KUTlime vs. Start-up: Epizoda III. – Brusle a jak to bylo dál

Minule jsem vyprávění uzavřel na konci prvního týdne a pozváním asistentky šéfa na brusle. Dneska o tom, jak pozvání dopadlo a jak dopadl zbytek mého prvního pracovního měsíce.

S odstupem tří měsíců si už nepamatuji, co mne ráno tak zdrželo, pravděpodobně masturbace. Na místo jsem setkání s asistentkou uháněl na bruslích s jazykem vlajícím jak prapor japonského kamikadze a srdečním tepem náctileté blondýnky, co se ve tmě sama dívá na japonský horor.

Potkal jsem ji už na půli cesty v protisměru a málem ji nepoznal, kdybych ji málem nesrazil. Pozdravili jsme se, srovnali směr a rychlosti a vyrazili k Olympii. V průběhu cesty to na konverzaci moc nebylo, ta se odehrála až na konci stezky.

Opatrně jsem začal vyzvídat, jak se objevila ve firmě, kde pracovala předtím, osobní život atd. Tvrdě jsem však narazil. Nic moc mi nechtěla prozradit. Tady mi mělo začít svítit první výstražné znamení. Na to, jak byla asistentka atraktivní, byť s přihlédnutím k věku, v sobotu odpoledne neměla nic v plánu a pozvání přijala až podezřele snadno. Trvalo mi to dalších 45 minut a 12 km na bruslích, než jsme znova na konci stezky zabředli do nějaké hlubší konverzace.

Jak jsem ji tak poslouchal, v hlavě mi šrotovala představa o tom, jak asi musel vypadat její předchozí pracovní/osobní život, protože se asistentka začala vybarvovat jako plachá, uzavřená osoba, s minimem sebevědomí, cílevědomosti, přebytkem pokory a úzkoprsosti.

Ten den bylo zrovna zahájení letní olympiády v Riu, při zpáteční cestě k autu jsem ji nabídl, že se můžeme podívat spolu. Stejně jsem neměl nic lepšího v plánu. Když už nic, tak jsem právě získal odvoz až domů.

Zatímco si asistentka dávala sprchu, uvařil jsem večeři. O zhruba hodinu později jsem se opět nestačil divit svým myšlenkovým pochodům. Nevěřil jsem tomu, co udělá jedna večeře alá co dům dal a sklenice zvětralého vína. Naštěstí, someliérka to zrovna nebyla a chvíli jsem měl i podezření, že nepozná sklepmistra od Coca-Coly, protože večeře se mi taky kdo ví jak nepovedla a byl jsem za ní chválen.

Asistentka pookřála a rozpovídala se trochu o svém osobním životě, partnerech i sexu. Zdaleka ne otevřeně. Spíše vždy něco nakousla, nedořekla a odsekávala, že se jí o tom nechce mluvit. Tady mi měl začít blikat další výstražné znamení. Poslední vztah skončil před 5 lety a od té doby se nikdo nenašel. A se sexem byla asi evidentně také na štíru.

Postupně přibývala témata, o kterých nechtěla hovořit, za to témata, o kterých by se hovořit dalo, ubývala stejnou rychlostí, jako toaletní papír na dovolené v Egyptě. Když si postěžovala na bolest šíje, nabídl jsem masáž, pokud mne na oplátku také namasíruje. K tomu už ale nedošlo.

Masáž šíje třicetileté atraktivní asistentky vašeho šéfa, co neměla pár týdnů (měsíců?) sex a zrovna je v ovulační fázi, není úplně dobrý nápad. Až vůbec to není dobrý nápad, pokud se jedná o stříkající asistentku. Opravdu jsem nechápal, co udělá pár doteků na šíji. Zkrátím to… Asistentka se dostala domů až v neděli, já strávil půlku neděle úklidem.

V pondělí to bylo v práci trochu divné. Asistentka byla vysmátá jak lečo a já otrávený ze svého Macu. Pořád po mně chtěl něco aktualizovat a nedokázal pochopit, že nemám administrátorské pověření. Pokud zrovna byl náš ajťák v práci, otravoval jsem ho s tím, ať si taky vydělá na chleba. Naše konverzace vypadala většinou takto:

: Potřebuji administrátorský přístup ke svému Macu. Nemůžu tam nic nainstalovat ani aktualizovat.
Ajťák: Dobře, to se ale musí domluvit se šéfem, jak to je a jak to má vymyšlené.
: Co vymyšlené?
Ajťák: Jak to tady s těmi přístupy a právy budeme dělat.

(Jdu za šéfem)

: Potřebuji administrátorský přístup na toho Maca. Nemůžu si tam nic nainstalovat a ani aktualizovat. Je to příšerně pomalé a nedá se na tom nic moc dělat.
Šéf: Jasný, promluvím si s ajťákem a řeknu mu, ať Vám ho dal. Ty počítače jsem kdysi koupil jenom pro sekretářky. Teď čekám, až Apple příští týden vydá nějaké novinky, abych mohl koupit nové stroje.
: Hmm, mně stačí obyčejné PC, které je dvakrát levnější než Mac a které jde koupit hned.
Šéf: Já chci, aby to tady bylo všechno jednotné (Pozn.: Kromě mne, jeho a asistentky, všichni ostatní, tj. dva a půl chlapa, co se tu objevují, pracují na PC a ajťák na Linuxu. A on jediný má nějaké větší zkušenosti s Macem.)
: Dobře…

(Jdu za ajťákem)

: Byl jsem za šéfem a říká, že mi máte dát ten přístup. Ajťák: Dobře, tak já se s ním o tom pobavím.
: Hmm, dobře…

(O dvě hodiny později a jeden osobní rozhovor mezi šéfem a ajťákem za zavřenými dveřmi)

: Dívejte, potřebuji ten přístup. Pořád mne tam otravují nějaké aktualizace a oznámení. Ajťák: Jasný, ale já se nejprve šéfa zeptám, jak to má namyšlené.
: Ale vždyť jste se spolu už bavili, ne???
Ajťák: Jsme se bavili o jiný věcech.
: Aha… Tak mi to pojďte aspoň naťukat, ať se zbavím některých aktualizací.

Tento rozhovor jsme si ještě dvakrát v průběhu prvního měsíce v prakticky nezměněné podobě zopakovali. Občas jsme to proložili tímto typovým rozhovorem:

Šéf: Potřebuji, abyste si nainstaloval tohle a řekl mi, jestli to půjde použít.
: Já si to nemůžu nainstalovat. Nemám práva k svému Macu.
Šéf: Řeknu ajťákovi, aby Vám je dal.
: To už jsme několikrát probírali a stále se tak nestalo.
Šéf: Jo, ale ajťák neměl čas (nebo nějaká jiná výmluva).

Popř. v emailové podobě:

Šef: Posílám XYZ, zkuste si to nainstalovat a řekněte mi, jestli to jede.
: Nejede a nepojede. Stále nemám práva ke svému Macu, takže si nic nenaistaluji.

Bez odpovědi.

keep-calm-and-fuck-apple-28Dále jsem žádal, aby vznikla nějaká sdílená složka, pro rychlou výměnu souborů. Prachobyčejné sdílení složky na nějakém počítači na síti, které trvá nastavit asi 20 vteřin. Stejný problém – ajťák si bez šéfa ani neuprdne, nic neudělá a šéfa to nezajímá. Popojedem.

Co bylo tedy mou pracovní náplní v průběhu prvního měsíce? Tak masíroval jsem šíji asistence, vařil si doma obědy, jedl obědy, spal po obědě, koukal při na obědu filmy, spal s asistentkou po obědě (navrhl statní vyznamenání tomu, kdo ji naučil orální sex), debatoval s kolegou před obědem, jak tady přežil posledních šest měsíci, přemýšlel nad nesmrtelnosti chrousta.

Asi po dvou týdnech přišel můj první větší pracovní úkol. Přijela za námi velká německo-anglicko-belgicko-česká delegace od jedné firmy, od které bychom měli odebírat software. Já, kolega a šéf vs. 8 lidí. Šéf rozumí anglicky, ale neumí mluvit složitější angličtinou. Takže můj pracovní úkol byl mu dělat tlumočníka.

Bohužel mi ani neřekl, o čem se budeme bavit, abych si připravil zásobu technických slovíček nebo nákresy, ale nějak jsem to dal dohromady. Tady jsem si poprvé všiml, jak ryje do asistentky. Chtěl po ní, ať se zeptá jednoho z přítomných pánu, jestli chce dolít vodu. Ona se bála nebo nevěděla jak. On to samozřejmě musel věděl, že to neví nebo se bojí. Naštěstí jsem si toho hned všiml a zeptal se za ni.

V půli měsíce jsme jeli na Slovensko, do slovenské matky (my jsme jenom česká pobočka). Cílem bylo představit tým, ukázat nám, jak a na čem makají na Slovensku a udělat nějaké prezentace o tom, čím se zabýváme. Vtipné bylo, že to bylo seznámení i pro mě. Jelo nás asi třináct, z toho asi devět lidí jsem viděl poprvé od nástupu. Prezentaci jsem diplomaticky odmítl, protože bych mohl mít prezentaci leda tak na téma 10 důvodů, proč mne šéf štve:

  1. Nutí mne pracovat na Macu.
  2. Nutí mne pracovat na Macu.
  3. Nutí mne pracovat na Macu.
  4. Nutí mne pracovat na Macu.
  5. Nutí mne pracovat na Macu.
  6. Nutí mne pracovat na Macu.
  7. Nutí mne pracovat na Macu.
  8. Nutí mne pracovat na Macu.
  9. Přehání to s kolínskou.
  10. Nutí mne pracovat na Macu.

nebo 10 důvodů, jak se zabavit v práci bez práce. Vzhledem k tomu, že jsem prakticky okamžitě pochopil, že slovenská pobočka je naprostý protipól té naší, kdy u nich se maká od rána do večera a v podstatě asi lidi neví, co dříve dělat, vyhodnotil jsem, že zdržet se přednášky bylo velice moudré.

Ostatní si něco připravili, ale schůzka, která měla trvat 4 hodiny, se natáhla na hodin šest a nikdo už neměl na žádné přednášky z naší strany vůbec náladu. Vrcholem bylo, když se šéf asi po dvou hodinách ztratil a nebyl k nalezení a 9 lidí od nás na něj čekalo, abychom mohli jet domů.

Můj další pracovní úkol však překonal má očekávání. Šéfův syn, toho času v 2. ročníku na střední škole elektrotechniky, proletěl z matiky. Čtyři dny před zkouškami mi ho šéf hodil na krk s tím, jestli bych mu nemohl s kvadratickými rovnicemi.

Stejně jsem neměl do čeho píchnout (kromě asistentky), tak jsem souhlasil. Bystrý hoch to zrovna nebyl, takže se dvě hodiny doučování změnily na asi 3 sezení v délce od 2 do 4,5 hodin. Nakonec to prolezl. To je asi tak všechno, co jsem ten první měsíc dělal.

Asi si teď říkáte, co jsem dělal mezitím. Nuže… dost času jsem strávil i tím, že jsem dělal Microsoftu ďáblova advokáta ve férovce šéf & ajťák vs. já, kdy v úhrnu hodiny poslouchal, jak je Windows špatný a na nic. Vtip je v tom, že šéf ani ajťák s nimi nikdy nedělali, nevyvíjeli pod nimi nebo pro ně, neadministrovali je atd.

Velkou část pracovní doby jsem strávil tím, že jsem lítal na rehabilitace, řešil dělníky doma a vůbec, dával si zase život do pořádku. Plnil jsem úkoly, které jsem odkládal více než rok. Když už nic, tak za tohle jsem mohl být nové práci vděčný.

Taky jsem se snažil přesvědčit asistentku na další rande a trochu se dostat za její hradby. Nicméně marně. Ford Knox je proti ní hrad z písku na dětském hřišti. K randeti jsem vždycky slyšel akorát plnou salvu důvodů, proč to nejde a jak má málo času. Trochu více jsem začal zkoumat její pracovní náplň, a jak jí to s ní jde. Vůbec jí to nešlo. V podstatě byla kancelářské nemehlo.

Kolega mi prozradil, že ji šéf nabral na práci asistentky, kdy by měla vařit kafe, čistit kávovar, nakrucovat se před návštěvami. Jenže dostala na práci regulérní backoffice, tak práce stála i v tomto ohledu. O tom ale příště.

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Každodenní život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na KUTlime vs. Start-up: Epizoda III. – Brusle a jak to bylo dál

  1. Leni napsal:

    To jste bruslili celý den, že to začalo tím, že jsi ráno nestíhal a končilo vařením večeře?

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s