Cestopis: Ukrajina – Raketová základna Pervomajsk

Raketová základna Pervomajsk je ukrajinská obdoba náchodské dělostřelecké tvrze Dobrošov. Rozsáhlé podzemní vojenské dílo, které ztratilo smysl a bylo přestavěno na muzeum.
Nachází se asi 350 km od Kyjeva směrem na jih,  kdy se jede v podstatě pořád rovně po dálnici. Ale to bych předbíhal.

image

Ráno jsme vypadli z hotelu a šli pro auto. Michalovi, kterému se podařilo úspěšně vystřízlivět, jsme oznámili, že jedeme pryč. Jelikož jsme se ubytovali až po půlnoci, recepční nám řekl, že pokoj můžeme mít až do večera. Tak jsem Michalovi vrazil klíče od pokoje, ať z něho není bezdomovec, těch už je tady všude dost. Moc nechápal, která bije, ale neměli jsme zrovna moc času to řešit.
Na místě setkání jsme zjistili, že u druhého auta někde ve výmolu prorazili vanu (sice nevím, kde v tom málem autě vzali vanu, sprcha by byla asi lepší) a že jim teče olej. Velitel Ondra prohlásil: „To je v pohodě.“ Když jsme naopak my oznámili veliteli Ondrovi, že nemáme naftu, suše pronesl: „To neřeš.“
Zaparkovali jsme kousek od Památníku Velké vlastenecké války (2. světová válka a vřele doporučuji přečíst si Krvavé země od Timothy Snydera, abyste byli v obraze).

image

V okolí je venkovní expozice dobové válečné techniky, kterou si můžete snadno prohlédnout zdarma, když přijdete brzy. Dědeček vám akorát řekne, že je zavřeno a vy řeknete „nemaněmaju“.
U horního parkoviště jsou vystaveny kousky ruské vojenské techniky z oblasti bojů na východě Ukrajiny, které svědčí o zapojení Ruska do konfliktu.
Já si tam připadal jako v hračkářství.

image

Hned jsem měl chuť si zapařit Word of Tanks. Začínám mít Ukrajinu rád. Můžu běhat po tancích a kochat se výhledem na Dněpr z věže samohybné houfnice. To Praha prostě nenabídne.

image

Když jsem se drápal na jednu T-72jku, tak mi uklouzla noha a moje holeň šla přímo proti pancíři. Tiše jsem si ulevil a šel si radši sednout do bojového vrtulníku Mi-24.

image

Celé jsem to prolezl, nafotil úžasné výhledy na Dněpr a utíkal zpět. Cestou mi klekla baterka mobilu, způsobem jako už dlouho ne. Vůbec jsem si toho nevšiml. Tak jsem vytáhl poprvé za celou dobu zrcadlovku a začal taky něco cvakat s ní.
O chvíli později, když jsem se drápal k jednomu kýčovitému betonovému monument poblíž, bouchnul jsem s foťákem o zem a pohl s ložisky uvnitř. Bohužel se zadřela v takové poloze, že mi to bylo stejně platné jako deodorant žirafě.
Památník samotný je v podstatě velká socha s logy SSSR, která se dívá směrem na Dněpr. Nic víc, nic méně. Muzeum jako takové, by bylo určitě zajímavé (my jsme nebyli, bylo ještě zavřeno), už jenom kvůli tomu, že je to změna oproti kostelům.

image

Cestou zpět na parkoviště, jsem potkal Zuzku, jednu ze 4 žen, která tady měla odvahu s námi jet. Další byla Anička, rázná třicátnice s příšerným účesem, Petra, která se radši zdejchla a poslední Tereza, co je tady v páru s jedním týpkem, co příšerně chrápe a kvůli kterému nemůžu teď spát a píšu tyto řádky. Kašlu na to, jdu to zkusit.
OK, 5 ráno a chrápe někdo jiný + vrzající postel, co se mnou houpá. Zpět k Zuzce.
Zeptal jsem se, co její přítel, že dneska je nějak zamlklý. Na to odvětila, že to není její přítel. Ve mně hrklo. Někdo mi zapomněl říci, že nejatraktivnější osoba našeho výletu není tak úplně zadaná. Pak mi docvaklo, proč se drží od vodky dále.
Vzhledem k tomu, že tématem poloviny včerejšího večera byly ukrajinské ženy a jak se k nějakým dostat. Abych byl úplně přesný – chlapci spíše vyřvávali, že chtějí nějaké ukrajinské děvky (a/nebo kundy), jenom jsem netušil, co tím přesně myslí. Jestli úplatné děvy nebo jenom holky na ulicích, po kterých slintali. Na druhou stranu, tak nějak jsem si byl jistý, že to skončí jenom u spousty nadržených keců a skutek utekl. Ale to jsem zase odběhl od rozhovoru se Zuzkou.
Opatrně jsem se dotázal, kdo je tedy Pepa (kluk, se kterým tady chodí, jakože vyloženě chodí vedle sebe, drží se ve společnosti jeden druhého atd.), na což jsem dostal odpověď, že neví, že je to složité a že s ní dneska nemluví.
Zeptal jsem se, jestli je to kvůli Michalovi, vedle kterého v autě sedí. Dostatek levné vodky a nedostatek masturbace udělal své a dovoloval si více, než bylo nutné. Opět řekla, že neví.
Tak jsem zkusil změnit téma na to, jak se poznali s nadějí, že by to mohli být lepší téma, i tak jsem z ní moc nevypáčil.
Jediné, co mi došlo bylo, že to nemají úplně, tedy spíše vůbec, vyřešené.
Když jsme došli na parkoviště, velitel Ondra zmizel a jedno naše auto také.
Chvíli jsme stepovali na místě. Pak se rozhodlo využít čas a jít ke Dormitionské katedrále, která byla poblíž. Sraz měl být za 15 min u auta.
Byla neděle ráno, ideální den na návštěvu pravoslavných kostelů. Kromě Dormitionské katedrály jsme po cestě navštívili ještě další kostel. Obě místa byla nádherná, ale už všechny ty pravoslavné kostely tak nějak začaly splývat dohromady. Všeho moc škodí.

image

Vedle jednoho kostela byl žebřík, který vedl na střechu přilehlé administrativní budovy, odkud by mohl být skvělý výhled. Polilo mne horko, když jsem nahoře zjistil, že žebřík není nahoře vůbec ukotvený.
Ve čtyřech jsme pokračovali dál, až do. oné Dormitionské katedrále. Výhoda všech významných kyjevských památek – pravoslavných kostelů, je to, že pořád slouží svému účelu a neděle ráno je skvělé doba pro jejich návštěvu.
K autu jsme se vrátili za slabou půlhodinku. Náležitý „obdiv“ ostatních nás neminul.

image

K usmaženému alternátoru a prasklé vaně se přidal problém se startérem. Naštěstí, parkoviště bylo velké a prázdné, tak se nám podařilo auto oživit.
S policií v zádech jsme nabrali směr Pervomajsk. Chvíli se za námi drželi, nakonec to vzdali. Co vlastně chtěli netušíme. Vymotali jsme se z Kyjeva a najeli na dálnici. Četl jsem několik cestopisů, které cestu vylíčili jako hotový lunapark s horskou drahou. Ve skutečnosti to není tak hrozné, díry jsou jenom někde a to nejhorší jsou úseky, kde popraskaný povrch není ještě zalepený.
Potkáte tady opravdové skvosty, jako Moskviče, Lady, Dačie, Favority a občas i nějaké auto, co by prošlo u emisních kontroly a nebylo by to zrovna Volkswagen. Značky omezení rychlosti jsou tu jenom pro dokreslení rázu krajiny. Čáry na určení pruhu taktéž. Pokud vám chybí pruh, tak si ho prostě uděláte tím, že pojedete prostředkem a budete doufat, že se vám ostatní vyhnou. A když jste zrovna na dvouproudovce, tak doufáte, že stejnou potřebu nemá někdo v opačném pruhu.
Občas narazíte na patrioty v Ladě, kteří si s vámi chtějí dát závody i když vy nechcete nebo na auta, co se snaží změnit směr jízdy na dálnici přejezdem přes oddělovací pás.
Samotná několika hodinová cesta nám rychle utíkala. Hned za Kyjevem jsme natankovali naftu i vodku. Při ceně 100 Kč za litr vážně uvažuji, že bych si dal taky.
Jelikož jsme v autě samí chlapi, tak se téma točí především o ukrajinských holkách. David, který zrovna řídí, občas pronese glosu o tom, co bude dělat za 100 dolarů s jednou blondýnou, kterou našel na Instagramu. V duchu ho trochu lituji. Jednak jsem si už na 99 % jistý, že je to tluč huba, který se k ničemu pořádnému neodhodlá a jednak asi moc kouká na porno a neumí si přítelkyni říci o to, co vidí.
Na druhou stranu, obdivoval jsem jeho jistotu za volantem, když řezal ve 160 km/hod zatáčky na dálnici s jednou rukou na volantu a druhou držejíce Kubovi flašku s vodkou, nebo když se snažil vecpat mezi kamión a protijedoucí Ladu na dvouproudové silnici.
Po autě kolovala ona vodka tam a zpět. Kluci to zapíjeli pivem a chipsy, takže jsme za chvíli cinkali jako kabina kombajnu na konci 12 hodinové směny.
Kromě nutných zastávek na benzinkách kvůli jídlu, WC, vodce a Wi-Fi signálu (důrazně nedoporučuji zastavovat se u samostatných WC podél dálnic, protože vaše boty budou na odpis), jsme zastavili i u včelaře, který nabízel lesní, pastovaný a akátový med za úsměvné ceny. Nakoupil jsem toho asi za 300 Kč, takže mám tolik medu, že mi vydrží do konce desetiletí.
Bohužel, druhé auto vypovědělo opět službu. Roztlačení nepomáhalo. Naštěstí kolem jela místní milice v několika gazících, 4×4 Fordu a Jeepu. Vyskákalo několik Ivanů, vzali naše druhé auto do vleku a bylo po problému. Podařilo se nahodit motor a jelo se dál. Velitel Ondra, který auto řídil, už radši motor nevypadal. Ani když na nás 2 hodiny čekal před základnou.
Prohlídka se sestává z venkovní expozice rakety Satan a mnoha dalších, menších, jejichž jména si nepamatuji. Dále jsou k vidění řezy pohonnými jednotkami raket, makety hlavic a pojízdný tank, který přijel z Doněcku.
Pak je vidět další technika, ale k tomu se dostanu.
Po krátké prohlídce venkovní expozice hned u vchodu, vás průvodce zavede do vnitřní expozice, kde postupně vysvětlí účel, funkci, rozsah a rozmístění raketových sil základny. Ukáže vám křeslo a ovládací pult velicí sekce, s ubykacemi posádky, kde by spali v případě poplachu. Dále je zde expozice zabývající se kubánskou krizí, složkami ukrajinské armády a výbuchy nad Hirošimou a Nagasaki. Popisky jsou občas i v angličtině.
Jedinou vadou na kráse je to, že základna nemá anglicky hovořícího průvodce. Když se na něj zeptáte, tak vám řeknou, že anglicky průvodce má zrovna skupinu, takže můžete buď čekat 2 hodiny na neexistujícího průvodce nebo jít s rusky mluvícím průvodcem. Všichni odvážně souhlasili s ruskou variantou. Zprvu se asi chytali všichni, ale později, při technických věcech to bylo horší.

image

Za tu chvíli jsem neměl moc ruštinu naposlouchanou, ale jelikož jsem věděl, o čem bude průvodce mluvit a docela jsem rozuměl technickým schématům, začal jsem doplňovat Aničku v překladu. O 10 minut později jsme jeli už pomalu simultánní překlad. Na to, že jsem nikdy ruštinu neviděl, tak to docela šlo. 😀
Po slabých 45 minutách jsme pokračovali ve venkovní expozici. Vzal si nás do parády jiný průvodce, který mluvil o poznání rychleji. Anička se už moc nechytala a já musel hodně vzpomínat na přednášku mého známého Martina Zimmermana o jeho návštěvě tady. Základna nesla rakety s takovou naloží, že by stačily 2 na pohřbení celé Ukrajiny, celá základna jich měla 76.

image

Brzy jsem si zvykl i na rychlost mluvení druhého průvodce a simultánní překlad jel dál. Venku jsme kromě rakety Satan viděli onen tank, do kterého jsme si mohli sednout. Vyšplhal jsem na hlaveň hlavního děla a visel na něm jako opice.
Průvodce nám dál ukázal strážní bunk, trojí ochranu perimetru, šachty pro raketu a velín. Samotná velitelská kapsle sáma o sobě připomínal raketu, neboť byl to dlouhý, úzký válec, který byl taky zapuštěný do země.
Venku taky stojí vozidla, která sem kapsli i rakety dovezla, vztyčila a zasunula do šachet. Jsou to obří stroje a to nejlepší bylo, že jsme mohli po nich šplhat, sednout si do nich a kdybychom chtěli, tak by je nás nechali snad i nastartovat a odjet.

image

Začínám Ukrajinu opravdu milovat!
Průvodce nás zavedl do přípravny vzduchu a technické sekce, odkud vedl podzemní tunel k výtahu velitelské kapsle.
Tady jsem se dal náhodou do řeči s klučinou, který je tady s Terkou a měl jsem za to, že jsou pár. Byl pod parou jako Bohuš když zjistil, že je milionář. Prohodil, že Terka není jeho přítelkyně, že má doma jinou, ale obě tak nějak o tom ví a že je to složité. Tak jsem se jenom zasmál a vzpomněl si na ranní rozhovor.
Průvodce nás nasáčkovala skrze troje pancéřové dveře do vrchní části kapsle, kde jsme znova slyšeli to samé, co už jednou předtím v expozici, jenom tentokráte v terénu. Pak jsme měli na výběr, zda si 100 hřiven připlatíme za sjezd výtahem na podlaží, kde byl samotný velín. Většina to vzdala, ale já si to nenechal ujít, takže jsme v pěti lidech jeli ve výtahu pro dva. Dveře se otvíraly dovnitř! Skupinu tvořili selfičkář David, Anička a Kuba, který opil většinu našeho auta kromě mne a řidiče.

image

I když jsme velín s ovládacím panelem viděli nahoře v expozici, tady dole, v reálu, to bylo úplně o něčem jiném. Nejlépe utracených 100 hřiven so far. Naprosto si nedovedu představit, že bych tady trávil hodiny služby. Velín byl schopen pracovat až 45 dní v režimu bojové pohotovosti, to znamená, kdyby Západ zaútočil třeba atomovými zbraněmi na povrch, kapsle by to přežila a mohla dál fungovat (to bych rád viděl v praxi, jak bouchne megatunová bomba nad kapslí). Posádka by tady byla schopna přežít a odpalovat rakety až 45 dní, pak by umřeli hlady. Při průlezu do spodního patra, kde byly postele pro posádku, mne Anička nakopla pohorkou přímo do místa, kde se moje holeň potkala s pancířem T-72jky. V tu chvíli jsem málem porodil ježka a odpálil raketu vzteky.
Po cestě ven, skrze dlouhý, zelený tunel, jsem se dal do řeči (s třicetiletou) Aničkou, jak jinak než o vztazích. Je na starší, tak 40-45 let. Na mou otázku proč zrovna tak staré, tak mi odpověděla, že Ti mají už rozum a umí se podle toho chovat. Oponoval jsem, že třicátníci mají taky rozum. Pak mi hlavou blesklo, jak jsem visel zavěšený na tanku hlavou dolů nebo jak jsem ji strkal úzkým poklopem do nákladního prostoru, kde se přepravovala mezikontinentalní balistická raketa s jadernou hlavicí, co srovná půlku Ukrajiny. Dál jsem se už nehádal.

image

Říkala mi, jak ji David nabídl sex, jak ji Lukáš chvíli nabízel to samé a pak ji musel půl dne držet za ruku, protože měl emocionální krizi (nebo jenom došla vodka, kdo ví) a já si uvědomil, že tohle je zájezd totalních podivínů.
Venku jsme se rozloučili a vyrazili směr Kyjev.
Jestli je ještě něco „lepšího“ než ukrajinská dálnice, tak je to ukrajinská dálnice v noci. Osvětlení tady není žádné, důvod se dozvíte v zítřejším článku, kde se tentokráte podíváme do Černobylu.

image

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Každodenní život se štítky . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

3 reakce na Cestopis: Ukrajina – Raketová základna Pervomajsk

  1. Leni napsal:

    Vidím, že máte velmi schopného velitele. 😀

  2. Sedmi napsal:

    Díky, jsem zvědavá na pokračování 🙂

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s