KUTlime vs. Start-Up: Epizoda IV. – Hledá se Kyryl

Minule jsem psal o svém prvním měsíci v nové práci, dnes budu pokračovat dvěma dalšími. Zjistíte, co se stalo s asistentkou, jak jsem přežil firemní team building, přečtete si sbírku WTF momentů, jak jsem hrál ruskou ruletu, jaký dárek k narozeninám jsem od šéfa dostal, kdo je Kyryl a proč ho vlastně hledáme.

Své první zářijové pracovní ráno jsem si odbyl v praxi ortopedky, při vyšetření mého ramene. Nic vážného neshledala, i když fyzioterapeut, který se mnou pracoval celý srpen ano. Celá rehabilitace byla tedy k ničemu.

Stejné výsledky měla práce asistentky. Čím dál tím více mi bylo zřejmé, že na svou práci v back-office nestačí a je to tak trochu nemehlo. Měla tendence se pořád ospravedlňovat, nenaslouchala, když se ji někdo snažil poradit, byla vztahovačná a periodicky měnila názory a skutek utekl přes pole do teplých krajin.

Začal jsem ji podezřívat, jak se sem dostala. Vážně jsem přemýšlel, jestli v tom, že ji šéf přijal, nesehrálo roli její umění skvělého orálního sexu, ale radši jsem si to nechtěl představovat.

Vtipné bylo, že když jsme jeli do naší mateřské firmy na Slovensko, asistentka asi týden řešila nákup slovenské dálniční známky. Jenom nikoho nenapadlo koupit tu českou. To jsme zjistili až 50 km před slovenskými hranicemi. Nakonec se koupila na hranicích při cestě zpět a stejně tak se mohla koupit i ta slovenská, ale to by se musel používat zdravý rozum a princip, že úkol vyřešíme nejmenším množstvím úsilí.

První zářijový pátek mi s ní došla trpělivost. Už minulý pátek jsme se snažili domluvit na koupání, ale z toho sešlo, protože nepochopila jednoduchou instrukci – „Stav se za mnou do kanclu nebo domů, protože mám vybitý telefon.“ Když se mi nemohla dovolat na ten vybitý telefon, tak odjela, aniž by dala o sobě vědět a já na ní čekal další hodinu, než jsem ji zavolal z jiného telefonu (můj mobil nešel pořádně nabíjet).

Opětovný pokus další pátek skončil tím, že jsme se na něčem dohodli a ona mi to během 30 minut po SMS odvolala, znovu svolala, změnila místo, změnila povahu schůzky. V poslední SMS jsem se omluvil s tím, že tohle nedávám a nemám to vlastně zapotřebí. Tím to pro mne skončilo a vztah byl opět pouze pracovní.

V pondělí to chtěla probrat, ale řekl jsem, že už kvůli tomu nebudu plýtvat slovy ani energií. Jestli chce náš vztah nějak rozvíjet, musí projevit iniciativu. Na to se mi dostalo spousty výmluv, jak nic nestíhá, jak je všechno špatně a jak to ví a spoustu dalšího bulšitu. Zdvořile jsem ji naznačil, že to chápu, že mne mrzí, co se jí stalo, že skončila v tomto psychickém rozpoložení. Připomněl jsem jí, že jsem ji chtěl pomoci získat trochu sebevědomí a sebedůvěru. Ale musel jsem hodit ručník do ringu. Tohle bylo nad moje síly. O týden později jsem byl na koberečku u šéfa.

Osočil mne, že asistentka chce kvůli mně odejít a že jsem napsal zdůvodnění její bance, o které mne požádala, kde jsem vysvětloval, proč máme na dveřích vlastně dvě firmy. Zdůraznil, že chce mít dobré vztahy ve firmě, že nestojí o nějaký drobnohled nad firmami a že mám držet svého ptáka v kalhotách. Na to jsem mu odvětil, že můj vztah s asistentkou už je čistě pracovní, že to chápu, ale pokud chce odejít na vlastní žádost, tak mi může leda tak poděkovat, protože na svou práci nestačí. Šéf nelibě souhlasil a opět zdůraznil, že chce mít dobré vztahy ve firmě. Já mu to odkýval a šlo se dál.

S kolegou jsme se při jednom z naších odpoledních rozhovorů domluvili, že rozjedeme vlastní byznys. Má skvělý nápad, kolega ho sice vidí skromně, ale já v něm vidím značný potenciál. Má to háček, potřebovali bychom tak milión korun, abychom se do toho mohli pustit. A tak jsme si našli novou zábavu pro dlouhé chvíle – vymyslel business plán.

Ono dost pracovní doby, cca 1,5 hodiny denně, jsem čekal, než se dokončí nějaká operace na mém Macu. Občas jsem neekonomický provoz mé osoby v naší firmě nadhodil, ale šéfa nezajímalo, po kolika hodinách člověko-práce by se vyplatilo mi koupit nový počítač.

Když byl prodloužený víkend díky státnímu svátku, vzal jsem si home office, jel do Makedonie na výlet a čekal, co se bude dít. Aktuálně jsem stejně neměl nic akutního na práci, kromě studia obecných podkladů, což jsem mohl dělat opravdu kdekoliv.

Šéf se mi jedno ráno sice snažil dovolat, ale zrovna jsem byl na albánsko-makedonské hranici, někde v horách 2,5 km na mořem a tlačil kamarádku na vrchol. Když není ve firmě, volá často. Zavolá, že má nějaký nápad, který se nebude realizovat, nebo že potřebuje něco zoufale rychle udělat, co tak zoufale rychle být nemusí. A to mi nestálo za to, abych volal zpět. Jelikož se už neozval, tak to asi moc nehořelo.

Na konci září asistentka opravdu odešla. Kancelář sdílím s dvěma profesory, kteří chodí do práce jenom občas. Jeden z nich je člen dozorčí rady firmy a chodí pravidelně v pondělí, dá si čaj, sní polovinu sušenek, poví nám o svých teoriích, které počítá ve volném čase. Pak si uvědomí (a nahlas pronese), že nemá v kanceláři počítač a díky tomu moc neudělá, tak jde domů.

První říjnové pondělí, kdy tento profesor přišel do kanceláře, se mne zeptal, jestli nevím, kde je asistentka. Když jsem mu řekl, že odešla, moc to nechápal. Tedy spíše nechápal, kdo bude dělat její práci. Pak se mne zeptal, jestli jedu na nějakou pracovní schůzku. Popravdě jsem odpověděl, že vůbec nevím, o čem to mluví. Asi takovým stylem probíhala a probíhá komunikace u nás ve firmě.

Říjen také přinesl reálné i nereálné pracovní úkoly. V to samé první říjnové pondělí jsem požádal šéfa, zda mohu oficiálně jít na konferenci o 3D tisku, kam jsem dostal pozvání. Šéfovi se to moc nelíbilo. Do čtvrtka odpoledne se musí dodat nějaké podklady pro návrhy na projekty a chtěl, abych se spolu s kolegou tomu věnoval. Namítl jsem, že na chodbě máme už 5 měsíců nerozbalenou 3D tiskárnu a možná by se hodilo, kdyby tomu tady někdo rozuměl. Šéf mne odpálkoval, že ta tiskárna půjde stejně pryč a já na konferenci stejně šel.

Měl jsem trochu výčitky svědomí, navzdory tomu, že jsem řekl šéfovi, ať mi zadání pošle na email a nic nepřišlo. To bylo naposled, co jsem je měl.

Ve středu jsem šel do práce schválně dříve, už někdy v 8:00, očekávajíce, že se bude něco dramatického dít. Šéf přišel až před 11. hodinou.

Seznámili jsme se s novým kolegou – Kyrylem. Sympatický čtyřicátník s ruským přízvukem. Šéfem nám ho čistě náhodou vágně představil jako nového provozního ředitele naší pobočky. Když jsme se spolu bavili, dal mi spíše najevo, že zatím moc neví, co bude dělat a že to teprve se šéfem budou dolaďovat.

Když se ani po obědě nic nedělo ohledně podkladů projektů, zašli jsme za šéfem se zeptat, co teda bude. Řekl, že teď něco musí vyřídit a že se za námi za chvíli zastaví. Moc se nám to nelíbilo, protože jsme to chtěli mít z krku a jít na strojírenský veletrh. A tak jsme čekali… a čekali a čekali. Po 17. hodině jsme šli domů.

Druhý den se situace opakovala a s kolegou jsme si lámali hlavu, jestli si z nás šéf dělá prču nebo nás chce jen tak naštvat. Ve čtvrtek, v 15:45, po třech dnech, si tedy konečně uráčil udělat čas a zadat nám práci. Přiletěl jak namydlený blesk do kanceláře, předal nám nesrozumitelné instrukce a šel zpátky do té své.

Nechápavě jsme se na sebe s kolegou dívali. Měli jsme stejný problém. Po 10 minutovém vysvětlování jsme vlastně vůbec nevěděli, co máme dělat. Něco jsme si načetli a za hodinu šli za ním znova, zda nám to může zopakovat a upřesnit. Tentokrát to bylo lepší, protože jsme už trochu tušili, o čem to blábolí.

Krušné chvíli přišly v půlce října, na firemní team buildingu. Program se sestával z návštěvy muzea, které se váže na naší práci. To šéf odpískal a řekl, že se pojede rovnou do hotelu.

Večer se začal hezky rozjíždět. Měli jsme nejprve přednášky slovenských kolegů. Šlo vidět, že dřou jako mezci. Mají nad sebou evidentně silné projektové řízení a milníky, které je trochu děsí. Problémy začaly, když se nás slovenští kolegové jen tak mezi řečí začali ptát, co vlastně děláme.

Já svou frustraci neudržel a vylíčil skutečnosti z firmy jednomu ze zakladatelů firmy. Kolega mne varoval, ať to nedělám, protože je to jak ruská ruleta. Dříve nebo později se to donese šéfovi, a jelikož jsem stále ve zkušebce, je dost pravděpodobné, že mne vyhodí. Kupodivu si problémů byl vědomý. Řeší je a shánějí nového projektového manažera, který by u nás nastoupil a vedl vývoj. Ani nevím proč, ale na Kyryla jsem si v tu chvíli nevzpomněl.

Po dvou hodinách volné zábavy, jsme s kolegou zapadli na pokoj a šli radši spát. Připadali jsme si oba dva mezi ostatními blbě. Zvláště po tom, co si dost slovenských kolegů postěžovalo na plat. Řešení frustrace na obou stranách je jednoduché – zavřít naší pobočku a peníze rozdělit mezi zbylé lidi. Nás je pár, jich skoro 80.

Šéf pařil až do 6 do rána. Druhý den team buldingu měli Slováci v plánu prohlídku Lednicko-Valtického areálu, my čekání na šéfa, než se probere, abychom mohli jet domů.

Krátce na to jsem šéfovi ušetřil skoro $1500 USD za normy, které jsem měl ještě z Korporátu. Nenápadně jsem mu naznačil, že by možná bylo fajn, mi teď konečně koupit notebook, ať mám na čem pracovat.

Suprise, suprise… Bylo to zamítnuto s odůvodněním, že už se pracuje na zprovoznění virtuálních stanic na serveru a že je to zbytečné. Podotkl jsem, že stejně potřebuji nějaké zařízení, přes které se připojím na onu virtuální stanici a které si třeba vezmu do zasedačky, popř. na konferenci atd. Bez smysluplné reakce.

Později, jsem ve slabé chvilce nabídl, že si notebook koupím sám, za svoje peníze, jenom chci svolení ho využívat pro firemní účely. Opět zamítnuto. Dva dny na to, jsem si natruc přinesl svůj starší notebook. Dojít si pro něj domů bylo rychlejší, než nastartovat můj pracovní Mac, proklikat se přes všechna oznámení s aktualizacemi, které stejně nemůžu kvůli chybějícím admin právům nainstalovat a otevřít si na něm Firefox s úvodní stránkou. Šéf to nesl nelibě a vytkl mi to. Mě to bylo ale srdečně jedno. Konečně jsem měl na čem dělat, myšleno fyzicky na čem dělat, ne, že bych měl co dělat.

Nakonec jsem ušetřené peníze proměnil v konferenci v Mnichově, ale nákup notebooku by byl opravdu lepší.

Blížili se moje narozeniny. Chtěl jsem navázat na minulý rok se speciálním kvízem pro pobavení účastníků. V jedné z otázek jsem chtěl prozradit ostatním, že vlastně nejsem nezaměstnaný, jak jsem všem nakukal a že už několik měsíců pracuji v nové firmě. Ale v kontextu událostí posledních dnů jsem vážně zvažoval, že jim to vůbec neřeknu. Nemohl bych říci nic pozitivního. Opět bych byl za morouse, co si pořád jenom stěžuje. Nakonec jsem to na sebe ale práskl.

V mateřské pobočce se asi rozkřiklo moje vylití srdíčka a na začátek listopadu se měl šéf dostavit na Slovensko a odprezentovat, co a jak to vlastně budeme u nás dělat. Naráz začal frkot. Šéf překotně rozdával úkoly. Najednou mu byl můj notebook dobrý, protože jsem na něm měl legální verzi software, ve kterém mi zadal něco vytvořit a on legální licencí pro Mac nedisponoval. Moje urejpané poznámky na Mac nekomentoval, jenom pochvaloval, jak výtvor vypadá.

Vtipný moment přišel, když mi konečně po třech měsících byla přidělena administrátorská práva na můj Mac. Šéf opravdu pochopil, že chtít po mně výstup ze software, který si nemůžu nainstalovat, je asi blbost. Do teď nemohu zapomenout na chvíli, když si šéf sedl k mému Macu a chtěl mne odhlásit, aby mi mohl přidělit práva. Pokud si říkáte moment – šéf si sedl k mému počítači, tak ano, zcela správně. Náš ajťák stál impotentně za ním a čekal, co se bude dít. Jenže se projevilo to, na co jsem tři měsíce nadával. Můj Mac za 30 000,- fungoval asi tak rychle, jako notebook z Tesca s Windows za 8000 Kč včetně DPH.

Ještě teď se usmívám, když vidím ten nevěřící a nechápavý obličej šéfa, když kouká do mého Macu a říká si, co to proboha dělá??? Přidělit práva nakonec trvalo třem lidem asi 20 minut. Produktivita jak má být. Na Slovensku by z nás měli radost.

Kul jsem železo, dokud bylo žhavé. Na základě zkušenosti s přidělením práv, šéf pochopil, že můj Mac není to pravé ořechové. Nabídl mi tedy, že do něj koupí SSD, které by mělo chod zrychlit. Být to ještě v předminulé práci, zajdu si do krámu přes ulici, koupím SSD a nejpozději druhý den před obědem budu mít vše připravené pro práci. Mělo to do druhé dne, trvalo to 10 dnů. Obyčejné SSD + RAM za 4200 Kč stálo 8500 Kč, protože se to muselo dát do autorizovaného servisu. A ve výsledku to tolik ani nepomohlo.

Když se Mac odvážel, šéf mi řekl, ať si zálohuji data. Dovolil jsem si mu připomenout, že nemám kam, protože už 3 měsíce urguji zřízení nějaké síťové složky, která by sloužila jako snadné sdílení souborů po firmě a možnost si zálohovat svá data.

Šéf mi řekl, že mi na svém diskovém poli, které je připojeno na síť, zřídí složku a tam si to mohu dát. Samozřejmě to na Macu nefungovalo. Opět jsem to reklamoval, opět si to musel sám ověřit u mne na PC a opět jeden pracovní den lidově řečeno v hajzlu. Šéf mi nakonec dal svůj přenosný HDD, ať si data nahraji na něj.

Dva dny na to, co mi Mac znova přivezli, začal hlásit, že má málo místa. Říkal jsem to šéfovi, že je to nějaké divné, ale jelikož to není Windows, nemohu zjistit podrobnosti. Disková utilita Applu ukazovala nesmyslné informace. Více než 160 GB zabraných ve filmech a fotkách.

Šéf mi řekl, ať si to pomažu. Já tam však žádné fotky a ani filmy neměl. Problém byl v tom, že utilita Applu byla/je tak debilní, že ukazuje, co zabírá data, ale ne kde ta data jsou. V servisu totiž překopírovali disk 1:1, takže se tam přetáhla všechna nastavení, ale také uživatelský profil pána, který seděl na mém místě přede mnou.

Z toho, co jsem se dozvěděl, to byl pán, co měl malou, zajetou, prosperující firmu a se šéfem se rozhodl spolupracovat na zkoušku, protože se mu líbil nápad, na kterém děláme. Po měsíci to vzal. Ani hromada filmů, které měl na ploše, ho tady neudržela. Asi to nebyl úplně blbý člověk.

O dva dny později, co šéf provedl čistku profilu toho pána, mi zhavaroval systém. Jelikož jsem stále neměl na koho se obrátit, s chutí jsem nakráčel šéfovi do kanceláře, jestli se mi opět podívá na Maca, protože nebootuje. Následovalo několik telefonátů se servisem, kde se disk montoval. Nikam to nevedlo.

Šéf druhý den přišel s bootovací fleškou a nainstaloval mi čistý MacOS. To, co bych si udělal sám za hodinku, on dělal půl dne a jako bonus mi smazal všechna data, virtuální Windows, co jsem v Macu měl, programy, nastavení, licence atd. Tehdy jsem si uvědomil, že MacOS je principiálně úplně stejný jako Windows, jenom horší.

Díky šéfově skvělému dárku k narozeninám jsem měl o práci postaráno. Po 2,5 měsících ve firmě, jsem se ocitl ve stavu, v jakém jsem byl první den. I když…

Dostal jsem firemní SIM kartu. Neomezené volání a SMS. Jenom jsem nedostal žádný telefon, do kterého bych ji mohl dát. Tou dobou jsem neměl ani svou SIM kartu pořádně do čeho dát. Dal jsem si tu práci a našel pár dual SIM telefonů s dobrým poměrem cena výkon a doporučil je šéfovi. Bez odezvy. A takto to dostali vlastně všichni. Takže firma platí několik desítek firemních SIM a používají se asi dva lidi – šéf a jeho syn.

Firemní kávovar taky není firemní. Je v pronájmu za několik tisíc měsíčně, přičemž v ceně není ani servis nebo suroviny na kávu. Podle ceny na internetu, by se za 18 měsíců vyplatilo kávovar radši koupit, než si ho pronajímat.

O to víc mne bavily situace typu výtka za to, že tisknu velké dokumenty jednostranně, místo oboustranně, protože tiskárnu si pronajímáme a platíme jednotnou cenu za list a ne stránky. Nešikovně jsem tak prohospodařil asi 70 Kč.

Šéf stále dokolečka slibuje, že přehodí kanceláře. Je to už 4 měsíce, co se měla dotyčná povolaná osoba vrátit z dovolené, ale stále nic. Asi je pořád na dovolené.

Na začátku listopadu jsem zašel za svým kolegou a zeptal se, jestli náhodou neví, kde je vlastně Kyryl, ten nový provozní ředitel, co se tady na chvíli objevil. Uvědomili jsme si, že jsme ho už více než 4 týdny neviděli. U příležitosti nástupu nové projektové manažerky, šéf vyjmenovával, kdo všechno s námi spolupracuje. Polovinu jmen jsem slyšel prvně a Kyryl mezi nimi nebyl. Nástupem šéfem vybrané projektové manažerky chtěl předejít nejhoršímu – nasazení někoho z mateřské firmy.

S kolegou jsme si domysleli, že Kyryl, náš nový provozní ředitel byl dostatečně chytrý a pochopil, která bije a vzal kramle. Nové projektové manažerce to trvalo asi o týden déle, než zjistila, že místo nové, skvělé práce, je až po uši v latríně plné exkrementů s trpkou příchutí kari.

Ale o tom snad někdy příště… Já už totiž ani nevím, proč tohle píšu. Ze začátku to byla sranda a říkal jsem si, že se tomu zasměji, až si jednou budu číst o punkových začátcích našeho Start-Upu. Jenže tohle již není směšné. Už je to jenom smutné.

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Každodenní život. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na KUTlime vs. Start-Up: Epizoda IV. – Hledá se Kyryl

  1. Pingback: 2016 – The end | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s