KUTlime opět na sňatkovém trhu… anebo ne?

Všechno to začalo před pár týdny jednou SMS. Byl pátek večer, já seděl v práci a dodělával projekt do Anglie, na který jsem dostal zakázku. Mohl bych ho dodělat i doma, ale tam nemám 2 monitory na výšku pro psaní kódu, takže pořád dávám přednost pracovat v práci než doma.

V SMS jsem psal té, jejíž jméno nemohu vyslovit (tj. přítelkyně), že jsem v práci, že pracuji a že se nemá o mě bát. Přistoupil jsem na její požadavek, že pokud něco takového nastane, tak ji mám informovat, aby se nebála. Pro klid duše a pohodu doma jsem tak učinil rád. Dvě minuty na to jsem měl hovor.

Volal mi kamarád, které ho sotva vídám a ptal se, co dělám. Já mu trochu zalhal. Nechtěl jsem přiznat pravdu, že to nejlepší, co v pátek večer můžu dělat, je pracovat, abych měl dost peněz – pro vybavení bytu, dovolenou s přítelkyní a abych učinil sebe i svou přítelkyni obecně šťastnou.

Ptal se mne, jestli nechci něco podniknout, protože jeho přítelkyni přijela sestra a jak jsem později zjistil, obě si toho mají co říci a on by se pravděpodobně nudil. Souhlasil jsem a vyrazil za ním. Nabízel mi, abych vzal svou přítelkyni s sebou, hned jsem to zamítl. Druhý den musela v 6 hodin vstávat do práce, já se chtěl věnovat kamarádovi a ne jí. Vzájemně se totiž nikdo s nikým neznal a ona je introvertka, takže by komunikace trochu drhla. A asi by šla jenom z principu. Vstávání do práce druhý den by nehrálo roli.

Večer to byl skvělý, až do chvíle, kdy jsem zjistil, že mi volala přítelkyně. Napsal jsem ji tedy znova. Řekl jsem, že jsem venku s kamarádem. O minutu později hovor, výčitky, podezřívání, ignorace toho, co jsem říkal atd. Chápal jsem ji. Na jednu stranu jsem ji už dlouho vodil za nos se svým telefonem, který mi tu a tam prošmejdila. Zcela záměrně jsem tam nechával dezinformace a sledoval, co se bude dít. Proč? Jednoduché. Když si volíte životního partnera, kterého si zvete k sobě domů, tak je dobré si ho opravdu prověřit.

Na druhou stranu, tajně jsem doufal, že konečně vezme na vědomí to, co jsem ji říkal pokaždé, když se mne zeptala, co po ní chci – aby mi věřila. Doufal jsem, že si důvěru najde, přestane mi slídit v telefonu (a já nebudu muset pracně vyrábět rozhovory s reklamními SIM kartami) a že to celé odezní. Bohužel…

Zpět k večeru a zpět k přítelkyni. O chvíli později, co mi přítelkyně praštila s telefonem, jsem dostal SMS s tím, že mé cesty do Asie jsou pro mé vztahy přímo osudové. Jasná narážka na Markétu a Koreu.

Pak se stalo několik zajímavých událostí – zcela náhodně si Markéta chtěla půjčit mou zrcadlovku. Atmosféře to neprospělo, ale nechtěl jsem ji odmítnou jenom kvůli tomu, abych udělal radost přítelkyni a té jsem zase nechtěl lhát, jak mne o to mnohokrát prosila. Nepřímo však tato událost sehrála prim ve všech pozdějších událostech. Když jsem si mazal SMS od Markéty, omylem jsem si smazal i ty od přítelkyně. Pak jsem si už nebyl jistý tím, co mi vlastně napsala. Nechtěl jsem podlehnout klamu narativnosti – zkreslené vzpomínky utvářejí pohled na současný svět, takže jsem si onu SMS přečetl znova v jejím telefonu. Ona si to však vyložila po svém – vyloženě po svém, tj. když šmejdím já, šmejdí i on. Uznávám, chyba. Měl jsem se radši ztrapnit a říci, že si to nepamatuji, ať mi to přečte sama.

Později, z noci v neděli na pondělí proběhl zajímavý rozhovor. Jsem si zcela jistý, že si z něho přítelkyně pamatuje především jednu věc – „bylo by lepší, kdybys tu nebyla.“ Tohle jsem ji odpověděl v domnění, že se mne ptá na trochu něco jiného a hlavně v jiném kontextu.

Ono to bylo totiž celé takové zmatené. Připomíná mi to Peking za běžného dne – žádné čisté linie a tvary, jenom mlha, obrysy a náznaky. Místo budov si dosaďte informace v rozhovoru. Nabyl jsem totiž dojdu (z chování, SMS a neurčitého rozhovoru), že je rozhodnutá mne opustit. Proto, když se mne zeptala, zda chci, aby byla u mne, až se vrátím, tak jsem odpověděl, co jsem odpověděl. To bylo však ještě týden do odjezdu…

Během toho opravdu hektického týdne jsem si nenašel moc čas o tom přemýšlet a my sami jsme si našli zhruba 1,5 hodiny si o tom promluvit. V den mého odjezdu.

Tu, jejíž jméno nesmím vyslovit, jsem našel, jak sedí v koupelně na zemi a kouká do zdi. Chtěl jsem si s ní promluvit, ale dostat se ke konstruktivnímu hovoru mi zabralo cenné desítky minut. Introvertce a nedostatek zkušeností s krizovou (a když nad tím tak přemýšlím tak jakoukoliv) komunikací udělalo své.

Dostal jsem několik A4 papírů s 12ti body, které jsou na mně a našem vztahu špatně. Škoda, že to nepřišlo o 12 měsíců dříve.

Dokument jsem si přečetl a verbálně zrecenzoval. Byl jasně sepsaný a rozvinutý do podrobností. Body jsem roztřídil na nesmysly, neproveditelné fakticky, neproveditelné pro nedostatek motivace, změny na dlouhý běh a změny vyžadující přispění obou. Čas však tlačil.

Rozhodnout se o životním partneru za takovýchto podmínek je blbost, to mi bylo vcelku jasné. Pro nedostatek času jsme vyhlásili pat.

V Moskvě jsem sepsal krátký pamflet o tom, jaký jsem byl ocas, že jsem to nechal zajít všechno tak daleko. Vyjádřil jsem jí svou lásku a poprosil ji o to, že pokud nechce, tak ať neodchází.

Následovalo ještě několik emailů, ze kterých vyplynulo jasně několik věcí:

  • Přítelkyně se chce odstěhovat.
  • Přítelkyně se nechce odstěhovat.

Pro odstěhování hovořila s tím spojená nucená změna ve vztahu. Naprosto chápu. Pro neodstěhování hovoří lenost a dobré bydlo, které u mne přítelkyně má. Sice pořád musí platit nájem, uklízí, vaří a pere, ale pračku má v koupelně, ne o 6. pater níže, hygienický standard si může hlídat podle potřeby za 3000,- Kč měsíčně navíc oproti kopce na kolejích, ji asi nikdo 3+KK o 92 m^2 15 minut šalinou od centra nikdo nenabídne. Nicméně, poslední věta v emailu zněla: „Ale do doby než přijedeš, nás může napadnout ještě něco více konstruktivnějšího. “ Tím je myšleno se odstěhovat.

Já osobně to viděl (a zároveň nechápal) pragmaticky. Když se přítelkyně odstěhuje, budu muset:

  1. Více pracovat, abych dostál svým závazkům.
  2. Strávit více času při domácích pracích.
  3. Strávit více času při vaření obědů.

V situaci, která už tak nevyhovovala přítelkyni a do které vstoupili další 3 proměnné v její neprospěch, jaksi přestal chápat logiku věci. Kde mám brát ten čas na tolik potřebnou obrodu vztahu? To jsem také dal najevo v jednom z výše zmíněných emailů. Přítelkyně mi naopak v odpovědích vyjadřuje, abych si odpočinul a vše si v klidu promyslel. Snažil jsem se tedy držet její rady. Nyní ve vyprávění přetočíme přes Čínu dopředu.

Vracím se domů. U vchodových dveří zjišťuji, že někdo vyměnil zámky. Volám přítelkyni. Ta mi oznamuje, že vyměnili zámky. Omlouvá se, protože předpokládala, že přijedu až o den později. No, nemůžu ji vinit za to, že se mi nepodívala na volně dostupný kalendář, kde je přesně napsáno, kdy přijedu, ale dobře. Měl jsem si tu informaci nastražit do telefonu. Mrznu venku 15 minut, než se mi podaří někoho v půl jedenácté večer přesvědčit, aby mi otevřel.

V bytě mne čeká další překvapení. Věci přítelkyně jsou naházeny na hromadě v dětském pokoji. Ve zbytku bytu je relativní nepořádek. Minimálně týden se tu neuklízelo, i když taky přítelkyně ještě do včerejška byla. Toť ke konstruktivním řešením mé přítelkyně.

Přichází mi SMS zda se chci zítra vidět. Popravdě odpovídám, že nevím a že si to musím rozmyslet. Musel jsem se přesvědčit, abych nenapsal, že se chci vidět klidně hned. Únava, vyčerpaní, nedostatek spánku, hlad a příšerná bolest hlavy byli však jasnými ukazateli, že to není dobrý nápad.

Probudil jsem se uprostřed noci, protože mi byla zima. Přítelkyně sbalila i peřiny, které byly její a já spal pod tenkou dekou. Nemohl jsem už usnout a pořád přemýšlel nad tím, co ji mám odpovědět. Pak jsem si ovšem vzpomněl na jedno eso v rukávu, na které jsem (tradičně) zapomněl.

Nejsem kdo ví jaký IT technik, nebo aspoň se snažím udržovat takovou auru kolem sebe. Je jednodušší lidem říkat, že v práci nic neděláte, než vysvětlovat, co děláte lidem, co to nepochopí a nedocení (včetně šéfa). Zvláště nedávám najevo jisté schopnosti, které jsem získal po částech během posledních let.

Když si moje přítelkyně před časem zaheslovala svůj PC, probudilo to ve mne můj vnitřní alarm. Tušil jsem proč, ale i tak mi to nedalo spát. Smutnější asi bylo to, že si myslela, že ji to nějak pomůže. Chyba lávky. Poučení pro vás po všechny – když sdílíte domácnost s IT technikem, co má 3 vysokoškolské tituly a živí se tím, tak si své soukromí chraňte pořádně!

Mé eso v rukávu bylo přesně to, co praktikovala má přítelkyně. Sedl jsem si k PC a nalogoval jsem se do patřičných míst. A nestačil jsem se divit.

Nevím, co mne bylo více zdrcující. Jestli to, že mi přítelkyně lhala o tom, že probírá náš vztah s jednou jednodušší kolegyní, co mne vůbec nezná a která má na ni celou dobu špatný vliv. Nebo to, že mne přítelkyně nazvala čurákem kvůli této větě: „Měl jsem proto různé osobní důvody, částečně spojené s vztahem.“ nebo to, že můj email, který jsem ji po týdnu z Číny poslal (ve  zkratce – stýská se mi Tobě), okomentovala slovy: „Mě taky“ (ano, vím, má tam být mně) a přitom své kamarádce napsala opak. Anebo také to, že své kolegyni napsala, že se ji líbí jeden můj kamarád. Tady uznávám, všiml jsem si toho už před nějakou dobou, bylo to na ní vidět, ale měl jsem dost soudnosti na to, abych si to nechal pro sebe. Překvapila mne jenom ta otevřenost, se kterou ji to řekla. Kamarádka ji potom radila, aby mi neodpovídala a nechala mne dolézat. Skvělá ráda, zcela na její úrovni.

Nakonec mé dilema rozsekla sama přítelkyně, když mi napsala něco ve smyslu – hrozně se ji stýskalo, chce začít znova a pořád mne miluje. Co na to jenom říci?

Nejprve jsem zkusil blafovat. Napsal jsem ji to, co mne napadlo už předtím v Moskvě, když jsem si četl odpověď na můj první email. Nezabralo to. Pořád stejná písnička a citové vydírání. Celých 14 dní se na mne těšila, odejít nebylo její rozhodnutí a kupa dalších větiček.
Pochopil jsem, že se nedrží rady své mentorky a vytáhl na ni svůj trumf. Od té chvíle je klid.

A tak,… milí drazí, KUTlime je opět na sňatkovém trhu. Nicméně, tentokráte to bude jinak. Posledních 9 let jsem strávil ve vztazích. Byly chvíle dobré, byly chvíle špatné. Teď je na čase si dát pauzu. Slíbil jsem si ji minimálně do 30 let a kdo ví jestli ne na trvalo. Čas ukáže.

On už vlastně ukazuje. Všímám si, že jistí přátelé dávají přednost mé, již bývalé, přítelkyni přede mnou, svým dlouholetým kamarádem. Těším na ty větičky od nich. To bude zase bulšitu.

Ale o tom zase příště… A taky o tom, jaké to je být po 9 let sám.

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Oznámení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na KUTlime opět na sňatkovém trhu… anebo ne?

  1. Sedmi napsal:

    hm… aniz bych hodnotila pritelkyni, kdyz to mas tak nalinkovane, co prinasi do vztahu ona, co pak prinasis ty? Byt se nepocita, pokud by mel byt vztah jen o tom, ze ma kde bydlet, asi by to taky nebylo to prave ne… Z meho zenskeho uhlu, jsi dost dlouho v praci a dost se venujes sportum, na dovolenou jedes radsi sam… tak to vypada, ze ten vztah, potazmo pritelkyni, mas az nekde vespod rebricku…

  2. jolana88 napsal:

    vracela jsem se kdysi ze služební cesty. Odemkla jsem si, zkopla botky, do konvice nachystala vodu – a ve dveřích ložnice koukala na partie slečny, tak o 15let mladší, co čouhaly zpod mojí peřiny. Přítel se vynořil z obýváku, deku přes ramena a strohým oznámením:“nebylo jí dobře, nechal jsem ji přespat“. Dali jsme si společně kafčo, pak je poskytli i slečně (i snídani). Když po nějaké době našel v naší koupelně souseda – a já z kuchyně vyřvávala, že se potřeboval osprchnout (domů 30km) – otevřel oběma pivčo. Telefony u nás leží volně, stejně jako kompy – a my, trubky, tam nemáme ani hesla – protože prohlížet nás nenapadlo. Neptám se na to, co nechci slyšet – a dveře mají kliku z obou stran. Nejsem odborník, ale věřte, že ideál nenajdete nikdy – a slevit musí oba. Vydržte.

  3. Pingback: 2015 – The end | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s