Cestopis: Finsko – Buřt party u jezera

Tentokrát o naší buřt (popř. sausage) party u jezera, pašování javorového sirupu, Nokii, neposlušném zámku na kolo a lívancovém dohazovači.
image

Dnešní plán byl opět jasný – výlet autem k jezeru, ice fishing a opékání buřtů. Budíček byl zase na mne příliš brzy. Moje spánkové baterie jsou na nule a začínám být slušně rozstřelený.
Původně nás mělo jet pět – já, Ivo, Filip, Chris a Kača. Ta ovšem neměla po včerejší party zrovna náladu. Filip to okomentoval slovy, že má písek ve vagíně. Ten tam nenosil asi Chris, se kterým spí a který ji včera večer odpálkoval. Takže jsme jeli sami a byla to opravdová buřt party. 😉
Po cestě jsme se zastavili v Lidlu nakoupit buřty a něco na pití. Mne zaujal javorový sirup za 1,5€. Popadl jsem celou krabici s posledními pěti kusy. Vůbec jsem nehleděl na to, že je nemám v batohu kam dát, že bych je musel propašovat přes dvě letištní kontroly v příručním zavazadle a že si můžu koupit pouze dva kusy na osobu.
Když mne Chris decentně upozornil na tyto drobné zádrhely, vzal jsem si jenom dva kusy s tím, že zbytek se vyřeší později. U pokladny jsem se potom nestačil divit, když jsem místo 3€ platil 8€. Měli tam špatnou cenu a já byl příliš velký srab na to, abych se šel hádat. Tak se jelo se dál.
Cestou Filip velice obstojně napodoboval britský akcent, Chris naopak finskou angličtinu. Málem jsem si cvrknul do trikotu smíchy. Pochopil jsem, proč Ivoš chodí rád do sauny s Chrisem. Je to opravdu dobrý a zábavný společník. To se dá i za jistých okolností říci o Filipovi.
Na Ivošovi jsem si všiml, že se mu ta angličtina zase tolik nezlepšila, což se vzhledem k okolnostem není čemu divit (je dost v kontaktu s Čechy). Vyspat se asi taky nevyspal.
Po cestě jsme dále vtipkovali na téma žen a písku, zastavili nabrat dřevo ze skrýše, kterou měl Ivo už vyhlédnutou. O chvíli později jsme dorazili k jezeru.

20151212_105807Na obzoru jsme viděli dva rybáře, co se věnovali ice fishingu. Bohužel, teplota byla pár stupňů nad nulou. Už od pohledu ten led vypadal pofidérně. Nikdo se moc neměl k činu, tak jsem nakráčel do jezera. Horní vrstva jezera byla roztátá. Bylo to jako chodit v želatině. S gumáky by to šlo, ale bez nich to bylo jako pohybovat se na tenkém ledě. Doslova.

20151212_104614Ice fishing vzal tedy za své a šlo se rozdělat oheň. Do teď úplně netuším, jak si Ivo představoval, že od kůry a papíru chytnou navlhlá polena. Byla moc velká na to, aby se udržel oheň. Když jsem přihodil něco jemnějšího z vedlejší kůlny na dříví, tak se nám oheň chytl. Sice to chvíli vypadalo, že ty buřty chceme spíše udit a u toho pouštíme kouřové signály do Česka, ale co by člověk pro napodobeninu masa nevytrpěl.
Na přetřes přišla zajímavá témata, počínaje cestováním, Finy, vztahy, konče jehovisty v Německu (Chris je Němec) nebo správnou pozicí nohou při stolici. S tím posledním přišel Chris, který to viděl v jednom TV dokumentu. Navrhoval pozici s nohami vzhůru, ale Ivoš přišel s gymnasticky jednodušším řešením – předklonit se.
Vedle ohniště, přímo na břehu jezera byla sauna. Jezero evidentně sloužilo jako chladící lázeň. Jenom mi není jasné, jak to dělají s ledem, který pokrývá celé jezero i při tak slabé zimě, jako letos.

Ohniště a saunaNa zpáteční cestě se naopak probíralo, jak jsme včera na výletě potkali soby a diskuze posléze sklouzla k tomu, zda je ke kopulaci vhodnější sob nebo ovce. Filip přednesl silný argument, že pohlavní orgány ovcí jsou pocitově nejbližší lidským. Samozřejmě to řekl stručněji, a kde to vlastně zjistil, to netuším.
Na posilovnu už bylo pozdě a když se z vrátil Dominik, navrhl jsem, že bychom se mohli zajet podívat na budovy Nokia, která tady má továrnu, kolem které jsme včera jeli a taky nějaké kanceláře.
S Dominikem jsme zapadli k němu na pokoj a probírali lidi okolo sebe a jejich vztahy. Vzpomněl jsem si na léto 2007, které jsem strávil mezi Čechy a Slováky v Anglii. Spousty věcí se řešilo všelijak, lidé spolu vycházeli, protože museli a ne proto, že chtěli. Tady je to úplně stejné. Jsou nuceni dělat kompromisy, které by asi jinak dělat nemusely.
Přemýšlel jsem, co udělat s tím javorovým sirupem. Napadli nás palačinky a lívance. Palačinky jsem už dlouho neměl, naposledy včera. 😀 Sirup jsem opravdu neměl kam dát a za 4€ se mi ho nechtělo nechávat na letišti. O jednu sklenici jsme se nakonec postarali sami, druhá je teď bůh ví kde.
Zatímco jsme s Dominikem klábosili a sháněli rande na večer, Ivo tvrdě usnul a na kolo výlet se vykašlal. Tak jsme jeli a Dominikem sami.
Nejprve jsem si půjčil kolo od Ivoše, ale to nebylo schopno přenosu energie ze šlapání na kolo. Po 50 metrech jsme to vzdali, protože jsem nepřišel na tu správnou fintu, jak kolo rozšlapat. Zkusili jsme zajít za Adélou, abychom ji pozvali na lívance a půjčit si kolo. Na pozvání jsem zapomněl a kolo nám půjčila její spolubydlící.
Možná se to nezdá, ale Finsko je druhé Dánsko. Všichni tu jezdí na kole. Většina z nich má zabudované zámky, protože obchod s kradenými koly tu jenom kvete. Nezamčené kolo tady nenajdete.
S Dominikem jsme našli komplex Nokie. Byl menší, než jsem si myslel. Je vidět, že krize udeřila tvrdě.

20151212_173506Po Nokia komplexu následoval nákup na lívance. Tady mě čekalo další překvapení. V sobotu, 2 týdny před Vánoci, v 18:40 byl otevřený pouze jeden obchod v místním shopping parku.
První finský bezdomovecTady se večer začal trochu komplikovat. Moje kolo (to zapůjčené) nešlo odemknout. Klíč sice zapadl a šel mírně pootočit, ale to bylo vše. Zkusil jsem to já, pak Dominik, pak zase já, pak první bezdomovec (viz vlevo), kterého jsem ve Finsku potkal, znova Dominik, znova já a pak jsme na to hodili oba bobek.
Kolo jsem chvíli tlačil po sněhu se zaseklým zadním kolem. Vypadalo to zcela nenápadně – kluk v maskáčové bundě a kuklou na hlavě odváží zamknuté kolo od supermarketu.
Pak jsem dostal nápad, že kolo naložím do nákupního košíku a dovezu ho i s košíkem na Otokylu. Vzal jsem dvěma klukům košík, naštvaně do něj hodil kolo a vyjel. To bylo ještě méně nápadné.
20151212_181252Bohužel, po 50 metrech se košíku zlomilo přední kolečko a byl stejně na nic, jako kolo samotné. Zatímco Dominik dostával záchvaty smíchu, já opět vyndal kolo z košíku a naštvaně, vědíc, jak dlouhá cesta nás čeká, vykročil s kolem směr Otokyla.
Ve slabých chvílích po cestě, jsem ještě párkrát zkusil zámek klíčem otevřít. Marně. Tak jsme absolvovali cestu přes půlku Ouku, se zamčeným kolem. Do teď se divím, že nás nesbalili policajti.
Po cestě jsme spekulovali, jak to vysvětlím spolubydlící Adély. Jestli to zatajíme nebo kápneme božskou. Rozhodl jsem se zkusit něco mezi.
Ve dveřích jsem potom spolubydlící řekl, že nám kolo nešlo odemknout, ať nechá někoho se na to podívat, že je tam, kde bylo předtím a vrátil ji klíč.
Po pár krocích na schodech slyším, jak na mne ona spolubydlící volá: „This is not my key.“

V tu chvíli jsem měl v hlavě úplně prázdno. Pomalým a plynulým pohybem jsem si sáhl do zadní kapsy a nahmatal tam jiný klíč. Vytáhl jsem ho z kapsy, prázdným pohledem se na něj podíval a jenom slyšel, jak mi slečna říká: „That’s my key!“ Vzala si ho a odkráčela.

Na pokoji jsem to řekl Dominikovi a Ivošovi, kteří dostali záchvat smíchu. Až jsme se všichni uklidnili, tak jsme se pustili do kulinářského experimentu – lívance bez mouky a vaječného žloutku. Chvíli to trvalo, než jsme našli správný poměr bílků, ovesných vloček, mléka a mixovaných banánů, které měly sloužit místo mouky.
Skočil jsem nahoru za Adélou, zeptat se, jestli přijde večer na party a jestli si dá lívance. Zrovna se líčila na jinou party a vůbec jsem ji nepoznal.
Zatímco Dominik dodělával další várky lívanců, já šel do sauny, abych se trochu nakopl na večer. Venku byla už konečně hromada sněhu, takže jsem se v něm mohl vyválet.
Party se tentokrát odehrávala ve společenské místnosti. Kluci se po chvíli někam ztratili z dohledu a já se věnoval nejbližší osobě opačného pohlaví. Opět Češka, bohužel už mě slyšela mluvit česky, takže jsem si z ní ani nemohl vystřelit.
Bavili jsme se spolu až do chvíle, kdy do místnosti vpluly tři pohledné (dobře, dvě pohledné a jedna, u které by člověk přivřel oko). Evidentně to byly holky, co tady asi nikdy nebyly. Nikdo se k nim neměl a stály samy uprostřed místnosti. V tu chvíli mi blesklo: „Sakra, kde je Dominik?“

Našel jsem ho na pokoji, spolu s Ivošem a Učkem. U jim udělal trpký drink z vodky, džusu a vaječného žloutku. Ivošovi ani Dominikovi se zrovna nikam moc nechtělo. Ani tři nové Finky ve společenské místnosti Dominika nerozhoupaly.

Když jsme po chvíli přišli zpět, ve společenské místnosti už bylo mnohem více lidí. Kromě tří Finek, které stále stály uprostřed místnosti, přibylo několik dalších slečen. Mezi nimi byly i dvě Češky, které tam „nahnal“ Dominik, ať mám koho balit. Jako kamarád je opravdu k nezaplacení. 🙂

Toho kluka musím opravdu obdivovat. O mne tam ani jedna z nich nejevila zájem, ale o něj se mohly holky poprat. Šlo to na nich strašně vidět. Kdyby chtěl, mohl vystřídat obě za večer. Místo toho jako jeden z mála se držel toho, že ho čeká v ČR přítelkyně.

Pařba to byla zatím nejlepší, kterou jsem ve Finsku zažil, ale na přítomné byl smutný pohled. Erasmačky seděly na jedné straně a sex na očích jim přímo zářil. Na druhé straně seděli kluci, co popíjeli pivo z plechovek, pokukovali po holkách a tu a tam pronesli o nich mezi sebou nějakou větu. Uprostřed toho stále samy postávaly tři Finky.

Jako služebně nejstarší jsem se pojal ukázat mladší generaci, co sluší a patří. Udělal jsem dva kroky k Finkám a hlasitě je pozdravil.

Konverzace se nevyvíjela, kdo ví jak slavně. Sice jsem se mohl na každou otázku zeptat všech tří slečen, což jsem taky udělal, ale ani to zrovna nepomohlo. Nevím, v čem byl problém. Mohla to být angličtina, finská uzavřenost nebo to, že jsme stáli za ohulenými reproduktory, takže jsme se sotva slyšeli.

Sliboval jsem si ledacos. Ostatně byly tři, tak to už je trojnásobně větší šance, že člověk zaskóruje, ale v průběhu rozhovoru, teda spíše výslechu, jsem se nemohl zbavit pocitu, že jsem narazil na nejnudnější Finky široko daleko. Byly tak nudné, až mi to začalo vrtat hlavou. Zeptal jsem se, jestli věří v Boha a dostal jsem přesně tu odpověď, kterou kluk v sobotu večer na party nechce dostat: „Ano, věřím.“

Všechny tři byly ze stejného církevního semináře. V tu chvíli jsem si vzpomněl, jak jsem se před hodinou válel venku ve sněhu a přemýšlel jsem, co mne zchladilo více, jestli ten sníh nebo jejich odpověď. Poděkoval jsem za rozhovor, omluvil se s tím, že se jdu věnovat i ostatním a že se stavím později.

Přemýšlel jsem, jaká je pravděpodobnost, že člověk na party v jedenáct večer, uprostřed Erasmus koleje narazí na tři finské křesťanky. Bohužel, už jsem byl příliš unaven, aby mi mozek pobral tak velké číslo.

Zkoušel jsem potom znova navázat konverzaci s oněma dvěma Češkami, ale opět marné, tak jsem se na to rovnou vybodl. Místo toho jsem potkal jednu Slovenku, které jsem nakukal, že jsem Ilya z Běloruska. Trochu mne zaskočila ruštinou, ale něco jsem si ještě pamatoval z Ukrajiny (jmenovitě „Da“, „Charašo“, „Kak ti ja zavud“, „vodka“) a s tím jsem si u ní vystačil.

Nejlepší bylo, když se rozpovídala na téma Češi před jednou vedle sedící Řekyní. Měl jsem co dělat, abych je obě nepoprskal smíchy.

Po chvíli jsem se dal do řeči i vedle sedící Řekyní s krásným zadkem. Když jsem jí ho pochválil, tak se dlouze zasmála. Slovence jsem mezitím přiznal v češtině barvu a sdělil ji účel mé návštěvy večírku. Ona i Řekyně neměly zájem.

Finky opět samy osiřely. Seděly vedle na gauči, takže jsem přeskočil k nim. Bylo mi jasné, že z toho nic nebude, ale aspoň se něco dozvím o Finkách. Spustil jsem další kolo výslechu. Vyptával jsem se na všechno možné, počínaje jak tady tráví volný čas, konče věkem ztráty panenství. Za celou půl hodinu se ovšem nepodařilo z nich vytáhnout jedinou zajímavou informaci, kterou bych tady napsal. Dvě opravdu nudnější holčiny jsem už dlouho nezažil.

Party se pomalu začínala zvrhávat. Několik holek se pojalo, že bude dělat DJ. Výsledek? Dvě minuty hrála jedna písnička, pak zase dvě minuty další, reklama na YouTube a pak znova ta první. Chvíle ticho a kolečko se znova opakovalo.

Někdy v půl druhé ráno Dominik sebral Ivoše, ty dvě Češky a pár dalších lidí s tím, že se pojede pařit do města. Vůbec jsem nepochopil proč. Tady jsme měli vše, co jsme potřebovali a ve městě to nebude o moc lepší.

Váhal jsem, jestli se k nim přidat nebo jít už spát. Musel jsem vstávat v 7:00 na vlak. Představa, že bych se teď někdy v půl druhé ráno zvedl a jel do města, nebyla o moc více atraktivní, než věštba Jolandy z TV Prima za 40 Kč/min hovoru.

Nakonec jsem se rozhodl, že se zúčastním. Čekalo se na taxík a Dominikovi jsem řekl, že má pro mne zajít do společenské místnosti, až konečně přijede. Já jsem se mezitím seznámil s jednou Němkou, původem z Rumunska. Měla zvláštní jiskru v oku, která mne upoutala na první pohled. Dát jí pusu mi trvalo 3 věty. Moc se jí nechtělo povídat, ale proti líbání nic neměla. Odskočil jsem se podívat, jak je na tom taxík, ale Dominik a ostatní byli už fuč.

Po půl hodině jsme nakonec skončili u ní na pokoji a zapracovali na česko-německých vztazích. Ve 4 ráno se mi podařilo sehnat Učka, aby mne pustil na pokoj. Ulehnutí na postel byla přímo balada.

Když jsem se o 3 hodiny později probral a vstával, Ivoš zrovna přišel. Potvrdil mi, že jsem o nic moc nepřišel a já se s klidem v duši, napůl rozespalý, vydal po namrzlých chodnících na rozbitém vraku, kterému se kdysi říkalo kolo směr vlakové nádraží, abych chytl vlak směr severní polární kruh.

Ale o tom, o Santovi a pořádném Finsku až příště, po Vánocích, teď mají přednost jiné články, které musím dopsat před vydáním The end 2015.

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s