Cestopis: USA – Washington D.C.

O monumentech, sochách, penisech, domech a jiných pomnících ve Washingtonu D.C. a taky o další ponorce.

Autobus nás nabral na jednom dopravním uzlu, stanice na 30. ulici ve Filadelfii, a vyklopil na dalším dopravním uzlu – Union station v 5 odpoledne místního času.

První a asi nejtěžší úkol – vymotat se ze stanice správným směrem jsme zvládli. Před námi se otevřel velký prostor, kde v dáli byli vidět všechny orientační body.

Navigoval Honza, ale zpětně po prochození Washingtonu musím říci, že nejvhodnější a nejkratší trasu nezvolil. Ono bez WiFi se to blbě hledá. WiFi byla v autobuse, ale tady už ne. Hmm…

Prokličkovali jsme to kolem amerického senátu, kapitolu směrem k našemu AirBnB. Tady se místem nešetřilo. Ani na ulicích, chodnících ani na vládních budovách. Ulice tady mají běžně čtyři pruhy oba směry, stezky pro cyklisty, co více si přát.

Jediné, co to trochu kazí, jsou všudy přítomné betonové zábrany, okolo všech vládních budov. Ty méně významné, např. národní archív, ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí, mají „pouze“ ocelové patníky.

Po nějakých 45 minutách jsme došli na místo, kde bychom se měli sejít s naší hostitelkou na AirBnB. Bohužel, Honza si neopsal jméno WiFi ani heslo, takže jsme neměli jak dát vědět, že jsme tady. Po nějakých 15 minutách a mnoha pokusech se připojit na WiFi, která fungovala Michalovi, ale ne Honzovi, jsme konečně dali vědět, že jsme tady. Následovalo další čekání, než přijede. To bylo naštěstí krátké, horší to bylo se samotnou hostitelkou. Bydleli jsme u ní doma a byla strašně ukecaná. Nejprve nás poučovala, kam si přesně máme dát boty, i když tam nešly dát, že máme umýt nádobí ručně, abychom ho posléze dali do myčky, aby to korunovala přiblblými radami, co vidět a kdy to vidět. Stěžovala si, že ji skvělé newyorkské rozmazlili a že tady nemá kam se zajít najít. Ptala se nám, proč jsme zůstali jen tak krátce ve Filadelfii a co budeme dělat v naší příští zastávce. To už jsem z ní rostl a šel si raději vybalovat věci, abych mohl co nejrychleji vypadnout do města. Zase tak dlouho tu nebudeme. Myslím, že to moc přehání s hulením.

Kluci se nakonec rozhoupali, že půjdou také. Počkal jsem na ně a šli jsme společně, vstříc západu slunce, který se blížil.

Washington D.C. (District of Columbia) je vcelku malé čtvercové území na rozhraní států Virginie a Maryland. Slouží jako místo pro vládní budovy a celou řadu pomníků bývalým prezidentům.

Z naší čtvrti se nešlo nějak rozumně dostat k centru Washingtonu – kříži, jehož hlavní linii tvoří Pomník Abrahama Lincolna, který shlíží přes obelisk na kapitol, vedlejší linii tvoří Bílý dům a Památník Thomase Jeffersona. Obě linie se protínají v místě, kde leží 169 m vysoký obelisk, který je pro změnu Pomník George Washingtona.

Kličkovali jsme mezi nájezdy a výjezdy na výpadovky z/do Washingtonu a spěchali, abychom stihli nějaké světlo. Tedy až do prvního občerstvení po cestě, kde se kluci zastavili, aby si koupili jídlo s sebou. Já se mezitím snažil najit cestu ven z té uličky, do které jsme vlezli.

Naštěstí, Washington je relativně prostupný, jenom to všechno trvá, jak je to tady velké. Ideální je mít kolo nebo koloběžku. Co bych teď za ní dal!!!

Konečně jsme došli k první zástavce – Pomníku Thomase Jeffersona. Jeho obří socha, která je zastřešena otevřenou budovou z bílého mramoru, budí respekt už z dálky. Slunce klesalo na obzor a vrhalo na sochu krásné stíny.

My pokračovali dál, parkem, kde leží Památník Theodora Roosewelta, dál k nejzápadnějšímu cípu kříže, kde po střechou velkorysého mramorového přístřešku sedí ještě velkorysejší socha Abrahama Lincolna.

Je tady strašně moc lidí, různých národností, počínaje školními výlety amerických středních škol, konče polovinou Pekingu, co si fotí sebe se sochou někoho, o kom ani neví, kdo to je. Vodní plocha, která se rozkládá mezi obeliskem a Lincolnem nemá kontinuální průtok vody. Je špinavá a plná mušek, co se nás snažili sníst zaživa.

Šli jsme dál, směrem k obelisku, jehož odraz se pěkně třpytil na hladině vody. Před ním je ještě Památník obětem 2. světové války, v podobě obří soustavy mramorových fontán.

Před obeliskem jsme tipovali, kolik asi měří. Honza nejprve tipoval 200-300 m. Šlo vidět, že si nepřečetl, jak je vysoký Rockefeller centrum, na kterém jsme před pár dny byli. Já tipoval něco mezi 85-120 m, Michal něco okolo 250 m. Honza potom svůj tip korigoval na 185 m, a tím vyhrál (obelisk měří 169 m, pokud jste si to nezapamatovali z předchozího textu).

Bohužel, byl až do ledna 2019 zavřený kvůli rekonstrukci výtahu. Venkovní areál je samozřejmě přístupný. V dáli šla vidět americká vlajka, třepetající se na stožáru Bílého domu, ke kterému jsme zamířili. Přišli jsme akorát tak, že nás vyhodili. Ulice před ním se na večer zavírá.

Já už chtěl jít z boku po trávníku, který se tvářil zavřeně a nepřístupný, ale kluci mne od toho odrazovali. Kdybych tu byl sám, tak dost možná bych mohl připsat Bílý dům na seznamu vládcovských budov, kam jsem se snažil dostat a který tuším zatím čítá Prezidentský palác v Jižní Koreji, Císařský palác v Japonsku a možná další, co jsem zapomněl.

Přešli jsme několik zátarasů zpět a podívali se na Bílý dům z dálky. V horní oválné pracovně se stále svítilo. Kluci si s sebou nevzali žádnou vodu, takže jsme zamířili paralelní ulicí směrem ke Kapitolu, kde bude pravděpodobnější, že najdeme nějaký obchod. Cestou jsme míjeli mnoho „významných“ vládních budov. Co je významná vládní budova šlo poznat snadno. Okolo nebyly žádné koše. Asi kvůli bombám. Jedny odpadky jsem držel v ruce skoro čtvrt hodiny chůze, než jsme potkali nějaký koš.

Léta koukání na Akta X se mi teď vrátili i s mizivými úroky na úrovni dnešního zhodnocení peněz na běžném účtu. Přes ulici jsem poznal centrálu FBI, kterou jsem chtěl také vidět. Vybavilo se mi spousty vzpomínek z dětství, kdy jsem seděl v chatce rodičů v zahrádkářské kolonii kdesi na Severní Moravě a koukal na Muldera, jak hledá pravdu, která leží tam venku, jak jsem šel do Bezruče na první Akta X film, jak jsem něj vetřel podruhé… O více než 15 let, další celovečerní film a jeden reboot seriálu později, here I am – stojím před centrálou FBI.

Došli jsme znova ke kapitolu. Cestou jsme minuli Trump Hotel a utrousili na Donalda pár vtípků. Vchody byly přehrazené ocelovými zábranami a hlídala to tu nějaká paní. Cestu nám taky zkřížil průvod cyklistů, něco jako inline jízda Vídní/Prahou/Brnem. Jenom mnohem lepší. Půlka lidí měla na sobě LED osvětlení, včetně kol samotných. S Michalem jsme zhodnotili, že jim k tomu hrají pěkné beaty z pojízdných reproduktorů.

U kapitolu jsem si otevřel salát, který jsem si koupil, když si kluci kupovali vodu. Bohužel, zrovna jsem si vzal snad jediné balení z regálu, které nemělo přibalenou vidličku.

Jestli je nějaká země, kde se plastové vidličky balí pomalu i na krabici od mléka, kde se válí všude po zemi a kde jich jsou plné fast foody, tak je to USA. Jak na potvoru široko daleko žádná vidlička. Sestrojil jsem si vidličku ze svých prstů a v klidu povečeřel s výhledem na kapitol.

Je to už můj druhý kapitol. Ten první, v Havaně, ale za moc nestál. Neudržují ho, což se Kapitolu ve Washingtonu říci nedá. To bylo pro dnešek vše, vydali jsme se zpět domů.

Doma jsem se snažil domluvit, co budeme ještě dělat zítra, jak se dostaneme na letiště, kolik to bude stát, ale Honza usnul a Michal do toho hodil vidle, že uvidí podle toho, jak se vzbudí. Hmm…

Já tedy strávil další hodinku studiem cesty, která nás zítra čeká, vymýšlením, co ještě vidět, jak se tam dostat atd. Pak už jsem do toho hodil vidle i já.

V noci jsem toho moc nenaspal, protože jsem i celou postelí pořád převažoval. Byl to nějaký divný rozkládací gauč. Deka byla taky na prd a bylo mi střídavě zima a teplo. Přišlo mi, že kdybych si lehl venku na lavičku, vyspal bych se lépe.

Ráno jsem se probral a uviděl Michala vzhůru. To bylo dobré znamení. Od hostitelky jsme dostali snídani. Spořádali jsme ji skoro celé balení kukuřičných vloček. Honza řekl, že se k nám přidá a rovnou navrhl, že už se na byt vracet nebudeme a půjdeme se projít rovnou z věcmi a pak rovnou na letiště vyzvednout auto.

Na jednu stranu nám to dávalo více času ve Washingtonu, na druhou stranu, zatímco oni si mohli pohodlně vést kufry na kolečkách, já se musel tahat s dvěma batohy. Co už…

Prošli jsme se opět ke kapitolu a prohlédli si ho potřetí, tentokráte po ránu. Stejně tak obelisk v dáli. Kapitol jsme obešli, abychom se dostali do, co se bibliotéky týče, největší knihovny na světě – knihovny amerického kongresu.

Bylo super, že nám Honza pohlídal kufry, zatímco my jsme s Michalem šli dovnitř. Ochranka u vchodu ze mne nemohla, když jsem nakráčel rovnou do rámu. Koukali jak telata. Neměl jsem nic v kalhotách – peněženku, mobil, foťák, nic. To tady asi nezažívají moc často.

Interiér knihovny je opravdu krásný a rozhodně stojí se sem podívat. V přilehlých prostorách jsou ještě výstavy, které se váží na různá témata, typu 1. světové války, ale z pohledu knižního. V jedné z chodem je Jeffersonova knihovna – kolekce knih, které vlastnil sám prezident. Uff, docela knihomol, musím říci. Takto nějak čekám, že skončí obyvák Lenči. 😉

Knihovna je spojena podzemním tunelem s Kapitolem, takže pokud se chcete vyhnout frontám u vstupu do návštěvnického centra, jděte tudy.

S Michalem jsme se vymotali ven a přemýšleli, co dál. Jestli zkusit nějak kapitol, nebo už jít na letiště. Zvítězilo letiště. Tady jsem si uvědomil, jak mne kluci začínají svým laxním přístupem vyloženě štvát. Michal se připojil v tu chvíli na WiFi a první věc, co udělal, nebylo otevření mapy, abychom věděli, kudy se vydat, ale jeho xichtbook. Už má na to tik nebo fakt nevím.

Po otevření map zase nastala debata, kterou linkou se vydat. Ta samá debata, kterou jsme měli včera večer, ale nedokončili ji. Honza, to mohl najít během čekání na nás, ale taky nic. A tak je to furt. Grr…

Kluci nedokáží myslet ani jeden krok dopředu. Zlatá Lucie, která je nejlepší cestovatelský parťák, kterého jsem kdy měl.

Prokličkovali jsme mezi zátarasy do metra, které je o poznání novější a lépe udržované, než v New Yorku. Orientace je jednoduší, není zakopáno tak hluboko, takže nejezdíte jak trotlové nahoru a dolů.

U lístků nastala další debata nad tím, co si máme vlastně koupit. Sice jsem včera v noci luštil jízdní řády a v kalkulačce, ale Michal našel na automatu jinou informaci, která úplně nesouhlasila. V tomto to mají poněkud nevychytané. Ceny se různí podle vzdáleností, asi i linek metra a autobusů. Pro turistu zbytečný opruz. Nejjednodušší je nabít si kartu a prostě jezdit, dokud vám nedojde kredit nebo použít časovou jízdenku. Ta ale pro nás neměla smysl, my jeli jenom jednu jízdu na letiště, kde si vyzvedneme auto a pojedeme dál autem.

Metro nás zavezlo okolo Pentagonu na letiště Ronalda Regana, které je nedaleko centra a podle toho to ve Washingtonu také vypadá. Když jsme byli nad památníky, nad hlavami nám létalo jedno letadlo za druhým.

Pod Pentagonem je podzemní obchoďák, pro vojenský personál. Do Pentagonu se dá také zamluvit prohlídka, ale nejsem si jistý, jestli kanceláře jsou až tak zajímavé. Zkusím to příště. Do Washingtonu se určitě podívám znova, protože je tady hodně co objevovat. Chce to tak týden čistého času, než člověk navštíví všechna muzea, která mají vstup zpravidla zdarma, vládní budovy, Bílý dům, Kapitol, Pentagon atd.

Na letišti jsme se nejprve museli zorientovat, kde jsme a kde je půjčovna aut. Nebylo to těžké, mají tam snadný orientační systém s interaktivními tabulemi. Byli jsme na terminálu B a půjčovny byly kousek od nás.

Našli jsme WiFi, abychom mohli najít trasu, a Michala jsem ještě poprosil, ať najde nějaké parkoviště u Arlingtonského vojenského hřbitova, což měla být naše poslední dnešní zastávka ve Washingtonu.

Pak jsme se vydali směr půjčovna aut. Kluci se loudali, protože zase byli na WiFi, takže asi zase xichtbook. Korunu tomu nasadili, když si vzali autobus směr terminál A, kde byla půjčovna aut, aby nemuseli ujít zhruba 300 m dlouhou trasu.

Já je pak musel jít hledat, vrátit se do terminálu B, napsat jim email, kde se sejdeme a jakou máme společnost (paradoxně jsem ji napsal špatně) a zase jít směr půjčovna aut. Gr…

Naštěstí půjčení auta netrvalo dlouho. Dostali jsme free upgrade a další Hyundaií jsme vyrazili směr Arlingtonský hřbitov.

Michal našel nějaký obchoďák, ale museli bychom nějak přejít 4 dálnice. To jsem odpískal, protože se znova nebudeme motat mezi silnicemi jako včera. Ještě na letišti jsem našel na první pohled něco lepšího, ale i já jsem to vzal úplně za špatný konec. Místo toho, abychom si našli návštěvnické centrum, přijeli jsme ke služebnímu vchodu.

Šlo by sice skočit přes plot a já bych to tak i udělal, ale zase, nebyl jsem tu sám, takže jsem si to rozmyslel. Což bylo dobře, protože vzápětí projela vojenská policie a kus dál byla cedule, že hřbitov je považován za vojenský prostor, což by mohl být docela vážný problém, kdyby mne Ti policajti hned čapli.

U služebního vchodu nám řekli, kudu máme na hřbitov dojet. O chvíli později jsme stáli už frontu na parkoviště návštěvnického centra. Jenom jsme ztratili 30 min tím, že tady zbytečně bloudili okolo. Normálně by mi to bylo buřt, ale měli jsme před sebou 867 km napříč USA, které musíme ještě dneska ujet.

Arlington byl přesně takový, jaký jsem ho znal z filmů. Aleje a aleje hrobů. Nevím, jestli jsou tady pohřbeni všichni vojáci, ale je jich tu opravdu dost. Kromě nich jsou tu také osobnosti jako John Smith nebo hrob rodiny Kennedyů. U hrobu JFK plápolá oheň.

U hrobu jsem si vzpomněl na Dealey place v Dallasu, kde JFK zastřelili a kde jsem stál na den přesně před 3 měsíci.

U Pomníku bezejmenného vojína jsme zrovna vychytali výměnu stráží. Vizuálně to na představení čínského cirkusu nebo dlouhé nohy krásné ženy v sukni nemá, ale armáda tento ceremoniál bere opravdu vážně. Vojáci prochází speciálním tréninkem, aby mohli sloužit tady a provádět tento ceremoniál.

Pomník bezejmenného vojína složí jako hromadný hrob všem obětem několika válek, které Američané vedli. Je to pietní místo, kam se chodí uctívat jejich památka, dokončená tuším v roce 1938. Hlavní a snad jediný stavební materiál opět tvoří mramor. Říkám si, že bych chtěl být dodavatelem mramoru ve Washingtonu D.C. To bych si tady mohl za pár let postavit vlastní hrobku.

Po hodině na hřbitově jsme se vydali k autu. Kluci mne poslali do kolen, když mi hned na začátku oznámili, že se musí stavit ještě někam na jídlo. Přesně to jsem čekal. Nenapadlo si je koupit nějaké jídlo na cestu, i když moc dobře věděli, že pojedeme dlouhou štreku a máme opravdu naspěch.

Já pro změnu klukům zapomněl říci, jak to chodí na dálnicích ve státech. Zbytečně jsme se tak vlekli na těch pár prázdných silnicích, které jsme potkali. Na druhou stranu, bezpečně jsme dojeli a nezabili se po cestě. A to se také počítá!

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s