Fuck you!

Fuck you! je prý nejlepší otvírák v prostředí amerických internetových seznamek dle hackera Samy Kamkara (1). Dozvěděl jsem se to z podcastu Tima „Markétéra“ Ferrise. Mělo to zvláštní pachuť, zvláště tento týden. Ten byl fakt echt povedený. Korunu tomu nasadil dnešní večer. A je potřeba se z toho zase vypsat. Tohle bude zase pěkný hate na vše, všechny a na všechno. Kde jenom začít… :-/

Asi drobností. Dost jsem si dával pozor na to, abych si v novém bytě nepoškodil nic, co by nešlo snadno vyměnit. Dneska snažení vzalo za své. Vonná tyčinka, kterou jsem zapálil kvůli jedné slečně, o které bude ještě dneska řeč, sjela z papíru a udělala mi krásnou několika cm vypálenou rýhu po pracovní desce v kuchyni. U toho mi zrovna hrála Lucie a píseň Oheň. Jak poetické. Ale to je to nejmenší… Pojďme dál.

Přesně před týdnem jsem dostal „první kopačky“. Jedna studentka, co jsi sbalil na svých přednáškách o VUT, mi letmou pusou na zastávce dala najevo, že opravdu nic nebude. Vtipné na tom bylo, že já v podstatě ani nechtěl. Zkusil jsem to na ní a byl jsem překvapen jak snadno se poddala. Problém ovšem byl v tom, že byla v mnoha směrech ambivalentní. Když jsem jí řekl stav se, tak řekla: „No, měla bych se učit na písemku z matiky.“ Když se tedy stavila a bylo po tom málu, co dovolila, tak jsem ji řekl, že jdu pracovat na PC a ona se může v klidu učit. A problém byl na světě. Když jsem se ji naopak potom věnoval, tak měla pusu plnou keců o tom, jak se musí učit. Ty vzápětí vystřídaly kecy o tom, jak je škola strašně snadná a učit se nemusí. A tak pořád dokola. Když jsem v mezičase 2 týdnů, kdy jsem se věnoval jiným slečnám, mluvil s mým kamarádem Honzou a vyčítal mu, že se honí za telátky, tak jsem si uvědomil, že je na čase jí dát Au revoir. Pokusil jsem se o slušné rozloučení. Hned po vystoupení z tramvaje nastala ona pusa, takže jsem hned věděl, která bije. Jenom jsem si řekl OMFG, proč ty ženy nemůžou jednat na rovinu. Místo toho, aby mi na rovinu řekla, že už nemá o mne zájem a že mi nemá ani co říci, tak mne tahala za nos a dala si se mnou zbytečnou schůzku. Tak jsem ji tu laskavost oplatil a vzal ji na procházku do rozkvetlého břízového lesa, na kterou má alergii, stejně tak jako na desítky dalších věcí, které pořád do kolečka přeříkávala jako zaseknutá gramofonová deska.

Popojedeme k pondělí. Ráno jsem pozval jednu roztomilou, blonďatou, modrookou slečnu, které jsem pomáhal s matikou na večerní sešlost s přáteli. Při první setkání jsme si dobře popovídali a jevila opatrný zájem. Byla pro mne malý zázrak – chytrá a krásná. V pondělí ráno se představa rozplynula. Poslala mne slušně někam. Na její obranu musím říci, že říkala, že to budu mít těžké, protože je do někoho zakoukaná. Škoda. Skóre 2:0.

Večer dostávám SMS, zda bych neměl chvíli čas si o něčem promluvit. Odesílatel: Mladá studentka 1. ročníku psychologie od vedlejšího stolu. Asi týden si spolu píšeme a chodíme ven. Venku mi je řečeno, že si četla můj blog a že nechce být jedna z těch, o kterých tady píšu. No, smůla. I Ty jsi tady skončila. Smutné je, že jsem jednak o ženách přestal psát už před pár lety (2) a také to, že byla opravdu chytrá, nebyla ignorant jako mnoho ostatních a dala si tu práci a přečetla si něco o mně. Většina lidí z mého okolí totiž můj blog nečte, i když jim chodí články skrze xichtbook na mou, resp. jejich zeď a tak si tady můžu s klidným svědomím psát cokoliv o komkoliv. Dozvěděl jsem se, že se řídila svým pocitem. Mrzutost z toho, že další kopačky bylo prosté oznámení než diskuze, ve mně kvasilo ještě pár dní. Dneska to mělo ještě dohru, kdy ji moje ego vyčetlo sílu mně poslat někam bez šance si o tom promluvit. Ale jak jsem řekl, byla to chytrá holka. Skóre 3:0. Přesuňme se ke včerejšku, tedy čtvrtku.

Spěchám domů na hokej. V dlouhé chvíli odpovídám s dvou denním zpožděním na jednu zprávu na Lidé, od slečny, která mi píše asi po 3 měsících. Odpovídám na otázku, proč už na Lidé nechodím (3). Asi 30 min mne krmí nějakými hovadinami o tom, že si chtěla jen tak promluvit. V tu chvíli jsem už více méně věděl, že mé podezření je správné.
Abych uvedl v situaci – jedná se o slečnu, studentka práv ve vyšším ročníku, která mi sama začala psát asi v únoru, kdy jsem byl ve vztahu, který sama hledala, ale já ji na rovinu řekl, že ten já nehledám a že ani nemám moc čas na dopisování. Ale tak natvrdo jsem ji to neřekl, protože vypadala jako křehká duše, co potřebuje zacházení v rukavičkách, aby se ji něco nedotklo a nepodřezala si z toho žíly. Sama se však přestala ozývat krátce na to.
Krátce na to jsem odjížděl do Číny, měl jsem svých starostí dost a pustil jsem ji z hlavy. Krátce po návratu jsme se potkali v autobuse, protože bydlí nedaleko ode mne. Nedala najevo ani pozdrav. O měsíc později jsme se znova potkali v obchodě. Tehdy mne letmo s křivým úsměvem na rtech pozdravila. No a prásk ho. Další měsíc fuč a najednou si chce povídat. Divné že?
Pravda byla ta, že si chtěla postěžovat na svůj vztah, který začala v době, kdy začala psát mně. Prý že to ženy nerozjíždějí na více frontách :-D, jenom nevím, kdo byl východní a kdo byl západní fronta. Tipuji, že já byl ta západní fronta, protože tam byl dlouho klid.
Beze srandy, trpkosti a nadsázky mohu říci, že psala věty jako střižené do Bravíčka. Chvíli jsem se zamýšlel, jestli se mi to nezdá. Holka, co se mnou nikdy v životě nemluvila, nezná mne a já neznám ji, tak má potřebu se mnou řešit svůj rádoby vztah. Na to jsem si jednoznačně odpověděl, že ne, tohle opravdu já zapotřebí nemám. Poslal jsem ji zdvořile někam. Potom i nezdvořile, protože to nepochopila. Do rána to zapomněla a psala mi znova. Snižuji na 3:1.

Večer jsem měl mít schůzku se populární studentkou 2. ročníku FSI VUT. Na první pohled nádherná to slečnou. Krásky jako ona se mi většinou vyhýbají obloukem, někdy  i celým dálničním obchvatem. Její semestrálka, kterou po mně chtěla udělat, nás svedla dohromady.
Na první schůzce mne strašně dostal její zájem o mne. Evidentně si lustrovala můj xichtbookový profil, ale typicky ignorantským způsobem vynechala zlatý důl informací o mně – můj blog. To mi bylo jasné už z její objednávky. Krátce na to jsem dostal informace o ní z jejího okolí, které mi přišly, že trochu kloužou po povrchu, ale které mi hrály do karet. Zkusil jsem to.
Pozval jsem ji k sobě a chtěl po ni něco na oplátku za semestrálku. Ne, sex to nebyl, ten byl až na druhé schůzce, ale pár hodin mi s klidem létala doma nahá. Její fotky docela lžou, na druhou stranu, lhal bych, kdybych řekl, že se nebylo na co dívat. Proto jsem si s jejím souhlasem udělal svou sadu fotek, kde je vše bez cenzury a bez retuší. Stahujte zde.
Na naší 4. schůzku přišla opět pozdě. Já odešel předčasně z práce, nestihl jsem vše, co jsem potřeboval, takže tam budu muset zajít ještě během víkendu. Na zastávce jsem ji čekal zbytečně, protože přijela s hodinovým zpožděním. Nic jsem ji ale o tom neřekl.
Špatný směr to nabralo už od začátku. Přinesla mi jako překvapení čokoládu, kterou nejím. Řekl jsem ji, že bych radši uvítal vřelé ahoj a pusu, ale na to se jenom zatvářila kysele. Pak opět začala šmejdit u mně v kuchyni, ve snaze se o mně něco dozvědět. Už to dělala, když byla u mne poprvé, ale asi na to zapomněla. Vůbec by mne to nepřekvapilo. Dvakrát jsem ji musel říkat, ať si u sebe v mobilu u mne změní jméno a příjmení, protože tam měla uložené úplně jiné jméno a podobné příjmení.
Pak jsem ji slušně vysvětlil, že mě trápí, že z ní nic necítím. Ona si vzdechla a řekla, že to ve mně, že je to má chyba a že pokud s tím chci něco dělat, tak je to tak na hodinu vykládání. Velkoryse se nabídla, že mi to řekne, pokud ji nebudu říkat „ale“ nebo skákat do řeči. A to byla velká chyba. Takový slovní průjem jsem neslyšel už dlouho.
Trpělivě jsem 21 min poslouchal, co je na mě špatně a neřekl ani slovo. Na hodinu to naštěstí nebylo. To by mi asi musela zavolat záchranku nebo rovnou černou sanitku.
Řekla mi totiž, že mám malé sebevědomí a že to ženy ze mě cítí. Každý den si říkám, kde dělám chybu, že moje bývalá mi nesahá ke kotníkům (i když ji jenom viděla na několika sekundových videích) a jaké jsem hovado za to, že od ní chci při pozdravu pusu nebo nedej bože, že jsem se ji dovolil o tom říci, protože tím na ni vyvíjím tlak. Pak mi vyčetla, že jsem ji nic nedal (tedy kromě těch dvou semestrálek, čajového dýchánku a večeře, kterou jsem ji uvařil), že jsem na ni nepočkal na zastávce (fakt sorry, ale hodinu a půl tam sedět nebudu) a hromadu dalšího bulšitu, ve kterém bylo jenom pár zrnek pravdy. Kromě toho, že si o své bývalé nemyslím, že by mi nesahala ani po kotníky a že vůbec o tohle o někom říci, aniž by toho dotyčného člověk znal, chce opravdu koule, i když ty ona nemá a to jsem se díval opravdu všude. Ráno si nekladu otázku, co dělám špatně, ale říkám si, co si dám k snídani a obědu. Pravdu měla v tom, že si opravdu kladu otázky, na co myslí a jak co říci, aby to nevyznělo špatně nebo naopak. Ne proto, že bych byl nejistý, ale protože jsem až moc často slyšel „jak moc neuvažuji, než něco plácnu“ od jiných, poněkud chytřejších žen, které mne znaly lépe. Celé to zakončila tím, že láska a vztah pro ni znamená naprostou volnost a to, že od toho druhého nic nečeká. Ne jenom pusu, nedej bože sex, ale jakože vůbec nic. Když dostane dárek, nesmí cítit, že to musí nějak oplatit, byť by to bylo slovíčko děkuji. Ne, nedělám si srandu, tohle mi opravdu řekla. Celý ten monolog byl jako kus čokolády, co mi vrazila do ruky předtím, než si ke mně sedla na postel.
Jak se mi čokoláda rozpouštěla v prstech, tak se mi rozpouštěla představa o této slečně. Cítil jsem v prstech obnažené kousky oříšků a v uších slyšel její pravou osobnost. A když se to nedalo udržet, musel jsem to celé spolknout.
Řekl jsem ji, že já vztah vnímám jako hru dvou lidí, která má svá pravidla a že hrát podle pravidel pouze jedné z nich nebudu. Ona mi naopak řekla, že není schopna přijmout jakýkoliv kompromis a že bude klidně celý život čekat na toho pravého, který bude dělat vše přesně tak, jak si přeje. Snažila se mne a asi i sebe přesvědčit o tom, že nikoho k životu nepotřebuje. Moc přesvědčivé to nebylo. Z dlouhodobého hlediska by to tak jako tak nešlo, protože ona u sexu řve tak, že pavilon opic je proti tomu klidné relaxační místo, čehož si všimli i sousedé, kteří mi přilepili druhý den ráno 2 vzkazy na dveře, jestli by se slečna nemohla krotit.
Ona dotyčná je bohužel další do sebe zahleděná slečna, která žije ve své bublině, do které ji dostala pozornost mužů, kteří ji lezou tak hluboko do zadku, že by se za to nemusela stydět ani Dolly Buster v dobách největšího rozmachu německého hardcore porna. Jak sama přiznala, předchozí vztahy braly hodně rychle za své a že je musela hodně střídat. Já musím říci, že jsem viděl v tu chvíli smutného člověka, který si toho už hodně zažil, ale tvrdošíjně odmítá čelit realitě.
Ačkoliv mi zkušenost s touto slečnou hodně dala, tady si budu muset nasypat kýbl popele na hlavu. Mohu si za to sám. V Číně (4) jsem si uvědomil, co je nejsilnější manipulační zbraň na světě. Není to ani televize, ani chytlavé melodie, je to ženská vagína, zvláště pokud má hezký obličej nebo aspoň Photoshop ho hezkým umí udělat. Hezká tvář bohužel hezkého člověka nedělá, spíše naopak. Skóre 4:1

To, že jsem ve městě ve stejný den ještě potkal bývalou, tak to už beru jako drobný detail. Hate email na mou adresu už je gól do prázdné brány. Prohrávám 5:1 a zítra, tedy vlastně dneska jdu do baráže o setrvání na sňatkovém trhu.

(1) Samy Kamkar uvádí, že sledoval podíl otevřených zpráv. Muži mají problém v tom, že širší skupina můžu píše všem ženám nehledě na věk, krásu a její požadavky a tak i ti perspektivní zcela zapadnou v hromadě zpráv těch ostatních. Fráze Fuck you! jednoduše upoutá pozornost a nevědomky přiměje danou slečnu, aby si zprávu přečetla. Člověk potom už nesmí být imbecil a pokračovat ve stejném tónu i v těle zprávy.

(2) Už ani nevím, proč jsem o nich přestal psát. Články, ve kterých píšu o svých vztazích všeho druhu, jsou dle statistik, resp. osobních rozhovorů se čtenáři, ty nejčtenější, resp. mají největší ohlas. Myslet si o mně můžete, co chcete, ale aspoň nejsem pokrytec. 😉 Na druhou stranu, chtěl jsem sekat latinu a mít dlouhodobý vztah. Kéž by bylo s kým.

(3) Už se necítím osaměle jako když jsem byl posledním vztahu a nemám potřebu ji s někým sdílet.

(4) Stál jsem v Chrámu nebe (památka UNESCO) a díval se na jeho výzdobu. Kolem mne prošla jedna krásná Švédka nebo Finka. Zpovzdálí jsem sledoval, jak muži a dokonce i ženy okolo ní, místo na chrám sledují jenom ji. BAM! V tu chvíli mi to došlo. Stačí, aby prošla blonďatá slečna v sukni a je úplně jedno, na co jste koukali, budete koukat na ni. Pudy a závist jsou prostě pudy a závist.

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Každodenní život se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

12 reakcí na Fuck you!

  1. Sedmi napsal:

    Pane jo… Nevím, neznám tě osobně, třeba se pletu, ale připadá mi, že to bereš první kosmickou… Možná, kdybys zpomalil? Ale třeba to tak dneska je… V tom případě potěš koště.

    • KUTlime napsal:

      U některých ano, protože tam se to jinak nedá. U některých na to nemám trpělivost. Aktuálně vztah nehledám, takže tomu to asi odpovídá.

  2. avespasseri napsal:

    Nedávno jsem narazila na blog jedné mladé holky, kde popisuje svá randata… ta nepovedená… snažím si říkat, že je to možná určitá blogová stylizace, nebo prostě jen mladické hledání, protože mi to taky všechno přijde jako první kosmická. Ale jestli to nebude tím, že já v mládí ani o nějaké randění neměla zájem a tak houby vím a můžu houby říkat :-))) Vlastně se divím, že jsem se vdala :-))))
    K té sebezahleděné slečně… no, vykládat partnerovi zdlouhavě, co všechno je na něm špatně, hmmmm. Na druhou stranu nepsal jsi tam taky někde, že chceš dostat možnost diskuze??? :-))) Je blbý, když se přání plněj :-)))) Taky si myslím, že ve vztahu by neměl jeden od toho druhého nic očekávat, jako vůbec nic 🙂 Nečekám od manžela, že přijde a dá mi pusu a já to nečekám od něj. A nikdy jsem nečekala. Dělá to sám (a já taky), někdy, když má chuť, a o tom to je. Dát mu svobodu dělat si, co chce… a pokud na můj vkus dělá málo, tak s ním prostě nebýt. Ale dát mu šanci pochopit, proč. On je to tak trochu mix svobody, pochopení, tolerance… není to rozhodně lehké a nedá se to za pár schůzek udělat. A i za těch 10 let, co jsem s tím svým, je třeba dávat svobodu a tolerovat… respektovat… ale také si říkat o ten respekt… ale hlavně mít o toho druhého zájem, milovat ho, vzájemně. Když záblesk zájmu není na první ani druhé schůzce, tak jo, pryč :-)) Bez něj to fungovat nebude, ani když mi bude dělat pomyšlení a všechno to, co od něj očekávám…

    • KUTlime napsal:

      U dlouhodobého vztahu bych neřekl, že by člověk neměl měl mít přístup „nic neočekávat“ a čekat jestli to přijde samo. U krátkodobého budiž, ale u životních partnerů? Jasně, že je lepší, když to přijde přirozeně samo, o tom žádná, já mám mám mysli spíše postoj a přirozené vnímání. To by muselo být 99 % procent vztahů, které znám, kde reciprocita hraje silnou roli, špatně. Asi to byl pro mě extrém, protože vyhláška bývalá toho naopak očekávala hodně, což jsem když už nic, aspoň chápal.

      • avespasseri napsal:

        Nečeká se, jestli to přijde samo. Ve dlouhodobém vztahu, alespoň tak, jak ho žiju já (a ono je tohle všechno velmi individuální) si člověk vybírá takového partnera, kterého dokáže přijmout takového, jaký je. Neměnit ho. Nebýt zklamaný, když něco je jinak, než by si přál. Když si takového nevybere, tak je zaděláno na průšvih. Ale zároveň je zásadní o problémech mluvit. Říkat co potřebuju. A partner je buď schopný se tomu otevřít, nebo není. Ale nemůžu to od něj očekávat, musím se případně smířit s tím, že to tak nebude. A jen pokud je to pro mě zásadní problém, tak ten vztah ukončit. Otázka pak zní, co vše je pro mě zásadní problém… vědět to předtím, než s někým založím rodinu… a pak jen doufat, že už mě ta léta příliš nezmění… nebo že třeba později nepochopím, že zásadní je něco úplně jiného .-) Proto nemám nic extra proti tomu si to vyzkoušet na víc partnerech (partnerkách) předtím. Protože člověk asi zjišťuje, co je pro něj zásadní a kde má ty hranice, co zkousne a co ne, jen metodou pokus – omyl.
        Reciprocita (tak jak ji chápu já) je rozhodně důležitá – když ty vycházíš vstříc mě, vyjdu i já tobě. Očekávání je ve vztahu taky přirozené (přirozeně všichni něco očekáváme), ale podle mě a podle zkušeností lidí kolem mě to začne haprovat v okamžiku, kdy dám přednost tomu, co očekávám a chci, před tím, co je zásadní. Někdy nezbývá než se očekávání vzdát a dopřát svobodu tomu, koho miluju…

      • KUTlime napsal:

        Zcela souhlasím, až na jednu věc. Lidé se ve vztahu mění, to je zcela přirozené. Ať už pod vlivem partnera nebo vnějších okolností (škola, práce, rodina). Člověk by neměl brát člověka takového, jaký je, protože takovým nebude navždy. Právě naopak. Pokud mi někdo vyhovuje, měl by se partner aktivně podílet na jeho vývoji jako osobnosti, dříve než nad tím úplně ztratí kontrolu. Někdy je těžké ustát strasti a pokušení, které na nás v životě čeká. Někdo to ustojí sám, ale většina z nás potřebuje někoho, kdo mu s tím pomůže. Pokud by partner zaujme postoj „beru Tě takového jaký jsi“, tak je zaděláno na problém při první opravdu vážné životní zkoušce, při které se dotyčná osoba může prodělat změny, které už se nám nemusí líbit. Ano, vždy můžeme říci, budu ho stále brát takového, jaký je, ale tohle se může opakovat několikrát, až se z toho druhého stane někdo, s kým už dál nelze žít.

      • avespasseri napsal:

        Oním „brát takového, jaký je“ je myšleno vždy a v každém okamžiku. Protože člověk se mění každou chvíli (a ženy obzvlášť :-)). S jejich dobrými a špatnými náladami. Vždy riskujeme, že změna daná životními zkouškami, bude taková, že to vztah neustojí. To neuhlídáme, myslím si. Paradoxní je, že třeba to, na čem do značné míry stál vztah můj a manželův, se změnilo… každý jsme se za těch 10 let ocitl někde jinde… ale štěstí tomu přálo, že stále na té samé cestě vedle sebe :-))) Aktivně se podílet, ano, ale otázka zní jak. Mně nejvíc pomohli lidé, muži, kteří se podíleli tím, že mi byli oporou. Že mě neodmítali, že i v krizích byli ochotní mi naslouchat… a já pak byla ochotná naslouchat jim. Nejvíc jsem se naučila se svým bývalým – tam jsem pochopila, že pokud se budu snažit druhého kontrolovat a měnit a dožadovat se, aby dělal to či ono, nebo byl tím či oním, nezmění se vůbec nic. Byli jsme jen v konfliktu. Když jsem se místo snahy měnit jeho pokusila změnit sebe nebo můj pohled na věc, najednou – světe div se – se změnil i jeho přístup. Mám dojem, že jsem hodně tolerantní, a přece jeden můj dobrý známý mi nedávno řekl, že má dojem, že se jím snažím manipulovat. Tlačit ho tím směrem, který mi vyhovuje. MĚ. Ne JEMU. Tenhle člověk mi poslední dobou aktivně pomáhá právě tím, že mě přijímá takovou, jaká jsem, ale staví přede mě zároveň jasné hranice dané tím, kdo je, co je pro něj zásadní. Buď zůstanu stát, ale sama, nebo se budu vyvíjet a budu moct jít vedle něj, aniž bych s tím, s ním, sama se sebou byla v konfliktu. On to nekontroluje, nikam mě netlačí, je to má svobodná volba. Ví, že nic pod kontrolou ve skutečnosti nemá…

  3. Petr Nepovím napsal:

    Čekal jsem větu: ‚Péťa měl pravdu‘ 😀

  4. Pingback: Nevyhnutelné se stává realitou – Můj blog má své první trestní oznámení | My space, my world.

  5. Pingback: 2015 – The end | My space, my world.

  6. Pingback: 2016 – The end | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s