KUTlimeho kvízová derniéra

Včera proběhla neplánovaná KUTlimeho kvízová derniéra. Normálně bych to odbyl dvěma větami v The end 2016, ale jelikož se mne dva lidi ptali proč, bude asi dobré napsat co mne k tomu vedlo. Přeci jenom, v týmu nás bylo 16 lidí a svoji rezignaci jsem zdůvodnil jenom jedné osobě. Mezitím jsem byl už nařčen z toho, že znova utíkám od problémů a jsem jak rozmazlený fracek.Krátká verze příběhu: Odlišný názor na vedení týmu a vyčerpání při řešení agendy okolo. Už se na kvízu necítím dobře. Jelikož to není můj tým a byl jsem do něj přizván, myslím si, že tak je správné, abych ho opustil.

Pro zájemce delší verze příběhu…

Pozadí příběhu sahá někdy na konec června, k nepovedenému koncertu Lucie. Tehdy jsem se nějak oprostil od idealizované verze Robin, kterou jsem si před rokem vytvořil. Když jsem se krátce na to hacknul tak, že jsem ztratil kontakt s okolním světem, Robin si to vyložila, že jsem se s ní přestal bavit. Aspoň tak mi to bylo přetlumočeno skrze třetí osobu. Z jejích úst jsem to nikdy neslyšel.

Robin, i její nová nejlepší kamarádka Eliška, které obě pravidelně chodily na kvíz a byly velice platnými hráčkami, se za poslední 2 měsíce na kvízu ani neukázaly. To, že jsem poslední 2 měsíce, týden, co týden sháněl lidi na kvíz, aby si tým neuřízl zbytečnou ostudu, vem to čert. To, že jsem platil třeba 750 Kč za účet na telefonu, vem to čert. Ale to, že ty dvě dotyčné neřeknou ani bú o tom, proč na zbytek týmu hodily bobek, to už mi tak jedno není.

Abych zase Robin nekřivdil, napsala nám, že se jí to nehodí skrze práci, bez dalšího vysvětlení. Eliška pro jistotu jenom četla zprávy v týmovém četu. Nejprve jsem si myslel, že to Robin neřekla jenom mně, ale když se mne začali ptát i jiní členové týmu, co je s ní a Eliškou, nevěděl jsem, co jim mám vlastně říci. Tady bych rád upozornil, že s Robin jsme si psávali několikrát do týdne a stávaly se třeba takové věci, že mi psala, jak ji jde úklid doma od ruky, jen tak, aby „řeč nestála“. Tady jsem se nedočkal ani bližšího vysvětlení nebo třeba přání hodně štěstí zatímco bude mimo.

Tady je vhodné srovnat to s Jurou, jiným velice dobrým hráčem, který byl spolu s Robin u „založení“ týmu. Má navíc nejsušší a nejlepší smysl pro humor z celého týmu, který mi bude hodně chybět. Jura na konci července jasně řekl, že na 6 týdnů jede pryč do Švýcarska a proto přijde až v půlce září a ať se na to připravíme. A tak se i stalo. Když se mne na to někdo zeptal, proč nechodí Jura, věděl jsem, co říci. Věděl jsem, že s ním nemám počítat a naopak kdy s ním počítat.

Během prázdnin jsme tedy museli rozšířit tým, protože situace okolo agendy týmu, byla neúnosná. Stalo se zvykem, že když se sejdeme tři, tak zbytek lidí dodám já. Na druhou stranu, díky tomu do týmu zavítali noví, super hráči, se kterými jsem se já osobně bavil na kvízu jako už dlouho ne. Blížilo se však nevyhnutelné.

V neděli Robin vyhlásila, kdo půjde v pondělí na kvíz. Během chvíle se sešlo 9 hráčů. Nastala přirozená a mnou očekávaná katarze. Noví hráči ustoupili starším a řekli, že nepřijdou. Navrhl jsem, abychom si byli všichni rovni a udělali dvě jednoduchá pravidla – budeme hrát max v 8 hráčích s tím, že to bude systém FIFS (první příchozí, první obsloužený) s termínem neděle 16:00 hodin. Paradoxně, po dvou měsících mlčení se do mne pustila jak Robin, tak HonzaŠ, co se občas na kvízu ukáže, zvláště přes zimu, kdy není co dělat, protože je venku zima.

Robin navrhla, že má přijít každý, kdo chce, že se nikomu nic zakazovat nebude. Namítl jsem, že nikomu nic zakazovat nechci, jenom si přeji, aby se nám počet hráčů dlouhodobě stabilizoval a držel se samovolně. Jinými slovy – nevyjde na někoho řada tento týden, přijde další týden. Přeci jenom, hrajeme to týden, co týden, někdo má dovolené, někdo brigády, někdo zkoušky, tak není boha, abychom se při 16 lidech v chatu nedomluvili tak, aby bylo 7-8 hráčů stabilně po celý rok a přitom se to točilo.

V čem je problém? Reálně v tom, že potřeba nahlas říci, že něco má smysl a něco už od určité chvíle smysl nemá. Na kvízu neplatí víc hlav, víc ví. Už 10 měsíců sleduji naše výsledky a dělám si ze zvědavosti různé statistiky. Nejlepší výsledky máme, když je nás 6 (průměrná 68 % úspěšnost bodového zisku) nebo 7 (průměrná 60 % úspěšnost bodového zisku) a s každým dalším hráčem číslo klesá cca o 2-3 %, což odpovídá jednomu místu v celkovém pořadí. Od 9 hráčů je navíc penalizace. Robinin návrh je kontraproduktivní a to nemluvím o argumentech, které mi později do emailu uvedla, ale k tomu se dostaneme.

Pak jsou tu další věci, jako že se nevlezeme ke stolu, neslyšíme se, naše objednávky se nevlezou na stůl, lidé se překřikují, zpravidla se neshodneme na tom, co chceme napsat, protože tým neměl kapitána, co by to rozsoudil a vznikaly zbytečné hádky, zvláště pokud jsem tuto roli suploval já. Vznikají subskupiny a často se opakuje situace, kdy jedna část týmu přemýšlí nad otázkou, zatímco druhá už dávno napsala odpověď. Všechno tohle jsme si s Robin soukromě několikrát řekli a shodli se na tom. Ale to jsme opět u toho, že je potřeba si nahlas říci, že něco má smysl a něco už ne, i když se to někomu líbit nemusí.

HonzaŠ měl návrh rozdělit se na dva menší týmy. To ovšem popírá logiku mou i Robin, protože na kvízy začala chodit kvůli (cituji): „Když jsme s Jirkou a v té době jinými kamarády začali chodit na kvízy, bylo to o tom si posedět s přáteli a u toho si pro zábavu zasoutěžit a zjistit, jak na tom v porovnání s ostatními jsme.“ Realita je taková, že by se nás zase více než 10 asi těžko sešlo, což vydá na dva malé týmy, které ve výsledku nebudou konkurence pro ostatní, ale hlavně by to vedlo k rozštěpení party lidí na dva tábory.

Tady si troufnu předpovědět, co by se stalo. Robin s Eliškou by byly jeden protipól, já druhý. Místo toho, abychom se seznamovali navzájem, lidi, co patří do okruhu mých známých, by asi inklinovali ke mně a naopak. Místo sblížení by nastalo odcizení. A po pravdě, asi si nedovedu představit, že bych dlouhodobě hrál proti lidem, se kterými jsem strávil více než rok pondělků.

Bylo by fér taky uvést, proč jsem na kvízy začal chodit já. Bylo to kvůli tomu, že to byla výborná příležitost uplatnit zbytek svých znalostí a říci si, tak jo, to učení na základce bylo k něčemu. Pak jsem si uvědomil, že to je super příležitost se potkat se širším okruhem přátel, které člověk tu a tam může přizvat. To vykrystalizovalo v čistou zábavu jako takovou a radost, z úspěchů ve hře. Týmu jsem suploval střídavě role kapitána a baviče. Když už byla nuda, všichni se mohli pobavit na můj účet kvůli hruškovému džusu nebo hádání fáze ovulačního cyklu.

Robin jsem byl osočen, že jsem soutěživý. No, popravdě… asi když člověk více než rok chodím na nějakou soutěž, obětuje jí dost času a peněz, tak nějak člověk chce i něco na oplátku. Takže ano, jsem hrozný tragéd v tom, že v soutěži, kterou dlouhodobě hraji, chci zažít i nějaký ten úspěch.

Leni, Tvoje poslední věta, kterou jsem si v konverzaci týmu přečetl, byla vše říkající. Včera se to v šalině cestou zpátky ve mně zlomilo. Uvědomil jsem si, že včerejší kvíz byl přesně takový, jaký jsem čekal že bude – Eliška s Robin se vrátí a bude stejná nuda.

Vůbec jsem se necítil dobře a moc dobře jsem věděl proč. Hráli jsme nakonec v šesti lidech, místo devíti a jak jsme si v četu řekli, že to vyřešíme u stolu, tak o tom nepadlo ani slovo. Za to jsem slyšel hromady plků od dua Robin&Eliška i ve chvílích, kdy jsme byli uprostřed přemýšlení nad nezodpovězenou otázkou. Robin se bavila s Eliškou, občas Honzou a my ostatní jsme byli vzduch.

Když jsem si potom ráno přečetl odpověď Robin, měl jsem hodně silný WTF moment. V jedné větě napsala, že ji to upřímně mrzí a použila úsměvný smajlík. Já měl v tu chvíli spíše v očích slzy, ale dejme tomu. Dozvěděl jsem se, jak se snažíme teď za každou cenu vyhrát (i když tam 2 měsíce nebyla), že ji včerejší kvíz nebavil (není se čemu divit, když s polovinou týmu nemluví a většinu večera stráví na mobilu hraním screeble a psaním s někým, kdo tam není) a že se náš tým díky přehnané soutěživosti rozdělil na dvě části (čeho jsem si zatím nevšiml).

Shrnuto, potrženo… Týmu chybí oficiální kapitán, který by řešil týmové problémy. Zábavná část se ztratila. Vím proč a vím, že se to nezmění. Soutěžní část je, paradoxně, v této soutěži problém. Není tak už jediný důvod, proč na kvízy chodit. To, co jsem výše napsal, není osobní hate, ale jiné názory, které respektuji, ale se kterými se neztotožňuji. Třeba můj odchod zase ty dvě části slepí a přinese tu chybějící zábavu.

Osobně si myslím, že ne, ale upřímně kvůli svému, teď už bývalému týmu, doufám, že se v tomto mýlím a přeji jim tímto hodně úspěchů a zábavy v dalších kvízech.

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Oznámení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na KUTlimeho kvízová derniéra

  1. Pingback: 2016 – The end | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s