Cestopis: Kuba aneb nejhorší cestovatelský zážitek „so far“

Pravidelní čtenáři vědí, že když KUTlime vyrazí na cesty, tak to dopadá všelijak, tu mne zatknou za pašování drog, tu a tam nějaká ta honička s prezidentskou stráží, pašování lidí z Černobylu atd. Kuba ovšem byla můj nehorší cestovatelský zážitek z úplně jiných důvodů. Před svou návštěvou Kuby jsem přečetl mnoho cestopisů, ale hodně informací bylo mylných či značně zkreslených. Věděl jsem zhruba do čeho jdu, ale realita předčila mé očekávání. Pojďme si tedy zbořit několik mýtů o Kubě…

Aktualizováno (30. 01. 2017)

Doporučuji si opatřit cestovního průvodce na Kubu. Já používám Lonely Planet průvodce v elektronické podobě. Pro své návštěvníky jsem opatřil jednoduchý způsob, jak si je můžete opatřit také, viz. Cestovní průvodci.

Aktualizováno (03. 11. 2015):

Čtěte také: Kuba – Rok poté

Doplnil jsem plánek své cesty po Kubě. Jednotlivé etapy jsou od sebe barevně odlišeny, zvětšíte kliknutím.

Proč Kuba?

V prvé řadě jsem chtěl po obhajobě dizertace vypadnout z ČR a trochu to oslavit daleko od problémů všedního života, které mne tou dobou trápily. Kuba má tu výhodu, že tam prakticky není internet a moc si tam nezavoláte, takže pokud chcete být tak říkajíc off the grid, Kuba se může jevit jako správné místo.

Za druhé, byly tam zrovna levné letenky.

Za třetí, PC hra Tropico, kterou rád hraji. V této hře se vtělíte do role diktátora tropického ostrova a snažíte se, aby vzkvétal.

Za čtvrté, slyšel jsem, že je tam docela levně, bezpečno a kubánské dívky jsou velice náklonné k cizincům, protože se chtějí skrze ně dostat pryč. Realita? Viz níže.

Odjezd – na Bělehrad! Teda vlastně na Berlín!

Bylo to hodně lámání přes koleno. Musel jsem vlakem z Brna do Prahy, tam přesednout na autobus do Berlína. Vtipné na tom bylo, že onen vlak, kterým jsem jel do Prahy, jel až do Berlína, ale autobus byl levnější. Chvíli jsem přemýšlel, zda nejet spíše tím vlakem, ale stejně jsem se potřeboval dostat na letiště Tegel, kterému je autobusové stanoviště blíže, než to vlakové. Plán byl odletět prvním ranním letem v 6:00 s mezipřistáním v Amsterdamu. Do Berlína jsem dorazil po 21 večer a plán byl dojít pěšky na letiště, abych zabil čas.

Ze stanoviště autobusu to bylo na letiště nějakých 5 km, vybaven mapou v mobilu jsem pochodoval Berlínem vstříc pravděpodobné cestě na letiště. Vůbec mne nenapadlo, že moderní letiště prakticky vůbec nepočítají s tím, že by na ně někdo přišel pěšky.

Naštěstí jsem se už po 30 minutách v Berlíně ztratil, takže jsem zapadl do prvního Ubanu a našel si cestu skrze MHD na letiště. Jak se mi to povedlo, netuším, protože němčinu neovládám a přímý Uban na Tegel nejede. Někde jsem přesedl na autobus, ale opět netuším, jak jsem zjistil, kde mám přesednout. S lístky jsem se neobtěžoval. Vím, jak to dopadlo posledně, když jsem se snažil koupit lístky (někdo mi je musel koupit).

Když jsem autobusem dojel na Tegel, uvědomil jsem si, že bych v životě pěšky na Tegel nedošel. Není tady vůbec pěší cesta. Na letišti jsem se zamknul na záchodě invalidů a pokoušel se usnout do rána. Moc to nešlo. Kvalita úklidu invalidních záchodů na německých letištích je spíše podprůměrná, topit se tam taky moc netopí (na květen tam byla docela zima).

Odbavení proběhlo jakžtakž v pohodě, jenom to té paní dost trvalo. Poprvé se mi stalo, že mi někdo zasedl místo v letadle. Asi to bylo kvůli tomu, že jsem přišel poslední. Dokonce mne vyvolávali, ale jelikož jsem měl sluchátka, nic jsem neslyšel. Nějak jsem neviděl důvod, proč se soukat do letadla půl hodiny před odletem, abych tam jen seděl jako pecka.

Jelikož jsem si neměl kam sednout a za mým místem byly hned 2 zcela volné řady, sednul jsem si tam. Byly to sedadla vedle nouzového východu, takže luxusní prostor. Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale volné byly kvůli tomu, že místo v těchto řadách stojí o 30 Euro více. Po vzletu si do řady přes uličku snažil někdo sednout ze zadní části letadla, ale stevard ho vyhodil. Let byl spojený pro 3 aerolinie, ale letadlo bylo KLM (nizozemské aerolinky), takže kromě těch lidí, co cestovali s KLM (a mně), neměl nikdo na tyto místa nárok. Ledaže by byla volná i během letu.

To jen tak pro informaci, kdybyste s KLM letěli, že si tam můžete potom sednout. 😉

Zastávka v Amsterdamu

Po přistání v Amsterdamu na Shipholu jsme s letadlem přejeli nad dálnici E19, která vede napříč letištěm. Je to docela sranda, když jedete po dálnici a nad vámi je most, po kterém nejezdí auta, ale Boeingy.

V Amsterdamu jsem měl čekačku slabé 4 hodiny, takže to bych nebyl já, kdybych si řekl, tak přeci tady počkám, že? V Amsterdamu jsem ještě nebyl, tak se zajdu podívat aspoň za slečnami do čtvrti červených Luceren. Ta je ovšem dopoledne nudná a nezajímavá. Na stanici vlaku z letiště jsem vzal jakýsi leták města s mapkou, abych se trochu zorientoval. Amsterdam je dost monotónní a chybí mu ikonické památky. Obhlédl jsem jakousi bílou sochu uprostřed hlavního (rádoby) náměstí a nejstarší kostel ve městě, který byl ve čtvrti luceren. Bylo to docela vtipné, vidět kostel obklopený prostitutkami. Z toho jsem usoudil, že Nizozemí je opravdu pokroková země a dalo by se tu žít.

Přípoj přes Atlantik jsem stihl tak tak. Podcenil jsem velikost letiště Shiphol. Bohužel, místo jsem si vybrat nemohl. Byl jsem rád, že jsem narval svůj batoh do příslušné kóje. Seděl jsem u okna, vedle mne seděla Kubánka, co má příbuzné v zahraničí. Moc jsme si nepokecali, anglicky uměla asi tolik co já německy (Gutén tág, aufiderzén a Ich bín ajn Berlinan!). KLM mne pěkně nasrali tím, že měli klasické double jack vývody na sluchátka. Já jsem tak nemohl použít své sluchátka s odhlučněním.

Přílet – Havana

Po více než 11 hodinách, jednom přeletu nad Bahamami (zdravím Viktora pokud zrovna čte), po hodině čekání na průchod celnicí a dvou hodinách čekání na zavazadlo, jsem se konečně ocitl v Havaně, resp. na její periferii – na letišti José Martího. Jeden poznatek na začátek, všechno je tady José Martího nebo Che Guevera.

Venku mi dalo facku 30 °C horko, ale to bylo v pohodě. Horší bylo probrat se přes dav lidí, co tam pořád čekají, na někoho řvou nebo nevím, co tam vlastně dělají. V místních směnárnách, které jsou myslím jenom tady na letišti, jsem vyměnil eura za CUC (Kubánské konvertibilní peso, alias naše bony, které se používaly během okupace Československa komunisty). Mám takový pocit, že poprvé jsem byl okraden právě zde. Na účtu bylo sotva co vidět a paní hodně spěchala a peníze nepřepočítala před mnou. 1 CUC = cca $1 US = cca 20 Kč.

Problém č. 1 byl jak se dostat z letiště do Havany. Podle plánu jsem tam měl být už 2 hodiny. Říkáte si, co je za problém? Prostě jsem měl sednout na autobus nebo vlak do Havany. Milí drazí, to byste po Kubáncích a Kubě chtěli příliš. Vlaky na Kubě obecně moc nejezdí. Autobus z jediného mezinárodního letiště v zemi také ne! Prostě se buď dopravíte taxíkem, nebo co zrovna uhádáte.

První taxikář to na mne zkoušel za 35 CUC (700,- Kč v přepočtu). Poslal jsem ho k šípku. Další také pohořel. Bylo mi jasné, že jediná rozumná cesta odsud je někým autobusem, co vozí turisty z letiště přímo do hotelů v Havaně. Ty ovšem nejsou MHD. Jsou pronajímány cestovkami na konkrétní lety, popř. hotely, aby nabíraly turisty a vyhazovaly je přímo před hotelem, a ty měly větší bakšiš. Z toho plyne jeden důležitý poznatek – na Kubě nejste lidé, jste pouze chodící peněženky a obživa pro Kubánce. To není hate, je to strohý fakt. S tímto přístupem se můžete setkat v mnohých zemích, ale tady se to nikdo nesnaží ani skrývat (kromě rodiny Castrů).

Po půlhodině vyjednávání se mi podařilo najít autobus, který mne za přijatelnou cenu (10 CUC, 200,- Kč) dopraví do centra. Měli jsme odjíždět nejpozději za půl hodiny. Ve skutečnosti jsem čekal hodinu a půl. Brzy jsem tak pochopil, že kubánské pojetí času je 2*x + hodina.

Do Havany jsem tak dorazil s mnohahodinovým zpožděním. Našel jsem kancelář Cadeca, kde si lze vyměnit CUC na CUP (národní kubánské peso), za které se dá velmi levně nakupovat ovoce a místní pojetí pizzy. Poměr v Cadeca, včetně pouličních směn je cca 1 CUC: 25 CUP.

Pak nastal boj s ubytováním. Na Kubě nic zajišťovat nemusíte. Najít ubytování trvá od 30 vteřin do 5 minut. Je to rychlejší než běžný check-in v hotelu. A zde je právě onen problém, proč mi Kuba nepřirostla k srdci.

V průběhu mé kubánské anabáze mne oslovil (spíše pořvával) v průměru každý čtvrtý člověk, pokud jsem měl na sobě batoh nebo v ruce foťák. Pokud půjdete s batohem po hlavní ulici, bude na vás troubit každé třetí auto s nabídkou taxi. První den si říkáte OK, chtějí vás trochu oškubat, ale ať se hnete kamkoliv, tak je to jenom horší.

Po 20 minutách jsem zaparkoval věci v 3. navštívené kase. Kasy jsou domácí ubytování. Pronajmete si pokoj v domě nějakého Kubánce. Za licenci na kasu se platí asi paušální poplatek, ale většina Kubánců vás úřadům nepřizná. Stvrzenka je slušná páka na to, stlačit ceny dolů. Zpět k mé první kase…

Opravdová klimatizace, minutu pěšky od Malekónu, vlastní vchod s hlídačem (domácí stařešina, u které jsem nebyl schopen rozlišit, zda jenom podřimuje nebo už není mezi živými), sprcha, ze které tekla voda větším čůrkem, velká postel, jenom s 3 fleky na prostěradle. Cena 20 CUC/noc. Šlo by jít níže, ale standard by šel také níže.

První dny – Havana

Jetlag se nedostavil, takže jsem ihned po „ubytování“ vyrazil na Malekón, na západ slunce. Malekón je slavné nábřeží v Havaně, kde se schází mládež, která ještě nemá děti, které by musely hlídat. Jsou tady tudíž děti tak do 16 let, mezi staršími je už velké procento rodičů.

Bohužel, tady jsem se poprvé chytil do jedné z mnoha kubánských pastí. Dříve, než jsem se stačil rozkoukat, už se na mne nalepil jeden Kubánec s Kubánkou. Využil známý trik s „Kolik je hodin?“, který spočívá v tom, že se vás Kubánec zeptá kolik je hodin, aby s vámi zapředl konverzaci. Já jsem ještě v tu chvíli nevěděl, že Kubáncům jsou hodinky na nic, protože čas tady hraje bezvýznamnou roli.

Po otázce, kolik je hodin, zpravidla následuje, odkud jste, pak si tipnout hlavní město atd. Já se od tohoto chudáka dozvěděl, že máme stále Československo a že hlavní město je Varšava, po předchozí opravě z Helsinek. Toť k úrovni kubánského vzdělání.

Bohužel, měl jsem potřebu seznámit ho s „čerstvými“ informacemi z Evropy. Ač se Chosé snažil mluvit anglicky, slovům, které jsem řekl já, moc nerozuměl. Projevil touhu mi ukázat místní okolí, přičemž jsme skončili v jednom baru, kde zrovna probíhal karneval samby (viz poznámka na konci článku). Chosé mě v průběhu cesty urputně fotil mým mobilem, který uměl podezřele dobře ovládat. Ukázal mi místní nemocnici, kam se prý jezdí léčit i zahraniční diktátoři a také mi pověděl, že je příslušník policejního sboru. O to bylo větší překvapení, že nám objednal 4 mojita za 4 CUC/kus. Když si vezmete, že to je cena, za kterou tady rodina jí týden, že všechny suroviny se zde vyrábí za směšně nízkou cenu, tak to máte krásnou západoněmeckou cenu. Chosé mi u toho popíjení ukázal svůj policejní průkaz a já měl hned radost, že jsem v lepší společnosti.

Tak jsem dostal svou první lekci z tropického socialismu. Bylo na čase oplatit laskavost a udělit lekci ze středoevropského posttotalitního kapitalizmu.

Poté, co jsem viděl účet, řekl jsem Chosému, že jdu na „báňos“ (záchody). Seděli jsme v jiném sále, než byl bar a východ. Nanic jsem nečekal, vzal si nenápadně batoh, abych Chosému a té slečně naznačil, že zase tak velcí přátelé nejsme a nenápadně si spletl východ se vstupem na záchody. Číšník po mně něco řval, z čehož jsem pochopil dvě věci – jednak museli být domluvení a jednak jsem nebyl tak nenápadný, jak jsem si myslel. Venku jsem si střihnul trénink závodu na 400 m, opepřený tropickým podnebím, batohem na zádech a s Kubánci v patách.

Když už mi došly síly, zapadl jsem do jedné pusté domácnosti s tím, že jdu na návštěvu. Představte si, že si tak sedíte na ulici, necháváte život plynout a vběhne vám do obýváku orosený bílý muž, co chce koupit doutníky. Vtipné na tom bylo, že pan i paní domácí zachovali ledový klid a snažili se mi opravdu prodat doutníky.

Když jsem nabyl dojmu, že jsem setřásl číšníka a onoho socialistického příslušníka z krku, začal jsem se hrnout k východu. To si obyvatelé onoho holobytu vyložili, jakože z obchodu s předraženými napodobeninami doutníků nic nebude, tak začali regulérně škemrat o pesa. Vyložil jsem si to po svém, vrazil jim 10 národních pesos (10 CUP = 10 Kč), což s nelibosti komentovali. Usmál jsem se, vzal si bankovku zpět a dal jim 5 CUP.

Zbytek večera jsem se toulal po městě. Nevěřil jsem, že nějaké město může tak smrdět výfukovými plyny. RVHP sice na kubu vyvezla Lady a žigulíky, ale zapomněla odeslat filtry do výfuků. V samotné Havaně je navíc rafinérie, která okolí vydatně vylepšuje o aromatické deriváty uhlovodíků.

Navštívil jsem pomníky, prošel se po celém Malekónu, přišel k „El Capitol“ – imperialistické dominantě uprostřed Havany. Na schody ani nikam blíže se nedalo dostat, protože Kapitol prochází rekonstrukcí.

Snažil jsem se najít nějakou zábavu, protože jsem se příšerně nudil. Hodinu jsem hledal podnik s názvem La Muzica, abych se dozvěděl, že akce v ní začíná až v 23 večer (tou dobou bylo sotva 21:30. Pro normální Kubánce bez problémů. Každý má tak sotva na vstup (pokud jim ho zrovna zaplatí nějaký štědrý turista) a zbyde mu tak na 0,05 mojita, takže se spíše jenom tančí. To po pár hodinách přestane bavit a jde se domů. Druhý den se do práce buď nemusí, nebo se člověk vyspí přímo tam.

Já toho měl tak akorát po krk. Měl jsem plán brzo ráno vyrazit po místních muzeích a atrakcích. Řekl jsem jsi, že náklonost Kubánek ověřím jindy a jinak. Zvěsti o tom, že se stačí usmát a říci „ola“ pro to, aby Vám Kubánky padaly k nohám, se mi zatím nepotvrdily. Ať jsem se usmíval, jak jsem mohl a oslovoval „olá“ popř. „OLE“, tak jediného, čeho jsem se dočkal, byly nechápavé obličeje a nezájem. Kdybych dělal to stejné v Praze nebo v Brně, vypadalo by to obdobně.

Cestou zpět do kasy jsem dostal od jednoho pasáka nabídku na „long time“ za 25 CUC (500,- Kč), ale odmítl jsem. Jednak mi to přišlo moc a jednak avizovaná slečna měla stěží rozeznatelné pohlaví. Ne, že bych její pohlaví zkoumal, jenom vypadala skoro jako chlap. Já mít tohle doma, tak se to taky budu snažit udat komukoliv, kdo jde kolem, jenom levněji.

O 30 min později, na jednom přechodu, z mírného nedorozumění vznikla další nabídka, na 40 CUC (800,- Kč), v přepočtu standartní E55 cena. Ony vůbec ceny vzhledem k průměrnému měsíčnímu platu v ČR a Kubě, jsou velice úsměvné a zároveň k zamyšlení. Při průměrné měsíčně mzdě na Kubě 25 CUC a pro jednoduchost 25 000,- Kč v ČR, za jednu noc v kase zaplatíte v poměru hrubých platů okolo 20 000,- Kč, za slečnu na celou noc, která vypadá jako holka, dáte 40 000,- Kč, za lístek na autobus 10 000,- Kč atd. Dokážete si představit žít v ČR a platit takové výdaje za věci každodenní potřeby? 😉 Tak to jen na zamyšlenou pro ty, co si myslí, že za komunistů bylo lépe. Těmto pomateným lidem bych naordinoval pár týdnů na Kubě na procitnutí.

Došel jsem do kasy a padnul vyčerpáním na postel. Endomondo mi stoplo 18 km pěší chůze.

Druhý den ráno jsem vyrazil najít cestu pryč z Havany. Po včerejšku mi bylo jasné, že zítra bych se tady už nudil. Ač jsem záměrně volil jiné trasy, viděl jsem pořád stále to samé – bídu, špínu a znuděné Kubánce. Byl jsem z toho tolik frustrovaný, že jsem si řekl, že je potřeba vyrazit jinam. Dal jsem na průvodce a vydal se s rezervou opatřit lístek na autobus. Volba byla jasná – Trinidad, nejstarší město na Kubě (staré 500 let), památka UNESCO atd.

Při cestě z centra Havany na stanici dálkových autobusů – viazulů stojí obří městský hřbitov, který je v kontextu nudné Havany pro turistu zajímavý, ale turista zde musí zaplatit vstupné 5 CUC (100,- Kč ve směnném kurzu | 5000,- Kč v poměru hrubých platů), ale to platí opravdu jenom turisté, domácí ho mají zdarma.

Můj pokus o nenápadný průchod byl záhy odhalen aktivní paní u vstupu. Měl jsem tři možnosti, jak řešit tuto situaci: První spočívá v tom, že ji budete ignorovat, použijete mapu se stanicí viazul a naznačíte, že jdete jenom skrz. Bude trvat na svém, takže ji musíte aktivně vyignorovat. Druhá, vytáhnete největší bankovku s CUC, kterou dostanete na letišti v Cadece, ideálně 50 CUC. S největší pravděpodobností nebudou mít drobné, ale taky mohou a vy tak zaplatíte 5 CUC za obyčejný hřbitov, kterých je v Evropě plno, a jsou zdarma. Třetí, spočívá v použití bočního vchodu. Strážný tam sice je, ale většinou spí uvnitř kukaně a není zdaleka tak aktivní jako paní u vchodu.

Já zkoušel ještě 4. možnost – přelézt přes plot. Skončil jsem napůl na chodníku a napůl na hlavní cestě, špinavý od dehtu, kterým je natřený plot, a s natlučeným kolenem, které jsem si skřípnul mezi mříže plotu. Příští 3 dny jsem kulhal na jednu nohu.

Kousek od stanice viazulů v Havaně jsem objevil místní tržitě, kde se dalo platit CUPy. Za 25 Kč jsem si nakoupil asi 2 kila papaji, kilo banánů a několik mang. Tohle byl tropický socializmus, který jsem uvítal.

Na stanici viazulů mne tradičně čekal dav naháněčů. Přál bych si mít bič nebo aspoň teleskop pro rozhánění. Dozvěděl jsem se, že se ten den už z Havany nedostanu, protože jedou jenom 3 spoje za den a všechny dopoledne. Objednal jsem si lístek a začal jsem kulhat zpět ke kase.

Kousek od trhu mne sbalil jeden černý taxikář. Aby nedošlo k nedorozumění, on byl snědé pleti a nic jsme spolu neměli, jenom provozoval na černo živnost taxikáře. Vzhledem k tomu, že koleno bolelo, jako když vás nabere divoké prase, po chvíli váhání jsem se rozhodl obětovat trochu kapitálu ve prospěch onoho pána. Za 3 CUC (60,- Kč | 3000,- Kč v poměru…) mě vzal na Náměstí Revoluce (jak jinak, že…), kde stojí, opět jak jinak, než památník José Martího. Kdybyste vymazali všechno s přívlastkem José Martí, revoluce nebo Che Guevara, tak jste smazali 90 % kubánské kultury a veřejného prostoru.

Památník je to slušný, také vás tam slušně okradou. Hned u vstupu dole stojí slečna, která vás zkasíruje, když si chcete vyšlápnout těch 20 m schodů a podívat se k patě památníků. Cena 1,5 CUC (30,- Kč ve směnném kurzu | 1500,- Kč v poměrech hrubých platů). Na vrchu se můžete vyfotit s kubánskou vlajkou. Většinou pěkně vlaje, v pozadí budete mít zasmogovanou Havanu.

V přízemí památníku je muzeum, hádejte koho – ano, správně Josého Martího. Vstupné tuším 2,5 CUC (50,- Kč | 2500,- Kč v poměrech hrubých platů), na studentské slevy se nehraje, byť jsou na ceníku uvedeny.

Expozice je to zajímavá, ne tak kvůli obsahu, ale kvůli tomu, že v Havaně je jich málo a zpravidla odfláklé. Nahoru, na památník, mě nepustili.

Strýček Bob (ten taxikář) mne poté svou Ladou hodil až ke kase, kde mne paní domácí ošetřila. Řekl jsem ji, že mne srazila motorka. Uvěřila mi.

Pak mne paní domácí vyhodila do kasy své známé (měla už někoho domluveného) přímo na pobřeží Malekónu. Byl to nejpitomější nápad, co jsem v Havaně měl. No možná druhý nejpitomější nápad, hned po tom přelézání plotu na hřbitov. Pořád tam někdo troubil, hučelo tam moře atd.

Vyrazil jsem opět do Havany. Prošel se po Malekónu, nadýchal se čerstvého smogu, svezl se v kubánské verzi TukTuku. Procházel jsem se centrem Havany, navštívil muzeum Revoluce a Národní galerii. Tady mne strašně mrzí, že nemám fotky, abych vám ukázal, jaké patlanice jsou v kubánské národní galerii. Celkově mne tam zaujal jeden obraz, který mne nenechali ani vyfotit. Vstupné bylo tuším okolo 10 CUC u obou (10 000,- Kč v poměrech hrubých platů). Alespoň to Muzeum Revoluce stálo za to.

Navštívil jsem znova Kapitol, znova Malekón a po 15. hodině jsem neměl co dělat. Ač jsem usilovně hledal něco, co bych mohl dělat, tak turistický průvodce ani reálie nepomohly. Pořád na mně někdo pořvával, troubil, tahal mne za ruce do restaurace nebo kazil záběr.

Pokračoval jsem k zámku San Salvador de la Punta, vyskytl se opět u kapitolu, nakoupil nějaké banány, kterými jsem se málem udusil nebýt jednoho prodejce kokosových ořechů. Proplétal jsem se ulicemi Havany, občas zapadl do nějakého bytu s černým obchodem s doutníky a zkoušel místní pizzy. Všechny chutnaly stejně. Kus kynutého těsta potřené (snad) kečupem a sýrem, servírované na kusu novin nebo recyklovaném papíře. Ne, nedělám si srandu. Na hygienu tady můžete zvesela zapomenout.

U jednoho obzvlášť pomalého okýnka se vedle mne postavil mladý Kubánec oblečený v Adidas teplákovce, z kapsy vytáhl Playstation Vita a hrál FIFA 2014. O chvíli později přišel další, který si zase hrál s nejnovějším iPhonem. Jestli mi ještě někdo řekne, že Kubánci jsou chudí, tak se mu vysměji do obličeje. Zkoušel jsem se lámanou španělštinou ptát, kde to sehnali. Dárek ze zahraničí. Brzy jsem pochopil, že je to standartní model, který byl posvěcen Raulem Castrem v roce 2012. Jeho reforma umožnila cestovat Kubáncům kam chtějí, potřebují jenom drahý pas – asi 95 CUC (1900,- Kč ve směnném kurzu, 95 000,- Kč v poměrech…). A evidentně tento model funguje.

Každá rodina má nějakého příslušníka v Mexiku nebo v USA, kde na černo pracují a posílají peníze zpět domů, své rodině. Jednou za 24 měsíců se musí vrátit, prodloužit povolení a pak zase hurá do světa. Takto žije v zahraničí asi 1,5 miliónu Kubánců, přičemž na Kubě jich zatím zůstalo asi 10 miliónů. Ale pojďme zpět…

Taxíkem za cenu 5 CUC (100,- Kč | 5000,- Kč) jsem se dopravil na druhý břeh Havanské zátoky, kam se nedá prakticky jinak dostat. Opět Ladou. I tak mi to přišlo za 5 CUC drahé.

Na druhé straně toho nebylo zase tolik k vidění. Hrad Morro byl uzavřený kvůli akci Red Bullu, takže jsem se dostal jenom do nádvoří, ale zase zdarma (když nepočítám tu cestu). K dalším hradům jsem se už nedostal, protože řidič mne už hnal, že musí zpět do práce, za dalším ritem. Asi bych tam stejně neviděl nic zajímavého.

Vrátil jsem se Ladou zpět na Malekón a pěšky dopajdal do kasy, padl do postele a usnul. Už jsem neměl v Havaně co dělat, takže ani výčitky svědomí, že jen tak polehávám na „hotelu“. Všechny zajímavé i nezajímavé věci jsem už viděl nebo navštívil. Rámus mne probudil před půlnocí. Sbalil jsem věci a připravil se na odjezd do Trinidadu, památky UNESCO, o které píše každý průvodce Kubou. Nemohl jsem už pořádně usnout, takže jsem se okolo 5. ranní vydal na cestu.

Trinidad

Měl jsem dost času, takže byť chromý na jednu nohu a s dvěma batohy, zvolil jsem pěškobus. Po cestě na mne pořád někdo křičel nebo troubil. Už kvůli tomu jsem si to mohl odpustit a nechat se svést.

Na stanici viazulu jsem potkal český pár z Prahy a dva Poláky z Krakova. Zaplatil jsem přebookovací poplatek 7 CUC (140,- Kč | 7000,- Kč) a usadil se s těmi dvěma Poláky v poslední řadě, český pár seděl přede mnou. Vyráželi jsme v 7:00.

Celou cestu jsem si na střídačku povídal s jedním nebo druhým párem. Češi mi řekli, že bydlí u jakési Češky, která odešla za hlubokého socialismu na Kubu za svou láskou. Povídali mi o tom, kolik za co dali, což mi trochu zvedlo náladu, protože jsem byl evidentně lepší při vyjednávání. Poláci se mi naopak pochlubili, že za jedno Aro mýdlo a několik drinků sbalily modelky z jedné přehlídky. Tiše jsem záviděl.

Cesta vedla kolem zátoky Sviní a bůh ví, proč jsme jeli po pobřeží, byť existuje lepší a přímá cesta z Havany do Trinidadu.

Češi se oddělili 1 zastávku před Trininadem, Poláci mne následovali do Trininadu. Tam jsme dojeli krátce před14. hodinou. Do té doby jsem si myslel, že Kubánci jsou otravní a dotěrní, ale tady to byla úplně jiná liga. Před východem ze stanice viazulů čekal roj Kubánců, kteří řvali, mávali, tahali nás ze strany na stranu. Když jsem se konečně probil tím hejnem, stále jsem měl na sobě asi 5 Kubánek, které se předháněly jedna s druhou o to, kdo mi strčí fotku své kasy blíže obličeji. Po půlhodině (!!!), jsem měl za zadkem stále 3 z 5 Kubánek. Odmítali pochopit, že si dokážu najít kasu sám, podle svých preferencí. Chtěl jsem něco blízko centra a tak do 15 CUC. Už během té první půlhodiny jsem pochopil, že Trinidad žádné „centrum“ nemá nebo spíše je to náměstí o velikosti autobusové zastávky větší vesnice z ČR, kde je jeden ze dvou zábavných podniků a velká hacienda. Také jsem poznal, že je jedno, kde budu bydlet, protože v Trinidadu je každá kasa blízko.

Vybral jsem kasu, kde jsem měl celý dům pro sebe. Jenom v něm nešlo nic dělat. Cena 12 CUC s bréfou – snídaní (240,- Kč | 12 000,- Kč). Chvíli jsem ležel na posteli, odpočíval. Hodil jsem si rychlou sprchu v čůrku vody ve sprše a namazán opalovacím krémem vyrazil do „města“.

Postupně jsem navštívil obě muzea v „centru“, koloniální haciendu, místní továrnu na doutníky (tj. paní za stolem v obchodě s turistickými předměty), několik místních obchodů a kostelní věž, ze které byl nádherný výhled na celý Trinidad. Tady jsem si uvědomil, že jsem během dvou hodin celý Trinidad prošel. Vědom si této smutné skutečnosti jsem na věži pečlivě a pomalu fotil okolí a dal se do řeči s jednou Kanaďankou, která byla na Kubě tou dobou už 6 měsíců a v samotném Trinidadu už přes měsíc.

Chvíli jsem z ní páčil, co tady měsíc dělá, ale ležérně mi odpověděla, že se učí salsu a nasává místní poklidnou atmosféru. Když jsem jí odpověděl, že já bych tady umřel nudou, tak se jenom pousmála.

Další dvě hodiny jsem bloumal po Trinidadu a hledal, co se tady dá dělat. Odpověď je nic. Bohužel, pokud nemáte auto, jste pěkně v pasti, protože další autobus jede až ráno. Pokud ho máte, je Trinidad maximálně na 2 dny i s výletem na koních či kolech k vodopádům, což ale nemohu doporučit. Jednak je to předražené a stačí vědět, kam máte jít, žádné povolení nepotřebujete a z koňského sedla příšerně bolí zadek. Chtěl jsem si půjčit kolo a jet na pláž, která je tak 20 min cesty, ale nikde jsem žádné nenašel.

Během těch 2 hodin jsem potkal ještě ony Poláky z autobusu. Domluvili jsme se, že pojedeme zítra na pláž a podělíme se o jízdné. Večer jsem se byl podívat v Casa de la Músíca, ale nebylo to nic pro mne. Opět jsem potkal ty dva Poláky, tak jsme si spolu sedli a nudili se společně.

Druhý den jsme se samozřejmě nenašli a já nakonec jel autobusem. Úplně náhodou jsem objevil jeho zastávku blízko náměstí Carillo, přesně na ulici San Procopio, mezi křižovatkami s ulicemi Gracia a Gutiérrez. Sice ten bus stojí všude možně v Trinidadu, ale pokud si chcete sednout, tak je lepší nastupovat na první zastávce. Celkově jezdí dopoledne 3 spoje tam a odpoledne asi 2 zpátky. Autobus byl nacpaný k prasknutí a to nebyla turistická sezóna. Nechci vidět tu grupen sex tlačenici v sezóně. Pokud vás napadla myšlenka, že by se přidaly spoje, tak jste si ještě asi neuvědomili, že čtete cestopis z Kuby, kde se nabídka neřídí poptávkou. 😉

Na pláži jsem potkal dvě Španělky, co přijely na Kubu na dovolenou. Pracují v Irsku, v call centru, protože doma pro ně není žádná práce. Trochu jim z toho hrabe, proto jsou tady. Později se k nám přidal jeden Kubánec, který obě slečny znal z předchozí noční pařby. Po jedné z nich vyjížděl, což jsem teda nechápal, protože přitažlivá nebyla ani jedna z nich.

Díky onomu Kubánci jsme prošvihli wawa (kubánské slovo pro autobus), ale naštěstí nás zachránil italský pár s autem. S holkami jsme se domluvili, že se potkáme večer v Case de la Músíca a zapaříme. Možná nebyly moc přitažlivé, ale byla s nimi docela sranda. Rozhodně více, než s těmi všudy přítomnými Poláky. Navíc uměly Španělsky, takže se vyplatilo držet se jich.

Bohužel, opět se to nepovedlo a já zůstal večer sám. V Case de la Músíca bylo opět pro nic neříkající představení, tak jsem se toulal nočním Trinidadem. Nabídly se mi 2 slečny, ale 50, resp. 60 CUC (50 000,- Kč, resp. 60 000,- Kč) jsem jim opravdu dát nechtěl.

Když jsem se snažil pomoci aplikace v mobilu imitující úder biče odehnat jednoho otrapu s doutníky, tak mi mobil vypadl z ruky. Bohužel spadl na hranu schodu, přesně na místo mezi fólií a hranou rámečku. Výsledkem byl pavouk přes celý displej. A jako bonus mi ten týpek nedal pokoj. To byla už poslední kapka. Vrátil jsem se na kasu a šel spát.

Ráno jsem posnídal mizerou snídani v kase, srovnal účty a šel chytnout viazul pryč. Naštěstí měli ještě lístky. Na stanici autobusu jsem kromě oněch dvou Poláků potkal i jednu postarší Angličanku, která měla příšerné sluneční spáleniny na obou nohách. Já je měl také, z předchozího dne, ale věnoval jsem ji svůj krém na a po opalování. Byla hrozně vděčná.

Santiago de Kuba – nejšpinavější město na Kubě

Během 12 hodin dlouhé cesty autobusem jsme postupně vystřídali Santa něco, Floridu, Caramagüe, Las Tunas, Holguín a Bayamo. Během 10 až 20 min zastávek (oni bez vás neodjedou 😉 ) jsem se vždycky prošel po městě a podívat se na to, co psali v průvodci. Faktem je, že kromě Bayama tato města nestojí ani za zastávku. Šeď, nuda, špína a nic zajímavého. Když máte auto, můžete si v těchto městech udělat krátkou zastávku.Pojedete-li busem, o nic jste nepřišli.

V podvečer jsme konečně dorazili do cíle – Santiago de Kuba, nejšpinavější a smradlavější město, které jsem na Kubě navštívil. Město samotné mne přivítalo deštěm, proto jsem přijal nabídku na levné taxi za 3 CUC do „centra“. Řidič mne vzal rovnou k jedné kase za rozumnou cenu (12 CUC), ale šlo by to určitě stlačit i níže, ale po tolika hodinách jsem na to neměl sílu.

Na pokoji bylo vedro, a ač jsem se snažil, jak jsem mohl, nedařilo se mi zabrat. Hodil jsem na to bobek a odešel do města. Prošel jsem si „širší centrum“, tj. po třech náměstích nebo spíše parcích s cestou okolo. Hlavní je park Caspenderes, kde je Casa de Diego Velazquez – dům Diega Velaskéze, nejstarší dům na Kubě, což je tady hlavní turistická atrakce. Je dobré tady přijít ve dne i v noci. Je tady také katedrála, a pokud se vetřete do hotelu Casagranda, můžete mít na park hezký výhled z výšky.

Nakouknul jsem na do podniku La Fondita, kde bylo docela mrtvo. Pár ošklivých a hodně špatně zmalovaných slečen sedělo různě u stolu. Asi čekaly, až spadne modré z nebe. Zvláštní bylo, že mnohem větší hlouček lidí byl před vchodem. Myslel jsem, že tam jenom čekají na vstup, ale já prošel bez problémů, jenom se stačilo probrat davem.

Po 3 minutách jsem vyhodnotil místo jako totálně mrtvé a nabral kurz zpět do kasy. Únava už se dostavila, třeba toho využít.

Vzbudil jsem se brzo ráno a dokola pročítal průvodce. Nějak jsem nemohl najít nic zajímavého. Do oka mi nakonec padlo Akvárium Baconau asi 60 km od Santiaga, kde měli mít úžasný mořský život a 20 m dlouhý vodní tunel se žraloky. Jenže to byl problém. Říkáte si jaký? V normálním, civilizovaném světě by jel nějaký autobus k této turistické destinaci, ale na Kubě ne e… to byste chtěli moc.

Domácí z kasy mi lámanou angličtinou řekla, že tam jede jeden autobus, bohužel zhruba za 10 min. Neměl jsem ponětí odkud, ale ihned jsem se rozběhl do pokoje začít si balit věci. Ona mezitím na ulici přivolala nějakého známého na motorce, který mne dovezl před stanici místních autobusů, která je u přístaviště.

Vůbec jsem nechápal, co mám dělat a co mi už povídali. Nejprve jsem se postavil na jedno místo, ale řidič motorky urputně gestikuloval, že mám jít dovnitř. Postavil jsem se dovnitř a zamyšleně se škrábal na hlavě. Řidič potom slezl, na něco se zeptat paní a pak na mne začal mluvit Španělsky. Vůbec jsem nechápal, co chce, ale pochopil jsem, že autobus už je pryč. Pak se mne na něco zeptal a já mu to odkýval, aniž bych věděl, s čím jsem vlastně souhlasil. Po chvíli mi to došlo – byla to stíhací jízda autobusu na motorce přes hlavní třídu Santiaga.

Během cesty jsem přemýšlel, co se rozpadne dříve, jestli ta motorka nebo moje plíce, protože krása jízdy na motorce v Santiagu spočívá v tom, že všechny ty zplodiny z desítky let starých aut bez filtrů máte přímo z první ruky.

Autobus jsme dohonili po 10 minutách. Za 15 CUP (opravdu CUP, tedy cca za 15 Kč podle směnného kurzu, ekvivalent 600,- Kč v poměru hrubých platů) jsem dojel zhruba 57 km cesty. Řidič mi řekl, ať si dám batoh k němu na palubní desku, aby mne nikdo neokradl. Slušná dávka upřímnosti.

Bohužel, s řidičem jsme si tolik nerozuměli při vysvětlování mé konečné stanice a tak mne vyhodil o zastávku dříve, než měl, u jakéhosi opuštěného hotelu. Na mapě jsem viděl, že musím jít ještě asi 2 km vzdušnou čarou po pobřeží. Vzhledem k tomu, že bylo 10:30, slunce akorát začalo smažit a já měl spáleniny z Trinidadu, cesta pěšky nepřipadala v úvahu. Uprostřed divočiny, kde nic a nikdo nebyl. Další autobus v nedohlednu.

Naštěstí mé nadávání probudilo z letargie jakéhosi pána, co měl koňský povoz. Za zlodějských 5 CUC (100,- Kč | 5000,- Kč) mne dovezl zbylé 2 km. Shrnuto – prvních 57 km za 15 Kč, poslední 2 km za 100,- Kč, prostě Kuba.

Do akvária jsem dorazil těsně před 11 hodinou. V prodejně lístků samozřejmě nikdo nebyl. Pak se někdo uráčil dostavit. Později jsem zjistil, že to je jeden z pěti lidí, co tady aktuálně dělá (on, hlídačka, dvě opatrovatelky delfínů a číšník u baru).

Za zlodějských 45 CUC (900,- Kč | 45 000,- Kč) jsem si koupil prohlídku akvária a plavání s delfíny. K prohlížení jsou tu 2 patra, kde v přízemí je asi 12 akvárií, 2 byla vypuštěná, v dalších třech nic, kromě vody nebylo. Všechna byla tak špinavá, že šlo těžko vidět, co je uvnitř. V 1. patře je expozice mořeplavby, korýšů, modelů lodí a celkově všeho, co souvisí s mořem. Celé je to asi na 20 min.

Na Youtube jsem našel hezké záběry z expozic, jak akvárium vypadalo před hurikánem Katrina, při kterém většina mořského života uplavala do moře. To mi řekla potom domácí z kasy.

V 11:30 začalo krmení delfínů a zlatý hřeb programu. Tato show se děje jenom jednou za den, kdybych přišel o 10 min později, měl bych smůlu a jel bych tady zbytečně. Když si představím, jak jsem se sem dostal, tak to beru jako jediné štěstí, které mne na Kubě potkalo.

Show byla krátká a trochu monotónní, protože delfíni pořád skákali jenom tam a zpět, občas jim dámy ošetřovatelky hodily balón. Lachtan si s ním hrál také, občas se postavil a to bylo vše. Jelikož nás tam bylo celkem 7 (já a dvě skupiny z nedalekého hotelu), tak jsem měl tu čest, že mne posadili do loďky, kterou delfíni táhli okolo bazénu.

Plavání byla už větší sranda. Delfíni mě několikrát táhli po bazénu, mohli jsme si je chytnout za hřbetní ploutve a svést se. U každého kousku vás vyfotí, včetně vás a samotných delfínu na souši. Za každou fotku, kterou si chcete vzít, zaplatíte 3 CUC (60,- Kč | 3000 Kč).

Celé představení, včetně plavání netrvalo ani hodinu. Šel jsem si prohlédnout želvy, 1. patro expozice a 12:15 jsem se u baru dozvěděl, že další bus pojede mezi 15. až 16. hodinou. Nejprve jsem si myslel, že si ze mne dělá srandu, pak jsem si uvědomil, že jsem na Kubě a že si srandu nedělá. Chvíli jsem mlčky seděl s bandou kanadských frantíků z Québecu. Hroznou angličtinou mi řekli, že mají nějakou dopravu. Půlhodiny jsem na ně v napětí čekal, než se zvedli od stolu a sedli si do koňského povozu, se kterým jsem přijel já a jeli s ním úplně na opačnou stranu, než jsem potřeboval. To už jsem byl opravdu slušně vytočený.

Čekal jsem na zastávce v dřímotách další půlhodinu, než se mi podařilo s pomocí jedné kubánské rodiny ulovit korbu náklaďáku. Až na to slunce, smrad z výfuku a oleje na korbě to byl super zážitek. Výhled na národní park Baconao byl úžasný. Projížděli jsme kolem muzea Chevroletů a údolím Prehistorie. Pokud máte auto, můžete sem zajet, pokud ne, o nic nepřijdete. Zase tak skvělé to není. Zblízka je vidět mnohé improvizace při tvorbě „exponátů“ a Kuba je jedno velké muzeum Chevroletů.

Podělil jsem se o vodu s rodinou, co mi pomohla chytnout ten náklaďák. Evidentně nebyli tak připraveni jako já. Měli se mnou dost trpělivosti a vysvětlili mi, že nejede přímo do Santiaga, ale budu muset přestoupit. Na přestupním bodě se domluvili s hloučkem starých dam, které si mne vzali do opatrovnictví. Chvíli jsem přemýšlel, jestli nemám zkusit vyběhnout na vrchol národního parku, který se tyčil v dáli. Sice jsem neměl žádné jídlo, vody tak na jedno napití, kvalitní mapu oblasti, naopak jsem měl slušné spáleniny na nohou, ale ani to mě neodradilo od toho, aby ta myšlenka ve mně hlodala. Naštěstí jsem měl dost rozumu, abych se na to vykašlal.

Nastoupil jsem do pojízdné plynové komory a směřoval zpět do Santiaga. Nejimprovizovanější dopravní prostředek, co jsem tady zažil. Podvozek bůh ví z čeho, motor asi z Lady, dřevěné lavice místo sedaček, plech místo karosérie. Výfuk byl asi vyveden dovnitř, jinak si nedovedu vysvětlit ten smrad, co v té plechové kukani byl. A to jsme tam neměli okna, byl to spíše autobus říznutý traktorem a kabrioletem, takže tam byl slušný průvan.

Plynovací dýchánek jsem ukončil v centru Santiaga. Vzal jsem útokem místní trh a koupil si nějaké ovoce, pizzu a čerstvý džus, tradičně v restauraci La central, kde jsem si objednal za 5 CUP (5 Kč) kelímek džusu pokaždé, když jsem šel okolo. Tehdy jsem tam vypil asi 1,5 litru džusu a objednával a platil ho po 5 CUP. Obsluha už po mně chtěla zpropitné, protože se mnou strávila tak 20 min, ne že by tam jinak měla co dělat. Zašel jsem se podívat do muzea 26. července, které sídlí v bývalých kasárnách Moncada, které Fidel napadl v 26. 7. 1953 s cílem rozpoutat lidové povstání proti Batistovi – tehdejšímu kubánskému diktátorovi.

Fidel to tady moc nepromyslel a (ne)připravil impotentní útok proti 2. největším kasárnám na Kubě se 160 muži s mizernou výzbrojí. Ne, že by ty kasárny byly, kdo ví jak velké, to vůbec, ale absence plánu a Fidelova naivita způsobila, že pokus byl rozprášen. Fidel a Raul zdrhli do hor, ale pak je vyhmátli. Na to, že se snažil o kontrarevoluci proti diktátorovi Batistovi, zavraždil několik vojáků, tak dostal jenom 15 let natvrdo. Každý, trochu rozumný diktátor by ho pověsil. Batista ne, což je asi důvod, proč mu to Castro o pár let později nandal. Nic z toho se ovšem v muzeu nedozvíte, tam je Castro a Che velkým hrdinou.

Zbytek dne jsem se procházel chudinskými čtvrtěmi Santiaga, koukal na horkokrevné hráče domina, vyšel na kopec, kde mělo být muzeum karnevalu (Museo del Carnaval), které je ovšem úplně jinde (netuším kde, na kopci je jenom základní škola). Když už nic, tak aspoň tady byl hezký výhled na místní slumy.

Motorkou za 15 CUP (CUP!!! 15 Kč) jsem se vydal do stanice viazulů, abych si udělal rezervaci do Baracoa na zítřek ráno, protože turistický obsah Santiaga byl po jednom necelém dni vyčerpán. A já také. Po rezervaci jsem se rozhodl, že si ještě na motorce sjedu na hřbitov Sata Ifgenigia. Motorky jsou nejlevnější způsob, jak se dopravovat po Santiagu, stojí jenom 15 CUP, je to fixní cena a všude je spousty mototaxikářů. Jsou tady také sajdkáry, ty můžou být dražší.

Bohužel, když jsme dojeli na hřbitov, zjistil jsem smutnou novinku, že jsem buď ztratil mobil po cestě, nebo mi ho někdo vytáhl při čekání z boční kapsy. Když jsem totiž nasedl, řidič se vykecával se svojí ženou a já čekal, sedíc za ním. Bonus byl, že hřbitov už byl zavřený a nechtěli mne tam vůbec pustit.

Zpátky jsem šel pěšky a díval se po zemi, jestli mobil nenajdu. Pořád na mne řvali Kubánky ve stylu: „Uno peso por niňo!“ Po cestě jsem mobil nekontroloval, ale zase tankodrom to nebyl, abychom skákali tak, aby mi mohl Note 2 vypadnout. Možná to čekání na začátku? Nedovedl jsem si to vysvětlit.

Vrátil jsem se do kasy a řekl to domácí. Ta mne dorazila: „Hmm, mor kareful, Radek!“ Svou frustraci jsem chtěl nějak ventilovat, tak mne napadl šílený plán obrátit se na policii s nabídkou o „výkupné“. Myslel jsem si, že takový telefon se tady nemůže ztratit jen tak. Byl zamčený a kromě SD karty byl k ničemu. Kubánci nemají přístup k internetu, aby se mohli dozvědět, jak mobil vyresetovat a i kdyby, tak měl prasklé sklo a není tady internet. Bez něj jsou smartfouny jenom předražená těžítka do kapsy. Myslel jsem si, že se to v takovém policejním státě musí hned rozkřiknout. Někam zavolají a seženou ho oplátkou za odměnu, kterou jsem nabídnul. Chyba lávky.

Maria, jak se domácí jmenovala, tak řekla, že není problém. Jsem u ní oficiálně, takže pořád dokola ujišťovala, že není problém. Co by měl být ten problém, mi ale nesdělila.

Zavolala taxi, na které jsme čekali 30 minut (!!!). Ač jsem trval na to, abychom šli pěšky nebo si chytnuli nějaké auto, co jede kolem, vytrvale si mlela svoje. Pořád se mne vyptávala, proč jsem čekal tak dlouho (s tím, že půjdu na polici), kde jsem ho měl atd. Vždycky to zakončila dlouhým a uznalým „Hmm“, přičemž protáhla obličej skoro až na zem. Když ji došly otázky, tak jsme mlčeli a čekali.

Když konečně dojelo taxi, tak jsem málem omdlel. Zavolala si klasické žluté taxi, to nejdražší, co na Kubě je. Jako bonus jsem zjistil, že policejní stanice je 2 bloky od nás, cca 3 minuty pešky. V tu chvíli jsem nevěděl, co mne štve více, jestli ten mobil nebo Maria.

Policejní stanice byla taková nízká budova, kde v přízemí byla velká hala, kde na jedné straně seděli něčím provinilí jedinci, na straně druhé návštěvy a já. Okolo byla pustá výzdoba, která tady visí snad od doby revoluce. Maria pověděla, co se stalo. Policajt si opsal můj pas, záznam v kase a snažil se mne zeptat na několik podrobností. Maria tlumočila, ale sama uměla anglicky asi jako průměrný Čech italsky. Jedna z otázek byl typ telefonu. Když jsem mu ukázal svůj druhý telefon (naštěstí jsem měl dva Note 1 a 2), tak na mne vyletěl druhý seschlý policajt, co tam byl. Asi nepochopil, že jeho kolegovi ukazuji značku telefonu, co si musí opsat a myslel si, že fotím stanici, jako kdyby tam bylo co fotit.

Jelikož to byla „military unit“ jak mi potom Maria řekla, tak její zaměstnanci této pusté a ničím zajímavé budovy jsou na foťáky a mobily obzvlášť hákliví. Policajta jsem rázně odstrčil a česky mu důrazně naznačil, ať se uklidní. To už mezi nás skočil ten druhý a Maria. Po chvíli vysvětlování jsme se všichni uklidnili a pokračovali v sepisování hlášení. Ten druhý už ale ze mne nespustil oči.

Venku na nás čekalo samozřejmě to taxi a jeli jsme ty 2 bloky zpět. Během jízdy mi řekla, že to hlášení je asi tak vše, co můžou udělat. Pak se dále familiárně bavila s řidičem a asi si vykládali vtipy, protože se pořád smáli.

Zaplatit taxi jsem musel samozřejmě já (15 CUC), protože to taxi bylo prý pro mne. Zeptal jsem se Marii, jestli si ze mne dělá srandu, ale řekla, že ne. V tu chvíli jsem už rezignoval a šel spát.

Brzo ráno jsem se vzbudil, potichu si sbalil věci a vypadl na autobus. Klíče jsem nechal v zámku a na posteli lístek, že peníze za nocleh jsem včera utratil za taxi. Když jsem Mariu nikde neviděl při nástupu do busu, ulevilo se mi.

Baracoa – po stopách Kolumba

Okolo 14 hodiny jsme dojeli do nejvýchodnějšího města Kuby – Baracoa, kde v roce 1492 přistál Kolumbus. Cesta vede nejprve po pobřeží a posléze přes horské serpentiny, kde je krásný výhled na hory. Bohužel, autobus staví pouze na předem domluveném místě, kde si můžete koupit předražené banány, kokoročo a jiné věci. Pokud tudy pojedete, tak si nic nekupujte. Do Baracoa je už jenom 30 min cesty a tam to seženete také za zlomek ceny.

Po cestě jsem se seznámil s jednou milou Izraelkou, co cestovala s kamarádkou po světě. Příjemný pokec. Postěžoval jsem si na Kubu, zeptal se, co nového v Izraeli, jak jim funguje Iron dome a tak.

Cestou se projíždí městem Guantanámo, které je známé především tím, že u stejnojmenného zálivu sídlí americká základna, kde Američané rádi vězní teroristy spolu s vojáky se zálibou v mučení. Bylo to nejzaostalejší město, které jsem na Kubě viděl.

Baracoa jako taková je město, které má rozlohu tak 1000 x 400 m a celé, včetně všech turistických atrakcí projdete za 3 hodiny. Já tady strávil 3 dny. 😦

Na zastávce nás čekal opravdu šílený dav lidí, ale já si dal na čas a nespěchal jsem ven. Probil jsem se zbylým davem a utábořil se pod stromem vedle stanice. Sotva jsem si sednul, přijel ke mně týpek na kole a zeptal se, jestli nechci ubytování. Kývnul jsem. Zkusil cenu a já zkusil svou. Moc se mu nelíbila, ale po třech odmítnutích kývnul – 8 CUC za noc. Sehnal mi zdarma tříkolku říznutou kolem pro odvoz.

První den po příjezdu jsem si celé město prošel, navštívil obě místní muzea, udělal spousty fotek z džungle i od hotelu El Castelo, který se tyčí na kopci nad městem a je jeho hlavní dominantou. První muzeum – Museo Municipal je na Malekonu. „Malecón“ je totiž španělské slovo pro molo, protože je Malekón všude možně, nejenom v Havaně. Toto muzeum rozhodně stojí za návštěvu, má bohatou sbírku a je to nejlepší, co v Baracoa můžete vidět. Druhé je ukryto v jeskyni a je poměrně předražené. Dá se tam i jít i zdarma, jenom nesmíte přijít hlavní cestou, ale buď to obejít z boku, nebo říci, že jdete jenom na vyhlídku. Z té se dá vlézt i do hlavní expozice, což je jeskyně asi s 6 exponáty nevalné kvality. Ale jelikož není v Baracoa co jiného dělat, tak určitě zajděte.

U hotelu El Castelo je vodojem. Když jsem tam byl poprvé, tak zrovna trochu poprchávala a tekla z něho voda. Nešlo odolat a sprcha byla jasná. Voda byla studená a osvěžující.

V místní turistické kanceláři jsem poptával výlet do pralesa, ale ten odjížděl bohužel dnes ráno. Poslali mne ke druhé, kde jsem měl více štěstí. Jelikož měla ještě jedna postarší Argentinka zájem o to, co já, tak se výlet konal, resp. byl naplánovaný na příští den. V kanceláři mi také rozmluvili letecký návrat do Havany, protože to evidentně nebyl dobrý nápad. Mohlo se totiž dost dobře stát, že bych uváznul v Baracoa a nedostal se včas do Havany. Počasí a pracovní morálka Kubánců jsou nevyzpytatelné živly.

Chodil jsem po pobřeží, fotil, koukal do místních restaurací na prázdné židle a zabíjel nudu. To byl jeden z momentů, kdy jsem opravdu zažil kubánský život – jenom poflakování a žádný spěch. Naneštěstí, mně to není vlastní. Při pohledu na běžné Kubánce jsem rychle došel k závěru, že pořád lepší honba za mamonem, než promarnit celý život vysedáváním před domem šťouráním v nose.

Druhý den se tedy jelo do posledního netknutého pralesa v Karibské oblasti – do parku Nacional Alejandro de Humboldt. Cesta (řada děr za sebou)byla dlouhá, ve starém Chevroletu s asi stejně starými tlumiči, opravdový zážitek. Cestu lemovaly palmy a jiné tropické rostliny, což mi zlepšovalo náladu, protože jsem se těšil na ten prales. Na ten jsem se těšil už od odjezdu z ČR.

Auto nás zavezlo do turistického centra, ale které je u cesty, která vede napříč parkem kolem pobřeží. Z turistického průvodce, co měl umět trochu anglicky, tak se vyklubal sympatický muž, který ale uměl anglicky asi tolik, co kočka domácí. Nicméně, moje španělština se začínala zlepšovat, takže jsem z výkladu ledacos pochopil.

Díky té postarší paní jsme zvolili kratší okruh (bohužel). Po krátkém výšlapu nás průvodce zastavil před vstupem do lesa. Začal něco vykládat o pralese a já pořád nechápal, proč o tom mluví. Rozhlédl jsem se po okolí a pak mi to došlo. Byly tady borovice a přízemní kapradiny, přesně takové, jakými je pokryta většina hor v ČR. To byl ten přírodní prales. 😦

V ten moment procitnutí jsem už neměl chuť ani myšlenky. Přeletěl jsem Atlantik, jel 24 hodin autobusem, 2 hodiny autem a půlhodinu pěšky, vytrpěl stovky otravných Kubánců jen kvůli borovicovému lesu s kapradím. OK, měly tam malé, hezké žáby, které když se olízly, tak se po nich zvláštně motala hlava, ale jako WTF??? A ještě jsem za tu prohlídku zaplatil 30 CUC (600,- Kč | 30 000,- Kč). Říkal jsem si, že bych potřeboval pořádně přetáhnout palicí přes hlavu. Pořád jsem si říkal, proč jsem na Kubu jenom jezdil???

Ze slibovaných vodopádů také nic nebylo, protože byly zrovna záplavy, tak se k nim ani nedalo dostat. Pořád jsme se točili v kruzích a v podstatě jsme se nevzdálili dále než 1 km od hlavní cesty.

Kdybych to měl shrnout, tak Baracoa jedině autem, sami potom zajeďte do parku, na průvodce se vykašlete, auto zaparkujte opodál a vraťte se pěšky nebo si ho nechte hlídat od místních dětí a jděte se podívat sami. Nic vám, kromě mokrých nohavic při brodění řekou, v tom pralese nehrozí.

Při cestě zpět jsme se na hodinu zastavili u nějaké známé pláže. Měla být strašně hezká podle slov řidiče a pána z turistické kanceláře. Byla stejně tak všední a nezajímavá, jako ty ostatní, co jsem na Kubě viděl.

Dal jsem se tu do řeči s německým párem, kteří cestují už půl roku po světě. Vydali se na roční cestu kolem světa. Chtěli si ještě užít předtím, než se usadí a budou mít děti. Na Kubě jsou už několik měsíců a docela mi dali za pravdu, že jsou tady lidé zvlášť otravní. Tou dobou už za sebou měli Asii, USA, Jižní a Střední Ameriku. V samotné Baracoa už jsou 3 týdny. Na mou otázku, co v takovém zapadákově dělají tak dlouho, rozpačitě odpověděli, že relaxují, ale později z toho chlapa vypadlo, že 3 týdny jsou na Baracoa cituji: „Little bit too much, I think.“ Tvářil se u toho, jako kdyby spolknul citrón, což jsem si vyložil, jakože manželka především relaxuje a on se nudí.

Po návratu z výletu jsem už opravdu nevěděl, co v Baracoa dělat. První autobus pryč jede až zítra a já tady už všechno viděl minimálně 2krát. Sehnal jsem teda rum pro Vendy a Marka, dal se do kupy s místními prodavači tretek, s nimiž jsem vyhandloval levné doutníky, které jsem poté draze v Praze prodal, dřevěný ořezávač konců doutníků a drobné upomínkové předměty za nějaké prošlé kondomy, co jsem našel v batohu, haldu použitých kartáčků, které jsem posbíral od kluků z kolejí, starou mikinu a deku z letadla + 40 CUC (ty doutníky). Jestli si říkáte, proč jsem si bral kupu starých kartáčků na Kubu, tak odpověď zní, že jsem si to někde přečetl, že mají velkou cenu a že se hodí při vyjednávání.

Pravda je, že tohle a mnoho dalších mýtů, které jsou uvedeny na konci, už není pravda. Kubánci zboží mají dost (kromě kondomů, ty jsou opravdu cenné zboží), většina z nich má i peníze díky druhům v zahraničí.

Třetí den v Baracoa jsem kolem poledne konečně nabral kurz k domovu. Měl jsem Kuby už plné zuby. Chtěl jsem být pryč. Čekala mne 6 hodinová jízda do Santiága, 16,5 hodinová jízda do Havany, 3,5 hodinová jízda do Viňáles a zpět do Havany. Naštěstí, autobusy na sebe jakžtakž navazovaly.

Při cestě ze Santiaga do Havany jsem se seznámil s jedním izraelským mladíkem – Enzem, co se po vojně rozjel také do světa. Řekl jsem mu o těch dvou izraelských holkách, které jsem předtím potkal. Samozřejmě je znal také. Pokud nemáte na Kubě auto, tak se dříve nebo později potkáte díky omezené kapacitě viazulů s každým turistou, který zrovna na Kubě je. Zjistili jsme, že letíme pryč stejným letadlem. Využil jsem příležitosti a navrhnul jsem mu společnou cestu taxíkem na letiště. Jelikož ho někdo okradl o většinu peněz, tak byl jenom rád.

Měli jsme úplně jiné názory na Kubu. On si to tady strašně užil a pochvaloval si to. Uměl trochu Španělsky a měl tady kamarády, tak se mu ani nedivím. Pořád mi říkal, že jsem strašný pesimista a že se musím dívat na věci pozitivně. Když už tohle řekne i týpek z Izraele, co vás zná 2 hodiny, tak si říkám, že s tím opravdu budu muset něco udělat.

Viňáles – údolí doutníků

V Havaně jsem přeskočil z jednoho viazulu na další a skončil ve Viňáles, údolí, kde roste prý nejlepší tabák na světě. Měl jsem už málo času, takže kasu jsem si našel už v autobusu. Přes sklo jsem se dohodl s jednou paní na 7 CUC (140,- Kč | 7000,- Kč). Jako sousedy jsem měl jeden pár, jak jinak než z Izraele. Pověděl jsem jim o Enzovi a té slečně. Slečnu znali, jeho ne. Kuba je prostě malá. 🙂

Společně jsme absolvovali přednášku o výrobě doutníků ve vedlejším domě, což je tady další místní obživa – přednášky na toto téma. Během a po přednášce jsem dostal pár doutníků s tabákem Cohiba a s díky jsem vystřelil pryč.

Na náměstí jsem si půjčil od jednoho týpka kolo za 3 CUC (60,- Kč | 3000,- Kč) a jel se projet po okolí. Chtěl jsem se podívat do údolí, ale místní cesty tomu nebyly nakloněny. Po 10 minutách brodění se kalužemi bláta mne oslovil muž na koni, zda nechci pomoc. Přijal jsem. Pomohl mi s kolem na svou farmu, kde mi půjčil na hodinu koně, abych se mohl projet. Vysvětlil mi, jak se ovládá a chvíli jel i se mnou. Po hodině a hezké projížďce údolím jsem mu ho s díky vrátil. Bolel mne zadek, že jsem si nemohl ani sednout zpátky na kolo. Kdybych si objednal standardní 6 hodin trvající projížďku, tak bych si prohnal doutník hlavou.

Na kole jsem došlapal na kopec za vesnicí, kde stojí hotel La Ermita. Je odsud nádherný výhled na celou vesnici a údolí Viňáles. Sedl jsem si do trávy a relaxoval. Koukal na západ slunce, které bylo už těsně nad horizontem. Myšlenky se mi ponořili do vzpomínek na to, co se mi tady všechno stalo. Údolí mezitím padlo to tmy a já jel zpět do kasy. Ve Viňáles bylo opravdu hezky, ale více než na 2 dny to tady není.

Majitel kola si pro něj sám došel. Srovnal jsem účty za nocleh, dal si sprchu, nabil D2 na cestu domů a padl do postele. To se psala sobota. Postel uvidím až v úterý.

Viazul mne vzal zpět do Havany, kterou jsem si ještě jednou prošel. Záměrně jsem zvolil boční ulice a vnímal tamní svět. Vešel jsem do několika činžovních domů, které zvenčí vypadaly zajímavě, ale vevnitř to už taková hitparáda nebyla. Pach moči a výkalů mne vždy vyhnal rychle pryč.

Zašel jsem znova na náměstí Revoluce, abych se vyfotil se kubánskou vlajkou, ale pro změnu bylo zavřeno. Prostě zavřeli schody. Moc jsem si s tím nelámal hlavu a šel jsem za svým. Přeskočil jsem řetěz a kráčel nahoru. Z dáli na mne z kukaně řvala slečna z ostrahy, ale byla na mém ignore listu. Nahoře to bylo už horší, byl tam hlídač, který sice skončil na ignore listu také, ale problém byl, že kromě něho tam nebyl nikdo, kdo by mne vyfotil. A on samozřejmě také nechtěl, takže smůla. Třeba v příštím životě.

Před hotelem Nacional na Enza jsem počkal na Enza. Nudu mi krátil růžový kabriolet, který tady stojí každý den. Společně jsme si našli taxi na letiště (15 CUC) a samotnému letišti zaplatili výjezdní daň.

Při kontrole mi našli zapomenutý víceúčelový nůž, který jsem si přivezl z Koreje a zapomněl si ho vyndat z příručního zavazadla. A to jsem si myslel, že jsou tam celníci jenom pro efekt. S Enzem jsem se rozloučil před nástupem do letadla se slovy: „See you on the other side, man!“ Bohužel, už jsme se nepotkali. Za to jsem ještě při nastupování potkal ty dvě Španělky z Trinidadu. Ptaly se mne, jestli jsem si to na Kubě užil. V tu chvíli jsem měl chuť po nich hodit botu.

V Paříži, na letišti de Gaulla mě už čekal Kuba, kterému jsem slíbil, že ho přijedu do Paříže navštívit. Byla to trochu oklika, ale co už. Skvěle mi zkrátil čekání na přípoj do Berlína. Tam se mi pracovníci letiště Tegel pokoušeli uhnat infarkt tím, že si dávali načas s mým batohem.

Měl jsem totiž asi 40 minut na to, abych se dostal z Tegelu na stanici autobusů, kde mne čekal přípoj do Prahy, kde zase Student do Brna.

Celkově jsem během cesty na Kubu vystřídal pěškobus, bus, auto, motorku, sajdkáru, letadlo, loď, vlak, pěší tuktuk, cyklo tuktuk, moto tuktuk, tříkolku, koňský povoz, náklaďák, pojízdnou plynovou komoru, koně, kolo a delfíny.

Toť mé dobrodružství na Kubě.
Kam se vydá KUTlime příště? To už je jasné…. KUTlime pojede krotit draka, čínského draka! 😎

Pár postřehů a co je dobré vědět před příjezdem na Kubu:

Potřebujete cestovní pojištění – NEPOTŘEBUJETE! Na mnoha stránkách jsem se dočetl, že pojištění je nutnost při návštěvě Kuby. Blbost! Nikdo nic nekontroluje.

Kubánské měny CUC/CUP se nesmí vyvážet – BLBOST, na letišti mají nejmenší bankovky o hodnotě 5 Euro, takže si na závěr musíte nechat násobek cca 7 CUC, aby Vám CUC nezůstaly. Přikládám aktuální kurzy při návštěvě v květnu 2014.

Nákup CUC z EUR: 1.3358

Prodej CUC do EUR: 1.4412

Poměr CUC ku CUP: 1:24

Jediná pozitivní věc na Kubě je ta, že tady nejsou Američané, které pokládám za nejotravnější turistický národ na světě.

Na Fidela se na Kubě kašle. Za to Che je tady bůh.

Do příručního zavazadla si vezměte na čtení nějakou dobrou knížku. Ne tak kvůli letu, ale kvůli rychlosti odbavení, které může být v řádu hodin.

Kubánci na Američany kašlou a necítí k nim zášť.

Pokud se dostanete do křížku s policií, tak nejjednodušší způsob, jak s ní problém vyřešit je, dotyčného/dotyčné příslušníky na místě zpacifikovat a utéct. Nikdo vás hledat nebude, je to moc práce.

Doutníky kupte na černém trhu. Za krabice Cohiba nebo Monte Cristo 25 doutníků/krabice je dobrá cena 20 CUC. Oficiální prodej najdete jenom v několika málo obchodech u turistických stánků, v průměru je tak 1 stánek/1000 km cesty po Kubě.

Ze stanic viazulů odcházejte zásadně vchodem pro vjezd autobusů. Venku čekají vždy řvoucí davy, které vás nepustí projít. Vezměte si s sebou to nejhorší oblečení, co máte, opalte se před příjezdem, abyste splynuli trochu s davem. Pobyt bude snesitelnější.

Viazulů jezdí jenom pár (zpravidla jeden spoj denně). Mimo sezónu si přijďte koupit lístek den nebo aspoň hodinu dopředu. V turistické sezóně několik dní.

Odmítejte jakékoliv nabídky na svezení autem místo viazulů. Mnoho expertů čeká před jejich stanicemi a nabízejí svezení za stejnou cenu. V lepším případě se vám stane to, že nejprve vás naloží do auta, pak zdlouhavě vysvětlí, že musí sehnat ještě někoho, aby to bylo rentabilní, vám mezitím ujede autobus a pokud nechcete trčet na místě, zaplatíte víc, abyste skutečně odjeli. V horším případě opravdu pojedete a zůstanete trčet uprostřed pustiny s rozbitým autem.

Karneval samby je 365 dní v roce a je to jenom záminka jak vás okrást.