30. září – jeden z těch dnů

30. září začalo vůbec divně. Probudil jsem se ve 3 ráno nemohl znova zabrat. Posadil jsem se do kuchyně a seděl asi půl hodiny potmě. Výhoda vlastní kuchyně je ta, že člověk má klid. Hlavně ve 3 ráno. V hlavě jsem měl tornádo myšlenek. Směsice povinností, emailů a nápadů.

Vybavoval se mi předchozí podvečer. Byl jsem po 3 měsících na tréninku boxu. Z trolejbusu jsme vystoupili dva. Bylo mi hned jasné, že ten druhý míří tam, kam já. Mátlo mne, jak byl zmatený. Šli jsme na hodinu pro pokročilé, což mi nedávalo smysl. Chtěl jsem na něj zavolat, ale nemusel jsem. Brzo pochopil, proč se po něm dívám a začal mne sledovat.

Minulý semestr jsem se na boxu seznámil s jedním Slovákem, jménem Matěj. Tenhle se jmenoval Martin, byl to taky Slovák, taky se mu loupaly rukavice a taky si včera zapomněl ručník. Musel jsem se té podobnosti smát.

Někdy ve 4:33 ráno jsem zjistil, že provoz bez šalin je omezen pouze na 5,5 hodiny. To není zrovna moc času na spaní. Ale už si začínám zvykat.

Ráno jsem velice nerad nastupoval do šaliny. Metr ode mne stála slečna, kterou jsem před pár lety potkal na inline jízdě v Brně. Co si vzpomínám, tak jsem ji chtěl sbalit, ale nikdy nebyla příležitost. Neozvala se. Myslím, že mne nedokázala ani zařadit. I mně to trvalo minutu. Paměť už dávno nením co bývala.

V práci na chodbě jsem potkal zrzku, kterou jsem poprvé potkal někdy v roce 2009 na inline stezce v Obřanech. Taky jsem ji chtěl sbalit. Po druhé jsem si vedle ní sednul v trojlejbusu, když jsem jel na inline jízdu, o které jsem psal výše. Ty dvě byly kamarádky. Hrály ve stejném basketbalovém týmu. Tehdy v trolejbusu nám to chvíli trvalo, než jsme se dobrali, odkud se známe. Dnes na chodbě nám to trvalo zlomek sekundy. Zrovna seděla se svým přítelem pár metrů od mé kanceláře. Opět jsem se musel smát.

Hodinu na to, jsem odjel směr BVV na konferenci o 3D tisku. Hned na zastávce jsem potkal 2 slečny, se kterými jsem jel do práce minulý týden. Evidentně si mne ještě pamatovaly. A stačilo jenom pár úsměvů jejich směrem (tehdy).

Samotná konference, to byla už třešnička na dortu. S registrací jsem se vůbec nezdržoval. Vyžadovalo by to zaplatit poplatek 600,- Kč a vystát 20 m frontu. Nakráčel jsem si to do hlavního sálu, pozdravil hlavního pořadatele přímo na pódiu a poděkoval mu za pozvání. Byl zmatený jak lesní včela, ale nic nenamítal.

Zpětně jsem se šel podívat, jestli tam náhodou moje jméno na kartičce nebude. To, že tam bylo, mne jenom překvapilo. To, že si slečna Kristýna, přítelkyně onoho pořadatele, se kterou jsem před 2 roky tak 10 minut mluvil na CAD fóru (ano, správně, chtěl jsem jí sbalit), mne pamatuje a to nejen v obličeji, ale i jméno a titul, to mi vyrazilo dech. To jsem ještě nevěděl, že dnes je jeden z těch dnů, které tu a tam mám. Pojďme dál.

Ani jsem si nesedl a do oka mi padla levá ruka mého úhlavního nepřítele z Ústavu konstruování. Dočkal jsem se tichého: „Ahoj.“

Sotva jsem si sundal bundu, ve dveřích se objevila Lenka Bokičová. Paradoxně jsem ji zrovna potřeboval potkat. Bohužel, neměla pro mne dobré zprávy. Další NETME day se neplánuje a já mám vážný problém kvůli svému úvazku na SPŠ. Na druhou stranu, den byl zachráněn. Bude tu s kým konverzovat. Horší to bude s těmi nebohými studenty, co neuvidí stroje za mnoho miliónů korun, co buď nikdo neumí obsluhovat nebo na ně nejsou zakázky.

Vrhnul jsem se k občerstvení posnídat. Cestu mi opět zkřížila zrzka z minulosti. Tentokráte to byla Jana. Pravidelný čtenář ví, že to je moje bývalá milenka, kterou jsem naposled viděl minulý rok touto dobou a se kterou to moc nedopadlo. Atmosféra to byla trochu hustá, byla cítit latentní zášť. Prohodili jsme pár slov, kostrbatě jsme se rozloučili a já se vrhl na psaní.

O tři odstavce a jeden nadpis později jsem cítil divný pocit v zátylku. Obrat o 180° vše vysvětlil. O tři řady dále seděla má dávná Nemesis ze střední školy – spolužák Honza Křemének.

Později toho dne jsme se s Janem pozdravili a prohodili pár konverzačních frází. Buď nebyl sdílný, nebo neměl co říci. Asi kombinace obojího. Při loučení prohodil, že se plánuje školní sraz na listopad. Po zádech mi přejela zima. Přislíbil jsem však účast.

Minutu před jedenáctou dopolední přistál do mé schránky nejvtipnější email roku. Jakási slečna si mne našla na internetu, že má zájem o mne jako o lektora AutoCADu a Inventoru. Pohled na patičku zprávy u mne vyvolal záchvat smíchu – Tempo! Ta samá agentura, která se mnou potichu odmítla dále spolupracovat, aniž by mi to řekla, ta samá agentura, která za mými zády hovořila za mne se svými klienty a je to tatáž agentura, na kterou jsem podal trestní oznámení.

O pár hodin a několik telefonátů ohledně žaluzií později, se v konferenční místnosti nedalo dýchat. Musel jsem na vzduch. Přeci jenom jsem na strojírenském veletrhu. Je to největší veletrh na BVV. Nějaká zábava tu být musí.

Venku bylo nádherně. V kontrastu s konferenční místností, i těžký a prašný vzduch v centru Brna, byl tropický ráj pro plíce. Cestu mi zkřížila další bývalá. Při luštění emailů na displeji, jsem málem vrazil do bývalé první dámy, Livie Klausové. Naštěstí, měla bodyguarda, co mne odstavil v předstihu.

Počet známých tváří v pavilónu Z bych na prstech nespočítal. Většinou učitelé z kurzů. Firma KUKA zde měla perfektní lákadlo – 6 m robota, do kterého jste se mohli posadit a on vás povozil. Měl 5 režimů, 1 – light až 5 – brutal. Dal jsem si brutal. Dvakrát. Po tom všem jídle a druhé jízdě jsem se potácel, jako kdybych byl martini pro 007 – důkladně protřepaný. V jednu chvíli jsem málem hodil šavli u jednoho stánku. V tu chvíli mne už ani nepřekvapilo, že to byl stánek SŠ ve Vyškově, která sídlí na ulici Sochorova, což je stejná adresa, jako mám nyní já.

V pavilonu V jsem narazil na Standu. Bývalý to spolužák. Od školy se potkáváme pouze na jednom místě – BVV. Já vždy jako návštěvník, on střídavě jako brigádník, návštěvník a vystavovatel. Probrali jsme co nového, naládoval mne jídlem i pitím a přátelsky jsme se rozloučili. Velice příjemný kluk. Kdybych měl možnost, tak ho zaměstnám. Potkání se Standou zazdilo zbytek konference. Žádné výčitky, byla nudná.

Uši mne zavedli ke stánku Arcelor Mittal, který měl opět nejlepší stánek. Letos měli 3 jízdní trenažery s virtuální realitou Oculus Rift. Na to, že mám podobný volant 6 let doma, tak jsem v závodě vyhořel jako vietnamská pyrotechnika. Nic překvapujícího. Závody mi nikdy nešly.

V pavilónu A2 můj tým utržil porážku ve stolním fotbale, který byl postaven ze skladovacích komponent firmy ze stánku. Hrál jsem proti ukecanému slovenskému obchoďákovi a natvrdlé hostesce, bez které se atraktivnost sebelepšího stánku limitně blíží 0 (vyjma stánku s 6 m robotem, co Vás povozí).

Bylo na co koukatV pavilónech G1, G2, P a F již nebylo nic zajímavého. Střídali se zde stánky s unuděnými hosteskami, unuděnými obchodníky, co koukají na unuděné hostesky, s hosteskami, co kmitají jako robot KUKA v pavilónu Z, s obchoďáky, co snaží opít a dobít znuděné i neznuděné hostesky, nebo s hosteskami, které jsem se snažil sbalit já někdy v minulosti.

Systém číslování pavilónů na BVV jsem nikdy nepochopil. Poslední zbývající písmenko v abecedě BVV bylo B. A to by nebyl pavilón B, když bych tam nepotkal bývalou milenku Beatu z lomu.

Přivítala mne úsměvem a pronesla: „Ahoj, jak se máš? Dlouho už nic nebylo.“ S úsměvem jsem odpověděl, že ani dlouho nic nebude.

Později mi hlavou mi bleskla myšlenka, jestli to byl dobrý nápad si kupovat byt v Brně, ale co už.

Proto je 30. záři zase jeden den, který stojí zaznamenat. A tak sedím hodinu na lavičce a rozhlížím se po okolí. Odhaduji, která hosteska skončí s kterým manažerem v posteli. Sleduji kravaťáky, jak na dálku dávají dobrou noc svým dětem. Vyhlížím, kdo si ke mně přisedne. Ale o tom třeba zase příště.

A co vy? Taky máte tyto zvláštní dny?

PS: Později večer mi statistiky blogu prozradili, že jsem více než 3 násobně překonal rekord v zobrazení mého blogu. O jedno zobrazení mi utekla meta 1400 zobrazení/den.

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Každodenní život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na 30. září – jeden z těch dnů

  1. Sedmi napsal:

    kdyz se dari tak poradne co 😀

    u nas to taky stoji za to a nenudime se, ale trochu jinak :]

  2. Pingback: 2014 – The end | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s