2015 – The end

Někdy jste nahoře, někdy jste dole. A někdy jezdíte eskalátorem pořád nahoru a dolů. Tak by se dal ve zkratce shrnout můj rok 2015. Co se povedlo? Navázat několik nových přátelství, upevnit stará. Zažil jsem skvělé dva měsíce s paní Colombovou. Profesně považuji za úspěch to, když mi jedna akciová společnost s obratem 303 miliónů korun dala najevo, že jako OSVČ jsem pro ně konkurence. V tu chvíli opravdu víte, že něco děláte dobře (nebo oni tak špatně). Letos jsem taky přečetl jednu papírovou knihu – Cestikon od známého Vaška Papouška. Když mi později řekl, že píše novou knihu, kterou píše více mým stylem. Nic nezahřeje ego lépe než vědomí, že vás napodobují. Můj blog opět překonal statistky návštěvnosti a přehoupnul se přes 50 000 návštěv. Za to vám všem děkuji.

Co se nepovedlo? Z mého života vystoupila přítelkyně, jejíž jméno nemohu vyslovit (nepřála si, abych nadále používal její jméno, a do teď si myslí, že ji beru za Lorda Voldermorda či co, protože ji oslovuji takto, a přitom jenom respektuji její přání). Bohužel se také nepovedl vztah s paní Colombovou. Nepovedlo se dokončit mnoho menších projektů (web 1SE, můj nový profi web, nový generátor pro studenty), které jsem měl už z minulého roku, napsat některé články, které jsem chtěl napsat už 2 roky. Hodně se mi rozpadl timemanagement a obecně workflow. Můj systém neustál přísun radikálních změn, které v průběhu roku nastaly.

Toť krátká verze. Ta delší, věřím, že i zajímavější, viz níže. Snažil jsem se psát v průběhu roku a tak, aby 1 měsíc = 1 strana A4. Ne vždy se to povedlo. Pod tímto řádkem také najdete 365 sekundové video, které tento rok ilustruje.

Přeji příjemnou zábavu při čtení a vše nej do nového roku 2016!

Leden

Minulý rok u mne opět končil na střeše vodárny Pod Palackého vrchem. Proto i zde začne mé vyprávění. Silvestr byl lepší než v roce 2014, ale pořád to nebylo ono. O půlnoci jsme opravdu už stáli na střeše připraveni sledovat ohňostroj. Novoroční přání z minulého roku – zůstat s Vendy, se mi splnilo. Skutečnost, že stála několik metrů ode mne, a ne vedle mne, mi jasně dala najevo, že je mezi námi větší propast než kdykoliv předtím.
Moc tomu nepomohlo ani mé podvědomí, které mi v jednom snu dalo jasně najevo, co si myslí. Tedování bylo zpět.
Týden na to se mi podařilo prohrát exekuční soud s lidmi, co mne napadli v roce 2011. U soudu jsem se dozvěděl, že někde běhá zmocněnec, který může na mne vybírat poštu a o kterém nevím. Ten za mne vybral poštovní poukázku od pachatelů v době, kdy jsem byl v Koreji. Jelikož to byl můj jediný argument pro nesouhlas se zastavením exekuce, byl jsem namydlený jak polárník uprostřed Antarktidy, když mu umře poslední husky.
Na jeden pátek jsem si vybral náhradní volno a jel na 8hodinové školení do Ostravy. Přijel jsem v 11 a odškolil ho za 2,5 hodiny i s přestávkou. Na nic jsem si nehrál a pánové – účastníci také ne. 🙂

O 2. víkendu se Vendy podařilo konečně zorganizovat deskový večer s jejími přáteli – dvě kamarádky s partnery. Byli to příjemní lidé a tak dlouho a tolik deskovek jsem nehrál, ani nepamatuji. To, co se Honzovi Vernerovi nepovedlo už roky, se Vendy povedlo hned napoprvé. Jedinou vadou na kráse bylo to, že jsme hráli tak intenzivně, že jsem se o nich vůbec nic nedozvěděl. Přehlédnout občasné nepochopení mé intenzivní pantomimy na film Osobní strážce přeci může každý. 😉

Začal jsem si uvědomovat, že se mi život začíná zpomalovat. Nepamatuji si, kdy jsem měl naposled čas si po práci sednout a podívat se na film. Příjemná změna oproti každodenním povinnostem. Nicméně čtvrtky mne zpravidla nenechaly vydechnout. Brzké ranní vstávání, abych se dostal brzo do práce č. 1, abych něco udělal, protože den před tím jsem byl v práci č. 2. Po obědě odchod do práce č. 3, u toho řešit problémy s prací č. 4. Organizování nákupu, odvozu a vynášky nábytku typu sedací souprava už beru jako bonus, abych nezpychnul.

Konečně jsem se dokopal k tomu, abych si domluvil termín na oxynogenoterapii v Neuroprogressu. Čekal jsem od toho ledacos, ale že to zalomím v křesle asi po 10 minutách, to ne. Měli tam děsný frmol, dětí s mozkovou dysfunkcí je stále dost. Ten první den terapie – pátek, jsem přišel domů a prakticky po chvíli zase vytuhnul, někdy kolem 17 hodiny. Spal jsem skoro do půlnoci a probudil se odpočatý jako už dlouho ne. Sedl jsem si na 4 hodiny k PC, přidal se k projektu Opravárna a pak šel znova spát. Probudil jsem se v 9 ráno jako znovuzrozený. Tak fit jsem se necítil už roky. Hned jsem si střihnul ranní cvičení s několika extra sériemi a 15 km běh. Zbytek víkendu jsem už jenom kulhal, protože běh se mému kolenu nelíbil tolik, jako mně samotnému.

Poslední lednový týden jsem strávil každý večer na nějaké akci. Hospodský kvíz, box + Bang!, přednáška o Kolumbii, JuniorStav atd. Ten JuniorStav byl zvlášť vypečený, protože jsem dostál své pověsti gate crushera a slovy: „Já jsem to samé.“ odzbrojil ochranku u vchodu a vešel dovnitř. Děkan fakulty takové štěstí neměl. Na druhou stranu, uvízl jsem v místnosti na příští 3 hodiny, bez WC, o kterém jsem si mylně myslel, že je venku, s cimbálovkou, sousedy, co se mi smějí pokaždé, když se potkáme, s dvěma bývalými milenkami a Táňou. Tyto situace začínají být už opravdu trapné.

Koncem ledna mne konečně po 2 měsících opustila závislost na 2,5 hodinové smyčce 4 minutové písničky Kiamos – Looped, aby ji nahradila závislost na Plachtě.

Únor

První únorový týden byl na události hodně bohatý. Uvědomil jsem si, že za měsíc to bude rok, co jsem v novém zaměstnání a že je potřeba něco začít dělat. Přeorganizoval jsem si stůl stylem, nad kterým všichni kroutili hlavou. Začal jsem více soustředit na to, kvůli čemu mne šéf ve skutečnosti najal.

V OpraKavárna byla nakonec z finančního hlediska přínosem, který dokonce předčil má očekávání. Bohužel, to samé nemohl říci kluk, co seděl vedle mne. Vyfasoval jednoho pána, který naštěstí nechtěl čekat na mne, a pak další věc, která nešla spravit. Po obědě to radši zabalil. Vtipné bylo, že tam bylo více televizní a novinových štábů než opravářů a řekl bych, že i lidí samotných. A tak to mé zápolení se šroubkem dotáhlo na titulní stranu online článku Brněnského deníku.

Ze vší té nevšedně všední rutiny však ční jeden telefonát. Konzultoval jsem zrovna Inventor v jedné firmě, kam chodím školit, když se mi zrovna zdálo, že slyším vibrovat svůj telefon. Vyhrabal jsem ho z batohu a vidím, že mi volá někdo z Belgie. Vůbec mne nepadlo, kdo to může být, natož že to bude Šin, můj bývalý korejský spolubydlící, kterému vděčím za hodně. Slovo dalo slovo a já si koupil lístky do Florencie na příští víkend. Teda aspoň jsem si to myslel, viz zde.

Druhou únorovou neděli dorazila do Brna zima. S přítelkyní jsme strávili nádherné odpoledne v oboře Holedná. Škoda jen, že nám to pokazil Hospodský kvíz, kde si přítelkyně vzala vážně jednu mou glosu, a po příštích 10 dní jsme si vyměnili 3 slova za den. Popravdě, mohl jsem za to já, protože už mne přestalo bavit, že musím pořád bojovat s tím, co si myslí, že je pravda, a co je pravda.

Další týden jsem si konečně v práci udělal čas na práci a snažil se dělat, co jsem měl dělat od začátku. Jednou to přijít muselo. U mě konkrétně po necelých 12 měsících v novém zaměstnání. Kromě toho jsem více zabral v jiných záležitostech, vyškrtl hry a seriály, věnoval se Opravárně, kalibracím a školení. Po dlouhé době jsem měl zase radost sám ze sebe, že nemusím nic šulit a můžu jít chodit spát brzo.

Poslední týden začal být poněkud hektický. O víkendu jsem lepil poptávky po opravě zařízení lidí, co mne potkali v Opravárně, kalibraci monitoru jednoho zajímavého páru za Brnem a další nesmysly. Ve zbytku času jsem poprvé v životě měl Oskarový víkend – v předvečer udílení Oskarů jsem shlédnul všechny filmy a přemýšlel, kdo by to tak měl vyhrát. Bohužel, byl to zrovna velice špatný ročník na filmy, ale to už je spousty let.

Opět jsem začal chodit na přednášky o střelbě + samotná střelba. Box mi překazilo zranění ramene z minulého týdne. Zbytek týdne jsem žil vízem do Číny. O celé této epizodě jsem psal zde. Kromě toho jsem stihl i velice zajímavou přednášku 3D fotek z Černobylu od mého známého Martina Zimmermanna. Přednáška jako taková skvělá, jenom ve mně opadlo nutkání tam jet.

Jednak 2D a 3D fotky jsou nebe a nudy. Nikdy bych nevěřil, že to bude takový rozdíl, ale je. Taky punc Pripjati – neobvyklého místa, které je od havárie opuštěné, taky zmizel. Místo žije čilým životem. Do Ukrajinské krize tudy prošlo 8000 lidí ročně, plus sprejeři a vandalové. Vše, co šlo nebo mělo smysl, se ukradlo. Lidé pohybují se zbylými věcmi za účelem lepších, dramatičtějších fotek. Prostě ten pocit chladného, zvláštního města duchů je ten tam.

Poslední únorový den padl na sobotu, kdy jsme s přítelkyní vyrazili do Prahy na konferenci WordCamp 2015 – konferenci o WordPressu. Ona sice o WordPressu neví nic, ale byl to takový krátký, romantický víkend v Praze, vynahrazení Valentýna.

V sobotu dopoledne jsme strávili na konferenci, večer potom vyrazili do Prahy, ale akorát jsme dorazili do luxusního hotelu naproti Kongresového centra, pohádali se a šli spát.

Druhý den už to bylo lepší, prošli jsme se po Vyšehradu, Petříně a Malé straně. Tam jsme bohužel narazili na podnapilé výtržníky, na které jsem musel zavolat PČR. Výslech byl jenom další komplikace při shánění víza.

Březen

Začátek března se točil jenom okolo příprav Číny a sladění všeho možného i nemožného před odjezdem. Psal jsem o tom zde.

Druhá polovina března byla ve znamení Číny.

Konec března byl ve znamení obrácení života vzhůru nohama. Když jsem se vrátil, našel jsem sbalené věci přítelkyně. To byl konec našeho vztahu. Psal jsem o tom zde. A tak jsem těch zbylých pár dní strávil sháněním peřin, povlečení, hrnců a dalších věcí.

Hned první den po návratu se ke mně pozvala Terka z kvízu. Zajímavá a chytrá slečna, ale ještě nezkušená. Nic pro mne, ale večer s ní byl rozhodně lepší, než čumět do stropu v prázdném bytě.

Předposlední březnový den jsem konečně pozval Katku k sobě, abych ji ukázal, kde bydlím. V podstatě jsem neměl, na koho bych se obrátil, a ona mi pomohla se dostat z nejhoršího.

Duben

Nějaké přednášky a schůzky s holkami. Nic, co by stálo za řeč, kromě přednášky o Fukušimě od Wágnera. Umí mnohem lépe přednášet o jaderné než o kvantové fyzice. První dubnový, velikonoční víkend, jsem strávil u Ondry na „baráku“ nedaleko Čáslavi, oslavou jeho 25. narozenin. Na základě pozvánky jsem čekal ledacos. Trochu jsem se obával, co tam budu dělat celý víkend, ale co doma, že. Nicméně že na nás vybalí 3 patrový barák + sklep, obří zahradu a catering, za který by se nemusel stydět lecjaký 4* hotel, tak to jsem opravdu nečekal.

Byla to skvělá, několikadenní oslava. Ondrův bratr, který mne zachránil před Petrem v roce 2009, mne povozil po okolí a ukázal část Českomoravské vrchoviny. Zima, náladové počasí, ale skvělý výhled, vzduch a příroda. Klidně bych tu bral nějakou chatu.

V pátek jsme přijeli, chvíli mrzli u ohně v nejstarším domě vesnice (asi 17. století) a pak se přesunuli na „barák“. Druhý den se pokračovalo tam. Opekla se kýta, snědlo několik dortů, mnoho buchet a koláčů a během drinking game se vypilo mnoho flašek alkoholu. Až jsem se divil, že se pozvracel jenom Lukáš. I když den předtím se 6krát pozvracel Žán, takže to vybral za všechny.

Po návratu jsem konečně skouknul Interstellar s Terkou. Bohužel, neměla moc času si povídat a brzo jsem ji poslal domů. Vtipné bylo, když se tam potkala s Markétou. Trochu divná situace.

Velikonoční pondělí jsem strávil s Luckou, jednou mou studentkou, co jsem ji ten den sbalil. Kvůli jejímu mládí (a mému stáří) to byla hračka. Stačila návštěva wellnessu, návštěva u mě a bylo vymalováno. Už jsem úplně zapomněl, jaké to je balit a sbalit nějakou slečnu. Velice krásný pocit.

Další víkend to už bylo horší. Návštěva u bývalé mne hodně rozhodila. Původně jsem ji přišel jenom říci, že je konec, protože to ještě oficiálně nezaznělo. Odcházel jsem s rozporuplnými pocity. Nedokázal jsem se rozhodnout, na kolik mluví pravdu a na kolik se snaží zachovat si tvář. Hodně mne to zviklalo. Úplně se rozpustilo mé odhodlání, o kterém jsem psal v závěru tohoto článku.

Tak jako jsem si vzpomněl, jaké to je seznámit se s někým novým, tak jsem si uvědomil, jaké to je si s někým dlouhodobě rozumět. Viděl jsem kontrast bývalé a Lucky. Napadala mne jenom marnost. Nebyl jsem ale schopen identifikovat, co se ve mně odehrává. Jestli je to lítost nad tím, co si bývalá sama počne, nad tím, co si počnu já, hrůza z toho, kolik mi dá práce najít lepší přítelkyni, jestli to jsou mé city k ní, nebo zlost a žárlivost na toho, kdo přijde po mně.

Zvláště mne naštvalo, když jsem zjistil, že Honza dává přednost jí, přede mnou. Od té doby, co jsem se vrátil, se mne pořádně nezeptal, jak se mám, jak snáším rozchod nebo mne třeba navštívil. Za to s Vendy si povídá a chodí ven. V tu chvíli jsem si taky uvědomil, že s Honzou už to dávno není takové, jako bývalo. Kéž bych mohl říci, že dospěl. Bohužel, jeho myšlení nestárne a nevyvíjí se stejným způsobem jako to mé. Místo toho, abych pozoroval konstantní 3 letý rozdíl, tak se naše myšlení pomalu rozchází. Tohle byla poslední kapka, kdy jsem nad ním už zlomil hůl. Možná upřímný kamarád, ale co neví, jak se chová kamarád. To potřebuji asi tak, jako mrtvola banánový koktejl na vzpružení.

Květen

Do května jsem vykročil naopak zvesela. Na svátek práce si přišla pro semestrálku jedna atraktivní studentka, co chtěla platit v naturáliích. Nebránil jsem se. Párkrát jsme se ještě v květnu viděli, ale Petr mne tehdy varoval a měl pravdu, nebyla to slečna pro mne. Myslel jsem to s ní v dobrém, ale jak to dopadlo, si můžete přečíst zde.

Naopak zde si můžete přečíst o mém začarovaném kruhu milenek. Ten taky brzy vzal za své, protože se to nedalo moc stíhat. Hodně jsem programoval, protože jsem vymyslel revoluční způsob, jak si ušetřit práci v jedné bokovce pro studenty, která mi nakonec vydělala dost peněz. Kromě toho se mi povedlo zajít na motokáry a po delší době se zase vidět s Vojtou, uspořádat společné sledování MS v hokeji, takže se Tomáš konečně podíval ke mně, kvízy, kde jsem se seznámil s novými lidmi, oslavit s Ivošem jeho narozeniny, odškolit několik dní ve Žďáře nad Sázavou SŠ pedagogy, co píší učebnice o software, který jsem tam byl školit, zajít s Terkou na muzejní noc nebo také zajít na Barcamp 2015, kde jsem málem také přednášel, poznat dvě nové milenky – Petru z Barcampu a Klaudii, která mne přesvědčila, abych si koupil nové boty a zahodil sandále. Koupil jsem si jich nakonec pět párů.

Barcamp byla vůbec vydařená akce. Poznal jsem tam hodně nových lidí a obohatil se o spoustu nových myšlenek a nápadů. Vyhrál jsem dokonce Pevnost Barcamp, takže jsem měl pití na večírku zdarma. A to se balí jinak… Nejenom kvůli tomu to byl jeden z nejlepších večerů, které jsem za rok 2015 měl.

Červen

Červen je ve znamení periodicky se opakujících událostí. Ingnis Brunensis, dračí lodě na přehradě, konference Metal v Brně, teambulding u našeho hlavního odběratele služeb z Prahy, voda atd. Po roce jsem si konečně našel čas na inline jízdu Brnem, koupil si kolo, a dokonce na něm i párkrát byl.

Na onen firemní teambuilding jsem opět vyrazil za firmu sám, takže jsem toho patřičně využil. Letos to trochu drhlo na straně jednoho pivovaru, kde jsme měli mít oběd. Někomu ho nepřinesli vůbec, někomu dvakrát (mně). Návštěvu Prahy jsem opět spojil s dalšími akcemi a jinými pracovními schůzkami.

Měl jsem štěstí, že tehdy se v Praze konala muzejní noc, takže jsem se konečně dostal do technického muzea. Nemohu si pomoci, ale myslím si, že v Brně máme lepší technické muzeum. Společnost mi na chvíli dělala Mirka, u které jsem jedno léto málem bydlel. Přestěhovala se do Prahy za prací. Potkali jsme se před technickým muzeem a šli vedle do zemědělského muzea. Technické je lepší, ale špatné to taky nebylo.

Tam se také naše cesty rozdělili. Já dále pokračoval sám do galerie v jedné vile v konzulátní čtvrti v Dejvicích. Z galerie jsem šel ještě do muzea kávy a pak zpět na nocleh.

Ještě před tím vším jsem byl na pozdním obědu na running suši s Markétou. Marki říkala, že to bylo nejlepší running suši, na kterém v Praze byla. Mne to zase tolik neoslovilo. Nejhorší ovšem bylo, když mi Markéta řekla, že celý náš rok a půl roční vztah byl tragický omyl, že by ho už nikdy neopakovala a že „to jako vůbec“. Tohle proniklo i mou hroší kůží a dlouho mne to mrzelo.

Na vodu jsem jel s Ivošem, mým bývalým spolubydlícím z kolejí. Byla to výborná příležitost se potkat. Při cestě do Chrudimi jsem náhodou chytl stopa přímo z agentury, ve které mám své 2. a 3. zaměstnání. Řidičem byla příjemná doktorandka univerzity v Hradci Králové. Dlouho jsme si potom ještě psali a měl jsem v plánu ji v Hradci navštívit, ale pro příliš velkou zaneprázdněnost nás obou z toho sešlo. Škoda, ta slečna měla jiskru v oknu, která mne přitahovala.

S Ivošem jsme dojeli do Svídnice, kde i letos byla obměněná, ale i tak skvělá a vtipná parta. Počasí nám vyšlo a plavba byla bezproblémová. První den jsme naložili Báru, dceru jednoho z letošní vodácké party. Chodila tuším do 3. třídy a byla úplně roztomilá, a když ji došla krevní glukóza, i velice klidná. Mít takovou dceru, tak bych byl rád.

Když jsme dojeli do Týniště nad Orlicí, kde každý rok kotvíme na konci 1. dne plavby, chtěli jsme doplnit zásoby jídla a pití. Schválně jsme toho netahali moc, protože jsme věděli, že v Týništi je obchodů dost. Penny, který je přímo kotviště, jsem zavrhl. Říkal jsem Ivošovi, že by bylo poetické, kdybychom šli tradičně nakoupit do Billy, jako na kolejích.

Mezitím, co jsme přešli celé Týniště, tak nám stihli zavřít jak v Bille, tak i Penny a měli jsme smůlu. Já vzal za vděk třešně u cesty a Ivoš se najedl v hospodě v kotvišti, ve které bych já nepozřel nic. Druhý den jsme to prosvištěli 2. kosmickou, abychom stihli ještě squash, na který se domlouváme asi půl roku a který jsme nakonec stejně nestihli. Aspoň se Ivoš konečně podíval ke mně, protože tam ještě skoro po roce nebyl.

Naše dlouho oddalovaná partie squashe se udála následující den, skončila předčasně a Ivoš musel z kurtu odskákat po jedné. Vyvrtl si kotník a měl jsem dost na pilno, abych ho dostal na kolej.

V na konci třetího červnového týdne se konalo finále hospodského kvízu, které také ukončilo mé trápení s Honzou.

Na samotný konec června padla každoroční schůzka s Milanem Bumbálkem. Na tuhle schůzku se vždy těším. Každý rok si toho máme hodně co říci, skáčeme z tématu na téma a vzájemně se nabijeme pozitivní energií a nápady.

Červenec

Na to, že jsem zůstal v ČR, tak jsem si prodloužený víkend skvěle užil, až mne to samotného překvapuje. V pátek po práci jsem odjel s partou lidí do Beskyd, do Frenštátu pod Radhoštěm, kde přítelkyně mého dobrého kamaráda slavila narozeniny. V pátek se grilovalo, já užíval čerstvého vzduchu a chládku, v sobotu jsem si dal sólo běh na/z Javorníku, na rozhlednu, odkud je ona fotografie. Bylo tak krásně, škoda jezdit domů, ale muselo se. Naštěstí, se to nějak skoulelo, že zbylé volné dny jsem strávil u vody s dobrým kamarádem. Byl jsem na koupališti, kde jsem se chtěl zajít podívat už dlouho. Den na to jsme objevili super místo za Brnem na koupání. Potkal jsem se tam s Radúzem, který byl společný známý mne a onoho kamaráda, se kterým jsem byl na tom koupališti.

Tohle koupání vedlo k seznámení s Milanem a jeho pozvání na grilování u něj doma. To grilování vedlo k tomu, že jsem začal chodit znova na kvízy, tentokráte na chytré kvízy. Tyto kvízy vedly k další akci, tentokráte na Špilberku, kde jsem se poprvé více seznámil s osobou A, alias Katkou, alias Robin. Tato akce vedla k dalšímu kvízu a ten vedl k dalšímu grilování, ve Vojkovicích u Katky. Seznámil jsem se tam s Davidem, bývalým od Katky, a Ondřejem, budoucím bývalým od Katky. Já byl v tu chvíli Katčin současný. Ono grilování pro změnu vedlo k další návštěvě Riviéry (koupaliště v Brně), což vyústilo v mou účast na Meruňkobraní v Židlochovích u Brna. Zde jsem vyzval na souboj Kamila Hamerského, profesionálního jedlíka, a jeho otce. Oba pravidelně soutěží např. na vizovickém trnkobraní. Otce jsem svými 28 meruňkovými knedlíky za 15 minut trumfnul.

Po 10 letech v Brně, půl roku od přepsání trvalého bydliště do Brna jsem se poprvé koupal v Prýglu.

Jestli si říkáte, jaké to je, sníst 28 meruňkových knedlíků za 15 minut, tak je to v pohodě. Horší to bylo, až když jsme potom šli na pizzu a já musel dojíst polovinu 44 cm pizzy. To už mi bylo potom opravdu šoufl.

V červenci jsem taky zasahoval proti zločinu. O pár dní později jsme byli na laser game, kde se mi podařilo si na více než půl roku zranit levou nohu. Abych byl přesný – tři týdny to bylo hodně akutní, týden jsem chodil o berlích a cítím to do teď. Jak se mi to podařilo? Jednoduše. Nejprve jsem hrál chvíli bosý squash. Jen tak jsem si pinkal o zeď na kurtu a čekal na ostatní. Pak dvě partie laser game, kde jsem běhal jak zběsilý (ale už s botami) a pak ještě jedno pinkání na squashovém kurtu, taktéž s botami. To bohatě stačilo.

Do konce měsíce jsem byl schopen dojít tak akorát nakoupit, na kvíz a to bylo tak vše. Jeden speciální, Milanův kvíz v Klubu cestovatelů opět vedl k další akci u Milana, kde jsme pekli pizzu. Ten úklid jsem mu nezáviděl. Ale stálo to za to. Pizzy byly opravdu dobré a podruhé tento měsíc jsem se přejedl tak, že jsem se málem poblil.

Poslední červencový den jsem vzal Karolínu, jednu kamarádku a občasnou milenku do hvězdárny, protože tam ještě nebyla. Tenkrát jsem si uvědomil, že pořady ve hvězdárně nejsem moc pro mne.

Srpen

Vstup se zrovna nevyvedl. Bolest zad paralyzovala a upoutala mé tělo na prvních několik srpnových dnů na postel. Pohled od bývalé upoutal mé myšlenky do hlubin sebelítosti a osamění. Psal jsem o tom zde. Ale jak se vstup nevyvedl, tak hned začátek pracovního týdne znamenal dramatický obrat v mém životě – potkal jsem paní Colombovou. Dva dny potom, co jsem se nemohl otočit na posteli, tak jsem naháněl paní Colombovou na online stezce. V pátek jsem ji vzal do Chrlic na koupání a na hvězdárnu na představení, na kterém jsem byl před pár dny s Kájou a docela se mi líbilo. Pak už to bylo ráz na ráz. První pusa, první chytání ISS, první přespání u mne, první u ní. V pondělí, týden po prvním setkání jsme spolu začali oficiálně chodit.

Když mi potom nevědomky napsala bývalá, co se odstěhovala v březnu, abych se zastavil pro lasagne, tak jsem myslel, že to jenom shoda náhod. Do teď nevím, kde je pravda. Faktem ovšem bylo, že se dozvěděla, že jsem někoho potkal a měla potřebu mi hodně ublížit za to, jak proběhlo naše poslední setkání. Tak mne na kolenou (doslova) prosila o sex, a že si s ní klidně mohu dělat, co chci. Jako čerstvě zadaný jsem si jenom v duchu pronesl větu směrem na vyšší instanci: „To si děláš prdel, že???“ Poděkoval jsem za nabídku, odmítl a vyslechl si dlouhou sprchu výčitek na mou osobu. Popřál jsem ji vše nejlepší do života, ať brzy cítí, co já cítím teď a odešel.

Až zpětně jsem pochopil, proč se chovala tak hnusně. Byl to ten samý důvod, proč asi náš vztah nikdy pořádně nefungoval. Viděla ve mne spíše tu temnou stránku, kterou nevědomky podporovala. Já jsem ji naopak nevěřil tu světlou stránku osobnosti, protože mi až příliš často ukazovala tu druhou, temnou stránku její osobnosti. Stejně tak, jako tehdy ten večer. Ač jsem se k ní snažil chovat po rozchodu s úctou, ač jsem jí několikrát na počkání spravil telefon, stejně mne měla za bezcitného hajzla, co ji využívá.

Pak zbývalo to říci Katce, o kterou jsem měl velké obavy, jak to přijme. Stalo se tak při kytarovém večeru v Lužánkách. Vylila do sebe láhev vína. Dlouze jsme si povídali a rozebrali celou situaci. Neskutečně se mi ulevilo, když to Katka vzala (v rámci možností) s nadhledem. Poprvé v životě jsem měl pocit, proč sakra není ostatním lidem okolo mne přáno, aby cítili to, co já v tu chvíli. Na světě by bylo mnohem lépe. To jsem ještě ale netušil, k jaké telenovele se okolo mne schyluje.

Den na to jsme jeli opět na koupání do Chrlic. Já, Katka, Ondra a Pája. Ondra byl dobrý kamarád Katčina prvního kluka, Davida. Pája je naopak Ondrova kamarádka s výhodami. Koupali jsme se, hráli Life game a dělali si ze sebe vzájemně legraci. Při cestě zpátky jsme zajeli do Decatlonu, kde jsme se hodně vyblbli a já si z ničeho nic koupil novou koloběžku za 4000 Kč.

Další týden uběhl jako voda. Pracoval jsem, školil, doučoval a stýkal se s paní Colombovou. V práci jsem uspořádal společnou oslavu svých budoucích a minulých narozenin s kolegy. Nic zvláštního se při ní nestalo a tak není ani moc, co napsat.

V pátek byl další kytarový večer v Lužánkách. Sešlo se: Já, Katka, Míša, Lenka a dalších asi 20 lidí. Já vzal svého kamaráda (Velký Ondra), kterého zrovna pustila k vodě přítelkyně, tak jsem mu chtěl zvednout náladu. Místo toho jsem tak nějak všem pěkně nasral vlastního hnízda.

Jak už to v životě bývá, city jsou nevyzpytatelná věc. Mé city k paní Colombové posilovaly, taktéž Míšiny city k Velkému Ondrovi, který ovšem začal cítit něco ke Katce, Katka k Ondřejovi, Ondřej naopak cítil nerozhodnost.

Hned druhý den po kytarovém večeru v Lužánkách jsme podnikli výlet na Děvín, kam nás s Ondrou vzala Katka. Krásně nám vyšlo počasí a já se seznámil s její dobrou kamarádkou a jejím bývalým spolužákem, mým budoucím zákazníkem. 🙂

Na kvízech jsme poprvé vyhráli. Náš tým se pomalu zkvalitňoval a ustaloval. Začali jsme běžně okupovat přední příčky hodnocení.

Na konci dalšího týdne, který jsem strávil převážně v přítomnosti paní Colombové, jsme se v obměněné sestavě sešli u Velkého Ondry na promítání filmů. Zde telenovela našich vztahů pokračovala a došlo i na slzy. Vzal jsem s sebou i Karolínu, které jsem musel také říci o paní Colombové. Od našeho vztahu si také slibovala více, než jsem byl ochoten kdykoliv dát.

Zbytek srpna jsme strávili s paní Colombovou společně. Střídavě jsme byli u mne a u ní. Byli jsme na inline jízdě, koukali na filmy, bavili se o životě, dětech, společném bydlení, našich předchozích partnerech atd. Poprvé jsem ji vzal na kytarový večer a na kvíz. Mezi ostatní zapadla skvěle. Co více si přát.

Září

Na události nejbohatší měsíc. Z Číny mi konečně přišel s ročním zpožděním můj Sense, který jsem obratem zapůjčil, aby se stal YouTube hvězdou.

Léto jako kdyby nám neskončilo a pokračovalo v plném proudu. O prvním zářiovém víkendu jsem psal tady. Školení Inventoru (software), na které jsem tehdy odjížděl, probíhalo tradičně „hladce“. Začalo to tím, že mne posadili před lidi, kteří s Inventorem pracují 9 let. V tu chvíli si řeknete, co těm lidem budete dva dny vykládat. Navíc v práci č. 1 byl další průšvih, který jsem musel na dálku řešit, do toho byl mega průšvih v práci č. 2.

Jelikož to bylo školení z úřadu práce, tak v podstatě nikoho nezajímalo, co se vlastně bude dít. Úřad práce si udělal čárku za aktivitu, vedení společnosti dostalo štědrou, několikanásobnou kompenzaci za ušlý čas pracovníků (čas konstruktéra se SŠ si nacenili na několik tisíc na hodinu), zprostředkovatelská agentura dostala taktéž zaplaceno od úřadu práce, takže té to byl taky šumák. Samotní účastníci byli spokojeni, protože měli dva pohodové dny v práci, kdy si mohli pokecat se mnou a já dostal 5místnou částku za to, že jsem tam seděl a dělal, že něco dělám. Náklady jsem měl téměř nulové, protože jsem spal u Ivoše v Chrudimi, kam mne po školení vždycky někdo zavezl. Dámy a pánové, na tyto blbosti jdou naše daně. Můžeme si vzájemně pogratulovat.

Paní Colombovou jsem vzal na procházku do obory Holedná, kde jsme měli štěstí a viděli zblízka stádo daňků. Den na to jsme šli zase na geocaching výlet s Vojtou a Danou, kterého jsem dlouho neviděl.

Můj telefon se zaktualizoval na nejnovější verzi androidu a mně začaly dva měsíce pekla, kdy jsem si pořádně nemohl ani odemknout telefon, protože soudruzi z Jižní Koreje se neobtěžovali s pořádnými testy oné aktualizace.

Na strojírenském veletrhu jsem se opět potkal se Standou K., a dokonce i několika dalšími kluky ze strojárny, kteří byli ve stejném ročníku jako já. Bývalé kolegyni z labiny jsem se snažil najít práci a sám se tam moc nepřejíst, jenom tak, abych byl schopen i odejít.

S paní Colombovou jsme byli na další inline jízdě Brnem. Seznámila mne se svoji dobrou kamarádkou, která bydlí na stejném patře jako ona. Přítel té kamarádky byl ze stejného města jako já. Osud má prostě smysl pro humor. 🙂

S partou jsme podnikli výlet do Lednice, za poznáním a geokeškami. Po možná více než roce se mi podařilo přesvědčit Tomáše, aby s námi šel na kvíz. Abych byl přesný, spíše povinnosti mu to dovolili.

Na konferenci CAD fórum jsem se dal do řeči s šéfredaktorem nejlepšího technického časopisu u nás. Povídali jsme si o životě, ženách, práci a plánovali, že bychom mohli jet letos v prosinci na konferenci Autodesku v Las Vegas.

V druhé polovině září jsem oslavil rok v novém bytě.

Den na to jsme měli první hádku s paní Colombovou. Měli jsme spolu jet do Alp. Tehdy jsem se zachoval jako osel a neměl jsem dost trpělivosti. To ji naštvalo a málem jsme se rozešli. Tehdy poprvé jsme měli oba dole ty pověstné růžové brýle.

Do Alp jsme nakonec jeli. Paní Colombová to ovšem neměla lehké. Výlet to sice nebyl těžký, ale pro ni to bylo na hranici jejích fyzických možností. Chvílemi jsem ji tlačil i očima. Počasí nám zrovna taky nepřálo. Byla zima a nešlo nic vidět. Až druhý den v údolí jsme viděli krásné horské stěny okolo Hochschwabu. Měli jsme tam být tři dny, ale nakonec jsme byli jenom dva a přijeli o den dříve. Myslel jsem, že pro ni bude lepší, když bude mít jeden den na odpočinek.

Ve zbytku září jsem ještě stihl ukázat paní Colombové Survivora, ale na Jump park jsem ji už nepřesvědčil. To nakonec riskl Petr a myslím, že se mu to moc líbilo.

 

Říjen

Paní Colombová pro mne připravila velký dárek k mým 30. narozeninám. Já sice věděl, že něco chystá, ale podrobnosti jsem neznal a bylo to pro mne překvapení. Až 70 km od cílového bodu jsem se dozvěděl, kam vlastně jedeme a co se bude dít. Objednala srub pro nás dva poblíž Adršpašsko-Teplických skal. Sestavila 9 stránek A4 zajímavostí, výletů a možností, co se dá v širším okolí dělat. Tady ovšem plně narazila kosa na kámen.

Opět se projevila moje dobrodružná, zvídavá a neposedná povaha. Když jsem viděl ty možnosti, tak jsem chtěl všechno možné, jenom ne sedět ve srubu, byť byl skvělý. Její představy byly opačného charakteru. Když jsem si chtěl pustit jednu zajímavou knihu, taky se jí to moc nelíbilo.

První den po příjezdu jsme byli akorát u hranic s Polskem, na menším, 45 min dlouhém výšlapu na kopec před srubem. Už tady byl problém. Paní Colombové se moc nechtělo. Řekla mi, ať jdu sám, ale já zase nechtěl jít bez ní.

Druhý den se situace opakovala. Nejprve jsme byli v Adršpachu a místní stezce ve skalách. Mne to bylo málo, tak jsme pokračovali do Teplice nad Metují, kde jsem našel kratší, nenáročný okruh přes Lokomotivu, až k rozhledně Čáp, odkud zpět do Teplic kolem Jiráskových skal a zříceniny hradu Skály.

Došli jsme až za tmy, ale byl říjen, takže nebyl zrovna dlouhý den. Paní Colombová mi však dávala pěkně najevo, že se jí moc nelíbí, jak se ženeme. Já si tak výlet vůbec neužil, protože jsem se více bál o ni, než abych se mohl více soustředit na krásy okolo.

Ve chvíli, kdy mi řekla, že chtěla mít „víkend se mnou“, jsem málem vyletěl z kůže. Byla to taková ta klasická ženská věta. Celou dobu jsem se snažil, abychom si povídali, drželi se za ruce, pokud to bylo možné. Do mobilu jsem koukal jenom kvůli keškám a navigaci v terénu. Celá ta snaha mne neskutečně vyčerpávala, asi stejně jako ji. Večer jsme se ve srubu trochu chytli.

Další den jsme jeli do Broumova, kde jsme se zastavili na místním zámku, u dřevěného kostela Panny Marie a několika dalších místech. Odtud jsme pokračovali skoro až k hranicím za Kubou D., jehož otec tam má chatu a zrovna tam byl. Po krátké návštěvě u Kuby jsme zamířili zpět do srubu. Večer se nevyvíjel o moc lépe a mohu říci, že růžové brýle se asi definitivně rozplynuly.

Poslední den byl na řadě Náchod. Nejprve jsme se zastavili na zámku a u tamních medvědů. Já chtěl potom vidět asi to nejzajímavější, co tady mají – stezku česko-slovenského opevnění, kterou tvoří několik velkých srubů z původní pevnostní uzávěry zdejšího údolí. Paní Colombová na to rezignovala krátce po začátku. Zatímco já běhal po kopcích, obdivoval sruby a nepozorovaně vnikl do dělostřeleckého srubu Zelený, paní Colombová seděla dole v cukrárně. Když jsem se po dvou hodinách vrátil, suše mi oznámila, že jedeme domů.

Bylo mi jasné, že ač to byl skvělý výlet, opakovat by se asi jen tak neopakoval. Já byl z celého výletu a cesty tak frustrovaný, že jsem se chtěl rozejít, což jsem paní Colombové i řekl. Chtěl jsem ji ochránit před mnou samotným, protože jsem měl pocit, že bych ji uštval. Paní Colombová ovšem řekla, že ne, a přesvědčila mne, že náš vztah má smysl. Osud tehdy opět ukázal, že má smysl pro humor. Po příjezdu v TV běželi Samotáři, které paní Colombová ještě neviděla a které byly pro naši situaci tak aktuální.

Pár dní na to jsme s paní Colombovou navštívili nejlepší divadelní představení mého života – Regulace intimity, o kterém jsem psal zde. Pár dní na to se konal každoroční MS Fest, kde jsem vyhrál software za 16 000 Kč. Do teď jsem si ho ještě ani nenainstaloval.

Nebyl čas, protože mne čekalo školení na Slovensku a oslava 30. narozenin. Do toho všeho jsem měl ještě hromadu povinností do práce č. 1 a 2.

Těsně před odjezdem do Nitry u mne přespávala paní Colombová. Tehdy jsem ještě netušil, že to je naposledy, co usínáme vedle sebe.

Odjezd byl hektický, protože pořád po mně někdo něco chtěl. Cestou tam (i zpět) jsem poslal asi 40 emailů.

Školení v Nitře probíhalo vcelku hladce. Účastníci byli milí vysokoškolští pedagogové z tamější univerzity. Horší to bylo se mnou. Dostal jsem dvě lukrativní zakázky do práce č. 4, které jsem nemohl odmítnout. Do toho jsem musel ještě dělat do práce č. 1, protože jsem byl oficiálně na home office, tuším. Do toho přibyl další průšvih v práci č. 2.

Když pominu den, kdy jsem do Nitry dorazil (pozdě večer, po 23:30 jsem byl konečně na hotelu), tak první den proběhl tak, že jsem školil účastníky, o přestávkách a během samostatných úkolů na vzdálené ploše žongloval se třemi počítači ve dvou různých místech v Brně. Po školení jsem ihned letěl na hotel, kde na mne už čekal Jura, se kterým jsem oficiálně odpálil oslavu svých třicátých narozenin. I když jsem byl zralý akorát do postele, šli jsme do fitka a pak na večeři do skvělé restaurace. Hodně jsme si toho řekli už letos v březnu, kdy jsme se neplánovaně setkali v našich bývalých školních lavicích na strojárně. Já tam tehdy byl náhodou na přednášce a Jura jel náhodou kolem. Díky této návštěvě jsme spíše vzpomínali na ostatní, na školu a staré časy.

Když jsem se vrátil před půlnocí na pokoj, sedl jsem k PC, dodělal svou práci v zaměstnání č. 1 & 2 & 4 a šel ve 3 ráno spát, abych mohl v 6 ráno vstávat, jít do hotelové sauny, stihl aspoň trochu snídani a v 8:00 byl připraven školit. A tohle se v podstatě 3 dny v kuse opakovalo. Jenom druhý den jsem nebyl s Jurajem. Místo toho jsem obešel Nitru s jednou účastnicí školení, která se nabídla, že mne provede po městě. V podvečer jsme se rozloučili, protože ona musela za přítelem a stejně už nebylo moc co vidět. Aspoň jsem měl chvíli, abych hledal místo, kde mi vymění poškozená eura, co jsem měl.

Těžko bych vzpomínal, kdy jsem přijel tak dobitý ze školení, jako tehdy. Když jsem v pátek přijel, jenom jsem padl do postele a spal až do druhého dne, do soboty.

Tu sobotu měla být moje oslava 30. narozenin. Když jsem se ráno probral, neměl jsem uklizeno a ani nic připraveno. Prostě na nejlepší cestě na nejblbější oslavu, co mohla být.

Šel jsem na chvíli do práce, abych dodělal hlavní překvapení večera – kvíz pro hosty, jak jinak než o mně. Byl to nápad Vojty, který tehdy žertoval, že by to byl vrchol narcismu. Kvíz o mně, který bych navíc moderoval.

Tehdy mi volala paní Colombová, jestli bych nepřišel na chvíli domů. Že si musíme promluvit. Já si v tu chvíli uvědomil, že jsme si od pondělí neřekli ani slovo. Tušil jsem nejhorší. Cestou jsem si přečetl emaily od Lucky F., že nepřijde, protože je nemocná, Vojty, který na tom byl zdravotně taky bledě a Jakuba D., který na to zapomněl a jelikož byl z Prahy, tak by to už nestíhal.

Doma se mé obavy potvrdily. Paní Colombová si uvědomila to, co já už před nějakou dobou. Bude lepší, když se rozejdeme. Milujeme se, ale někdy to hold nevyjde. Objali jsme se a rozloučili. Asi 4 hodiny před začátkem oslavy.

No a jak dopadla samotná oslava? Budete se si divit, ale pokud mi půlka lidí nelhala, tak skvěle. Kouzlo nechtěného zapůsobilo dokonale. Rozchod na mne v tu chvíli vůbec nedošel a soustředil jsem se na hosty.

Oslava měla vše, co správná oslava má mít. Jídlo, pití, disko kouli, generátor kouře, zběsilá světýlka a narcistický kvíz o mně, který všichni pochopili tak, jak měli – jako vtip a specifickou sebeironii mne samotného. Těžko bych si mohl představit lepší oslavu, než byla tato.

A jelikož už jsem na 3. straně A4, vezmu to už šmahem. Hodně dlouho mi vůbec rozchod nedocházel. Ani to nějak nešlo. Když už jsem nebyl na kvízu, tak jsme si s Ondrou jen tak sedli a kecali o jeho nové známosti, kterou potkal na mé oslavě, nebo se slavilo znova, s těmi, co prvně nepřišli.

Poslední týden v říjnu se konala další návštěva Aqualandu Moravia s Katkou (a zase zdarma), kolaudačka bytu u Michala, kde padl nápad na Halloween. Já se převlékl za Batmana a Katka mi dělal Jokera. Lepší masky jsem ten večer neviděl. A to jsme byly na dvou soukromých akcích a pak ještě v Livingstone.

Batman si dal běžeckou rozcvičku, když zapomněl mobil v rozjezdu a snažil se ho chytit na další zastávce. Naštěstí má Batman vždy záložní plán, takže se mobil brzo našel.

Listopad

Začaly na mne ve vetší míře dopadat chmury z rozchodu s paní Colombovou. Byť mozek věděl, že to bylo racionální rozhodnutí, srdce si jen tak poručit nedalo. Několik lidí se mne snažilo dotlačit, abych se dal dohromady s osobou A, alias Katkou, alias Robin. O celé ošemetné vztahové situaci okolo mne jsem se rozepsal zde. Zpětně bych dodal, že jsem měl pravdu a osobě B to opravdu nevyšlo.

V práci mne to bavilo čím dál tím méně. Všichni si už zvykli na „mé služby“, zneužívají je a ocenění se za ně člověk nedočká. Uvědomil jsem si krutou pravdu, že vyjma dvou kolegů si s ostatními kolegy nemám co říci. Došlo to tak daleko, že jsem se začal v práci už běžně dívat na filmy. Spadly mi i růžové brýle, co se týče šéfa, který je sice odborník (ono po 40 letech v oboru kdo by nebyl) a dobrý člověk, ale je také ješitný a názorově uzavřený.

Když přišel Sport Life, tak jsem na to přestal chvíli myslet. Na Sport Life (i na premiéře Bonda) mi dělala společnost opět Katka. Opět jsem si dal do těla a zjistil, jak špatně na to jsem a jak chřadnu. Něco s tím budu muset udělat. Moji každodenní životní letargii přetnul výlet na Ukrajinu a Černobylu, což bylo to nejzajímavější v listopadu, viz zde.

Po návratu jsem se zúčastnil diskuze o uprchlících v kině Kryt, které se otevírá jednou ročně. Náhodou tam byl i Ondra, kterého jsem překvapil o přestávce. Byl ze mne úplně vyjevený.

Poprvé od rozchodu jsme se viděli s paní Colombovou mezi čtyřma očima. Bylo to těžké. I teď, kdy s odstupem času píšu tyto řádky, mám slzy v očích. Řekli jsme si toho hodně. Ona se mi svěřila, že už ji asi začíná další vztah s někým, komu jsem ji vyfoukl předtím. Já jsem nemohl říci, že ji miluji, ale taky jsem nemohl říci, že ji nemiluji. Jestli jsem si předtím myslel, že na mne dolehl smutek, teď to bylo teprve něco. Ale byl jsem za to rád, aspoň se provětral vzduch mezi námi a mně se to v hlavě uleželo. Je skvělá žena, jenom nám to nevyšlo. Každý jsme byli z jiného těsta. Já třeba rád sportuji, ona moc kvůli zdravotnímu stavu nemůže. Já jsem více na sex, ona je více na lenošení ve dvou. Problém byl i načasování.

Zpětně hodnotím celé studium VŠ jako naprostou ztrátu času. Ne, že by mi to nic nedalo. Místo toho, abych seděl ve školní lavici a opisoval text z tabule, který mi byl zatím k ničemu, mohl jsem už dávno pracovat, cestovat, plnit si sny, které si plním teď. Bohužel jsem člověk, který má velké sny, chuť poznávat svět, objevovat tajemství života. Bohužel jsem také člověk, co svých snů nerad vzdává a dost z toho, co plánuji, není moc slučitelné se vztahem.

Kdybych měl tu možnost, vrátím se do 14 let, jdu na správnou střední školu v oboru IT. Už během školy bych začal dělat weby nebo jednoduché aplikace a okamžitě po maturitě bych začal pracovat. Vystřídal bych několik zaměstnání, kde bych se s 99 % naučil více a rychleji než v jakékoliv VŠ v ČR. A teď, ve třiceti, jsem mohl toužit po rodině, místo toho abych „teprve“ toužil po naplnění svých snů.

Celá tato situace prozření nakonec vedly i k tomu, že jsem se rozhodl seknout s prací, prodat byt a zvednout kotvy. Kam, to jsem neměl rozhodnuto. Nijak zvlášť jsem to neplánoval. Celý plán nakonec zhavaroval na tom, že vážní zájemci o můj byt, kteří se mi připletli do života úplnou náhodou skrze papírek ve schránce, nesehnali požadovanou výši ceny bytu.

Proto jsem v Brně zůstal. Zatím. Nikdy neříkej nikdy a nikdy neříkej navždy. Pomalu si začínám hledat novou práci, protože důvod zůstal – přetrhnutí bludného kruhu, do kterého jsem se dostal. Mé nutné paušální výdaje za poslední rok se vyšplhaly k prakticky celé výplatě, ze které mi zbude 1800 Kč/měsíc na život. Na to jsem nestudoval 9 let vysokou školu, abych se měl stejně, jako když jsem před 10 lety nastupoval na koleje a na měsíc jsem musel vyjít s o něco vyšší částkou.

Ten bludný kruh je v tom, že abych si udržel svůj „životní standard“, musím si měsíčně někde přivydělat aspoň 6200 Kč, pokud si nechci něco spořit bokem na neplánované výdaje nebo třeba na zařízení bytu. Proto mám ty další zaměstnání, a proto s nimi nemůžu jen tak seknout.

Buď mi bude muset šéf v práci dramaticky přidat, což se asi nestane, nebo si budu muset najít jednu práci, která mi vystačí, a nebudu se muset honit po všech čertech. Tohle vysvětlení jsem pravidelným čtenářům dlužil, aby pochopili, co mne vede k tomu kolečku. Zpět k listopadu.

V domě jsem se upsal do výboru SVJ, od čehož mne všichni odrazovali. Tak uvidíme. Uspořádal jsem další filmový večer, alias Bond sympózium, o kterém jsem psal zde.

Prosinec

První prosincový týden patřil festivalu Lux film days. Úplně jsem na něj zapomněl. Naštěstí xichtbook mi to připomněl.

Filmy byly letos opět dobré, stejně tak zajímavé, jako sestavy, ve kterých jsme se sešli. Jednoduše se to dá popsat, jako klub bývalých milenek. Díky tomu jsem si také uvědomil, jaký vztah mne pojí k Janě C., kterou znáte již z The end 2013 a hlavně, že si uvědomím, že na mne působí jako succubus. Stačila k tomu jedna fotka, kde jsem jí viděl až do hloubi duše. V praxi jsem si tak ověřil, že všechno zlé, je k něčemu dobré.

Byl jsem poprvé na obědě s paní D., byť mne napadá tak minimálně 5 důvodů, proč to byl blbý nápad. Moje kamarádka Klaudie mi zařídila Multisport kartu, což byl lék na moje listopadové zjištění na Sport Life. Systém Multisport karty je jednoduchý. Zaplatím paušální částku na měsíc a každý den mohu využít jedno smluvené sportoviště z programu Multisport. Má to super výhody, že nejsem limitovaný na jedno fitko nebo aktivitu. Taky mne to donutí už necvičit jenom doma, ale vrhnout se na to znova, pořádně a hlavně pravidelně.

Situace s Finskem začínala být už poněkud krizová. Musel jsem to poněkolikáté odložit. V kalendáři mi pořád přibývaly další a další akce v Brně, večírky, oslavy, školení atd. Najít nějaký rozumný termín byl opravdu problém. Když jsem si jednu noc uvědomil, že to je jedna z věcí, kvůli které nemohu spát, sedl jsem k počítači, podíval se na nejvíce vhodný termín do kalendáře, napsal Ivošovi, koupil letenky a za dva dny odlétal. Více zde.

Odlétal jsem z jednoho vánočního večírku a přiletěl jsem na další vánoční večírek. Den na to byl další vánoční večírek. O den později další filmová noc u mne.

S blížícími se svátky jsem se snažil už jenom dodělávat resty, abych mohl udělat za rokem 2015 tlustou čáru. Měl jsem hodně nedokončených zakázek a taky zakázek na poslední chvíli. Snažil jsem se potkat s co možná nejvíce lidmi a popřát jim osobně hezké svátky. Mrzelo mne, že jsem se nakonec nepotkal ani paní Colombovou, ani s tou, jejíž jméno nemohu vyslovit. Do třetice jsem dostal takový nic moc email od bývalého školitele, který mne zrovna moc nepovzbudil, spíše zarmoutil. S paní Colombovou asi kvůli tomu, že mé srdce je stále někdy u ní, s tou, jejíž jméno nemohu vyslovit, asi kvůli tomu, že když jsme se viděli naposled, tak už se nechovala tak hnusně, jako předtím.

Vánoce jsem nakonec strávil u Katky, alias Robin. Sice jsem toho moc neudělal, ale byly to super Vánoce. Na Štědrý den jsem si dal běžecký závod na rozhledu Akátová věž. Káťa přímo neběžela, ale s další společnou známou Eliškou, šly pěšky. Dopoledne jsme strávili u kamaráda Honzy, který z běhu totálně na šrot.

Když jsem se po pár dnech vrátil do Brna, většinu času až do Silvestra jsem strávil u PC psaním článků a koukáním na Sopránovi. Těsně před koncem roku jsme stihli ještě jednu zdarma návštěvu Vida parku, s Radkem z Ukrajiny cvičení Body, kdy vás navléknout do mokrého postroje, pustí do vás elektrický proud a nutí cvičit. Docela jsem se zapotil, ale abych jim zaplatil 400 Kč za trénink, to asi ne. My to naštěstí měli zdarma. Ten samý den jsem ještě stihl poslední letošní kvíz v Utopii. Bohužel druzí.

Samotný Silvestr jsem strávil opět v přítomnosti Katky u jednoho jejího bývalého spolužáka na house party za Brnem.

Tak to byl můj rok 2015. Jaký byl ten váš? 🙂

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice The end. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

14 reakcí na 2015 – The end

  1. Sedmi napsal:

    Ty jedeš snad na nukleární pohon 😀

  2. jolana88 napsal:

    mohu dotaz? Impertinentní?

  3. Pingback: Rok 2015 v číslech | My space, my world.

  4. Sunc napsal:

    Po zaplacení paušálních výdajů zbyde 1800,-kč? To ty výdaje musí být extrémní(nevěřím, že bys pracoval za míň jak násobky průměrné mzdy). Nad tím bych se být tebou zamyslel.

    • KUTlime napsal:

      Bohužel, když jsem totiž klamu kotvy (viz Zbraně vlivu od Cialdiniho). Má kolegyně, která udělala PhD na stejném pracovišti jako já (asi rok přede mnou), mi řekla, za kolik nastupovala. Já jsem si musel najít práci, abych si mohl vzít hypotéku. To byl hlavní důvod, proč jsem jí vůbec hledal. Kdybych tehdy nechodil s bývalou, co mne opustila v březnu 2015, nehledal bych ji a asi bych ani nezůstal v ČR.
      Když jsem dostal jedinou nabídku na práci, tak díky kotvě kolegyně z PhD, mi přišla nabídka jako velice štědrá. Navíc jsem věděl, v jaké relaci se pohybují platy u nás ve firmě, díky upřímnosti jednoho bývalého kolegy.
      Když jsem si bral hypotéku, byli jsme na to dva. Postupem času se náklady zvyšovaly a skokově se propadly příjmy (rozchod). Zvýšení planu nepřišlo.
      Letos v prosinci, jsem si udělal přehled příjmů a výdajů. Dříve by to nemělo smysl.
      Závěr byl úplně stejný, jak píšete: Zamyslel jsem se nad tím a výsledek je, že to takto dál nepůjde. Teď přemýšlím, jaký bude další krok.

  5. Pingback: Kreativní odpoledne aneb kupředu levá | My space, my world.

  6. Pingback: Víkend v Praze – Titanic, muzejní noc a bomba v metru | My space, my world.

  7. Pingback: Rok bez porna | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s