KUTlime vs. Start-Up: Epizoda V. – Veni, vidy, dopici

Tramtatadá! Dlouho slibované dvouhodinové finále seriálu KUTlime vs. Start-UP je zde. Dneska se dozvíte, jak to bylo od listopadu dál, jak probíhal můj měsíční home office na Havaji, jak jsme si to rozdávali na pracovišti a proč jsem vynechal jeden díl KUTlime vs. Korporát. Čeká vás spousta WTF momentů a možná i tragikomického humoru.

Kde jsme opustili náš příběh? Hledali (a nenašli) jsme Kyryla, nového provozního ředitele firmy, který to zabalil po týdnu. Nálada byla na bodu mrazu, panovali otázky ohledně toho, kdo bude co dělat. Nebyla jasná firemní struktura, i když šéf tvrdil opak, před čtvrt rokem slíbené stravenky stále nikde.

Nová projektová manažerka, která nastoupila v listopadu, byla plná nadšení a elánu. Sice projektový management nikdy nedělala, ale upřímně, ve firmě od doby její existence nikdo nic nedělal, takže to bylo asi jedno.

Byla to sympatická tmavovláska s hnědýma očima. Říkejme ji třeba Martina. Šéf nám ji nepředstavil, ty dvě kanceláře si musela oběhnout sama. Úsměv na tváři ji vydržel asi dva dny. Postarala se o to moje maličkost, která Martině dala rychlokurz firemní kultury a vztahů na obědu. Elán ji vydržel asi ještě tři dny. Stačilo pár sezení u šéfa a bylo vymalováno.

Když jsme se náhodou potkali v pátek v práci, strašně se divila, že tam nikdo není. Já jsem ji na to jenom odvětil, že jsem si nedělal srandu, když jsem jí říkal, že v pátek na to všichni kašlou a nikdo do práce nechodí. V tu chvíli asi pochopila, že jsem si opravdu nedělal srandu.

O týden později jsem byl v pátek už v práci opravdu sám. Po obědě mi volala asistentka šéfa, která měla problém sehnat někoho v práci. Šéf potřeboval zpronevěřit asi dva pytle firemní kávy nějaké známé. Asistentka měla kávu rychle donést na recepci, kde si ji známá vyzvedne. Prý už byla na cestě. Naštěstí se dovolala mně a její osud byl zachráněn. Kávu jsem předal na vrátnici. Dotyčná tam naštěstí ještě nepřišla.

Jednoho dne jsem si šéfovi postěžoval, že MAC nemá Total Commander. Šéf se mne jenom zeptal: „Co to je?“ Den předtím se mi dušoval, jak vedl firmu zabývající se IT zakázkami 20 let. Abyste pochopili, kdokoliv trochu příčetný a gramotný ohledně PC, zná Total Commander a každý rozumný člověk ho používá. V před předchozím zaměstnáním to byl nástroj, bez kterého bychom se jako IT firma neobešli.

Týden na to byl prodloužený víkend, díky 17. listopadu, který připadl na čtvrtek. Trochu mne polilo horko, když mi šéf v pátek ráno volal a ptal se, jestli jsem v kanceláři. Takticky jsem naznačil, že zrovna nejsem, ale že se tam chystám a můžu tam být za pár minut. Zrovna jsem v tu chvíli seděl na posteli v bytě, asi 5 min cesty od katedrály Notre Dame.

Šéf si stěžoval, že nemůže nikoho v práci sehnat. Nikdo mu nezvedá telefon a nechápe, co se děje. Taktně jsem naznačil, že netuším, co se děje, ale půjdu se podívat, kde jsou všichni. Nadiktoval jsem si zběžně úkoly, co chtěl a zavěsil.

Začal jsem shánět kolegu, říkejme mu třeba Matěj. Je to ten samý kolega, o kterém jsem hovořil v předchozích dílech seriálu. Ono upřímně, více nás tam ani nebylo. Matěj mi to ovšem nezvedal, číslo na Martinu jsem neměl.

Šéf opět kvůli podání jednoho projektu potřeboval dokonce dne zjistit informaci, kterou lze najít na internetu asi za 5 min. Dále potřeboval cenovou nabídku na jeden exotický hardware od nVidia corporation. Kdo nVidia zná, ví, že je to korporát na baterky. Jenom vyjádřit se k poptávce jim trvalo 2 týdny. Kontaktní informace jsem předal šéfovi, který však samozřejmě nijak nereagoval a zazdil to, jako všechny ostatní výstupy.

Třetí a poslední úkol, bylo obstarat nějaké technické informace od dodavatele software, se kterým jsme komunikovali už v minulosti. Ti moji poptávku vyignorovali úplně. Pokud jsem to dobře pochopil, několikrát jsme z nich cucali informace a poptávali cenové nabídky, ale nikdy jsme pořádně nereagovali zpět. Abych byl přesný, Matěj vždy předával info šéfovi a tam to také končilo.

Jelikož jsem tedy Matěje nesehnal, musel jsem se do úkolů pustit sám. Poslal jsem takový lakovací email šéfovi, že jsem zkontaktoval někoho u nVidia a teď to stojí na nich. Šéf mi hned volal zpět. Zrovna jsem byl v metru a přijížděla souprava směr Versailles, kam jsme s Luckou měli namířeno.

Šéf se mne opět zeptal, jestli jsem v kanceláři a já jsem taktně mlžil. Horší byl hluk okolo, protože moje kancelář byla v klidné čtvrti Brna, kde vlaky nejezdí. A už vůbec nehlásí jízdní řád ve francouzštině.

Šéf se spokojil s čekáním do pondělí, i když se mu to moc nelíbilo, ale to mi bylo srdečně jedno. Už tehdy jsem od Matěje i ze své vlastní zkušenosti věděl, že on je tragický případ, který ví o time managementu asi jenom to, že to jsou dvě slova.

Vrátil jsem se z Paříže a žilo se vesele dál. Nová projektová manažerka začala tlačit na šéfa, že je potřeba zavést pravidelné porady týmu. Šéf oponoval, že je to ztráta času a já s ním vzácně souhlasil. Ne kvůli tomu, že by porady byly zbytečné, ale kvůli tomu, že se mlátila prázdná sláma. Takový ten typ porady, kdy si vybijete celou baterii na mobilu hraním her. Ostatní si mezitím popovídají o hovně a o ničem.

Já jsem decentně na poradě naznačil, že stále nemáme funkční IT infrastrukturu (tj. sdílenou složku někde, kde si můžeme vyměňovat data). Dále nemáme funkční IT oddělení, které spočívalo v jednom linuxákovi, který pracoval na MACu a štkal nelichotivé ódy na Windows, přičemž vokály mu dělal šéf, i když ani jeden z nich s Windowsem nikdy nepracovali.

Poznámka, že nic z toho, co šéf opakovaně slíbil, se nerealizovalo, byla smetena ze stolu. Když jsem poznamenal, že mi práce stojí na tom, že mi náš ajťák/projekt lead/anální alpinista/specialista na všechno a na nic, nedokáže vykopírovat 3 soubory z počítače, kde proběhla simulace a kde má přístup jenom on, byla opět smetena ze stolu.

Tohle kopírování skončilo tak, že jsme díky ignoraci mého požadavku na doručení souborů a upomínek, promrhali celou 4 měsíční testovací období onoho software a neměli jsme v ruce nic – ani výsledky ani důvod pro nákup, protože jsem nebyl schopen pustit a dokončit více než dvě analýzy za 4 měsíce.

Jeden den se za mnou stavil šéf a ptal se mne na firemní strukturu v Korporátu, odkud jsem přišel. Vyptával se na názvy pozic, strukturu vedení & oddělení. Mne už tou dobou bylo jasné, že když tvrdil, že firemní strukturu má vymyšlenou, má vymyšlené prd. Tak jsme společně ten prd zhmotnili do podoby struktury z Korporátu, ze kterého jsem utekl. Včetně názvů pozic.

Během týdne se nic nedělo a já se do práce chodil pouze ukázat, aby se neřeklo. Měl jsem tou dobou už dost práce s přípravou Havaje. Tu a tam jsem se optal, co bude s tou prací na projektu. Od šéfa jsem se pouze dozvěděl, že se na můstru pracuje. Kde to netuším, u nás to rozhodně nebylo.

Druhá pondělní porada o týden později, byla mnohem zábavnější. Celá firma prezentovala jednomu ze slovenských majitelů, kteří drží majoritní podíl v naší pobočce, a slovenskému projekťákovi, co jsme tady poslední rok vlastně dělali. Z toho, co jsem slyšel, jsem se nestačil divit.

Jednak mi bylo na blití z toho, jak si mí čeští kolegové vymýšlí a lžou do očí těm slovenským a jednak to, že to nikoho, ani slovenské kolegy, kterým bylo vše jasné, nevzrušovalo. Dozvěděl jsem se, že se za poslední rok a něco v české pobočce řešily projekty, ze kterých stejně nic nemáme, IT infrastruktura, která nefungovala, IT obecně (jaké IT proboha???, máme čtyři MAC a tři notebooky), firemní strukturu a názvy pozic a že tři další lidi řešili to, co já, včetně rešerše… Jen tak, for fun. Místo jednoho experta jsme měli rázem tři experty úplně na všechno. Obdivuji sebekontrolu slovenských kolegů, já bych už musel vyprsknout smíchy. Spíše vzteky.

Celé to korunoval šéf, který řekl, že je odborník na vše, protože všechny rešeršní studie prošly jeho rukama, o všem rozhodoval sám a vše musel a musí připomínkovat.

Šéf dále seznámil kolegy ze Slovenska s personálním obsazením naší pobočky. Na projektoru jsem si přečetl, že moje pracovní pozice je něco úplně jiného, než na čem jsme se domluvili a zcela to odporovalo pracovní smlouvě. Na vizitkách, které mi byly předány, jsem měl zase něco jiného a v Outlooku ještě jinou variantu. Vždycky, když se mne někdo z kamarádů zeptal, co dělám, šel jsem do mdlob při představě vysvětlování toho hlavolamu. Popojedem…

Kromě své nové pozice, jsem se také dozvěděl, kdo u nás pracuje. Tohle jsme se předtím vlastně nikdo neměli jak dozvědět. Docela jsem válel bulvy, když jsem zjistil, že nás je tam vlastně 20. I když to mělo háček. Vtipné byly úvazky.

Jeden profesor, co se mnou sedí v kanclu, byl veden na plný úvazek. Realita? Profesor chodil pouze v pondělí odpoledne, uvařil si kafe, snědl polovinu sušenek, které našel, přerovnal si papíry na stole a pronesl větu: „Já tu vlastně nemám počítač. Jdu domů, tady jsem zbytečný, doma můžu aspoň pracovat. Tady ne. Na shledanou…“

Týden, co týden se toto opakovalo. A tento pán byl s námi na plný úvazek. Náš ajťák/projekt lead/anální alpinista/specialista na vše a na nic byl zase na 80 % úvazku a přitom u nás byl spíše na 20 %. Občas jsem ho potkal v pondělí večer, v pátek večer a někdy přes týden.

Dále jsem napočítal asi šest lidí, se kterými šéf jedná a má je před jednané. Někteří byli domluveni reálně, někteří u něj byli pouze jednou se podívat. Všechny je hodil do jednoho pytle. Slovákům sebralo řeč, když jim šéf alibisticky odvětil na otázku: „A to jsou lidi, co nastoupí?“ „To je všechno domluvený! To je prostě fakt a tak to bude!“ lhal šéf.

Až zpětně jsem pochopil, jak slušně drží v šachu ty, co reálně nastoupili. Naslibuje jim hory doly, včetně platu. Nepředá jim platový výměr a drží si ho pro sebe tak dlouho, jak dotyčného/ou udrží na uzdě. Pak ho předá a kde se vzala, tu se vzala variabilní složka mzdy, která značně snižuje domluvený základ. Suprise, suprise! Welcome onboard!

Šéf také oznámil, že přijal nového provozního ředitele. Nástup hned zítra (tj. úterý). A on fakt nastoupil. To mi nešlo do hlavy ještě dlouho po tom. Skoro to vypadalo, jako blýskání na lepší časy.

Slováci jasně řekli, že šéf je úzké hrdlo a vše brzdí. Zeptali se, co s tím bude dělat. Odpověď byla něco ve smyslu: „Já to nějak udělám.“ Bylo na čase si začít oprašovat CV…

Když se mne Martina zeptala, co mohu k projektu říci, kam se pokročilo, upřímně jsem řekl, že nic a nikam se nepokročilo. Chybí formální zadání, schválené požadavky atd. Slovenský projekťák vůbec nechápal. Já taky ne. Divil jsem se, že se na to nikdo předtím ještě nezeptal.

Postěžoval jsem si, že po dvou měsících od příslibu stále nemáme firemní telefony. Na soukromé číslo mi začínali totiž volat lidé z dodavatelských firem ze zahraničí, co se děje a jestli potřebujeme nějaké další informace. Provozní ředitel slíbil, že se na to podívá.

Šéf na této poradě ještě oznámil, že do konce roku bude podávat dva velké projekty, což mu zabere všechen čas a nemůže dodělat studii proveditelnosti, která má sloužit jako výchozí bod pro náš projekt. Původně měla být do konce listopadu. Teď se psal pozdní začátek prosince a šéf suše oznámil, že to dříve jak v lednu nebude. Už jsem přesně viděl, kam to spěje. Vzal jsem si žádanku a vypsal si dovolenou na krizová data. Při podpisu žádanky šéfem jsem důrazně upozornil, že jsem dopředu deklaroval moji měsíční absenci. Poprosil jsem ho, ať mi okamžitě svěří zadání toho, co je potřeba z mé strany udělat, abych mohl začít na tom dělat a vše se stihlo. Odvětil, že jiný kolega pošle můstr, podle kterého se má jet.

Na poradě mne pobavil ještě jiný kolega, jeden ze šéfových věrných kumpánů, který seděl vedle mne a řekl, že firemní struktura je vlastně hotová, stačí ji jenom vytisknout a doplnit jména. Měl jsem co dělat, abych ho nepoprskal smíchy.

Týden uběhl jako voda. Do práce jsem chodil sporadicky, protože jsem tam neměl moc co dělat. Šéf si občas vymyslel nějakou hovadinu na práci, ale reálně to nebylo nic. Už kvůli tomu, že mi nikdy nedal žádný nástroj, se kterými bych je mohl dělat. Pirátské licence software opravdu nepočítám.

Na další týdenní poradě, kdy přijel slovenský projekťák s jejich ajťákem, aby nám vysvětlil, jak pracuje Outlook, jak se plánují schůzky v Outlooku a jak pracuje Sharepoint – platforma pro firemní dokumenty, která svou náročností je srovnatelná asi s Windows Malováním. Abych byl přesný, ono to nebylo nám, jak spíše našemu ajťákovi/projekt leadovi/análnímu alpinistovi/specialistovi na vše a na nic, šéfovi a jeho dalším dvěma věrným kolegům.

Šéf se pro jistotu školení vůbec nezúčastnil, protože si naplánoval důležitou schůzku ve stejnou dobu. I když by mne zajímalo, jak si ji naplánoval, když si vlastně neumí plánovat schůzky v Outlooku.

Slovenský ajťák brzy pochopil základní problém – šéfův firemní fanklub trpí averzí k produktům Microsoftu a tvrdohlavě bojkotují používání projektových a dokumentačních nástrojů. Také vyšlo najevo, že nemáme doménové účty, protože není žádná firemní struktura, podle které by se mohla postavit ta doménová a vytvořit patřičné přidělení lidí na role. Proto nelze sdílet kalendáře, zamlouvat zasedačka a jiné problémy. Jeden by se z toho posral…

Využil jsem té chvíle a začal se hádat s naším ajťákem, že tohle je přesně důsledek jeho laxního přístupu a že nám tady padají člověkohodiny práce do černé díry. Musíme pořád vyťukávat heslo při přihlášení do firemního chatu, pokaždé když ukládáme dokument na Sharepoint (i když ukládáme postup), nemluvě o věčném přihlašování do webového prostředí atd.

Náš ajťák tam v klidu seděl, šklebil se a vymýšlel výmluvy. Měl jsem chuť mu přivřít obě ruce do dveří betonového bunkru. Ale už jsem na to neměl nervy, zítra mizím na měsíc na Havaj, tak proč si kazit náladu, že?

Navezl jsem se tedy ještě do kolegy, který mi před dvěma týdny do očí tvrdil, že firemní struktura je hotová a že ji stačí pouze vytisknout. Opět slovní průjem, proč to není.

giphyV den odjezdu jsem se rozloučil s kolegy. Martina si uvědomila, že to s tím měsíčním home office myslím vážně a řekla mi, co musím během home office stihnout udělat. Udělal jsem to ještě ten večer, poslal jí to a na práci definitivně hodil bobek. Přesně jsem tušil, co se stane.

Rozloučil jsem se s provozním ředitelem s přáním, že by bylo fajn se vrátit do fungující firmy, kde dostaneme firemní telefony, bude jasná firemní struktura atd. Pak jsem šel za šéfem.

Divil se, kam jedu. Vždyť jsem říkal, že chci dovolenou až na 21tého, pravil. Na to jsem mu odvětil, že ne, že jedu dneska večer a zdarec. Říkal jsem mu to už při pohovoru, v říjnu, listopadu a před 10 dny.

Když jsem odjížděl na home office na Havaj, někdy v polovině prosince, káva, co si ta paní musela tak narychlo vyzvednout, byla stále na recepci.

Následoval sladký měsíc na Havaji a poměrně jasná vize se oprostit od závislosti na této práci a vydat se jinou cestou. Během měsíce na Havaji mne prakticky nikdo nepostrádal až na jednu schůzku se Slováky, která byla povinná pro všechny české pracovníky. Přesněji pro ty české pracovníky, kterým šéf dovolil se zúčastnit.

Vrátil jsem se po měsíci a zjistil jsem, že se stalo přesně to, co jsem čekal – nic. Nic se nezměnilo, všechno stálo za pendrek jako předtím. Abych byl přesný… Šéf mezitím zavedl pro sebe nový pitný režim. Místo minerálek, balení piva v plechovkách po 6 kusech. A já měl v kanclu nového kolegu – Jindru.

První věc, která se udála, když jsem se vrátil do kanceláře, bylo přistání papíru s nadpisem dohoda o ukončení pracovního poměru. Asi čekáte, že to bylo kvůli tomu, že jsem se na měsíc vypařil. Chyba. To prošlo bez většího povšimnutí.

K 31. 12. 2016 nás převedli pod novou firmu. Z sročka do akciovky, která má shodné jméno se slovenskou matkou, ale která je také částečně vlastněna šéfem. Do té doby jsme vlastně pracovali přímo pro něj a jenom pro něj. Proč? Dotační politika a různé penězovody sem a tam.

Podepsal jsem novou pracovní smlouvu, v „nové“ firmě. Vtip byl v tom, že moje pracovní smlouva byla nekompletní. Šéf mi nepředal mzdový výměr. Mohl jsem jenom hádat, kolik vlastně beru v nové firmě. Ale bral jsem to sportovně. Měsíc jsem tu nebyl a oni mne povýšili.

Pohovoru se Slováky jsem se zúčastnil dodatečně, když jsem se vrátil z Havaje. Bez okolků jsem oznámil, že v podstatě jediné dobré řešení, je okamžitě zavřít/zrušit naši pobočku. U nás nic nefunguje, nikdy nefungovalo, kempí tady nekompetentní individua a jako hlavního viníka jsem označil našeho výkonného ředitele – šéfa.

Prý neslyšeli nic ani tak nového. Mí kolegové, kteří si toto odbyly před pár dny. Prý tvrdili to samé.

Jindra byl velice zajímavý člověk. Šlo vidět, že to přehnal s prací v minulém zaměstnání, na druhou stranu, jako asi jediný byl kompetentní, k čemu byl najat. Jako jediný měl představu o tom, co je potřeba, aby firma dotáhla funkční produkt na trh. Decentně poukázal na to, že Slováci nemají ani ánung o tom, co je potřeba pro certifikaci, že šéf je úplně mimo, co se týče norem, podle kterých si myslel, že budeme něco dělat, cílů a začal rozvrtávat firmu úplně v jiném levelu.

Šéf tedy mohl spláchnout zhruba rok své rádoby práce do záchodu, protože místo toho, aby se poradil s někým, kdo je znalý oboru, který by mu řekl, co je potřeba (třeba ten Jindra), rok si myslel, že pojedeme podle leteckých norem. Nechal několik lidí rozpracovávat plán a metodiky vývoje podle těchto těžko uchopitelných předpisů.

Nechtěl bych být na místě jednoho externisty, který si nastudoval několik set stránek těžkého anglického textu těchto norem a potom jenom slyšet: „Nakonec to nebudeme potřebovat.“

V pátek, asi týden potom, co jsem se vrátil, se jelo na Slovensko. Vyslechnout si ortel pohovoru všech zaměstnanců se slovenským vedením. Tajně jsem doufal, že nám oznámí, že se česká pobočka ruší. Bohužel… Nerušila. Zatím.

Slovenští majitelé se vytasili s PowerPointovou prezentací, kde byly rámcové výsledky pohovorů. Nejvtipnější byl úvod. Počet spokojených, resp. nespokojených zaměstnanců – 3:3. Spokojenost panovalo na straně služebně i věkově starších zaměstnanců a nespokojenost u nás, mladších, co jsme nelezli na Mount Šéf. Informace ode mne úplně chyběly.

Slováci i já jsme ryli do šéfa, který jen tak seděl a koukal do blba. Během hodiny a půl se asi 6krát podíval na slajdy, usmál a jel si dál svoje. Zdržení omlouval zaneprázdněním s granty, a že všechno musí jít skrze něho, aby ohlídal výstupy.

Slováci se ohradili, že takto to nelze dělat. Šéf musí delegovat práci na ostatní. Až nás bude na pobočce 40, tak to bude neúnosné. V duchu jsem se pousmál. Teď není na koho delegovat a nikdy nás na pobočce 40 nebude. Nejsme ani platově ani firemní kulturou konkurence schopní uspět na trhu práce v Brně.

Slováci dál dělali „Ty, ty, ty!“ na šéfa a ten se dál tvářil duchem nepřítomen. Vždycky, když bylo nejhůř, vytasil magické zaklínadlo „práce na grantových projektech“, Slováci odpovídali, že v 5 lidech podali první rok 40 projektů. Šéf odpovídal: „Hmm…“

Opět jsem si postěžoval na výplaty, protože bylo 20tého a výplatní termín jsme měli 15tého. Nikdo se nás opět neobtěžoval informovat, že výplata nebude včas nebo třeba omluva. Byla slíbena okamžitá náprava v řádů 1-2 dnů. Trvalo to čtyři.

Zhruba 20 minut jsme mlátili prázdnou slámu o tom, že můžeme převést správu IT pod slovenskou matku. Konečně jim došlo, že u nás není kromě mne nikdo, kdo by tomu rozuměl a mne k tomu nepustí. Dokolečka jsme se ujišťovali, že to není problém a proč je to výhodné a že to lze zavést ihned. Já už věděl, kam to povede a jak to dopadne. Bylo na čase si obstarat munici. Během žvanění ostatních, jsem sepsal IT požadavky, které jsem se snažil protlačit za posledních 6 měsíců. Byl to dlouhý seznam tří požadavků – doménové účty, sdílená složka na síti, a že bych konečně mohl dostat licenci na Windows. Rovnou jsem to šoupnul provoznímu řediteli, který seděl naproti. Paráda, mám nabito…

Jindra se zastavil za kvalitářem ze Slovenska. Výsledek? Cestou zpátky měl Jindra 4 hodinový monolog o tom, jak je to jeden velký vtip, neskutečné a úplně špatně. Pochopil jsem několik věcí: Slováci mají velký technický problém, který ohrožuje penězovod č. 1 – privátní kapitál. Jinými slovy, nemají co ukázat investorům. Penězovod č. 2 – granty jsou na Slovensku kvůli korupci stopnuté, takže mají smůlu. Pro finální uvedení produktu, je potřeba projít skrze složitý proces certifikace, která bude trvat roky a už teď jim chybí asi 10 specializovaných lidí jenom na certifikaci. Tyto lidi v ČR ani na Slovensku nenajdou. Budou je muset tahat odjinud a na to nemají peníze.

Až tehdy jsem pochopil důsledky, co to znamená pracovat pro start-up. Na začátku jsem si neudělal jednoduchou matematiku – když po 8 letech nemají, co by prodávali, něco je špatně.

Na pondělní poradě šéf konečně oznámil firemní strukturu. Ajťák/projekt lead/anální alpinista/specialista na všechno a na nic se stal technickým ředitelem, jeho druhý věrný kolega, ředitelem přes prázdné laboratoře a pak tam byla spousta neobsazených míst na pracovištích, o kterých si šéf myslel, že je budeme potřebovat.

Opět jsem připomněl chybějící výplaty, stravenky, firemní telefony… Provozní vše odkýval, že se řeší.

Na přetřes přišly IT požadavky. Upozornil jsem slovenského projekťáka, že jsem je předal už minulý v pátek a vlastně už asi před 5 měsíci. Provozní ředitel si je postupně procházel a četl je nahlas. Zasekli jsme se už na druhé položce, kdy slovenský projekťák namítal, že sdílená složka na síti je zbytečná. Soubory si přeci můžeme posílat emailem nebo sdílet na Sharepointu!

giphy-2Následovala moje přednáška o tom, že rychlé a flexibilní sdílení souborů je v IT firmě základ, naší firmu nevyjímaje. Slíbil, že se na to podívá. Naše projektová manažerka Martina naopak dala ostatním týden na to, aby se k požadavkům vyjádřili a něco přidali. Skočím týden dopředu – nikdo se za týden nijak nevyjádřil. Jenom šéf a technický ředitel se po tom týdnu ozvali, že nelze vydat ven nějaké požadavky, aniž by je připomínkoval výkonný a technický ředitel. „To musí být jakýsi proces.“ oznamoval šéf.

Okamžitě jsem se do něj pustil, že proces započal na Slovensku před více než týdnem a měl dost času, aby se k tomu vyjádřil. A když už jsem byl v ráži, vyčetl jsem mu, že žádný proces nemá smysl, kpokud ho výkonný a technický ředitel ignorují.

Jenom odvětil, že ho to nezajímá a že se na to s výkonným do zítřka podívají. Jak to dopadlo, se nechte překvapit. Zpátky o týden zpět.

Pár dnů na to, mne šéf nezastihl v práci, protože jsem měl pracovní schůzku mimo kancl. Naštval se a doběhl za provozním ředitelem. Ten na jeho popud zavedl papírové píchačky. A tak jsme začali na pracovišti vesele píchat. Píchnout jsme si museli každý odchod z pracoviště, včetně odchodu na oběd. Vše jsme museli mít schválené od šéfa. Mne to bavilo asi tři dny. Když jsem viděl, že to výkonný a technický ředitel ignorují, vykašlal jsem se na to taky.

Týden plynul a já dostal za úkol pracovat na zprávě, která by určila, který software se má nakoupit. Začátek spočíval v tom, že mi šéf vyčinil za to, že jsem se jako úřadující vedoucí projektu, který se mne týkal, dovolil položit otázku, kolik máme peněz na nákup a kdy a zdali budou peníze vůbec dostupné.

Dostal jsem přednášku o tom, co mi je do toho, že to jsou pro mne úplně nepodstatné věci, které nepotřebuji vědět, že si mám hledět svého a že se mu nelíbí, jak s ním komunikuji.

rawZbytek týdne jsme strávili střídavým kydáním hnoje v sestavě já, Jindra a Matěj. Nikomu se do ničeho nechtělo a nálada byla na bodu mrazu. Jindra seděl tři týdny bez počítače a koukal do zdi. Pak dostal starého MACa, který už vystřídal asi čtyři majitele v rámci naší pobočky.

Ani ne po měsíci, dokázal Jindra hejtovat firmu, šéfa a slovenské vedení týden v kuse. Měl jsem pracovat na zprávě, ale během týdne jsem napsal asi dvě strany, protože Jindrovy monology na téma, jaký je šéf úplně neuvěřitelný ocas, prostě nešlo neposlouchat.

Říkal, že tohle už viděl. První začne reorganizace, kterou bude následovat střelba do vlastních řad. Tady se to vzalo od konce. Matěj mi v pondělí večer (30. 1. 2017) volá, že mu bylo právě oznámeno, že zítra mu neprodlouží smlouvu a že si má přijít jenom pro věci.

giphy-3Vysvětlení žádné. Matěj byl nakonec rád, že firmu opouští, protože je z ní K.O. A docela jsem mu záviděl. Bohužel se mu stávalo, že tvrdl v kanceláři u šéfa třeba tři hodiny v kuse a poslouchal jeho slovní a myšlenkový průjem.

Den na to nastoupila na jeho židli nová zaměstnankyně, říkejme ji třeba Jitka. Přišla ze stejného Korporátu, jako já. Pracovala taky s MATLABem, jako já. Měla tedy pracovat na něčem, co jsem vlastně chtěl dělat já. Bůh ví, jak to vlastně bude.

Mne bylo jasné, že jsem další na řadě. S odchodem Matěje jsem se stal nejdéle úřadujícím zaměstnancem na fulltime. Když tohle není raketový postup, tak už nevím.

Když jsem si šel pro podpis na propustku k doktorovi, ztvrdl jsem u šéfa asi 30 minut. Povídal mi o tom, jak byl úspěšný podnikatel a jak mu jde hlavně o přátelské vztahy na pracovišti. Vytkl mi můj styl komunikace, a že se mám zdržet jakýkoliv komentářů na poradách. „Já jsem šéf a tohle na šéfa neplatí. A tak to prostě bude!“ ukončil svou stať.

Asi 10 minut jsem se dral ke slovu skrze jeho další narcistický CEO průjem, abych mu řekl, že pokud nemá zájem o zpětnou vazbu, fungovat tady nebude nikdy nic. Zdvořile jsem ho poprosil, aby mi sdělil, jak si přeje sdělovat zpětnou vazbu. Na to mi ilustračně odvětil, že má moře práce a že ho naše kecy nezajímají. Od mozkové lobotomie sraním šéfových klínů do mé hlavy, mne zachránil provozní ředitel.

S Jindrou si nás postupně zavolal na neformální konzultaci mezi čtyřma očima. Jasně jsme mu oba nezávisle na sobě řekli, že pokud tu zůstane šéf, tak my tady nezůstaneme. Já vím, že mi nebude prodloužena smlouva a jediné, co mne ve firmě udrží do té doby, je nějaký viditelný pokrok. Provozní přislíbil rychlou nápravu všeho. Prý vysílá silné signály na Slovensko, že pokud neodejde výkonný ředitel (šéf), tak tady nic fungovat nebude. Řekl jsem mu, že stále nemám mzdový výměr a že už je to už déle než zákoníkem práce nařízená doba pro jeho doručení.

A čas opět plynul a nic se nedělo. Já se snažil pracovat na zprávě a Jindra kydal hnůj na všechno možné i nemožné.

Při odvracení trudomyslnosti jednoho pátečního odpoledne, Jindra udělal hezké srovnání mezi naší firmou (včetně slovenské matky) a SpaceX, firmy Elona Muska, která si klade za cíl dopravit člověka na Mars. V roce 2002 dal Musk dohromady tým 160 lidí, který o 6 let později vypustili první raketu do vesmíru s logem SpaceX. Tehdy už jich bylo 500 (lidí) a Musk nainvestoval do SpaceX do té chvíle 100 miliónů USD. My, nebo spíše hlavně Slováci, začali před 8 lety, ve čtyřech lidech, teď je jich 70 (tak 3-4krát levnějších lidí), utratili cca 45 miliónů euro a nemají nic, co by mohli nabídnout. Něco bylo špatně a jenom náš šéf to nebyl. To bylo v tu chvíli zjevné více než kdykoliv předtím.

V pondělí na to se konal opět sezení se slovenskými majiteli. Mělo se rekapitulovat, co se za posledních 14 dnů změnilo od minulého setkání na Slovensku. Už po 10 minutách bylo jasné, že nic.

Hned u prvního bodu – zlepšení komunikace, otevřenost směrem dovnitř, sdílení informací a další kydy, jsme se zasekli na dlouho. Byl jsem jediný, kdo to komentoval. Pak se diskuze trochu rozjela. Jeden ze slovenských majitelů doslova řekl, že se mu dělá blbě z toho, co teď slyší.

Šéf prohodil, že opět z toho samého Korporátu si k sobě přetáhl nějakého osobního kouče a měli spolu dvě sezení. Jindrovi málem upadly brýle z překvapení. Já se kousal do spodního rtu, abych se nesmál.

Nahlas jsem pronesl, že situace je spíše ještě horší, že se mi hrubě nelíbila poprava Matěje a ignorace zpětné vazby směrem k šéfovi. Začal na mne okamžitě řvát, že se mu nelíbí styl komunikace a že nedodržuji zákoník práce, tak ať radši mlčím.

Celkový mítink měl průběh ve stylu, že Slováci přečetli nějaké téma, zeptali se výkonného nebo technického ředitele, kde je problém, oni seděli, vymlouvali se na grantové projekty a pak se to 2-3 zopakovalo s tím, že někdo ze Slováku bludný kruh ukončil slovy: „No poďme radšej ďalej.“

Adresně bych vypíchnul např. to, že šéfovi bylo vytýkáno, že neodpovídá na emaily. Bylo mu nařízeno ze Slovenska, aby problém vyřešil. Slováci řekli, ať použije asistentku pro vyřizování běžné korespondence. On se ohradil, že jí přístup do svého emailu dávat nebude. Může si zřídit dva emaily, ale to je vše.

Slováci se nenechali jen tak odbýt. Zeptali se, proč problém neřešil, když ho měl řešit ihned? Šéf seděl a čučel. Slováci čučeli na něj. Já seděl a přemýšlel, kdo je blbější. Jestli šéf nebo Slováci, kteří nechají řídit složitý technický problém člověka, který nezvládne tak jednoduchý úkol, jako email management.

Martina se opřela do mne, výkonného a technického ředitele, že nepoužíváme Sharepoint. Já se omluvil, že jsem nepochopil její úkol a neobtěžoval jsem se si pořádně projet zápis z porady. Opět nikdo nekomentoval, že technický ředitel otevřeně řekl, že Sharepoint se mu moc používat nechce a potřeboval by na to své nic, co dělá, někoho k sobě, aby mu s tím pomohl.

Jindra to už vůbec nedával. Měl oči podlité krví a byl na prášky. Když přišlo na přetřes IT, použil jsem svou munici. Řekl jsem, že požadavky byly formulovány už v den první porady, jenže výkonný a technický ředitel je blokuje. Nic. Nikoho to nevzrušovalo.

Provozní ředitel vyjádřil své problémy s výkonným ředitelem. Kutí mu zády věci, které by už neměl, jako např. uzavírání nové nájemní smlouvy na kanceláře, ve kterých nemá kdo sedět, najmutí účetní, která neumí účetnictví atd. Hlavně, že nemá hodinu na technickou poradu, protože musí pracovat na grantových projektech.

Slováci se pak opřeli do technického ředitele, proč naplánoval technickou poradu na dobu, kdy není přítomen v práci. Nezapomínejme, že je v práci na 80 % úvazek. Opět seděl a mlčel. Slováci ryli dál, ale bylo to stejně produktivní, jak přehazovat lopatou písek na Sahaře.

A takto to šlo celkem dvě hodiny. Dokud mi nebylo nařízeno, abych si zavřel notebook, projížděl jsem si LinkedIn se zahraničními nabídkami na práci.

Po poradě si Slováci zavolali šéfa na kobereček do zasedačky na pohovor mezi čtyřma očima. Hlavou mi blesklo, kde se ztratila ta otevřenost, o které byla před dvěma hodinami řeč? Firma byla v naprostém chaosu. Na šéfa čekali dva externí projekt lídři, kteří měli vést zbylé dva projekty u nás. Vůbec nechápali, co se děje.

Já odmítl vedení jednoho z těchto projektů. Asi není těžké zdůvodnit proč. Chvíli jsem tedy konverzoval s nově ustanoveným projekt lídrem, se kterým bych měl spolupracovat. Řekl mi, že mu šéf předal poněkud jiné informace než mně o zadání celého projektu. Já jsem už několikrát protestoval, že neexistuje formální písemné zadání, od kterého by se dalo odrazit. Šéfa to vůbec nezajímalo, Slováky také ne.

Mně už to bylo tou dobou vcelku jedno. Chtěl jsem dokončit zprávu a zakempit do konce července, kdy mi končila smlouva, abych měl čas si připravit půdu pod nohama. Nicméně… osud tomu chtěl jinak.

Asi hodinu po poradě, jsem udělal jednu taktickou chybu. Podcenil jsem svého nepřítele a porušil své letošní Rok bez laxnosti. Nechal jsem se nachytat na švestkách a byl jsem nucen podepsat dohodu o ukončení pracovního poměru s okamžitou platností. Odmítli se se mnou o čemkoliv bavit. Okolnosti si nechám pro sebe, protože zde hrají roli ještě jiné zájmy, to konkrétně ochrana Jitky a Jindy.

Když si mne pozvali do zasedačky, tušil jsem, co uhodilo. Slovenský majitel se se mnou loučil slovy: „Asi Ti to líto nebude, ale musíme se rozloučit.“ Měl pravdu. Bušilo mi srdce a měl jsem strach. To však zmizelo ve chvíli, když jsem viděl, jak se s úsměvem loučil můj, teď už bývalý šéf se slovenskými majiteli. Vřelý úsměv, podání ruky a objetí. V tu chvíli mi došlo, že šéfa nikdy neodvolají a nic se nezmění. Nebylo, co řešit.

Firma má tak oficiálně více ředitelů než inženýrů, resp. na jednu inženýrku, co je tam čtyři dny, připadají čtyři ředitelé, výkonný, provozní, technický a ten čtvrtý, kterého jsem zapomněl.

Pobalil jsem si své věci do velké IKEA tašky, smazal svůj účet a data v něm, odkráčel domů, převlékl se do své havajské košile a šel na kvíz, který jsme vyhráli rekordním počtem bodů. Hold někdy je člověk nahoře, někdy dole…

Seriál KUTlime vs. Start-Up tímto tedy končí. A KUTlime končí se start-upy.

A co říci k závěrem…?  Sedmikráska se v komentářích u závěru 1. série KUTlime vs. Korporát napsala, že je zvědavá, jestli bude 2. série. Pozorní čtenáři si všimli, že seriálu KUTlime vs. Korporát chybí jedna epizoda, konkrétně Epizoda VI. – Návrat Korporátu.

No… vypadá to, že 2. série bude dříve, než jsme všichni čekali.

 

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Oznámení. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

4 reakce na KUTlime vs. Start-Up: Epizoda V. – Veni, vidy, dopici

  1. Sedmi napsal:

    to je uplne jako popis toho, jak „fungovaly“ firmy za totace… nechce se mi verit, ze je dnes taky neco takoveho mozne… mazec… kazdopadne snad bude v nove praci lip 🙂

  2. Pingback: KUTlime vs. Minutové rande | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s