Cestopis: Ukrajina – Černobyl

Přiblížil se vrchol našeho výletu – návštěva Černobylské zóny, včetně výletu do samotné elektrárny, na velín 2. bloku.

image
Ubytování jsme neměli tak divoké, jako včera. Rozhodili jsme se do dvou hostelů, přičemž jeden z nich byl na našem starém, známém místě u McDonaldu na Maidanu.
Nabrali jsme lidi, kteří s námi nejeli na raketovku a přesunuli do hostelů. Michal zářil čistotou a svěžestí, my ostatní pěkně smrděli po 700 km dlouhé jízdě. David stále naháněl děvky na Instagramu. Výsledek jeho snažení bylo… Přesně nic. Jaké překvapení.
V osmi na jednom pokoji jsem se zrovna nevyspal, ale co by člověk chtěl za 70 hřiven. Ráno budíček a odjezd v 7:00 od McDonaldu.
Rozdělili jsme se na dvě skupiny. První, menší skupina, co jela přímo do Pripjati oním problémovým autem a druhou, větší, která míří před Pripjatí do elektrárny.
Cesta k Černobylu není zrovna pohodlná a ke spaní vhodná už vůbec. Trvá přes 2 hodiny, pokud jedete dodávkou. Náš průvodce z agentury Maxim, do nás po cestě hustil informace ohledně návštěvy a režimu v Černobylské zóně. Žádné faktické informace o havárii jako takové neřekl.
Po cestě se musí vyřídit tři formuláře. První pro černobylskou agenturu, druhý je pojištění a třetí je informovaný souhlas s režimem v zóně, tj. co tam můžeme a nemůžeme dělat. Maxim pořád dokolečka opakoval, kde nesmíme fotit a proč. Přitom je to úplně směšné, fotky většiny míst lze najít přímo na wikipedii, včetně fotek kontrolních stanovišť, která se vůbec nezměnila.
První kontrolní stanoviště je 30 km od elektrárny. Zde se musí vystoupit z vozu a proběhnou individuální kontrola každého, kdo vstupuje do zóny. Proces spočívá v kontrole čísla pasu oproti jmennému seznamu a odškrtnutí. Nikdo se nám ani nepodíval do obličeje. V autě jsme mohli mít klidně tunu sentexu a projeli bychom s ním stejně snadno jako opilý Ukrajinec čerstvě naleštěnými skleněnými dveřmi.
Na mostě přes zdejší potok míjíme vojenský gazík a dva ozbrojené muže. Maxim nám říká, že to je speciální opatření navíc, kvůli něčemu v Paříži. Nemám ponětí, co tím myslí, ale ani se neobtěžovali podívat na naše auto, natož nás stopnout. Plus ve zbraních neměli ani zásobníky.
Další kontrola byla 10 km od elektrárny, kde se jenom ujistili, že jsme během přejezdu v autě od posledního kontrolního bodu neztratili pas.
Dojeli a objeli jsme celý komplex Černobylu. Maxim pořád opakoval, že nemáme nic fotit. Už mi to začínalo lézt na nervy, tak jsem rovnou točil video.
Skončili jsme u návštěvního centra, které je u stávajícího sarkofágu.

Měli jsme chvíli, abychom si udělali fotky starého a nového sarkofágu, který se staví hned vedle. Pak nás nahnali do návštěvnické haly, kde je malá expozice věnující se problematice Černobylské havárie. Nástěnky, video prezentace a rozevírací model celého bloku.

imageČekala na nás přednáška od svazačky jako řemen. Lehce popsala, co se stalo a hlavní důraz kladla na to, jak se snaží udržovat a opravovat stávající sarkofág, o hrdinství hasičů, kteří na místě zasahovali a jak je všechno teď OK. Kritických pochybením při návrhu a stavbě elektrárny, chybě úsudku na straně personálu onoho osudného dne, decentně pomlčela.
Měla sice nejlepší angličtinu, jakou jsem na Ukrajině slyšel, ale i když ji Maxim instruoval, že máme málo času, pořád mlela dokola to samé. Když jsem ji oponoval, že to s tím hrdinstvím nebylo tak horké, protože v počátečních fázích hasičům nikdo neřekl, co vlastně hasí, natož že se nachází ve smrtelně kontaminované oblasti. Nemluvě o „likvidátorech“, kteří nevěděli, proč čistí domy a seškrabávají půdu v přilehlé oblasti. Na to mi odpověděla, že to věděli a bylo to jejich hrdinství.
Mrzelo mne to, protože jsem měl dost otázek, ale pochopil jsem, že nemá vůbec smysl se s ní o čemkoliv bavit.
Naivně jsem se ještě zeptal, proč už nový sarkofág nestojí na místě.

imagePodle původního časového plánu Novarky (francouzská firma, co nový sarkofág staví) měl být už nový sarkofág na místě. To svazačku jenom namíchlo a pustila se do mne. Vymluvila se na standardní nedodržení časového plánu, kvůli nestandardnosti projektu. To, že došly peníze, samozřejmě nepřiznala.
Před návštěvním centrem jsme si udělali ještě pár fotek a jeli dál k opačné straně areálu elektrárny, kde je instruktážní místnost se zmenšeným modelem celé elektrárny.

imageU vstupu do areálu nás Maxim předal Alanovi, který je zaměstnanec Černobylské elektrárny, tj. toho, co z ní zbylo. Po vstupu do areálu přišla na řadu další prohlídka pasů a průchod detektorem kovů.

Vstup do areálu Černobylské elektrárnyI když někdo pípal, strážný to neřešil. Mohli bychom tady úplně s klidem pronést bombu a nikdo by to nezjistil.
Alan nám popsal, komplex elektrárny, umístění hlavních částí atomového reaktoru a v jednoduchosti proces výroby elektřiny. Z instruktážní místnosti jsme se odebrali do převlékárny, kde nás navlékli do bílých habitů. Prošli jsme přes dvojí kontrolu a vstoupili do hlavního koridoru. Úsměvné bylo, když se Alan snažil odemknout vstup do hlavního koridoru speciálním  klíčem, který mu nefungoval. Zkoušel to několikrát a se zámkem musel lomcovat. Kdyby to byl zámek do stodoly, tak by nad tím člověk mávl rukou, ale tady v Černobylu… 😀

imageProcházeli jsme dlouhou, úzkou chodbou, která spojuje všechny bloky. Je to páteř pro personál. Skrze ní se přistupuje do všech místností, počínaje velínem a technickým zázemím konče.
Chodba nás zavedla až k velínu 2. bloku. Čekal jsem, že bude větší a složitější. V místnosti byli 3 muži, kteří konali dozorující službu.

imageZde je nutné podotknout, že v Černobylu se od roku 2000, kdy se díky uzavření smlouvy o dodávce surovin a elektrické energie ze zahraničí, odstavil poslední funkční blok a elektřina se již nevyrábí. V době havárie byly funkční čtyři bloky a další dva byly rozestavěné. Důvod byl jednoduchý, Ukrajina potřebovala elektřinu jako Zeman becherovku. Proto se nechaly běžet zbývající tři fungující bloky a teprve postupně, pod tlakem zvenčí, se vypínali.
Když zcela pominu zaměření rozsáhlé oblasti a nepřímé důsledky, jejichž měřítko se stále nepodařilo prokázat, tak hlavní dopad havárie na Ukrajinu spočívala v donucení vzdát se jaderné energetiky, což zasáhlo Ukrajinu do vleklé energetické, hospodářské a sociální krize, která zasáhla mnohem více lidí, než radioaktivní spad.
Mezinárodní smlouvy, které měly Ukrajině zajistit vyrovnání energetické bilance, se totiž neplní. Rusko místo toho zabralo Krym a snaží se nepřímo zabírat dál. Stejné pozadí má i opakující se problémy s tranzitem plynu přes Ukrajinu. Je to jediná vyjednávací páka, jakou Ukrajina má a věřím tomu, že Ukrajina opravdu často nemá na zaplacení, protože nemá dostatek surovin na plnohodnotný rozvoj a chod průmyslu.
Historie se opět opakuje. Rusko drží znova Ukrajinu v kleštích, jenom Stalina a pšenici vystřídal Putin a nerostné suroviny, viz Krvavé země. Zpět k Černobylu.
Prohlédl jsem si místnost, panely a relé. Nechci ostatní podceňovat, ale se svým jmenovcem, jsme byli asi jediní dva z naší skupiny, kteří se dokázali zorientovat v tom, co k čemu slouží.

imageAlanovi jsem položil několik technických dotazů, čímž se trochu pookřál a asi si uvědomil, že tam nejsme všichni kvůli selfie. Rozpovídal se o pozadí vývoje Černobylské elektrárny po havárii, o současné práci na dekompozici odstavených bloků. Pochopil jsem, proč je v elektrárně zima a proč není okolo dálnic nebo ve městech pouliční osvětlení. Není to čím živit, letos bude dokonce elektřina na příděl. Zajímavý rozhovor. Já jsem se dozvěděl zajímavé informace, ostatní měli dost času vše nafotit.
Z velínu jsme se hlavní chodbou vydali do vedlejšího koridoru, který nás zavedl až do obří místnosti, kde byla jedna sada hlavních čerpadel pro primární okruh reaktoru. Nevím, jestli si to někdo z ostatních uvědomil, že jsme v místnosti, která sousedí s hlavní tlakovou nádobou reaktoru. Alana jsem se zeptal na plat jako specialisty. Chvíli počítal, ale pak jsme se dobrali k částce 400 dolarů. To otevřelo nová konverzační témata. Cestou zpět jsme si Alanem dále povídali, rozebírali perspektivy života na Ukrajině a v ČR, životní náklady, bydlení atd. Celý rozhovor by se dal shrnout rčením, které mi řekla jedna úřednice na živnostenském úřadu ve F-M: Všude chleba o dvou kurkách.
Před budovou nás Alan předal Maximovi a rozloučil se. Na poslední chvíli se zastavil a podal mi ruku. Byl jsem rád, že to pro něj nebyla další sterilní přednáška s bandou nýmandů že západu a že jsem mu stal za to, aby mi podal ruku.
Maxim nás naložil do Mercedesu a vyrazili jsme směr Pripjať. Na chvíli jsme se zastavili u monumentu Pripjať, který symbolizuje rok povýšení Pripjati na město. Musel jsem už ulevit svému močovému měchýři a tak mne Anička zvěčnila, kterak močím na silně radioaktivní louku u rudého lesa, vedle cedule se znakem nebezpečí radiace.

Varování radiace
Těsně před Pripjati nás čekal poslední kontrolní bod, ale tady se to už moc neřeší, dědek se na nic neptal, zvedl závoru a jelo se dál.
Asi i díky tomu to bohužel v Pripjati vypadá. Ještě před rokem a půl jsem si myslel, že Pripjať byla desítky let opuštěná, opak je pravdou. Do roku 1998 byla Pripjať aktivně používaná jako zázemí pro pracovníky elektrárny. Byly tam kancelářské budovy, ubytovny a např. bazén Lazurnyj byl stále v provozu (stav k říjnu 1996, stav dnes). Sice nechápu, jestli řešili porost stromů, který tady mezitím vyrostl, protože to buď museli složitě odjíždět nebo stromy vyrostly takto za necelých 20 let. A na to bych řekl, že jsou dost velké. Maxim mi to bohužel nedovedl vysvětlit.
Neměli jsme moc času, tak jsme to vzali 3. kosmickou přes nákupní centrum, kulturák, lunapark, zdravotní středisko, stadión, bazén, školku až 9ti podlaží budovy.
Vše bylo naprosto zdevastované. Od doby rychlého vyklizení města, nezůstal kámen na kameni. Co mělo nějakou hodnotu, se rozkradlo. Radiátory, kabely, vybavení, nábytek… Všechno je fuč. Zbyly jen střepy. Když jsem viděl fotku bazénu z roku 1998 a dnešní stav, nechápal jsem, jak se to mohlo stát. Při všech těch kontrolách. Když jsem se Maxima zeptal na rabovaní, tak mi s úsměvem odpověděl, že žádné rabování nebylo. Podle obrázků si můžete udělat vlastní názor, na kolik měl pravdu.

20151116_125524 20151116_125332 Černobyl - Tělocvična ve školce 20151116_124304 Černobyl - Dům kultury Černobyl - Zábavní parkNa druhou stranu, k čemu je vybavení v oblasti, kde ji nemá kdo využívat. Ukrajina je bohužel země, kde se hodí cokoliv, i kdyby to bylo z Pripjati.
Nejlepší chvíle při návštěvě Pripjati byl výlet na střechu obytné budovy.
Zpoza mraků vysvitlo slunce a osvítilo okolí. Pro fotografy nastaly orgie.
Všichni jsme litovali, že nemáme více času.20151116_131253

Dle jsme se shledali s první skupinou. Z Pripjati jsme společně zamířili do kantýny pro personál elektrárny a dostali jsme vydatný oběd, made in Chernobyl. Následovaly ještě dvě krátké zastávky – místo s panoramatickým výhledem na všechny černobylské bloky a školka u lesa. Opravdu poslední zastávkou našeho výletu do zóny, byl obří přijímač Duha.
Po dlouhé lesní cestě jsme dojeli až ke vstupní bráně. Tady nás už nikdo nekontroloval. Maxim do nás celou cestu hustil, že se na Dugu nesmí lézt, byť na YouTube existují videa, která svědčí o opaku. Samozřejmě, vyřídit se to dá, pokud jste profesionální horolezec a máte dostatečný bakšiš.
Já využil toho, že jsme byli velká skupina, značně roztažená na délku. Ve předu byl Maxim a vzadu hlídal druhý průvodce, který nebyl zrovna nejmladší. Určitě nevidí ostře na větší vzdálenost.
Na křižovatce jsem se odpojil a namířil si to ke starému, továrnímu komínu.
Vylézt na něj nedalo ani moc práce. Cesta nebyla nejpřístupnější, ale těžká taky ne. Vystoupal jsem do 3/4 komína, kde mi v ruce zůstala jedna skoba, po které se tam lezlo. V tu chvíli převážil můj pud sebezáchovy, takže jsem udělal fotky a začal opatrně klesat. Zbytek skupiny byl už tou dobou dávno pod Dugou.

Pohled na Dugu z komína

Pohled dolů zhruba v polovině mého výšlapu
Sice jsem viděl fotky z Dugy už několikrát, ale mohutnost celé stavby mne úplně dostala. Kdyby mi čelist dosáhla na zem, válel bych ji v písku, který tam je umělé navezen.
Když jsem viděl pupek našeho doprovodu, tak mi bylo jasné, že duga climbing nebude jeho silná stránka. Neodolal jsem a začal jsem stoupat po zrezivělém žebříku vzhůru.
V dali byl vidět krásný západ slunce a červánky. Kdyby nás tu bylo méně, pokračoval bych vzhůru, ale zdržoval bych tím celou skupinu, takže jsem se vrátil nohama na zem.

Maxim nás provedl přilehlými domy (stav stejný jako v Pripjati), ve kterých se provádělo vyhodnocení zachycených zpráv a to bylo asi tak vše. Možná se to zdá málo, ale Duga rozhodně stojí za návštěvu. Na pocit, kdy jsem poprvé pohlédl vzhůru skrze pravidelnou konstrukci Dugy, jen tak nezapomenu.

Pohled na Dugu 2Pohled na Dugu 20151116_150714Cestou zpět k autu jsem ještě chvíli klábosil s Maximem. Ptal jsem se na situaci na Ukrajině, ale nebyl moc sdílný, tak jsem z něho moc nevypáčil.
Při cestě nazpět, jsme se ještě na chvíli zastavili u malého hřbitova techniky v Černobylu. Několik dálkově ovládaných strojů, které byly využity při práci na odklízení havárie. Moc ale nefugnovaly, tak se spíše používala ona „dobrovolná“ lidský síla.

Malý hřbitov techniky
Na kontrolním stanovišti na 30 km, jsem zjistil, že na ochranu opravdu kašlou. Musel jsem si vyměnit tričko, které jsem měl v batohu vzadu v autě. Na kontrolním stanovišti jsem obešel vůz, otevřel kufr, našel svůj batoh, v něm triko a sundal si to, co jsem měl na sobě. V tu chvíli mi řidič s autem odjel přes závoru na druhou stranu stanoviště. Já zůstal od pasu nahoru nahý. Bylo tak 5 °C. Nikoho z našich jsem nikde neviděl. Tričko mi zůstalo na batohu v kufru.
Nakráčel jsem k budce stanoviště. Zde sedící Ivan prstem máchl někam za roh. Vydal jsem se tím směrem. Chvíli jsem přemýšlel, co bych dělal já, kdybych byl na jeho místě a že tmy by se mi vynořil polonahý týpek. Vešel jsem do dveří a nikde nikdo. Evidentně to byla zase místnost pro vojáky. To už se mi jednou stalo na severokorejské hranici, u třetího tunelu. Dal jsem si čelem vzad a šel zpátky ven.
Tak jsem potkal dalšího Ivana. Teď se ani nezastavil a ukázal mi prstem na další dveře. Říkal jsem si WTF? Za dveřmi byla místnost s detektory radiace, kterými asi museli všichni projít a kterými jsme už procházeli v elektrárně. S měřením jsem se neobtěžoval, skočil přes stůl a našel konečně ostatní, kufr, batoh a moje tričko.
Třepajíce jsem zapadl do sedačky a vytuhnul jako už dlouho ne. Na jeden toho bylo až až.

Příště o našem slavném návratu, který pro mne končí na těchto řádcích doma, ve vaně, tour de ukrajinské benzínky, pašování, hloubkové kontrole a jak přejet v autě potmě, bez světel, za deště půlku Polska.

Radek a jeho příprava na hloubkovou kontrolu

 

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s