2013 – The end

Rok se opět s rokem sešel. Je čas na další The end. Dlouho jsem přemýšlel, jak článek uvést. Mnohokrát jsem ho přepisoval, ale nic originálního mne nenapadlo. Uvařte si velký šálek kávy či čaje, máme před sebou dlouhé čtení. Snažil jsem se držet 1 strany A4/měsíc, ale občas (tj. vždy) mi to ujelo. Přeci jenom, rok 2013 byl pro mne ten nejlepší/nejzajímavější/nejulítlejší rok doposud. S článkem jsem se opravdu mazlil [více než 6 měsíců :-)], připisoval, mazal, opravoval, tak vzhůru do něj!

Leden

Uvězněn v Koreji, krátká návštěva v Japonsku, obvinění z pašování drog, prostě poklidný leden. Více zde.

Únor

Stále jsem trčel v Koreji, za zmínku stojí moje dobrodružství na Jeju islandu. Začal jsem si psát s Janou a s Pavlínou.

Březen

Tady je opravdu vhodné začít. Tam, kde jsem v podstatě své vyprávění v minulém článku The end skončil – Můj odjezd do Koreje.
Nebyl bych to já, kdyby můj odjezd z Koreje nebyl něco extra. V oficiální verzi jsem při meziletu z Pohangu do Soulu zažil turbulence, které zapříčinily zničení obrazovky notebooku. Neoficiálně víme, že se tomu tak stalo už o mnoho měsíců dříve při vstupu do Koreje, ale tehdy jsem si neopatřil potřebné papírování, takže jsem to musel udělat při odletu. Tento malý pojišťovací podvod se potom jemně protáhl cca na 3 měsíce. Jinak se mi nic zvláštního nestalo. Tedy v té oficiální verzi…
V té neoficiální verzi jsem samým nadšením z návratu domů a strachem z dlouhého letu, který mi v říjnu 2013 zrovna nesednul, nemohl dlouze usnout. Na poslední chvíli jsem ještě psal vyčerpávající email svému školiteli, protože za mne slíbil něco, co by bylo vhodné probrat se mnou. Jednalo se o problém s mým korejským šéfem, který se na poslední chvíli ukázal trochu sketa a kromě toho, že očekával, že v den svého odletu budu ještě v práci, pouze ji opustím dříve (reálně neproveditelné), tak svou neopatrností zničil USB flash disk, kde byla moje práce pro POSCO (korejská společnost, pro kterou jsem pracoval) za poslední 2 měsíce a chtěl po mně její náhradu během 2 hodin. To byly asi nejblbější momenty v roce 2013. Bylo to i horší, než když mne vyslýchali celníci při odletu do Japonska nebo později ve Vídni, ale tam zatím nejsme.
Někdy uprostřed noci se mi podařilo usnout. Bohužel jsem si nepohlídal správně budík. Mobil jsem si strčil pod polštář, který překvapivě dobře tlumil a z kómatu mne probudil až telefon z recepce o tom, že jsem měl před hodinou vyklidit pokoj. Mrknul jsem na hodinky a krve by se ve mne v tu chvíli nedořezal. Z 2 hodin, které jsem měl na přesun z letiště Gimpo, kam jsem přiletěl z Pohangu a kde jsem spal, na letiště Incheon, odkud mi letěl Airbus směr Evropa, tak se zkrátil na 50 min včetně balení. V tu chvíli by se i Carrie Bradshow mohla ode mne učit jak spěchat na letiště. Bleskově jsem se vypakoval z hotelu, prolétl kolem recepce, klíče jsem doslova hodil po recepčním a vydal se hledat taxi. Bohužel, večer jsem si neudělal průzkum kolem hotelu a tak jsem vylezl uprostřed čtvrti Gimpo, koukal odnikud nikam a marně hledal taxi. Jak na potvoru nikde žádné nejelo. Se zavazadly se navíc běhá. Naštěstí, Tomáš se asi za mne pomodlil a seslal mi jedinou věc, která mne mohla v tu chvíli zachránit – taxikáře, který byl ochoten za peníze udělat cokoliv.
Prvních pár minut jsme si vysvětlovali, kam vlastně jedeme. Řval jsem na něj pořád „Incheon, Incheon, Incheon!“, aby mu bylo jasné, že jsem se nespletl a opravdu potřebuji tam, protože tady po Gimpu se pohybuje spousty zmatených Američanů, kteří vlastně neví, odkud mají letět. Fiktivně jsem předstíral, že letím do Londýna, protože jsem tušil, že Vídeň mu nic neřekne, natož Praha. Vysvětlil jsem mu, že jestli nezvládne hodinu a půl dlouhou cestu mezi Gimpem a Icheonem za 40 minut, tak jsem v pěkném průšvihu a naopak, pokud to zvládne, dobře si vydělá. Když tohle pochopil, přísahal bych, že jsem viděl v jeho očích problesknout dolary, jako strýčkovi Skrblíkovi.
Nejvyšší povolená rychlost na dálnici v Koreji je 110 km/hod a jsou tu slušné pokuty za rychlost. Nikdy jsem neviděl nikoho jet více než 120 km/hod. Ani můj spásný taxikář to nevytáhl na více než 130 km/hod, ale za to jsme si to razili v napojovacích/odstavovavích/nouzových pruzích, předbíhali, jak jsme mohli i nemohli, jednou to dokonce střihnul v protisměru při nájezdu na jinou dálnici, protože jinak by se to muselo složitě objíždět, jak jsem z jeho posunků pochopil. Stihl to za 36 min a můj osud byl zachráněn nebo aspoň jsem si to myslel. Samozřejmě jsem vystoupil na opačném konci terminálu, než jsem měl odbavovací bránu a check-in. Hodil jsem zavazadla do vozíku a uháněl jsem hledat svého stopa směr Evropa. Když jsem úprkem poprvé vrážel svým vozíkem do jiného, měl jsem tendence za sebou řvát „Sorry!“. Když jsem bral útokem třetí vozík, už jsem ani nezpomalil. U check-inu mi samozřejmě řekli, že jdu pozdě, že je letadlo připraveno k odletu a že bla bla. Měli pořád blbé dotazy na moje zavazadlo, jestli tam něco nepašuji nebo jestli tam nemám spreje atd. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jet o kvůli incidentu na Gimpu, ale kdo ví… možná mi ten pán chtěl jenom pomoci. Osobně mne potom doprovodil až k letadlu. Byl jsem poslední, kdo vstupoval na palubu. Za mnou už zavírali dveře. Vlastně oni je pro mne i znova otvírali. 🙂
Let jsem snášel kupodivu dobře, úplně jinak než předtím. Množství filmů, procházky a vcelku dobrá úroveň 2. třídy Korean Air Lines dost pomohla. Jednu výtku si ovšem neodpustím. V době, kdy si do letadla nemůžete nést žádné tekutiny (já je tam tedy stejně měl), tak pouze na 2 láhve 150 ml vody, na které máte nárok, je docela málo. Naštěstí jako známý to pašerák drog se mi podařilo do letadla propašovat si PETku s vodou. Škoda jen, že celníci ve Vídni našli moje „vitamíny“ v batohu a já znova skončil v zadržovací cele.
Naštěstí to jenom na 2 hodiny, většinu času jsme vyplňovali nějaké papíry. Moje zavazadlo neprošlo celnicí na Incheonu, takže si ho proklepli až ve Vídni. Celý problém byl v tom, že jsem nechtěl nechat svoje draze nakoupené vitamíny v Koreji (jsou tam asi tak 4krát dražší než u nás a dal jsem do nich asi 6000,-) a na druhou stranu jsem neměl místo v batohu na poloprázdné lahvičky. Asi 6 druhů vitamínů jsem si sesypal do sáčku a pečlivě zabalil. Naštěstí, tentokráte jsem si pořídil fotku jednotlivých pilulek s originálními obaly. Fotka, spolu s očicháním psa a spolknutím pár tabletek vitamínu C celníkům stačilo, aby pochopili, že opravdu nejsem pašerák.
Když jsem se tedy konečně oficiálně ocitl v Evropě, skoro jsem měl po tom všech chuť políbit matičku zemi. Chodníky před Vídeňským letištěm ale nejsou moc hogofogo, takže jsem si to odpustil.
Cestou v autobuse SA jsem již spřádal plány, jak postupně udělám přepadovku všem svým známým a kolegům. První to schytala kolejbába.
Abych to trochu uvedl, všechny kolejbáby mne znají a já je. Před skoro půl rokem jsem se vypařil neznámo kam a nikomu jsem nic neřekl. Neskutečně je to sžíralo, že neví, kde jsem, a nemůžou šířit drby.
Přes vrátnici jsem se dostal nepozorován. Když jsem si chtěl dát sprchu, zapomněl jsem si vzít klíče, protože jsem na to nebyl zvyklý. V Koreji jsem měl elektronický zámek s číselným kódem, takže jsem si odvykl je s sebou nosit při odchodu z pokoje.
Zrovna když jsem si chtěl přivolat výtah, abych sjel dolů za kolejbábou, viděl jsem, jak šlape po schodech směrem ke mně. Když byla o jedno patro níže, přímo pode mnou, tak jsem na ní, hlasitě zavolal: „Jdete jako na zavolanou.“ Otočila se a viděla pohled, na který asi jen tak nezapomene. Oděn pouze v ručníku, s několika měsíčním plnovousem a hezky z podhledu. Chvíli jsem myslel, že ji budu křísit, naštěstí nebylo třeba.
Do práce jsem naklusal na pondělní poradu v masce, kterou jsem si přivezl, a nechal kolegy chvíli tápat, kdo přišel. Přivítali mne vlažně. Celý březen jsem tam nedělal nic jiného, než vyplňoval a mnohokrát předělával cesťák z Koreje, zprávu ze stáže, do které nebylo co napsat a něco, co jsem doufal, že mne nepotká, ale naštěstí potkalo a to bylo stěhování kanceláře. Ano, opět jsem se stěhoval. Sice ne celý pokoj, jako tradičně doma nebo v Koreji, ale jenom „kancelář“, ale i tak mi to dalo zabrat.
Deskovky u HonzyKamarádi z kolejí mne uviděli hned, Matěj byl první z nich. Spustil jsem smršť zážitků a vyprávění. Další kamarádi bohužel zjistili, že jsem zpět díky stalkeringu mého webu a osobního kalendáře, který tam mám vyvěšený. Bohužel se tak nepovedla přepadovka ve Favalu při noci s tématem pánský striptýz. I tak to byl super večer a bavil jsem se jako nikdy. Zlomil jsem barový stoleček, když jsem po něm přebíhal na pódium, abych udělal striptýz, jedné slečně v bezvědomí jsem načmáral na ruku své nepoužívané tel číslo a krátkou zprávou: „Bylo to skvělé, někdy zopakujeme, napiš. Franta“ Taky jsem tam sbalil 2 slečny – Gábinu a Stáňu, obě studentky pedagogiky 1. stupně ZŠ. Nebyly zrovna divoké, jak bych potřeboval, ale na učitelky 1. stupně nudné zrovna nebyly. Ta slečna se potom opravdu ozvala. Měla úplné okno, tak jsem ji „nakecal“ všechno možné, počínaje vášnivým sexem až po její nabídku společného bydlení. V poslední SMS mi slíbila, že už nikdy nebude pít. Tipuji, že ji to vydrželo tak měsíc.
Hned druhý den po příjezdu z Koreje jsem seděl v Rébiu s Janou, o pár dní později i s Pavlínou Skácelovou. Sešel jsem se ještě s 2 dalšími slečnami, ale u nich jsme po prvním rande oboustranně poznali, že dalšího rande netřeba. Ještě v březnu nabral můj vztah s Janou i Pavlínou fyzického rázu. Byl jsem k nim otevřený. Teda ne tak, že bych jim řekl o jejich vzájemné existenci (nicméně Pavlína vyzvídala), ale upřímně jsem jim řekl, že si chci být danou osobou jistý po všech stránkách, než půjdu do dalšího vztahu.
Někdy ke konci března se mi díky zapomenuté pecce z olivy rozpadl zub. Dost mne to sebralo, jelikož jich už mám málo díky sadistické zubařce na 1. stupni ZŠ, neschopné zubařce na 2. stupni ZŠ, která nedovedla pořádně zaplombovat zub a malé, asi 1,5 cm cystě, kterou 4 odborníci neviděli na rentgenu, i když byla očividná jako pasoucí se kráva uprostřed golfového hřiště,. Při následné prohlídce se ukázala rozsáhlá infekce zničeného zubu včetně toho vedle, takže reálně mi hrozilo, že ve svých 27 letech nebudu mít na jedné straně čím kousat. Úžasná představa.

Duben

Kostnice pod Jakubským kostelemŠkolení s agenturou EDUA group bylo naštěstí zrušeno. To bych v dubnu strávil více času v Praze, než v doma. Postupně mi rušili všechny ostatní školení kvůli nezájmu. O pár měsíců později EDUA group přejmenovali na ProfesIT, o dalších pár měsíců později zrušili ProfesIT i EDUA Group, která, tj. marketingovou značku, za vším stála agentura Tutor a o ještě dalších pár měsíců později mi přestali úplně psát a v tichosti, jednostranně zrušili se mnou spolupráci. Jak profesionální…
S Janou jsme byli na Lightshow 2013, pak v jedné z nejlepších kaváren v Brně, o den později s Pavlou v kostnici pod kostelem sv. Jakuba.
V druhém týdnu jsem podnikl s Janou a ostatními exkurzi na nejvyšší bod v Brně – střechu budovy A1, ještě předtím, než tam začne rekonstrukce. Opět jsem byl na Listování (opět skvělé). V práci jsem schytal školení ve Žďáru nad Sázavou v rámci partnerského projektu, ze kterého jsem zrovna radost neměl (tak trochu házení perel sviním) a opět jsem musel psát nějaký článek na konferenci, což mi začalo bytostně lézt na nervy. Pořád jsem byl tlačen psát abstrakty o výsledcích, které ještě nevznikly a o závěrech, které jsem ještě neučinil.

Další návštěva A1Týden na to jsem si střihnul bleskové školení v Ostravě. Z ničeho nic mi volalo neznámé číslo z Ostravy, ze kterého se vyklubala zoufalá paní z agentury KISS, která narychlo sháněla záskok za lektora AutoCADu. Řekla mi, ať si řeknu cenu (více takových klientů!!!), tak jsem si ji řekl a o 2 dny později školil. Bylo to velice hektické, prakticky ze dne na den jsem se musel vytratit z práce na 2 dny, připravit obsah, zajistit jízdu atd. Do Ostravy jsem dojel snad posledním možným vlakem a do teď si pamatuji, jak jsem si musel opatřit jídlo uprostřed noci.
Bylo mi jasné, že v té ušmudlané ubytovně, kde jsem bydlel (byla blízko místu školení) nic moc nedostanu, což se mi posléze potvrdilo. Ještě než jsem tam dojel, tak jsem zaskočil do Futurum, ale jelikož bylo po 22. hodině, tak jsem si tam mohl koupit leda tak prd. Naštěstí, tam stál opuštěný stánek se zmrzlinou. Byť ji normálně nejím, ale žaludek duel vyhrál. Zcela suverénně a s klidem jsem si odemkl dvířka stánku (byla tam jenom západka), položil si nový notebook, sundal si krosnu a zimní maskáčovou bundu, otevřel přihrádky se zmrzlinou, našel si kournout, narval si do něj několik kopečků zmrzliny, odložil si ji, zase všechno pozavíral, pozamykal, oblékl se, nasadil si bundu a krosnu a směle se zmrzlinou vykročil k východu. Čekal jsem, že mne tam už bude ostraha, aby mne zadržela, ale i ostraha už asi nepracovala.
Samozřejmě, když už jsem byl v Ostravě, tak jsem toho chtěl využít. Jak jsem psal v The end 2012, jedna z prvních cest v ČR povede za Beatou. Ač už není v Brně, je stále pro mne důležitou osobou. Za mnohé ji vděčím, o to více mne mrzelo, že jsem dárek z Koreje zapomněl v Brně.
Setkali jsme se v Mostech, protože to bylo pro ni nejjednodušší. Zašli jsme do jedné místní pizzerií, kde na naší návštěvu budou dlouho vzpomínat. Vyprávěl jsem ji o svých příhodách na cestách a ona mi zase o svých trampotách v zaměstnání. Bylo strašně fajn ji zase vidět a slyšel zase něco jiného. Škoda jen, že se nevidíme častěji.
Třetí týden v dubnu jsme s Janou vyrazili na víkend do Prahy na koncert Ellie Goulding, kterou už nějaký ten rok poslouchám. Pro Janu to byla (a asi stále je) naprosto srdeční záležitost. Chvílemi byla až moc dětinská, když přišla řeč na ni. Kdo by ale odmítl víkend v Praze s atraktivní zrzkou, když jsme navíc bydleli 3 min od Staromáku a ještě k tomu zdarma? V sobotu nám sice nevyšlo počasí a bylo sychravo, ale nedělní výlet na Petřínskou rozhlednu, Pražský hrad, Jelení příkop, Hradčany atd. byl opravdu skvělý. Jenom jsme to trochu přepískli a já šel do Sasazu utahaný jako kotě. Samotný koncert za moc nestál, hlavně kvůli ozvučení.
Jana byla spokojená, já se vracel s rozporuplnými pocity. Cestou tam i zpět jsem využíval nového způsobu, jak se vybavit mobilním internetem – promo SIM karty od O2, kde platím asi 20 kč za 3 GB dat/měsíc. Aplikace Fare bandit se ukázala být jako slušná pomůcka jak ušetřit a SIMka si na sebe rychle vydělala.
Po koncertě jsme se s Janou trochu chytli. Oba jsme měli jiný názor na to, jak bychom měli strávit zbytek noci. Z koncertu jsme došli až po půlnoci a vstávali jsme asi ve 4 ráno, kvůli tomu, abych dojel na 8 do práce. Ona chtěla hodiny vášnivého sexu a já chtěl spát. Ta práce hlavou moc nejde, když se nevyspím a je to pak jenom ztracený čas. Bohužel, prakticky žádná moje partnerka pro tohle neměla moc pochopení.
Celkově se náš vztah s Janou začínal rychle ubírat směrem, kam jsem se ještě nechtěl ubrat. Věděl jsem, že je ještě brzo na to, abych se vázal, protože mám před sebou aklimatizaci a hlavně psaní dizertace. Tohle se moc se vztahem skloubit nedá. Leč osud tomu chtěl jinak.
Do toho všeho se připletla Pavla, kde to taktéž nabralo jiný směr, než jsem původně čekal. Sice jsme spolu často a rádi vášnivě řádili, už v tom bylo cítit trochu víc, než jsem chtěl. Dvojí vztah byl logisticky velice náročný.
Velikonoce jsem strávil v poklidu doma, zachraňováním světa v Crysis 2 s novou grafickou kartou, protože stará mi vypověděla službu.
Aby toho nebylo málo, vyzkoušel jsem zajít ještě na rande s Petrou, o které si toho už moc nepamatuji. Abych pravdu řekl, k té poznámce se jménem v myšlenkové mapě už nedokážu přiřadit vůbec nic.
Květnové ránoNaopak k Soni si toho vzpomenu dost. Na první pohled zajímavá slečna, ale která se mnou šla na rande jenom kvůli tomu, že měla cestu do Brna. Ač jsem stál o to ji poznat více, docela jsem nepochopil systém toho, že se chci seznámit s klukem z Brna, když do Brna vlastně vůbec nejezdím a během nějakých 3 měsíců, co jsme si občas napsali, tak tam byla pouze jednou. Co už… pokud vím, záhy si někoho našla.
S numerickými metodami a jejich programováním jsem ten rok měl jenom potíž. Sice obecným bakalářům napsali povinně (a nesmyslně) nový předmět Numerické metody II., které jsou ještě těžší a oni v tom úplně plavou. Já s tím měl sice dost povinností navíc, protože jsem nemohl těžit.
PrahaO týden později jsem byl v Praze opět, tentokráte na 1. ročníku GTD konference. Pro mne byla trochu zklamáním, a kdybych ji platit ze svého, tak bych hodně tloukl hlavou do zdi. Své pocity z ní jsem shrnul v tomto článku.
Když už nic, měl jsem možnost zase navštívit Janu Jihlavcovou, zahrát si s ní squash na Strahově a ochutnat krásu strahovských kolejí. Skvěle jsme si s ní a její kamarádkou pokecali na Petříně, ve stejnojmenné hospodě. Ten večer jsme se ještě vloupali na Strahovský stadion a koukali z něj na Prahu. Mezi těmi všemi odpadky, střepy a dráty ze železobetonu to byla romantika až za hrob. 🙂 Brzo ráno jsem utíkal na vlak do Brna, abych stihl výlet na kole s Petrem Olšou. Bohužel jsem u ní nechal mačkátko, které jsem si přivezl z Koreje a ač mi slíbila, že mi ho pošle, i rok poté ho stále nemám.
Ztraceni v leseNejprve jsem litoval, že jsem nezůstal v Praze déle, ale na kolech se sešla zajímavá parta lidí a byla to super akce se vším všudy, včetně bloudění (byť jsme všichni byli inženýři a každý měl min. 1 GPSku), oprav kol v terénu pomocí všeho možného i nemožného atd.
Ač jsem si celý duben říkal, že změna je život, ale pořád jsem nemohl dostat z hlavy Markétu. Vždy, když jsem jel za Pavlou, tak jsem zpozorněl, jestli ji náhodou někde nepotkám.Květen
Máj, lásky čas. Celý 1. máj jsem strávil u Jany doma, v Křižanovicích. Přespal jsem u Pavly a od ní jel přímo za Janou. V šalině jsem narazil na zajímavou slečnu, která si luštila příkazy UNIXu. Tak jsem ji oslovil a byla velice komunikativní a milá. Dal jsem ji vizitku a doufal, že se ozve. Neozvala, po několika týdnech jsem si ji musel najít sám.
Jana mi ukázala svou vísku, poznal jsem její rodinu a já věděl, že jsem to opět vzal za špatný konec. Čím dál tím více jsem si uvědomoval, že si v některých věcech hodně nerozumíme. Ne ve smyslu toho, že bychom měli jiný názor, ale opravdu mně dalo moc práce ji vysvětlit, co cítím a naopak já se velice obtížně vciťoval do ní a chápal její pocity. Ale byla to má chyba. Ignoroval jsem to, co jsem si vytyčil – najít si samostatnou, atraktivní, vášnivou dívku, která bude mít vyřešené partnerské vztahy z minula a bude bydlet blízko. Naopak nebude mít psa, nebude toužit po princi na bílém koni a stojí nohami na zemi. Jana sice je atraktivní a hodně (opravdu hodně) vášnivá, ale po dojíždění jsem netoužil, o samostatnosti nemohla být řeč a měla navíc velkého psa. Popojedem…
Absolvoval jsem svou první prohlídku městského bytu. Děs a hrůza. Brzy jsem pochopil, jak to s městskými byty chodí. Do veřejné nabídky se dostanou zrovna ty, které se hodí. Pak městu darujete 200-300 tisíc, abyste bydleli v regulovaném nájemném, které se Vám vyplatí až tak za 15 let. Za dalších 15 let už ne. Byt do OV nedostanete, až na výjimky v podobě zdemolovaných bytů od feťáků a alkoholiků, které na vlastní náklady musíte opravit. Pak možná (opravdu možná) budete mít možnost si byt převést do OV.
Závěry z další prohlídky u zubaře byly nejasné, pouze jsem vyhodil spousty peněz za ošetření, které bylo neúčinné/zbytečné.
Čokovoko na Majálesu 2013Na Majáles, který byl tentokráte na BVV, jsem šel opět sám. Ten den jsem měl opět školení ve Žďáru a opět – házení perel sviním. Vždy jsem měl žďárskou průmyslovku zafixovanou jako top v ČR, co se týče 3D konstruování, ale opak je pravdou. Nachytal jsem je poměrně jednoduchým příkladem. Při dumání o kvalitě školství a jeho efektivitě, mne braly až deprese. Cestou zpět do Brna jsem si myslel, že mám negativní pohled na věc. Sice mi pořád někdo vyčítal, že jsem příliš kritický, ale na těch samých lidech vidím, že mám pravdu. Jediný rozdíl je, že já mám tu sílu se nahlas ozvat. Až věci, společnost, akce a lidé začnou fungovat, jak velí 2 základní principy – princip zdravého rozumu a princip minimalismu, tak i já změním životní postoj v optimismus. Ale to jsem utekl od Majálesu.
Stihl jsem ho tak tak. Nejprve jsem si střihl sprint na vlak ve Žďáru, který jsem prý nemohl stihnout (stihl i s minutovou rezervou), pak si dal další honičku s MHD v Brně, abych prolétl pokojem jak ruka zlatokopky pánskou peněženkou a utíkal směr BVV. Ivoš měl jiný výběr kapel, Jana na Majáles nešla a tak jsem byl na něm opět sám. V průběhu večera se za mnou párkrát zastavila Pavla, což bylo strašně zvláštní. Vyhledávala moji společnost, což jsem u vztahu, který byl založen na nezřízeném sexu, nečekal. Svého bývalého přítele, se kterým tam byla, maskovala za kamaráda.
Majáles se celkově povedl, přemístění na BVV mu pomohlo. Atmosféra tu byla skvělá a některé kapely předvedly opravdu dobrý výkon (Kryštof). Naopak jsem pochopil, proč Tomáše Kluse nevzali do Superstar. Fyzicky na zpěv nemá. Byť s velkou pokorou a zajímavými texty, jeho hlas se dobře neposlouchá. Zvláště na živo a zvláště, když už je po nějakém tom koncertu. To potom skoro nemůže mluvit, natož zpívat. Naopak Čokovoko bylo opět skvělé, navíc jsem zakopal o jiný, extrémistický hudební subjekt – Midi lidi.
Dále se mi v květnu podařilo opět ztratit mobil. Můj stařičký, mnohokrát přeinstalovaný (tj. mnohokrát transformovaný těžítko a zpět) Galaxy Note cítil potřebu se podívat jinam. Při in-line jízdě na stezce Rondo-Olympie, kde jsem mimochodem potkal poprvé od návratu do ČR Markétu (jenom jsem o tom nevěděl), tak jsem ho někde vytrousil. Ačkoliv jsem měl nainstalovaný AndroidLost, neměl jsem na mobilu internet a neměl jsem aktivovaný SMS režim, takže jsem nemohl telefon lokalizovat. Když jsem ho viděl na posled, měl 83 % baterky a ještě 12 dní potom jsem se na něj mohl dovolat. Ivoš, Matěj i Smejky z toho měli náramnou legraci. Já ve skutečnosti chtěl prorazit hlavou zeď.
Pořád jsme si lámali hlavou, co se s ním mohlo stát. Mohl spadnout do trávy 2 metry od chodníku, kde by nebyl vidět. Jenže, v pátek, 2 dny potom jsem celou stezku prošel s neustálým voláním na mobil. Cestou zpět už byla tma, hustě pršelo a byla příšerná zima (já měl jenom tričko), což mělo 2 efekty – jednak mi ten telefon už byl vcelku lhostejný. Už jsem chtěl jenom dojít do domů, do tepla. Druhý efekt byl v tom, že jsem opravdu nechápal, jak to ten telefon mohl přežít. Dokonce jsem u jednoho obědového setkání s Ondřejem řešil, že bych si od jeho kamaráda půjčil detektor kovů a zkusil s ním mobil najít. Nakonec toho sešlo. Kdyby byl venku, teploty několik °C, déšť – to už nemohl přežít. Navíc jsem na něj tak dohromady 2-3 hodiny volal a prozváněl. Což mne vedlo k druhé variantě, někdo ho musel najít. Ale proč to nezvedal? Proč telefon nevypnul? Proč do něj nedal jinou SIM kartu, ze které by mi hned přišla SMS? A proč jsem se na něj pořád mohl dovolat? To se dozvíte za chvíli, popojedem…
S Janou a Pavlou se to začalo hodně komplikovat. Je těžké vysvětlit jedné milence, že musíte jet uprostřed noci domů, aby u vás mohla druhá milenka, o které tvrdíte, že neexistuje. Takových situací bylo v květnu hned několik. Zpětně se divím, že jsem z toho vyvázl živý.
Jana po METALuO pár dní později jsem opět navštívil konferenci METAL, abych si poslech cca jednu zajímavou přednášku z celé třídenní konference, potkal známé z Ostravy, s Pavlou zašel na společenský večer a Ivošem a Janou zašli na galavečer u švédských stolů. Hrozně jsem se tam přecpal. Konferenční turistika a zdravý životní styl nejde moc dohromady. Na galavečeru jsem potkal i své kolegy včetně vedoucího, kteří seděli u jednoho stolu. V tu chvíli jsem trochu zmrznul, protože mi bleskla hlavou Portorož a den mých narozenin před necelým rokem, kdy jsem byl u stolu nadbytečný a neměli pro mne místo. S Tomášem, se kterým sdílím kancelář, a jeho památné věty: „Tak dělej nějaký opravdový výzkum!“, kterou pronesl na konci dubna, jsem si neměl už co říci. Od první chvíle mi bylo jasné, že mne moc nemusí. Nikdy mi do očí neřekl proč. Vždycky jenom sklopil pohled a něco si zahuhňal pod nosem. Asi jsem ho na začátku až příliš otravoval, protože jsem potřeboval pomoci s ANSYSem, možná neměl rád můj způsob života, možná kvůli tomu, že je stejně starý jako já a stále panic, kdo ví… Raudy měl ke mně vždycky chladný a předpojatý vztah, Martinovi chybí schopnost naslouchat a Ilya je prostě Ilya. Slušně jsem pozdravil a vydal se úplně opačný konec sálu, který byl naštěstí dostatečně velký. Ten večer už jsem se moc nebavil. Ještě jsem viděl Raudyho jak někoho hledá, ale já dobře zašitý (pokud hledal mne).
V květnu jsem se také dozvěděl, že SPUL na Listovkách padá kvůli jejich rekonstrukci. Hledal jsem alternativy v podobě komerčního pronájmu prostor v budově, nakonec jsem oslovil i sousední archív VUT. Tam mi nakonec místo přislíbili (poetický název – zádveří), ale já se rozhodl věc nekomplikovat a zkomplikovat si ji ještě více, viz příští měsíc. Jinými slovy, SPUL se v roce 2013 nerealizoval, protože by se nevybralo dost na nájem zádveří, což se mi nakonec potvrdilo.
Dlouho jsem přemýšlel, s kým půjdu na Muzejní noc 2013. Nenápadně jsem si oťukl Janu i Pavlu. Pavla naštěstí řekla, že se mnou nepůjde, už ani nevím proč. S Janou jsme si to celkem užili. Janu už jsem předtím protáhl do Technického muzea skrze METAL, takže jsme dali přednost klasickému umění a sbírkám. Motali jsme se v centru a vrchol pro nás bylo Listování v knihovně Jiřího Mahena. Ač muzejní noc v Brně je za zenitem, docela jsme si to užili. No minimálně tu část noci po ní, která byla taky dlouhá, vášnivá a náročná. Zrzky jsou opravdu vášnivé stvoření. 😉 Nejhorší na tom bylo to, že druhý mne čekalo to samé s Pavlou. Jak se mi to všechno dařilo fyzicky zvládat je mi dodnes záhadou. Možná kvůli tomu, že jsem vůbec nechodil pravidelně cvičit, protože posilovna byla stále ještě zavřená a já byl líný chodit někam jinam než do Machiny. Kdo ví…
Ke konci května nám opět v Brně začalo Ignis Brunensis 2013. Asi nemusím říkat, že to bylo opět dilema v tom s kým jít. Janě naštěstí začalo zkouškové, takže se věc docela zjednodušila. Celkově jsem Janě řekl, aby se více soustředila na školu než na nás. Tak jsem to měl udělat i já s dizertací, ale tehdy jsem byl ještě v některých věcech tele. Jana, tím pádem, byla na pozadí, bohužel mně prdlo v kouli a začal jsem o Pavle přemýšlet jinak než jenom o vztahu založeném na příležitostném sexu. Jak píšu… byl jsem tele.
Znova jsem navštívil zubaře a konečně jsme se někam posunuli (umřel mi jeden zub). Taky jsem se rozhodl otestovat své mužství. Vybral jsem si kliniku, která měla nejštědřejší příspěvek za dárcovství spermatu a vzpomínám si jako by to bylo včera, když jsem s vidinou dolarů v očích vcházel do dvora domu v Pisárkách. A taky si moc dobře vzpomínám, jak jsem o 20 min později zklamaný odcházel. Byla to zajímavá zkušenost. Když jsem viděl tu místnost, ve které muži mají vykonat svou potřebu do kelímku, tak jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo se na patě otočit. Na to, že ten dům a všechno v něm muselo stát desítky miliónů, tak v této přijímací místnost to dosti odbyli.
Byl v ní nepohodlný gauč, židle a stolek s televizí. Na něm byla 2 stará DVD s erotickou tématikou, která by snad zabrala u 13letého puberťáka. Dále pár časopisů, které to už asi hooooodně zažily. Byly několik let staré, potrhané, místy často vlnité (jako kdyby nasákly nějakou tekutinou), na některých byly skvrny (nemyslím si, že od toho, co si myslíte, ale ty tam byly určitě také) a vůbec – celkově mi to dalo dojem: „Zkus to, možná Ti to pude, my tady toho máme stejně litry a nevíme, co s tím.“ Přemýšlel jsem, jak často tu místnost uklízejí. Důstojnost se tady podávala po kapkách.
Krátce na to jsem se konečně potkal s Lucií F. na přednášce a promítání nového filmu Heleny Třeštíkové. Její časosběrné dokumenty jsou bravurní a jsem rád, že i já mohu přispět do tohoto žánru. Probral jsem s Lucií skvělou knížku, kterou mi dala před odjezdem do Koreje, život a tak vůbec.
V samotném závěru května se toho semlelo tolik, že nevím, kde začít. Navštívil jsem zajímavý seminář o zbrojních zakázkách v ČR v CALS, kde jsem pochopil, proč, slovy Romana Passera, který mi to řekl, když jsem se ho na to osobně zeptal, je armáda ČR 2. největší dírou na peníze, hned po energetice.
Opět se mi ozval Jan Jurdin, jestli se nechceme potkat, ale bohužel se z něho stal člověk, který je natolik spjatý s multilevel marketingem, že kvůli němu ani neví, co to znamená osobní přátelství. Opět mne chtěl seznámit s dalším, už asi čtvrtým, zaručeně super projektem, který bude stroj na peníze. Snažil jsem se přátelsky konverzovat, ale pořád jsme se točili v kruzích. Honza se už neumí bavit o ničem jiném, než o penězích a ženských. Tak jsem se na rovinu zeptal: „Když máš tolik strojů na peníze, kolik máš na účtu a s kolika ženami si spal za poslední rok? (pozn. To jsou jeho hodnoty, které uznává.) Zeptal jsem se čistě kvůli tomu, abych mu ukázal, kam ho ty projekty zavedly. A přesně tam, kam jsem si myslel – na účtu byl v mínusu a ženami taky žádná sláva. Konfrontoval jsem ho s mými poměry a s tím, že projekt PhD studium taky není zrovna špatná záležitost ani finančně ani společensky. S hořkou pachutí v hlavě jsem z dané schůzky vystřelil jak důchodci ve čtvrtek ráno na akce do Intersparu. Mířil jsem na poslední přednášku v MZK, kde jsem při odchodu zakopl o jakýsi mobil.
Jelikož jsem stále postrádal ten svůj, rozhodl jsem se ho sám aktivně vrátit majiteli. Zavolal jsem na kontakt „Mamka“ a nahlásil ztrátu. O den později byl mobil zpět u svého majitele a já bohatší o láhev bílého vína.
Asi karma tomu chtěla a já o den později dostal velice zajímavý email a posléze i zprávu. Někdo do mého mobilu strčil svou SIM kartu a já o tom dostal hlášení. Dříve, než jsem to ale stačil prověřit, přečetl jsem si email od Veroniky, který mi psala, že má asi můj mobil. Byť to bylo po 23 hodině, ještě ten večer jsem se vydal na druhý konec Brna vyzvednout si telefon. Dostal se totiž k babičce Veroniky, která dlouho nevěděla, co s ním. Pak ho po několika týdnech vybitý dala Veronice, která se do něj nemohla dostat, ale naštěstí na displeji mi vždy svítí moje jméno a email, takže se mi ozvala, jakmile ho nabila a zapnula. Co nejupřímněji jsem ji poděkoval a poslal láhev vína dále. Tímto ji ještě jednou děkuji.

Červen

I letos jsem navštívil Android Roadshow. Letos byla delší, bohatší a bez afterparty. Celkově by to bylo nudné odpoledne, kdybych tam nepotkal Kubu. O tom jsem psal již v tomto článku. Krátce na to jsem odjel do Jeseníku za Honzou a Lenkou.
Honza a Lenka na Čertových kamenechByl to příjemný relax. S rodiči od Honzy jsem si skvěle probral co nového a jsou jeden z důvodů, proč do Jeseníku rád jezdím. V Brně se tak dobře nevyspím, jako v Jeseníku. Praděd nám opět nevyšel, místo toho jsme šli aspoň do sauny a do jeskyně Na pomezí, kde jsem málem uškrtil průvodce kvůli jeho přednesu. Naši skupinu si spletl s mateřskou školkou a já z něho opravdu rostl. V sauně jsem potkal sám sebe tak za 30 let, tzn. lázeňského šviháka – pána, tak okolo 50–60, který se o sebe stará a i v pokročilém věku mu nečiní problém prohánět dámy jako za mlada.
Čertovy kameny jsme pokořili společně, ale na rozhlednu Zlatý chlum jsem vyšplhal sám. Shora jsem koukal na Honzu a Lenku, fotil okolí a přemýšlel, kam se náš život ubírá.

Výhled ze Suchého vrchuUž v květnu jsem si všimnul jedné věci u Lenči, když se ji zeptal na Honzu. On sám mi nic tehdy v Jeseníku nereklamoval, ale já už tušil, kam věci spějí. Horší bylo, že jsem s tím, nemohl nic udělat. Tedy aspoň jsem nevěděl jak. Na jednu stranu jsou Honza i Lenča mými dobrými přáteli, na druhou stranu, jejich vztah je jejich věc a neměl bych právo se jim do toho míchat.
Z Jeseníku jsme s Lenkou frčeli zpět do Brna, ona tuším kvůli škole a já kvůli ohňostroji a Janě, se kterou jsem tam měl jít. V poznámkách k červnu jsem si napsal, že jsme měli zajímavý rozhovor, ale už jsem si nepoznamenal nic víc. Budu muset popřemýšlet nad systémem svých poznámek.
V červnu jsem si také sáhnul na své lektorské dno. Na školení se mi objevil Tomáš Havránek – snad největší hňup, kterého jsem tam kdy měl. Shodli se na tom i ostatní účastníci školení. Lidé mi často vyčítají to, že jsem netaktní a nevychovaný. Zvláště Markéta si kvůli tomu ráda do mě střelila. (Pozn. z doby dopisování článku: Sloveso „střelila“ je teď více než trefné a úsměvné, ale o tom více až v The end 2014.) Ono to je těžké, když musíte často házet perly sviním a ještě se u toho chovat, jakože Vám to nevadí nebo že to nevidíte. V roce 2013 jsem měl často školení, které bylo plno lidí, kteří tam byli z povinnosti nebo jenom kvůli tomu, že je zdarma. Neskutečně mne to vyčerpávalo v několika rovinách. Jednak jsem nechtěl slevit z kvality svých školení (vždy se tam našel někdo, koho to aspoň trochu zajímalo) a také jsem musel myslet na to, že v tom nejsem sám. Proto je pro mne těžké být tzn. „taktní“ i před cizími lidmi, když se sejdeme na deskovky nebo si jdeme sednout do hospody. Už na to prostě nemám, abych se i tam přetvařoval a choval se, jako bych měl v prdeli pravítko. Pořád zastávám názor, kdybychom si otevřeně říkali všechno a vždy, naše citlivá ega by brzy otupěla a žilo by se nám lépe.
Což mne přivádí opět k Tomáši Havránkovi. Byl to hňup už od pohledu a jeho všetečné otázky, které se ani netýkaly Inventoru, mne posílaly do kolen. Asi bych to vůbec neměl psát, ale je mi to už putna. Na školení COMSOLu v práci jsem si uvědomil, že jsem dobrý lektor. Ne kvůli tomu, že bych byl, kdo ví jak dobrý, ale jenom proto, že ti ostatní jsou tak špatní. Já, navíc, umím školit i rozdílové školení Inventoru bez patřičné verze Inventoru. 🙂 🙂 🙂
Možná kvůli tomu, že jsem byl strašně vyčerpaný ze školení, jsem se pohádal s Pavlou. Zase jsem si nepoznamenal, co bylo důvod sporu, ale matně si vzpomínám, že to bylo kvůli tomu, že jsme každý asi chtěli od našeho vztahu něco jiného. Ale nebyl moc času to řešit, razil jsem pryč z ČR do Benátek (ne těch nad Jizerou). Ještě před tím jsem konečně zašel „na jedno“ s Milanem Bumbálkem, kdy jsme se na tom domlouvali asi 2 roky. Zapadli jsme do čajovny na Svoboďáku a obstojně probrali život. Po dlouhé době příjemný rozhovor o ničem vážném, který však stál za to.
Na jeden ohňostroj jsem zašel s jednou holčinou jménem Elena Horáková, co se mi ozvala před několika měsíci na inzerát. Už tehdy mi mělo být jasné, když trvá několik měsíců se domluvit na první schůzce, tak to asi nebude žádná hitparáda. Realita naprosto předčila mé očekávání. Studentka politických a obraných studií na FSS MU, tj. budoucí pracák, má vizi, že bude ministryní obrany. Když mi to oznámila, málem jsem vyprskl smíchy. Pak jsem si vzpomněl na Karolínu Peak a uvědomil si, že v ČR je možné vše. I když tady není problém to, že je žena nebo to, že neví vůbec nic o obraně, viz dále. Otázkou co bude dělat potom (až padne vláda, po konci volebního období) jsem ji ani netrápil.
Pražský cirkus v BenátkáchElena je symbol dokonalé jednoduchosti. Vizuálně přitažlivá do chvíle, kdy otevře pusu. Odpolední plkání v senátu je v kontrastu s jejím slovním (a myšlenkovým) projevem strhující vědecká přednáška. Naprosto plochá osobnost schopná pouze řídkého slovního průjmu. Když mi někdo řekne 2D rozměr, tak si vybavím jí. Pojďme radši k Benátkám…
Chtěl jsem se tam podívat už dlouho a konference Rolling mi k tomu poskytla příležitost. Raudy se sice na mně trochu vozil kvůli kvalitě článku. Chápu, proč to dělal. Smutné je, že jeho snahu sráželi spíše ostatní, co tam byli. Během konference jsem se do Benátek podíval celkově 2krát a přiznám se, že jsem byl trochu zklamaný. O tom už jsem ale psal zde.

Pohled na BenátkyBenátky jsou malé, a pokud tam zrovna není Bienále, tak za jeden delší den projdete vše, co je tam pro turistu zajímavé.
Baťův obchod v BenátkáchPo konferenci jsme využili toho, že jsme už byli v Itálii a že jsme výzkumníci s pružnou pracovní dobou. Vzali jsme si na zbytek týdne volno a strávili několik dní v přímořském letovisku kousek od Benátek. Za pár tisícovek jsem tak měl super dovolenou v Itálii, včetně jídla, ubytování a cesty. Se zábavou to bylo už ale horší. Kotrč ani Tomáš (viz výše) mne moc nemusí, takže žádná velká hitparáda se nekonala. Letovisko to bylo vcelku nudné a jediné Češky, které jsem našel, byl výlet ZŠ 4 km od našeho hotelu.
Slečny ze české ZŠKrásný západ slunce v úzkých uličkách BenátekJá celkově nejsem dovolenkový typ. Rychle se spálím a celodenní lenošení na pláži, když vím, kolik mne čeká ještě práce, není moc pro mne. Nedokážu se moc uvolnit. Na druhou stranu, nikdy jsem to pořádně nezkusil. V Itálii jsem dospěl k tomu, že vyvalit se na celý den s dobrou knihou (samozřejmě SVOX), koukat na moře a dřímat u toho není špatné. A to bylo prakticky vše, co jsme tam dělali.
Taktéž jsem konečně opět vyrazil na Orlici, jelikož jsem Janě (tehdy ještě Bernátové) dal jasné instrukce o tom, že se mi má určitě ozvat. Byla to šílená akce. Do lodi jsem šel s Ivošem, za kterým jsem dojel do Chrudimi. Ukázal mi, kde bydlí, svoji rodinu, auto atd. Bylo pro hodně zajímavé ho poznat po těch letech, co spolu bydlíme i z jiné stránky. Když jsme dojeli za Janou a Radkem na chatu, byla zábava v plném proudu. Přidali jsme se k badmintonu, na který jsem se těšil, jenom škoda, že jsem si nevzal repelent. Jana nám rozdala dárky – svatební oznámení. 🙂 Tak aspoň někdo.
Radek a RomanVečer dorazily Zuzka s Radkou, která opět pekla veselé koláčky, letos teda muffiny. Z těch se sjeli prakticky všichni, kdo měl tu odvahu je zkusit. Ivoš si dal nejprve jeden, ale „prý“ mu nic nebylo, tak si dal ještě jeden. Ono to chvíli trvá, než to projde trávicím traktem, jak vzápětí zjistil. Na konci jsme u ohně skončili jenom čtyři – já, Roman, už si nevzpomínám a Ivoš. Posledně jmenovaný brzo odpadl, když se koláčky dostaly do tenkého střeva. Roman chrlil vtipné historky, z jeho života opilce, které byly proložené blábolením z muffinů. Smíchy jsem dostával křeče do břicha. Po hodině jsem to také zabalil. Ivo i já jsme si lehli do trávy na dvorek, pod širým nebem. Tak ve 3 ráno mne probudila voda, co mi hustě kapala na hlavu. Sbalil jsem spacák a Ivoše a zdrhnul do stodoly. Tohle se mi stane snad pokaždé, co spím pod širákem.
Příprava lodíDruhý den jsme vyrazili po klasické trase – z Kostelce, do Týniště a druhý den do Třebechovic (vše s přívlastkem nad, pod Orlicí nebo Orebem). V Týništi jsem zapředl dlouhý rozhovor s Ivošem i Janou na téma život, budoucnost a vztahy. Ivoš mi vyprávěl o Nikki, já o Markétě a studiu, Jana o Radkovi a práci. Bylo fajn si s ní zase po dlouhé době promluvit a věřím, že i pro ni. Radkou a Zuzkou jsme dali trochu řeč až samotném konci, kdy mne vezly do Pardubic na vlak. Moc jsme si toho nestihly říci, ale holky mne na konci jejich období na Listovkách moc nemusely, tak aspoň něco.
Tropy uhodily na ČRV polovině června na ČR uhodila vlna veder, což byl další důvod proč nedělat dizertaci. To prostě nešlo. Když máte v kanceláři 30 a více °C, tak zkuste sedět u 3 monitorů a něco do nich ťukat. Místo toho jsem práci vehementně blokoval a radši s Pavlou a později i Lucií F. chodil na nudapláž na přehradu. Tehdy jsem viděl Lucii naposled. 😦
Dobře si vzpomínám si na první letní den. Bylo vedro, já nemohl spát a probudil se dávno před východem slunce. Sedl jsem si k počítači a počkal, až se slunce objeví nad lomem Hády. Byl to mne spirituální zážitek.
18. stěhováníV samotném konci června jsem se opět musel stěhovat. Tentokráte na Palačák. Hodně lidí mne zklamalo, že se na mne vybodlo, ale teď si už pamatuji jenom ty lidi, kteří mi ochotně pomohli – Pavla, která mi zabalila půlku pokoje (a prošmejdila PC), Matěje, který úzkostlivě hlídal věci, zatímco já a Honza Jaroň přejížděli na druhý konec Brna, kde jsem přemístil část svých věcí, abych je všechny netahal na Palačák. Místo úschovny v archivu vedle Listovek to skončilo tak, že jsem měl věci na několika místech v Brně, na které jsem neměl ani kontakt. Ale proč to dělat jednoduše, že? 🙂
S kluky z Listovek jsem se loučil narychlo. S Honzou, Ondrou a Honzou to bylo přímo ve sprše. S  Honzou Vernerem jsme uspořádali malou sešlost, kdy jsem těsně před ní dal Lenči 2 muffiny (sama je chtěla), které mi zbyly z Orlice. Po hodině byla úplně na kaši, že musela v doprovodu obcházet blok okolo hospody, kde jsme byli.
Matěj mi oznámil, že se rozešel z Žanetou a mne málem upadla čelist. Jestli jsem si myslel, že někomu půjdu na svatbu, tak to byl Matěj a Žaneta. Matěj spřádal různé teorie, co, kdy, kde a s kým se mohlo stát a já se mu snažil předat svou zkušenost, protože se mi stalo prakticky to samé o pár let předtím a 4 pokoje dále.

Červenec

Na přelomu června a července se mé vztahy blížili ke konci. V jedné dlouhé chvíli v šalině, jsem se z ničeho nic rozhodl udělat si inventář blbostí na klíčích. Zjistil jsem, že tam mám 2 klíče, o kterých netuším, k čemu jsou, takže jsem je vyhodil. To, od čeho byly, mi došlo o další 2 dny později, kdy mne Pavla zamkla u sebe doma, a já si vzpomněl, že mi vlastně dala klíče od svého bytu. Já se tak nemohl dostat ven. To slušný průšvih na začátek.
Spolu s Pavlou jsme jeli za Ivošem do Martinic, kde se Pavla opila a vyspala se mi před nosem s jedním klukem. Celkově to byla taková divná akce. Ivoš má zvláštní kamarády. Jeden červencový den na PalačákuPokud to zrovna nejsou asociálové, kteří mají problém s alkoholismem, tak to jsou piráti silnic anebo trablemejkři. Tu poslední noc, kdy se to stalo, jsem strávil celou u ohně a hodně jsem přemýšlel. Poslal jsem desítky SMS a vznikl z toho i tento článek. Uzavřel jsem spousty věcí a taky se přiznal Janě k tomu, že vedu paralelní život. I když přiznal je špatné slovo, spíše oznámil. Nikdy jsem ji v tom nelhal, nikdy jsme spolu nezačali chodit. Za to Pavlu jsem tak trochu „uváděl v omyl“. S Pavlou jsem to tedy ukončil, sbalil si věci a odjel se nastěhovat na Palačák (věci zatím byly u kolegy, co tam bydlel dlouhodobě). Obrátil jsem svou pozornost k Janě. Setkali jsme se, dali si deskovky s Veronikou a Zdeňkem, ale já neměl jasno v tom, zda má cenu začínat dlouhodobý vztah s Janou, když jsem to pojal tak, jak jsem to pojal.
Zabydlování na Palačáku bylo malým utrpením. Provozní evidentně uměla používat emaily, takže jsem za první 2 dny dostal 5 emailů, že se budou měnit židle, peřiny, čistit okna, malovat, odebírat šuplíky atd.
V čerstvě předaném pokoji nešlo zavřít a zapojit ledničku, blikala zářivka, otevřít šlo jenom jedno okno, koupelna byla kapitola sama pro sebe. Zrcadlo nebylo nad umyvadlem, ale vedle, takže se nedalo holit. Do umakartu nevrazíte pořádně ani hřebík. Když jsem špatně domáčkl kliku, málem jsem vytrhl celé dveře. Je sice oddělená, ale neměl jsem si kde pověsit věci ani položit šampón. V pokoji nešlo chytnout 3G signál, malá zářivka v kuchyňském koutu dává do beden prdy, že by se za to nemuseli stydět na CzechTeku. Když si otevřu okno, tak věčně slyším bezdomovce z protější zahrádkářské kolonie, kde navíc v jedné z nich je i zkušebna nějakého bubeníka, který, mezi námi, hraje asi jako já po 10 pivech.
Terminátor IlyaDalší týden byl nabitý. Nejprve jsem sešel s Markétou, poprvé o té doby, co jsme se rozešli. Ta schůzka mi otevřela oči. Uvědomil jsem si, že to má v hlavě dost srovnané a že je to nejchytřejší holka, se kterou jsem byl (proto jsem asi musel z kola ven). V mnohém se mi ulevilo, že jsme si o pár věcech promluvili. Ukázal jsem ji fotky z Japonska, dal veselý muffin z Orlice a zaběhal si s ní na noční rozjezd. Cestou zpět jsem si já v hlavě srovnal představu, jaká by měla být moje partnerka a Jana to nebyla. O den později jsem „vztah“ s Janou ukončil a řekl si, že je potřeba začít na novo a s čistým štítem.
Opět jsem zkusil podat si inzerát. Nabitý znalostmi ze svého zatím nepublikovaného seznamovacího výzkumu, jsem opět zkusil štěstí. Sešel jsem se opět se 4 slečnami. Lenkou – zdravotní sestrou, ale kterou jsem z mnoha důvodů (zdraví, strhanému obličeji) vyřadil už v 1. kole. Dále pak Adélou, policistkou, která taky vypadla v prvním kole. Během první schůzky ve Špalíčku, často nastávaly trapné chvíle ticha, což je špatně. Třetí v pořadí byla Hanka, z alma máter, přesněji chemické fakulty. Ta byla vyřazena ve 2. kole, kdy jsem skončil u ní doma, zjistil, že je bordelářka, nudná v životě i v posteli. Naopak mi došla trpělivost s Lucií F., která věčně odmítala nabídky na (přátelskou) schůzku nebo návštěvu akcí z toho či onoho důvodu. Zkontaktovala mne i Dana V., že chce, abych ji trénoval. Poslal jsem ji za trenérem, kterého jsem měl u své akreditace. Opravdu jsem se zasmál, když mi později řekla, že už ji nějaký čas trénuje. 🙂

Výhled z Děvína
V tu chvíli přišla do hry Vendulka (a je ve hře stále). Seznámila mne s dračími loděmi na akci na Pálavě. Hned první závod byl dlouhá trať a já se na lodi málem pozvracel. Celkově to byl pro mne výlet z konformní zóny. Šel jsem mezi cizí lidi a i Vendy byla pro mne také stále cizí člověk. Na druhou stranu, potkal jsem tam i pár známých lidí, s Vendy jsme zašli na Děvín, odkud jsme si přinesli nezapomenutelný sexuální zážitek s nádherným výhledem na okolí. Až na ukradenou externí baterii to byla super akce. Já na oplátku s Vendy šel na brusle, ale tam to moc nedopadlo. Nebyla moc zvyklá jezdit, moc jsme toho neujeli a ještě si nabila zadek.
2013-08-01 17.32.22Telegraficky jen pár událostí – Pavel Pokorný se vrátil z Kazachstánu, takže mi vyprávěl o příhodách na cestách při obědě, já, Vendy a Petr O. jsme podnikli veslování v gumovém člunu na přehradě. Není to vůbec špatný nápad si takhle vytáhnout gumový člun a kroužit mezi parníky na přehradě. Velice příjemný relax. Zhulené grilováníČlun jsme po 2,5 hodinách sbalili a vyrazili na grilování u Petry. Tady jsem si potřeboval dokázat své mužství a přesekal jsem půl metru tlustý kmen stromu sekerou vedví. U Petra jsem začal brzy pozorovat jeden nešvar a to schopnost pokládat nemístné otázky prakticky všem okolo. Naštěstí byli všichni omámeni muffiny z Orlice, takže byl jenom pro smích.
Další týden jsem se létal z jedné schůzky na druhou. Nejprve si na mne záhadně vzpomněl Petr Grunwald z Partners, kterého jsem ale na schůzce poslal vcelku otevřeně do háje, protože to byl pablb vysokého kalibru. S Verčou, Zdeňkem a jejich psem jsme zašli na přehradu, oni se koupat, já dívat a cvičit na hrazdě, které tam jsou. Na přehraděObdivoval jsem jejich odvahu se koupat v Príglu. Já bych si to nelíznul. Cestou zpět jsme při frisbee potkali Markétu, pár minut potom, co jsme se o ní bavili. A pak že neexistuje osud.Koupaliště ve Zbýšově Vendy mne pozvala k sobě do Zbýšova na koupaliště, protože ty teploty se nedaly snášet. V kanceláři jsme měli tou dobou více než 37 °C. Překvapilo mne, jak dobré koupaliště s tobogánem tam mají. Jezdí tam i hodně brňáků, což mohu potvrdit, protože jsem tam potkal Vojtu s bandou, kterého jsem poznal před pár měsíci na deskovkách u Honzy Vernera. Což mne opět přivádí k Honzovi a k tomu, že se s ním Lenča rozešla. Honza za mnou krátce na to přijel přespat na Palačák. Kdybych věděl, z jakého důvodu tehdy přijel do Brna, tak bych ho vzal palicí po hlavě. Rozebrali jsme trochu ten rozchod, byl z toho dost sterilní a měli jsme spolu dost divný rozhovor. Položil mi tehdy jednu dost divnou otázku, kterou jsem pochopil až více než 9 měsíců později. Pověděl mi o svých teoriích, proč se to stalo, ale tehdy byl docela mimo mísu. Usuzoval jsem z toho, co mi řekla Lenča a co jsem vypozoroval sám. To, co jsme si soukromě řekli s Lenkou, tak jsem si samozřejmě nechal pro sebe, vzájemně respektuji soukromí obou, jen kdyby nebylo tak těžké mu ty teorie vyvracet.
Ten první den jsme ještě stihli zajít s Kristýnou Vítkovou na Špilberk a trochu ji tam opít. Podařilo se mi z ní vytáhnout informace, které by mi asi jen tak nepřiznala, ale že by mi zrovna šly pod nos, se taky říci nedá. Asi bych měl říci, kdo je Kristýna Vítková – je to moje dětská láska ještě ze základky, kterou jsem po x letech potkal v Brně a měl s ní jeden hezký úlet na začátku semestru. A víte, co se říká – stará láska nikdy nerezaví.
Bohužel, Kristýna beznadějně milovala někoho jiného a byla zacyklená ve špatném vztahu, ze kterého nechtěla ven. Já sice moc dobře věděl, jak to skončí, ale neměl jsem sílu se v tom angažovat. Navíc to vypadalo, že to bude na dlouho.
Aby toho nebylo málo, sama od sebe se mi ozvala Hana Buchtová, což pro mne bylo jako facka od roztomilého nemluvněte – prostě to člověk nečeká. Chvíli na to mi po 3 letech opět shořeli bedny. Vždycky to těžce nesu. Doslova. Váží asi 25 kg a dostat je do servisu… 😦
Pohled na staveniště A1Znova jsem se viděl s Janou Cenkovou, se kterou jsme řešili detaily „rozchodu.“
S Honzou Plškem jsme se byli podívat na stále nejvyšší bod v Brně, tentokráte už staveniště budovy A1. Honza si opravdu s mnoha věcmi hlavu neláme a je to s ním v některých ohledech čím dál tím horší.
Petr O. se vtipně pokoušel o Vendy, když ji pozval na jízdu v lodi, ale jaksi mu nedošla skutečnost, že o něj nemá zájem.
Ono mu spousta takových věcí nedochází a zcela otevřeně musím říci, že chápu, proč je pořád nezadaný.
Já jsem jinak většinu července proležel na přehradě a později s Vendy na pokoji.

Pohled ze staveniště A1

Srpen

Událostí numero uno v srpnu bylo to, že Cesar Kuriama konečně vydal svou aplikaci 1 second Everyday i pro Android. Mne tak odpadla noční můra v tom, že bych musel stříhat videa ručně. Je mi jasné, že mi asi nerozumíte, ale až dočtete tento dlouhý článek, tak to pochopíte.
Výlet na LysouUdálostí numero due byl koncert Philipa Glasse v ostravském Gongu. Již jsem o tom psal v tomto článku. Den na to jsme ještě s Matějem a Smejkym podnikli výlet na Lysou za nádherného počasí. Bylo super se tam zase po nějakém čase podívat. Cestou jsme svorně rozebírali Matějův rozchod se Žanetou a já kluky trochu mírnil v impertinencích na ženy.
Ještě před tím vším jsem se opět vydal za Honzou do Jeseníku. Tentokráte ve čtyřech – já, Lenka, Vendy a Honza. Jejich rozhodnutí tajit jejich rozchod před rodiči jsem respektoval (asi to pro nikoho nebylo jednoduché), mne ostatně do toho nic nebylo.
Navštívili jsme podzemní bludiště u česko-polských hranic a konečně, po asi 3 letech se povedl Praděd. Sice nám Jeseníky i tak ukázaly, že jasný hezký den se může během chvíle zvrhnout v průtrž mračen, ale v tu chvíli jsme naštěstí byly na obědě. Když jsme se už zvedali k odchodu, přišla bouře a mi v chatě na chvíli uvízli. Honza s Lenkou usnuli v objetí na verandě a já s Vendy využil prázdného pokoje, který jsme na chodbě našli a krátili si dlouhou chvíli sexem.

Praděd
ŠvýcárnaChata byla kousek od vrcholu a zbytek cesty už lepší být nemohl. Vzduch byl krásně pročištěný a vlhký, nebylo horko a na obloze byly krásné mraky.
Z Pradědu jsme prošli údolím, které bych opravdu nechtěl jít směrem nahoru. Vůbec jsem netušil, že v ČR může být tak hezké údolí pro pěší túru. Výlet jsme skončili v Karlově studánce, odkud jsme mířili do Brna, kam jsme dojeli až pozdě večer. Cestou jsme potkali další průtrž mračen, nehodu na trati a výluku. Vendy neměla s sebou kartu do práce, což byl problém, který jsme řešili půl dne. Nemohla se už tak pozdě večer dojet domů a musela spát u mne. Ráno tam dojet také nešlo, ale nakonec se i to vyřešilo.
PradědZbytek srpna se vcelku nic moc zvláštního nestalo. Já opět dostal bolest zad, takže jsem strávil pár parných dnů v posteli, kdy jsem jenom spal a hrál na mobilu 10 let starou adventuru, chodil běhat kvůli sázce s Vendy a jednou mne málem strefil blesk. Navštívil jsem exkluzivní školení Vítka Prokůpka o Networkingu, ale bylo to exkluzivně o ničem. S Vendy jsme podnikli návštěvu závodů dračích lodí na Křetince, kde jsem dal dohromady plán, že bych začal jezdit pravidelně a trénovat. Volba padla na Azumu nebo Spinning & Fitness.
S Vendy jsme měli první opravdové rande přesně v půli srpna a já v té druhé polovině srpna už pomalu nedělal nic jiného, než plánoval Londýn. Tohle nesnáším na cestování – toho pročítání, plánování, studování cen, lístků, map a sestavování bodů zájmu. Padne na to dvakrát více času než při samotné návštěvě.
KjogenPoslední srpnový den mne Hanka Buchtová pozvala na Kjogen, japonské divadlo. Své zkušenosti s japonskou operou jsem popsal v tomto článku, ale i tak jsem byl dostatečně kurážný, abych do toho šel. Opět jsem si potvrdil, že japonská prkna, co znamenají svět, opravdu, ale oooopravdu nejsou pro mne.

Září

Začátek tohoto měsíce byl jasný – Campus Party v Londýně, ale nejenom tím, jsem byl v září živ. 🙂 Začal jsem trénovat dračí lodě, na začátku s dvěma týmy naráz a 4 tréninky týdně. První dva jsem odjel na stejnou stranu a na konci toho prvního jsem těžce vylézal z lodi. Na konci toho druhého jsem lezl z lodi po čtyřech a nebyl si schopen sundat triko. Ale i tak mne to od dalších tréninků neodradilo.
Hance Buchtové jsem oplatil její laskavost pozváním na Listování, na snad první nekomedii (Já se Tě nebojím), kterou jsem tam zažil. Prý se jí to líbilo. Po divadle jsme si sedli do hospody a probrali co nového v životě a partnerských vztazích. Už mi ani nebylo divné, že s ní o tom bavím.
O víkendu jsem si střihnul hned 2 akce naráz. První akce byl obřad Jany Bernátové-Bulenové na zámku Potštejn. V Pardubicích, kde jsem vysedl z vlaku, jsem se setkal s Radkou a Zuzkou a spolu jsme dojeli do Potštejna. Hrozně ji to slušelo a minimálně nám třem spadla čelist. Radek nám nabídl veselku u nich na chatě, kde je vždycky veselo, bohužel já měl plány na muzejní noc. Zpětně jsem toho litoval, protože ona muzejní noc stála za prd a veselky na Radkově chatě stojí vždy za to. 😉
Primárně jsem se chtěl podívat do technického muzea, ale i když jsem tam rozjel ihned po začátku, bylo to zabité. Autobus krásně obkroužil celé muzeum, kolem kterého byla obtočená fronta více než tisícovky lidí. Kvůli tomu, abych čekal ve frontě, jsem nepřijel, takže jsem rovnou zůstal sedět a jel zpět na místo speciálních linek. Druhý pokus bylo letiště a muzeum Kbely, kde jsem zjistil, že je vstup vždy zdarma, takže tam bylo zbytečné jezdit. Praha vs. KUTlime – 2:0. V tu chvíli mi ta noc začala už lézt krkem. Prolezl jsem ještě pár muzeí a snažil se dohnat ztracený čas. Výsledek? Noc v McDonaldu.
Neodhadl jsem čas potřebný na návrat z památníku na Vítkově, což byla asi ta nejlepší věc, kterou jsem na muzejní noci viděl. Jak na truc jsem se ztratil mezi Florencem a Hlavním nádraží, nejelo zrovna metro, jak jsem potřeboval a vlak mi frnknul před nosem.
Bohužel, všichni moji známí v Praze mi to nezvedali, takže jsem musel počkat do 5 do rána na další spoj. Naštěstí, jsem i pro tyto případy vybavena a externí baterie, zásoba TED talků v mobilu a mnoho pochybných existencí obou pohlaví v McDonaldu, kde jsem zakotvil, mi čekání zkrátili. Někdy jsem se opravdu musel smát pářicím rituálům homo sapiens, který žvatlá hranolky.
V 4:30 ráno jsem to zabalil a šel po Václaváku nahoru k hlavnímu nádraží. Cestou se mi nabídlo pár sexuálních pracovnic, černých bratrů s kokainem a marihuanou.
O pár dní později jsem se stěhoval zpět na Listovky. Mé 18 stěhování během posledních 9 let. Už to mám vcelku nacvičené a věci si ani nerozbaluji. I tak to byla práce pro kupu lidí. Hodně mi pomohl Ivoš, Vendy, Honza Jaroň a jeho speciální tým [velké díky 😉 ], Ondra Merenus, Jirka a pár dalších lidí. Dohromady s prací a vším papírováním okolo projektů, to byl slušně náročný týden. Snad mne už čeká jenom jedno stěhování.
V práci jsem dostával samé hloupé úkoly. Jsem strašně rád, že jsem studoval 8 let vysokou školu, abych dělal pozvánky a vizitky na konferenci podle nesmyslných pokynů od Kateřiny, se kterými si nevěděla rady.
Katka je vůbec komická postava. Vzájemně se nemusíme. Ona mne nerespektuje a já jí. Není to ani tak kvůli tomu, že ji nevzali na PhD, takže ji museli vzít jako vědeckou pracovnici, což pořád vykřikuje s tím, že potom bude dělat tamto a támhle to, a přitom ji asi nikdo dopředu neřekl, že je to jenom taková klička, aby byl někdo, kdo by dělal administrativu, což ji asi nikdo předtím pořádně neřekl a štve ji to, proto asi tak okolo sebe kope. Navíc, ani ta administrativa ji moc nejde a je to vidět.
Moc ji nemusím kvůli tomu, jak je úplně ale úplně mimo mísu a jak nad tím všichni zavírají oči. Ona není z Venuše, ona je z planety ještě o pár parseků dál.
Ona je prostě úrovní myšlení jinde a je to jak pěst na oko. Trochu soudný člověk by na to neupozorňoval a snažil by se splynout s davem, ale ona se ke své jednoduchosti hrdě hlásí.
Telegraficky – Prohlídky městských bytů se ukázaly být k ničemu. Za dva roky jsem nebyl o nic blíže k bydlení. Na dračích lodích mne přinutili si vybrat jeden tým. Kozlovna byla na poslední chvíli odvolána, protože se nás sjelo málo.
Konečně jsem se potkal s Katkou Křížovou a vyklubala se z ní opravdu zajímavá slečna. Už dlouho jsem se s někým tak dobře nebavil. Ty dvě hodiny jsme nezavřeli pusy. Je to ten 1 z 10 lidí, co vám sedne od první chvíle.
Na MČR dračích lodíV závěru září nás čekalo MČR v dračích lodích. Můj tým kvůli dobrým výsledkům z předchozích závodů vyhrál stříbro. Bohužel, mně zkazila radost krádež hodně drahého týmového dresu.
CAD forum 2013V samotném konci září se opět konalo u Jihlavy CAD fórum 2013, kde jsem nemohl chybět. Je to konference firmy, která je hlavním distributorem software Autodesku, který mne do jisté míry živí. Pořadatele moc nepřemýšleli nad místem pořádání a nepočítali, že by někdo přišel pěšky. Tu a tam jsem musel přeběhnout pole nebo 4 proudou výpadovku z D1.
Na soutěži v modelování jsem pohořel (až příliš jsem chtěl vyhrát), ale když moderátor vyzval pro otázky na tělo, tak jsem je nešetřil. Nadhodil jsem tradiční otázky typu špatného překladu napříč verzemi i v samotném programu, ignorace softwarového pirátství jistých školících agentur z Ostravska a pár dalších rozbušek.
Na druhou stranu, zástupci z CAD studia nejsou žádní žabaři (paka to ano, více v The end 2014), ale žabaři opravdu ne. Na takové vysírací otázky jsou připraveni a umí je zahrát do outu. Asi je dostávají často.
V samotném závěru jsem já sám dostal jednu rozbušku, termín odevzdání dizertace. Kvůli tomu jsem napsat tento článek a kvůli tomu má tento článek 4 měsíce zpoždění.

Říjen

Po delší době zase nějaká konference. Tentokráte ono NETME fórum. Jediné, na co jsem se těšil, byl wellness a spousta dobrého jídla. Jinak to bylo utrpení. S kolegy si nemám moc co říci obecně, natož když jeden nejmenovaný kolega (Milan) šíří negativní povědomí o mně. Když jsem s hrůzou zjistil, že bychom měli sdílet pokoj, tak než jsem stihnul zvednout sluchátko, byl informován o tom, že si už zařídil změnu. Už dlouho se mi tak ulevilo.
Na celé akci mne příjemně překvapila večeře první den, kdy jsem zasedl vedle „Draka“. Nabídl mi tykání a konverzovali jsme o všem možném, včetně magnetických rekonexí ve sluneční koroně. Pak už to byla rutina – wellness, raut, posilovna, raut, raut, přednáška, raut a raut. Nudnou exkurzi do pivovaru jsem decentně přetrpěl. Co všichni mají s tím pivem, to opravdu nepochopím.
Vendy a já ve vile TugenhatVrcholem konference byla večerní akce ve vile Tugendhat. Dlouho jsem se tam chtěl podívat. Když jsem ještě chodil s Markétou, tak jsem si říkal, že ji tam jednou vezmu. Nicméně, k tomu, jak pravidelný čtenář ví, nemohlo už dojít. Místo toho jsem vzal Vendy a nelitoval jsem ani minutu.
Mohutnost vily a úroveň jejího zpracování (nebo spíše rekonstrukce) mne úplně dostala. Tugendhatovi si opravdu uměli vybrat. Mrzelo mne, že jsem si mnoho informací o vile a jejich majitelích zjistil až po její návštěvě. Tady rozhodně stojí za to si udělat pořádný průzkum dopředu. Opět se pořádal raut, ale poprvé mne odbyl kuchař s tím, že toho má málo a ještě přijdou další hosté. Později zastavil s tím, že mi teda už může dát, protože neví, co s tou hromadou zbylého jídla má dělat, ale já se jenom pousmál. Spěchal jsem na přednášku o technickém zázemí vily, kterou jsem vedl v angličtině pro zahraniční účastníky konference.
Těsně před ní, jsme se společně s Vendy na chvíli vytratili zpět do horního patra vily a udělali si soukromou prohlídku. Když se mne teď někdo zeptá: „Jaké je to nejzajímavější místo, kde jsem to dělal?“ tak mám jasnou odpověď. 🙂 Zlatý hřeb večera byl koncert The hungry kvintetu (ano, chápete správně). Na atmosféru večerní vily Tugendhat, pozorování Špilberku při klavírním sólu jen tak nezapomenu. Ten večer jsem poprvé řekl Vendy, že ji miluji. Moc mne mrzelo, že se musím ještě vrátit do hotelu. Druhý den jsem totiž jel ještě do jeskyní. O to víc mne mrzelo, když jsem viděl Sloupsko-Šošuvskou jeskyni, která z velké části vykradená, ale taková byla doba (temna, doslova a do písmene pokud jde o tu jeskyni).
Dolní oblast Vítkovic na dni architekturyNa konci prvního týdne jsem se ještě zúčastnil týdne architektury, jak v Brně, tak v Ostravě. V podstatě naprostá ztráta času, který jsem měl věnovat dizertaci. Celkově se mi vůbec nedařilo se zkoncentrovat na práci na ní. Pořád se něco objevovalo. Jednou školení, pak zase kalibrace nebo třeba tiskovka NETME, kterou zákeřně infiltroval. Nejprve jsem dělal „bžundu“ z novinářů, když jsem jim říkal, že na zprávy se nekoukám a nečtu je, protože je kupa nesmyslů, polopravd a celkově je to kupa sraček. Tohle nemohli rozdýchat. Nepomohl ani argument, že když jsou novináři, tak to sami musí moc dobře vědět. Ale mne bylo jasné, proč přišli – řízky, bramborový salát a koláčky. Toť krutá realita novinařiny.
Infiltrovaná tisková konferencePak jsem pokročil a začal si dělat „bžundu“ z přednášejících, když jsem jim pokládat zákeřné otázky, které od prostého novinářského lidu nečekali. Když jsem zmínil RIV, impaktované časopisy a položil otázku, jak na předmětu tiskovky budou dělat vlastně nějaký originální výzkum, tak jeden přednášející málem hodil šipku pod stůl.
Při názorné ukázce dole v dílně jsem detailně pitval metodiku měření a sršel technickými termíny. To už jim začalo být podezřelé. Když jsem pronesl několik rad o tom, kam by se měl směřovat jejich výzkum (což byly opravdu věcné rady), tak jsem málem provařil mou zástěrku, Angličané na to mají hezký termín – blow my cover. Nejvtipnější na to byly 2 věci – tiskovka se pořádala asi 50 m od mé kanceláře, na stejném patře a nikomu z mých kolegů, kteří přednášeli, jsem nebyl povědomý a názorně jsem si ověřil to, co mi Drak říkal o týden dříve – novináři zpravidla vůbec nerozumí tomu, o čem píší. Soudě podle toho, co jsem slyšel na tiskovce a co jsem se později dozvěděl v médiích, mu musím dát za pravdu.
V říjnu jsem taky dokonal svou O2 anabázi. Po 8 letech mne naštvali tak, že i když jsem měl svou ještě modrou SIM kartu s Eurotelem rád, tak se musela poroučet. Ale O2 ji nedal zadarmo. Jenom měsíc jim trvalo mi doručit výpovědní kód. Oháněli se vším možným a na jejich obranu musím říci, že Český telekomunikační úřad zpackal novelu zákona, která vstoupila v platnost o měsíc dříve. Zákon neukládá formu ani časový interval, do kdy musí operátor dodat uživateli ČVOP kód, takže ho klidně u sebe může držet do nekonečna. To je důvod, proč jsem se rozhodl zatlačit na ČTU, aby opravili a doplnili stávající legislativu. Budu je bombardovat stížnostmi do té doby, dokud si přestanou sedět na vedení. O této a své O2 anabázi časem asi napíšu samostatný článek.
Jakmile jsem skončil svou 8letou anabázi s O2, začal jsem novou s Vodafonem. V kanceláři totiž nemáme nikdo s Vodafone signál. A to jsme 300 m od ústředny, kde mají vysílače na všechny strany. Tomáš mne na to upozorňoval, ale sám nikdy nic neudělal pro to, aby se něco změnilo. Já od prvního dne otravoval.
Výsledek byl ten, že po týdnu jsem si nechal vygenerovat ČVOP kód od Vodafonu. Bohužel, nebylo kam jít. Tak dobrý tarif jako ten u Vodafone, mi nikdo nenabídl, i když jsem dostal několik neveřejných nabídek. Asi nebyly dostatečně neveřejné. Jejich řešení spočívalo v tom, že si mám za vlastní peníze koupit 3G modem a vysílat si vlastní signál a v podstatě se dát na VoIP telefonii. Když pominu to, že platím elektřinu na provoz cizí sítě, dvojnásobné zpoplatnění internetu (poskytovateli a pak ještě Vodafonu), tak to beru jako nepetičnou drzost vůči zákazníkům. Připomínalo mi to vtipné rozhovory s O2 na konci, když mi nabízeli změnu tarifu, která spočívala v tom, že bych platil více peněz za méně služeb. Když jsem se jim vysmál a poslal ostrý dopis, tak mi Vodafone aspoň nabídl velkou slevu na onen 3G modem. Kdybychom se v práci na něj složili, je to za pakatel.
Nicméně, i z toho sešlo. Byly tam jednak technické problémy a jednak jsem měl vzácnou příležitost trochu nasrat kolegu Tomáše a oplatit mu pár sviňáren, o kterých si asi myslí, že nevidím nebo že jsem je snad přešel. Když už jsem pokukoval po TESCO mobile, tak se karta obrátila a několikanásobné stížnosti, ke kterým jsem donutil své kolegy, se vyplatili. Vodafone přemístí vysílač tak, aby eliminoval problémy se signálem. Jenom neřekl kdy. Takže i jsem i nadále zasypával zákaznickou linku stížnostmi a uvidíme, jak dlouho je to bude bavit. Mně to bavilo dlouho… 🙂 Ale jedno Vodafonu musím uznat – to 48 minutové čekání na spojení na zákaznické lince mne moc nebavilo.
Podzim na ČervinkověNevím proč, ale i tento rok padly moje narozeniny na říjen. A kupodivu, zase na stejný den. Dva dny předem jsem povečeřel s Kristýnou v jedné pizzerii, den na to s Vendy v jiné pizzerii (La Strada a opět jsem měl smůlu na toho hňupa číšníka), odkud jsem letěl na Lase game s Honzou a jeho Vernerovic slepičárnou, kde jsem se málem pozvracel. A ne jednou. Nacpat do sebe 1,5 pizzy a potom si hrát na Ramba v tron aréně, není pro žaludek zrovna zázvorový čaj. Naštěstí mne žaludek podržel.
V onen slavnostní den jsem si nejprve odskočil na SPŠ na přednášku, které už mne nebaví, tak jak minulý rok. Už je to házení perel sviním. Opravdu obdivuji středoškolské učitele za to, že dokáží v dnešní době učit. O to víc se divím sám sobě, že jsem kývnul na spolupráci se onou SPŠ a uvázal se na 15 měsíců. Jak tohle dopadne… 😦
V mezi pauze, po přednášce a srazem s kamarády, jsem se ještě potkal s Katkou a probral, co nového. Moc toho nebylo, ale já si ujasnil jasnou věc – partnerský vztah s ní není dobrý nápad (nehledě na můj „rodinný stav“ v té chvíli), naopak přátelský vztah by byl super.
Po 2 hodinách Katku vystřídali Ivo, Jakub, Honza, Honza, Honza, Tomáš, Ondřej a Matěj. Pomalu nám La Strada přestává stačit. Něco mi říká, že okruh mým blízkých přátel se v dohledné době nezvětší. Hňup číšník měl volno, takže si nebylo na co ztěžovat. Naopak, jeho kolega nám potvrdil, že je to hňup a že se nám to opravdu nezdá. Rajská slova pro moje uši. Dárky se docela trefili ze všech stran. Nejvíce zabodovala Vendy s lístky na Lucii. Je prostě úžasná.
Říjen byl také ve znamení Mememta Mori. Můj kolega z CESA náhle opustil náš svět. Když jsem spatřil jeho parte, nemohl jsem uvěřit svým očím. O týden dříve jsem ho zdravil jako by nic. Vypadal normálně. Pozdravil mne s úsměvem jako obvykle. Bohužel, to už je život. Nejsme tady navždy a nikdy nevíte, kdy někoho vidíte naposled. Nezapomínejme na to.
Hlavou se mi honilo všechno možné. Nejčastěji dizertace, ale výsledek nebyl na papíře moc vidět. Až příliš moc rozptýlení. Jednou je to hokej, který má Vendy ráda, přednáška o 7letém putování jednoho dobrodruha po Asii nebo divadlo, kde jsem s ní ještě nebyl. Volba padla zrovna na Listování Už je tady zas, což je hra o Adolfu Hitlerovi, který se v plné síle probudí uprostřed Berlína v roce 2012. Hra samotná smutná nebyla, ale výsledek – první hádka s Vendy ano. Myslím, že nám moc nechybělo a rozešli jsme se. Naštěstí, jsme vzali oba rozum do hrsti a vše si vyjasnili. Až moc jsem myslel na dizertaci a málo na cokoliv jiného. Špatně jsem spal, byl nevrlý a měl odpor k čemukoliv. Jenom jsem se chtěl někam zahrabat a už to konečně dopsat.
A kdyby toho nebylo málo, tak byly ještě volby, o které jsem se začal aktivně zajímat, protože jsem opravdu nevěděl, koho volit.
O školeních radši pomlčím. Někteří hlupáci mne tam neskutečně vysávali. V práci začal zůstávat dlouho do večera kvůli dizertaci a občas si osud ze mne dělal srandu, např. tím, když jsem během jednoho dne potkal postupně celý kancl doktorandek z FCh, se kterýma se tak trochu „známe“. Celý rok nic a nejednou prásk, všechny v jeden den. Prostě takový WTF den. Takových divných dnů bylo tento rok více, ale bez hlubšího kontextu to nemá smysl psát. Jenže to by zase musel být každý měsíc na 10 stranách. 😉

Listopad

Až na občasné výjimky, by se tento měsíc dal popsat takto: Budíček v 7:00-7.20, cvičení pokud byl čas (vůle kupodivu nechybí), příchod do kanceláře, nácvik práce s občasnou prokrastinací, oběd, repete dopoledního úsilí. Večer taktéž, popř. posilovna. V noci návrat domů, chvíle s Vendy a spánek. Takto pořád dokola. Jako krysa v kleci, co běhá v kolečku.
Abych listopad neodbyl pouze jedním odstavcem, tak zase tak nudný ten listopad nebyl. V prvním týdnu jsem byl s Vendy na první vědecké přednášce v MZK. Jako na potvoru jsme zrovna natrefili na ne příliš stravitelnou přednášku prof. Wágnera o symetriích v kvantovém světě, ve které se nám snažil vysvětlit, jak si člověk s mimozemšťanem vysvětlí, jestli jsou složeni z hmoty či antihmoty, i když je to principiálně blbost plus se snažil vysvětlit, že, stejně jako v Darwinově evoluční teorii, nám v teorii velkého třesku něco chybí, cca 100 milionů stupňů Kelvina, aby mohl začít fungovat kvantový mechanismus tvorby hmoty.
Vendy však na MZK nezanevřela a prof. Kulhánek, popř. prof. Grygar svými přednáškami celkový dojem a stravitelnost fyzikálních přednášek vylepšili. Vymizely tak pocity oscilace mezi tím, jestli tam Vendy brát nebo ne, jestli se cítit blbě, když ji okrádám o čas při věci, na kterou by asi sama nešla. Byla to pro mne docela úleva, protože společná témata se nám hledají stále těžce.
S Kubou jsme rozjeli můj nový projekt, jehož výsledek se dozvíte o několik odstavců níže. Navázali jsme kontakt s Cézarem a pro jeden den jsem věděl, co natočím, hned po probuzení. Pokud vám ta věta nedává smysl, tak ji brzy pochopíte.
Opičí můstek na sportlifeListopad jsem celkově docela proflákal (ale snaha byla). Tradičního Sportlifu jsem se (tradičně) účastnil každý den. Kombinoval se mi ještě s jednou konferencí na BVV, kde jsem přednášel, takže stejně nebylo jiné cesty. Zábava se tam našla, ale bylo to rok od roku horší. Klasické schéma lanovky, skoku tarzana, opičí můstku, badmintonu, měření In-Body doplnila sebeobrana, kde jsem se hned první den seznámil se sympatickým mladíkem, který mne pro to uměl nadchnout. Po dizertaci se asi někam zapíšu. Přemýšlím o thajském boxu, který byl na sportlife taky, ale docela se bojím o zuby a nos. 😦
Honza klikuje na sportlifeVrcholem sportlife byl však slavnostní večer na konferenci, kde jsem se blíže seznámil s partou z pořádající agentury, ve které školím. Fajn večer, jako už dlouho ne. Málem bych zapomněl na závod Honzy, který byl součástí Sportlife. Docela ho za účast obdivuji. 5 km běh, prokládaný sérii 30 kliků a sprintem – já bych hodil šavli už po první sérii kliků.
Vendy se mi nepodařilo přimět k žádnému sportovnímu semináři. Na to, že doma pravidelně cvičí, tak se vyhýbá jiným aktivitám, jako Hašek Sobotkovi od jisté chvíle, kdy uváděl „v omyl“ dolních 10 miliónů“. Mimochodem, až uvidíte v Brně někoho, kdo hrdě chodí v tomto triku, tak to jsem já. 😉
Když pominu mou (zcela zbytečnou) návštěvu přednášky Babiše na FP, tak spláchnu celý 2. týden. Na celé věci mne mrzí to, že rektor VUT se sám degradoval do pozice Babišova posunovače slajdů na přednášce, kterou Babiš v životě neviděl a z tématu podnikání se stala povolební/předvolební agitace pro příští předčasné volby. Politici, byť úspěšní podnikatelé, by měli mít celoplošný zákaz přednášet na VŠ, protože se ukazuje, že dnešní vysokoškolák má v hlavně jen prázdno a je snadno zmanipulovatelný. Z přednášky jsem si tak kromě ztraceného času odnesl pouze 2 věci – Za prvé mi není jasné, jak jelito jménem Andrej Babiš dokázal vybudovat Agrofert, protože je to opravdu trotl. Když jsem byl minulý rok na přednášce Passera, z toho šlo vidět, že na to má, u Babiše jsem to neviděl. Babiš tak asi schovává něco, co při svých před/povolebních agitacích neukazuje. Bohužel, ČR tak asi bude vládnout trio neskutečných cucáků v čele s třídním šprtem Sobotkou, který stejně výrazný, jako zajíc na zoraném poli.
Druhá věc, kterou jsem si odnesl, byla úsměvná hláška mé známé, kterou jsem tam potkal, která tragikomicky komentovala účast studentů na přednášce slovy: „Tady je snad více lidí než na Zemana.“ Upřímně, být dnes na VŠ inteligence, jako tomu bylo tak pár desítek let nazpět, tak by Zeman musel předstoupit před prázdnou aulu, aby jasně pochopil to, co přes alkoholové delirium neprosákne. Popojedem k dalšímu týdnu.
Tento týden nám Raudy dal jasně najevo, že odklad odevzdání dizertace nebude. Všichni, co jsme to potřebovali, tzn. všichni, co odevzdáváme, tak jsme suše polkli. Místo toho, abych si vyhrnul rukávy, tak jsem suše polknul a nevesele se dál flákal, třeba na výročním koncertu pěveckého sboru VUT, kde zpívá jeden můj kamarád a který se konal na Rektorátu VUT. Přišel jsem ho podpořit, protože jsem tušil, že kvůli jistým okolnostem zatím nepřijede nikdo z rodiny, tak jsem nastoupil já. To jsem ale netušil, jakou bude mít ten koncert dohru. Když pominu fakt, že nás s přítelkyní vyrušil vrátný zrovna v ne příliš vhodné situaci, tak si onen kamarád po 5 pivech a troše vodky nepamatuje půl večera, během čehož se stačil vyspat se svou bývalou, kterou pořádně nepromluvil půl roku, vyznat lásku jiné dívce, kterou tou dobou (asi) miloval, přičemž věděl, že chodí a bydlí s jiným. Přitom to je kluk, do kterého byste to neřekli. Ještě v říjnu bych řekl, že takovéto výstřelky budou u něj pravděpodobné asi stejně, jako že vyhrajete hlavní výhru ve sportce 3krát za sebou.
Výroční koncert VOX IuvenalisO týden později mi volal s tím, že zjistil, že jeho bývalá, se kterou se vyspal, s někým vlastně chodí, což byla první jobovka. Druhá byla ta, že někdo z onoho sboru jeho bývalé čmajznul na chvíli mobil, vzal si číslo na dotyčného přítele a celou věc prásknul. Třetí jobovka byla, že onen přítel bývalé přítelkyně mého současného kamaráda se ozval mému kamarádovi a domluvil si s ním schůzku, na které to měli probrat. Na mou otázku: „Proboha proč se vůbec zajímá?“ tak odpověděl, že přemýšlí, že by se k bývalé přítelkyni vrátil, protože… Už ani nevím vlastně proč. Tohle mi všechno mi jen tak mezi řečí oznámil po telefonu, když odcházel na onu schůzku.
Když mi poté o 20 min později volal, tak jsem si pevně myslel, že volá s tím, že pro něj mám přijít, protože leží někde ve škarpě s rozbitým ciferníkem. Chyba lávky, pouze mi suše oznámil, že právě dostal SMS, že slečna, které o týden předtím oznámil, že ji miluje (pár hodin předtím, než se vyspal s tou bývalou), která ovšem chodila a bydlela s někým jiným, tak se rozchází a stěhuje. To jsem málem upadl z balónu (byl jsem zrovna v kanceláři). Když se mne zeptal, co má teď dělat, tak jsem popravdě odpověděl, že nevím. Pokud se vám to zdá zamotané, tak vězte, že víte jenom část celého příběhu.
Celý zbytek listopadu jsem strávil buď školením, prací nad dizertací nebo na telefonu s dotyčným kamarádem a snažil se mu poradit jak z toho ven. Když píšu ve vlaku tyto řádky, tak jsem opravdu v napětí, jestli tu dizertaci odevzdám. Vy se to za pár odstavců dozvíte, já až za měsíc. 😦

Prosinec

Gratuluji, pokud jste to dočetli až sem. Je tu před vámi posledních pár odstavců a na konci vysvětlení.
Na začátku prosince jsem se nechal chytnout na přednášku nositele nobelovy ceny G. E. Smitha, který s velkou slávou přijel na VUT. Byla to naprostá ztráta času. Ten pán sice vynalezl CCD čip a dostal za to Nobelovu cenu, ale byla to jeho práce a v dnešních poměrech by ji asi nedostal (bohužel). Ale kvůli tomu to nebyla ztráta času. G. E. Smithovi je 83 let, trpí Parkinsonovou chorobou a rozhodně není vhodné, aby přednášel. Ono to byla zase jedna hurá akce někoho z výše postavených, kdy si vymyslel, že by bylo fajn, aby do Brna opět přijel nějaký nobelista. Bohužel, tohle nebyla opravdu vhodná volba. Někdo to krutě nedomyslel.
2013-11-28 16.28.34S Raudym jsem měl důležitý rozhovor, který byl reakcí na můj dotaz, zda se mám zajímat o konference v roce 2014 a 2015. Abyste rozuměli… Konference se musí dopředu schvalovat, třeba i rok. Já měl být na PhD studiu oficiálně až do září 2014, ale dizertaci jsem měl odevzdat koncem roku a obhájit v březnu. Tudíž jsem se nepřímo zeptal, jestli se mnou počítá po PhD a jestli pro mne bude v labině místo. Odpověď jsem v podstatě nedostal, rozhovor byl úplně o něčem jiném. Nevím, jestli mu to bylo nepříjemné nebo to prostě chtěl zahrát do outu, ale poselství bylo jasné – je třeba začít si hledat práci. Smutné na to bylo to, že vždycky, když jsem se podíval na plakáty o vědeckých centrech na VUT, o tom, jak se hledají mladé mozky, tak mi bylo z toho pokrytectví na blití.
Systém je takový, že spíše člověka ubije, než mu v něčem pomůže a pro úspěch je potřeba neskutečně chytré osoby, která je zároveň neskutečně srdnatá při boji s byrokracií. Více v příštím The end článku.
Vendy měla narozeniny, při kterých to krapet přehnala se slivovicí a strávila pár hodin v koupelně. Původně jsme měli jet do Vídně s Honzou Vernerem, ale to vyšlo až na druhý pokus.
Už od října jsem se snažil udělat všechno proto, abych měl klid na psaní dizertace. Netušil jsem, že to bude takový problém. Byl prosinec a já na to stále pořádně nesáhnul. Jenom dokola tajtrlíkoval okolo s povinnostmi. Když ne konference, tak školení, když ne školení, tak zase Vendy atd. Stále dokola, jako hovnivál, jsem tlačil svou kouli a doufal, že se zázračně ztratí. Výsledek byl ten, že jsem sbalil počítače a dizertaci v podstatě napsal za 3 týdny doma, během Vánoc, které šly úplně mimo mne (až na výjimky, viz níže) a 1. týden v lednu.
Předvánoční VídeňDo teď se divím, že jsem to napsal. Vendy těžce nesla to, že se ji nevěnuji. Vídeň mi přinesla spousty vzpomínek na Markétu. Navíc jsem měl školení vedle Vnorov, odkud pochází můj bývalý otec. A co mne vůbec dorazilo, bylo to, když mi v den, kdy mi školení skončilo, volal. Opět – pak že neexistuje osud. Ani nevím, proč jsem mu to zvedl. Normálně bych nehnul ani brvou, ale tehdy jsem hovor přijal a vedl s ním 10 minutový rozhovor. Kromě obvyklých řečí, které se za ty roky vůbec nezměnily, tak mi oznámil, že jsem už půl druhého roku strýc. Na starý email, který už nepoužívám, mi poslali fotky. V hlavě jsem měl guláš, že by se za něj nemusel stydět maďarský šéfkuchař. V tu chvíli jsem si ale udělal zase v hlavě jasno a připomněl si, že jako oni (tj. moje býv. rodina) skončit nechci. To byl moment, kdy jsem si sedl k práci a začal něco reálně dělat a dělal jsem to, až na výjimky, do konce roku.
Mezi ony nutné výjimky patřil vánoční večírek v labině, který už ale za moc nestál.
Lidé se mění a večírky také. S Kubou jsme vyrazili na předvánoční nákup dárků na po poslední chvíli. Tady se musím pochválit, většinu dárků jsem vybral já a jedna z věci, které si na Kubovi cením je to, že si nechá bez většího přesvědčování poradit. Jediné, co mne mrzelo, že si nenechal nadělit slečnu v TS Bohemia, kterou jsem mu tam pečlivě sbalil. Já být v tu chvíli svobodný, tak neváhám ani minutu. Byla opravdu atraktivní a divím se, že se mnou vůbec bavila.
Příprava na přednášku na CeiluDalší narušení pracovního režimu byla další návštěva vily Tugenhat (opět zdarma), Štědrý den, který jsem strávil u Vendy doma ve Zbýšově a Silvestr, kde jsme šli k Honzovi Vernerovi.
Večer u Vendy proběhl hladce, za to Silvestry jsou rok od roku horší. Bylo mi jasné, že Silvestr z minulého roku nepřekonám, ale naděje umírá poslední. Bohužel, ten den umřela jako první.
Silvestr u HonzyHonza si opět přivedl svoji „Vernerovic slepičárnu“. Nevíte, co to je? No to je pár „dobrých“ kamarádek, které rádo roznáší drby, šeptá si ve společnosti, moralizuje a přitom mají tolik másla na hlavě, že by to kráva musela dojit týden. Chudák Vendy to zase přehnala s pitím a většinu večera strávila v koupelně. Na půlnoc jsme nestihli dojít na vyhlídku (vodárnu na Palačáku, původní plán staveniště A1 neprošel), ale ono stejně nebylo nic vidět. Byla mlha, že by se dala mazat na chleba.
Cestou zpět jsem dostal rachejtli od neznámé paní a doteď jsem ji neodpálil. Krátce po půlnoci jsem měl příjemný (bez sarkazmu) opilecký telefonát od Kuby, škoda jen, že Matěj a Žanet šli brzo spát a nepodařilo se mi u nich zastavit. Ale to už je jiný příběh… o tom až za necelý rok.

V článku, ve kterém jsem s vámi, milí čtenáři, na pár měsíců loučil, jsem zmínil svůj nový, interaktivní, projekt, který doplní tento článek. Jmenuje se 1 sekunda každý den. Od 1. 3. 2013 nahrávám každý den videa z událostí a zážitků, které prožívám. Pro každý den vyberu 1 vteřinu, která mi připomíná celý den. Tyto vteřiny spojím do kontinuálního videa. Více se o tomto projektu můžete dozvědět ZDE a snad i brzy na mých českých stránkách, které mi Kuba už 5 měsíců slibuje.
A nyní, vše výše napsané, shrnuto v cca 270 vteřinách. Užijte si to a nezapomeňte napsat své komentáře.

KUTlime

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice The end. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na 2013 – The end

  1. Sedmi napsal:

    zajímavý rok to byl teda 🙂 a neřekla bych, že jedna sekunda denně bude mít nějakou vypovídací hodnotu,..

  2. KUTlime napsal:

    To jsem si na začátku také myslel. Člověk od toho nesmí chtít, aby to byl kompletní deník jeho života. Mně to pomáhá si vzpomenout, co jsem ten den dělal a co mne v jistou chvíli bylo zajímavé. Když už to teď vidím, při bližším pohledu vnímám i to, že lze pomoci toho vyprávět jakýsi příběh-
    Zkus to pro svého syna. Třeba jenom jeden rok. Uvidíš sama. 😉 1 sekunda denně Tě nezabije, sestříhat to v aplikaci jde jednoduše, třeba u kojení a podobně.
    Já bych byl třeba rád, kdyby mně rodiče takto točili a měl možnost se na sebe dívat, když jsem byl malý. Kdyby Ti to a později jemu vydrželo, byl by to unikátní časosběrný dokument. 😉

  3. Pingback: 30. září – jeden z těch dnů | My space, my world.

  4. Pingback: 2016 – The end | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s