Cestopis: USA – Cleveland

Malá zastávka u bratrů Slováků, při které jsem se vloupal na dva stadióny a další ponorku. A kluci zahraňovali New York z jezera.

Večer mi začalo být v hamace zima a začalo trochu i poprchávat. Vrátil jsem se tedy dospat noc do auta. Naše SUV Hyundai Santafe po sklopení sedaček nabízí značný prostor a dá se tam pohodlně ležet. Myslel jsem si, že to bude horší, ale vyspal jsem se bez problémů i bolestí zad, takže já už do konce výletu asi ubytování řešit nemusím.

Zajel jsem ráno pro kluky a předal klíče Honzovi, který bude řídit do Clevelandu. Já si opět četl vzadu. Zhruba za hodinu jsme byli v centru města. Pusto a prázdno. Neděle dopoledne, den před Velikonocemi a nikde nikdo.

Auto jsme nechali vedle FirstEnergy stadiónu a vydali se podél něj směrem na severovýchod. Stadión byl sice zavřený, ale mříže u rámu křídel dveří měly velkou rozteč, takže jsem se na druhý pokus protáhl dovnitř. Kluci se tradičně reagovali na mé: „Jdeme dovnitř?“ stylem: „Ne, ale budeme Ti fandit.“ To, že nad námi byla kamera, ještě neznamená, že na ni někdo kouká. Jsou tady ze všeho strašně moc vyjukaní, Honzovi se do ničeho nechce, je strašně zapšklý a Michal se už jenom veze.

Vnitřní prostor stadiónu byl obří, přesně takový, jaký jsem čekal a znal z filmů. Spousta svítících reklamních ploch, prostorné uličky, stánky s občerstvením atd. Hmm, urvat tak někdy lístky na nějaký zajímavý zápas, to by byl slušný zážitek.

Vylezl jsem ven a šel za kluky. Stáli už na břehu mola a fotili nijak zajímavou hladinu Erijského jezera. Šli jsme dál na východ podél pobřeží. Narazili jsme na muzeum, které sídlí na jedné z lodí, která stavěla Cleveland. Muzeum je věnováno právě těmto lodím, které převážely přes jezero dřevo, ocel a jiné zásoby na stavbu města. Bohužel, muzeum bylo otevřené až od května.

Kluci si koupili v New Yorku jako suvenýr čepice. Honza s logem NY a Michal s logem Red socks (tuším baseballový tým NYC). Hrdě je všude nosí a tváří se jako dva Yankies, ale které nemá zrovna nikdo v USA rád, ale nechci jim kazit radost. Honza se blbě postavil proti větru a jeho čepice skončila v jezeře.

Neubránil jsem se škodolibému pousmání. Poodstoupil jsem si a čekal, co se bude dít. Vedle byla zrovna uklízečka, co měla smeták. Honza si promptně anglicky vyprosil tyčku od smetáku a pojal se lovit čepici z jezera. Lehl si na zem, Michal ho držel za nohy. To už jsem se neudržel a vyprskl smíchy. Celé to vypadalo jak z nějaké grotesky. Doteď lituji, že se mi to nepodařilo natočit nebo nafotit. A taky škoda, že ji tyčí Honza vylovil. Dušoval se potom, že by se vysvlékl a skočil do vody čepici zachránit. To mohlo být ještě zajímavější, i když nevěřím, že by to reálně udělal. Já bych na to hodil bobek, protože takových čepic se tady dá sehnat tuna.

Což mi připomíná malou vsuvku – můj telefon se zdá být naprosto neopravitelný, protože v celé blbé Číně nejsou schopni vyrobit náhradní obrazovku pro Nexus 6P. Už jsem byl rozhodnutý si ho koupit znova, ale vzhledem k dostupnosti náhradních dílů si to ještě rozmyslím. Dobrý, ale pro mne prokletý telefon. Stejně jsem si chtěl původně koupit úplně jiný, bohužel mnohem dražší telefon, ale jeho cena mi přijde amorální, a i kdybych vydělával 100 000 Kč měsíčně, stejně ji za ni nedám. Kdybyste měl někdo z mých známých možnost koupit něco bez DPH a chtěl si hodit něco do nákladů, dejte mi vědět.

Klukům se nakonec čepici podařilo vylovit a šlo se dál. Cestu nám zkřížilo muzeum Rock & Rollu, které sídlí ve skleněné pyramidě. Má 7 pater a bohatý obchod se suvenýry, kam kluci ihned zapadli, zkoušejíc různé oblečení. Michal se sice před muzeum pojal zjistit, kolik to stojí, ale nic z něho nevypadlo. Mezitím, než si vyzkoušeli první triko, já si našel cenu muzea a recenze, které nebyly nijak působivé. Průměrné hodnocení 4,0 na Google mapách neslibovalo nic zajímavého, zvláště při ceně vstupu $22 USD.

Další malá vsuvka – o hodnocení na Google Mapách a tak vůbec. Nechápu, proč Google zrušil hodnocení 1-5 hvězdičkami a nechal pouze Like/not like na YouTube a přitom na Google Mapách nechal to číselné od 1 do 5 hvězdiček. Inženýři z YouTube týmu totiž zjistili, že lidé většinou hodnotí video pěti nebo jednou hvězdičkou, podle toho, jestli se jim video líbí nebo ne. Hodnocení tak pozbývalo smysl a proto tam nechali pouze Like/not like. Stejná situace panuje na Google mapách. Většina lidí nemá soudnost a to včetně slavných Google Local guides. Nedokáží objektivně posoudit kvalitu místa a poměr výkon/cena.

Krásným příkladem je Wallmart v Brooklynu, který má hodnocení 3,7. Vtip je v tom, že tam vůbec Walmart není. Nějaké dítě si ze srandy přidalo Walmart do map (ano, tohle opravdu jde). To, že tam Walmart není, je vidět i na fotkách, které u místa jsou. Lidé tam i tak jezdí a pak píší naštvané recenze s 1 hvězdičkou. I přesto má tento virtuální Walmart hodnocení 3,7, což je, jako kdybyste z diktátu dostali 2- a přitom ten den vůbec nebyli ve škole.

Pokud se chcete hodnocením aspoň trochu řídit, musíte vzít následující postup: Cokoliv mezi 3,0-3,99 nemá moc smysl a je opravdu na dobré zvážení, zda se tím místem zabývat. U hodnocení míst, která mají 4,0-5,00, musíte brát v potaz pouze desetinná místa. Místo s hodnocením 4,9 bude stát za to, místo s hodnocením 4,2 už pravděpodobně moc ne. Kdyby Google aplikoval percentily pro nějaké oblasti, vše by bylo hned jednodušší. Zatím bohužel.

Stejná situace panuje na TripAdvisoru. Mnoho míst je tam značně přeceněných a je dobré se mít na pozoru.

V muzeu Rock & Rollu, které je spíše muzeum různých hudebních žánrů a spousty lidí nechává jenom naštvané, jak jsem se v recenzích dočetl, jsme se s kluky rozdělili. Já šel dál na východ, kde je ponorka z 2. světové války USS Cod. Cestou jsem viděl asi nejdelší vlak v životě. Napočítal jsem přes 132 vagónů a to jsem je nestihl všechny. Docela by mne zajímalo, čím to táhli.

Bohužel, ponorka byla zavřená, i když měla být už otevřená. Ač jsem sice ještě nenapsal o tom, jak jsem se vetřel na nukleární ponorku amerického námořnictva na Havaji, pravidelný čtenář už z cestopisu o New Yorku ví, že s infiltrací námořních pravidel, zvláště ponorek, mám již zkušenosti, takže mne drobnost v podobě zavřené ponorky nezastavila. Obhlédl jsem si perimetr a našel slabé místo ochrany ponorky v podobě stromu, co byl u jednoho konce plotu. Pohodlně se tudy dalo proklouznout dovnitř i ven. Přední vchod byl zamčený, ale zadní východ nechali kdoví proč otevřený. Problémem bylo jenom to, že v ponorce byla tma, jako když někdo začne vrtat příklepovou vrtačkou na ponorce kilometr pod mořem a vyhodí pojistky.

Můj infiltrační výcvik bohužel nezahrnoval schopnosti typu nahození záložního generátoru ponorky. Musel jsem si tedy svítit mobilem. Musím přiznat, že tak autentickou prohlídku ponorky jsem ještě neměl. Jediné, co mi tu teď chybělo, byl Mathew McConnahy, co by po mně řval, že potřebuje natlakovat přední torpédomet.

Zpátky na břehu jsem zamířil do centra Clevelandu. Bylo stále dopoledne a centrum vypadalo jako v nějakém katastrofickém zombie filmu. Minimum života, pouze přiopilí černoši, co se trousili po ulicích a žebrali drobné na kdoví kom.

Příjemná změna, musím říci. Nikdo na vás netroubí, nevrážíte do nikoho, jdete plynule nehledě na semafory. Centrum není nijak stísněné. Ulice i chodníky jsou vcelku prostorné. Když se stavělo, už se trochu používal mozek. Cleveland byl kdysi nejvýznamnější slovenskou zahraniční obcí, stejně jako Chicago pro Čechy.

Hlavnímu náměstí dominuje památník vojákům a námořníkům. Památník připomíná morový sloup evropského stylu a je obsypaný sochami z vojenskou tématikou. Kousek od památníku se tyčí bývalá City hall, která dneska slouží jako hotel, nákupní středisko, kasino a kanceláře.

Když jsem se ji snažil vyfotit, dal se mnou do řeči malý černoušek, jehož maminka stála opodál. Probírala se různým jídlem, které zde někdo dodává, aby pomohl místním černochům. Ať už bezdomovcům nebo matkám samoživitelkám, jak jsem se později dozvěděl. Po chvíli si pro kluka přišla maminka a omlouvala se. Řekl jsem ji, že to je v pořádku, že to je roztomilý malý klučina. Poznala, že nejsem zdejší a dala se mnou do řeči. Řekl jsem ji, kdo jsem a co tu dělám (killing some time in Cleveland). Přizvala mne ke k ostatním, kteří se mne hned začali také vyptávat. Nafasoval jsem dva sendviče, jablka, vodu a nějaké slané oříšky, které jsem ale odmítl, protože je moc nejím. Místní černošská komunita byla rychlejší než já a stíhala mi pokládat rychleji otázky, než já jim. Pokud zrovna neměl v puse jídlo, odpovídal jsem jim, co to šlo, snažíce se dostat ke slovu. Moc mi to nešlo, ale aspoň jsem se slušně najedl. Poděkoval jsem za oběd a odešel dál zkoumat Cleveland.

Prochodil jsem centrum křížem krážem, ale popravdě, není tady zrovna moc co k vidění. Když chcete vidět poloprázdné americké město, kde po vás bude chtít každé tři bloky někdo drobné – OK, Cleveland je vhodná volba (v neděli dopoledne, abych to upřesnil), ale jinak asi ne.

Já si zašel až ke starému hřbitovu, který byl na okraji centra a prošel se ještě jím. Na druhém konci jsem se vynořil u místního stadiónu na baseball, kde se zrovna začínali scházet lidi na dnešní zápas.

Zastavil jsem se a rozhlédl se. Viděl jsem, kudy proudí davy a kde je zadní vchod. Mrkl jsem na hodinky a zjistil, že mám ještě spousty času. Nenapadlo mne nic lepšího, než zkusit proklouznout zadem na stadión. Vešel jsem do zadního vchodu a šel chodbou do vnitra stadionu. Hned za prvním rohem číhala ochranka, která kontrolovala vstup. Šel jsem dál, jakoby nic. Strážce se na mne podíval a zeptal se: „Are you from staff?“ Hbitě jsem odpověděl: „Yes, I’m!“ s co možná nejmenším neamerickým přízvukem. Příslušník ochranky to zbaštil i s navijákem. Neuvěřitelné, co tady člověk všechno může, když je dostatečně drzý.

Šel jsem dál, prošel na stadión a sedl si. Ještě se nehrálo, na hřišti se teprve připravoval jeden z týmů. Asi domácí, řekl bych. Lidi kmitali sem a tam a já si říkal, že tohle by mi asi stačilo a vydal se zase ven, tentokráte běžným východem. Po cestě k němu jsem si za $2 USD koupil slušný hot dog, ne ten shit, co prodávali v NYC.

Nevím, jestli to bylo kvůli Velikonocím nebo kvůli zápasu nebo to tak je normálně, ale bylo tu všude dost policistů. Vtipné je, že třeba jim vůbec nevadí přecházení ulice na červenou. Pokud tam nejsou auta a nebrzdíte provoz, je jim to asi buřt.

Zase jsem litoval, že nemám brýle, protože jak foukal vítr od jezera, všude se vzdouvaly mohutné mraky prachu, zvláště mezi vyššími domy, kde nemá vítr kudy uniknout a je ještě umocněn koridory ulic.

Prošel jsem zpět centrem, zamával ještě mým novým černošským známým z Clevelandu, kteří seděli tam, kde jsem je opustil a šel dál, do přístavu, kde jsme parkovali. Kluci už spali v autě. Vůbec mne nezaregistrovali. Kdybych byl zloděj, mohl bych si vzít z otevřeného kufru, co by se mi líbilo.

Šustěním ve věcech jsem kluky probral. Sedl jsem si do auta, pomohl klukům se vymotat z města a začal ťukat tento článek.

Reklamy

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s