Cestopis: Irsko – Dublin – Přílet

Dneska v rychlosti náš první den v Dublinu, první setkání s leprikonem, jak se dostat levně z letiště a po Dublinu a taky přijde řeč na kolíky.

S Robin budeme se „slzou v oku“ vzpomínat na to, jak jsme konečně opustili kodaňské letiště. Letiště je výborné na spaní a vůbec odpočinek.
image

Na kobercích u bran D se krásně spí. Stále mi však vrtá hlavou, proč nás nutili projít přes další pasovou kontrolu. Přiletěli jsme na bránu D4, odletěli z brány D104, která je v patře nad ní a tam se dostanete jenom skrze další pasovou kontrolu, takže vás postupně zkontrolují na check inu, u vstupu, u prohlídky věcí, u vstupu do patra a u brány. Podstata mi opravdu uniká.
Letiště Dublin je příjemných 10 km od centra města a dá se tam dojít pěšky. Už v Kodani jsem začal hledat levný způsob, jak se dostat z letiště. To jsem ještě netušil, do jak velkého hovna jsem šlápl. Operuje tam několik společností, ale to nejjednodušší a nejlevnější, co můžete udělat, je koupě Leap karty přímo na letišti a podle délky pobytu si ji nabít. S ní máte jízdenky s 30 % slevou oproti papírovým. Denně nemůžete utratit více než 6,7 euro za den nebo 27,5 euro za 7 dní. Pokud použijete kromě veřejných autobusů jednu ze dvou tramvajových linek nebo příměstský vlak, bude horní hranice útraty na 40 euro za 7 dní. Jenom si musíte dát pozor, abyste používali správnou autobusovou společnost. V Dublinu je jich asi pět, v centru se běžně potkáte se dvěma, na/z letiště jich jezdí tak deset. Do limitu se počítá pouze Dublinské autobusy, tj. veřejné MHD, kterých tady jezdí odhadem tisícovka, na více než stu linkách, které se ještě dělí na např. 33, 33a, 33b, 33c, 33d, 33x (každé písmeno znamená jinou trasu/destinaci/výchozí bod téže linky), jezdí se mezi několika tisíci zastávkami. Nejvyšší číslo jsem zaznamenal 7048. Každá společnost má jiné sazby, většinou i jiné zastávky. Radost se v tom vyznat. Velkou pomoc zastanou Google mapy, které dokážou ukázat spoj, časy a nejbližší zastávky pomalu lépe, než oficiální aplikace Dublin bus, která navíc ukazuje jenom státem vlastněnou společnost. Prostě Tokio hadra. Dublinské MHD je ideální výcvikový tábor pro orientaci v urbanistickém terénu pro skauty a lidi, co chtějí zmizet na hodně dlouho.
Veřejné MHD z letiště v Dublinu odjíždí z nástupiště 13, což dá taky práci zjistit. Autobusových linek tam jezdí několik. My jsme si zahráli moji oblíbenou hru „Sedáme do autobusu a uvidíme kam to pojede“. Vyšlo to na první dobrou. Linka 16 vede přímo z letiště do centra na O’Connell Street, dublinský Vaclavák, s asi 20 zastávkami po cestě. Když jsem se na mobilu díval, kam vlastně jedeme, nevěřil jsem, že jsme skoro v centru. Vůbec to tak nevypadalo.
Až když jsme vysledli uprostřed O’Connell Street a já se nestačil divit. Prostředí se skokově změnilo. Nudné předměstí vystřídalo chaotické, hlučné a lidmi přeplněné město. S Robin jsme na sebe museli pomalu křičet, abychom se slyšeli. Narazili jsme na prvního leprikona. Místo zlata nám ale cpal slevy do Starbucks. Přímo uprostřed ulice, kde stávala socha admirála Nelsona, kterou nacionalisté v roce 1976 amatérsky odstřelili, stojí obří, špičatý kolík do nebe. Jeden Ir mi to okomentoval, že jednoho kokota, nahradili jiným.
image

Prošli jsme O’Connell Street a Trinity collage. Všude je plno obchodů, barů a fast foodů. Brzy jsem pochopil, že Dublin je výborné město, pokud máte prenatální stádium alkoholismu. Jejich pivo se sice nedá moc pít, ale po pár panácích irské whisky, to už prý jde. Naše první zastávka byla právě palírna irské whisky, která sousedí s irskou bankou a Trinity collage. Cena vstupu 16 euro nás úplně nepřesvědčila, že chceme tak moc vidět jak se vyrábí nápoj, který ani jeden z nás nepije a asi nikdy pít nebude.
image

Trinity collage je zase prý nejlepší univerzita v Irsku a v jejím areálu se nachází knihovna Keltů. Tam jsme (zatím) nešli, ale řekli si, že bylo fajn si po dlouhé cestě trochu dáchnout. Vydrželo nám to asi 5 minut, než nás vyhnal déšť.
Když po dalších 5 minutách přestalo pršet, naměřili jsme si to k dublinskému hradu, který je pár minut pěšky. Po cestě jsme vzali útokem Tesco, kde jsem do sebe vyklopil cca 1 litr 4 % mléka.
Dublinský hrad nám zavírali přímo před nosem, tak jsme vzali za vděk Chester Beaty knihovnou, což je ve skutečnosti muzeum hned vedle hradu.
image

Obě expozice jsem prošel, ale odstupem pár dní si z nich už nic moc kromě témat (historie knih a náboženství) a dobrého pocitu ze stylizace expozic nic moc nepamatuji. Bylo toho moc a já byl po noci na Skavsta letišti zralý tak akorát do postele. Nicméně, v knihovně se dá jít až na střechu odkud je skvělý výhled na okolní zahradu.
image

Zbytek z 2 l balení mléka a další jídlo se u mě v batohu začalo projevovat na stavu mých zad. Byl tedy nejvyšší čas se vydat směrem naše ubytování. Taky mě už přestalo bavit lovit free WiFi a hledat v tom chaosu, jak se z Dublinu dostat do Balbrigganu, vesnice 35 km severně od Dublinu, kde nám jeden kněz přislíbil přespání u něj ve farnosti.
S menšími obtížemi se nám podařilo probojovat se skrze dav lidí, aut a kol k místu naší zastávky. Mapy ji ukazovaly trochu jinde, než měla být, ale bystrý člověk si toho hned všimne. Hluboce se mi ulevilo, když jsme konečně seděli ve správném busu. Robin to tradičně po chvíli zalomila.
image

Když jsme dorazili na místo, nestačili jsme se divit. Naše ubytování byl obří dům za 7 milionů euro, jak jsem se později dozvěděl, který přímo sousedil s kostelem.
Chris, kněz a náš irský domácí, byl zrovna kvůli práci mimo a my ho neměli jak zkontaktovat. Zkusili jsme benzínku, jestli tam nemají datové SIM, ale poslali nás do nákupního centra. To jsme našli, ale obchod s teefony byl už zavřený. Naštěstí, v centru už byla free WiFi, takže jsme oznámili Chrisovi polohu a ten si pro nás dojel.
image

Z chrisova domu nám spadla čelist. Opravdu luxus. Robin měla pokoj sama pro sebe, já spal v obýváku gauči, co stojí více, než si vydělám za 6 měsíců. Zbytek večera byla už klasická rutina – sprcha, jídlo, plánování, co vidět, konverzace s Chrisem o Irsku a bolestivé luštění jízdních řádů.
O tom zase příště.

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s