Cestopis: USA – New York – High line, Bronx, Harlem, Památník 11. září, USS Intepid a další

Dneska dvojčlánek – o posledních dvou dnech v NYC, jak jsem hledal přátelé v Greenwitch village, fsociety na Coney islandu, o mém šplhu na Brooklynský most, pěší pouti z Bronxu do Harlemu, jak jsem se vloupal na letadlovou loď a nukleární ponorku a o nejzajímavějším/nejdivnějším muzeu/památníku na Manhattanu.

Opět jsem se vzbudil někdy v 5 ráno. Je úplně jedno, kdy jdu spát, budím se pořád stejně. Dneska to byl nejkratší, ale nejkvalitnější spánek u Jaye. Můj zlepšovák na svázání postele fungoval skvěle. Kluci stáhli i topení, takže jsem se neprobudil úplně plný hlenů.

Já psal článek, mezitím co kluci ještě polehávali. Jay odešel před 8 hodinou a my oficiálně vstali před devátou. Kluci šli na roh na snídani. Já zůstal v posteli a než se za hodinu vrátili, stihl jsem dopsat článek, sehnat lístky na Památník 11. září, naplánovat dnešní program, dát si sprchu, vyřídit korespondenci zákazníkům, nabít baterii foťáku, přetáhnout fotky z přeplněné karty do cloudu, uklidit naše postele, poptat Couchsurfing v další zastávce, sbalit si věci na dnešek, zkontrolovat trasu, která nás za 2 dny čeká a trochu i posnídat. A jít klukům otevřít. Stále se nenaučili, jak se vloupat do našeho domu.

První zastávkou byl „Žehličkový dům“. Jenom to mělo drobný háček – nevěděli jsme, kde to je. To už jsem se nestihl podívat a kluky to nenapadlo. Z pohlednice, kterou jsem viděl v Little Italy jsem si pamatoval, že dům je někde na křižovatce 5. Avenue a Broadway. Z Empire jsem si pamatoval, kde zhruba byl, tipnul jsem si ulici a podle toho zastávku. Vyšlo nám to první dobrou. Vylezli jsme z metra s žehličkou v zádech.

Pešky jsme poté vyrazili po 23. ulici směrem do Greenwitch village. Poprvé za celou dobu v NYC nám zkřížil cestu pořádný obchod s potravinami. Walmart na Manhattanu nenajdete, ani žádný jiný větší řetězec, kromě Whole food. Nakoupil jsem nějaké zásoby a pokračovalo se dál. Metrem jsme se popovezli kousek na jih, abychom našli dům přátel, tedy těch Přátel. Samozřejmě, tento dům byl použitý pouze v ilustračních záběrech, jinak se točilo ve studiu. Přálo nám štěstí a zrovna přišla skupina s průvodcem, který nám dal zdarma výklad. Přátelé by si těžko mohli dovolit byt tady, protože je to velice žádaná čtvrť v New Yorku, nedaleko se natáčel i Sex ve městě, resp. byt Carrie Brattshowové, i když je umístěn v seriálu jinam a sama Sarah Jesica Parker tady někde bydlí. Stejně tak slavný quaterback Tom Braidy.

My od domu Přátel pokračovali dál k řece Hudson. Nábřeží nás zavedlo k dalšímu cíli – High line. Bývalá zásobovací cesta, která přepravovalo zboží a zásoby po nadzemní vlakové dráze měla v první polovině 20. stolení velký význam pro rozvoj východní části Manhattanu.

S ubývajícím průmyslem na Manhattanu a přibývajícími bílými límečky na Wall Street, High line ztratila význam a byla uzavřena, nechána na pospas přírodě. Na přelomu tisíciletí byly snahy ji celou pobourat a na druhé straně dát ji i nový účel. Druhý tábor zvítězil a z High line se stal originálně kultivovaný park v délce odhadem několik km. Uvedení na jednu z předních pozic turistických průvodců ale také způsobil, že je zde plno lidí. Osobně se mi High line líbila více než Central Park.

Z konce High line to byl ještě kus pěšky k další zastávce – k leteckému a vesmírnému muzeu, které sídlí na letadlové lodi USS Intepid. Už jsem byl torpédoborci, fregatě, bitevním křižníku, ale tohle byla moje první letadlová loď. A co více, loď je domovem raketoplánu, na horní palubě čouhal SR-71 Blackbird, na molu stojí Concorde a je tam i zaparkovaná ponorka, kdysi nesoucí nukleární rakety, což ale pro mne nebylo tak zajímavé, protože v Pearl Harboru jsem se vetřel na opravdovou nukleární ponorku s raketami Trident, ale to bych zase předbíhal cestopisu z Havaje. Nebojte, já ho fakt napíšu. 😉

Bohužel, muzeum jako takové, pro mne bylo velké zklamání. Má poměrně krátkou otevírací dobu, tuším od 10-17 a my přišli asi 2,5 hodiny pře zavíračkou. Než jsme si vystáli frontu na lístek, kontrolu a dostali se reálně na loď, bylo 15:00. Loď jsem si celou prošel, konstrukce byla až překvapivě jednoduchá. Musím vypíchnout projekci uprostřed hangáru, kde nám mladý sympatický námořník povídal o bojových nasazeních USS Intepid až do dne, kdy byla zasažena dvěma kamikadze a vážně poškozena následným požárem, který se nedařilo uhasit. Za zvuku požáru a sentimentální hudby nám bylo řečeno, že kdybychom ten den stáli na místě, kde stojíme, umřeli bychom, stejně jako vypravěč, který se změnil ve skutečnou podobiznu jednoho z námořníků, který tady ten den umřel.

Z Blackbirda se vyklubal pouze testovací předchůdce A-12, takže to nebyl takový „wau“ efekt. Stejně to proběhlo i v hangáru s raketoplánem, kde jsem zjistil, že se jedná pouze o „Enterprise“. Už ze své první encyklopedie Svět vědy a techniky, kterou jsem přečetl někdy 8 letech, jsem věděl, že Američané měli 5 raketoplánů – Challanger (zničen), Columbia (zničen), Discovery, Atlantis a Endevour. Existenci Enterprise autoři encyklopedie jaksi zatajili. Důvodem bylo asi to, že se jednalo o jeden z testovacích prototypů (stejně jako Challanger, který byl později přestavěn, aby mohl opravdu letět do vesmíru), který se ovšem do vesmíru nikdy nepodíval. Aspoň jsem zjistil, kde jsou zbývající raketoplány, a vím, kam se mám jet podívat.

Bohužel, na ponorku jsem se už nedostal, protože poslední vstup je hodinu před zavíračkou, přičemž projít si ji, zabere tak 15 min max. Co už. Vrátil jsem se na Intepid, do posledního patra, které jsem neviděl, ale byla to pouze jídelna pro návštěvníky. Já jsem nějak omylem prošel do jídelny personálu muzea, kde měli boxy s jídlem, resp. spíše s ovocem, vodou a pečivem. Nepohrdl jsem a vybavil se na další cestu.

Kluci se mi ztratili už na lodi, hned na začátku, u kina. Trochu jsem nepochopil, že se jim nechce si na chvíli sednout a odpočinout si v pohodlných sedačkách u filmu o lodi, na které zrovna jsme, ale OK, nemusím chápat vše.

Když jsem vyšel z muzea, kluci stále nikde. To byl docela problém. Honza sbalil mapu a já neměl čím navigovat. Můj mobil dělá všechno možné, jenom ne to, co bych potřeboval. Po aktualizaci iOS, se zhoršil jas, že skoro nepřečtu, co na displeji je, pořád se mi spouští fotky a nemůžu spustit jiné aplikace atd.

Zkusil jsem klukům napsat email, ale ani nevím, jestli se odeslal. Něco mi říkalo, že bychom se stejně snadno nenašli, takže jsem se vydal vstříc dobrodružství navigace na Manhattanu bez mapy. To by už teď po dvou dnech tady, neměl být problém.

Došel jsem zpět do civilizace, tj. na Times square. Cestou jsem si všímal detailů velkoměsta. Špína, úzké ulice, všude samé obchody a restaurace. Opakující se a přitom jiné domy, s venkovními požárními schody. Prostě New York. Měl jsem dost času přemýšlet, kam se podívat teď. Vzpomněl jsem si na to, když jsme se s Lenčou dívali na 2. sérii Mr. Robot a já si říkal, že bych se měl podívat blíže na tu základnu fsociaty. Tehdy jsem si vygoogloval, že leží někde na Coney islandu, takže Coney island byl můj příští cíl.

Cesta z horního Manhattanu byla dlouhá a úmorná, když si nemáte kam sednout. Dokonce se mi jednou podlomila kolena, když jsem únavou usnul ve stoje. Všiml jsem si, kolik Asiatů je okolo mne. Když jsem je tak pozoroval a hlavně kde vystupují, uvědomil jsem si, že dolní Manhattan je jeden velký Chinatown a onen oficiální Chinatown je pouze čtvrť, kde jsou turistická lákadla pro turisty.

Když metro přejelo do Brooklynu, otevřel se mi pohled na úplně jinou část New Yorku. Grafity, špína, šeď, veřejný prostor, který leží jen tak ladem, veřejné skládky. Prostě humus, ale ne ten z cizrny.

Za pár zastávek se mi podařilo urvat si místo na sezení. Skoro okamžitě jsem usnul a probral se až před konečnou zastávkou. Zimou. Značně se tady ochladilo. Najít základnu fsociety nebylo těžké. Zábavní park leží přímo u stanice metra a já hned poznal, kde arkáda tak zhruba může být.

Pak už jsem se jenom procházel po molu a vnímal atmosféru. Na chvíli jsem se posadil a dal se do řeči s jedním bezdomovcem, který přišel škemrat o peníze. Zdvořile jsem mu vysvětlil svou životní situaci a výsledkem bylo, že když procházeli kolem dva jeho kamarádi, rozdělili se mnou o jídlo.

Vrátil jsem se na Manhattan, do Bryanova parku, kde je Newyorkská knihovna, ale byla už bohužel zavřená. Aspoň nedaleké vlakové nádraží Grand central nebylo. U knihovny se mi podařilo si zkontrolovat email a všiml si zprávy, co mi napsala Markéta z letiště. Zrovna byly s Terezou poblíž, tak jsem si s nimi dal schůzku u Rockefeller centra, u české vlajky.

Holky mířily na jídlo, bohužel do KFC, takže jsem si vytáhl své, protože z těch smažených kuřat v KFC bych blil více než 8leté dítě s citlivým žaludkem na horské dráze zrovna, když si zapomene dát kinedryl. Popovídali jsme si novinky a zážitky v New Yorku. Ony mi ukázaly, jaký mají přepychový byt, a já se drze zeptal, jestli mne nechají přespat. Nechaly.

Po cestě k nim jsme se ještě zastavily na noční Times square a pak na Brooklynskému mostu. Přešly jsme si ho skoro celý do Manhattanu a zpět. Je tady jeden z nejlepších výhledů na dolní Manhattan. Zvláště v noci. Vyšplhat na něj je velice snadné. Zábrany jsou až výše, ale dají se také snadno obejít, když nemáte strach z výšek. Nicméně, nechtěl jsem děsit svůj doprovod a snahy dostat se až na vrchol mostu jsem si nechal až na jindy.

Pozdním metrem jsme zamířili k holkám na byt. Byl opravdu velký a čistý. Dal jsem si dlouhou, teplou sprchu. S holkami jsme rozjeli párty ve velkém stylu, která se propracovala až k druhé sklenici ananasovo-mangového džusu a panáku plnotučného mléka. Pak holky odpadly únavou a šlo se spát.

Ráno mne probral hluk z okolních bytů. A posléze i Markéta, která mne už pomalu vyháněla. Navrhl dopolední program, který byl zamítnut. Dostal jsem vydatnou snídani, dobrý čaj, salátové vydání mapy MHD a přání hezkého zbytku cesty.

Vyšel jsem z domu a uvědomil jsem si, že jsem uprostřed Brooklynu a nemám ponětí, kam se vlastně vydat. Ne, že by tom záleželo, protože ani nevím, kde přesně jsem. Vzpomněl jsem si na Honzu a video, které mi poslal emailem. Bylo krátký úryvek s Brucem Willisem, jak ve Smrtonosné pasti 3 prochází Harlemem s rasistickou cedulí na sobě. To bych si mohl zkusit – projít z Bronxu do Harlemu, dvou asi nejhorších čtvrtí NYC a dvou pravděpodobně nejnebezpečnějších pro bělocha, zvláště turistu.

Bohužel jsem ale nedostal od holek žádnou ceduli, takže si musím vystačit se svým vyřvaně červeným batohem a svým obličejem. Myslím, že to by mohlo stačit.

Nějak jsem se odnavigoval k nejbližšímu metru. Mapa neměla ulice, takže to byl takový random odhad toho, kde vlastně jsem a kde by měla být zastávka. Našel jsem si nejkratší cestu do Bronxu MHDčkem, pustil si Ziburu a vydal se vstříc dobrodružství.

Jak se přibližovala moje zastávka, a ubývalo lidí v metru, dostal jsem svíravý pocit, jestli tohle byl dobrý nápad. Pocit se ještě umocnil, když jsem vysedl. Měl jsem co dělat, aby mne při výstupu po schodišti někdo nepomočil, nepozvracel nebo nepíchl jehlou s bůh ví čím…

A teď vážně… Čekal jsem všechno možné, ale realita byla úplně jiná. Metro vypadalo plus mínus stejně, jako na Manhattanu, nahoře se zdržovalo pár podivných individuí, co buď rovnou leželi, seděli na zemi nebo měli problém se udržet na nohou, ale jinak nic. Policie stále byla rovnou přede mnou a cestou do Harlemu jsem ji potkal ještě mnohokrát.

Bylo nádherné ráno a ta část New Yorku, která opravdu spí, se zrovna probouzela. Když se přibližoval Harlem, ubývalo grafity, odpadků, policistů a podivných černochů. Harlem byl vyloženě hezké místo. Velké široké ulice bez mrakodrapů, široké chodníky, parky, staré viktoriánské domy, ale ne tak opečovávané jako v Bostonu.

Protože jsem byl rychlejší, než jsem si myslel a bylo teprve 9:30 ráno, prošel jsem si Harlem křížem krážem, jestli jsem zrovna nenarazil na nějakou „špatnou“ část Harlemu. Nevím, co se tady děje v noci, ale věřím, že to žádná tragédie nebo kovbojka nebude. Za celou dobu jsem slyšel jednu houkačku a naopak neslyšel jediný výstřel.

Bronx i Harlem nepřinesly dech beroucí či jinak strhující story do cestopisu, jak jsem doufal. Nicméně, obě čtvrti ode mne dostávají KUTlime’s approved a minimálně Harlem doporučuji navštívit.

Parkem Morninngside jsem vystoupal na kopec, odkud je krásně vidět na celý Harlem a kde leží Columbia university. Neskutečně se oteplilo a já se ocitl uprostřed haldy spoře oděných mladých dívek. Chvíli mne napadlo se tady začít ohánět svým PhD titulem, co by to udělalo. Možná by mi byl konečně k něčemu dobrý. Ale pak jsem si to rozmyslel. Ti lidi tady nevypadali úplně blbě a ještě by se mne na něco zeptali a byl by z toho mezinárodní trapas na jedna lomeno n-tou.

Potřeboval jsem na záchod. Snažil jsem se vniknout do dvou zdejších knihoven. Marně. Hned u vstupu mne vyhodila ochranka. Aspoň jsem dostal hromadu pečiva u jedné z nich, kde dvě dívky rozdávaly velké housky. Slečny chtěly něco na oplátku, ale byl k tomu potřeba telefon. Než zjistili, že baterie je mrtvá, já už měl dva kusy obřích housek nakousnuté a zbytek pěkně osahané. Zpátky je nechtěly, já si tak vzal telefon a šel si po svých.

Uvažoval jsem, co teď. Včera jsem nestihl ponorku, co byla v námořním a vesmírném muzeu, tak bych to měl jít dotáhnout. Mělo to jeden háček – neměl jsem lístek, resp. nechtělo se mi kupovat nový a ten ze včera mi bude asi houby platný. To, že jsem ztratil mapu, už beru jako drobný problém. U univerzity určitě nějaká zastávka bude. Jenom ji najít. Stačí jít s davem.

Zauvažoval jsem, jak asi bude těžké se nepozorovaně dostat na letadlovou loď a pak na ponorku s nukleárními zbráněni. Rozhodl jsem se to vyřešit až na místě.

Suprise, suprise… Dostat se na ponorku a letadlovou loď bylo lehčí než do knihovny Columbijské univerzity. Po asi 20 min pěší chůze z nejbližšího metra jsem si to napochodoval přímo přes obchod se suvenýry, který je vpravo od vstupu přímo do molo. Do lodi jsem pronikl skrze vstup do kantýny pro personál muzea, který je u špičky Concordu. Je to poslední vstup s nápisem nevstupovat, kdybyste se chtěli taky protáhnout.

Na ponorku jsem si musel vystát frontu skoro 45 min. Bohužel, asi po 15 min stání jsem si všiml, že pán kontroluje skenerem lístky jako včera u vstupu na loď. Stál jsem dál, třeba to ukecám. Posléze mně napadlo, že mohu použít svůj lístek ze včerejška, pokud ho najdu a nějakou pěknou historku, že mne kamarádi cestou zdržovali, takže jsme přišli pozdě, přijel jsem z daleka jenom kvůli tomu a…

…a prd. Než jsem se stačil nadechnout, černoch u vstupu si pípnul můj včerejší lístek a nechal mne jít dál. Zbytek fronty jsem přemýšlel, jestli ty lístky jsou na dvě pípnutí (správně by to asi tak mělo být udělané) nebo ta čtečka pípá jenom tak, že poznala čárový kód a obsluha nekontroluje, co vlastně pípla.

Ponorka Growler byla skvělá i přesto, že to byla už moje 4. ponorka v životě. Stálo to za to sem znova přijít. Rychlou přednášku nám dal bývalý člen posádky, který popsal podmínky na lodi. Sprchy byly na loterii a jednou za 2 týdny mohl člověk vyhrát 60 sekund sprchování. Nicméně, nikdo to nedělal. Nemělo to smysl.

Námořníci se plavili 75 dnů v kuse, ve dvou sadách oblečení v prostředí cigaretového kouře, smradu z oleje a nafty, který se nedal vyvětrat. Při té představě jsem si uvědomil, že vzduch v Utopii není tak špatný.

Z ponorky jsem si to zase pěšky odšlapal na nějakou zastávku metra poblíž Times square. Popojel jsem si k newyorkské knihovně, která je v Bryanově parku. Je to asi nejhezčí veřejně dostupná budova/místnosti v New Yorku.

MZK u mne sice vede, ale tady by to také nebylo špatné. Všechno dřevěné obložení, štuky, mramor a velkorysost při designu interiéru vytváří nezapomenutelnou atmosféru. V místnosti pro mapy byl otevřen velký atlas se všemi zeměmi na světě. Nalistoval jsem si ČR a zjistil, že stránka je natržená a infoboxu o dějinách ČR je uvedeno např. to, že SSSR nás zabrala už v roce 1947 a několik dalších faktických chyb. Slováci na tom byli ještě hůř.

Z knihovny jsem pokračoval k Empire state building, kde jsem měl jeden vytipovaný obchod pro menší nákup. Velice komplikovaná cesta, čítající dvě linky metra a přechod Central parku od muzea historie napříč celým parkem, mne přivedla k Metropolitní galerii umění. Vyhlášený svatostánek umění v New Yorku.

Aby ho člověk slušně prošel, musel by mít tak 5-6 hodin a to se bavíme pouze o pozorování očima. Já měl slabé dvě. Moc se mi tedy nechtělo utrácet přes $30 USD za vstup. Použil jsem tedy extrémně důmyslnou techniku na proniknutí do galerie – vzal jsem si mapu galerie, jakože se zahleděl do ní a obešel pokladny vlevo od vstupu (když ho máte zády k sobě) a vcelku bez problémů proklouzl dovnitř.

Zaměřil jsem se na to, co mne nejvíce zajímalo. Rozsáhlou kolekci čínského, japonského a chudou kolekci korejského umění jsem vynechal, neb jsem je viděl už x-krát všude po světě, včetně zemí, kde původně ono umění vzniklo. Zaměřil jsem se na kolekci evropských autorů od 18. století do současnosti, současné umění a kolekci amerického umění. Posledně jmenovaná sekce byla pro mne nejzajímavější. Americké umění jsem skoro nikde na světě nepotkal. Američané zatím neměli to štěstí, že by se jim někdo proháněl pár desetiletí nebo i stovek let po území a vykrádal umělecké sbírky.

Van Gogh, Monet, Manet, Picasso, Gaugine – nic, kdo ví jak zajímavého, ve srovnání s Paříží a muzeem impresionistů. Kolekce současného umění bylo pro mne také velké zklamání. Nebyl tam vyloženě žádný obraz, který bych si pověsil doma do obyváku, maximálně něco tak do skříně.

Kolekce amerických obrazů se hodně motala okolo tématiky boje za nezávislost, nevolnictví, občanské války a krajinek. Bylo překvapivě dobře řemeslně zvládnuté a popisné. Dobře se na to koukalo.

Zbyl mi ještě čas si projít sbírku předmětů z Oceánie, Rockefellerovy místnosti a galerii projít jako takovou. Mnoho míst má skvělou atmosféru a nemusíte ani zkoumat umělecká díla příliš detailně.

Umění vystřídal lehký úprk směr dolní Manhattan, kde byla poslední a nejzajímavější zastávka vyčerpávajícího programu v NYC – muzeum a památník 11. záři.

Cestou jsem do sebe naládoval konzervu fazolí a dojedl ji těsně před vstupem do metra. To se při přestupu bohužel zaseklo a dvě linky metra, které jsem zrovna potřeboval, byly odkloněny jinam. Musel jsem tedy zpátky na povrch, v rychlosti najít nějaké jiné metro. Bez mapy, mobilu a ve stresu, žádná slast, ale povedlo se.

S 20 min zpožděním jsem dorazil k památníku a postavil se do fronty. Paní, co rozdělovala příchozí do fronty, chtěla vidět lístek. Další zdržení. Musím telefon nejprve nastartovat. Navíc, fronta přede mnou byla tak velká, že než se dostanu k opravdovému naskenování, telefon bude mrtvý. Naštěstí mi pomohl jeden pracovník, který mi vytiskl můj lístek na papír a já si navíc značně zkrátil frontu na čekání. Horší to bylo u kontroly, kde až třetí fronta na rentgen, kterou jsem zkusil, se hýbala kupředu. O chvíli později jsem už scházel ze schodů do památníku. Pohled mi spočinul na velkém ocelovém nosníku přímo před námi. Mohl mít tak 80 cm na šířku a přesto byl přelámaný jako špejle.

Památník je součástí původní stavby. Vede až na betonové dno, které sloužilo jako základ původní stavby. Lze vidět původní stěnu, která měla zabránit prosakování vody z Hudsonu. Jak se postupně noříte více a více dolů, přibývá fragmentů z Dvojčat, záchranářské techniky a informací. Cesta je lineární jak Single player kampaň v Call of Duty. Obklopí vás beton, železo, původní základy Dvojčat. Do půdorysu jižní věže je zasazena expozice, popisující útok z mnoha úhlů. Na jedné zdi vede linie s řetězcem událostí pro severní a jižní věž, teroristy, let 11, 77, 175 i 93 nebo hasiče. Při čtení řádků o nich, se mi rvaly slzy do očí. Podívat na hořící věže, vědíc, že mohou brzy spadnout a stejně jít dovnitř. To chce opravdovou odvahu a smysl pro povinnost. Co šlo, tak je doprovázeno obrazovým nebo zvukovým záznamem na protější stěně. Nezapomenu na hlas Briana, na jehož příjmení si nevzpomenu. Volal své ženě a řekl jí, že je v uneseném letadle, že to nevypadá dobře, že ji absolutně miluje a že se těší, až se znova uvidí na druhé straně. Nevinná oběť vysoké politické hry, která vedla až k 11. září.

Chvíli na to jsem přemýšlel, komu bych zavolal já v takovou chvíli. Asi by to vyhrál kamarád Tomáš, kterého bych poprosil, ať se za mne pomodlí, protože jdu na kobereček o něco dříve, než jsem čekal.

Na památníku jsem strávil přes 2,5 hodiny, četl skoro všechny texty, studoval fotografie a snažil se najít odpovědi na některé otázky, které mi vrtaly hlavou. Bylo to málo, chtělo by to klidně ještě hodinu navíc.

Celkově Památník 11. září ve mne zanechal hluboké pocity. Když jsem byl v Pearl Harboru, taky jsem se tam necítil dobře. Z toho místa jsou cítit „špatné vlny“. Tady to bylo obdobné, jenom výtvarná stránka expozice byla poněkud surovější a lepší. Když jsem odcházel, uvědomil, jaká náhoda nás s kluky zavedla sem a že v podstatě spíme na největším pohřebišti na dolním Manhattanu.

Kluky jsem nikde nenašel (měli by být také na památníku), takže jsem šel sám k Jayovi. Otevřel jsem si hbitě kartou, kterou jsem našel na zemi někde v Harlemu. Už mi to trvá stejně rychle, jako klíči. Jay svůj byt nezamyká, takže dostat se do bytu nebyl problém.

Vyřídil jsem pracovní korespondenci, dal si sprchu a začal plánovat zbytek výletu. Kluci přišli za chvíli a začali bourat plán řečmi o výletu do Miami.

O tři hodiny plácání prázdné slámy později jsme konečně měli jasno, co budeme dělat příští tři dny, kde budeme spát a čím tam pojedeme. Úmorné. Konverzoval jsem potom ještě s Jayem o 11. září. Byl zrovna ten den doma a říkal mi, jaké to bylo. Vyprávěl, jaký to byl hukot, kdy dvojčata padala dolů, jak viděl kusy letadla všude okolo svého bytu. Popsal mi, co mu zachránilo život před udušením a jak se vlastně na to dívá dnes. Zajímavý rozhovor musím říci.

Měli jsme dvě extra postele a já si vybral zrovna tu nejblbější. Spal jsem asi dvě hodiny, protože Jay, vedle kterého jsem spal, se na mne neskutečně lepil. A to tak, že jsem cítil, že má asi špatné sny z toho, jak sebou cukal a házel. Možná mu ten rozhovor něco připomněl.

Ráno jsme se rozloučili a my překotně vyrazili okolo Wall Street na náš lowcost autobus do další štace. Zastávka byla v dolní části Chinatownu a autobus provozovali jak jinak než Číňané. A podle toho také vypadal.

Kluci ovšem říkají, že je to lepší než Polski bus. Mi je to asi buřt. Já jsem na cestovní diskomfort zvyklý. Příští zastávka… nechte se překvapit. 😉

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

2 reakce na Cestopis: USA – New York – High line, Bronx, Harlem, Památník 11. září, USS Intepid a další

  1. arkill napsal:

    co mu zachranilo zivot pred udusenim…? 🙂

    • KUTlime napsal:

      Utíkal jak o život a když ho dostihl prach, zadržel dech, našel si sklo vstupní haly nejbližší budovy, podél něj našel otočné dveře, dostal se dovnitř a tam už se dalo dýchat. Prach se usadil asi za 10 min, že se dalo obtížně dýchat venku přes roušku, za zhruba 20 minut už to šlo vcelku normálně. O chvíli později spadla Severní věž, ale to už byl Jay v přístavu.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s