Cestopis: USA – New York City – Manhattan – Socha Svobody, Wall Street, Brooklynský most, Times square, Central Park

První díl cestopisu o New Yorku aneb jak jsme byli na návštěvě u Donalda, hledali Kevina, zažívali pocit přistěhovalců, a jak jsem se stal bezdomovcem na Times square.

Ráno jsem se vzbudil jako první po slabých pěti hodinách spánku. Po noci v malém pokoji, s topením a mizerným větráním, se mi kašel zhoršil. Docvakal jsem předchozí článek na blog, zatímco se Michal s Honzou probrali. Ostatním (Jayovi, druhému Michalovi a jeho kamarádovi, jehož jméno jsem zapomněl) se moc vstávat nechtělo. Převalovali se, ale nic oficiálního. Bylo na čase tedy oficiálně zavelet.

Zašel jsem do koupelny a snažil se zbavit nahromaděných hlenů z krátké noci. To spolehlivě ostatní probudilo. S Michalem a Honzou jsme se oblékli, a zatímco ostatní byli ještě v posteli, odešli vstříc dobrodružství po New Yorku.

U snídaně v podniku na rohu ulice jsem nadhodil téma našeho ubytování a co kluci na to. Bál jsem se, že to bude u nich problém, ale vzali to sportovně a řekl bych, že já jediný jsem s tím měl problém.

Od Jaye jsme se vydali pěšky hledat Wall Street, kde je slavná to burza akcií. Celou jsme prošli okolo bronzové sochy býka, která byla v obležení turistů a nešlo ho pořádně ani vyfotit.

Pokračovali jsme dál vytyčeným směrem. Já si mohl zlomit krk od toho, jak jsem se zakláněl a prohlížel si zdejší mrakodrapy. Hodně mi to připomínalo Victoria island v Hong-Kongu. Burzu nebylo těžké najít. Byla dobře chráněná proti útoku motorových vozidel sklopnými ocelovými zábranami, popř. statickými, betonovými kvádry.

Když jsme přicházeli, vůbec jsem ji nepoznal. S Michalem jsme dali dohromady nastavení fotoaparátu, které nám umožní fotit HDR za cenu obrovského množství času při postprocessingu. Michal mne taky nechal v podstatě neomezeně fotit zrcadlovkou, což byl z jeho strany velice vstřícný krok a byl jsem za něj rád. Na druhou stranu, za den jsem napráskal tak 400 fotek, takže zpracování fotek by mohlo být náplní další, nejméně dvoutýdenní dovolené.

Pokračovali jsme dál, vstříc slunci a East river. Na nábřeží se nám naskytl první pohled na Brooklynský most. Přešli jsme dál na jih, zastavili se v Staten island ferry – trajektů, které pendlují mezi Manhattanem a Staten ostrovem. Je to levný způsob, jak si prohlídnout Sochu Svobody, protože lístek stojí přesně $0 USD.

Socha mne moc nenadchla, protože se mi jevila malá a vcelku nezajímavá. Hodně tam fouká a záleží, jakým trajektem jedete. Některé umožňují jít ven, některé ne. Při cestě tam jsme fotili přes sklo, při cestě zpět, jsme byli už venku.

Dobré je taky se nasáčkovat na záď, resp. na příď pokud vyjíždíte z, resp. přijíždíte na Manhattan. Je tam totiž krásný výhled na samotný Manhattan. Fotili jsme tam jak zběsilí. Když vidím to číslo nafocených fotek, jdu do mdlob, když si představím ten postprocessing.

Když jsem fotil Manhattan při cestě zpět, zažil jsem tady asi prvního bílého hňupa Američana. Bylo mu tak 45 vlasy po ramena, mírná pleš typu vrabčí hnízdo, brýle, nemoderní střih džínů. V ruce měl iPhone, ze kterého nahlas pouštěl muziku. Na přídi je lano, abyste se nedostali až okraji. Já se do něj zapřel, abych se dostal co nejdál. Když hňup přišel, stáhl lano a mne s ním. Něco si u toho mumlal a vycenil zuby. Tak jsem se postavil zpět, vedle něj. Vedle mne se postavila mírně obtloustlá paní (tj. BMI tak 40-50). Prostor mezi mnou a hňupem se zmenšil a on se ho snažil udržovat svým loktem. Na to přišel palubní důstojník, odpovědný za přistavení rampy. Snažil jsem se mu udělat místo, aby měl kudy projít, což mne nutilo opět zmenšit osobní prostor hňupa. Ten už mne vyloženě odšťouchl svým loktem.

Podíval jsem se na něj, pronesl: „What the fuck are you doing?“ ale nereagoval. Dál cenil zuby a tančil do rytmu hudby, kterou si pouštěl nahlas na svém iPhone. Chvíli jsem si potom představoval, jak vedle něj stojím a ve vhodnou chvíli pozdravím jeho zuby svým loktem, ale přímo vedle nás byla kamera. To bych asi u soudu neukecal.

Když se trajekt přiblížil Manhattanu, co by kelímkem z McDonaldu dohodil, trajekt vypnul motor. V tu chvíli je opravdu dobré být na přídi trajektu. Volně vplouváte na Manhattan a necháváte se pohlcovat okolními budovami. Zažíváte tak pocit, jaký měli lidé, kteří sem připlouvali z Evropy za lepším životem, popř. za životem vůbec.

Ač to zní pateticky, tohle byl zatím (a stále je) ten nejlepší moment z celého dosavadního výletu do New Yorku. Nechat se pohltit Manhattanem, majestátností jeho mrakodrapů, je opravdu neopakovatelný zážitek.

Po příjezdu jsme zamířili metrem, jehož stanice je přímo u trajektů, do Brooklynu. Vylezli jsme na jednom konci Cadman Plaza parku a skrze něj šli směrem Brooklynský most.

Cestou se nám otevřel pohled na nosný pilíř Manhattanského mostu. V této ulici se natáčelo mnoho filmů a ještě větší množství se snažilo napodobit tento pohled, aby to vypadalo, že děj se zrovna odehrává v New Yorku.

Prošli jsme se po nábřeží, udělali mnoho fotek, jak obou mostů, tak sebe s mosty a sedli si na chvíli na sluncem vyhřáté kameny. Litovali jsme, že nemáme nic s sebou k jídlu. Bylo by to ideální místo na svačinku.

Ono vůbec jídlo byl problém sehnat. Cestou jsme neviděli žádný vyloženě obchod s jídlem, vyjma mnoha stánků s různými variantami zdravé výživy, připravených sendvičů atd. Např. Walmart (americké Tesco) není na Manhattanu ani jeden.

Vrátili jsme se metrem zpět na Manhattan a vysedli na stanici u Central Parku. Bohužel jsme vystoupili na hodně vzdáleném východu z metra. Opět začala honba za jídlem. Zase jsme nemohli sehnat vyloženě nějaký krám s jídlem. Nakonec jsme se navigovali směr nejbližší 7-Eleven, taková mezinárodní jistota.

S jídlem jsme se vydali dál směr Central park. Směr mi v tu chvíli neseděl. Měl jsem za to, že jdeme špatně, ale mapu měl Michal a nechtěl jsem mu do toho kecat. Zase tak dobře jsem se tady ještě nezorientoval.

Po asi 15 minutách chůze jsme opravdu přišli na to, že jdeme špatným směrem, ale náhodou jsme došli k těsnému sousedství Times square. Vykašlali jsme se na Central Park a šli tam.

Ač se to zdá možná divné, veřejný prostor New Yorku neoplývá moc reklamou. Popravdě, skoro vůbec. Málo kdo si dovolí nějakou větší nebo agresivnější formu reklamy ve veřejném prostoru. V tomto bychom se měli v ČR co učit. Některé ulice v Praze by zoufale potřebovali AdBlock.

Times square je jediné místo, kde to neplatí a je to přesně naopak. Je to křižovatka 7th Avenue a Broadway. Kromě reklam v okolí je spousta divadel. Když se řekne, že někdo uvádí hru na Broadwayi, znamená to právě tady.

Kluci se mi na chvíli ztratili, ale jelikož jsme byli v tu chvíli na jižním konci Times square (slavné schody jsou v severní části), po chvíli jsme se zase našli.

Hlad nás donutil to zapíchnout tady a pojíst na kamenných lavičkách, které zde byly před pár lety instalovány. Já si ještě většinu svého jídla pošetřil na později, neměl jsem moc hlad a jedna sladkost mi v tu chvíli stačila. Chtěl jsem se pomalu dostat do cestovního katabolismu, kdy mi stačí jenom voda a občas něco malého sníst. Ušetří to dost práce s hledáním jídla, jeho nošením a ve výsledku člověk ušetří a zhubne.

Ještě jsme se chvíli potloukali po Times square a vnímali místní zvláštnosti. Najdete zde celou plejádu různých individuí, od bandy Mexičanů v laciných kostýmech Bat, Iron, Spider mana, šmouly, gaye i lesby, co to chtějí vykřičet do světla, začínají rappery, co si dělají marketing rozdáváním svých CD, které si od Vás zase vezmou svět, když jim nezaplatíte (kdo taky dneska používá CD???), lidi, co divně tančí a zpívají si nebo také oplácané mexické kytaristky, co hrají v 14 °C jenom v plavkách s motivem USA.

Často zde ucítíte trávu, jako ostatně na mnoha místech USA. Cítili jsme ji poměrně často, jak tady, tak v Bostonu. Z Times square jsme opět zamířili směr Central Park. Opět metrem, ale tentokráte jsme vystoupili jakžtakž správně. Já si v tu chvíli uvědomil, jak vhodně volit východ z metra, aby člověk vyšel, kde potřebuje. Metro je tady dlouhé, takže když jste na konci a potřebuje vysednout zhruba na začátku, skončíte třeba o blok dále, než kde potřebujete a zorientovat se tady potom mají problémy i místní.

Do parku jsme vstoupili Jihozápadním rohem, kde hned kousek od vstupu je most a skály, které se objevili ve filmu Sám doma 2. Jenom ta paní s holuby tu není. Ušli jsme kousek cesty, chvíli pozorovali softball na střídačce jednoho z týmů a pak si šli lehnout do trávy opodál. Kluci si vypili 0,7 l 5 % pivo a svorně to všichni zalomili.

Sluníčko udělalo své a kluci se probudili trochu cinknutí. Hned s nimi byla větší sranda. Je jasné, že při delším cestování je člověk sešlý a nesrší zrovna energií a vtipem, ale prakticky od začátku se nám nepodařilo zavést delší rozhovor na jakékoliv společné téma. Teď to šlo samo.

Michal umí dobře napodobovat Zemana i Arnoldovy hlášky z Terminátora. Jak jsem zjistil, všichni tři ho máme rádi. V polovině parku jsme zkoušeli najít kešku, ale nepovedlo se. Honza opodál zariskoval a dal si tradiční hotdog. Za $3 USD dostal obyčejný párek s obyčejnou houskou. S Michalem nás to odradilo od místních pouličních hotdogů vůbec. Nebyl to dobrý „dýl“.

Prošli jsme si skoro celý Central Park, ale Kevin nikde. Pomalu jsme to stočili zpět a cestou lamentovali nad stavem našich chodidel, zad a otužilostí některých místních lidí, kteří okolo nás běhali jenom v triku a kraťasech. Někdy ani to ne.

Vyšli jsme z Central Parku na 5. Avenue, obdoby Pařížské ulice z Prahy, jak mne informoval Michal. Na rohu je hotel Plaza, kde Kevin bydlel a kousek od něj Trump Tower, výkladní skříň bohatství současného prezidenta. Po cestě jsme potkali bandu černochů, co měli potřebu nám sdělit, že volili Trumpa a jsou na to hrdí, protože … hmm už vlastně nevím, proč, ale něco mi říká, že to žádný duchapřítomný důvod nebyl. Kluci zase pomalu vystřízlivěli a bylo zase vcelku ticho.

U vstupů stojí dva policisté s automatickými puškami, což není moc překvapivé. Vtipné je, že měli na sobě tolik zásobníků s municí, že by mohli vystřílet půlku Manhattanu. Asi tady mají početné demonstrace či co.

Šli jsme se podívat dovnitř a chtěli jsme tady Donaldovi zanechat trochu našeho genetického materiálu, ale hodní část věže, byla už pro veřejnost zavřená. Já si v místním Sturbucku koupil za $4 USD smůtí, ale byly to vyhozené peníze.

Honba za jídlem nás vedla dál podél 5. Avenue, kolem budova jako Rockefeller centre nebo Chrysler building a i Empire state building šel v dáli vidět konečně vidět. Za celý den jsme skoro nezahlédli.

Honza už byl hladový, unavený a nerudný. Navrhoval jsem dojít dva bloky na Times square, užít si ho večer a něco tam najít k jídlu. Na prvním bloku jsme potkali metro a tím začala debata, jestli jet nebo jak to bude s tím jídlem. Já hlad popravdě neměl a domů se mi taky ještě nechtělo. Bylo teprve osm večer, sobota a byli jsme ve městě, které nikdy nespí. Škoda jít v devět domů.

Kluci nebyli schopni plně definovat, co vlastně chtějí jíst a tak jsme na rohu toho prvního bloku ze směrem k Times square přemýšleli, co dál. Z kluků vypadlo, že by si dali kebab, maso nebo něco asijského. Pořád jsem razil myšlenku, že když dojdeme ten jeden blok na Times square, tam už něco vybereme.

Zkusili jsme ale nakonec park přes ulici, kde však kromě vaflí už nic nepodávali. Naproti přes ulici byl Whole Food, vcelku drahý obchoďák s organickými potravinami. Bohužel jsem si myslel, že tam nic moc nenajdeme, takže se kluci nakonec rozhodli jít do restaurace/pekárny s organickým jídlem opodál.

Restauraci provozovala banda Indů, což je tady vcelku zvykem. Bílého taxikáře, prodavače, uklízeče, pracovníka metra, pouličního umělce tady nenajdete. Usadili nás u vcelku nevkusného stolu u kuchyně. Kluci si něco objednali a já čekal, co z toho vypadne. To, co přinesli, vypadalo vcelku slušně, sám bych si to doma asi udělal, ale kluci doufali asi v něco trochu lepšího. Honza dostal hromadu rukoly se studeným kuřecím masem a parmazánem, Michal čočku s plátky mrkve, rukoly a avokádem. Když vezmu v potaz útratu skoro $40 USD, byly to asi vyhozené peníze.

Před restaurací jsme se rozloučili. Kluci šli domů a já pokračoval do víru velkoměsta, vstříc dobrodružství. Vzal jsem si jenom mapu metra. Jako mapu jsme používali Google maps, ale ty měl Michal v mobilu a já svůj iPhone nechtěl používat, protože to dost dobře nešlo. Aspoň to bude už zajímavější. Na druhou stranu, řekl bych, že jsem se tady po jednom dni vcelku slušně zorientoval a zabloudit na Manhattanu úplně nemůžu.

Šel jsem přes ulici se podívat do toho Whole Marketu a málem jsem šel do kolen z toho výběru jídla. Měli tu všechno, počínaje gyrosy, baleným suši včetně teplých balených jídel, která se konstantně ohřívala. Hmm, škoda, byla to chyba se sem nepodívat. Na rohu, kde bylo metro a kde jsme vlastně odbočili z cesty vstříc Times square, byl další stánek s pouličním jídlem. Z dálky to vypadalo jako hotdogy, ale ve skutečnosti to byly gyros a jiné masa na špejli. To mne kvůli klukům zamrzelo znova. Tady by se asi najedli mnohem lépe a levněji.

Pokračoval jsem dál k Times square. Opět jsem si mohl hlavu vykroutit, když jsem pozoroval okolní mrakodrapy. Ten pohled se mi za celý den neomrzí a troufnu si říci, že by se mi neomrzel ani za měsíc. Do uší jsem si pustil audio knížku od Ladislava Zibury o jeho cestě skrze Turecko do Jeruzaléma. Když jsem tak chodil s pohledem upřeným stovky metrů vysoko zaposlouchaný do hlasu autora knihy, často jsem do něčeho nebo někoho vrazil.

Michal mi nechal zrcadlovku, tak jsem to zkoušel ještě něco nafotit. Bez stativu už to bylo horší.

Times square má mnohem lepší atmosféru v noci, než ve dne. Síla reklam teprve vynikne. Schody v severní části Times square, které předtím byly poloprázdné, byly nyní obsypané lidmi, co se snažili zaplnit si své telefony ne příliš originálními fotkami Times square.

Já jsem také nebyl moc invenční. Pár fotek jsem zkusil a pak si sedl na místo, odkud mi lidi neclonili ve výhledu na celou plochu náměstí, a pojedl tortillu, kterou jsem si koupil odpoledne. Hlad jsem moc neměl, jedl jsem to spíše jen tak, abych tu na prázdno neseděl a taky se mi to už nechtělo nosit v kapse.

Opět jsem pozoroval okolí a turisty, místní individua, hudebníky a jiné performery v něm. Bylo to zajímavé panoptikum. Mexická delegace z Marvelu tady stále oxidovala, polonahé tanečnice už asi umrzly, takže vystřídal nabušený polonahý černoch, co dělal striptýz, asi sjetý týpek se sluchátky na uších, CD walkmanem (!!! To už bylo podruhé, co jsem tohle dneska tady viděl. Naposledy jsem je použil snad v roce 2000.), velice spoře oděné turistky a návštěvnice show na Broadwai a jiné.

Celou dobu mi vrtalo hlavou, jestli je se mnou všechno OK, když tu sedím v bundě, mám na hlavě čepici, přes pusu šátek, aby mi příliš netáhlo na krk a pusu. Mé dilema ukončila malá, roztomilá holčička s kudrnatými vlasy, která si stoupla přede mne a krásným, přirozeným dětským úsměvem se upřímně zeptala, jestli jsem bezdomovec. Málem zaskočilo.

Ona: „Are you homeless?“
Já: „Hmm, what makes you think that?
Ona: „I don’t know.“
Já: „What is your name, young lady?“
Ona: „Lisa.“
Já: „Where are you from?“
Ona: „From Atlanta.“
Já: „What are you doing here?“ „Where are your parenst?“
Ona: „I’m here with my family. I must go…“

A než jsem ji stačil říci, že lidé, co sedí na Times square na schodech a jí sendvič z 7-Eleven, nejsou bezdomovci, ale pouze chudí nezaměstnaní ze země, o které možná někdy uslyší, tak byla fuč.

A tak byl ze mne bezdomovec. Aspoň v očích v té malé holčičky. Usmál jsem se, dojedl a vyrazil směr Brooklyn, abych si prohlédl Brooklynský i Manhattanský most i v noci. Metro jsem našel v pohodě, ani jsem se nemusel dívat, kam jedu.

V metru nastala komická situace, když ke mně přišel postarší pár a zeptal se mne, jestli tohle je správná linka, která je doveze na stanici, kterou jsem neznal a kterou mi ukázali na displeji jejich telefonu, který jsem jim tiše záviděl. Odpověděl jsem, že ano a sekundu potom, co mi poděkovali, jsem si otevřel mapu metra a začal dlouze luštit, jak se vlastně dostanu domů.

Kluci mi napsali, že se nemohou dostat do baráku, protože je dole zamčeno. Poslal jsem jim číslo na Jaye.

Pán, co seděl vedle mne, se zeptal, jestli nepotřebuji pomoci. Odpověděl jsem, že asi ne, že jsem tu sice nový, ale už se tu docela vyznám. Dali jsme se do řeči a byl z toho příjemný small talk.

V metru jsem opět zaposlouchal do Ziburovy pěší cesty do Jeruzaléma. Často jsem se musel na hlas smát, protože mi některé okamžiky věrně připomínaly mé zážitky z cestování. Ač jsem v Turecku nebyl, jasně mi vykrystalizovalo, že je to všude stejné a všichni cestovatelé řeší stejné problémy.

Dojel jsem do Brooklynu, došel k mostu a vyfotil si ho. Bez stativu to bylo velice obtížné, proto jsem si z kapesníků, čepice a obalu od sušenek sestrojil provizorní stativ. Podařilo se mi vyfotit pár nočních fotek a šel jsem zase dál. Přemýšlel jsem, jestli si dát ještě noční trajekt na Staten island. Unavený jsem nebyl, ale bylo už skoro deset večer a říkal jsem si, že by bylo možné dobré se nějak rozumně vrátit, ať na mne nemusí čekat, zvláště když spím na nejhůře přístupné posteli ze všech.

Metro mi jelo okamžitě a pár minut jsem byl zase na Manhattanu. Nechtělo se mi přestupovat, takže jsem jel na úplně jinou zastávku, než jsme používali doposud. Ale jelikož to byla zastávka u bývalého obchodního centra, nemělo by být problém najít Jayův dům i bez mapy.

Prošel jsem se po Ground Zero a prohlédl si památník, nově postavené One world centrum a dva bazény, které po dvojčatech zbyla. Byl to zvláštní pocit. Díval jsem se směrem k obloze a představoval si dvojčata, jak hoří a jak z něj vyskakuji lidé na ulici. Nebylo to tak hrozné, jako v Pearl Harboru, ale příjemně jsem se tady také rozhodně necítil.

Podle ranního a večerního pohledu na One world centrum, jsem si vytipoval ulici, kde Jay asi bydlí a našel ji na první dobrou. Dole bylo opět zamčeno. Napsal jsem Michalovi. Nic. Pak Jayovi a ten mi přišel otevřít.

Když jsem přišel nahoru, ostatní se chystali už spát. Michal s Honzou byli už tvrdí jak polena.

Já si dal rychlou pomalou sprchu, otevřel si notebook a šel vyřizovat nějaké pracovní emaily. Po hodině už jsem začal usínat, zaklapl jsem notebook a dvě ráno to zabalit. Byl to dlouhý den a zítra nás čeká, doufám, další.

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Cestopis: USA – New York City – Manhattan – Socha Svobody, Wall Street, Brooklynský most, Times square, Central Park

  1. Honza napsal:

    Doufám, že používáš nějaké zařízení, do kterého diktuješ věty, které jsou následně automaticky převáděny na text. Nevím, jaký máte program na celé USA, ale pokud ho celý chcete strávit v NewYorku a blízkém okolí, rozhodně doporučuji návštěvu NewYorkského podzemí. Viděl jsem dokument a od té doby o tom sním. Ale nešel bych na to rovnou, raději nejdřív nasbírejte nějaké zkušenosti výletem do Bronxu. I když ve třech to stejně není žádná odvaha, ale můžete se rozdělit.

    • KUTlime napsal:

      Pošli mi když tak na email odkaz na ten dokument. Zařízení bohužel nemám, myslím, že by mi to zase tolik nepomohlo. Zatím jsem rád, že jsem všechno stihl sepsat, ale nemám moc čas to po sobě přečíst ani jednou. Ještě budu dost věcí doplňovat, jak text, tak fotky, takže snad to bude lepší čtení.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s