Víkend v Praze – Titanic, muzejní noc a bomba v metru

Dneska o tom, jaká byla výstava Titanic, Pražská muzejní noc 2016, proč není dobré strkat hlavu do varhan a o tom, jak Pražák pomočil Brňáka a jak jsem odpaloval bombu v metru.

Pražská muzejní noc padla letos na polovinu června. Konflikt s Ignis Brunensis byl nevyhnutelný, ale člověk nemůže mít všechno. Na muzejní noc v Brně už v podstatě nemám kam jít, v Praze toho mám na 5 let dopředu. Kromě toho jsem potřeboval ještě něco vyzvednout, navštívit Honzu, nechat si vyplést raketu, navštívit Jakuba a to je tak vše.
Značka má rakety má jediné zastoupení v Praze. V pátek jsem překotně spěchal ke Grandu, abych stihl autobus Žlutý Student RegioJet nebo jak se to teď vlastně jmenuje, který měl ovšem zpoždění. Čas navíc jsem využil k tomu, abych si pokecal přes telefon s Kubou, který na mne o víkendu neměl čas. Autobuse jsem se dal do řeči se Simonou (?), co jela do Berlína za snoubencem. Společně jsme zhodnotili mizernou kvalitu filmů v novém palubním systému RegioJet.

V autobuse mi odpověděl pán z obchodu na mé připomenutí ohledně výpletu, že bumper na pálku zapomněli, takže mi ji nevypletou. Na to, že jsme si vyměnili předtím 10 emailů a že mne ujistil, že to tam bude, tak skvělý servis.

Na Palmovce jsem si Honzy přebral sondu a spolu jsme si na pár hodin sedli. Probrali jsme co nového v našich nových pracích, vztazích a jeho brzkého rodičovství atd. Jeho situaci mu nezávidím a docela obdivuji jeho klid. Já bych na jeho místě asi šílel.

2016-06-10 18.41.44Z Palmovky jsem si to nasměroval na Vinohrady, můj tradiční pražský úkryt.
Jelikož výlet do Stodůlek kvůli výpletu padl, měl jsem volný večer. Chvíli jsem zvažoval Noc kostelů, která v Praze má asi lepší úroveň, ale už 3 roky odkládám návštěvu Žižkovského vysílače, takže volba byla jasná.

Vyhlídka je asi to nejlevnější, co Tower Park nabízí. Pokud budete trochu drzejší, dá se tam mezi výtahy ve 3. patře (restaurace) proklouznout. Stačí si vyčíhnout chvíli, kdy recepční nedává pozor a přestoupit do vedlejšího výtahu.

2016-06-10 20.41.25Výhled byl úžasný, v Praze určitě ten nejlepší. Zdržel jsem se 2 hodiny, než zapadlo slunce, abych si mohl vychutnat i noční výhled na Prahu. Čas a klid jsem využil ke SMS korespondenci. V SMS bývalé, té, jejíž jméno nemohu vyslovit, jsem na dálku dostal další políček, takže mne to donutilo trochu přemýšlet. Výsledkem bylo, že jsem si smazal kontakt na Markétu, výše zmíněnou bývalou, poslední bývalou a pár dalších. Tuhle tlustou čáru jsem měl udělat už dávno.

Markéta mi zhruba před rokem, kdy jsem byl v Praze při stejné příležitosti, jen tak mezi řečí řekla, že celý náš vztah byl hrozný, hrozný omyl a už nikdy více. Ta, jejíž jméno nemohu vyslovit, mne pro změnu periodicky využívala, abych za ni dělal špinavou práci. Jana z roku 2013 se mnou snažila manipulovat, aby mne dostala tam, kam potřebovala. Já si tam nahoře uvědomil, že tohle asi úplně nepotřebuji a taky si to nepotřebuji připomínat pokaždé, když otevřu kontakty. A když už jsem byl u té čistky, tak jsem mazal každého, s kým jsem si za poslední rok nevyměnil zprávu a ani jsem to neplánoval. Na konci mi zbylo v telefonu z 325 pouhých 56 kontaktů. Značka ideál.

Na chvíli jsem i usnul ve vajíčku, které mají ve východní kukani pozorovacího patra. Když jsem se probral, Praha se už pomalu nořila do tmy. Vysílač se pomalu přebarvil do tří barev a interiér měl úplně jinou atmosféru. Pokud si chcete s dítětem osvěžit zeměpis Prahy, jděte ve dne, pokud chcete mít hezkou chvíli ve dvou, jděte v noci. Bohužel, tady už mi umřel mobil, takže jsem si nemohl udělat ani jednu fotku interiéru kostela. Ať žijí vývojáři ze Koreje, kteří se opravdu drží hesla – co nová verze, to horší verze.

Během asi půl hodiny se nad Prahou rozzářili tři různé ohňostroje. Ten nejdelší odpalovali kousek od nás. Už mi nebylo ani líto, že zítra neuvidím Ignis Brunensis.

Vyklidil jsem pomalu pole a krátce po 22. hodině se vydal směr kostel nejsvětějšího srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad. Díky noci kostelů byl, až na věž, kompletně otevřený.

Jako bonus jsem na pár hodin přišel o sluch. Přístupný byl totiž i kůr s varhany. Uprostřed dřevěného bednění bylo malé, otevřené okno, tak akorát na prostrčení hlavy. Chtěl jsem se podívat na varhany opravdu z blízka. Problém byl, že ve stejném okamžiku se varhaník pojal ukázat svému obecenstvu jak dobře umí zahrát Fugovu fantazii od J. S. Bacha.

Fugova fantazie

První to schytal zátylek, jak jsem se s úlekem praštil do horní hrany otvoru. Následoval nos, který to schytal o spodní hranu otvoru, jak jsem se snažil zmatkovitě vytáhnout hlavu z toho ďáblem a varhaníkem prokletého okna. Když se mi to konečně povedlo, v uších mi zněla melodie skladby v G mol a upřímně jsem neměl odvahu zkontrolovat si trenky, jestli se tam také něco nepřihodilo.

Původně jsem chtěl jít ještě na náměstí Míru do kostela sv. Ludmily, ale to už jsem odpískal. A to doslova…

Když jsem se vrátil, Dominika byla ještě vzhůru, tak jsme si chvíli povídali. Na přetřes přišla práce, vztahy, dovolená a vzpomínky na staré dobré časy, kdy jsme se scházeli u mne na kolejích. Sice jsme chtěli jít spát brzo, ale zapíchli jsme to až někdy v jednu ráno.

Když jsem se ráno probudil, Dominika byla už v práci. Snažil jsem se ještě usnout, protože kumulativní spánkový deficit za posledních pár dní má prakticky vertikální směrnici. V 9:30 jsem se vykopal směr Letňany na výstavu Titanicu, která měla zrovna končit, ale pro velký zájem byla prodloužena.

Když jsem vyjel z metra eskalátorem doprostřed pšeničného pole, upřímně jsem se rozesmál. Vtipy na zastávky uprostřed ničeho jsem už zaznamenal v Kanceláři Blaník, ale bral jsem to trochu nadneseně. Ale Blaník fakt nekecal. V Praze musí být opravdu blaze, když si můžou dovolit stavět zastávky uprostřed lánu pšenice. Zemědělci z celé republiky mohou těm svým pražským kolegům jenom tiše závidět.

Aby toho nebylo málo, tak značení cesty k výstavě bylo zvláštní. Když nad tím přemýšlím, tak vlastně nebylo žádné. Kdybych si ho nenastudoval na webu výstavy, tak tam bloudím mezi ještěrkami a pšenicí doteď. U pokladen už se stála velká fronta a já si to nakráčel přímo k pokladně. Obsluha mi řekla, že první volné lístky má na časový interval za 4 hodiny od teď. Dotázal jsem se, zda je to normální. Na to se mi dostalo odpovědi, že už od února, každý víkend tady jsou takové fronty a že nechápe, kde se Ti lidé berou. To jsem taky nechápal, ale to bych ještě předbíhal.

Chvíli jsem váhal, na webu zjistil, že lístek si můžu koupit nejdříve na zítřek, tak jsem vzal za vděk časovým oknem v 14:30. Namířil jsem si to čelem k metru, spustil stopky, abych věděl, jak dlouho mi to sem bude trvat zpět a šel se brodit pšenicí.

Už při cestě sem, jsem si pustil knihu Sedmikostelí od Miloše Urbana, která se odehrává v Praze dnešní doby. Hodně zmatená kniha. V metru se vedle posadila starší paní, která se tvářila divně, ale říkal jsem si, že to je asi v Praze normální stav a já se snažil soustředit na zmatený děj Sedmikostelí.

Už pár let, přesněji od svého kulturistického léta 2011 mám na hodinkách nastaveno několik budíků, které mi připomínají odchod do práce, pití proteinu, nebo že si mám jít vyčistit zuby a jít spát. Divné na to je, že i když se mi to režim, práce, domov i priority změnily, většina těch budíků je stále stejné a nikdy jsem je nevypínal. Co čert nechtěl, jeden budík se mi zrovna spustil, když jsme byli ve stanici Ládví. Starší paní sedící vedle mne si toho všimla a začala vyšilovat. Normálně by mne to nerozházelo. Pokud mi zrovna někdo neblije/nemočí na boty nebo nenatáčí porno, tak veřejné excesy lidí mám na ignore listu, ale paní začala vykřikovat, že pípá bomba.

Pojal jsem snahu ji uklidnit, ale marná snaha, byl to jenom olej do ohně. Když jsem ji řekl, ať se uklidní, že to jsou jenom moje hodinky, co 10 vteřin pípají, začala vyšilovat ještě více. Obořila se na mne, že nemůže vědět, jestli to není bomba a jestli nejsem náhodou terorista. Ti jsou teď všude, že prý to píšou v novinách. Už jsem byl ledacos. Skladník, securiťák, prodejce drog, gigolo, ale terorista ještě ne. I když, vlastně tu je ten Shard, ale to sem teď netahejme.

„OMG!!! Seriously?“ ulevil jsem si nahlas a s protáhlým, nechápavým obličejem se na ní podíval. Paní zaměnila angličtinu za arabštinu a dala si další kolo hysterického záchvatu. To, už jsem ji ale moc neslyšel, protože se vůz dal do pohybu. Mladík, co seděl naproti se dobře bavil, slečna, co seděla ob sedadlo vedle, dělala, že nic nevidí a neslyší.

Paní si na další zastávce vysedla a bylo jasné, že čeká na další spoj. Vážně bych nevěřil, že se mi něco takového stane v ČR. OK, je to Praha, ale i tak… Za hodinu jsem dojel zpět na Vinohrady a snažil se znova usnout. Na chvíli se to i povedlo.

Po dvou hodinách na bytě, jsem si to namířil zpět do pšeničného pole. Přišel jsem s 10 min předstihem, než udávala vstupenka. Na ní je napsán čas, kdy začíná 30 min okno, ve kterém byste se měli dostat dovnitř. Před zátarasy stála už slušná fronta a já si říkal, jestli mi těch 30 min vyjde. Ve chvíli, kdy jsem se blížil k perimetru vstupu z boku, ochranka pustila dav lidí směrem ke vstupu. Nenápadně jsem se vmísil (tj. dav mne strhl s sebou) a 14:32 jsem byl vevnitř na povinné instruktáži k výstavě.

Na celé Titanic přehlídce je nejlepší asi to, že každý návštěvník dostane audio průvodce, takže nemusíte prakticky nic číst. Příjemná změna. Chodíte tak mezi exponáty, mačkáte čísla, zaměstnáte sluchové centrum mozku a to zrakové se může soustředit na exponáty.

2016-06-11 14.59.28Prohlídka trvá cca dvě hodiny, její součástí je doba před Titanicem, stavba, konstrukce lodi, pasažéři, idea poslání Titanicu, interiér, srážka s ledovcem, analýza situace, záchranné operace, doba po Titanicu, objevení trosek, vyzvednutí artefaktů, dohra katastrofy a v samém závěru je přehled největších lodních katastrof v dějinách. Titanic je nejznámější, zdaleka však není nejkrvavější.

2016-06-11 15.14.09Celkově byla výstava vcelku o ničem. Rozhodně je značně předražená. Za 350 Kč se návštěvník nedozví o moc víc, než by si přečetl na anglické wikipedii. Popravdě mnohem lepší investicí byl Titanic ve 3D v IMAXu pár let nazpět. Pár (snad) autentických artefaktů z Titanicu na tom nic nemění. Výstava je dost temná, velice, ale velice špatně nasvícená, čísla nahrávek exponátů jsem kolikrát hledal dle zvukových nahrávek, protože při běžném prohlédnutí vitríny nebyly k nalezení, samotné nahrávky byly v závěru různě přeházeny a nebyly řazeny úplně smysluplně. Pokud jste neviděli, o nic jste nepřišli a radši pusťte Titanic od Camerona. To bude smysluplnější využití 3 hodin vašeho života.

2016-06-11 15.14.56Cesta zpět do centra se tentokráte obešla bez bombového atentátu. Já měl akorát čas si něco koupit na jídlo a tak jsem v Quadriu obdivoval točící se hlavu a přemýšlel, jakým algoritmem se řídí její otáčení.

S přiblížením 18 hodiny, jsem vyrazil pěšky směr Betlémské náměstí, kde jsem měl sraz s Janou, kterou jsem potkal na Lidé.cz asi před rokem. Měl jsem ještě 10 min dobru, což mi stačilo, abych se nechal zamknout v nádvoří Betlémské kaple. Na nádvoří byla jediná volná lavička, tak jsem se na ní uvelebil a s krabicí hruškového džusu pod hlavou na chvíli zamhouřil oči, sbírajíce síly na večer. Mezitím prošel někdo ze sousedícího hostelu a zamkl za sebou bránu, kterou jsem přišel.

Jana mne objevila za mříží a já si postěžoval, proč mne neobejme. Chvíli jsem chodil okolo zdí, lítal po patrech v hostelu, ale způsob, jak se z nádvoří dostat jsem neobjevil. Jana nakonec objevila recepci na druhé straně náměstí, kde ji půjčili klíče a mohla mne vysvobodit. Zasmáli jsme se a vyrazili na zmrzlinu a pak zpět na Betlémské náměstí se postavit do fronty na Náprstkovo muzeum, na které jsem dostal doporučení.

Nepodíval jsem se, na co je muzeum vlastně zaměřeno a když jsem viděl výstavu čínské keramiky, tak jsem šel skoro do kolen. První patro s Čínou bylo úplně o ničem. Aspoň pro mne. Ve srovnání s národním muzeem v Šanghaji rok předtím, národním a etnografickém muzeu ve Stockholmu, tak asi nic no.

Druhé patro, o Afghánistánu bylo mnohem zajímavější. Vůbec jsem nevěděl, že to byla tak významná říše. A nestačil jsem se divit, co udělá pár desítek let válčení. Není se čemu divit. Bořit a bombardovat je jednoduché, stavět už nikoliv. Nejlepší je však 3. patro, kde je přehled mnoha minoritních kultur, z Mikronésie, Polynésie, Samoi, Fidži, Papui atd.

Už ve frontě, při hodinovém čekaní, jsem se s Janou snažil zapříst nějaký hlubší rozhovor, který by se netočil jenom okolo práce, ale kdykoliv, když jsem položil nějakou osobnější otázku, odbyla mne nesmyslem nebo neodpověděla vůbec. Postupem večera to začalo být více a více frustrující. Všiml jsem si, že polovinu času v Náprstkově muzeu strávila na Whatsappu. Pokaždé, když jsem se ji na něco zeptat, tak ho schovala, odbyla mne vyhýbavou odpovědí a jakmile jsem se vzdálil, tak si mobil zase vytáhla.

V knihovně Akademie věd nás dav rozdělil. Já brouzdal mezi regály, listoval starými slovníky a dizertačními pracemi, zatímco v hlavním sále probíhal výklad. Janu jsem nikde nemohl najít a pak jsem si uvědomil, že vlastně ani moc nechci. Vzpomněl jsem si, že poslední 3 běžné otázky – jak je Tvé příjmení, vídáš se s někým a třetí, co si už nepamatuji, mi odpověděla fuck-off stylem. Kdyby ji bylo 15, neřekl bych, ale 36? Podíval jsem se do zpráv a uvědomil si, že poslední rok si píšeme stylem já: „Ahoj, jsi v Praze? Budu tam xx, můžeme něco podniknout.“ Jana: „Ahoj, nebudu. Máš už Whatsapp? Můžeme kecat tam.“ Už mne to natahovalo na tlačítko delete, ale místo toho jsem vykročil směr knihovna Václava Havla.

2016-06-11 20.55.46Chvíli jsem tam poseděl, poslouchal Havla ze záznamu a pak si to namířil do Památníku Heydrichiády v kostele Cyrila a Metoděje. Nic proti Havlově knihovně, ba naopak, je to skvělý nápad, ale je to další instituce tak nějak do počtu, jak co se týká politické scény v ČR a zároveň i Pražské muzejní noci.

Naopak Památník Heydrichiády, je už mnohem zajímavější. Dozvěděl jsem se o politickém pozadí atentátu, o posledních minutách parašutistů i o tom, jak je důležité udržet pevné nervy a držet se svého rozhodnutí. Tento památník rozhodně za návštěvu stojí.

Místo poledního boje českých parašutistůKdyž jsem se po 30 minutách dostal ven, pípla mi SMS od Jany, kde jsem. Udal jsem polohu a že vyrážím směr Faustův dům. To byl největší bullšit muzejní noci. Jedna dřevěná židle u vstupu do sklepa, který nebyl ani sklep. Asi jsem úplně nepochopil, co je na onom domě/židli/sklepu tak zajímavého. V Sedmikostelí se onen dům několikrát vyskytoval, dokonce ve chvíli, když jsem k němu kráčel, ale i tak to byla ztráta času. Na rohu u Faustova domu jsem se rozhodoval, kam dál. Buď anatomické muzeum, nebo botanická zahrada a dál směrem k ČVUT a anatomické muzeum nechat až na později. Bohužel, vybral jsem si botanickou zahradu.

Pokračoval jsem dál, po Vyšehradské, kolem kostela sv. Jana Nepomuckého, který se v Sedmikostelí vyskytoval také. Když jsem míjel skupinku rozvášněných Slováků, museem jsem se nalepit ke zdi hradby, které cestu lemuje. Pak jsem ucítil, jak na mne kape z nebe voda. Bylo mi to trochu divné, protože na obloze nebyl ani mráček. Popostoupil jsem zpátky od zdi, směrem k vozovce a podíval se směrem vzhůru.

To, co jsem viděl, nebyl déšť, ale proud tekutiny, který vedl k penisu čouhajícím v gotickému výřezu zábradlí kostelu, odkud jakýsi Pražák ulevoval směrem dolů. Věřím, že to byl Pražák, protože každý normální člověk by se otočil o 20° doleva a hodil to na neveřejnou část zdi a ne na chodník.

Nebyl čas na hrdinství. Náhradní triko jsem neměl a prak s ocelovými ložisky také ne, takže jsem pokračoval dál směrem k botanické zahradě. Před ní je kropítko na pitnou vodu. Vypral jsem triko a šel si stoupnout do příšerně dlouhé fronty na jeden pitomý skleník, kde nebylo nic vidět, protože už bylo po 22. hodina a byla tma jak v pytli. Bohužel, to jsem nevěděl, když jsem si do fronty stoupal, ale asi až  po 400 metrů chůze ala tučňák.

Jediné pozitivum na tom bylo to, že pochod tučňáků dal Janě dostatek času, aby dorazila za mnou. Předala mi lístek White star line, který jsem dostal na výstavě Titanicu a který jsem si u ní uschoval s tím, že už jde asi domů.

Na to jsem ji poděkoval, že si našla dneska čas a že už jsem si smazal její číslo z mobilu, protože jsem nevěděl, ani jak si ji mám uložit. Trochu to chudák nepobrala, až na druhý pokus, kdy jsem ji vysvětlil, jak probíhá mezilidská konverzace, tak už dovtípila, že to myslím vážně. Neskutečně se mi ulevilo.

Z botanické zahrady jsem zamířil na přírodovědnou fakultu UK, odbor geografie a geologie. Prohlídl jsem si asi 500 šutrů, přečetl několik zajímavých posterů o demografickém vývoji populace v ČR, Číně a Japonsku, což bylo to poslední, co jsem večer stihl. Pokud nejse šutro-úchyl, tak to nestojí za návštěvu. Demografie se dá studovat na Wikipedii.

Pro cestu zpět na Karlovo náměstí jsem si vybral bezpečnou transport autobusem, kde jsem měl vysokou pravděpodobnost, že mne nikdo nepomočí. Ale zpětně si uvědomuji, že bylo 00:30 a byla tam vysoká pravděpodobnost, že mne někdo poblije, ale to si už Pražáci nechali pro jiné Brňáky.

Z Karkálu jsem zkusil ještě anatomické muzeum, kde mne už ale nepustili dovnitř, protože už se blížila 01:00. Hodil jsem otočku a na Karláku jsem došel znova na autobus, který mne bezpečně přepravil pár stovek metrů k I. P. Pavlova, kde jsem chytl šalinu směr Flóra.

Do postele jsem padl jak zabitý. Když to shrnu, tentokráte stála za návštěvu pouze dvě místa – Náprstkovo muzeum a Památník Heydrichiády. Všechno ostatní mi přišlo, že bylo tak nějak do počtu, aby to vypadalo dobře v programové brožuře a masa návštěvníků se co možná nejvíce naředila. Tedy aspoň takový jsem měl dojem z nabídky jižní části Nového města Pražského. Dejvice minulý rok byly zajímavější.

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Lidé, společnost atp., Pocity (vržené na papír). Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na Víkend v Praze – Titanic, muzejní noc a bomba v metru

  1. Pingback: 2016 – The end | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s