Zápisky z Pekingu III. – Památky, podvody a lidé

Pár postřehů:
Přes týden Peking na turistiku moc není, leda spíše po muzeích.
V Číně je mizivá optimalizace práce lidí.
Posádka autobusů dává znamení, že zastaví vystrčením ruky z okna autobusu.
Totalitní režim se umí dobře maskovat.

Dnes je na plánu Peking. Ráno jsem sice vstal brzy, ale přijal jsem pozvání na domácí nudle od Marquise, mého hostitele v Pekingu. Je mu 40, bývalý bankéř po rozvodu. Nepracuje, ale našel se v hostování cizinců z celého světa.

Jeho domácí nudle byly úžasné, zatím nejlepší jídlo, co jsem tady měl.
Chvíli jsme kecali o Číně a lidech obecně. Lidská práva nikoho moc netrápí, slovo Tibet neznají a 30 % manželství se rozvádí. Ceny bytů v novějších domech dále od centra se pohybují v přepočtu 135 000 Kč/čtvereční metr. Naučil mne pár slovíček, abych se zorientoval. Mnoho názvů je odvozeno od polohy a věci – severní brána, most atd. Naučil jsem se i pár znaků ve zjednodušené čínštině.
Marquis mne dále vybavil informacemi, jak se dostat k Hlavní bráně u Náměstí nebeského klidu. Natáhl jsem si připravenou ortézu a okolo 10:30 vyrazil za poznáním čínské kultury. Peking se už halil do mlhy a silnice byly slušně ucpané. Vzal jsem to tedy metrem k Hlavní bráně u náměstí, která ovšem byla zavřená (protože bylo pondělí).
Dále jsem pokračoval na samotné náměstí.
Smutné je, že na náměstí, co pojme 1 milion lidí, pouští lidi po jednom na několika místech. Byl jsem svědkem, jak lidé posílají ostrahu/policii do háje, protože chtějí dovnitř, ale oni je posílali pryč. Měli je úplně na háku.2015-03-16 12.02.012015-03-16 11.33.39Na samotném náměstí nic moc není. Pokud tam nevyrazíte o víkendu, neuvidíte skoro na okolní budovy. Můžete si udělat pár fotografií okolí nebo sebe s okolím, ale fotky budou vyloženě hnusné a nebude na nich nic vidět. Mauzoleum Mao Ce Tunga a sloup jsou navíc ohrazeny ze značné vzdálenosti, takže taky smůla, sotva jsou vidět. Pro ilustraci – za celý den jsem zrcadlovku vytáhl jenom 2krát a udělal asi 3 fotky, jinak vše fotil mobilem, protože ji vyloženě nemělo smysl vytahovat. Nejzajímavější atrakcí na Náměstí nebeského klidu jsou tak pochodující vojáci, kteří se pohybují ve skupinách po 4 + velitel, který bedlivě kontroluje, zda vojáci stojí dostatečně vzpřímeně jako penis Rosenberga před natáčením.
2015-03-16 12.06.59Dokulhal jsem do podchodu s cílem přejít do Zakázaného města a po cestě psal včerejší článek. Nebylo tam moc lidí, ale za to jedna extra pochodující četa vojáků, kterou jsem skoro celou pokácel. Člověk tady musí být trochu oprsklý, být připravený, že vyloženě musí lokty rozdávat rány na obě strany, takže když jsem to nich napálil s hlavou skloněnou do mobilu, myslel jsem si, že to je další skupina turistů, takže to bylo s plnou parádou na obou stranách. Bohužel… čeští vojáci asi zařvali nebo by se velitel zastavil, ale oni jak jsou naučeni jenom pochodovat sem a tam, tak nereagovali, i když mne museli vidět.
Nejprve vypadali více vyjukaně než já, pak na mne začali něco čínsky, tak jsem jim to oplatil češtinou. Naštěstí do toho vstoupil nějaký kolemjdoucí, co uměl anglicky a čínsky. Mně vysvětlil, že jsem se právě dopustil zločinu, protože jsem narušil pochod armády a druhé straně vysvětlit, že to byla nehoda a že radši každý půjdeme po svých. Pak mi ještě dotyčný řekl, že si musím dávat pozor, protože útok na armádního příslušníka je vážný čin. V kontrastu se vstupem na náměstí jsem si tím nebyl jistý, ale si myslím, že by mi nic neudělali tak jako tak.
2015-03-16 12.24.50Vyšel jsem ven a přes obří vstupní bránu s megalomanskou podobiznou míro tvůrce Maa vstoupil na nádvoří. Po cestě můžete vidět vojáky, muže v saku s bílými rukavicemi a kontráše v civilu s teleskopy v kapse.
Po cestě na nádvoří mi z kapsy vypadl kapesník. Hned jsem si toho všiml, zvedl ho a hodil do koše. Číňan by ho nechal tak, naneštěstí nesdílím s Číňany jejich zálibu si dělat ze země odpadkový koš.
2015-03-16 12.29.38O chvíli později mi dvě čínské dámy skládají poklonu, že to bylo ode mne hezké, že jsem ten kapesník vyhodil, že mám slušné vychování, které Číňané nemají. Odpověděl jsem, že je to přeci samozřejmost.
Zeptali se mne, zda vím, že je dneska Zakázané město zavřené (fuuuuck!) a odkud jsem. Prostě jsme se dali do řeči. Řekli mi, že jsou v Pekingu na dovolené, že jsou učitelky angličtiny atd. Ptaly se mne na náboženství, zemi, práci, školu a další věci, na které se mne ptalo už mnoho Asiatů před tím. Jelikož jsem neměl co dělat, zcela přirozeně jsem s nimi pokračoval dál a povídal si.
V uličce hned vedle zakázaného města mi dámy navrhly, jestli si nechci dát čaj. Souhlasil jsem, protože čaj bych si v Číně určitě dát měl. Kéž bych si tehdy řekl něco jiného.
Slabou hodinu jsme konverzovali na různá témata, dali si několik čajů a dámy i víno, které nutili i mně. Když se téma stočilo na rodinu, začala mi být konverzace nepříjemná. Všichni Asiaté mají utkvělou představu, že ví více o mé rodině než já a že mi v tom musí poradit. Už se mi to několikrát stalo a je to jasný signál, že konverzační témata jsou vyčerpány. 2015-03-16 12.58.49Pojal jsem se k odchodu a na stole přistál účet za 1167 juanů (cca 5000 Kč).
Nejprve jsem si myslel, že jde o nějaký vtip a že platit všechno nebudu, maximálně svoje. Když jsem si zkontroloval menu, počty a položky, cena seděla. Měl jsem zaplatit polovinu, ukecal jsem to na 390 juanů.
Nevím, co mne to napadlo to vůbec platit. Totální zkrat v úsudku.
Později jsem zjistil od Marquise zjistil, že jde asi s největší pravděpodobní o tzn. Tea house scam – podvod v čajovně, obdoba toho, co čeká na turisty v Praze. Bylo tam tolik signálů, že je něco špatně: značka fixou na titulní straně menu, dámy se nechtěli společně vyfotit, protože jsou budhistky, jejich věk – 28 a 30, ale vypadaly tak na 35 a více, vůbec ceny za 1 čaj atd.
Jelikož jsem to ale nevěděl, s dámami jsem se rozloučil u metra a vydal jsem se s hořkou pachutí po čaji v hrdle směrem k Letnímu paláci na okraji Pekingu.
2015-03-16 15.19.27Palác to byl hezký, levný, jako ostatně většina historických památek v Pekingu. Nic pro bačkory, podle vstupu se od vás očekává větší či menší míra nasazení sil při šplhání do schodů, na kameny a plošiny. Na severní straně je to ráj pro parkuristy. Běhal jsem tam skoro 3 hodiny.

Ten světlý flek vlevo nahoře není měsíc, ale slunce. Byl bezmračný den. ;-)Vkládání fotek do příspěvků publikovaných e-mailem sice jde, ale je to hodně krkolomné. Nicméně, nic by nebylo vidět, všechno to opět zabil smog. V dobách, kdy tady bylo snad ještě čisto, tady musel být nádherný výhled, teď je to všechno na jedno brdo. Mlha, že nevidíte budovy na 100 metrů. Nemůže vyfotil chrám z podschodů, protože je to taková dálka, že už je tam vidět halo. Pořád cítíte zápach těžkého vzduchu, jako kdybyste bydleli vedle Setuzy.
2015-03-16 15.35.09Věčně otravný hlad jsem zahnal párky a teplými knedlíky, a vyrazil zpět do města, do Nebeského chrámu. Několikrát jsem předsedal na metro a bylo to peklo. Ne, ani tak kvůli luštění zastávek, to už bylo v pohodě, ale ty dlouhé koridory, někde s eskalátory, někde bez, vítr, prach v očích a puse, zápach, neustálé a zbytečné bezpečnostní kontroly atd.
2015-03-16 15.45.22Ke chrámu jsem navíc dojel pozdě, takže jsem si mohl koupil lístek jenom do zahrady. Když jsem loudil okolo chrámu a prohlížel výstavu fotografií, tak se mnou dala do řeči další holka, co byla o jednu tabuli dopředu.
Vivi byla milá, avšak docela nudná slečna z vedlejší provincie, která se pořád učí a nic jiného nedělá. Společně jsme ještě chvíli bloudili parkem a já potom našel jedno místo, kde šlo v pohodě přeskočit plot a podívat se na chrám. Pak jsem si řekl, že to risknu a ještě přeskočím jednu nízkou zeď a půjdu se rovnou podívat na nádvoří. Vivi na mne koukala jak opařená, ale řekl jsem ji, že na ty kamery, co tam jsou stejně nikdo nekouká. Zpětně si tím nejsem jistý.
Prošel jsem se tedy po zavřeném nádvoří a po chvíli radši vypadl. U další brány se na nás nalepil nějaký strážce, který nás chvíli sledoval. Až osvětlení draci na obloze ho zaujali více než my.
Opět jsem neměl co dělat, protože bylo 18 hodin a většina památek zavírá okolo 16:30. Vivi mi řekla, že jde do Hu tongu, do jedné rádoby slavné čtvrti v Pekingu, kde lidé ještě žijí v tradičních domech a jsou tu spousty obchodů s tradičními jídly, věcmi atd. Nevím, kolik z toho bylo opravdu tradiční, ale dost se to opakovalo. Popravdě nic moc zajímavého. Kdyby mi neřekla, že je to slavné, tak si toho ani nevšimnu. Bylo ale fajn mít na chvíli mít společnost, která se vás nesnaží natáhnout a umí čínsky.
2015-03-16 21.14.18Do čtvrti jsme dojeli 2patrovým autobusem a po cestě konverzovali. Tady jsem zjistil, že Vivi je docela nudná (stejně tak i většina jejích vrstevníků), protože se jenom učí, prázdniny stráví dalšími přípravnými kurzy atd. Popravdě kromě toho, že chce studovat příští rok v Anglii, na ni nic zajímavého nebylo. Nějaká legrace a zábava mladým v Číně nic moc neříká. Řekla mi, že v 15 se rozhodují, jestli budou dělat něco s logickým myšlením nebo se spíše biflovat znalosti. Ona, jako studentka účetnictví si vybrala to druhé. Mládež se tak rozdělí na 2 skupiny a do konce střední jedou ve skupinách. Pak musí jít na univerzitu nebo „collage“, což je asi naše obdoba bakalářů nebo DiS. Pokud chce člověk pracovat i jako obyčejný řidič autobusu, musí mít min. colleage. Tak nějak to dopadne i u nás. :-\
Perlička byla, když udělala jedno gesto rukou v obchodě s cetkami, konkrétně u dřevěného kolíku, u kterého jsem vyprskl smíchy. Pak jsem zjistil, že po 1 roce známosti ve svých 22 letech nikdy neviděla penis, neví, co to je orální sex atd.
2015-03-16 21.46.13Po 22 hodině jsme se v metru rozloučili a odjeli každý svým směrem. Z metra jsem opět přesedl na autobus 99, kde byla zastávky hlásila stejná slečna, jako včera. S úsměvem jsme se pozdravili. Dokonce si pamatovala, kde jsem vystupoval. Dal jsem ji tehdy přečíst zastávku, ale asi ji neviděla pořádně, protože taky si neuvědomila, že jsem vystoupil brzo.
Večer jsem potom Marquisovi řekl, co se stalo v čajovně a on se bil do hlavy, že mi zapomněl o tom říci. Co už… Mrzelo mne to, ale mohl jsem se zlobit jenom na sebe. Zítra jsem si však větší část peněz vydělal zpět, což je zase příběh na příště. 😉

O tom, o dalším dni, dalších památkách, o mém novém podnikání v Číně a o jízdě vlakem snad zítra. 😉

(Psáno na mobilu, publikováno emailem. )

Akcionáři Applu by měli z ranní jízdy metrem radost 2015-03-16 10.50.26  2015-03-16 11.49.34 2015-03-16 15.22.12 2015-03-16 15.33.15 2015-03-16 15.47.56 2015-03-16 15.54.07 2015-03-16 16.00.54

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Zápisky z Pekingu III. – Památky, podvody a lidé

  1. Pingback: Cestopis: Čína, Hong-Kong, Macao | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s