2014 – The end

Jestli byl minulý rok nejhektičtější v mém životě, tak tento rok byl nejpřelomovější. Po 9 letech jsem oficiálně opustil VUT a Listovky, našel si novou práci a založil domov. V milostném životě se nic nezměnilo, v sociálních vztazích mnohé. Toť krátká verze, teď ta delší.

Leden

Minulý rok končil na střeše vodojemu na Palackého vrchu, přesněji při přeskakování plotu. Takže tady i začneme. Novoroční přání se mi splnilo (zůstat s Vendy), oslava jako taková za moc nestála. Musím to letos napravit (nepovedlo se). Pár desítek minut po půlnoci jsem měl hovor od opilého Kuby, který mi popřál vše nejlepší do nového roku a vyznal mi, že je strašně rád, že mne potkal. Dlouho mne tak nic nedojalo.

Hned druhý den jsem nastoupil zpět ke psaní dizertace. Ta byla mou hlavní náplní celý leden. První týden jsem v tom ležel nonstop. Na nic jiného nebyla chuť. Chtěl jsem to mít už hlavně za sebou. Do toho všeho jsem si rozšlápnul mobil. Výsledek? Zbytečná investice 5000,- Kč, spousty ztraceného času při rozebírání telefonu a shánění náhradních dílů. Na druhou stranu, aspoň jsem se naučil důkladně rozebrat svůj telefon.

Také jsem byl u výslechu ve věci mého udání na firmu Tempo Training & Consuling kvůli masivnímu softwarovému pirátství. Ale o tom někdy jindy. Je to velmi vtipný příběh.

Upsal jsem se do projektu se SPŠ Sokolská, do kterého se mi moc nechtělo, ale kvůli penězům jsem kývnul. Mnohokrát během roku jsem si to vyčítal.

Světlou výjimkou byla oslava Kotrčových 40. narozenin, která byla pojata ve velkém stylu. Téma fiktivního letu s reálným nácvikem poškození motoru a nouzovým přistáním na moři. Jak tohle vypadá v praxi? Dámy z laboratoře oblečete od kostýmků, pustíte slide show fotek oslavenci s panáky v ruce, mezitím připravíte (a později odpálíte) dýmovnice a/nebo generátory dýmu v zasedačce, postavíte, neotestujete, rozeberete, schováte a znova postavíte 6 m skluzavku do 50 cm venkovního (zahradního) bazénku s 40 cm vody (upozorňuji, že byl 24. Ledna a venku tak –5 °C), odpálíte profesionální ohňostroj za zvuků sirén a začnete všude stříkat jemnou tryskou studenou vodu pro efekt. Kdo neviděl, neuvěří. Do teď přemýšlím, co se honilo hlavou řidičům, kteří přijeli k našemu bazénu, viděli bandu 8 lidí ve věků od 23 do 55, obou pohlaví oblečené v montérkách, neoprenu, saku, kostýmku nebo ve spodním prádle (já), jak se čvachtá v gumovém bazénu uprostřed zimy.

Na konci měsíce jsem si pořídil nové komponenty do PC, abych mohl zase pořádně pařit, protože mezitím, než jsem se dostal k paření, komponenty ve Fortisovi zastaraly. Výsledek? Ke hraní jsem se dostal až v prosinci, ale tam zatím nejsme.

Na sklonku ledna nás opět Ondra pozval na lyžování. Účast byla opět bídná. Po letech opět přijela Anet, já a Karel. Aneta vzala s sebou ještě další kamarádku, se kterou Ondra skončil v posteli. Ten kluk má zvláštní charisma, které bych chtěl mít také.

Únor

Dizertace v revizním řízení u kamarádů a školitele. V práci po mně nikdo nic nechtěl, kromě absolvování směšného školení na vyhlášku 50. Šestihodinový rychlokurz bez přestávky zakončený testem, ke kterému nám ani nikdo neřekl předem správné otázky (tak to chodilo předtím). A to vše kvůli pitomé obsluze tlačítek. Po hodině jsem se na to vybodl a oznámil, že se dnes na to necítím a že to zkusím v příštím století.

Nicméně, pro dostatek volného času jsem si začal aktivně hledat budoucí angažmá. Moc se to nedařilo, začal jsem s tím už dávno, své poznatky jsem sepsal do tohoto článku. Byl jsem v několika agenturách, vcelku zbytečně. Byl jsem také na dvou pohovorech přímo s mým potencionálním šéfem, kde jsem doufal, že by to mohlo klapnout. Jeden z nich, bohužel ten, o který jsem více stál, začal slovy: „Dobrý den, my se už vlastně známe, ne?“ a padla od člověka, se kterým jsem v životě nemluvil. Hned mi bylo jasné, která bije (osobní pomluvy, v hlavním podezření jeden nejmenovaný čerstvě 40letý kolega). Ani nevím, jestli se mi ten člověk ozval zpět.

Druhá naštěstí dopadla lépe. Sedl jsem si před člověka, kterému bylo vcelku jedno, jaký člověk je. Pokud dokáže vyjít s ostatními, dělat dobře práci, která je mu svěřena, vezme ho.Po dvou telefonátech, dvou schůzkách, které zabraly tak 30 min, jsem odcházel s nabídkou, která se neodmítá. Jako už mnohokrát v mém životě, jsem měl více štěstí než rozumu. Osud mne opět nasměroval správným směrem.

Musel jsem spolknout hořký kalich, oznámit Jardovi i Raudymu, že v labině končím. Dost se mi ulevilo, když to přijali s pochopením. Taktéž vedoucí agentury, se kterou jsem úzce spolupracoval, to přijala s pochopením. Nerad jsem ji nechával ve štychu, ale „c’est la vie“.

Ani improvizovaná rozlučka s kolegy doktorandy nebyla vůbec špatná. Z boxu jsem přiletěl na laser game, kde jsem dostal slušnou nakládačku. Nakonec jsme skončili v pivovaru na Mendláku. Teatrálně jsem oznámil, že příští týden bude můj poslední (v labině). Ukázal jsem jim plány od bytu a pověděl o nové práci. Myslím, že Tomášovi se pořádně ulevilo.

Setkal jsem se s Markétou i Katkou. V obou případech to byl hezký večer. Rozjel jsem sérii přednášek na Sokolské, se kterou mi hodně pomohly akce, které se pořádaly na FSI a samozřejmě kamarádi z fakulty, hlavně pak Tomáš. 😉 Díky!

Začal jsem chodit na střelbu, čehož zpětně lituji. Byly to vyhozené peníze. Ing. Hynšt z BH Magnum má zvláštní obchodní model. Vy mu zaplatíte za to, abyste se od něj něco dozvěděli, něco si zkusili a výsledek je ten, že z vás dělá debila, když nevíte to, co jste se přišli dozvědět, otevřeně pohrdá a nadává, když si zkoušíte to, co jste si přišli zkusit. Bohužel, i toto podnikatelské hovado se uživí.

Taktéž jsem začal chodit na box, thajský box a šachy. Poněkud militantní proměna. Ale ne, dělám si srandu, na žádné šachy jsem nechodil. 🙂

Valentýnský dortV únoru jsem také roztočil jeden z největších kolotočů v mém životě. Otázka studia i partnerky (děkuji za tiramisu k Valentýnovi) se zdála být vyřešena, otázka zaměstnání také. Zbývala jedna důležitá životní otázka – otázka bydlení. První volba padla na Bystrc, stavební společnost REKO a sídliště Kamechy.

Honza Verner se rozešel s Gábinou na jedné party, resp. sosage party na Purkyních. Bylo mi ho líto, ale z její strany to byla rána z milosti. Ti dva se k sobě hodili asi stejně, jako rohlík a péro z gauče. Když jsem ho pozoroval z balkónu přes sklo do chodby, snažil jsem se mu vyslat myšlenku na rychlý ústup s hrdostí. Moc se to nepovedlo.

Party rozehnala policie. Stačilo, aby se 2 hlídky ukázali na vzdáleném konci chodby a tak 80 lidí na ploše tak pro 20 lidí, se rozuteklo rychleji než by člověk řekl meteleskublesku. To oddělilo zrno od plev. Jediný, kdo tam zůstal, jsem byl já a Honza, kterého jsem instruoval, aby se uklidnil a sednul si se mnou na topení. Později se k nám přidalo ještě pár lidí, kteří se přišli podívat, co se stalo a proč jsme neutekli. Ještě hodinu jsme pokračovali u někoho na pokoji. Opět čistokrevná sosage party. Pořád mleli o holkách na patře, jak by je chtěli a takové kecy. Pak jsem to už nevydržel a vpadl do prvního pokoje s holkou, který jsem našel. Chvíli jsem do ní hustil, pak ji vytáhnul z pokoje a ukázal ji klukům, aby také viděli, jak vypadá osoba opačného pohlaví a že to není zase tak těžké se seznámit. Byli jak opaření a bylo docela vtipné, když jsem je načapal za dveřmi, jak poslouchají (včetně Honzy).

Březen

Sranda končí, život začíná. 3. 3. 2014 (hezké datum, řekl bych) nástup na značky v novém zaměstnání. Noví kolegové, nové úkoly, nová pravidla umístění bundy a batohu, které na prázdný věšák v chodbě nepatří nebo kýblu s proteinem, který na skříni není hezký.

Kancelář sdílím s kolegyní jménem Petra a Radoslavem, alias Radkem. Radek tam často není (homeoffice) a s Petrou přátelsky a kolegiálně válčíme dosud. Vadí ji moje samomluva, kterou se snažím kontrolovat. Když jsem ji někdy v říjnu vysvětlil, že to je primárně proto, že si se mnou nikdo moc nepovídá (Vendy na to moc není a jiné osoby se u ní nesetkaly s pochopením), tak náš vztah značně zlepšil. Asi ji mně bylo líto. Ale kdo ví, možná za to můžou ty nová odhlučněná sluchátka.

Celý březen jsem létal mezi prací, posilovnou, boxem, thajským boxem, střelnicí, dizertací a takto pořád dokola. Byla tam ještě malá akce s Honzou Vernerem v jedné hospůdce, která se ukázala být velice přínosná po pracovní stránce. Bylo tam s námi pár prváků, co jim teklo ještě mléko po bradě. Byl na ně roztomilý pohled. O životě toho moc nevěděli, o škole už vůbec. Neuměli se bavit a dělali, že ano. Nicméně, díky jedné z kamarádek Honzy jsem své působení v oblasti MATLABu rozšířil i na další fakulty VUT.

Dizertace21. 3., oficiálně odevzdávám dizertaci, teze a všechny další prkotiny dle pokynů a naděluji si tak nejlepší dárek k svátku, co jsem mohl v tu chvíli dostat.

Po návštěvě stavby v Bystrci, několika rozhovorech s majiteli bytů, které REKO už na Kamechách postavilo, jsem se rozhodl pro jiné alternativy. Zpracoval jsem si analýzu všech novostaveb v Brně, ze které jenom vyplynulo, že jsou novostavby v Brně příšerně předražené a celkově je to ekonomicky směšné.

Do Bystrce se mi moc nechtělo už kvůli Markétě. Chodit/jezdit okolo jejího domu bylo to poslední, co jsem chtěl. Když jsem ji poprvé spatřil na střelbě, tak jsem byl jako opařený. Ne kvůli tomu, že jsem ji potkal, ale zrovna tam? Bylo to jako potkat papeže na tantrickém semináři.

Definitivně Bystrci zlomil vaz 14. a 19. březen. Jedoucí šalinou, ponořený do myšlenek nákupu nemovitosti, jsem projel místy, která jsou na dohled od místa, kde píšu tyto řádky. Na 19. března byla domluvena prohlídka bytu a bylo vymalováno. Teda v mém budoucím bytě ještě ne, ale k tomu se dostaneme.

Duben

Absolvoval jsem: několik přednášek (na hvězdárně v Brně, v MZK), očkování na tyfus a hepatitidu A&B, u kterého jsem se málem složil, podpis rezervační smlouvy na byt, koncert Wanastovek a mnoho vyčerpávajících tréninků.

Dále jsem zjistil, že má sestřenice je Miss Slovensko, Petře sabotoval týden práce, když jsem ji ukázal Geoguesser. Po týdnu mne utřela se skóre, které by mi zabralo rok překonat.V Praze jsem poznal Dlubala a u toho vyzvedl víza na Kubu (to byla zase akce – ztracen v nějaké dupě v Praze, běh odněkud nikam atd.)

Smejky se rozešel s Jančou. Na jednu stranu jsem se divil (ostatně to i Smejky), že potom všem, co spolu prožili, se rozešli. Na druhou stranu, když mi Honza svěřil pár detailů, které mi díky vzdálenosti 1 bloku na kolejích unikly, divil jsem se, že to vydrželi tak dlouho.

Telefonní zástup na zelený čtvrtekMáme za sebou skoro celý duben. Za zmínku stojí také dvě akce, jedna s partou ze střelby, druhá z partou od Honzy Vernera na zelený čtvrtek a návštěva Cinemamundi, kde jsem na skvělém filmu Velká nádhera potkal Zuzku a kolegu z nové práce. Ta první akce se zvrhla v slintaní po poprsí Marty (mladí a pevná velká prsa byla pro ty kluky smrtelná kombinace), druhá se jenom zvrhla. Ne v dobrém, ne ve špatném, prostě zvrhla. Honza mne tam seznámil se svým novým objevem. Ta nejlepší holka, se kterou jsem ho kdy viděl. Když dodal, že se znají přes inzerát, měl jsem pocit, jako kdybych kývnul na rošambo a dobrovolně se vzdal toho, že budu začínat.

Květen

ObhajobaTohle bude opět stručné. Začátek byl ve znamení příprav na obhajobu dizertace (6. května) a den na to už jsem nabíral směr Karibik. Svou kubánskou anabázi jsem popsal zde.

Vrátil jsem se rovnou na konferenci Metal, kterou jsem si užil do sytosti. Tehdy jsem si uvědomil, že Raudy o mně vcelku nic moc neví, co se týče mé osobnosti. Úzkostně se bál, že nebudu mít čas prezentovat a přitom vůbec nepochopil, že já své slovo držím, i kdybych z Kuby měl doplavat. Anebo naopak mne znal až příliš dobře a chtěl mi tím dát najevo, abych zbytečně nezanedbával povinnosti v práci kvůli nesmyslné konferenci.

Ve střelbě jsme měli závěrečné střelby, které zároveň byly jedinou střelbou, kterou jsme měli. V Žarošicích jsem se důvěrněji seznámil s širším kolektivem naší firmy a s lidmi, se kterými úzce spolupracujeme. Co člověk, to unikát. Půlku času se řešila práce, ale kdyby asi ne, tak bůh ví, jak by to dopadlo.

Dne 28. května jsem podepsal smlouvu o smlouvě budoucí a kolotoč začal nabírat obrátky. Kvůli tomu, že jsem byl v nové práci, tak jsem to musel protahovat, seč se dalo. Nemohl jsem totiž dostat hypotéku ve zkušební době.

Červen

To už byl zajímavější měsíc. Koupil jsem si nový mobil, pro který jsem si jel přes půlku republiky. Ujel mi přípoj a byl jsem rád, že jsem se vůbec dostal zpět do Brna. Prodejce byl sice trochu buran, ale naštěstí vstřícný a přijel mi naproti. Telefon byl zástava od nějakého feťáka, který si ho ani nesmazal. Neodolal jsem a trochu si početl v jeho životě. Čistě z lítosti a ze soucitu jsem napsal jeho bývalé, abych ji ušetřil trápení z rozchodu, ale byla stejně hloupá jako on, takže jsem to rychle vzdal.

Kulturní událost roku byla hned den na to. Do smrti nezapomenu.

Plzeňský PrazdrojJako jediný zástupce jsem odjel na firemní soustředění našeho hlavního odběratele, které bylo v Plzni. Dojel jsem do Prahy den předem, přespal u Dominiky, abych se blýsknul před šéfem a šetřil firemní peníze na cesťácích, čehož si samozřejmě nikdy nevšiml. Ráno pak vyrazil přes Olšanský hřbitov na místo setkání. Cestou jsem si potykal s šéfem pražské pobočky, se kterým jsme klábosili celou cestu až do plzeňského Prazdroje, jehož prohlídka byla první kulturní bod programu. Na rybníce Velký Bolevák jsem zjistil, jak to chodí v oné pražské pobočce. Vtipný rozhovor. Většinu tvrzení už jsem tušil (špatná organizace práce, velká fluktuace lidí, absence kvalitního managementu), některá jsem doufal, že vůbec neuslyším.

V třetím týdnu jsem poprvé odevzdal do firemního SVN s hlavním produktem, který je předmětem našeho podnikání. Pokud tomu nerozumíte, tak nevadí, asi nejste zrovna programátoři. Představte si chirurga, který nastupoval v březnu a konečně říznul do nějakého pacienta. 😉

Na konci června se konalo tradiční sjíždění Orlice. Původní plán byl opakovat loňský plán, tj. já a Ivo. Bohužel, tomu do toho na poslední chvíli něco přišlo, takže přišel plán B, odjezd z Vendulkou. Na to by nebylo nic špatného, až na to, že jsem se bál, že ji bude buď strašná zima, protože ji vyklopím v první zatáčce. Ona řídit nechtěla a já to zkoušel jenom jednou a skončilo to v kruzích, doslova v kruzích. A kdyby náhodou bylo hezky, tak ji sežerou komáři, jak s oblibou říká, což je částečně pravda.

Sofiina volba v podobě výběru podlah do bytuS partou byla opět sranda, ale ne tak jako minulý rok. Odvoz pomocí holek jsem hned odpískal. Jízdomat to všechno vyřešil. Kuba Hrbáč, toho času v Partners, nás odvezl v BMW přímo na místo určení. Náš rozhovor se brzo strhnul na peníze, život, hypotéky atd. Říkal, že se snaží rozšířit své podnikání s projektem friendlyvouchers.cz v Brně, které prý už úspěšně rozjel v Praze. Na začátku na mne udělal dobrý dojem, ale při druhé schůzce mi bylo jasné, že všechno není takové, jak se mi snažil namluvit. Urputně se mi snažil různými šikovnými kličkami vnutit hypotéku. Vzhledem k tomu, že vím, jaké jsou marže za hypotéky u zprostředkovatelů, tak bylo až zarážející, jak moc urputně. FriendlyVouchers se měl brzo objevit v Brně. V době psaní tohoto článku (konec roku 2014), tomu tak ještě nebylo.

Zbytek června lze pro úplnost vycpat těmito aktivitami: Výběr podlah, koupelny, dveří, sladění barev a materiálu, řešení hypotéky atd. Letos žádný sraz s bývalými spolužáky v Jamném bohužel nebyl.

Červenec

Na události pustý měsíc. Ivoš měl promoci, která byla pro mne za rohem, Venda dovolenou a Radim měl svatbu. Po 13 letech jsem tak viděl Lukáše Kavku a o něco méně let Gegeho. Zavzpomínali jsme si na minulost, základku a spol. Jelikož mne Radim nepozval na hostinu (hold už nejsme tak v kontaktu, byť jsme na stejné škole, ve stejném městě a prakticky na stejné lince šaliny), bylo to jenom krátké setkání. Těsně předtím jsme se viděli na Kraví hoře, kde jsme s Vendou hráli Agrikolu. Snažil jsem se vynahradit ji to, že jsem neměl ani volno, ani peníze na dovolenou, což ona měla. Bohužel jsem si nevšiml sms a tak jsem prošvihl ideální příležitost poznat nevěstu těsně před svatbou. Celé to potom bylo takové divné.

Potkal jsem se po roce zase s Milanem, který byl rozzářený jako sluníčko. Opustil teplé bidlo a dal se na sólovou kariéru práce na volné noze. Hodnotil to, jako dobrý krok, což mne překvapilo, ale upřímně mu to přeji.

Adrex lanovkaS Vendy jsme si udělali skvělý výlet na Dalešickou přehradu, na Adrex víkend. Jezdili jsme na několikaset metrové lanovce a také skočili z mostu. Ještě teď mi běhá mráz po zádech z toho pohledu dolů. Na druhou stranu, ten stav beztíže, který člověk pocítí na zlomek vteřiny, za to stojí.

Na vyhlídceSe Zuzkou jsme šli na badminton, ale zůstalo pouze u jedné návštěvy. Nebyl jsem dostatečně silný protihráč. V závěru měsíce jsem odjel na školení Inventoru do firmy Iktus v Zátoru. Bydlel jsem v Opavě, u Honzy Plška, který mne seznámil s jeho partnerkou z Číny, rodiči a aktuálním stavem dění. No nadšený jsem z toho zrovna nebyl. Honza, já a Venda jsme si udělali krátký, večerní, ale hezký výlet do Hradce nad Moravicí. Druhý den jsme se s Vendy podívali po Opavě a zdarma nakoukli do muzea Petra Bezruče. Hezké město a v tom muzeu byla moc příjemná paní. Probrali jsme letité fámy ohledně Slezských písní.

Srpen

Ze školení v Iktus jsem si přivezl zákeřný bacil, který mne skolil na celý měsíc. Dávivý kašel střídalo dušení, potoky hlenů atd. Rezignoval jsem na cvičení, z práce jsem chodil dříve a padal do postele vyčerpáním. Poprvé ve svém životě jsem sáhnul po antibioticích – Bioparox ve spreji. Po 4 měsících jsem zpětně zjistil, že mám alergii na dřevěný prach, což byl hlavní problém. Iktus byl totiž stolárna a já jsem tam neměl co dělat.

IKEA byla také ve hře.Do ještě nedokončeného bytu jsem objednal kuchyň a doteď mi kručí v žaludku. Myslím, že jsem za ní utratil příliš a vypadá hrozně. V ten samý den jsem měl zvláštní telefonát – od Kuby. Po nějakém čase opět přijel do Brna a tentokráte se nám podařilo se potkat. Postěžoval jsem si na realitku, banku, stavbu, kuchyňské studio, uvědomil si, že jsem jak ohraná deska. Nehledě na to jsme si skvěle pokecali a těšil jsem se, až bude Kuba zase v Brně a budeme moci něco podniknout. Jen tak na okraj, tyto řádky píšu v den, kdy se mi Kuba ozval znova, že je zase v Brně. Bohužel, hořce musím dodat, že volal kvůli tomu, že něco potřeboval, jinak bych se to dozvěděl, bůh ví kdy.

Dolní MoravaTradiční návštěva Honzy v Jeseníku padla na třetí víkend v srpnu. V den příjezdu jsme se stačili akorát pozdravit s rodiči, kteří mířili na dovolenou. V sobotu jsme podnikli 25 km túru okolo údolí Dolní Moravy, po Králickém sněžníku. Na začátku jsme prudce vystoupali do 1 km a zbytek trasy šli prakticky po hřebenu. Nad Dolní Moravou je rozhledna, ze které je dech beroucí výhled na okolí. Během cesty jsme postupně vystřídali pařák, zataženo, déšť, mlhu, slejvák, ještě větší slejvák atd. Na Králickém Sněžníku jsme dostali pozvání k ohni od jednoho Poláka, což jsme uvítali, protože jsme byli promrzlí na kost.

Rok se s rokem a půl sešel a mé koleno opět dalo najevo, že mu delší túry nesedí. Bylo to na den přesně 18 měsíců, co jsem měl stejný problém uprostřed Východočínského moře. Zvláštní, jak dobře bolest připomene některé vzpomínky.

Výhled z Kralického sněžníkuNa Králickém Sněžníku jsme zlikvidovali zásoby jídla, udělali fotky z hromady kamení, která kdysi byla rozhlednou a šli dál. Skupinu jsem hnal kupředu, tušíc, že máme málo času. Volba mezi lehkou, krátkou a delší, náročnější variantou, byla jasná. Zpátky ani krok a krátké okruhy jsou pro ženské! O pár hodin později, když jsem poskakoval na jedné noze po svahu sjezdovky ve tmě, vážně jsem přemýšlel nad tím, že tento postoj přehodnotím.

Třetí den jsme se stihli už jenom pořádně vyspat a návštěvu budoucího domu Vernerů.

Nedodělaný bytZbytek srpna jsem už jenom sháněl banánové krabice, stěhoval a balil věci. Poslední srpnový den jsem oficiálně ukončil své bydlení na Listovkách. Neoficiálně jsem se na černo nastěhoval vedle k Vendy, protože byt nebyl hotový. Hypotéka nebyla schválená a celkově to bylo tak nějak v hajzlu.

Září

Byt a jeho předání bylo v nedohlednu. V květnu sjednaný termín 30. 8. 2014 v půli srpna padnul, náhradní termín zablokovalo představenstvo realitky. Čekalo se na podpis. V náhradním termínu se stihla pouze před přejímka bytu.

Když ani na začátku posledního týdne, co jsme mohli zůstat na Listovkách, stále nebyla smlouva podepsána, šlo už do tuhého. Začínal jsem se připravovat záložní plán dalšího stěhování do pokojů kolegů a známých. Naštěstí, s odřenými lokty vše klaplo a mé 20., jubilejní, stěhování bylo už do vlastního. Stalo se tak 12. září (podpis), resp. 13. září (stěhování).

Definitivní opuštění ListovekStěhování bylo opět trochu hektické, jelikož jsme byli omezeni časem a lidmi. Ale bylo mi to už jedno. Věděl jsem, že je to na mnoho let poslední stěhování. Nebo aspoň v to pevně věřím. 🙂

Zbyňka a Veroniku jsem dlouho tahal za nos kvůli „eh“ efektu. Při posledních schůzkách s nimi, jsem si hodně začal všímat toho, že Verča žije ve svém vlastním světě, který má o několik dimenzí víc, a začíná spolu strhávat i Zdeňka. Verča dokáže hodiny mluvit o tom, v jakém standardu žila, kolik miliónů má zainvestováno v podílových fondech, kolik nemovitostí zdědí, ale zároveň žije už roky ve staveništi, po přátelích chce nesmyslné věci a chodí nakupovat jinam, než do Billy, kterou má kousek od domu, protože je drahá.

"Nádherný" výhled z nového bytu. :-)Proto jsem jim neřekl, že mám koupený byt a to ani týden před stěhováním. Na druhou stranu, příjemně mne překvapili tím, že mi byt pochválili. Čekal jsem úplně opačnou reakci.

Zbytek září už mohu odbýt vcelku šmahem. Střídavě jsem řešil reklamace, dodělávky, zaměřování skla, realizaci kuchyně, poškrábané spotřebiče, nefunkční zásuvky atd.

Vrcholem byl poslední zářijový den. Kromě jiného, mne tento den znova, po více než roce kontaktovala agentura Tempo Training & Consuling, ta samá agentura, která jednala za mými zády, potichu, jednostranně ukončila spolupráci a na kterou jsem podal trestní oznámení. Opět sháněli lektora… dlouho jsem se tak nepobavil. 🙂

Říjen

Oběd s Pavlem před IBMOpět se projevila moje naivita, že to dokážu stihnout cokoliv, kdykoliv a jakkoliv. Sice mám nafukovací kalendář, ale ten ztrácí flexibilitu, pokud jste zrovna koupili novostavbu a bydlíte poprvé s partnerkou, která s vámi chce strávit aspoň 30 min denně.

Začal jsem řešit finanční tíži zvýšením pracovního úsilí. Našel jsem si další vedlejší zaměstnání – začal jsem docházet do jedné firmy na školení a po večerech začal pracovat jako příležitostný programátor v MATLABu. V práci se mi do programování moc nechtělo a ani nebyla moc příležitost. Od začátku jsem v podstatě tahal kostlivce ze skříně a na vytváření vlastních nezbýval moc čas.

Výhled ze Stránské skályZačal jsem dostávat první zajímavé zakázky jako programátor na volné noze ze zahraničí. Brzy jsem pochopil, že práce na volné noze není zase tak super, jak všichni tvrdí, ale o tom zase příště nebo třeba na Barcampu, kam jsem se rozhodl kandidovat s přednáškou na toto téma.

Už na CAD fóru v září, jsem se domluvil na spolupráci s Janem Homolou, ale do konce roku se vůbec nic nezrealizovalo. Zcela mou vinou, takže si musím sám nasypat popel na hlavu. Nevěděl jsem, co dřív.

Do toho jsem začal chodit na školení lektorů, v podstatě ani nevím proč. Mně to nic nedalo a byl to jenom velký tunel na peníze z EU, ostatně jako každé takovéto školení, ale to je opět námět na jiný článek, který přijde během ledna.

Začal jsem chodit na předmět hlavňové palné zbraně na mé staré, dobré alma máter. Sice jsem už nebyl student, ale přednášející pro mne měl pochopení a pustil mne i na cvičení – střelbu na Triggeru. Za třetinu toho, co jsem utratil na BH Magnum, jsem na Triggeru vyzkoušel 3krát více. Pokaždé, když jsem tam ráno šel, jsem měl chuť hlavou tlouci o zeď, že jsem Hynštovi nacpal tolik peněz za nic. Na oplátku jsem přednášejícímu a pro šéfa Triggeru naprogramoval automatické vyhodnocení střelby založené na analýze obrazu. Asi nejsofistikovanější věc, kterou jsem v MATLABu zatím vytvořil.

S Vendy na výletě na Stránské skáleS Vendy jsme začali chodit společně na power jógu. Řekla mi o ni Jana, kterou pravidelný čtenář zná z The end 2013. To bylo vtipných momentů… jsem měl o zábavu postaráno. Zvláště jednou, kdy se do toho náhodně připletla ještě Lucka, další bývalá milenka, takže to mělo extra grády. A pak že se mám na té józe uvolnit. 😀

V říjnu jsem také žil soutěží v Olympii. Narozeniny jsem prožil na konferenci Microsoftu a na tobogánu v Kuřimi. Letošní oslava v La Stradě byla skromná. Ondra bez omluvy nedorazil, Smejky trčel v Praze.

Na konci října se vrátil kolega ze svatební cesty, na kterého jsme spáchali klasický vtípek a v době jeho nepřítomnosti jsme mu zabalili všechny věci do fólie. A když myslím všechny, tak všechny počínaje tužkami a papíry na stole, přes monitor a balón, na kterém sedí, až po ručník u umyvadla. Vzal to s humorem. 🙂

Listopad

Hned první den přijímám svou první oficiální návštěvu – Matěje a Žanet. Hráli jsme deskovky, u kterých naše partnerky málem usnuly. Dnešní dámy nic nevydrží.

Ač jsem zval i Verču se Zdeňkem, od září o nich není ani vidu ani slechu. Buď si to vzali moc osobně (viz září), nebo je problém v jistém konfliktu představ s realitou. Tradiční Sportlife padl na listopad, takže svátek sportu a já ve svém. Opět tarzaní skok, skluzavka přes pavilon V, HEAT, InBody atd. Už se z toho stává vcelku rutina. Už jsem se i přistihl při myšlence, že bych tam příští rok vůbec nešel, ale to se asi nestane. 😀

Na svátého Martina jsem se bohužel vyhnul firemního obědu, jelikož jsem se u doktora snažil rozluštit záhadu mého asi 7létého kašle a zahlenění. A tak jsem neodolal a s Ivošem si ji doplnil při soukromém pozdním obědě v Plzeňském dvoře. Řekl mi, že uvažuje o PhD a já si konečně ulevil, že dostal rozum.

Oslava šéfa a zakladatele naší firmy se mi potkala s oslavou 20. letého výročí labiny, na které jsem byl pozván. Po pár hodinách jsem se z firemního večírku omluvil a vydal se na oslavu labiny. Byl to zvláštní pocit. Jednak jsem seděl vedle dvou nových slečen, které v labině nastoupily na doktorské studium (že by náhoda?) a sledoval, jak se okolo nich motají mí bývalí kolegové. Moc testosteronu málo naředěný estrogenem. Marek si se mnou povídal jako rovný s rovným, což mne překvapilo. Stejně tak mne překvapilo, když mi řekl, že je na PhD. I když překvapení není ten správný pojem. Šok, zklamání a bezmoc je výstižnější. Tak hluboce je školství v rozkladu. Když se Marek více připil, tak přiznal barvu a připomněl staré křivdy, ale čas rány otupil. S většinou lidí jsem si ani nestihl říci více než jednu větu. U některých zcela záměrně (cucáci cucáky zůstanou), u některých jsem doufal, že to napraví vánoční večírek. Na ten jsem ovšem nedostal pozvání, viz prosinec.

Už neměl sílu jít dál. Já občas také.Oslava jako taková pro mne skončila asi ve 3 ráno, když jsme skončili s hraním CoD5 v labině, kam tvrdé (a zdravé) jádro + já prchlo po tom, co by vyhozeno ze salónku. Nejvtipnější věta večera bylo to, když mi Martin řekl, že od té doby, co jsem odešel, nebyl nikdo schopen zprovoznit „měření“ (krycí název pro hraní CoD5). To, co banda inženýrů a budoucích doktorů nedokázala vyřešit za 8 měsíců, já vyřešil asi za 8 minut. Strašně se mi ulevilo, protože jsem si uvědomil, že peníze v práci nedostávám za nic, ale právě za to, že řeším problémy, které nikdo jiný nevyřeší nebo nechce řešit.

Na bytě se to začínalo zklidňovat. Většina vybavení, reklamací a vůbec všeho se vyřešila. Vztah s Vendy se naopak pokazil, protože jsme se nebyli schopni vymanit se zajetých, zkratkovitých vzorců chování. Vyčítali jsme tolik a tak často, jako kdybychom spolu strávili 20 let.Mnoho času jsem strávil tím, že jsem přemýšlel, jak se náš vztah bude vyvíjet v budoucnu. Neskutečně mne to vyčerpávalo.

Prosinec

Samotný prosinec bude taky chudý na slovo (to se vám ulevilo, že? 🙂 ). Na začátku měsíce, jsem byl promován. Hned 2krát, protože jsem přišel včas. Jelikož jsem přišel včas (ne, nedělám si srandu), tak jsem se nestihl zapsat do prezenční listiny a tak jsem si to musel celé zopakovat v další várce promovaných doktorů. Chudák Vendy na to musela 2 hodiny čekat. Na druhou stranu, byl jsem jediný z naší fakulty. Všichni ostatní doktoři totiž byli promováni v tom kole předtím. 🙂

Během toho jsem si uvědomil, jak hluboce zasáhla inflace titulů vysoké školství v ČR. Z vysokých škol se staly McDonaldy. Jenom místo čísburgerů se tu podávají tituly a nečekáte 15 min, ale 3 roky, v mém případě 9 let. Michal Kašpárek shrnul asi všechny problémy dnešního vysokého školství a školství obecně.

Zbytek prosince je vcelku nezajímavý. Po Listovaním ekonomií dobra a zla, kde jsem si asi jako jediný nechal podepsat elektronickou knihu, jsem měl velké výčitky, že mám nízké finanční rezervy a všechno jel jsem dřeň. Na druhou stranu, nevím, co bych musel dělat a kolik vydělávat nebo kolik zaměstnání bych musel mít, abych byl schopen platit hypotéku, životní pojistku, spoření na důchod, odkládat na dovolenou a ještě tvořit další finanční rezervy. Z komičnosti ekonomické situace mi je špatně pokaždé, když na ni pomyslím. Hodně času jsem letos věnoval tomu, abych počítal, co se vyplatí a nevyplatí, kolik je potřeba vydělávat pro rozumný život a kolik pro život na úrovni. Většinou to utnula nějaká další práce nebo povinnost. Naštěstí. Nikdy jsem se nedostal z červených čísel.

Firemní vánoční večírek byl kupodivu skvělý. Čekal jsem, že se budeme bavit spíše o práci a že se brzo rozprchneme. Realita byla taková, že zdravé jádro firmy se rozešlo ve 3 ráno příštího dne. Původně jsem se chtěl zastavit ještě v labině „měřit“, ale po tom faux pas s promocí, kam se přišel podívat i můj školitel, jízlivé poznámce na stejné téma od Jardy, kterého jsem náhodně potkal u fakulty, když jsem šel do svého už nevím kolikátého vedlejšáku, jsem vyvodil, že už nejsem vítán. Škoda jen, že jsem půlku večera utopen v myšlenkách, zda tam jít či nejít. Byl to jeden z klíčových momentů letošního roku. Uvědomil jsem si, že nelze mít vše a je potřeba si určit priority i jinde, než je obvyklé.

Nadělil jsem si dárek v podobě splněného snu – AMD Eyefinity. Marnivost v ryzí podobě, ale je s tím neskutečná zábava. 🙂 Vřele doporučuji.

Od návštěvy Lux Film festival, jsem ujížděl na Kiamos – Looped, přesněji na tomto 2 hodinovém looped mixu.

Za celý rok jsem neměl jiné boty než své sandály (včetně zimních měsíců).

Zbytek byly už jenom poklidné Vánoce v „teple“ vlastního domova (a jedné návštěvy u rodičů Vendy). Zcela první Vánoce v mém vlastním domově. 🙂

Roku 2014 pro mne opět končil na střeše vodojemu na Palackého vrchu. A tam se za rok opět vrátim, abych pokračoval ve svém vyprávění.

Takže to byl můj rok 2014. A co ten Váš?

PS: V tomto článku jsem si vytyčil, že letos překonám návštěvnost blogu v podobě 10 000 návštěv (dle statistik WordPressu.com). Nesmělý cíl byl 15 000 návštěv. Tento cíl se podařilo překonat. Zhruba o 33 000 tisíc návštěv, viz zde. 🙂

PPS: Zde je také 365 sekundové shrnutí roku 2014. Budu rád, když ho shlédnete a třeba i okomentujete.

 

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice The end. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

9 reakcí na 2014 – The end

  1. Sedmi napsal:

    vedes zajimavy zivot 🙂 btw diky za tip na clanky o skolstvi…

  2. Pingback: od první třídy po promoci | Sedmikraska

  3. Pingback: Recenze: Antifragilita – Jak těžit z nahodilosti, neurčitosti a chaosu | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s