syrovátkový protein (whey protein) i jeho výslovnost, slečna ho evidentně neznala. Začala vykřikovat něco na kolegy a přivolala si posily. To, že jsem sáček rozbalil, olízl si malíček, strčil ho do sáčku s proteinem a potom si ho strčil do úst, přesně tak, jak jsem to viděl v mnoha amerických filmech, ve scénách, kdy pašerák zkouší zboží, ať ví, jestli má zaplatit, tak to situaci už moc nepomohlo. Sbalili mi moje věci, hodili je do košíku, který vzal jeden pán, mne vzali jiní dva a šli jsme.

Dovedli mne do malé místnosti, tak 3 x 2 m, zeptali se, jestli mám ještě nějaký doklad kromě pasu, kam letím, odkud jsem přijel, atd. Odpověděl jsem jim, že mám další průkaz, ale nedám jim ho, protože nebudu dávat v cizí zemi všechny průkazy z ruky (to vůbec nerozuměli, co se jim snažím říci), že jsem přiletěl před pár měsíci z ČR a že cestuji po Koreji. To, že jsem pracoval pro POSCO, jsem zatloukal, jelikož jsem měl turistické vízum a to poslední, o co jsem v tu chvíli stát je, aby volali mému milovanému korejskému šéfovi.

Nechali mne čekat. Pak přišli další lidé, co uměli lépe anglicky a položili mi stejné otázky. Pořád jsem si mlel svou. To jsem ještě nechápal, kde je vlastně problém. Měl jsem sice stažené půlky tak, že byste do nich nenarvali ani žiletku, ale nevěděl jsem proč. Mohl jim prostě vadit ten prášek nebo si taky mohli myslet, že je to trhavina. Že jsem byl zadržen za podezření za pašování heroinu, to jsem se dozvěděl až asi v 3. kole stejných otázek a odpovědí.

Celkově jsme si kolečko otázek zopakovali min. 5krát. Pak jsem čekal delší dobu, než jsme se někam posunuli. Tou dobou jsem už po nich i trochu řval, že mi uletělo letadlo. Netušil jsem, co to znamená, když vám uletí letadlo. Jestli mne nechají trčet v cele, šoupnou mne do mezinárodního prostoru letiště, abych tam žil jako Tom Hanks v Terminálu, nebo Edward Snowden – ten toho času na Šeremetěvu. Mimochodem, tam bych uvíznout nechtěl, strašně špatně se tam spí, obchody jsou extra předražené a je tam příšerná kosa.

Po pár hodinách je to (asi) přestalo bavit a byl jsem propuštěn zpět do odletové haly s tím, že dostanu náhradní letenku na další linkový let, který letěl asi za 4 hodiny, celkově asi 8 hodin za původním plánem. Nesnáším, když mi někdo bourá plány, zvláště letištní ochranka, která nepozná rozdíl mezi heroinem a syrovátkovým proteinem. Ten si mimochodem nechali. Ani se neomluvili. Měl jsem za to, že mne aspoň posadí do 1. třídy, protože jsem čekal, že nebude jiné volné místo. Bohužel, bylo.

2013-01-18 10.57.07

Let do Tokia byl vcelku rutinní. Letušky nás trápily hnusným jídlem a nízkým přídělem tekutin. Krásné výhledy na Fuji a obří japonská města rušil jenom kapitán svým nesrozumitelným huhláním do mikrofonu. Při vzletu se mi málem přesunul žaludek do spodní paluby letadla. Při přistání se už ale kapitán docela snažil. Přistávali jsme na nové tokijské letiště – Haneda, které je na umělém ostrově. Při přistání musíte obkroužit Tokijský záliv, takže při hezkém počasí a dobré viditelnosti se vám naskytne neskutečný výhled na tokijskou aglomeraci. Tokio, Jokohama, Kavasaki. Všechno prorostlé dohromady. Výhled, na který do konce života nezapomenu.

Při stání neskutečně dlouhé fronty pro odbavení mne nepřekvapil pes, který s příslušníkem japonské celní správy čmuchal okolo fronty a nápadně i okolo mě. Na celnici si mne náhodně vybrali ke kompletní prohlídce. Pán mi prohlédl všechna tělesná zákoutí, paní prolezla celý batoh. Kromě zrcadlovky, náhradního trička, ponožek a spodního prádla, tam už nic nebylo. Když jsme si tyhle blbosti odbyly, já si velice pečlivě a pomalu poskládal svoje boxerky zpět do batohu, abych celníky na oplátku trochu nasral a konečně mohl vstoupit do Japonska.

2013-01-18 05.23.25Po chvíli zmatku jsem se vymotal z letiště, vyměnil si Wony za Jeny a vydal se nadzemkou do centra Tokia. Wau efekt se nějak nedostavil. Přeci jenom už jsem to znal ze Soulu. Všude plno lidí, nesrozumitelné znaky, chaos… atd. Už jsem v tom skoro jako doma. Na druhou stranu, lhal bych, kdybych nepřiznal chvilkovou euforii a mánii z toho, že se mi konečně podařilo se sem dostat. Popojedem…

Neztrácel jsem čas. O to se už postarali všichni ti celníci. Vystoupil jsem na Hamamatsucho stanici a nějak se vmotal do mrakodrapu, který je hned vedle. Prý tady má být ne příliš známá, ale přitom dobrá vyhlídka. Brzy jsem pochopil proč je nepříliš známá. Žádný ukazatel na ni nevedl. Po chvíli bloudění jsem prostě zapadl prvního výtahu, který jsem našel a zmáčknul nejvyšší patra. Stál jsem tam ve své maskáčové bundě, pavoučí čepicí, batohem a maskou přes pusu. Lidé v naškrobených oblecích a šatech, s gelem uhlazenými vlasy nastupovali a vystupovali. Já si jen tak pobrukoval jako by nic. Prostě jedu do kanceláře v posledním patře a zrovna jsem si zapomněl sako. Celé mi to připomínalo tuto scénu ze Spider-Man 2.

2013-01-18 05.36.55Na posledním patře jsem vyhlídku nenašel, ale za to jsem objevil obřadní síň, ve které zrovna končila nějaká svatba. Nenápadně jsem si odložil, vytasil foťák a fotil Tokijskou věž, která nápadně připomíná jednu jinou, troooošku známější věž. Po chvíli jsem začal být poněkud nápadný, přeci jenom plavovlasý běloch mezi malé, černovlasé Asiaty moc nezapadá. Po česku jsem se vytratil (tj. decentně mne vyvedli) a já si to nasměřoval k budhistickému chrámu Zojoji.

Vládl zde klid a vůně z vonných tyčinek. Prošel jsem se po hřbitově, který byl za chrámem a chvíli mlčky pozoroval lidi, kteří uctívali Buddhu.2013-01-18 05.56.42

Ze Zojoji jsem zamířil k Tokijské věži, která sice nebyla v plánu, ale měl jsem jí po cestě. Když jsem uviděl ceník vstupů a přepočítal si ho do CZK, váhal jsem, jestli mi to za to stojí. Rozhodl jsem se pro 3 věci: Ano, půjdu až nahoru; Ne, nebudu už nic přepočítávat a Ne, nebudu se rozhodovat, jestli tam či onam půjdu, prostě tam půjdu a peníze nebudu řešit. Takže jsem neřešil, a pak mne ta celá sranda s Japonskem vyšla asi na 7000,- CZK/den. Od té doby si tu poslední větu neříkám.

2013-01-18 06.20.49Výhled z věže byl skvělý, ale znova bych tam asi nešel. Výhled jako takový můžete podrobně vidět zde a v Tokiu jsou lepší vyhlídky. 2013-01-18 14.14.21Připletl jsem se do vysílání nějakého rádia, tak se mne zeptali, co tam dělám. První odpověď, která mne napadla, byla, že si tam opékám buřty, ale pak jsem popravdě odpověděl, že jsem tam kvůli výhledu.  Dámy vypadaly překvapeně, že jsem na vyhlídce kvůli výhledu. Pohyb nahoru a dolů byl většinou obstarán výtahy. Zde jsem potkal dámy z výtahu, o kterých psala Tokijská domovnice zde. V jedné části se tam ale prochází po schodišti, kde vidíte přímo dolů. To se mi udělalo opravdu šoufl.

2013-01-18 06.57.52Pokud se podíváte podrobně na výhled z Tokijské věže směrem západ, uvidíte takovou zvláštní pyramidu. To je, tuším, koncertní sál, kam jsem zamířil hned poté. To bylo poprvé, co jsem se začal proplétat úzkými tokijskými uličkami. Tokijská věž ve všech těch mrakodrapech zapadla jak kapka do vln moře. Když jsem přecházel k onomu sálu, tak jsem se poprvé potkal s policií, protože jsem přebíhal na červenou. Tentokráte jsem vyvázl s napomenutím, i když kdo ví… mumlali na mne japonsky a na můj důmyslný plán, jak pochytit základy japonštiny, zatím nedošlo.2013-01-18 14.31.45

Postupně jsem se propletl městskou džunglí do čtvrti Roppongi, kde má být dost zajímavých barů, kde se pohybují cizinci a sexu-s-cizinci-chtivé Japonky. Jeden klučina ze Španělska z přilehlého fastfoodu mě nasměroval na dva „prý“ dobré bary. Nechvalně známý klub Gaspanic, o kterém se hodně psalo na internetu, už je zavřený a místo něho je nějaké café. Jelikož byl ještě podvečer, bylo ještě zavřeno a já stejně musel uhánět do japonského národního divadla, kde mne čekala tradiční japonská opera Kabuki. Tohle byl můj důmyslný plán, jak pochytit základy japonštiny, ale ještě nebudu ještě předbíhat. 2013-01-18 14.57.08

Kvůli zpoždění jsem si zkrátil cestu metrem. Za to se v Tokiu platí šílené pálky. Člověk by čekal, že v tak přelidněném městě s hroznou dopravou bude zadarmo, ale chyba lávky. Když jsem nastoupil do vozu, tak mi bylo strašně divné, proč jsem jediný muž ve voze. Všechny ženy na mne tak divně zíraly, ale myslel jsem si, že to je kvůli tomu, že jsem tam jediný a ještě navíc běloch. Pravda byla trochu někde jinde.

Když jsem vylezl z metra na Kojimachi (přehlednost metra nepatří zrovna k silným stránkám Tokia), vydal jsem se směrem k divadlu. Měl jsem pouze mlhavou potuchu, kde přesně je. Trochu jsem se v odhadu seknul a chtěl jsem si cestu zkrátit a obohatit o procházku parkem. Jak už je u mne zvykem, tak jsem zase lezl tam, kam jsem neměl. Tentokrát to nebyl prezidentský palác, jako se mi to stalo v Soulu, ale pro změnu císařský palác, resp. císařská zahrada. Tentokráte na mne nemířili zbraně, jenom decentně vyhodili. To, že byl císařský palác, kam jsem lezl, jsem zjistil až později.

Když jsem konečně dorazil do národního divadla, připadal jsem si mezi všemi těmi honosně oblečenými Japonci poněkud nesvůj. Možná za to opět mohla moje maskáčová bunda, ošoupané džíny a sandály. Ano, správně. Byl zrovna leden, ale zimní boty tam opravdu nešlo sehnat.

Usedl jsem do velice pohodlné sedačky v divadle. Sehnal jsem lístky pouze pro chudý lid, protože bylo prakticky vyprodáno, což ale neodpovídalo skutečnosti. Všude okolo bylo spousty volných míst. Po chvíli se setmělo. Já byl rád, že po sakra dlouhém dni, který pro mě začal před 20 hodinami 1000 km daleko, sedím. Trvalo to tak 15 min, než jsem u představení vytuhnul jako kláda stromu, která zrovna potkala motorovou pilu.

2013-01-18 13.12.38Probral jsem se asi po půl hodině. Na pódiu se dělo pořád to samé. Mužští herci v úžasných kostýmech a maskách po sobě řvali za divokého klepání dřevěných bloků, bubnů a strunných nástrojů. Můžete se mrknout zde, nebo stačí dát do vyhledávání YouTube Kabuki. Strašně rád bych řekl, že se mi to líbilo, ale moje naivní představa o tom, že i když Japonština není zrovna můj rodný jazyk, tak přeci z té opery musím něco pochopit. Chyba lávky. Neměl jsem vůbec ponětí, o co tam šlo. Ale jakože vůbec. Herci pořád běhali sem a tam, řvali po sobě, máchali vším možným a občas to proložili tančili. Tradiční japonská opera není vhodný první krok pro osvojení japonštiny. Když se čtvrt hodiny po mém probrání, tj. cca po hodině zatáhla opona, honilo se mi hlavou, jestli bych si to více užil, kdybych to neprospal. Měl jsem za to, že ano. Opět chyba!

2013-01-18 11.43.16Znovu jsem si obul sandály, posbíral věci a vydal se směrem k východu. Po chvíli jsem se zarazil, když jsem viděl, jak si Japonci okolo mne rozbalují krabičky se suši. Rychle jsem se dovtípil, že hodina na operu je asi málo a že je přestávka. Tak jsem se zase natáhl a prospal se do začátku druhé poloviny, o které jsem tajně doufal, že bude kratší. Opět jsem nic nechápal, tedy až na to, že masky a scénografii má Kabuki výbornou. Čeští maskéři a scénografové by se mohli od těch japonských hodně naučit.

Když skončila druhá polovina, tak jsem se opět začal sbírat k odchodu. Asi se mi probral mozek a zarazil jsem se. Začal jsem pozorovat, co provádějí ostatní. Jelikož hodně lidí sedělo a zíralo na prázdné pódium, pochopil jsem, že jde do tuhého. Poloviny nebyly poloviny, ale třetiny. Následoval můj přesun do prázdných míst přímo u pódia, od čehož jsem si sliboval, že by mi to mohlo pomoci s pochopením toho, co to vlastně sleduji. Nepomohlo. 😦

Po další hodině, tj. už 3. hodině ječení, běhání a ťukání dřev o sebe, se moje japonština nijak nezlepšila. Spíše se o mne pokoušeli znova mrákoty. Doteď se divím, že jsem znova neusnul. Už jsem opravdu nelitoval, že jsem první třetinu prospal.

Po stažení opony jsem se pomalu začal sbírat, když jsem si uvědomil nepříjemnou pravdu – to nebyly třetiny, ale čtvrtiny! S naprostým vyčerpáním jsem padl do sedačky a nahlas si v češtině ulevil. Hlad byl už opravdu nesnesitelný, takže jsem riskl restauraci v posledním patře. Když na mne přišla řada a paní se mě (asi) zeptala, co si dám, tak jsem odpověděl jediné japonské slovíčko, které jsem znal – suši. Slečna se nechápavě podívala na mne, já na ní, ona opět na mě a pochopila, že se asi nedomluvíme. Něco mi dala, já něco zaplatil a odkráčel jsem ke stolu. Nevím, co jsem to vlastně jedl, chutnalo to jako mastné nic se sójovou omáčkou a asi na 20 min mi to zahnalo hlad.

V průběhu 4. hodiny představení jsem se modlil, aby to byla hodina poslední. Byla. I když jsem měl program na potom, nepočítal jsem s celkovou délkou opery 5 hodin a celkově už jsem toho měl tak akorát. Zapadl jsem do metra a vydal se směrem Kabukičo, čtvrť Tokia, která je sídlem japonské mafie – Jakuzy.

2013-01-18 22.29.42To, že je Kabukičo známá a prý docela nebezpečná čtvrť, jsem se dozvěděl až od Tokijské domovnice krátce před odjezdem. Bohužel, už jsem tam měl zaplacený hotel se 100 % storno poplatkem. Naštěstí Jakuza už vyměkla, rekrutovala nigerijské a ghanské bratry a Kabukičo je už převážně čtvrť červených luceren, kde se dá sehnat draze kokain, o kterém bych tipoval, že to bude spíše hladká mouka.

Můj první hotel byl zvolen záměrně v japonském úsporném stylu, tzn. kapsle hotel. Za cenu 3* evropského hotelu si koupíte kapsli, ve které přespíte za zvuků hlasitého chrápání asi 60 dalších spolunocležníků. Reklama udává, že je 350 m od stanice Šinjuku, o kterém již psala tokijská domovnice. Ve skutečnosti je tak kilometr plus ty davy lidí, které to strašně natahují. Během posledních 200 m mne tak 6krát zastavili černoši ze zemí Guinejského zálivu, kteří byli (asi) rekrutováni Jakuzou a nabízí za skromných pár tisíc za hodinu možnost zkonzumovat libovolné množství alkoholu a osahávat obtloustlé sestry z Ghany a Nigérie, ale také vzdálené příbuzné z Thajska, Koreje, Malajsie atd. Jako dle mého skromného názoru sexuální turistika v Tokiu nic moc. Podle Tonyho, jednoho japonsko-malajského míšence, Japonky s vůbec s cizími nechodí. A pokud dotyčný na Japonce trvá (zpravidla Američani), tak se mu podstrčí Číňanka nebo Korejka.

V hotelové sauně jsem se seznámil s trojicí Evropanů. Řekl jsem jim, že jsem zrovna přijel. Povídali mi bezúčelné rady o Japonsku. Na oplátku jsem jim doporučil Kabuki, že si tam určitě musí zajít. Do kapsle jsem potom zapadl naprosto vyčerpán.

2013-01-19 02.10.46Druhý den v sobotu, jsem brzo ráno vystartoval do chrámu Meidži, který je v parku Jogoki. Navštívil jsem místní muzeum a trochu zrelaxoval od hluku a smradu, kterým Tokio trpí. Odtud jsem se vypravil směr hlavní vlaková stanice Tokio. Tady jsem uviděl reklamu na letní olympijské hry 2020. 2013-01-19 03.49.54Slíbil jsem si, že pokud Tokio vyhraje, tak se sem přijedu znova podívat. (Vyhrálo.)

Pokračoval jsem dále k centru Tokia, kde leží císařský palác. Poté, co mne zase vyhodili (tentokráte jsem se ani nedostal za bránu), tak mi vysvětlili, co to vlastně je, že není otevřen pro veřejnost, a že přístupné jsou pouze východní císařské zahrady. Ty jsou mimochodem velice krásné a je tady relativně klid. Když se prodřete na horní plošině skrz křoví, tak krásně uvidíte na císařský palác. 2013-01-19 04.28.02

Prošel jsem zahradami a snažil se dostat do národního muzea moderního umění. Bylo bohužel dočasně uzavřeno, tak jsem vzal za vděk technickým muzeem. Na to, že Japonci jsou elektronická velmoc, tak technické muzeum není zrovna nic moc. Je cíleno především na děti a dospělí se tam budou hodně nudit.

2013-01-20 14.43.24Další zastávkou byla stanice Ueno. Opět jsem se cílil na park a přilehlá muzea, konkrétně muzeum západního umění, historie a přírodovědné muzeum. První jmenované jsem nakonec vynechal, protože to pro mne nemělo cenu, přírodovědné muzeum bylo opět hodně pro děti, ale muzeum historie stálo za to a mohu ho doporučit. Viděl jsem tam krásnou výstavu brnění a masek. Jedna maska je doteď mou xichtbookovou fotografií.

2013-01-19 15.07.16Když jsem vylezl z muzea historie, motal jsem se v přilehlém parku, kde je chrám Kijomizu. Mrkly tam na mne 2 Japonky a to bylo poprvé, co jsem v Japonsku navázal jakýs takýs kontakt s opačným pohlavím. Pořád jsem si říkal, proč to tady v tom parku a přilehlém jezírku mají tak blbě vyřešené. Pořád jsem musel obcházet jakýsi plot. Zaujala mne tam jedna pagoda, kterou jsem si chtěl prohlédnout z blízka, ale tam byl zase ten blbý plot. Šel jsem okolo něj, až narazil na bránu. Skrze ni proudily davy lidí. Vůbec mne netrklo, že to byly davy lidí opačným směrem.

Když už jsem branou prošel, někdo mne chytl za bundu a táhnul zpět. Otočil jsem se a tam byla slečna, která na mne s prosebným výrazem mluvila lámavou angličtinou. Z jejich slov jsem pochopil to hlavní – No entrance. Tak jsem se zeptal, kde je vstup a ona mne nasměrovala. Pak jsem pochopil, proč tam všude byl plot. Snažil jsem se totiž vloupat do ZOO. 🙂

2013-01-19 15.16.10Tokijské ZOO Ueno je nejlepší ZOO, které jsem zatím na světě navštívil. Kromě goril, tygrů, asi tří druhů medvědů, žiraf, slonů, nosorožců, jsem poprvé v životě viděl na vlastní oči pandu. Ta byla v obležení Japonců. ZOO není ani moc velké, ale je přímo v centru. Za mne mohu rozhodně doporučit. Opravdu stojí za návštěvu. Při odchodu jsem procházel kolem stánku s plyšáky. Byly tam i plyšové pandy. Její koupí přispějete na bambus pro ty živé pandy. Markétce jsem tedy koupil jednu malou Šin Šin.

2013-01-19 17.16.00Když jsem odcházel ze ZOO, už se stmívalo. Další v pořadí byl chrám Sensódži, který byl cca 3,5 km směrem na východ. Metrem to bylo docela na dlouhé lokty, jinou dopravu jsem riskovat ani nechtěl, pěšky by to trvalo zbytečně dlouho. Naštěstí, Japonci nemají asi ve zvyku moc zamykat kola, takže jsem si vypůjčil jedno horské kolo, které mi přišlo dostatečně bezpečné k transportu.

Ze sedla kola pro mne Tokio dostalo zcela jiný rozměr. Začal jsem si více všímat šíleného provozu, který tady panuje. Hodně mátla jízda vlevo (ze stejného důvodu, proč to mají Britové) a měl jsem možnost prozkoumat i obyčejné uličky Tokia. Většinou byly úzké, plné špíny, divně zaparkovaných aut a smradu z přepáleného tuku a ryb. Typické velkoměsto. Soul v tomto nebyl jiný. Je to stejné, jako všude jinde. Městské aglomerace jsou si podobné jako vejce vejci.

2013-01-19 17.36.41Když jsem dojel do chrámu Sensódži, ohromila mne obří fronta, která se stála na gong v hlavním chrámu. Šlo vidět, že budovy jsou staré maximálně pár desítek let a originálech si můžeme nechat jenom zdát. Všude bylo plno lidí, světel a stánků s jídlem. Rušné poutní místo. Když ho vynecháte, o moc nepřijdete.

2013-01-19 18.06.12Při cestě zpět se ozval i můj žaludek. Zabavený protein opravdu chyběl. Stál jsem před klasickým cestovatelským problémem – jak si objednat v restauraci. Spočítal jsem si drobné a vybral si jednu malou restauraci za rohem chrámu Sensódži. Naštěstí je v asijských zemích dobrým zvykem mít obrázkové menu, takže jsem na něco ukázal a o 5 min později už hltal jak pominutý.

Kolo jsem vrátil, odkud jsem ho vzal a metrem se vydal do Roppongi, čtvrť, ve které mají být skvělé bary, pohybovat sexu-s-cizinci Japonky atd. Skutečnost? Tak bary v Roppongi opravdu najdete. Není to jako v Soulu, kdy se vás před barem nebo diskotékou snaží ulovit dohazovač, který má bakšiš z toho, že v baru něco utratíte. Navštívil jsem 3 nejlepší, z prvního z nich jsem vycouval hned ve dveřích. Vyhazovač mne nenechal ani nakouknout. Buď zaplatím vstup, nebo nic. Bylo mi jasné, že bar je prázdný, takže jsem vztyčil prostředníček a odešel jsem. Druhý – znovuzrozený, vyhlášený Gaspanic (též Gas Panic), který najdete na tomto odkazu. Lidi v sobotu večer bych tam spočítal na prstech jedné ruky a většinou Turci. Třetí pokus byl klub ZOO, který je naproti Gaspanicu. Je situován v horním patře budovy a vchod se tam hledá poměrně těžko. Když jsem konečně našel výtah do klubu, tak to bylo ten den poprvé a naposled, co jsem mluvil s osobou opačného pohlaví japonské národnosti. Před klubem čekal portýr a psal se nás, co chceme (!?!?). Aspoň to jsem pochopil z jeho lámané angličtiny. Tak jsem suše oznámil, že jdu dovnitř a že děkuji. Zastavil mne a řekl, že ještě nemají otevřeno. To se psala cca 20 hodina večerní. Kdy tam ty lidí chodí pařit, to teda nevím. Navíc, v baru se svítilo, seděli tam 4 lidé, hrála tam hudba, ale prostě měli zavřeno. Bylo mi řečeno, že mám přijít za 2 hodiny, slečny se o něčem dlouze bavily v Japonštině. Neměl jsem na to nervy a odkráčel jsem.

Poslední klub, který asi nejvíce v Roppongi stojí za to, se jmenuje Green Land, najdete ho snadno na tomto odkazu pomocí street view. Problém je, že to, co jsem si přečetl já (kde zajít zapařit, kde hledat Japonky), si přečetli úplně všichni Amíci a Evropané. Když jsem do Green Landu vstoupil, tak mne málem vynesli nohama napřed. Nejlepší klub ve vyhlášené čtvrti Roppongi se velikostí rovná tak polovině naší Alterny na kolejích. Zábava tu byla jak v márnici, na jednu ženu tu připadalo tak 10 mužů, na 1 přitažlivou ženu tu připadal celý bar. Hemžilo se to tady americkými vojáky. Repro soustava byla citelně trápena nekvalitním DJ, který si pletl dubstep s vocal trance. Celkově nás tam bylo tak 30, takže každý měl svůj 1 metr čtverečný. Když jste se pozorně rozhlédli, bylo jasné, jak se tady ostatní ocitli. Všichni Američané, Australané, Angličané marně vyhlíželi Japonky a sami postávali u baru se sklenicí v ruce. Vydržel jsem tam 15 min a odešel jsem.

Venku jsem ještě na rohu před obchodem poklábosil s nějakým černochem, co i chtěl prodat svoji sestru. Nemusel jsem být jasnovidec, abych si všimnul, že vyhlášené čtvrti Roppongi je zábavy a u nedělního losování sportky. Prý za to hodně může zákaz tancování Ano, čtete správně, v Japonsku je zákaz tancování na veřejných místech v nočních hodinách, kvůli tomu právě zavřeli známý GasPanic. Pokud srovnám Roppongi např. se Stodolní v Ostravě, tak Roppongi ji nesahá ani po kotníky. Popojedem…

V obchodě Don Quijote jsem nakoupil nějaké blbosti pro přátele, pro Honzu jsem vybral něco typicky japonského – ústní masku. To je věc, která se mi vybaví, když se řekne Japonsko. Sám jsem si koupil masku Batmana. I rok poté pořád přemýšlím, jak ji rozumně využít. Pokud máte radu, napište mi ji do komentáře. 😉

Metrem jsem se dopravil k městské radnici, kde je další skvělá vyhlídka, která je navíc zdarma. Je také přístupná do pozdních večerních hodin, takže se vám naskytne nezapomenutelný noční výhled na jednu z největších městských aglomerací na světě. Krásně je odtud vidět na okolní mrakodrapy i Tokijskou věž. Cestou metrem sem jsem opět jel ve voze, ve kterém byly samé ženy. Tentokráte mi ale jedna z nich v plynné angličtině vysvětlila, že jsem ve voze, který je určený pouze pro ženy a že si musím přestoupit do jiného vozu. Pak jsem si všimnul i rozdílných značek na nástupišti.

2013-01-20 08.04.26Ono je to s tokijským metrem vůbec složité. Jsou tam dvě hlavní společnosti, dva systémy a spousty linek v podobných barvách. Žádná kartička není univerzální, ale nejlepší je asi kartička PASMO, která dokáže operovat v systému obou společností. Hlavní linkou je okružní linka okolo malého Tokia Jamanote a k ní paralelní linka v opačném směru. Pomocí té se dostanete do všech hlavních částí Tokia. Čas od času budete muset přestoupit na jiné linky, ale s PASMO to není moc problém. Pokud se tam tedy vypravíte, kupte si PASMO, omezte cesty a přestupování na minimum (to, co dáte v Praze za celodenní jízdenku, v Tokiu dáte za jednu jízdu) a společnosti neřešte. Jo a to nejdůležitější na konec – připravte se na neskutečný smrad v tokijském metru. To byl fakt šílený. Dokonce jsem si chvíli myslel, že tam zase někdo vypustil sarin.

Už jsem na 7. stránce A4 a to vyprávění mohl pomalu zrychlit. Od radnice jsem došel zpět do svého kapslového hotelu pěšky za zvuků skvělého japonského trance DJ Hiroyuki Oda. Tahle procházka byla jeden z nejlepších momentů, které jsem v Japonsku měl. Bylo to asi kvůli zvláštnímu pocitu svobody a absolutní nezávislosti. O nic jsem se nemusel starat, všechno mi bylo buřt, ve městě, kde mne nikdo nezdá. Neskutečná lehkost bytí. Jediné, co to kazilo, byly davy a chaos, který panuje okolo stanice Šindžuku.

Cestou k hotelu mne opět nigerijští bratři přesvědčovali, abych zavítal do jejich barů, zkonzumoval, vyšňupal a osahal, co hrdlo ráčí. Ač mi jich bylo líto a chápal jsem jejich potřebu si vydělávat peníze poctivou prací. S díky jsem však odmítl. Jakuza stále nikde. A já se tak těšil, až si vyměníme kontakty na dobré tetovací salóny.

Na hotelu jsem opět padl vyčerpáním do dlouho vybírané kapsle, která nesousedila s někým, kdo chrápal jak lední medvěd.

2013-01-20 11.07.31V neděli jsem opět vyrazil hned brzo ráno směr Tokijský nebeský strom, 2. nejvyšší stavbu na světě. Stavba vznikla díky potřebě nové vysílací věže, protože ta stará – Tokijská věž, naprosto zapadla v mrakodrapech během Tokijské nemovitostní bubliny v 80. letech. To mohu potvrdit z vlastní zkušenosti, ta kumulace budov v centru je šílená. Tokijská věž už není schopna šířit signál všemi směry, proto se rozhodlo o stavbě Tokijského nebeského stromu.

Když jsem se konečně vymotal z metra, protože moje kartička PASMO trochu protestovala, čekala mne dlouhá fronta u vstupu. Po cca hodině čekání se mi podařilo se konečně dostat do výtahu. Ten nás vyvezl do první pozorovatelny, která je 350 m nad zemí. Je větší, než ta druhá, která je výše, stejně se k oknu dostává těžko. Jsou tlustá a strašně se lesknou. Člověk by řekl, že Japonci, kteří jsou optická velmoc, vymyslí něco sofistikovanějšího než obyč sklo, ale co už.

2013-01-20 03.52.03Návštěva tokijského nebeského stromu rozhodně stojí za to, včetně horní pozorovatelny. Stojí to hodně, ale pohledy jsou to nezapomenutelné. Pochopíte, proč je Tokio tak roztahané. V centru uvidíte nasáčkované mrakodrapy a zbytek okolo vás bude obyčejná, nízká aglomerace, kam jenom vaše oko dohlédne. Za mne naprostá imbecilita. Na jednu stranu stavíte umělé ostrovy s mrakodrapy, na druhou stranu staví pár metrů vysokou aglomeraci. Výsledek hodně přefouknuté realitní bubliny. Ale zpět k vyhlídce. Doporučuji zůstat na západ slunce a po setmění. Za to čekání to stojí.2013-01-20 02.40.24

Zbytek dne jsem strávil návštěvou muzeí. Za návštěvu rozhodně stojí muzeum Tokia, které se jmenuje EDO Tokio muzeum. Edo bylo označení Tokia před rokem 1868, kdy se sem přesídlil císař, a město dostalo nový název Tokio, což znamená (asi) Východní město. Kjóto (Kyoto) znamená tuším Západní město a název Tokio (Tokyo) vzniklo přesmyknutím slabik KYO a TO.

Muzeum Tokia sídlí na Tokio v poněkud atypické budově, která spíše připomíná komunistický pomník světlých zítřků. Bohužel jsem tady zjistil jednu velkou chybu této mé výpravy a tou bylo samotné Tokio.

Ač je to docela zajímavé město, Kjóto, které je starší, má bohatší historii i celkově více historických staveb. Pokud se více zajímáte o historii japonské kultury, tak Kjóto je lepší volba.

2013-01-20 17.00.39Úplným přešlapem bylo národní centrum výtvarného umění, kde jsem našel tři patra obřích místností plné patlanic. OK, asi tomu nerozumím, ale 3 patra??? Vyhněte se tomu obloukem. O vůbec nic nepřijdete.

Itinerář výletu se vyprázdnil a já se začal v Tokiu docela nudit. V předstihu jsem nabral směr letiště Haneda. Myslel jsem, že mne čeká klidná cesta domů, do Koreje. Chyba lávky.

Na letištní čekin jsem dorazil v předstihu (ano, píšu čekin místo check-in, protože taky nepíšeme weekend, ale víkend ;-)). A zde se opět začaly dít věci.

Slečna našla mou rezervaci, ale když mi chtěla vystavit letenku, něco jí tam začalo pípat. Já už tušil, která bije, ale modlil jsem se, aby to nebylo to, co jsem si myslel, že to bylo. Po 20 volání mi oznámila, že moje rezervace byla zablokována na žádost korejských úřadů. Do teď nezapomenu na její prázdný výraz ve tváři, když jsem se ji zeptal: „A co mám jako dělat?“ Zavolala nějakého šéfa, který mi vysvětlil, že se nemohu vrátit do Koreje, protože mi to bylo zablokováno leteckou společností na žádost korejských imigračních úřadů. Opět jsem pronesl hloupý dotaz: „A co mám, jako dělal?“ Šéf se mne zeptal, proč chci vlastně zpátky do Koreje? Neměl jsem sílu mu vysvětlovat, že tam teď pracuji, bydlím a že za 12 hodin musím být v práci. Pán mi doporučil kontaktovat ambasádu, že pro mne více udělat nemůže.

Asi hodinu jsem bezmocně seděl v odletové hale a sledoval, jak odbavují lidi do letu, ve kterém jsem měl letět. Tak silný pocit bezmoci jsem měl naposled v říjnu 2012, když se se mnou rozešla Markéta. Nakonec jsem si uvědomil, že tady tak jako tak nemohu zůstat. Nemohl jsem sehnat otevřenou wi-fi, abych si udělal někde rezervaci. Hotovost jsem už žádnou neměl, takže leda platit kartou.

Při cestě zpět do centra Tokia jsem si v hlavě všechno poskládal. Už si z toho teda moc nepamatuji, protože to nebyly zrovna příjemné chvíle a mám to slité dost dohromady. Už jsem moc nefotil. Nebyla chuť ani energie v bateriích.

Našel jsem si malý hotel kousek od Hamamatsucho, kde jsem se snažil usnout. Pokoje po dvou, v mém už někdo spal. Mně samotnému to moc nešlo. Japonci jsou totiž přeborníci na sumo, konzumaci rýže a chrápání. Utekl jsem radši ven. Po hodině bloudění jsem našel podnik, před kterým postávala skupinka mladých Japonců. Když jsem procházel kolem, jeden mne přátelsky pozdravil. Jelikož mi byla už docela zima, zapadl jsem dovnitř. Po 15 minutách postávání jak tvrdé i, jsem přemohl stud a začal jsem oslovovat přítomné dámy a zjišťovat, jestli umí anglicky. U asi třetí jsem měl štěstí. Na jméno si už bohužel po roce nevzpomenu, ale byla to studentka, co byla rok v USA na výměnném pobytu. Uměla docela pěkně anglicky. Zatáhla mne do jejího kolektivu, když slyšela, co se mi stalo.

Na její skupince jsem dobře poznal, že Japonci opravdu alkohol pít neumí. Moje společnice v půlce druhého piva ji měla jak z praku. Začal jsem si říkat, že by z toho mohlo i něco být. Musel jsem teda překousnout, že se mi vůbec nelíbila a postava taky nic moc, ale nemohl jsem si zrovna vybírat. Všichni se nějak začali separovat. Když do sebe začala ládovat třetí pivo, tak jsem věděl, že mám problém, protože mám na krku přerostlé, japonské, opilé dítě. Nějak jsem nevěděl co s ní. Ani kdybych ji naložil do taxi, tak jsem nevěděl, co kam jí mám poslat. V dlouhých chvílích, kdy mi slintala po mikině a kalhotách, jsem přemýšlel, co je horší průser. To že jsem uvízl v Japonsku nebo to, že jsem adoptoval opilou Japonku?

Vzal jsem si ji k sobě do hotelu. Nic lepšího mne nenapadlo. Domácí byla už pryč, takže jsem proklouzl docela hladce. Překvapilo mne, že pokoj je prázdný. Sice věci tam byly, ale daná spící osoba nikde. Slečnu jsem hodil na postel a… zbytek nechám vaší fantazii. 😉

V pondělí ráno jsem naklusal na českou ambasádu. Japonku jsem nechal svému osudu a zavčas se vytratil. Usoudil jsem, že náš vztah se nevyvíjí zrovna dobře a nemá budoucnost.

Bohužel, na ambasádě mi dost dobře nemohli pomoci, už jenom proto, že jsem si v podstatě spletl ambasádu. Místo na českou, jsem měl jít na korejskou ambasádu. On mi to asi říkal ten pán ještě na letišti, ale já to nějak nepochopil. Nicméně mi ji pomohli najít, včetně toho, jak se tam dostanu. Nebyla daleko. Zavolali tam v předstihu a informovali je o mém problému, takže když jsem tam dorazil, už jsem celou situaci musel vysvětlovat jenom dvakrát. Všechno si museli ověřit, volat sem, tam a zase zpět. Strávil jsem tam asi 4 hodiny, do hlubokého odpoledne, než se věc vyjasnila. Letenka byla automaticky zablokována kvůli incidentu na celnici, ale po jeho vyjasnění ji už nikdo neodblokoval. Nikdo mi taky nevysvětlil, proč můžu odletět až ve středu a ne ještě ten večer. Šéfovi jsem už ráno poslal email, že můj večerní let byl zrušen a že přijdu asi až v úterý. Poslal jsem mu ještě jeden, že teda až ve čtvrtek. Moc nadšený z toho nebyl, protože kromě toho, že jsem neměl nárok na mzdu, tak ani na volno.

Odpoledne jsem bloumal Tokiem a přemýšlel, co budu dělat ve zbytku času. Do hotelu se mi nechtělo vracet. Jednak by mi mohli vyčíst tu Japonku, co tam přespala a jednak vedle bydlel silný kuřák. Věděl jsem, co udělám zítra, tj. v úterý a to bude výlet šinkanzenem do Hirošimy. Sice na otočku, ale zabiji s tím akorát jeden den. Bohužel, už jsem měl mrtvý i foťák v mobilu, protože jsem s sebou měl sice 3 baterie, ale ne nabíječku. Bral jsem ji jako zbytečnou zátěž.

V podvečer jsem se zase potloukal v parku Ueno a tam se na mne usmálo štěstí osudu. V jednom fastfoodu jsem potkal Johannu, Švédku ze Stockholmu, která byla v Japonsku dovolené. Všimla si mých sandálů a začala se smát. Tak jsem povyprávěl můj příběh o tom, jak jsem si zapomněl zimní boty doma, jak jsem se ocitl v Japonsku a proč tam pořád trčím. Přiznám se, že jsem hodně hrál na city. 🙂

Pozvala mne k sobě do hotelu, který byl ve čtvrti Šibuja. Už jsem se tam poflakoval, ale už to bylo pro mne všechno stejné. Noc jsem strávil u ní v hotelovém pokoji. Hodně jsme si povídali. Měli jsme toho hodně společného. Problémy s rodinou, nedávný rozchod atd. Zbytek opět nechám vaší fantazii. Jelikož jsem jí řekl o svém blogu, tak jsem ji musel i slíbit, že o některých věcech pomlčím.

Druhý den ráno jsem se rozloučil s Johannou a pozval ji do ČR. Vyrazil jsem šinkanzenem směr Osaka, kde jsem přesedl na další šinkanzen do Hirošimy. Jelikož byla krajina stereotypní a já většinu noci probděl, cestu tam i zpět jsem prospal.

V Hirošimě jsem navštívil Atomic bomb dome, který je tak 30 min cesty od nádraží. Zprvu jsem ho vůbec nemohl najít, protože je schován v parku a většina fotek je zavádějících. Na druhém břehu se rozprostírá Park Míru a Muzeum Míru, které je věnováno tématice atomového výbuchu. Když jsem se tam procházel, běhal mi mráz po zádech a honilo se mi hlavou spousty věcí. Válka, radiace, spálená kůže, mír a na co musel myslet Truman, když rozhodl o životě a smrti desítky tisíc lidí v jednom okamžiku.

Přiznám se, že jsem odjížděl rád. Necítil jsem se tam vůbec dobře. Večer jsem dorazil zpět do Tokia. Už jsem nechtěl utrácet za hotel, takže jsem se poflakoval v Odaibě. Je tady spousta nákupních center a výstavních budov.

Zapadnul jsem do 24 hodinového café s mangou. Střídavě jsem četl a dřímal. Moc jsem nepochopil, co ty lidi na tom tak baví. I když jak se to vezme. Poté, co jsem si prošel pár knížek ze sekce pro dospělé, tak jsem pochopil, proč jsou Japonci v sexu taková prasata. Jestli tohle čtou od mládí, tak se už nedivím ničemu, ani bukake party.

Prvním ranním spojem jsem vyrazil na letiště, kde jsem konečně dostal letenku. Nevěřil bych, že si to řeknu, ale už jsem po tom všem těšil zpátky do Koreje. Zbavil jsem se své PASMO karty a utratil za poslední jeny z depozitu za jídlo. V hlavě jsem měl vymeteno, jak v sýpce při hladomoru.

Od země jsme se odlepili při rozbřesku. Bohužel jsem seděl v uličce a moc jsem toho neviděl. V práci jsem si to pěkně vyžral, ale stálo to myslím za to. Na Japonsko mám mnoho krásných vzpomínek, zvláště teď po roce, když jsem toho už hodně špatného zapomněl. 🙂 Více fotek dám na Zoneramu. Polovinu fotek jsem ani nějak našel. Nevím, jak jsem se strčil. 😦

Takové bylo Japonsko. Příště o Londýně a Campus Party, o jednom novém přátelství a o tom, jak se ze známého pašeráka drog stal terorista.

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na Zápisky z Japonska 2013 aneb KUTlime vs. celníci a Jakuza

  1. Sedmi napsal:

    hezky… ty jsi teda fakt dobrodruh 😀

  2. KUTlime napsal:

    A teď jsem si všimnul, že jsem v úvodu seknul rovnou 2 chyby – nepřipojil jsem screen z To-Do listu a zapomněl na slovo půlroční. 😀

  3. Pingback: Campus party 2013 aneb o Londýně, novém přátelství a terorismu | My space, my world.

  4. Pingback: 2013 – The end | My space, my world.

  5. Pingback: Cestopis: Kuba aneb nejhorší cestovatelský zážitek „so far“ | My space, my world.

  6. Pingback: KUTlime zvedá kotvy vstříc The bucket list #33 – KVIFF | My space, my world.

  7. Pingback: Trocha kritiky nikdy neuškodí… | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s