Recenze: Není co závidět

Je to již dlouho, kdy mne kniha paralyzovala natolik, že jsem ji prostě musel dočíst, nehledě na povinnosti. I když jsem letos už přečetl výborné Myšlení rychlé a pomalé, surové a přitom mistrné Krvavé země, kniha Barbary Demick Není co závidět se mi zcela dostala pod kůži.

Kniha vypráví o osudech několika uprchlíků ze Severní Koreje, s různým pohlavím, životními postoji, vzděláním i stupněm manipulace propagandou. Kniha popisuje stav a fungování totalitního režimu od dob velkého maršála Kim Ir-Sena, přes hospodářský a sociální kolaps v polovině 90. let, hladomor, nástup Kim Čong-Ila, jeho smrt a nástup jeho syna Kim Čong-Una.

Očima uprchlíků rozebírá příčiny úpadku režimu a jeho důsledky. Ze vzpomínek doktorky, která tajně doufá v lepší zítřky po vstupu do severokorejské Strany práce, vidíme rozklad veřejného zdravotnictví. Přeřazení na dětské oddělení, kde je více „radosti“ až po útěk z oddělení před vyzáblými obličeji dětí se smrtí ve tváři.

Kniha popisuje nepopsatelné. Způsoby obživy v zemi, ve které doslova není nic k jídlu, způsob výroby něčeho z ničeho, smrt, vydírání režimu, elitářství excitované ad absurdum, v hanbu a porobu jednoho kdysi hrdého národa.

Ústředním motivem knihy jsou však uprchlíci. Autorka transformovala sérii rozhovorů s uprchlíky v průběhu několika let. Čtenáři se nabízí detailní sonda do myšlení Severokorejců a vnímání propagandy, která je rozporu s realitou. Je to vzácné čtení. Realistická studie, kolik toho musí jedinec vytrpět, aby se zlomila jeho vůle žít nebo popřít vše, co doposud řečeno.

Barbara Demick se neomezuje pouze na výpovědi uprchlíků, ale ověřuje jejich výpovědi z dostupných zdrojů a zasahuje historické události do kontextu. Není povrchní a jde opravdu na dřeň. Mistrně popisuje tragikomické rozdělení korejského poloostrova, průběh separace a na konci knihy najdeme dva doslovy, které popisují situaci na korejském poloostrově do roku 2013.

I když kniha popisuje mnohá utrpení a zvěrstva režimu Kimů, nejhorší pro mě osobně bylo číst názor, že režim by se už dávno padl, kdyby nepřišla humanitární pomoc. Ano, Kim drží všechny v šachu atomovými zbraněmi a 3. největší armádou na světě, ale to nic nezmůže proti rozkolu zevnitř, který by podle slov uprchlíků už dávno nastal, pokud by zemi z nejhoršího nevytáhla humanitární pomoc. Na druhou stranu, ten, kdo by rozhodl pomoc neposlat, by šmahem odsoudil milióny lidí na smrt.

A tak se zcela správě autorka s námi loučí zcela správně větou, že i po více než 60 letech není poslední dědictví studené války – situace korejského poloostrova uspokojivě dořešena.

Pokud si myslíte, že máte problémy, doporučuji 20 ml „Není co závidět“ intravenózně.

*****

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Recenze: Není co závidět

  1. Sedmi napsal:

    Na to teď asi nemám… A co ty tam?
    Btw podobná kniha je divoké labutě, o kulturní revoluci v Číně…

  2. Pingback: KUTlime se vrátí do Koreje (a do Číny) | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s