Finále jak Brno!

Je právě 4:20 ráno a zrovna jsem se vrátil domů z finále Hospodského kvízu, které mělo podtitul Finále jak Brno. A opravdu to bylo finále se vším všudy, ale popořadě. Pro správnou konzumaci článku, autor doporučuje pustit výše přiložené video.

Píše se podzim 2014 a na mostu k mé bývalé alma máter, potkávám kamaráda, říkejme mu třeba Vojta. Říká mi o jakési sešlosti (onen Hospodský kvíz), kterou mají večer s naším společným kamarádem, kterého nazvěme např. Jan a několika dalšími. Dozvěděl se o tom nedávno a chodí tam pravidelně. V duchu mi blesklo, že se společný kamarád Jan jaksi zapomněl zmínit.

Odmítám, protože mám ve stejnou dobu trénink boxu a moje životní role sportovce má větší prioritu (#3) než kamarád (#4). O nějaký ten týden později pozvání přijímám s tím, že přicházím uprostřed hry. Hra samotná mi nic moc neřekla, skoro nic jsem nevěděl a u stolu sranda také moc nebyla.

Znova jsem šel až po pár týdnech, kdy nám odpadl trénink a Jan mi zrovna volal, jestli nechci přijít. Už to bylo o něco lepší a navzdory skutečnosti, že jsme u stolu byli samí chlapi, docela dobře jsme se pobavili.

Později jsem začal na kvíz chodit pravidelně s ex přítelkyní, která se chtěla také zúčastnit. Mé přispění týmu se začalo zlepšovat a také jsem brzo pochopil několik základních mechanismů, které v týmu fungovaly: většinu věcí věděl Vojta, Jan je dutý jak bambus a zároveň nejvíce křičí, kdo má dostat ceny. Jaksi u nás nikdy nefungoval systém ostatních týmů – výhra flašky, její otevření, konzumace odchod domů.

Jan měl tendence na kvíz vodit různé hráče a až na světlé výjimky, z nich nic moc nevypadlo. Občas jsem se snažil uvolnit atmosféru. Janovi, nejmenovanému kapitánu týmu, se tyto pokusy moc nelíbily. Popojedeme…

Vojta nás dostává k vítězství v dlouhodobé soutěži, za což nám náleží bečka piva, o které bude ještě řeč a k pozvánce do finále Brna a okolí, kde je nejvíce týmů v ČR a také nejsilnější konkurence. Mně i Vojtovi je jasné, že už to nebude taková procházka růžovým sadem jako předtím, protože nebudeme hrát proti slabým týmům. Oproti základním kolům, má finále jednu zásadní podmínku – 8 lidí u stolu. S Vojtou tedy přemýšlíme, kdo by měl jít. Rozhodli jsme se, že zjistíme, kdo má z našich „chytrých“ známých čas a uvidíme. Vojtovi se nepodařilo sehnat nikoho, zato já jsem věnoval shánění cca 14 dní. Sice se mi nepodařilo sehnat lidi, o kterých jsem si říkal, že by bylo skvělé s nimi hrát nejen kvůli jejich znalostem, ale i kvůli „pozitivní“ vlně, kterou okolo sebe šíří.

Na druhou stranu, dal jsem se do řeči s lidmi, se kterými jsem se nebavil už hodně dlouho, dozvěděl mnoho novinek, kdo se vdává, kdo kam jede na dovolenou a domluvil si několik schůzek. Jana jsem se zeptal v týdenním předstihu, zda má čas, neb nebyl přihlášený na xichtbook události, na poslední kvízy chodil pozdě a moc ho to nebralo, dle jeho nálad.

Průběžná sestava přežila tichý odchod mé ex přítelkyně, nabrání jednoho společného kamaráda, říkejme mu třeba Michal, který si po státnicích zase vzpomněl, že existuje Hospodský kvíz. Ač jsem změnu sestavy na poslední chvíli viděl nerad, Vojta měl pravdu, že Michal je užitečný hráč (osobně mi přišel užitečnější než já). Měl jsem jenom jednu podmínku, že slíbí, že opravdu přijde a přijde včas. Slíbil.

Tým, o kterém si zpětně myslím, že by se dostal do TOP5, se mi podařilo sestavit až na poslední chvíli. Těsně před rozpadem v něm bylo 7 lidí, s tím, že poslední místo dostane Jan, pokud si vzpomene, že je ono finále. Ptal jsem se ho, jestli má čas, ale nereagoval, takže těžko říci. Těšil jsem se, protože sestava byla různorodá a vesměs se jednalo o zajímavé upovídané lidi.

Ve středu odpoledne, tři hodiny po tom, co jsem všem vše potvrdil a domluvil brífink, dostávám hovor od Vojty, že si Jan vzpomněl, že je finále a že chce jít. Přenechání posledního místa Janovi se mi vnitřně nezamlouvá. Mám ještě několik karet v rukávu a radši bych zbývající místo dal jim, ne ani tak kvůli tomu, že Jan by byl jenom do počtu, ale protože si uvědomuji, že Jana už nemůžu nějakou dobu vystát a chce se mi zvracet pokaždé, když otevře pusu a mluví. Vojtovi říkám, že má Jana poslat za mnou. Jan nepřichází.

V 19 hodin přijímám hovor od Vojty, že on i jeho přítelkyně nejdou na kvíz, Michal taktéž. Vojta udává jako důvod nezájem o citové výlevy Jana, který za ním pořád chodí a otravuje ho kvůli tomu, že Jan chce strašně jít a chce vzít s sebou svou novou holku, asi aby se nám všem pochlubil. Michal si vzpomněl, že musí k zubaři, takže nemůže.

V tu chvíli jsem myslel, že prohodím telefon předním sklem autobusu, ve kterém jsem seděl. Když pominu to, že Michal jaksi zapomněl na zubaře a chtěl jít na kvíz (přesně to, co jsem si myslel, když mi to poprvé řekl Vojta), tak ta neskutečná drzost Jana, byla mne nepochopitelná.

O 45 min později dostávám emailem dvě dementní otázky od Jana. První se týká jeho účasti a druhá bečky. Napsal jsem mu, že jsem se ho 2krát ptal, jestli má čas a ani jednou jsem se nedočkal odpovědi, takže jsem nepočítal s jeho účastí a že jsme zatím žádnou bečku nedostali, což je také zábavné téma, pojďme se na něj podívat z blízka.

Součástí výhry v dlouhodobé soutěži byla 30 l bečka piva. Mně, jako abstinentovi, je zcela na nic, stejně tak veškeré ostatní výhry v kvízu. I tak jsem souhlasil s tím, že ji skrze své známosti vymůžu z lakomého majitele hospody, ve které jsme hráli a který nám nic nechtěl dát. Vojtovi to bylo jedno, protože pivo přestal pít a Jan to taktéž nechal na mně.

S přestávkami jsem si 14 dní přímo nebo nepřímo psal s organizátory soutěže, aby danou situaci řešili. Asi milionkrát jsem je musel ujistit, že mi opravdu z hospody ještě nikdo nevolal a že budou první, kdo se o tom dozví.

Majitel se ozval už v úterý, ale pouze oznámil, že si ve čtvrtek zavoláme a domluvíme se co a jak, protože teď opravdu nemůže.

Tuto informaci jsem Janovi předal s dovětkem v ryze osobní rovině.

Na to jsem dostal odpověď v podobě neskutečných keců a nesmyslů ze strany Jana o tom, jak se těší na finále už 2 měsíce (to se ani nevědělo, že nějaké bude a sám se ve středu ptal, kdy je vlastně to finále) a byl jsem provokativně označen za „právoplatného majitele bečky“.

V odpovědi jsem zopakoval svůj dovětek v osobní rovině z předchozího emailu a oznámil, že mne bečka nezajímá. Bohužel, zapomněl jsem napsat slovíčko „už“, takže Jan měl tendence mne dál otravovat zbytečnými emaily a SMS.

Vtipný ovšem byl zvláště poslední email. Jan mi sdělil, že má „sám připraveno 5 lidí“, že nemám vůbec chodit, že tým pojmenoval Růžoví poníci, aby to byla „prdel“, že spoléhám jenom na Vojtu a on tam jde jenom kvůli tomu, abych si poseděl s lidmi a užil si fajn večer. Tohle si zapamatujte, tohle bude ještě hrát roli.

Kdybych si chtěl užít fajn večer s lidmi, tak půjdu normálně do čajovny nebo hospody, ale nebudu je nutit sedět 3 hodiny venku v 14 °C, pít studené pivo a účastnit se kvízu, ve kterém mi je jasné, že budu beznadějně poslední.

Já se po těm zvratcích, které mi od Jana přišly emailem, rozhodl na kvíz nejít a vypít hořký kalich až do dna. Na večerním brífinku lidí, které jsem sehnal, jsem jim oznámil, že kvíz padá, stručně jsem vysvětlit proč a že jsou vítáni na běžných kvízech, které stále běží a jejich přes týden v Brně několik.

Ve čtvrtek mi nejprve volal Michal a poptával se na bečku. Asi ho navedl Jan, protože ten se asi o svou bečku zoufale bál. Michalovi jsem taktéž vysvětlit, že mi už na nějaké bečce nesejde. Původně jsem souhlasil jenom proto, že jsem chtěl být užitečný, ale srát si na hlavu od lidí typu Jan nepotřebuji, takže jsem Michalovi řekl, že je to na nich, co s bečkou udělají.

Později volal majitel hospody, ať mu řeknu, kdy si pro bečku přijdeme. Předal jsem jeho číslo Janovi. Okamžitě mi odepsal, že už tam volal. V životě jsem ho neviděl někam tak rychle volat a něco vyřizovat. Vždycky má plnou hubu keců o všem možné i nemožném.

Tímto pro mne celá záležitost hasla, kdyby ovšem nezasáhla nevyzpytatelná náhoda.

Po Janově demolici našeho týmu, jsem se snažil ještě získat jednu divokou kartu pro tým lidí, které jsem sehnal já. To se bohužel nepodařilo a bylo to tak správně. Organizátor řekl, že i kdyby se podařil nacpat do hospody další stůl, tak by to bylo nefér vůči ostatním a on sám by nejraději viděl lidi, co chodí dlouhodobě.

V ten samý den jsem měl setkání strojařů po 5 letech od promování. Až tam jsem zjistil, že se jedná o sraz jednoho konkrétního oboru, se kterým nemám nic společného, kromě jednoho člověka, kterého znám ještě z bakalářského studia. A když jsem se zprostředkovaně dozvěděl, že jeden tým hledá lidi, byla to jasná volba.

Dobře mi z toho nebylo. Ne kvůli Poníkům, ti mi byli srdečně jedno, ale tušil jsem, že se tým, za který jsem se rozhodl nastoupit, nesejde v plném počtu a já bych ho mohl doplnit lidmi, co si už udělali čas a kterým jsem to musel zrušit. Zeptal jsem se, zda by bylo možné vzít někoho s sebou, ale mezitím se našel blíže nespecifikovaný počet hráčů do týmu, takže jsem to přestal řešit.

Když jsme potom u stolu seděli jenom tři, zamrzela mne celá situace dvojnásob. Nakonec se sešlo 7, resp. 6 lidí po prvním kole. Reálně jsme hráli tři.

No a co čert nechtěl, Poníci byli opravdu beznadějně poslední od prvního kola do posledního. Tu a tam jsem viděl znuděné tváře u jejich stolu. Výraz v promrzlé tváři přítelkyně Jana byl vše říkající. U jejich stolu se sešlo tuším šest lidí včetně Jana, z toho dva lidi, které jsem na kvízu zažil jednou či dvakrát, zbytek asi nováčci. Při vybavení Janovy výčitky z emailu: „3 neznámí lidi, kteří vlastně nejsou ani členové Růžových Poníků…“ jsem se musel smát.

Já sám jsem uhrál 14,5 bodů z konečných 29,5 bodů. Na předposlední místo Poníkům by to asi ani tak nestačilo. Týmu, ve kterém jsem byl, to stačilo na TOP10, ale byla to opravdu týmová práce. Při poslední tipovací otázce se můj matematický výpočet počtu obyvatel 5 měst, o kterých jsem toho moc nevěděl, jejich jména nevyjímaje, odchýlil o 1,3 % od správného řešení, takže jsme získali flašku Jima Beana, za což mi tým bouřlivě poděkoval. Taktéž jsem zjistil výsledek jedné sázky ze Staré radnice – (Jak dobrý bude tým moderátorů), trefil jsem vítěze (Blanické rytíře) i poslední tým (Poníci), což tedy nebylo vůbec těžké.

V neposlední řadě jsem se skvěle pobavil, protože u stolu panovala živá, trolovací atmosféra a afterparty na bytě s palačinkami a naším novým přítelem Jimem Beanem, byla už jenom třešnička na dortu.

Když jsem na konci kvízu viděl skoro spící přítelkyni Jana, znuděnou a třepající se pod dekou, bylo mi ji upřímně líto. Ostatní na tom nebyli o moc lépe. Věřím, že si to patřičně užili. Takto vypadá „prdel ala Jan“.

No, Jane, pokud si to dočetl až sem, tak věz, že opravdu nechápu, odkud pramení Tvé sebevědomí. Příště poslechni mou radu a šoupej nohama. Bude Ti aspoň tepleji. A pokud si říkáš, kde se ve mně bere ta zášť vůči Tobě, tak Ti řeknu toto: Vždy jsem to s Tebou myslel dobře, ale za těch 6 let jsem se od Tebe už dočkal tolika sviňáren, že už i moje svatá trpělivost s Tebou přetekla.

To, že si vyjel po mé ex přítelkyni sotva jsme se rozešli [ano, Jane, jak si v rozhovoru s ní trefně poznamenal, jsem opravdu o třídu lepší a vím to už těch 6 týdnů, hold nikdy nevíš, kde ten keylogger je, že 😉 ] to Ti nemám za zlé, i když jsem Ti na Tvou otázku po rozchodu s Lenkou odpověděl, že: „Ne, kamarádi si bývalky nesvádějí.“ To, že jsi primitiv, co myslí jenom špičkou svého penisu, to už vím dlouho. Je to Tvé neskutečné a ryzí pokrytectví, tj. ala věta: „Jsem upřímnej.“ Z Té je mi na blití.

Jsi jenom hovado, co zneužívá slabost ostatních. Lidi jsou pro Tebe jenom figurky na šachovnici, se kterými máš pořád tendenci manipulovat. To, že k nikomu nic necítíš, včetně své rodiny a jsou Ti úplně lhostejní, to ještě neznamená, že to tak máme všichni. Napsal bych Ti, abys o tom uvažoval, až zase budeš někomu ubližovat, ale to by bylo jako cvrnkat kuličky do kanálu.

Možná si už pochopil, že tento článek není o finále Hospodského kvízu, ale o finále našeho přátelství. Co jenom říci závěrem? Mohl bych Ti popřát všechno dobré, ale to bych byl stejně tak upřímný, jako Ty, takže snad jenom takto:

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Lidé, společnost atp., Oznámení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Finále jak Brno!

  1. Pingback: 2015 – The end | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s