New York New York… ale kde že…

Už dlouho nebylo při cestování veselo. A že teď je…

Tak pěkně to začalo. Po vyčerpávajícím týdnu, kdy jsem naspal asi 10 hodin za 7 dnů, jsem se relativně těšil, až vezmu z ČR roha. Na balení jsem si nechal bratru lidových 20 min těsně před odjezdem, ale zpětně toho squashe, na který jsem si ještě před odjezdem skočil, nelituji. Po dlouhé době s sebou beru podpalubní zavazadlo a mám místa, že nevím co s ním. Něco málo jsem si tedy pobalil a s krásnou 1 min rezervou na odjezd autobusu vyrazil směr Zvonařka, odsud do Krakova, z Krakova do Berlína a z Berlína do New Yorku. Výsledek? Praktický test neschopnosti zaměstnanců bostonského letiště s nejasnou vidinou, co bude dál.

S kluky jsme se sešli na Zvonařce pár minut před půlnocí. Byl jsem tam první. Ne, že bych byl tak zodpovědný, ale kvůli tomu, že Ti dva experti sedli na špatný rozjezd a jeli úplně jinam než měli. Jako bratři se skvěle doplňují. Na jednoduché otázky se zřejmou správnou odpovědí, každý odpoví něco úplně opačného. Vždycky mne to pobaví.

Polskibus jim za 130 Kč moc nevoněl. Není se čemu divit. Každý tam seděl přes dvě sedačky a my si nemohli moc vybírat. Museli si sednou vedle sebe a já měl také souseda. Spánek jsem poté hacknul spaním v uličce. Honza s Michalem však trpěli v sedačce. Slečna, co spala na sedačkách před nimi, si posadila sedačku proklatě nízko a kluci při sezení vypadali, jak kdyby trénovali ve futrálu na funus.

Z tvrdého spánku mne probraly až ostré zákruty Katovic. Bus se trochu pročistil a kluci se mohli rozsadit. Já si sedl zpět do křesla a snažil se psát emaily, jako předtím. Španěl přede mnou si pro své nohy taky musel naklonit sedačku. Když jsem ho 3krát slušně poprosil, jestli by si to nezvedl, došla mi trpělivost a zvedl jsem si to sám.

V 5 a něco ráno jsme vypadli z autobusu v Krakově. Využili jsme času a šli se podívat do historického jádra Krakova. Prošli jsme se po hlavních památkách, které v tu dobu šlo navštívit. Já si ověřil v praxi, že aplikace Play Memories pro iOS pro můj mobilní objektiv je stejně na nic jako na Androidu. Nevzít si s sebou zrcadlovku byla kritická chyba. Nemám pořádně čím fotit.

Za 2 hodiny jsme byli hotovi se širším okolí Krakova. Byl jsem překvapený, kolik bazilik a chrámů bylo takto ráno otevřeno. Dostal jsem se jak např. do katedrály na Wavelu nebo baziliky nejsvětější trojice. Pak začalo trochu pršet a Honza začal jemně tlačit na to, abychom byli na letišti co možná nejdříve. Dvě hodiny dopředu mi přišlo zbytečně až moc. Brána se měla otevřít v 10:00 a odlet měl být v 10:40. Obojí samozřejmě zpožděno.

Když jsme dojeli na letišti, kluci začali zmateně hledat záchody. Já je našel hned za rohem a začal se přebalil a připravil odbavení podpalubního zavazadla. Měl jsem check-in, takže mělo stačit dojít na Baggage drop-off. To by ho ovšem v Krakově na letišti museli mít. Tím, že jsme tady byli tak brzo, naštěstí tam nikdo nebyl. O to více mne pobavilo, že k odbavení mé krosny byly potřeba čtyři pracovnice letiště. Prošli jsme kontrolou a zapadli před bránu.

S přehledem jsme tady byli první. Někdy v 10:15 nás začali odbavovat a posílat do autobusu směr letadlo. Byl dvou motorový vrtulový stroj, kterým jsem ještě v životě neletěl. Při přistání v Berlíně to s námi docela házelo. Já už byl zvyklý z Mokulele aerolinek. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká. Holky si dělaly check-in až na letišti a dostaly místo u okna. My jsme to dělali den dopředu a nenabídlo nám to jediné místo u okno. Ale tak hlavně, že jsme tohle všechno plánovali měsíce dopředu. 🙂

Na Tegelu v Berlíně jsem se dal do řeči s dvěma Češkami – Markétou a Terezou, které také letí do New Yorku. Začali jsme si vyměňovat zážitky z cestování a plány pro New York. Já si uvědomil, že jsem si v těch několika hektických dnech, které předcházeli odletu, nestihl uzavřít žádné pojištění. Snažil jsem se to rychle napravit, ale portál mne už nepustil na dnešní datum.

Zasekl jsem se na emailu jednomu zákazníkovi a v podstatě jsem se tak stal opravdovým digitálním nomádem. Do letadla jsem nastupoval jako poslední. Seděl jsem vedle Honzy, na druhé straně vedle mne seděl ortodoxní žid a vedle něj Michal.

Abych odlehčil situaci a délku letu, začal jsem vtipkovat, že živí do New Yorku nedoletíme. To jsem ještě nevěděl, jak budu nedaleko od pravdy. Vzhledem k tomu, že ten žid to bral opravdu poctivě – oblečení, starý zákon, modlení atd., bylo jednoduché vymyslet spoustu vtipů na toto téma (že to zapíchneme uprostřed Atlantiku, že chodí okolo, aby mapoval, kde bude nejlepší odpálit bombu atd.). Když chtěl z místa odejít, Michala se vůbec neptal, prostě a sprostě ho přeskočil.

Žid strávil polovinu času chozením po letadle, skoro vůbec nepil a nic nejedl. To umocňovalo atmosféru a těch vtipů šlo vymyslet ještě více. Až do této chvíle jsem nechápal, proč je tolik vtipů na židy. Před Honzou seděl další.

Před námi začala zase jiná paní nacvičovat s šátkem na hlavě jógu nebo co to bylo. Catering AirBerlin nic moc, jak co se týče do četnosti, tak do kvality. Let mi zrovna dvakrát neubíhal, protože jsem neměl mobil, takže nebylo moc co dělat. Vzal jsem si aspoň čtečku a střídal ji s Hrou o trůny.

Ač jsme startovali s 20 min zpožděním, měli jsme přistát relativně na čas. Když jsme se přiblížili na dohled JFK, začala ta pravá sranda. Nad New Yorkem zuřila bouře, do které jsme zrovna vletěli. Nebylo možné přistát, takže jsme se začali točit v kruzích. Střídavě jsme prolétávali turbulencemi a čistou oblohou. Něco už mám nalétáno, ale tohle byly druhé nejhorší turbulence, co jsem zažil v proudovém letadle. A užili jsme si jich do sytosti.

Dobrou hodinu a půl jsme létali okolo, jak supi nad mršinou uprostřed stepi. Polovině letadla se udělalo blbě a začalo se hromadně blít. Honza toho už měl taky plné kecky a málem to hodil taky ven. Po hodině nám slavnostně oznámili, že jedeme na výlet do Bostonu.

Byl jsem se podívat za Markétou a Terkou. Terce bylo taky špatně, Markéta na tom nebyla o moc lépe. Holky jely do New Yorku jenom na víkend a byly trochu v časovém presu. Začal jsem dávat dohromady plán, co uděláme, až přistaneme. Měli jsme několik možností – sehnat přespání v Bostonu, jet zítra ráno, počkat, co řeknou aerolinie, půjčit si auto a dojet co nejrychleji do New Yorku. Holky jsme chtěli vzít s sebou, aspoň by bylo auto levnější.

Zpětně musím uznat, že byla chyba se spolehnout na aerolinie nebo uvažovat, že strávíme noc a den v Bostonu. Místo toho, aby se o nás aerolinky postaraly, nastalo 6 hodinové čekání, co se bude dít. Hodinu nás nechali čekat přímo na přistávací dráze v letadle. Pak nás odvezli naložili a odvezli na pasovou kontrolu. Tohle je něco, co jsem zatím vůbec nepochopil. Jelikož jsem měl ESTA a měl jsem ji podruhé, šel jsem do jiné fronty než Michal, Honza, Terka a Marki.

Udělal jsem cca to samé, jako když jsem do států dojel poprvé. Jediný rozdíl byl, že se mne neptali na to, kde budu bydlet ve státech a možná mi nebrali podruhé otisky. V letadle nám dali do ruky papíry, které kluci vyplnili, i když jsem jim říkal, ať to nedělají, protože je to zbytečné. V posádce letadla totiž asi nebyl nikdo, kdo by reálně věděl, co je vlastně potřeba. Klasická situace, kdy víte, že někdo něco neví, víte, že to nepřiznají a oni ví, že vy to víte.

U zavazadel jsem byl jako první. Využil jsem čas, zjistil hrubou cenu za půjčení auta, autobusy, jejich odjezdy a začal vymýšlet plány.

Plán se nám pořád měnil. Původně jsme chtěli vzít 7 lidí (ještě plus dva Američany), pak jenom nás 5. Pak to Honza odpískal, že je unavený a že se mu nikam nechce jet. První možnost, jak se dostat do New Yorku, byl autobus v 21:30 a v New Yorku. Hodinu jsme čekali na moje zavazadlo, takže jsme moc nevěděli, jak se k tomu postavit.

My jsme potřebovali na Manhattan, holky do Brooklynu. Asi nebudu úplně popisovat sled událostí, co nastal. Byl to chaos. Holkám se rozsypal plán a i ubytování se jim komplikovalo. My jsme se pořádně nebyli schopni rozhodnout, co tedy bude. Když jsme vylezli ven z bezcelního prostoru, zjistili jsme, že AirBerlin vůbec nemá pobočku na bostonském letišti a není tam nikdo, kdo by s námi situaci řešil.

O to se pokoušeli zaměstnanci bostonského letiště. Hned na začátku (tj. v 20:30) nám řekli, že mají nějaký hotel 50 min odsud, kde se můžeme ubytovat, jenom úplně neví, jestli mají kapacitu. A jak se tam dostat. Pak řekli, že můžeme letět až zítra v 17:00. Pak řekli, že hotel vlastně není, let je nejistý a že za 30 min tady bude přistaven autobusy, co nás vezmou do New Yorku. Po hodině a půl přijel jeden. Kluci se mezitím rozhodli letět zítra v 17:00 a přespat v hotelu. Ta myšlenka se mi docela líbila, ale měl jsem podezření na to, že to nebude tak jednoduché. Nikdo nám nebyl schopen nic potvrdit, vyvrátit atd. Potěšilo mne, když mi Marki poděkovala, že se tak starám. Já si v duchu jenom posteskl, že škoda, že tento skill nedokáže ocenil nějaký zaměstnavatel.

Když někdy v 23:00 reálně přistavili autobus a začali nabírat lidi, podařilo se mi kluky přesvědčit, abychom jeli autobusem hned a měli to za sebou. Bohužel, mezitím se naplnil autobus a žádný další nepřijel. Po dalších skoro hodině čekání, přišel manažer, který nám řekl, že nemůžou sehnat další autobus do New Yorku, že nám dají voucher na taxi do hotelu, kde nás zítra v 12:00 vyzvedne bus a dopraví na JFK v New Yorku. Holky se naštěstí do autobusu vešly.

Jinými slovy, nechali nás zbytečně čekal přes 4 hodiny a co hůře, zabili nám celý příští den, protože se v podstatě nemá smysl pro nás jít do Bostonu a New Yorku budeme večer a už taky vlastně nic nestihneme.

Další rodeo nastalo na stanovišti taxíků, kde byl další chaos a nikdo nevěděl, co se vlastně děje. Zase jsme čekali, co bude. Nakonec se nás ujal černý taxikář původem z Anglie. Katolík, ale bohužel tak trochu balík. I když jsme mu řekli, že Československo už není, stejně se pořád ptal, jaké to teď v Československu je. Ale znal Václava Havla a Alexandra Dubčeka. To bylo docela vtipné.

Někdy v 1 ráno jsme se konečně dostali do hotelu. Já šel rovnou do postele. Na pokoji nešlo otevřít okno, byla tam zima a aerolinky nám neproplatí ani snídani.

Aby toho nebylo málo, ráno jsem se ze CNN dozvěděl, že Trump začal válku v Sýrii a všichni jsou kvůli tomu na nohou, pravděpodobně včetně všech teroristických ISIS buněk. Byli jsme v tu chvíli v Bostonu, kde se bombovalo naposled a mířili ulici vedle World Trade Centra na Manhattanu, kde se bouraly budovy a se zastávkou ve Washingtonu, kde je bílý dům, Kongres… Jestli jsme chtěli zažít teroristický útok z první ruky, nemohli jsme si vybrat lepší chvíli a místo.

Něco mi říká, že tento výlet bude bombastický…

Na kontrolu chyb není baterie, zbývá 10 %… a 0 % energie.

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Jedna reakce na New York New York… ale kde že…

  1. Pingback: Cestopis: USA – Expedice za úplným zatměním slunce 2017 | My space, my world.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s