Cestopis: USA – Filadelfie

Naše roadmovie pokračuje zastávkou ve Filadelfii, rodiště nejslavnějšího boxera a námět jedné z nejlepších původních originálních filmových písní.

Čínský lowcost autobus nás ve zdraví dopravil z newyorkského Chinatownu do filadelfského Chinatownu.

Zastávka byla uprostřed ulice, takže jsme se se všemi věcmi vydali na východ, k řece a k mostu, u kterého končí videoklip slavné písně Streets of Philadelphia od Bruce Springstreena.

https://www.youtube.com/watch?v=4z2DtNW79sQ

Já cestou psal a kluci naháněli WiFi signál. Pobavilo mne, když se mne Michal zeptal, kde jsme. Já čučel v tu chvíli do notebooku a on měl v ruce svůj mobil s mapou. Podíval jsem se ven, viděl One world centrum a odpověděl, že v New Jersey, ale jestli to chce vědět přesně, ať se podívá na mapu, kterou drží v ruce.

Už na první vdechy se mi ve Filadelfii dýchalo lépe než v New Yorku. Ten rozdíl v ovzduší byl markantní. U mostu je krásný výhled na východní část Filadelfie, kde leží těžký průmysl a ty horší části města. Na druhém břehu, o něco jižněji, je zakotvená bitevní loď New Jersey, která je dobře vidět ze samotného mostu.

Na nábřeží jsme se otočili a šli zpět, směrem ke starému městu. Ulice starého města jsou čistější než v NYC, mají mnohem komornější atmosféru. Něco jako Praha vs. Brno jak Michal trefně poznamenal.

Po cestě jsme se zastavili v obchodu s jídlem. Já se konečně najedl a nakoupil si zásoby na několik dalších dnů. Kluci si koupili malou svačinu. Už jsem tušil, kde tohle všechno skončí.

Cestopis Filadelfie 2017 Philadelphia KUTlimeNa staré město plynule navazuje modernější zástavba, která se plynule mění v moderní velkoměsto. Předěl mezi oběma částmi tvoří náměstí, kde je zvon svobody, spolu s expozicí a mnoho dalších historických budov okolo, které se váží na boj o nezávislost. Centrum má také pár mrakodrapů, které obklopují radnici, která zároveň slouží jako galerie umění. Ona budova radnice je zvláštní úkaz. Budova postavená ve stylu druhé říše uprostřed městské zástavby. Je na ní také vyhlídková věž, ale odkud není kdoví jaký výhled na okolí, protože výhled je značně omezen okolními domy.

My pokračovali dál diagonální ulicí Benjamina Franklina, která vede k další galerii umění, která je umístěna na malém kopci, odkud shlíží na panorama Filadelfie. Cestu lemují stožáry s vlajkami států, ale potkali jsme pouze slovenskou vlajku. Ke galerii vedou schody a jsou ony slavné schody, po kterých běžel Rocky, nejslavnější boxer. Ano, můžeme se bavit o tom, kdo je vlastně nejslavnější boxer historie. Mám za to, že o Rockym slyšelo přeci jenom trochu více lidí než o Muhammadu Alim.

Na půl cesty ke schodům je Rodinovo muzeum, kam jsem na chvíli nakoukl. Někde se za Rodinovy sochy těžce platí a tady je mají jen tak, venku přístupné všem. Filadelfia se mi začíná líbit. 🙂

Dole u schodů galerie stojí Rockyho socha, se kterou se můžete vyfotit. A tak jsme učinili. Tohle byl v podstatě jediný důvod, proč jsme sem původně jeli. Radost a fotografické panorama nám kazilo pouze obří lešení, které zrovna stavěli na konci ulice, těsně před galerií. Má sloužit kvůli draftu nováčku do týmu Filadelfie pro národní ligu amerického fotbalu.

Nahoře jsme se chtěli znova vyfotit, ale než jsem stačil kluky varovat přes bezdomovci, kteří tady ochotně fotí turisty a pak chtějí za své služby peníze, Michal už podával telefon nějakému černochovi. Tak jsme měli konečně první společnou fotku.

Já osobně skoro nic nefotím, nemám čím. Občas si vezmu Michalovu zrcadlovku a fotím nějaké reportážní fotografie, ale nemám prostor je sem přidat. Přidám je sem časem. Kluci fotí hodně, ale většinou na mobil, aby mohli spamovat své přátelé na xichtbooku a potom já úplně netoužím. Já radši spamuji články na blogu. 🙂

Ono pódium nám komplikovalo i cestu k autobusu. Chvíli nám trvalo se vymotat parkem za galerií na nábřeží řeky, kde by Rocky běhal asi dneska. Přidali jsme do kroku, protože čas odjezdu autobusu do naší další zastávky se kvapem blížil.

Cestou jsme minuli ještě pěkný výhled na centrum Filadelfie a po mostě přešli ke stanici na 30. ulici, které slouží jako hlavní dopravní bod pro veřejnou dopravu ve Filadelfii. Obešli jsme celou stanici, která je zrovna v rekonstrukci, a za ní už Michal pohledem našel náš Megabus do Washingtonu.

Filadelfie je celkově příjemné místo, na delší jednodenní procházku by to asi bylo, ale asi to nejzajímavější je schováno v mnoha obřích muzeích, která tady jsou. U mne zatím vítězí Boston, na druhém místě Filadelfie a pak NYC. Tak třeba příště.

 

 

Cestopis: USA – Washington D.C. – Bílý dům, monumenty a kapitol

 

Autobus nás nabral na jednom dopravním uzlu, stanice na 30. ulici ve Filadelfii, a vyklopil na dalším dopravním uzlu – Union station v 5 odpoledne místního času.

První a asi nejtěžší úkol – vymotat se ze stanice správným směrem jsme zvládli. Před námi se otevřel velký prostor, kde v dáli byli vidět všechny orientační body. Navigoval Honza, ale zpětně po prochození Washingtonu musím říci, že nejvhodnější a nejkratší trasu nezvolil. Ono bez WiFi se to blbě hledá. WiFi byla v autobuse, ale tady už ne. Hmm…

Prokličkovali jsme to kolem amerického senátu, kapitolu směrem k našemu AirBnB. Tady se místem nešetřilo. Ani na ulicích, chodnících ani na vládních budovách. Ulice tady mají běžně čtyři pruhy oba směry, stezky pro cyklisty, co více si přát.

Jediné, co to trochu kazí, jsou všudy přítomné betonové zábrany, okolo všech vládních budov. Ty méně významné, např. národní archív, ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí, mají pouze ocelové patníky.

Po nějakých 45 minutách jsme došli na místo, kde bychom se měli sejít s naší hostitelkou na AirBnB. Bohužel, Honza si neopsal jméno WiFi ani heslo, takže jsme neměli úplně jak dát vědět, že jsme tady. Po nějakých 15 minutách a mnoha pokusech se připojit na WiFi, která fungovala Michalovi, ale ne Honzovi, jsme konečně dali vědět, že jsme tady. Následovalo další čekání, než přijede. To bylo naštěstí krátké, horší to bylo se samotnou hostitelkou. Bydleli jsme u ní doma a byla strašně ukecaná. Nejprve nás poučovala, kam si přesně máme dát boty, i když tam nešly dát, že máme umýt nádobí ručně, abychom ho posléze dali do myčky, aby to korunovala přiblblými radami, co vidět a kdy to vidět. Stěžovala si, že ji skvělé newyorkské rozmazlili a že tady nemá kam se zajít najít. Ptala se nám, proč jsme zůstali jen tak krátce ve Filadelfii a co budeme dělat v naší příští zastávce. To už jsem z ní rostl a šel si raději vybalovat věci, abych mohl co nejrychleji vypadnout do města. Zase tak dlouho tu nebudeme.

Kluci se nakonec rozhoupali, že půjdou také. Počkal jsem na ně a šli jsme společně, vstříc západu slunce, který se blížil.

Washington D.C. (District of Columbia) je vcelku malé čtvercové území na rozhraní států Virginie a Maryland. Slouží jako místo pro vládní budovy a celou řadu pomníků bývalým prezidentům.

Z naší čtvrti se nešlo nějak rozumně dostat k centru Washingtonu – kříži, jehož hlavní linii tvoří Pomník Abrahama Lincolna, který shlíží přes obelisk na kapitol, vedlejší linii tvoří Bílý dům a Památník Thomase Jeffersona. Obě linie se protínají v místě, kde leží 169 m vysoký obelisk, který je pro změnu Pomník George Washingtona.

Kličkovali jsme mezi nájezdy a výjezdy na výpadovky z/do Washingtonu a spěchali, abychom stihli nějaké světlo. Tedy až do prvního občerstvení po cestě, kde se kluci zastavili, aby si koupili jídlo s sebou. Já se mezitím snažil najit cestu ven z té uličky, do které jsme vlezli.

Naštěstí, Washington je relativně prostupný, jenom to všechno trvá, jak to tady velké. Ideální je mít kolo nebo koloběžku. Co bych teď za ní dal!!!

Konečně jsme došli k první zástavce – Pomníku Thomase Jeffersona. Jeho obří socha, která je zastřešena otevřenou budou z bílého mramoru, budí respekt už z dálky. Slunce klesalo na obzor a vrhalo na sochu krásné stíny.

My pokračovali dál, parkem, kde leží Památník Theodora Roosewelta, dál k nejzápadnějšímu cípu kříže, kde po střechou velkorysého mramorového přístřešku sedí ještě velkorysejší socha Abrahama Lincolna.

Je tady strašně moc lidí, různých národností, počínaje školními výlety amerických středních škol, konče polovinou Pekingu, co si fotí sebe se sochou někoho, o kom ani neví, kdo to je. Volní plocha, která se rozkládá mezi obeliskem a Lincolnem nemá kontinuální průtok vody. Je špinavá a plná mušek, co se nás snažili sníst zaživa.

Šli jsme dál, směrem k obelisku, jehož odraz se pěkně třpytil na hladině vody. Před ním je ještě Památník obětem 2. světové války, v podobě obří soustavy mramorových fontán.

Před obeliskem jsme tipovali, kolik asi měří. Honza nejprve tipoval 200-300 m. Šlo vidět, že si nepřečetl, jak je vysoký Rockefeller centrum, na kterém jsme před pár dny byli. Já tipoval něco mezi 85-120 m, Michal něco okolo 250 m. Honza potom svůj tip korigoval na 185 m, a tím vyhrál (obelisk měří 169 m, pokud jste si to nezapamatovali z předchozího textu).

Bohužel, byl až do ledna 2019 zavřený, takže kvůli rekonstrukci výtahu. Venkovní areál je samozřejmě přístupný. V dáli šla vidět americká vlajka, třepetající se na stožáru Bílého domu, ke kterému jsme zamířili. Přišli jsme akorát tak, že nás vyhodili.

Já už chtěl jít z boku po trávníku, který se tvářil zavřeně a nepřístupný, ale kluci mne od toho odrazovali. Kdybych tu byl sám, tak dost možná bych mohl připsat Bílý dům na seznamu vládcovských budov, kam jsem se snažil dostat a který tuším zatím čítá Prezidentský palác v Jižní Koreji, Císařský palác v Japonsku a možná další, co jsem zapomněl.

Přešli jsme několik zátarasů zpět a podívali se na Bílý dům z dálky. V horní oválné pracovně se stále svítilo. Kluci s sebou nevzali žádnou vodu, takže jsme zamířili paralelní ulicí směrem ke Kapitolu, kde bude pravděpodobnější, že najdeme nějaký obchod. Cestou jsme míjeli mnoho „významných“ vládních budov. Co je významná vládní budova šlo poznat snadno. Okolo nebyly žádné koše. Asi kvůli bombám. Jedny odpadky jsem držel v ruce skoro čtvrt hodiny chůze, než jsme potkali nějaký koš.

Léta koukání na Akta X se mi teď vrátili i s mizivými úroky na úrovni dnešního zhodnocení peněz na běžném účtu. Přes ulici jsem poznal centrálu FBI, kterou jsem chtěl také vidět. Vybavilo se mi spousty vzpomínek z dětství, kdy jsem seděl v chatce rodičů v zahrádkářské kolonii kdesi na Severní Moravě a koukal na Muldera, jak hledá pravdu, která leží tam venku. Jak jsem šel do Bezruče na první Akta X film, jak jsem něj vetřel podruhé… O více než 15 let, další celovečerní film a jeden reboot seriálu později, here I am – stojím před centrálou FBI.

Došli jsme znova ke kapitolu. Cestou jsme minuli Trump Hotel a utrousili na Donalda pár vtípků. Vchody byly přehrazené ocelovými zábranami a hlídala to tu nějaká paní. Cestu nám taky zkřížil průvod cyklistů, něco jako inline jízda Vídní/Prahou/Brnem. Jenom mnohem lepší. Půlka lidí měla na sobě LED osvětlení, včetně kol samotných. S Michalem jsme zhodnotili, že jim k tomu hrají pěkné beaty.

U kapitolu jsem si otevřel salát, který jsem si koupil, když si kluci kupovali vodu. Bohužel, zrovna jsem si vzal snad jediné balení z regálu, které nemělo přibalenou vidličku.

Jestli je nějaká země, kde se plastové vidličky balí pomalu i na krabici od mléka, kde se válí všude po zemi a kde jich jsou plné fast foody, jak na potvoru široko daleko žádná vidlička. Sestrojil jsem si vidličku ze svých prstů a v klidu povečeřel s výhledem na kapitol.

Je to už můj druhý kapitol. Ten první, v Havaně, ale za moc nestál. To bylo pro dnešek vše, vydali jsme se zpět domů.

Doma jsem se snažil domluvit, co budeme ještě dělat zítra, jak se dostaneme na letiště, kolik to bude stát, ale Honza usnul a Michal do toho hodil vidle, že uvidí podle toho, jak se vzbudí. Hmm…

Já tedy strávil další hodinku studiem cesty, která nás zítra čeká, vymýšlením, co ještě vidět, jak se tam dostat atd. Pak už jsem do toho hodil vidle i já.

V noci jsem toho moc nenaspal, protože jsem i celou postelí pořád převažoval. Byl to nějaký divný rozkládací gauč. Deka byla taky na prd a bylo mi střídavě zima a teplo. Přišlo mi, že kdybych si lehl venku na lavičku, vyspal bych se lépe.

Ráno jsem se probral a uviděl Michala vzhůru. To bylo dobré znamení. Od hostitelky jsme dostali snídani. Spořádali jsme ji skoro celé balení kukuřičných vloček. Honza řekl, že se k nám přidá a rovnou navrhl, že už se na byt vracet nebudeme a půjdeme se projít rovnou z věcmi a pak rovnou na letiště vyzvednout auto.

Na jednu stranu nám to dávalo více času ve Washingtonu, na druhou stranu, zatímco oni si mohli pohodlně vést kufry na kolečkách, já se musel tahat s dvěma batohy. Co už…

Prošli jsme se opět ke kapitolu a prohlédli si ho potřetí, tentokráte po ránu. Stejně tak obelisk v dáli. Kapitol jsme obešli, abychom se dostali do se bibliotéky týče, největší knihovny na světě – knihovny amerického kongresu.

Bylo super, že nám Honza pohlídal kufry, zatímco my jsme s Michalem šli dovnitř. Ochranka u vchodu u mne nemohla, když jsem nakráčel rovnou do rámu. Neměl jsem nic v kalhotách – peněženku, mobil, foťák, nic. To tady asi nezažívají moc často.

Interiér knihovny je opravdu krásný a rozhodně stojí se sem podívat. V přilehlých prostorách jsou ještě výstavy, které se váží na různá témata, typu 1. světové války, ale z pohledu knižního. V jedné z chodem je Jeffersonova knihovna – kolekce knih, které vlastnil sám prezident. Uff, docela knihomol, musím říci. Takto nějak čekám, že skončí obyvák Lenči. 😉

Knihovna je spojena podzemním tunelem s Kapitolem, takže pokud se chcete vyhnout frontám u vstupu do návštěvnického centra, jděte tudy.

S Michalem jsme se vymotali ven a přemýšleli, co dál. Jestli zkusit nějak kapitol, nebo už jít na letiště. Zvítězilo letiště. Tady jsem si uvědomil, jak mne kluci začínají svým laxním přístupem vyloženě srát. Michal se připojil na WiFi a první věc, co udělal, nebylo otevření mapy, abychom věděli, kudy se vydat, ale jeho xichtbook. Už má na to tik. Po otevření map zase nastala debata, kterou linkou se vydat. Ta samá debata, kterou jsme měli včera večer, ale nedokončili ji.

Kluci nedokáží myslet ani jeden krok dopředu. Zlatá Lucie, která je nejlepší cestovatelský parťák, kterého jsem kdy měl.

Trasu si mohl Honza najít po cestě v autobusu, ale neudělal to. Když jsme hledali ubytování, Michal

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s