Co blog vzal a co blog dal…

…aneb ohlédnutí za osmi a půl lety blogování. Článek na přání. Úvaha nad tím, co píšu, pro koho a vlastně proč.

Skoro před dvěma měsíci jsem v čajovně nad šálkem senchi s kamarádkou dostal zajímavou otázku: Co jsem měl za problémy, když píšu/jsem psal svůj blog. Chtělo to chvíli přemýšlení, destilace a další kultivace, ale snad Ti tento článek zpříjemní víkend u rodičů na poli.

Sepsat pouhé dary a ztráty bez uvedení kontextu, bylo příliš strohé a nedávalo by to moc smysl. Začnu tedy od začátku a říci co píšu, proč to píšu a pro koho to píšu.

Když jsem před osmi lety, šesti měsíci a jedním týdnem psal svůj první článek, tehdy ještě na platformu My space skrze link a podporu od Microsoftu (neplést s čistou a dnes už vcelku mrtvou stránkou myspace.com [xichtbook, you are next!]), bylo to spíše takové technologické demo toho, co šlo s tehdejšími „chytrými“ telefony. To byla doba, iShit ještě nebyl na světě, Android kadil do plínek, trhu vládl zapomenutý Windows Mobile a psaní na mobilním Wordu byl vrchol funkčnosti tehdejších smartfounů.

Vůbec jsem netušil, do čeho jdu a co z toho vznikne. Psal j sem, abych si zkrátil dlouhou chvíli čekání na hlavní koncert, pro sebe, abych si zapamatoval svůj první koncert v životě.

Tohle se ani za 8,5 let nezměnilo. Stále píšu pro sebe, abych si za 20 let mohl vzpomenout na klíčové okamžiky svého života. Není to jediný důvod, ale je to ten nejdůležitější.

Ty další jsou už mnohem prozaičtější. První dva, tři roky se počty návštěv se počítaly na desítky za rok a čtenáře bych spočítal na prstech jedné ruky. Nicméně, hned u prvního článku jsem dostal povzbuzení ze strany jednoho z nich, abych v psaní pokračoval. A tak se i stalo.

Když zpětně ohlédnu na svou ranou tvorbu, tak se musím pousmát. Ale každý nějak začínal. Ale i v této rané fázi by šlo najít zajímavé články, jako např. tento. Často dostávám otázku, proč píšu tak osobní věci veřejně? Musíte pochopit, že v době, když jsem s tím začínal, tak s psaním osobních věcí v podstatě nebyl problém. V anonymitě je krása. Google indexoval blog někde na 50. místě, i když jste zadali „kutlime blog“. Nikdo jsem nechodil a blog mi sloužil jako snadný vyhledávač informací o mně a pro mě samotného.

Jako průlomové co týče návštěvnosti i tvorby mohu označit přelom let 2012/2013. Začal jsem psát o Koreji, životě, vztazích, ženách atd. Rok 2012 zůstane pro mne asi nikdy nepřekonán v počtu zobrazení na jednoho návštěvníka – 23,31 zobrazení/návštěvník. To je dáno i skutečností, dnes píši pro širší publikum a nedá se počítat s tím, že kolemjdoucího, který si jde přečíst cestopis z Kuby nebo Číny, zajímá i to, jak se dívám na vztahy. To samé platí i naopak.

Teď, když už mám desítky tisíc návštěv ročně, je těžké psát jako dříve. Zpětně mne mrzí, že jsem na sebe aplikoval autocenzuru, byť jsem si říkal, že to nikdy dělat nebudu. Už nepíšu tak otevřeně o svém životě a lidech v něm. Ano, bylo by jednoduché psát o svých aférkách, koho a kde jsem sbalil, ale to bych byl sám proti sobě. To, co tady občas naznačím, je lehký odvar toho, co se mi běžně děje a teď nemyslím to, na co myslíte teď vy.

Často se mi stane, že mi někdo řekne – nic o mne nepiš na svém blogu. V tu chvíli se musím vždy trochu pousmát, protože je to přesně naopak. Abych tu o někomu napsal, musí pro mne být opravdu důležitý. Anebo mne opravdu nasrat. Některým se podaří obojí. Osoby, které byly dostatečně pozorné na to, aby si této drobnosti mezi řádky všimly, bych opět spočítal na prstech jedné ruky a osobně jsou v mém kruhu přátelství hodně blízko středu.

Stejně tak si více cením přátel, kteří si najdou čas a tu tam navštíví můj blog s cílem se dozvědět něco, co v běžné konverzaci, pokud na ji vůbec dojde, zapadne nebo se nestihne, než těch, co si ho nenajdou. To byl třeba i skutečný důvod, proč jsem psal článek o RSS. Usnadnit jim to.

Je to možná trochu přízemní, ale když někdo věnuje i malou porci toho nejcennějšího, co máme, nesmírně si toho vážím, proto jsou přátelé, kteří můj blog čtou, taky o něco blíže středu mého kruhu přátelství. Jinou perspektivou – je fajn vědět, že někoho aktivně zajímá váš život a baví ho si o něm číst, stejně tak, jako mne baví sledovat život Sedmikrásky nebo Dvou třicítek ve městě. Sečteno, potrženo, i publikum je už dnes důvodem, proč píšu.

Dalším důvod je ryze věcný – píchnout fotku na Instagram je lehké, napsat smysluplný článek už nikoliv. Psaní zlepšuje kognitivní schopnosti na mnoha frontách. Kdo to nezná, nepochopí. Když dlouhodobě píšete, jste schopni lépe vyjádřit své myšlenky, jak psanou, tak i ústní formou, máte kultivovanější verbální i myšlenkový projev, který je na hony vzdálený běžnému smrtelníkovi. Tuto schopnost využívám dnes a denně při psaní emailů, zpráv, posudků anebo tahání své bývalé z průšvihů, místo toho, abych ji poslal do příslušných mezí.

Co píšu, je vcelku zřejmé už z 5. odstavce tohoto článku. Někdy o cestování, někdy recenze a někdy radím méně zkušeným mužům i ženám, jak si mají najít životního partnera. Prostě o všem, co mi přijde zajímavé a chci se o to podělit sám sebou (tj. se starším já) nebo ostatními čtenáři.

Mrzí mne, že jsem to zatím nedotáhl do roviny prózy. Nemám takovou fantazii, abych psal příběhy. Chybí mi dostatečná fantazie. Zatím zvládnu psát jenom to, co se mi děje. Už nějakou dobu si pohrávám s myšlenkou začít psát erotické povídky, uvidíme, co třeba z toho opravdu něco bude.

Pojďme od nostalgie k odpovědi na otázky, které jsem dostal. Co mi tedy blog dal/vzal?

Určitě spousty času. Když sečtu všechny články za rok, vydalo by to na jednu publikaci. Už to není o tom, jenom článek napsat, ale reálně popřemýšlet nad tím, co chci sdělit, sdělit to a poté zkontrolovat, zda sdělení má vlastně smysl. Tento proces chce moře času. Navíc si editora zatím dělám sám, byť to jako dyslektik není úplně dobrý nápad. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa!

Mezi další ztráty se dá počítat vztah se spolužáky na magisterském studiu. Tehdy jsem studoval příšerný ústav – Ústav konstruování na VUT Brno. Když jsem na Ústav konstruování nastupoval, snažili se nám ho líčit jako vysoce prestižní ústav. Opak byl pravdou. Postoj vedení k výuce studentů byl výsměch a celkově běh věcí na tomto ústavu pod vedením autoritářského Martina Hartla, byl a stále je jeden velký, ryze negativní chucpe.

Na tomto ústavu nefungují vztahy odshora dolů, ani naopak. Jediný softskill, který se tam naučíte, je anální alpinismus směrem k Mount Hartl. Já jsem tehdy narušil hegemonii tím, že jsem sepsal hodnocení předmětů a učitelů v anonymním hodnocení fakultního systému. Trvalo to asi týden, než Hartl s tímto, podotýkám anonymním, hodnocení Hartl přišel, četl ho větu po větě u nás ve třídě a ptal se, kdo to napsal a jestli to tak opravdu je. Tohle postavilo zeď mezi mne a mé tehdejší spolužáky, kterou se mi doteď nepodařilo zcela zbourat.

Obdivuji mého dobrého kamaráda, jenž to na ÚK dotáhl bez většího konfliktu na PhD a pozici odborného asistenta a jehož jméno záměrně neuvedu, aby se kvůli mně nedostal do problémů, což by mne vůbec nepřekvapilo. Tak to tam prostě chodí. Tento kamarád je i hlavní motiv pro autocenzuru. Jako jeden z mála mne nevnímá takového, jak o sobě píšu, ale jako takového, jaký jakého mne vidí. Což je další ztráta, resp. nechtěný dar – předsudky. O tom ale později.

Za další ztrátu by se dala označit ztráta důstojnosti. Když jsem obhajoval svou diplomku, u jednání za zavřenými dveřmi se neprobírala má práce, ale opět ono hodnocení předmětů, které tou dobou bylo už 1,5 roku staré. Tehdy jsem nemohl uvěřit svým uším, když jsem stál metr od zavřených (bytelných) dveří a slyšel, jak Hartl čte ono hodnocení a jak se tomu ostatní hlasitě smějí. Nevěřil jsem tomu, že skupina akademiků s léty zkušeností mají potřebu řešit zrovna tohle a v tuhle chvíli.

Když jsem se zpětně dozvěděl, jak můj článek přitáhl Ústav konstruování, ale i široké vedení celé fakulty k mému blogu, musel jsem se jenom smát. Kdo tehdy nečetl můj blog, nebyl na fakultě in a nevěděl, proč si Ti ostatní na mne se smíchem ukazují prstem.

Situace se v jisté permutaci opakovala při obhajobě mé dizertace, ale to už mne nechávalo ledově klidným. Sice blog četl i můj školitel, který se chytil v pasti svých předsudků vůči mně, ale já byl už starší a zkušenější. Věděl jsem, že lidé jsou prostě takový a v ČR se individualismus moc nenosí. Hlavně v akademické sféře, kde je stěžejní dělat V/V body, podávat granty, držet hubu a krok.

Trojici ztrát vážící se na společné jmenovatele blog + Ústav konstruování je zamítnutí mé přihlášky k PhD studiu na onom slavném ústavu. Zpětně musím říci, že to nebyla ztráta, ale dar. Díky tomu se můj život ubral úplně jiným směrem, na jiné pracoviště, k jiným lidem a zkušenostem, které bych nikdy nezískal.

Na druhou stranu, i tehdy by se našly ztráty v podobě jistého odcizení od kolegů, kteří si přelouskali můj blog. Naštěstí já tehdy docela fofry a nebyl čas se tím zaobírat.

Pak byl více méně dlouho klid. O to větší ztráta přišla posléze. Když jsem začal chodit s tou, jejíž jméno nesmím vyslovit, ztratil jsem její důvěru v nás. Když náš vztah po 1,5 roce končil, bylo mi řečeno, že se mi nikdy nenaučila důvěřovat, jednak po tom, co jsem ji řekl a po tom, co si tady přečetla. Místo toho, aby si hned na začátku udělala jasno v tom, co chce a netahala mne za nos, radši mne nechala věřit v to, že se časem věci změní. Nezměnily.

Já tak ztratil 1,5 roku života a získal alergii na ambivalenci a nezodpovědnost u žen. Jak zjišťuji, jsou to velice časné vlastnosti u žen. Jakmile jeden z těchto atributů vycítím, dlouhodobá vztahová perspektiva s tou dotyčnou mizí jak pára nad hrncem.

Něco podobného se opakovalo i s kolegyní z předminulého zaměstnání. Taky si přelouskala pár článků a podle toho se nám změnily pracovní vztahy, o osobních ani nemluvě. Ona byla jeden z hlavních důvodů, proč jsem z té práce odešel. Nicméně, opět to byl dar. Paradoxně i díky ní jsem se v životě posunul o značný kus kupředu, našel si lepší práci za více peněz s lepším kolektivem.

Tím se dostávám k Natálii – úplně první ztrátě, která mne napadla, když jsem začal přemýšlet o obsahu tohoto článku. S Natálií jsem se potkal v roce 2015, na hospodských kvízech u Tesařů, kam jsme chodili ještě s poníky, ještě před řízenou destrukcí týmu. Byla to mladá, krásná a velice chytrá dívka, se širokým rozhledem. Bohužel, na základě četby blogu se rozhodla náš vztah utnout ještě dříve, než vlastně začal. To mne tehdy hodně zamrzelo, byť jsem ji to nikdy neřekl.

O to víc mne potom potěšila paní Colombová, která reagovala přesně naopak – články brala z rezervou, viděla rozdíl mezi vypravěčem na blogu a skutečností. Bralo to tak, že i díky tomu, o čem píši na blogu, jsem, jaký jsem. Možná to bylo věkem, Natálii bylo přeci jenom tehdy devatenáct, možná přirozená intuice. Kdo ví.

Pak asi ryzí ztráty a dary více méně ustaly. Výjimkou byla asi návštěva maminky od Lindy, jedné mladé slečny, kterou jsem poznal na párty kamaráda. Začalo to úplně nevinně. Ven jsem ji pozval jenom proto, abych ji řekl, že opravdu nemá zapotřebí chování toho ocase, co s ní byl na párty a co jsem měl chuť mu natáhnout asi po pěti minutách poslechu jeho slovního průjmu.

Co čert nechtěl, začali jsme se scházet. Měla sice kupu problémů, které převyšovaly moji hranici únosnosti i u pouhé milenky, stejně jsem v ní vidět holku s potenciálem (tj. čerstvě devatenáctiletá sparťanka s úžasným tělem, co neměla v hlavě úplně vymeteno). Její maminka si mne vygooglovala, přečetla si pár článků a pak ji začala očkovat proti mně. Když jsem odjel na pár týdnů do roadtrip po Evropě s Robin, náš vztah s Lindou vzal za své, byť z docela pitomého důvodu, za který jsem nemohl. Nicméně věřím, že maminka tomu citelně pomohla. Smutné je, že z toho, co mi Linda prozradila o svých minulých vztazích, já byl to nejlepší, co ji potkalo za mnoho let.

Tím už jsme skoro v současnosti. Ztrátou lze nazvat i postoj Teda, věrného čtenáře mého blogu. Dostali jsme se do sporu kvůli tomu, že jsem pozval na rande jednu jeho kamarádku (a nic než kamarádku), na které vlastně vůbec nedošlo. Zachoval se přesně tak, jak jsem čekal. Dal projev svým předsudkům. Tehdy jsem mu od plic napsal, co si může a nemůže. Jeho reakce byla, že hodil bobek na celý kvízový tým a radši se přestal se mnou bavit.

Pak by tu bylo určitě mnoho jiným, menších ztrát v podobě odsouzení lidí z mého bližšího okolí, zvláště pokud se o nich negativně zmíním v nějakém příspěvku. Někdy ani to ne, prostě mne hodí do nějaké negativní škatulky a hotovo. Ale to už spíše v rovině spekulací. Málo kdo má/měl odvahu mi k tomu něco říci. Světlou výjimkou je Jan Š., proto má můj respekt.

Na první pohled to může vypadat, že to je ztráta za ztrátou, opak je pravdou. Při psaní tohoto článku jsem si uvědomil, že blog je pro mne zvláštní životní konstanta. Na můj průměr je až nezvykle statický (design, články atd.), stále plní svou funkci a beru ho jako své digitální dítě a dosud největší výtvor svého života. Ten, kdo to sám nezkusil, asi nepochopí.

Už mnohokrát se mi stalo, že jsem vedl s někým polemiku na téma, kterému jsem se na blogu věnoval a místo toho, abych se zbytečně opakoval, prostě jsem mu dal přečíst konkrétní článek.

Vždy mne potěší, když se potkám např. s Martinem S., který mne přivítá svým vřelým úsměvem a řekne, že si četl článek XY a rozvedeme diskuzi do hlubší roviny, kam bychom se dlouho propracovávali, protože je už dávno obeznámen se souvislostmi a detaily. To jsou situace k nezaplacení a za které jsem psaní blogu vděčný.

Uvidíme, co mi přinese/odnese jeho budoucnost.

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice ÚTDOK, Každodenní život, Oznámení, Pocity (vržené na papír). Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 reakcí na Co blog vzal a co blog dal…

  1. Leni napsal:

    Já třeba píšu ráda na blog jednak proto, že mi to často tak nějak pomáhá utřídit si pocity a řeším tím třeba docela častou situaci, že si nemám s kým popovídat. A taky si ráda všechno zaznamenávám. Doma se mi válí strašně moc sešitů, do kterých jsem si psala deník na táborech/dovolených snad od doby, kdy jsem uměla číst (a vlastně i dřív, první deník jsem ještě diktovala mamce) a akorát jsem se od sešitů přesunula k blogu. Baví mě si články pak zpětně pročítat, připomínat si zpětně zážitky nebo se třeba i divit tomu, jaká jsem byla a jak jsem co viděla třeba před 2 lety.
    Naopak čtení blogů mě hlavně proto, že tím tak poznávám ostatní a něco se o nich dozvím. Mám třeba kamarádky, se kterými jsem se seznámila právě kvůli tomu, že jsme navzájem četly svoje blogy a tím jsme zjistili, že máme spolu dost společného.
    Tvůj blog čtu hodně ráda a vždycky mě potěší, když vidím nový článek. Když jsem se k němu dostala v době, kdy jsme se prakticky ještě neznali, tak právě potom, co jsem si pročetla pár článků, jsi mě tak nějak zaujal a začalo mě lákat se s tebou seznámit víc.

    • KUTlime napsal:

      Dekuji Leni za mily komentar. Ja to mam v tomto ohledu tezsi. Blogovani je v CR spise domenou zen, takze se obtizne hledaji zpriznene duse.

  2. M napsal:

    Sú ľudia ktorí chcú s tebou hovoriť aby spoznali aký si radšej ako si prečítať o tom akým sa vykresľuješ… Je v tebe viac ako 42 písmen českej abecedy.

  3. LZ napsal:

    Díky za zajímavé čtení, už jsem skoro myslela, že námět nebyl shledán dostatečně zajímavým. Protože nevím, na kolik znaků je omezen text komentáře, napíšu jen pár základních (nejvíc kontroverzních) postřehů.
    Musím souhlasit s předchozím komentářem. Když si s Tebou chce člověk prostě povídat, protože takoví už lidé jsou, vyhledávají verbální komunikaci s ostatními jedinci svého druhu :-D, a místo toho dostane do ruky text, tady si to všechno přečti, veškerá diskuze je zabitá. Na druhou stranu, když už bych si dala tu práci a sepsala svoje názory a argumenty, bylo by pro mě taky jednodušší to použít, než to všem znovu a znovu opakovat. Dá se pochopit i tento postoj.
    Co se týče lidí, kteří Tě odsuzují, tak tady je podle mě pekelný rozdíl v tom, kdo se s Tebou jak seznámí. Když někdo od začátku ví, že takto píšeš, tak to bere jakou součást Tvé osobnosti a vytvoří si obrázek. Naproti tomu, když se s Tebou někdo nějakou dobu třeba osobně potkává a má nějakou představu, později narazí na tyto texty a jeho dojem je totálně rozvrácen. To nemusí každý zvládnout. Připomíná mi to ten profláklý citát o tom, že ,,Každý člověk má 4 tváře – tu kterou ukazuje, tu kterou si myslí, že ukazuje, tu kterou vidí ostatní a tu kterou skutečně má.“
    Pak bych napsala něco k tématu ÚK, ale to bude opravdu bezpečnější nechat k osobní diskuzi.
    Díky článku jsem se proklikala k Tvým starším příspěvkům a celkem mě překvapilo, že si docela držíš jednotný styl vyprávění. Vracíš se opravdu k nim ve stylu, jak píšeš, i když to není ještě po 20 letech? (,,Stále píšu pro sebe, abych si za 20 let mohl vzpomenout na klíčové okamžiky svého života.)
    PS: Ať Ti blog přináší i nadále víc pozitiv než ztrát.

    • KUTlime napsal:

      Byl shledán dostatečně zajímavým už na místě, jenom mi to trochu trvalo. Nikdy jsem neodmítal diskuzi, právě naopak – mým cílem bylo zjedušit vyprávění a zaměřit se právě na tu diskuzi. Nicméně, díky za jiný úhel pohledu na věc. K článkům se vracím, ale zatím jenom párkrát. Mám totiž tendenci je přepisovat a nejsem si jistý, jestli je to dobře nebo špatně.

  4. Sedmi napsal:

    Zajímavé… Nečekala bych, že bude mít blog takový vliv, zvlášť pokud píšeš pod přezdívkou. Já píšu taky docela dlouho, ale v mém okolí o blogu ví možná jedna kamarádka a ta tam ani moc nechodí. Lev o něm ví, ale taky to moc nečte, pokud vím. Mám blog jako deník, pro sebe a časem pro děti, když budou chtít…

    • KUTlime napsal:

      Sice píšu pod přezdívkou, ale je používám ji všude, xichtbookem počínaje, Call od Duty konče, takže je docela profláklá. Přemýšlím, proč to Tvé okolí neví. Jestli se nezajímají nebo jim nijak neříkáš nebo záměrně neříkáš. Jinak účel blogu chápu, Tvůj koncept se mi hodně líbí a často si říkám, že bych chtěl mít matku, jako jsi Ty.

      • Sedmi napsal:

        Teda tak to je pro mě opravdu velká čest… Jenže já to nezvládám zdaleka tak dobře, jak to možná může vypadat… Nebo alespoň tak, jak bych chtěla… Okolí neví, protože to nikde neříkám a nemám to propojené na Fb a další sítě (ví jenom Lev a jedna kamarádka), došlo by pak na cenzuru a to nechci…

  5. Pingback: Trocha kritiky nikdy neuškodí… | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s