Cestopis: Paříž – Vítězný oblouk, svatostánky Boha a neřesti

Co se stane, když se sejdou dva magnety na průšvihy v Paříži? Vyzvání Kuby na souboj o můj nejhorší cestovatelský zážitek. Dneska stručně o 1. kole souboje, kdy se nám podařilo oběhnout snad všechny významné božské svatostánky, nejznámější nevěstinec, Napoleonův pomník bitvy u Slavkova, vyklidit jeden terminál letiště Charlese de Gola, vyřadit jednu linku metra, o tom, že Frantíci dokážou srazit dva vlaky na dvojkolejné trati a proč je Paříž úplně kule rvoucí turistická destinace.

Cestopis Paříž 2016-11-17-16-29-11-1

Někteří lidé mají plán, aby ho sledovali, my měli plán, abychom viděli, co všechno nejde (podle plánu). V noci ze středy na čtvrtek jsme se tentokrát s Lucií vydali na prodloužený víkend v Paříži.

Plán byl vypadnout brzy z práce, jít si lehnout a 2 ráno se sejít na Hlavním nádraží v Brně. Z práce jsem vypadl v půl deváté večer, do postele se dostal 6 minut po půlnoci a vstával o hodinu později asi po 5 minutách spánku.

Cestopis Paříž 2016-11-17-04-48-27

Tomu říkám spaní vsedě!

Cesta do Vídně probíhala v pohodě, jenom najít terminál se mi úplně nedařilo. Sice jsem si dobře pamatoval, kde jsem měl svůj první sex na letišti před čtyřmi lety a třemi týdny, ale EU let jsem z Vídně nikdy neabsolvoval.

Ostraze se moc nelíbilo, že jsme si zkrátili cestu rozepnutím pásů, kterým se zalamuje dav, ale nikdo tam nebyl a nebyl tudíž důvod, abychom chodili cik cak jak trotlové na výletě na Sněžku.

Někdy v půl deváté ráno jsme se zjevili na Terminálu 3 letiště Charlese de Gaullea. Úkol byl jasný. Koupit si lístky na předražený vlak z letiště, balík lístků na MHD a muzejní kartu. Jedinou alternativou, jak se dostat z letiště, je ještě předraženější autobus.

Zaměstnanec informací letiště nám na terminálu 3 poradil, jak na automat na výdej lístků a že muzejní kartu dostaneme na Terminálu 2C. To jsme si našli s jeho pomocí na oficiálním webu muzejní karty.

Vzali jsme si tedy shutla na terminál 2, který má několik částí, A až F. My se ocitli v hlavní hale. Tady začalo informační zoufalství letištního personálu a značení letiště.

Na jednom podlaží šipka ukazuje dolů, na podlaží níž ukazuje nahoru. Nahoru jednou znamená nahoru, pak zase rovně, rovně jindy znamená nahoru, někdy dolů atd.Cestopis Paříž 2016-11-17-09-50-10

Když jsme se dostali do terminálu 2C, jediné, co jsme objevili, byl zmatek. Lidi pobíhali sem a tam, nadávali a jinak projevovali zlost. Prodral jsem se davem až k příslušníkovi ochranky, který postupně s kolegy vyklízel terminál.

Mlel něco Francouzky. Pochytil jsem něco o teroristech, ale na moji otázku v angličtině co se děje a jak se dostaneme na konec terminálu, nereagoval. Co bych taky chtěl, že. Jedno z největších mezinárodních letišť v Evropě si nemůže dovolit ten luxus mít personál, co mluví anglicky nebo třeba pustit hlášení v angličtině.

Naštvaně jsme se otočili a šli zpět bloudit k východu z vlaku. Po cestě zpátky jsme si s Lucií lámali hlavu, jestli je takové chování normální a jestli třeba náhodou nedostali hlášení, že míříme na 2C, tak ho preventivně vyklidili.

V hlavní hale jsme se každý šli zeptat na jiné informace na stejnou otázku – kde se dá koupit muzejní pas.

Mně řekli, že to na letišti nejde, Lucii řekli, že o podlaží níže, na terminálu 2F. Jenže najít terminál 2F se ukázal být opět problém. Na jedné straně eskalátoru ukazuje šipka dolů, ve směru jízdy eskalátoru, dole je šipka s opačným směrem.

Zkusili jsme se řídit pokynem o patro níže a jediné, čeho jsme dosáhli, že jsme narazili na zázemí letiště, kde jsme evidentně neměli co pohledávat. A muzeum pás tam určitě taky nenajdeme.

Když pominu fakt, že tady běhají všude vojáci se zbraněmi, letiště není zase tak dobře zabezpečené, jak to vypadá. Chvíli jsme tedy běhali sem a tam, až jsme si všimli další šipky na terminál 2F. Po 500 m jsme do něj i dorazili. Byl na dvě patra a paní na informacích asi myslela o patro níž až v tomto prostoru.

Stánek byl, jak jinak, na druhém konci terminálu. Zaplatil jsem cenu €62, což byla jiná cena, než která byla uvedena na oficiálních webových stránkách. Za to měli spousty vytištěných letáků, kde byla tato cena uvedena správně. OMG!

Vydali jsme se opět zpět přes celý terminál 2F do hlavní haly, kde je vlakové nástupiště. Vlak Vás přijde na €10, ale pokud nechcete žabožroutům platit toto směsné výpalné, asi by stačilo si koupit jeden lístek za €1,45, pak to risknout až do centra nebo stačí dojet na první zastávku mimo letiště, která je už v normální zóně. Odtud už to stojí jenom pár euro, i když jedete stejnou tratí.

Aby toho vzrušení nebylo málo, po pár minutách jízdy se vlak zastavil na zastávce kousek od letiště. Ozvalo se dlouhé francouzské hlášení a krátké anglické. Stojíme kvůli nehodě.

Kdybych to měl s odstupem času shrnout, tak jsme tam ztvrdli dvě hodiny, nikdo nám nic neřekl, řidiči neuměli anglicky, úplně je otravovalo se na cokoliv zeptat, informační tabule mluvili jenom ve francouzštině a včetně hlášení, které byly pronášeny lidmi. Jediný anglicky mluvící personál byl až za turnikety, takže kdybyste chtěli být féroví, tak nemůže ani jít ven, protože Vám propadne vaše €10 jízdenka.

Nejen tímto my frantíci dokázali, že mají turisty tak nějak na špejli od žáby. Okolo jezdila jedna linka autobusu, která však byla v tu chvíli přeplněná a vůbec nezastavovala v naší zastávce.

Zrovna v okamžiku, kdy už jsme s Lucií stáli na zastávce, ozvalo se houkání vlaku, něco nesrozumitelného ve francouzštině ze stanice. Chvíli jsem váhal a pak jsem si domyslel, že to může znamenat jenom jedno – trať je znova průjezdná. Bohužel, než dav lidí stačil doběhnout zpět, vlak byl už fuč. Přemýšlím, jestli v něm vůbec někdo zůstal, tipnu si, že ne.

Pokud si kladete otázku, kam ten vlak spěchal, odpověď zní: Netuším, další jel až za 12 minut.

Celou věc způsobila nehoda dvou vlaků před námi. Jeden z nich byl pravděpodobně ten, který nám těsně ujel na letišti. Frantíkům se podařilo srazit dva vlaky na dvojkolejné trati. To už chce opravdu umění. A toho je v Paříži dost.

To, co mne nejvíce štvalo, bylo to, že Lucka strávila možná desítky hodin připravováním se na tento výlet a tohle naprosto zbouralo. Když jel s Mari do Budapešti, myslel jsem, že to měla naplánované, ale proti Paříži s Lucií, to byl ještě spontánní piknik.

Lucka sestavila podrobný plán na všechny dny, udělala excelovskou tabulku s památkami roztříděnými do různých kategorií, včetně informacích o ceně vstupů, otvíracích hodinách atd. Když by přišlo na věc, Lucka by mohla plánovat vylodění v Normandii. Jenom jsme se nevyloďovali v Normandii, ale rovnou v Paříži, kde jsme se nakonec vylodili až po poledni.Cestopis Paříž 2016-11-17-13-18-28

Ve dvě jsme měli mít sraz a předání klíčů od bytu, tak jsme optimalizovali trasu, abychom zachránili, co se dá. Mrkli jsme na operu Palais Garnier, pak jsme se šli podívat do kostela připomínající řecký chrám La Madleine. Potom přes Pasáž panoramat, nahlédli jsme do kostela Notre Dame des Victoires (Bazilika Panny Marie Vítězné) a přes zahradu a nádvoří Palais Royal (královského paláce), mrkli na frontu u Louvru a pak kolem něj k bytu, který byl přímo naproti věži Saint-Jacques.

Majitelka bytu byla postarší paní, co vyignorovala dvě moje SMS a nechala nás dole 20 minut čekat. Byt byl klasicky menší, než jak vypadal na fotkách. Malý, podkrovní byt, ze kterého bylo vidět krásně do protějších bytů, krásně slyšet sousedy a všechno, co se šustlo na chodbě. Lucčin plán byl sice nabitý, ale oba jsme byli mrtví. Přeci jenom jsme vyráželi v jednu ráno a ani jeden z nás moc nespal. Podařilo se mi Lucku přesvědčit, abychom si chvíli zdřímli.

Po té, co jsme se těěěěžce vyhrabali z postele zpátky ven, vzali jsme to metrem na vítězný oblouk. Poprvé jsme ochutnali zoufalé značení stanice Chatelet, kde se sbíhají dvě vlakové linky a několik meter.

Prostředí je ve stylu co betonárka dala a můžete detailně zkoumat stavební detaily, lavičky jsou v podobě prostého betonového výklenku a to, že jste na správné koleji, poznáte vylučovací metodou, tj. když chcete jet linkou B, tak musíte hledat takové stanoviště, na kterém jsou vyznačeny všechny linky, kromě linky B. A jestli si myslíte, že si dělám srandu, tak ne, nedělám. Barevné značení koridorů podle linky metra, to je pro frantíky sci-fi. Bonusem je, že pokud projdete špatným vchodem, např. do metra a chcete jít na vlak, musíte si cvaknout další lístek, abyste prošli za turnikety vlakových linek a naopak. Pokud se tedy dobře nezorientujete a nepoužijete ten správný vchod, můžete zaplatit €1,45 jenom za to, že projdete přes stanici od jednoho turniketu ke druhému.

Vůbec systém MHD v Paříži je těžce překomplikovaný. Lucka tomu věnovala pořádnou porci času, moc to nepobrala a to je jedna z nejchytřejších lidí, co znám. Na věhlasnou turistickou destinaci slabé.

Nakonec jsme se zdárně vymotali u vítězného oblouku, prošli podchodem, první kontrolou ke druhé, zevrubnější kontrole rentgenem. Tu tady teď budeme absolvovat na každém kroku.Cestopis Paříž 2016-11-17-17-00-01

Vůbec jsem nevěděl, že se do vítězného oblouku dá jít a že nahoře je vyhlídka. Zavede Vás tam točité schodiště skrze předsálí, kde je skromná expozice, věnující se historii Napoleonova pomníku vítězství bitvy u Slavkova Pro mne to byl ten den nejlepší zážitek, druhý nejlepší zážitek v Paříži vůbec. Sice není vysoký, ale výhled z oblouku mi přišel lepší, než z Eiffelovky. Široké bulváry, které ústí u oblouku vykreslují netradiční výhled na Paříž, Eiffelovku, jedinou moderní čtvrť Paříže La Défense, ruské kolo na bývalém popravišti na náměstí svornosti atd.Cestopis Paříž 2016-11-17-17-24-48

Cestopis Paříž 2016-11-17-17-40-35

Vojáci si pro jistotu na nás přivolali posily.

Z oblouku jsme pokračovali směr Louvre. Když jsem viděl tu dálku, navrhl jsem, abychom radši jeli metrem. Tragický omyl…

 

Opět jsme se chvíli motali metrem, tedy delší chvíli, abych byl přesný, čekali další delší chvíli na samotné metro, abychom ve výsledku ujeli asi jednu nebo dvě zastávky, než metro zastavilo ve stanici a jak jinak, než francouzsky oznámili, že si máme vystoupit. Být to někde na periferii, tak to pochopím, ale byli jsme dvě zastávky od Louvre, tam by mohli předpokládat jistý výskyt turistů a že by je také zajímalo, co se děje.

Trvalo nám dvě soupravy a jeden rozhovor s mladou Francouzkou, než jsme pochopili, že frantíci metro pro jistotu na dobro odstavili. Takže v rámci jednoho dne jsme měli za sebou vyklizení terminálu na letišti, srážku dvou vlaků a teď ještě odstavení metra. Ti Francouzi už fakt neví, co udělat, aby nás zastavili.

Vzali jsme si tedy bezpečný pěškobus skrze zahrady Tuileries k Louvru. Tam jsme bohužel zjistili, že jsme si spletli den a je už zavřeno. Změnili jsme plán a šli se podívat na Elysejský palác, kde jsme měli být dopoledne. Cestou okusila místní pouliční jídlo. Její výraz bych zhodnotil tak, že hlad je nejlepší kuchař.

Vzali jsme to opět skrze náměstí svornosti, skrze park přilehlý k ulici Champs-Elysées, též zvaná jako Elysejská pole. Zrovna tam probíhaly vánoční trhy. Až na žáby na špejli a matrjošky nic neobvyklého. Mrkli jsme ještě na přilehlé výstavní paláce. U toho menšího

Cestopis Paříž 2016-11-17-19-43-43Elysejský palác měl vedle vstupní brány nainstalován umělecké dílo ve tvaru kosočtverce. Tohle by se krásně vyjímalo na pražském hradě. Jenom by to nemuselo být stylizováno do obličeje, ale stačila by svítící čárka uprostřed, aby i zdaleka šlo vidět, kdo tam teď bydlí.

V sousedství Elysejského paláce jsme našli obchod s potravinami a pojedli na lavičce v sousedství místních bezdomovců. S jídlem nacpaným v tašce a břiše jsme nabrali směr Montmartre.

Chvíli jsme se motali u výstupu z metra, protože turistické značení bychom zde hledali opět marně. V malých uličkách toho moc neuvidíte a těžko se orientuje. Nicméně Sacré-Cœur a kostel sv. Petra (Église Saint-Pierre de Montmartre) je na kopci, takže cesta vzhůru, je ta správná. Obě památky byly ještě otevřené, u baziliky nás opět prošacovali detektorem kovů. Ale jen tak, aby se neřeklo. Kdybych chtěl, mohl jsem klidně dovnitř propašovat kilo semtexu a ten pán by si toho ve tmě ani nevšiml. Celé tyto kontroly navozují pouze falešný pocit bezpečí. Bazilika mne trochu zklamala. Hodně jsem o ní slyšel, ale v kontextu dalších budov v Paříži interiér moc nevyniká. Chvíli jsme v ní poseděli a nechali odpočinout naším bedrům.

Poslední zastávka ten bylo pro změnu stánek neřesti Moulin Rouge, který je dole pod kopcem. Po cestě jsem si všiml zajímavé věci. U dolní stanice lanovky se jeden černoch podíval křivě na policajta, co se tam s dvěma dalšími kolegy motali. Ono se jich tady všude hodně motalo. Přistoupili asi na sekundu k sobě, černoch hodil na policistu nechápavý obličej, co chce a pak policista zase odstoupil. Během deseti sekund se u toho černocha pohybovalo deset dalších policistů. Francouzská férovka.

Tolik policajtů jsem neviděl na Kubě, která je tím proslulá. Myslím, že se tady za posledních 250 let nic moc nezměnilo. Aristokraté ukazují svoje manýry a ulice jsou lemovány žebráky, kterých je tu stále dost.Cestopis Paříž 2016-11-17-22-05-31

Moulin Rouge mne moc nebral, nebylo tam co k vidění. Tedy zvenčí. Za ty ceny (řády stovek €) se dovnitř určitě nepodívám. Ne dříve, než ze mne bude multi milionář. Přilehlé muzeum erotiky, které mělo mít ještě otevřeno, bylo ve fázi stavebních úprav, takže jsme slavnostně zabalili svůj první den v Paříži a jeli konečně zpět na byt. Do postele jsme spadli jak dvě mrtvoly. Tak tvrdý spánek jsem letos ještě neměl. Paříž je prostě vyčerpávající.

Fotky, co se mezi text nevešly:

Cestopis Paříž 2016-11-17-12-09-51-1 Cestopis Paříž 2016-11-17-13-03-30 Cestopis Paříž 2016-11-17-13-05-28 Cestopis Paříž 2016-11-17-13-08-36  Cestopis Paříž 2016-11-17-13-28-01 Cestopis Paříž Cestopis Paříž 2016-11-17-13-37-52 Cestopis Paříž 2016-11-17-13-44-23   Cestopis Paříž 2016-11-17-17-14-01 Cestopis Paříž 2016-11-17-17-18-38 Cestopis Paříž 2016-11-17-17-21-50   Cestopis Paříž 2016-11-17-17-33-19 Cestopis Paříž 2016-11-17-18-08-56 Cestopis Paříž 2016-11-17-18-10-50 Cestopis Paříž 2016-11-17-18-19-52 Cestopis Paříž 2016-11-17-18-22-41 Cestopis Paříž 2016-11-17-18-51-09  Cestopis Paříž 2016-11-17-21-01-51 Cestopis Paříž 2016-11-17-21-11-56 Cestopis Paříž 2016-11-17-21-20-31 Cestopis Paříž 2016-11-17-21-41-35

 

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s