Campus party 2013 aneb o Londýně, novém přátelství a terorismu

A je tady poslední příběh, který musím odvyprávět předtím, než odvyprávím The end 2013. Je to příběh o Londýně, novém přátelství a o tom, jak se ze známého pašeráka drog stal terorista. 🙂

Stejně jako minulý rok, i letos (tedy teď už předminulý rok) jsem se zúčastnil Campus Party (dále jen CP). Co je to CP? Znáte ty divné lidi, co sedí pořád u PC, rozumí jim, a co se dokážou hodiny bavit o deplojování virtuálních serverů, šéringu zdrojů a o remout konfigu? Ti, za kterými chodíte, když máte nějaký problém s PC, typu vykopnutý kabel? Ano, přesně ti – geekové a nerdi. CP je celoevropské setkání těchto lidí, které pořádá Telefonica O2. V roce 2012 jsem tam byl poprvé a byla to super akce.

Koncept CP vznikl v latinské Americe, kde je velice populární a má za sebou spoustu akcí. CP 2013 byla teprve 3. evropskou CP. O co na dané party jde? Někdo jezdí na přednášky, někdo zapařit, někdo pro zkušenosti. Je toho opravdu hodně. Hlavní cíl je si to pořádně užít. Doporučuji shlédnout toto video, ze kterého si uděláte představu.

Pokud jste trochu znalí, tak ve videu poznáte Paula Coelho, sira Tima Berners-Leeho, vynálezce WWW, Paula Mockapetrise, vynálezce DNS systému (tj. toho com, org, eu, cz systému), Neelie Kroesovou, snad jedinou eurokomisařku, která opravdu něco dělá (roky už všelijak tlačí na operátory, nedávno prosadila zrušení roamingu v EU) a mnoho dalších.

CP 2012 jsem navštívil s Markétkou a mám na Berlín krásné vzpomínky. Proto jsem se letošního ročníku trochu bál. Neměl jsem s kým jet. Nicméně, i tak jsem se odhodlal a řekl si, že taková drobnost, jako jet na týden do Londýna sám se spoustou divných lidí, mne nemůže rozhodit. Ale osud chtěl, aby vše bylo jinak…

Campuněros (jak si účastníci CP říkají) vyráželi oficiálně z Prahy v neděli odpoledne. Z Ostravy byl směrem na Prahu přes Brno vypraven speciální svozový autobus. Přišel jsem tradičně 5 min před odjezdem a autobus se tvářil, jakože čeká na mne. Z venku jsem viděl spousty divných pohledů. Hlavou mi blesklo: „To zase bude.“ Nálada mi začala klesat k bodu mrazu. Nestačil jsem ani pořádně vylézt schůdky od autobusy, když jsem viděl v uličce autobusu známou tvář. Kuba se na mne usmíval a vyzýval mne, ať si k němu přisednu. Ze srdce mi spadl takový balvan, že autobus málem poskočil.

Kubu jsem potkal na kolejích ještě před odletem do Koreje. Vzpomínám si na to, jako kdyby to bylo včera. Vařil si čočku a dal tam moc octa. Měl ji příšerně kyselou a ptal se mne na radu co s tím. Snad mi to Kuba odpustí, když řeknu, že je to programátor a to mu jde lépe než vaření. Potkali jsme se taky na Android Roadshow, akci trochu podobné CP, jenom v mnohem menším měřítku. Tam jsme si dobře pokecali a padli do noty. Krátce na to však Listovky byly zavřeny a my ztratili kontakt.

Cestou do Prahy se začali likvidovat zásoby alkoholu, které si ostatní přibalili. Brzy bylo jasné, kdo je z Ostravy a kdo odjinud. Z Prahy-Zličín jsme, po tradičních organizačních zmatcích, vyjeli směr Londýn průměrným dálkovým autobusem. Řidiči tradičně kouřili (a smrděli v autobuse) kdykoliv mohli.

2013-09-01 13.08.58S Kubou jsme si (nejen) na cestu nakoupili hromadu jídla, které jsme systematicky začali likvidovat ještě při čekání na nástupišti. Nejprve jsme si sedli na lavičku kousek dál od skupiny s tím, že máme ještě hodinu čas, aby během 5 minut nastal rychlý přesun o 100 metrů dál, na jiné nástupiště, kde si nebylo kam sednout. Ale po 8 letech u O2 jsem byl od nich zvyklý na ledacos. Při tom přesunu na nás musel být komický pohled. Žonglovali jsme s taškami a rozbaleným jídlem, rvali se proti davu a pak ještě do toho všeho táhli batohy v závěsu za skupinou.

Cestou jsem Kubovi decentně naznačil (řekl jsem mu, že smrdí), že bylo vhodné přestat po dobu cesty s kouřením. V Rozvadově mi dal krabičku cigaret s tím, že si je chci nechat. Vydrželo mu to až do Belgie, než se mne zeptal, zda jsem ji už vyhodil. Lhal jsem, že jo. Ve skutečnosti se krabička vrátila bezpečně do ČR, kde byla po 14 dnech od návratu bezpečně zlikvidována bezdomovci.

Cestu jsme si trávili sledováním 6. série Californication, u které jsme oba vyhodnotili, že je naprosto ubohá. Oproti mnou opěvované 1. sérii, tak je 6. série snužka sraček o délce 12 x 25 minut. Ale na cestu dobré, zvláště když nemáte nic jiného a hlavně se cítíte vázáni povinností seriál dokoukat do hořkého konce. Výhodou autobusu plného geeků je, že v něm seženete ledacos, od rozdvojky na sluchátka až po chybějící titulky pro některé díly. Když se přiblížila noc, já ulehl do uličky autobusu, zašpuntoval si uši sluchátky a pustil si Music in Twelve parts od Phillipa Glasse, kterou jsem nedávno slyšel na jeho výborném koncertu v Ostravě. Matěj si na koncertě dělal srandu, že toto 3,5 hodinové mimimalistické dílo by si hned zopakoval. Já si ho tehdy dal hned 2krát za sebou. 😉

2013-09-02 07.16.45Do Calais jsme dorazili těsně nad ránem. Při východu slunce se náš trajekt rozjel na klidné moře vstříc Doveru. Cestou trajektem jsme si krátili prohlížením obdivuhodných turistických volovin s tématikou Anglie, Londýn a královna, popř. vyhodnocovali přítomné ženštiny a vyhodnocovali naše potencionální šance zaskórovat. Já brzy vytušil, že bude lepší, když se stáhnu do role nadhazovače.

Krátce po poledni druhé dne jsme dorazili do Severního Greenwiche, na tzn. Greenwichý poloostrov. Zde leží The O2 – multifunkční budova, která se původně jmenovala Millennium Dome a která byla postavena na přelomu tisíciletí, jak jste asi uhodli. V roce 2007 ji dostalo pod patronát O2 a pořádají se zde koncerty, sešlosti, je tu nákupní pasáž atd.

2013-09-02 11.54.13Oproti minulému roku nastal značný posun k lepšímu prakticky ve všech oblastech. Sice jsme opět bydleli ve stanech, ale tentokráte na zakrytém fotbalovém trávníku v olympijské hale. Krásně se na ní spalo. Pro moje záda to bylo akorát. Sociální zařízení bylo odpovídající sportovnímu zařízení. Chyběly zlaté kliky, ale i na ty chromované se dá zvyknout. Registrace proběhla během 15 minut, což mne minulý rok štvalo nejvíce, ta zabrala několik hodin. Internet pořadatel vyřešil opravdu brilantně – rozdal nám všem anglické SIM karty, kde jsme měli zdarma kredit na SMS a internet v mobilu. Luxus. Sice mi druhý den přestal fungovat internet, ale pak to O2 Guru zpravil. Já nakonec odjížděl asi s 5 SIM kartami a používal jsem je na internet v ČR (v roamingu) ještě měsíc potom, v roamingu Ceny byly kupodivu lepší než u tuzemského O2.

Kuba a KarlaPři přesunu k ubytování jsem oslovil asi jedinou trochu atraktivní a samotnou slečnu, co s námi přijela. Na jméno si už nevzpomenu, ale říkejme ji třeba Karla. Karla byla z Plzně, v Londýně už několikrát byla a na CP přijela jenom proto, že to měla zdarma (vyhrála balíček v soutěži) a od první chvíle mi bylo jasné, že z ní žádné životní moudro nevypadne, ani kdyby ji na skřipec natahovali. Bohatost myšlenkových pochodů Karly odpovídala špatně vygumovanému bílému listu papíru, ale lepší nějaká ženština než žádná ženština.

DSC_3873Program byl nabitý, Londýn skrývá mnoho atrakcí, takže jsme hned po ubytování ve stanu (tj. hodili jsme si tam bágl, vytáhli jídlo a šlo se), vyrazili metrem ve třech směr Big Ben. Vybalil jsem svůj pečlivě naplánovaný cestovní itinerář a ujal se vedení. Nechápu lidi, co někam jedou (na chvíli) a nic si nenaplánují. Já mám vždy vše dopředu naplánované, do posledního exitu z metra. Ne, že by mi to k něčemu bylo, ale už pro ten dobrý pocit.

Vypadli jsme na stanici Westminster, přímo u Big Benu. Postupně jsme vzali útokem: Viktoriino nábřeží (všude jenom špína a bordel, jako kdyby se tady prohnali příznivci Hooligans), Downing street (nic moc jsme neviděli, lze klidně vynechat), Trafalgar square (chaos a 2 fontány, ve kterých se nedá koupat, jak jsem zjistil a to ani v noci, protože ty kamery mají noční režim 😦 ), Národní galerii (stojí za návštěvu, poprvé jsem viděl originální napodobeniny Leonarda da Vinci, Moneta, Maneta, van Gogha a mnoha dalších, vstup zdarma), Národní galerii portrétů (je to zdarma, na hodinku to stačí), Piccadilly circus (viz dále), Buckinghamský palác (palác, do kterého se nedá dostat a při výměně stráží je tady lidí jak sraček v čističce odpadních vod), park svatého Jamese (obyčejný park před Buckinghamským palácem), Hyde park (další, větší park, vcelku nezajímavý, snad jedině kdybyste měli brusle), Westminster abbey (viz dále), Trafalgar square znova (v noci, proto vím, že se v těch fontánách nedá koupat ani v noci), opět Big Ben, Londýnské oko – obří, svítící, extrémně předražený kolotoč před Big Benem, který tam postavili jenom proto, aby více podojili turisty.Originální kresba by Leonardo da Vinci

Do teď nechápu, co je tak super na Picadilly circus, což je obyčejná křižovatka, kde je prý už x let stejná reklama. Kecy… Obří TDK reklama už tam dávno není, najdete tam kupu dalších firem, které si to mohou dovolit (Samsung, Apple). Mám podezření na malý vtip ze strany Angličanů směrem k turistům, kdy si z nás dělají slušnou prdel. Na Picadilly bych se dneska podíval max na Google Street View.

Během toho dne jsme já a Kuba oťukávali Karlu. Karla nejevila zájem ani o dvoření ani o Londýn. Všude už byla a byla neskutečně otrávená, což se snažila maskovat přiblblým úsměvem. Brzy jsem pochopil, že patří k těm podivným lidem, který žijí na západ od hranic Moravy. S Kubou jsme se domluvili, že plán bude jednoduchý – opít ji do střízlivého stavu a pak už to bude na něm. U Big Benu jsme nakoupili nějaké víno, těsně potom, co jsme předstírali, že jsme silně věřící a že potřebujeme jít zrovna na bohoslužbu. Ta se sloužila čistě náhodou kousek od nás ve Westminster abbey. Normálně se tam platí decentně neslušné vstupné, tak jsme ušetřili pár liber a k tomu si zazpívali oblíbené náboženské písně v angličtině a (asi) v latině. Těžko říci, všechno to znělo stejně. Chvílemi jsme měli opravdu na krajíčku, protože absurdita celé situace mne doháněla k výbuchům smíchu. Z cukání našich koutků by šikovný skladatel mohl složit symfonii. Zvláště těžké chvíle byly ty, kdy jsem se snažil intenzivně napodobit zpěv ala Mr. Bean. V tu chvíli to měla Karla a Kuba opravdu těžké.

Big Ben z druhého břehuPo setmění jsme se utábořili na lavičce na druhém břehu Temže, než na kterém stojí Big Ben a na který jsme měli krásný výhled. Až na jednoho váguse, kterého jsem málem hodil do Temže, to byl hezký večer. Kuba se snažil opít Karlu, ale já už dávno věděl, že šance u Karly zaskórovat je stejně velká jako to, že divadelním kukátkem najdete na obloze ET mimozemšťana. Motali jsme se okolo Londýnského oka, které v noci krásně svítí. Kuba vzdal své snažení a odjel do O2. Já s Karlou ještě chvíli zůstal, abych zkoumal plochost Karliny osobnosti, a posledním nočním spojem jsme se vrátili do O2. Cestou mi škublo v kolenu a já se musel dokulhat od Londýnského oka až do Westminsteru. Karla mi samozřejmě nepomohla.

U O2 jsem narazil na Kubu, který objevoval krásy nízkonákladového stravování v Anglii. Celkově jsme pořád pojídali sendviče všeho druhu a doteď se divím, že jsme se z nich neposrali. Já to prokládal ještě fazolemi z konzervami, které byly sázka na jistotu. Naštěstí jsem ihned po příjezdu objevil opuštěný stan, takže jsem na rozdíl od 99 % všech ostatních ho měl jenom pro sebe.

The Shard from Millenium bridgeDruhý den jsem vyrazil už separé. Program byl jednoduché – The Shard, nejvyšší mrakodrap západní Evropy, Tower bridge, London tower a pár dalších atrakcí. Bohužel, cestu mi zkřížil Scotland Yard. Jelikož jsem měl před sebou perný den a věděl jsem, že budu hodně fotit, nabalil jsem si do batohu veškerou fotografickou výbavu, jídlo a pití na celý den, potřebné oblečení na změny počasí a vyrazil vstříc dobrodružství. Nevím, jestli je to mnou, tj. mými zády, špatným stylem nošení nebo špatným výběrem batohu, ale po pár hodinách nošení obou mých batohů, mám příšerně ztuhlý krk a bolavý trapéz. Jelikož to byl teprve druhý den v Londýně, tak jsem chtěl krk šetřit, co to dá. Vždy mi trvá 2-3 dny než přestane bolet. V metru jsem se výdy dral si sednout, batoh jsem sundával, vždy, kdy to šlo.

Mimochodem, divili byste se jaký je problém najít 300 m vysoký mrakodrap, když stojíte 50 m od něj. Mám dobrou paměť na místa a cesty, ale znova bych v tom bludišti okolo vstupu do Shardu bloudit nechtěl.

U vstupu jsem zjistil, že na vstupence nijak neušetřím. I když do Shardu je sleva při online nákupu, tak po 20 min strávených naháněním Wi-Fi (SIM karta mi z nějakého důvodu nefungovala), jsem zjistil, že na lístek přes internet je časový zámek. Jinými slovy, pokud chcete při návštěvě Shardu ušetřit, kupte si lístek tak týden dopředu. Rozdíl činí více než 10 liber šterlinků.

Při vstupu mne 2krát prohledali, nejprve u rámu a pak ještě u výtahu. S prohlídkou si dali opravdu záležet, tak podrobně naposledy šacovali při odletu do Japonska. Kdybych tady nebyl sám, tak bych opravdu nechtěl zažít tu frontu. Celkově to tam bylo úsměvné. Nahoru jedete dvěma výtahy a na každém rohu někdo čeká, aby vám ukázal cestu, takže jsem tam byl já a asi 20 portýrů. V duchu jsem si představoval návratnost investice stavby Shardu při takové „návštěvnosti“.

Pohled z Shardu směrem na SVKdyž jsem se konečně prodrápal nahoru, přivítala mne jakás takás viditelnost. Ve velkoměstě typu Londýn, které je navíc na ostrově v Atlantiku, si moc vybírat nemůžete. Angličané samozřejmě na to myslí a na vyhlídce jsou rozmístěny dalekohledy s video kamerou se vysokým přiblížením, které mají výstup na monitor, kde můžete přepínat na pohled ve dne, v noci, při západu slunce a aktuální pohled. Super věcička, chválím.

Vyhlídka je dvojpatrová, ale jako taková bohužel neposkytuje možnost vystrčit fotoaparát přímo ven, takže musíte fotit přes sklo, které je na většině míst dvojité. Horní část vyhlídky umožňuje místy fotit skrze jedno sklo.

Výhled z Shardu směrem na sever.Co se týče výhledu, je skvělý. Shard je umístěn velice takticky uprostřed Londýna a ten je vidět kam vaše oko dohlédne, včetně Parlamentu, Londýnského oka, O2, London City a dalších. Na můj vkus je to za plnou cenu trochu předražené, ale za cenu v předprodeji to ujde.

Když počáteční nadšení z vyhlídky vyprchalo, zase jsem začal cítit batoh. Řekl jsem si, že je na čase vytáhnout z něj zrcadlovku a udělat pár fotek do budoucího bytu. Nenapadlo mne nic lepšího, než batoh odložit na zem a jít vesele fotit. Bohužel, jak jsem vzápětí jistil, to nebyl dobrý nápad.

Shard je totiž vybaven sofistikovaným kamerovým systémem, který monitoruje prostor vyhlídky a pokud by se vám náhodou podařilo i po dvojité a velice důkladné prohlídce snad propašovat bombu o velikosti batohu či tašky, tak pokud kamera zahlédne v prostoru opuštěný batoh či kufřík, spustí se protiteroristický alarm v celé budově. Hádám, že zbytek si asi už domyslíte…

Když jsem objektivem hledal O2, zaslechl jsem ostrý přerušovaný tón a já už tušil, že zase průšvih. Z výtahu za chvíli vyběhla černoška s vysílačkou a začala nás uklidňovat, i když jsme byli všichni klidní. Zeptala se, jestli ten červený batoh je můj. Byli jsme tam totiž celkově 3 – já, ta černoška a jeden postarší pán v tvídovém saku, ke kterému se můj červený batoh opravdu nehodil. Změřila si mne od hlavy k patě, zeptala se mne, proč jsem ten batoh odložil a já ji popravdě odpověděl, že kvůli tomu, že je těžký. Batoh si prohlédla, něco zamumlala do vysílačky a za pár sekund se alarm vypnul. Řekla mi, ať si ho vezmu na záda a nikde ho nepokládám, protože tady mají systém… bla bla.

Nafotil jsem, co mi přišlo zajímavé, nabažil se vyhlídky za svých 30 liber a odkráčel směrem k výtahu. Tady mne už opět čekala ona černoška s vysílačkou a v jejím doprovodu jsme dojeli dolů, kde na mne čekal příslušník Scottland Yardu, který se mnou musel sepsat hlášení, jak mi zdvořile řekl. Ohryzek jsem měl až v žaludku, ale rychle jsem pochopil, že jde spíše o formalitu.

Vzal si moji občanku, něco si opsal, někam volal, na něco se mne ptal, na něco se ptal černošky a za 15 min mne propustit s tím, ať už nikde nikdy svůj batoh neodkládám, speciálně v metru nebo jinde. Zdvořile jsem poděkoval a utíkal pryč, co mi nohy stačily. Tentokráte jsem vyvázl lacino.

Ta epizoda s alarmem mi trochu pokazila náladu, takže jsem jen tak bezcílně bloumal po břehu Temže. Prošel jsem kolem HMS Beflast, na kterou jsem se snažil dostat, ale pokladní si mne všimly a decentně mne upozornily, že si nejprve musím koupit lístek. Škoda, za pokus to stálo.

Tower bridgeNasměřoval jsem si to okolo zajímavé budovy knihovny přes Tower bridge k London Tower. Tower bridge mne zrovna neohromil, měl jsem z něho pocit, že ho tady postavili zcela schválně, kvůli turistům (stejně jako Londýnské oko). Dobře se na něj kouká z dálky, ale zblízka žádná velká hitparáda.

Do London Tower jsem původně jít nechtěl, ale časový plán vzal za své ve chvíli, kdy se objevil Scotland Yard. Za neskromné vstupné dostanete na Londýn poměrně dost muziky. Každou hodiny zde provází BeefeateřiBeefeater, kteří vám budou vyprávět příběh zmizení dvojčat, je zde spousta výstav, exponátů a komentovaných představení. Venku se můžete stát diváky inscenace se sirem Isaacem Newtonem a mnoho dalšího. Většina London Tower je otevřená a dá se solidně prošmejdit. Dá se tady zabít půl den zcela s přehledem. Nejvíce se mi líbila výstava královských klenotů, které asi byly repliky, ale i tak byly úžasné.

Po 5 hodinách stání a chození mne už docela bolely a ve skupině komentované přehlídky uvnitř London Tower nás takových bylo víc. „Pozorně“ jsem poslouchal výklad a prohlížel si skupinu lidí okolo mne. Pánovi přede mnou se na chvíli podlomilo koleno (nic vážného, stál s napjatými nohami a to se mu únavou podlomilo) a nakročil si dozadu. Zdvořile jsem mu ustoupil, aby měl kam spadnout, bohužel jsem si nevšiml, že na zdi za mnou je tlačítko požárního alarmu, o které jsem se batohem nevědomky opřel. Jeho cvaknutí jsem ani neslyšel, za to tu sirénu už ano. Jako známý terorista a postrach Scotland Yardu jsem zůstal ledově klidný (tj. potil jsem se jako prase) a suše, po anglicku oznámil, že za to mohu já a že se omlouvám.

Ano, správně. Cca 3 hodiny po tom, co jsem (tedy co můj batoh) spustil protiteroristický alarm v nejvyšším mrakodrapu v západní Evropě, tak jsem (teda opět můj batoh) na druhém břehu Temže spustil požární alarm v jedné nejstarších turistických atrakcí v Londýně.

London TowerTentokráte se to obešlo bez Scotland Yardu. Průvodkyně alarm po chvíli vypla a šlo vidět, že asi ví, co dělá. V duchu jsem si říkal, kolik takových blbců jako já, tady už bylo. Po chvíli ještě přiběhl pán s vysílačkou, kterému průvodkyně něco zamumlala do ucha, a ten zase odkráčel s mumláním do vysílačky. Opět jsem dostal doporučení, že se mám držet dál od všech požárních alarmů. Doporučení jsem se držel, protože po třetí by mi to opravdu nemuselo projít.

Když jsem po 4 hodinách odešel z London Tower, ztratil jsem se na chvíli v metru. Pán na informacích mne poslal úplně špatným směrem. Měl jsem tak dost čas přemýšlet. Vzpomněl jsem si na hezkou větu, kterou mi kdysi napsala známá: „Někteří lidi mají zážitkovou agenturu, někteří lidé mají mne.“

The O2Vrátil jsem se do O2, trochu jsem se osvěžil a najedl. Nemohl jsem najít Kubu, takže jsem podnikl přejezd Temže v nově vybudované lanovce, která se jmenuje Emirates air line. Za skromných pár liber se můžete vydat na cca 15 minutovou projížďku přes Temži a zpět, přičemž se Vám naskytne nádherný výhled na stan O2 a London City. Vřele doporučuji. Stojí to za to.

Když jsem se po projížďce vrátil k O2 s cílem si konečně zajít na nějaké přednášky, u vstupu jsem si všiml lidí, kteří pochodují nahoru po vnějším plášti. Chvíli jsem je pozoroval a říkal si, proč tam nejsem já? Za pár minut se u vstupu seskupila další skupina. Neváhal jsem a naivně se šel zeptat, jestli se mohu přidat.

Samozřejmě, že nemohl, ale zjistil jsem podrobnosti. Opět, za slušný ranec liber (cca 33 liber šterlinků) můžete přejít celé O2 po vnějším plášti. Naštěstí, zákazníci O2 mají slevu. Nainstaloval jsem si anglickou aplikaci O2 pro slevy, nechal si vygenerovat kód a netrpělivě s ním utíkal k pokladně. Pro představu doporučuji toto video.

Dostal jsem se do skupiny, která přecházela O2 při západu slunce, ale příště půjdu spíše do té, které jde o půl hodiny dříve. Bezpečnostní školení na podobný výlet v ČR by stačilo s jedním podpisem na cáru papíru. V Anglii musíte papíry podepsat tři, shlédnout instruktážní video, vyslechnout přednášku instruktora a udělat kvíz, abyste věděli, jak si máte připnout karabinu k lanu. Z instruktážního videa jsem pochopil, že tady asi mají hodně turistů z USA, protože byl na úrovni české mateřské školky, tj. průměrného Američana.

Moje maličkost na vrcholu O2Ve skupině jsem byl první a úseky, na které jsme měli podle vedoucí skupiny 15 minut, jsem vyběhl asi za 1,5 minuty. Obtížnost nula nula nic. Vždycky jsem se posadil, kochal se výhledem a čekal na ostatní. Nahoře, uprostřed stanu, je plošina, kde máte 15–20 minut na focení v pozadí London City a opět kochání se výhledem. Průvodci vás ochotně vyfotí, pokud je o to požádáte. Většinou to jsou studenti a studentky, co to mají jako přivýdělek, jak mi prozradila ta má.

Zbytek večera jsem strávil v samotném O2. Zašel se podívat na dvě přednášky, které mne zajímaly. Z jedné vzešla i slušná investiční příležitost, ale nakonec jsem to přenechal svým anglickým kolegům – začínajícím investorům.

Sháněl jsem nabíječku pro beznadějně vyšťavený mobil. Externí Power banku mi někdo ukradl v Pavlově asi před měsícem, takže jsem měl pouze náhradní baterie, ale i ty byly už pomalu prázdné. V předsálí jsem potkal skupinku 4 Čechů – 2 páry, které si jely na Campus Party kvůli levnému výletu. Hráli jsme Bang! opodál místa, kde jsem si nabíjel mobil. Pak se k nám přidal i Kuba, kterého jsem konečně potkal, a vyměňovali jsme si zážitky z celého dne.

2013-09-04 13.50.06Příštího dne jsem zůstal aspoň na jednu Key note do viceprezidenta Googlu a přednášku od Marcuse Chowna, mého oblíbeného autora popularizačně naučné literatury. Za otázky jsme dostávali další SIM karty a lístky na říční dopravu, které se hodily, protože metro je v Londýně nechutně drahé. Večer jsem se šel podívat na Greenwiche – královské observatoře, kterou mi však zavřeli těsně před nosem. Z malé vyvýšeniny je krásný výhled, jenom byl zrovna opar. Ještě chvíli jsem se motal okolo a v přilehlých parcích a pak se vrátil do O2.

Opět jsem našel Kubu a opět jsem nabíjel mobil. Vyřešil jsem si problém s internetem, teda já ne, ale O2 guru mi ho vyřešil. S Kubou jsme v dlouhé chvíli klábosily o všem možném a plánovali příští den, který byl opět nabitý.

To chci domůPrvní zastávku si prosadil Kuba – Tate, galerii moderního umění. Doteď jsem rád, že jsem se nechal ukecat. Bylo to asi jedna z nejlepších návštěv v Londýně, kterou jsem tam měl. Většinou se modernímu umění vyhýbám, protože cákance barvy na plátně, knoflík přišitý uprostřed plátna nebo kus ořezaného dřeva mi je spíše k smíchu. V Tatu však měli velice zajímavé díla, na které je škoda slov, běžte se podívat sami, vstup je zdarma. 😉

Z Tatu jsme spěchali k Buckinghamskému paláci na výměnu stráží, což je, soudě podle těch davů, které tam okolo paláce byly, turisty vyhledávána atrakce. Realita je taková, že pokud nepřijde tak hodinu předem, tak Výměna strážíuvidíte tak prd. My přišli tak 5 min pozdě a viděli jsme stejné nezajímavé prd, jako 93 % ostatních lidí. Myslím, že se podívám příště na YouTube než se mačkat v tom davu lidí a smažit se na betonu v parném slunku před polednem. Ono to zase tak zajímavé není. Ono to vlastně zajímavé není vůbec. Nicméně Angličané umí velice dobře turistický marketing, takže… 🙂

S Kubou jsme pak zapadli na chvíli do parku sv. Jamese, odkud jsme naplánovali další návštěvu Hyde parku a Oxford street, kde jsme chtěli něco nakoupit. V Hyde parku jsme na nic moc zajímavého nenarazili, řečnici asi řečnili jinde a Oxford street byla trochu zklamáním. Je to sice vyhlášená ulice plná obchodů, v praxi je to taková Olympie jenom natažená do dlouhé, úzké nudle. Obchody a zboží se tady opakují a ty pověstné „levné a kvalitní“ věci tady také chyběly.

Katerdrála sv. PavlaSpravili jsme si chuť levně zakoupenými sendviči a napadlo nás, že bychom konečně mohli prubnout ten červený double decker. Tate jsme trochu uspěchali, takže po dlouhém luštění jízdních řádů autobusů (linky metra jsou podstatně jednodušší) jsme se vydali vstříc dlouhé a pomalé jízdě směrem ke katedrále sv. Pavla, kde jsme se jeden druhému málem ztratili. Přes most Milénium (ten O2 asi nekoupil) jsme se vrátili opět do Tatu, kde jsme omrkli to, co jsme předtím nestihli.

Střídavě jsem si s Kuby utahoval kvůli tomu, kvůli jeho zálibě v moderním umění a kvůli tomu, že má iPhone. Vždy, když jsem narazil na nějakou blbost, kterou tam měli, tak jsem požádal, aby mi vysvětlil, na co to vlastně koukám. Vždy mne poslal do háje, pak už rovnou do prdele. 🙂

Živá socha na nábřeží TemžeZ Tatu jsme prošli po velice živém nábřeží k Londýnskému oku a polemizovali, zda se necháme okrást o peníze při jeho návštěvě, ale neskutečně dlouhá fronta rozhodla za nás. Kuba se vrátil metrem do O2 a já se rozhodl pro noční romantiku – projížďku lodí po Temži.

Londýn v noci je z lodi mnohem zajímavější. Ve dne to nemá je to vcelku nezajímavé. Pokud se dobře oblečete, přetrpíte smrad z lodního motoru, tak se vám naskytne skvělá vyhlídka na dobře nasvícené atrakce Londýna. Tower bridge obzvlášť se mi v tu chvíli zdál podstatně atraktivnější než ve dne. Po návratu do O2 jsem už jenom zapadl mrtvý do stanu.Shard a Tower Bridge

Další den jsme s Kubou opět vyrazili společně, opět za uměním a kulturou, opět double deckerm a opět posilněni levně nakoupenými sendviči. Vzali jsme útokem muzejní čtvrť. Do centra jsme dojeli lodí, protože se mi nikdo neobtěžoval cvaknout lístek, takže jsme jeli na stejné lístky jako já včera. Kubovi jsem nakecal, že to bude úžasná projížďka a on mi naivka věřil.

Nejprve jsme se nená2013-09-06 14.30.40padně vloupali do Royal Albert hall, kde se připravoval nějaký koncert. Pak jsme vzali postupně útokem přírodovědné, technické (spíše vědecké) muzeum a muzeum Viktorie a Alberta, odkud jsme zamířili zkoumat double deckerem mumie do Britského muzea.

Přírodovědné muzeumPřírodovědné muzeum je spíše pro děti a vysokoškoláka moc nenadchne. Nejlepší je expozice dinosaurů. Vědecké/technické muzeum je na tom trochu lépe, ale obě dvě stojí za krátkou návštěvu, už jenom kvůli tomu, že vstup je zdarma. Naopak muzeum Viktorie a Alberta je docela ztráta času. Ne, že by tam nebylo co k vidění, právě naopak, je toho tam tolik, že kdybyste měli strávit 2 vteřiny pohledem na každou věc, která tam je, tak tam strávíte tak rok minimálně. Ten barák je totiž tak přecpaný exponáty, že mně z toho bylo mdlo. Byla to typická ukázka koloniálního hromadění majetku a plenění všeho možného i nemožného. Obdoba Louvre. Přílišná koncentrace uměleckých předmětu na jednom místě, že nikde jinde to pomalu nestojí za návštěvu (pokud zrovna mají co ukazovat) a tady toho je zase na člověka moc. Pamatuji si z toho všeho pouze zlatou lžičku v 2. patře a obří kamenné sloupy z období starého Řecka a Egypta. Tam jsem kroutil hlavou nad tím, proč to Britové vlastně kradli (ten 20 m vysoký, kulatý a vlastně úplně obyčejný sloup).

3000 let stará egyptská mumieZ Britského muzea nás zase vyhodili půl hodiny před zavíračkou, zrovna když jsme byli uprostřed nejzajímavější expozice muzea – sbírky Egyptských mumií. Tentokráte jsme v tom byli nevinně, prostě vás půl hodiny před zavíračkou naženou do centrální části muzea, kde je jenom obří obchod se suvenýry. Takže jsme ho s Kubou vzali útokem. Odešli jsme s kupou nesmyslů na motivu Rosettské desky, kterou jsme pořádně ani neviděli. Kuba si pořídil nový obal na iPhone a já měl nový cíl sarkastických vtípků, kterým navíc pomáhal on sám, když nahlas polemizoval, zda ten kryt neničí design. To jsem měl vždy na mále a kousal se do rtu, protože se to dalo přirovnat k tomu, jako kdybyste si z Ferrari odmontovali kapotu a připlácli na to něco z trabantu.

Londýnské okoKdyž jsme konečně odcházeli z Britského muzea, tak si myslím, že jsme si oba pořádně oddechli, že jsme ten závod s časem zvládli a ten náročný 10 hodinový den pokořili. Pěšky jsme se vrátili v dobré náladě na břeh Temže opět posilnění levně nakoupenými sendviči. Proplétali jsme se uličkami, sledovali místní, jak nasávají v pouličních barech a toužili se přidat. Za ten den jsme probrali vše možné od umění, přes ženy až po plány, co se životem. Už dlouho jsem nepotkal někoho tak chytrého a to ve všech směrech. Kuba je opravdu člověk, co má co říci a také to umí říci. Bez něj by Londýn byla těžká nuda.

Z nábřeží u Big Benu jsme lodí vyrazili lodí zpět do O2. Večer jsme opět hráli Bang! se skupinou Čechů a nabíjeli vše, co mělo baterku, abychom na zpáteční cestě neumřeli nudou. Jedné slečně se nelíbila kravata, kterou jsem pořídil Ivošovi. Přišla ji příšerná, naštěstí tomu vůbec nerozuměla. 😉

Jelikož jsme měli odjezd plánovaný na dobu před polednem, já i Kuba jsme naposled individuálně vyrazili na místa, která nás zaujala. On do Hyde parku a já zpět do Greenwich, kde jsem chtěl navštívit observatoř. Když jsem ale zjistil, že je tam ne zrovna malé vstupné, tak už mi s Londýnem opravdu došla trpělivost. Platit nějakých 10 liber šterlinků za to, abych mohl projít branou a vyfotit se s nápisem Meridian, tak na to bych se mohl…

Výhled od královské observatoře v GreenwitchNaštěstí, ten den bylo nebývale hezky a byly také skvělé rozptylové podmínky, takže jsem měl nádherný výhled na Královskou námořní akademii a London city. Už se těším, až si ho pověsím na zeď.

Kousek od nábřeží jsem utratil poslední libry za nějaké jídlo na cestu, lodí se vrátil k O2 (opět na stejný lístek), kde už se pomalu vše schylovalo k odjezdu. Po počátečních zmatcích s lidmi v autobuse, jsme se krátce před polednem vydali zpět do ČR. Cestou jsme s Kubou zkoukli a těžce zkritizovali zbylé díly Californication. I po těch mnoha dnech strávených spolu jsme si měli co říci. A když už si nebylo co říci, tak se stačilo rozhlédnout kolem po autobusu plných českých geeků a vždycky se bylo čemu zasmát.

Když jsme se v neděli ráno probrali, byli jsme už v ČR. Všichni jsme dostali od české O2 SIM karty s kreditem, což bylo od O2 nebývale milé. V Praze jsme řešili, jak se vlastně dostat do Brna a volba padla na vlak. Na Hlavním nádraží jsme vzali útokem Billu a nakoupili hromadu jídla, protože jsme byli oba dva značně vyhladovělí. Cestou do Brna jsme už jenom střídavě jedli a podřimovali.

Někdy po poledni jsme s Kubou loučili na Skácelce. Už si nevzpomínám, kde přesně mi řekl, že shání bydlení na nový semestr, ale navrhnul jsem mu, že by mohl zase zkusit Listovky. Ještě ten den jsem mrknul do systému a zjistil, že pokoj vedle mne je úplně prázdný. Poslal jsem to Kubovi, který mi obratem řekl, že do toho asi půjde (a taky že šel). 🙂 Ale o tom zase příště…

Tak to byla Campus Party v Londýně a příště už konečně The end 2013. 🙂

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

7 reakcí na Campus party 2013 aneb o Londýně, novém přátelství a terorismu

  1. Sedmi napsal:

    koukám, že jsi ten Londýn vzal opravdu důkladně 🙂 a nahoře v kopuli a na střeše katedrály jsi nebyl?

    • KUTlime napsal:

      Když v Evropě na středu kopule katedrály, tak jedině na sv. Petru v Římě. 😉 Myslím, že jsem se na to díval, ale ten pohled nic moc a hlavně měli tam zvláštní otevírací dobu, která se mi zrovna nehodila do plánu.

  2. KUTlime napsal:

    Aktualizováno – doplněny odkazy na fotky. WP to nějak zazdil. :-/

  3. Vendy napsal:

    Lásko, teď mě mrzí, že jsem tam nebyla s Tebou, musíme si bezpodmínečně zaletět do Londýna společně, aspoň na prodloužený víkend :-*

  4. Pingback: 2013 – The end | My space, my world.

  5. Pingback: Cestopis: Ukrajina – Cesta domů | My space, my world.

  6. Pingback: Víkend v Praze – Titanic, muzejní noc a bomba v metru | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s