Cestopis: Ukrajina – Cesta domů

Přišel čas uzavřít mé putování po Ukrajině. Člověk by si mohl říci, že dojet zpět do ČR není v porovnání s návštěvou Černobylské zóny a elektrárny samotné, nic zajímavého, opak je pravdou. O chvíle napětí a zážitků nebyla nouze. Tady je to nejlepší, co si ještě po týdnu pamatuji z našeho pašeráckého přejezdu hranic.

20151117_161113

Když jsem se v Mercedesu probral, byli jsme opět u McDonaldu na Maidanu. Ten Mekáč je náš druhý domov. U aut jsme se jasně domluvili, že sraz bude za slabých 50 minut, tj. v 20:30 a zavčasu vyjedeme zpět, abychom se v rozumnou hodinu dostali do Rivne, kde jsme spali první noc a kde budeme spát i dnes.

Sbalil jsem Radka, o kterém tady zatím nebyla moc řeč, a šli jsme řešit naše potřeby. Návštěvu restaurace pro jídlo jsme ihned zavrhli kvůli nedostatku času. Nevím jak Radek, ale já byl sice dost blbý na to, abych lezl na starý, zrezivělý komín vedle Dugy (a na Dugu samotnou), ale nebyl jsem dost chlap na to, abych si tam někde stáhl kalhoty a vykonal potřebu. Jinými slovy – měli jsme to už oba v zatáčce.

Nejprve jsem navrhl, že když už ne na jídlo, tak bychom mohli jít aspoň konat do restaurace. Radkovi se nechtělo, protože je to divné. Můj argument, že jsme na Ukrajině, tak jaképak copak, neuspěl. Naštěstí stačil jeden pohled na záchody v McDonaldu a Radek dostal rozum.

Zatáhl jsem ho oné tatarské restaurace, kde jsme byli o dva dny dříve. Představte si dva chlapy, jeden v kukle na obličeji a druhý v maskáčích, jak se vám proženou restaurací a zmizí u vás na záchodě. Osobně se divím, že na nás nečekala venku protiteroristická jednotka Ukrajinské armády. Tu ještě neznám, zatím jenom tu anglickou.

Tou dobou už se ke mně donesli zprávy z Paříže a pochopil jsem, o čem to Maxim pořád mlel. Nosnou vlnou zprávy byla fáma, že Andreje natolik pobouřili teroristické útoky rodilých Francouzů v Paříži, že se opět vrátil k myšlence uzavřít hranice Shengenu proti uprchlíkům, tj. Ukrajinsko-Polskou hranici, kterou nutně potřebujeme překročit. Ale nepředbíhejme, problémy se musí řešit hezky popořadě, takže zpět k naší potřebě.

Se zcela osvobozujícím pocitem jsme oba prošli znova restaurací, mrkli na obsluhu a smíchem a lehkostí odkráčeli do temného večera na Maidanu. Naší další zastávkou byla Billa.

Billa u McDonalds je malá, takže jsme si to namířili na opačný konec Maidanu. Tamta  větší Billa (velikostně odpovídá sámošce na českém venkově) a také tam měl být někde Glóbus, podle zdrojů map. Když jsme procházeli skleněnou koulí, z jednoho patra do druhého, byl jsem už poněkud frustrovaný, že ten obří Glóbus nemůžeme najít. Zařval jsem přes jedno patro na ochranku, zda neví, kde je Glóbus. Zatvářil se nějak divně a to bylo vše, co jsme z něho dostali.

Tak jsme tou skleněnou koulí procházeli dál. Na jednom eskalátoru jsem se osmělil a polsky se zeptal dvou atraktivních Ukrajinek, zda neví, kde je Glóbus. Ta starší z nich mi s úsměvem řekla, že tohle je glóbus a máchla rukou do prostoru sféry obchoďáku. V hlavě se mi rozbila tabule skla za hlasitého „Aha!“

Globus v Kyjevě

Ani na třetí pokus se mi nepodařilo objevit v Bille poživatelné pečivo. Evidentně Billa stojí starou hřivnu i na Ukrajině. Radek měl štěstí. Koupil si croissant s náplní, což je to nejlepší pečivo, které se dá v ukrajinské Bille koupit.

Utábořili jsme se hned za pokladnami. Žvatlali jsme hnusné sendviče a já k tomu ještě gumové napodobeniny pečiva. Příslušník ochranky Billy z nás měl slušný vítr. Považoval nás za váguse, co snižují kulturní úroveň jeho Billy, ale jelikož nás slyšel se nahlas bavit česky, nic si nedovolil.

Přesně 20:30 jsme byli u auta. Jako jediní. Po cestě jsme potkali Davida, který stále žhavil internet a slintal nad fotkami Ukrajinek, které si mohl koupit, ale nekoupil (ten chlapec bude mít na ruce fakt slušné mozoly až se vrátíme), Terezu se svou polovičkou, jak míří do menší Billy, pro zásoby levného alkoholu na cestu domů. Velitel Ondra seděl někde dole, ve fast foodu. Toť k naší domluvě 20:30.

Reálně jsme vyjeli někdy okolo 21:30. U druhého auta se k rozbitému alternátoru, startéru a proražené vaně přidaly nefunkční brzdová světla. Naštěstí si Jura držel zdravý odstup. Nám jenom někdo ukradl znak Volkswagen ze zadních dveří, ale ten stejně není poslední dobou moc populární.

Po cestě do Rivně jsme si sdělovaly zážitky z Černobylu, vyměňovali kontakty a šest značně nadržených mužů se dělilo s jedinou přítomnou Zuzkou, o své představy týkajících se ukrajinských dívek. Sice jsem to Zuzce nezáviděl, ale chvílemi jsem dostával smíchy křeče do břicha.

Po cestě jsme zastavili na několika, slovy několika, benzínkách. David potřeboval trochu těch internetových paketů, aby odeslal nejnovější selfie, ostatní dotankovat vodku a jet zase dál. Do Rivně jsme dojeli po půlnoci, kde nás čekali dřevěné, vytopené roubenky.

Ráno bylo kruté. Vitamín C mi došel už včera a spánková deprivace se naplno projevila. Připadal jsem si, jako kdyby mne někdo přetáhl palicí, vypral v pračce na 1200 ot/min a nechal mě pařit s Kájou Gottem celou noc. Ukrajina je fajn země, ale všeho s mírou. Už jsem se opravdu těšil domů. To jsem ještě nevěděl, že pojedeme tour de ukrajinské benzínky.

Holeň mi už splaskla do rozumných rozměrů. Sice hrála všemi barvami, ale aspoň to nebolelo při každém druhém kroku. Dokonce jsem si mohl důstojně sundat kalhoty.

Příhody typu na dálnici auto v protisměru v našem pruhu, předjíždění kamiónu kamiónem na dvouproudé silnici nebo slalom mezi koňmi si už odpustím. Na to jsme si tady už za těch pár dní všichni zvykli a nijak nás to nevzrušuje.

Za to si nešlo nevšimnout, že k alternátoru, startéru, proražené vaně a nefunkčním brzdovým světlům se přidala značně podhuštěná pravá přední pneumatika. V noci to nešlo vidět, zvláště když nemáte světla, ale teď ve dne šlo krásně vidět, jak auto před námi jede tak nějak nakřivo.

Po pár desítkách minut zastavujeme u první benzínky. Původně jsem si myslel, že to je kvůli nedostatku vodky, ale opak byl pravdou. Velitel Ondra se poprvé pojal něco řešit a hledal kompresor. Ten na benzínce nebyl, tak jsme se aspoň zdrželi na pár desítek minut na jídlo.

O půl hodiny později zastavujeme u další benzínky. Jelikož ale nemá kompresor ani Wi-Fi, jedeme k další o pár kilometrů dál, kde bereme i trochu benzínu, vodky, jídla a internetových paketů. David opět obohacuje svět o svá další selfie.

Honza má tu smůlu, že sedí na kraji a musí zavírat pokažené dveře u nás na autě. Bohužel je také jediný, kdo se to ještě nenaučil. Ti nejzručnější z nás je umí zavírat i zevnitř, ale Honza byl prostě magický. 🙂

Vždy, když vidím to video, tak si vzpomenu na skvělou atmosféru u nás v autě a ten výbuch smíchu, který jsme tehdy měli. Z videa to není patrné, ale všichni jsme byli v křečích.

Popojeli jsme dál, o několik desítek kilometrů, k další benzínce. Schéma opět stejné. Jídlo, vodka, záchod a Wi-Fi. Následuje další půlhodina jízdy a další benzínka. Tentokrát jenom rychlý průjezd kvůli kompresoru. Pak další a další. Po necelých 40 minutách stavíme u další benzínky.

Z toho všeho popojíždění se mi už chtělo na záchod. Bohužel, zastavili jsme u benzínky, kde byl jeden společný záchod pro všechny. Trochu jsem na to pozapomněl, zapnul si internet a stáhl si nové články do mobilu. Z rutinního louskání článků na Finmagu mne vyrušilo až bušení Radka na dveře s tím, že „se chce taky vysrat!“

Když jsem vycházel ze dveří, byla před nimi značná, gendrově vyvážená fronta nasraných lidí. Ale co, jsme na Ukrajině. 😉

Velitel Ondra se mne optá, co jsem tam tak dlouho dělal. Přemýšlím, jak moc do detailů to chce popsat. Suše oznamuji, že bych to už tu další půlhodinku, k další benzínce, asi nevydržel. Všichni okolo jsme dostali tragikomický záchvat smíchu. Všechny nás to štvalo, že pořád stojíme a stejně jsme pořád stáli, tak proč si o tom aspoň nezavtipkovat.

I když máme za sebou 6, slovy šest, zastávek u benzínek, v Lvově zastavujeme u místního nákupního centra, které zeje prázdnotou. Velitel Ondra nechává auto běžet a takticky ho opouští, tzn. uprostřed parkoviště stálo naše auto, opuštěném odemčené a nastartované. Co více si přát. 🙂

Všichni houfně nakupují vodku a cigarety, které jsou tu levné. Počítají, kolik toho ještě mohou nakoupit a převést přes hranice. Situaci zhoršuje fakt, že vlastně nikdo s jistotou neví, kolik toho je povoleno převést přes hranice.

20151117_092015Mne naopak zaujal obchod z hračkami a hlavolamy. Nechápu, jak se tady může uživit. Až uvnitř jsem si všiml krásné prodavačky. Lámanou, česko-rusko-anglickou ukrajinštinou se dáváme do řeči. Postupně z ní vypáčím, že se jmenuje Ina, je jí 24, bydlí ve Lvově, je svobodná, nezadaná, milá, starostlivá dívčina, co má 2900 hřiven měsíčně, maminku, tatínka a babičku doma a ona jediná pracuje. Ráda hraje Abdone a hlavolamy ji moc nejdou. Mít více času a nebýt té kamery v obchodě… ale co, i za 10 minut jsem to dotáhl dál, než David za 3 dny.

Jelikož jsem své veškeré zásoby jídla a pití na celou cestu zlikvidoval během první hodiny jízdy, skočil jsem si nakoupit ještě jídlo. Po cestě jsem sbalil Michala, tužku a papír v regálu školních potřeb. Michala jsem nechal načmárat krátký vzkaz a připsal jsem svou emailovou adresu. Koupil jsem jedno velké balení Rafaela, které je tady na Ukrajině docela drahé, a vložil do něj vzkaz.

Jak asi tušíte, vrátil jsem se do obchodu s hlavolamy a položil Rafaelo před Inu. Ta se během mžiku rozplakala a dala mi pusu (přátelskou).

Ukrajinská dívka InaPo 3,5 hodinách jízdy a 2,5 hodiny stání na 9 benzínkách a jednom nákupním centru, se propracováváme do několika hodinové fronty na hranicích. Zbývá vyřešit pár drobných problémů – první auto, které má kromě pokaženého alternátoru, startéru, brzdových světech a proražené vany, přebytek vodky, cigaret a pasažéra navíc. Na Ukrajinu jich jelo 9, z Ukrajiny 10. V Kyjevě se od nás odpojilo jedno auto, které pokračovalo po vlastní ose na jih Ukrajiny a odtud Jirka navíc, který se s námi vracel.

Já nemám řidičák, takže jsem nechápal, v čem je problém. Pak mi to vysvětlili (na Bčko lze mít pouze auto pro 9 lidí s maximálně 9 lidmi). Velitel Ondra se rozhodl k problému postavit čelem a propašovat přebytečný alkohol, cigarety a pasažéra v cizím autě, které stopne u přechodu.

Michal začíná trochu panikařit, co se týká několika kartónu cigaret, které má v kufru. Když se snaží jeden kartón narvat za stínítko spolujezdce, tak dostávám záchvat smíchu. Později zkouší střešní okénko.

Někoho asi přestane bavit se na něj dívat a tak pronese, že dovolené jsou 4 kartóny na osobu, tak o co jde? Michal si to přeloží po svém. Vystupuje a běží na nejbližší benzínku, kde kupuje další čtyři kartóny Malborek. Čistě pro informaci, povolené jsou 2 krabičky na osobu, ale to jsme se dozvěděli, až na záchytném parkovišti celní správy. Ale nebudu předbíhat.

Situace se trochu přiostřuje, protože jsou všichni poněkud nervózní a chtějí se ještě dneska dostat domů. Velitel Ondra vyslyší vox populi a hází myšku ve frontě. Jedeme přímo k závoře. Když jsme to zkoušeli při příjezdu na Ukrajinu, tak nás akorát poslali do záchodu, tj. objeli jsme si slušný kus dálnice a zpátky na konec fronty. Tehdy jsme nechali část výpravy (tj. všechny ožralé, co vylezli z auta a už nedokázali trefit zpět) na pospas životu na dálnici. Ani jsme jim moc nechyběli a shledali jsme se s nimi až při přechodu hranic. Tentokráte to ovšem vyšlo a pustili nás rovnou k pasové a celní kontrole.

Pasová kontrola proběhla bez problémů. Jenom to trochu trvalo. Já, Radek a pár dalších kluků z naší výpravy, jsme obdivovali jednu příslušnici ukrajinské pohraniční hlídky. Nemohli jsme se shodnout, jestli tak drobná dívka může mít pod tou uniformou vše přírodní nebo to je iluze. Záhada zůstala nevyřešena.

Bohužel, všechno jednou končí, i ampéry v baterii. K výčtu: alternátoru, startéru, vaně a světlům přibyla naprosto vyšťavená baterie. V tu chvíli jsme to ještě nevěděli. Když jsme viděli, jak velitel Ondra dává pokyn k odtlačení auta z Ukrajiny do Polska, mohli jsme se potrhat smíchy.

Když jsme viděli, že ani po delší době se nedaří auto oživit, tak jsme se dovtípili, že jde asi do tuhého. Přeci jenom už jsme Polsku, že. Naštěstí pro druhé auto, se polská celní správa postarala o to, aby měli dost času auto nějak oživit. To, nad čím ukrajinská celní správa mávla rukou, tj. naše celní prohlášení: „Nic k proclení.“, se Poláci rozhodli důkladně prověřit.

Odstavili nás na záchytné parkoviště. Druhé, nepojízdné auto s klidem projelo díky síle lidského spřežení na polskou stranu.

20151117_161655My pro změnu čekali, co se bude dít. Před námi bylo jedno české auto, za námi jedno polské, kde seděla Ukrajinka s českým pasažérem, který nám v druhém autě přebýval.

20151117_160746V tu chvíli začala asi nejvtipnější část celého našeho výletu. Nikdo nám neřekl, co se bude dít, jak dlouho to bude trvat, ale dobrá nálada nás neopustila. Tomáše nejprve zpražila uklízečka na záchodech, protože nespláchl. Když jsem ji na tom záchodě, vedle v kabince, slyšel, málem jsem z ní posral smíchy. 🙂

Michala naopak zpražila ona Ukrajinka, která převážela Jirku. Oznámila mu, že nejsou povoleny 4 kartóny na osobu, ale 2 krabičky, což hrubým odhadem činilo tak o 80 krabic cigaret více, než kolik jich Michal mohl provést, i kdyby nám všem rozdal povolené množství. Ta panika, která se ho zmocnila, byla nezapomenutelná.

Panika na ukrajino-polských hranicíchDoteď se lámu na polovic smíchy, když si vzpomenu, jak si do tepláků narval 4 kartony Malborek a vykročil si to k druhému autu, které sice nebylo na odstavném parkovišti, ale při troše drzosti a ignorace celníků k němu šlo projít. Udal tam kartony (Lukáš mu zkušeně asistoval) a zase se nenápadně vrátil.

My ostatní to v křečích smíchu pozorovali zpovzdálí. Postupně jsme házeli různé vtípky na mnoho témat. Pepa, doprovod Zuzky, hodil do placu jeden výborný vtip na Davida a selfie. Ten kluk toho moc nenamluví, ale když už, tak to jsou perly. 🙂 Prostě ten správný druh souputníka do takové situace.

Michal se při 10 lidech dopočítal k 30 krabičkám. Lehce jsem ho poopravil, že to je 20 krabiček. Dostal další záchvat paniky a začal zbylé krabičky nenápadně schovávat všude možně,  na dno velkých tašek, do bot, do spacáku atd. Zde je nutné podotknout, že celou dobu na nás byla namířena kamera celníků. 🙂

Já naopak nahlédl s pomocí selfie tyče do místnosti, která nás za pár desítek minut čekala. Když jsem ukázal Michalovi, že to celníci opravdu myslí vážně s tou prohlídkou věcí, dostal další záchvat paniky a já záchvat smíchu.

Čím více se blížil okamžik pravdy, tím více se uvolňovala atmosféra. Vzpomněl jsem si na jeden vtip*. Pronesl jsem věcný dotaz na Juru, jestli by provedl muži orální sex za milión. Bez mrknutí oka řekl, že jo. A nebyl sám, až mne to samotného překvapilo. Pak jsem ještě směrem k Radkovi a Jurovi prohodil socio-ekonomickou otázku, co by dělali v situaci, kdybych jim nabídl milión s tím, že chci vidět jejich orální sex, ale je mi jedno kdo komu. Jak a podle čeho by si v takovém případě rozdělili peníze. Zbytek si asi dovedete přestavit.

20151117_16094120151117_16092220151117_160809 Jelikož mne nikdo neznal a celou tu dobu jsem nikomu o sobě prakticky nic neřekl, zvláště to, co dělám „pro obživu“. Právě naopak, v průběhu výletu jsem vypustil pár záměrně mířených poznámek na prostituci a jiná exotická témata. Jejich představivost jela na plné obrátky. Jeden dobrý vtip na můj účet, střídal druhý. Něco jako Na stojáka, jenom na ukrajinský způsob.

Dobrá nálada, chuť trolovat a stavět ostatní do trapných situací mne neopustila ani, když jsme přišli na řadu. Všichni jsme byli v klidu a relativně vysmátí (nebo aspoň já jo a ostatní se mne snažili marně krotit), Michal měl nervy na pochodu. S Radkem jsme vedle cedule s nápisem „Deep inspection pit“ vtipkovali na téma, jak asi hluboko sahá hloubková kontrola tělních dutin.

20151117_164520Když se polský celník dostal k našim batohům, Michal zbledl. Zavolal si ho a postupně ho nechal vybalit všechny cigarety ze všech improvizovaných schovek. Nám vzadu jenom  cukali koutky.

20151117_164322Když polský celník celou situaci okomentoval: „ Papierosy sou tu, tam i tutaj!“ už jsme to nevydrželi a vyprskli smíchy všichni. Michal potom dostal ještě lekci z matematiky, kdy byl upozorněn, že 2×9 lidí se nerovná 20 krabiček, ale 18 (celník to samozřejmě správně počítal podle míst v autě). Na to rusky odpověděl, že matematika nebyla nikdy jeho silná stránka. Následovala naše další salva smíchu.

20151117_164238Postupně jsme všichni museli vyndat batohy. V kufru pak už zbyly jenom naše Billa tašky plné lahví alkoholu. Prakticky pokaždé bylo z batohů při pokládání slyšet cinkání skla. Radek se k celé věci postavil čelem a vytáhl z batohu malou láhev vodky s komentářem: „To jest pro mamu“ a větší láhev vodky s komentářem: „To jest pro tatu.“ To už nevydržel ani onen celník a začal se smát taky.

Pak se nás už jenom zeptal, jestli jsme něco kouřili a my řekli, že ne, že máme jenom dobrou náladu. Znova se zasmál, vzal cigarety, které se válely všude kolem, a rezignovaně je hodil do kufru s gestem jeďte! A tak jsme jeli. 🙂

Konečně v Shengenu! Chvíli jsme čekali na druhé straně, co se bude dít. Ukrajinka taktéž něco pašovala, ale neřekla kolik, co a kde. To byla ale její věc, nám úspěšně propašovala 10. pasažéra do 9timístného auta a velitel Ondra se za nás zavěsil. Sice baterii chvíli nabíjeli kabely na parkovišti, ale žádná velká hitparáda se nekonala. Bez ampérů nepůjde nahodit vůbec motor. Nešlo spoléhat na polské nabíjecí kabely, vyrobené v Číně, takže se muselo šetřit.

To se psala skoro 18. hodina večerní a Polsko se halilo do černočerné tmy. Přední světla byl luxus, který si Ondra nemohl dovolit, tudíž se jelo bez nich. Pověsil se za nás a my jsme ho provedli k nejbližší benzínce, kde bylo možno koupit novou autobaterii.

Na další benzínce jsme naopak zjistili, že baterie je zbytečná, protože ji nelze snadno namontoval. Asistenční služba nás poslala do háje zeleného, takže nezbývalo než to risknout a dojet na parkovací světla až do ČR. A tak se i stalo.

20151117_223953Po cestě Polskem a ČR jsme si dále vyprávěli, spřádali další cestovatelské plány a utužovali vztahy. Z propašovaného Jirky se nakonec vyklubal pro mne nezajímavější člověk naší grupy. Proč? Ne každý den potkáte člověka, co se vydá do Istanbulu nebo Maroka na kole. Klobouk dolů za tu odvahu. Má můj hluboký respekt a doufám, že si brzy konečně založí blog, který bych si velice rád přečetl.

Ukrajina je skvělá země a těším se, až ji budu moci zase navštívit. Po dlouhé době jsem byl taky na cestách ve větší skupině lidí a k mému štěstí to byla skupina skvělých lidí. Příště už jenom o praktických tipech na cesty po Ukrajině.

Zazvonil zvonec a pohádky o Ukrajině, je konec. 🙂

[*] Přijde ekonom do baru, posadí se vedle krásné blondýnky a objedná dva drinky. Jeden z nich nabídne krásné blondýnce. Ta poděkuje a dá se s ekonomem do řeči. Ekonom však neváhá a zeptá se:

„Sex za milión dolarů, co Ty na to?“

„Hmm… To by šlo.“

„Dobře a co za 100 dolarů?“

„Počkej, jak za 100 dolarů, říkal si za milión! Co si myslíš, že jsem nějaká děvka?“

„Tak tuto otázku jsme si vyjasnili před chvílí, teď jenom vyjednáváme o ceně.“

 

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Cestopis: Ukrajina – Cesta domů

  1. Pingback: KUTlime zvedá kotvy vstříc The bucket list #33 – KVIFF | My space, my world.

  2. Pingback: Cestopis: Kuba aneb nejhorší cestovatelský zážitek „so far“ | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s