Cestopis: USA – Chicago aneb urbexová perla na pobřeží Michiganského jezera

Konec výletu je zde. Tři dny v průmyslovém srdci Ameriky, přetavená v urbexovou perlu na pobřeží Michiganského jezera shrnuto do jednoho článku. Co vidět, co nevidět, o různorodosti Chicaga, jak jsem nechal zmizet naše auto, jak jsem uvízl v mafiánské bance a moje tradiční naháněčka s odletem letadla.

Detroit jsme bez ztráty kytičky opustili vstříc naší poslední zastávce tohoto výletu – Chicaga. Přijedeme navečer a odlétáme odpoledne třetího dne.

Hodinu od Detroitu jsem to zase zalomil v autě. Probral jsem se až na širokém předměstí Chicaga. Město bylo důležitou centrálou amerického průmyslu už začátku 20. století. Nahrávala tomu především dobrá poloha. Lodě měly snadný přístup do srdce města. Mohly nakládat a vykládat potřebný materiál a zboží, které z Chicaga udělaly srdce těžkého průmyslu.

Dnes je Chicago jedno ze čtyř amerických měst, která mají více než 2 milióny obyvatel a troufnu si říci, že spolu s LA je jednou z největších v USA. To poznáte snadno, pokud přijedete/přijdete po vlastních. Budete míjet aleje různorodé urbanistické krajiny. Domy střídají továrny, továrny rozsáhlá nákladní nádraží, mosty, haldy, lesy, atd.

Mnoho z průmyslových objektů, včetně nádraží a k tomu přidružené logistiky je dneska opuštěná. Pomalu chátrá a pomalu se noří do urbexových barev.

Bohužel, kluci si vybrali hotel v samotném centru, takže jsme mířili tam. Jelikož jsme přijížděli ještě za světla, vrtěli hlavou při pohledu na komplikovanost některých mnohoúrovňových křižovatek. Pro našince bez navigace jedna radost. Tu jsme naštěstí měli včetně přesného místa určení.

Ať přijedete do Chicaga autem odkudkoliv, pohltí vás rozsáhlé předměstí, které až pozvolna vystřídají mrakodrapy, které jsou nasázené v centru.

Když jsme přijeli před hotel, kluci se pojali řešit jeden zásadní problém, který doposud opomíjeli – parkování. Pokud chcete parkovat v centru Chicaga, pokud možno zdarma, je to prakticky bez šance. Každý možná roh, ulice, ulička, chodník okupují cedule, že se zde nesmí parkovat, může za $x USD, pokud odjedete/přijedete tehdy a tehdy, popř. různé ceny, podle toho, jak dlouho tam chcete parkovat.

Slušný parkovací dům na 40 hodin by nás vyšel na $60 dolarů, s čím asi kluci moc nepočítali. Bohužel, sice si objednali hotel hned vedle Hiltonu, ale hotel sám nenabízel parkování v ceně pokoje, pouze zvlášť za $60 USD/den. Na ulici se může parkovat od 22. hodiny do 6. hodiny ranní, ale to neřešilo náš problém, kam s autem potom a účet by to paradoxně moc nezredukovalo.

Navíc, na tato parkovací místa mají národ pouze rezidenti Chicaga, kteří mají za sklem registrační štítek. Nouzově jsme zaparkovali vedle hotelu, v parkovacím domě a kluci se šli ubytoval. Mně bylo jasné, jak tohle dopadne, takže jsem se do toho vložil a zkusil najít nějaké parkování zdarma. Moc jsem toho nenašel, pouze jednu oblast okolo ulic Kinzey a Green, kde se to opravdu dá. Má to ovšem háček. Ale k tomu se dostaneme.

Kluci se tedy šly ubytovat a já měl v plánu přespat v autě. Žádný couchsurfing, žádné AirBnB, nic. Už jsem toho hledání, posílání requestů, kontrolování cen plné zuby. Už jsem si to chtěl jenom užít. Mělo to jeden háček – ono parkování. Kde tak zaparkovat můj hotel Hyundai Santafé? Když bychom odklidili auto do parkovacího domu do odjezdu, za to bychom všichni přespali někde v hotelu (ne nutně v tom, kde byli kluci) a ještě by nám zbylo. No nic, teď už bylo pozdě to řešit.

Přeparkoval jsem auto na střechu parkovacího domu vedle hotelu kluků. Chvíli jsem seděl a čekal, jestli si mne někdo přijde zkontrolovat. U toho jsem se probíral mapami, které jsem posbíral na recepci hotelu a vytvářel program na příští dva dny.

Nikdo se neukázal. Auto jsem tam tedy nechal a šel na chvíli objevovat krásy nočního Chicaga. Po cestě dolů jsem si všiml, že vedle hotelu kluků se staví nový mrakodrap a zrovna vrtají piloty. Kluci se asi moc nevyspí.

Noční Chicago bylo ponuré, klidné a liduprázdné. Šum velkoměsta přerušovala pouze hlučná nadzemka nedaleko, když se vynořila z lesu mrakodrapů. Byl to přesně ten zvuk, který znám z mnoha filmů. Projíždějící vlak vrhal stíny, které se mihotaly na okolních zdech. Silná, fascinující a těžko popsatelná atmosféra.

Po hodinu bloudění ulicemi Chicaga jsem se vrátil k autu. Ze zbytku baterie v mém pojebkaném ajfounu, jsem si našel cestu k údajnému parkování zdarma, zkusil si z cesty zapamatovat co nejvíce a vydal se na cestu. Bohužel, z mého displeje nejde nic pořádně přečíst ani na maximální jas a zvláště pokud je navigace v nočním režimu.

Proklestit si cestu složitou džunglí Chicaga nebylo nakonec tak těžké. Je fakt, že bych se po cestě nasbíral tu a tam nějaké body, ale na to se tady úplně nehraje.

Dojel jsem na místo – roh ulice Green a Kinzey. Přijel jsem ke krajnici jednoho chodníku, který vypadal, jakože by mohlo být u něj možné zaparkovat. Když jsem se přibližoval k autu přede mnou, cítil jsem, jak můj hotel na čtyřech kolech jemně nadskakuje. Když jsem vylezl z auta, pochopil jsem, co uhodilo.

Obešel jsem si dvě přiléhající ulice a zjistil, že kraje chodníků jsou lemovány doslova kopečky ze skla. Vypadá to, že stejný článek o parkování zdarma si četli i místní zloději. Nebo ho sami napsali. Brilantní podnikatelský nápad. To musím uznat.

Hodinu jsem jezdil kolem dokola a hledal, kde by se dalo auto bezpečně zaparkovat. Aleje skleněných střepů okolo chodníků, zákazy parkování, veřejná parkoviště, odtahové zóny situaci neskutečně zkomplikovaly. V duchu jsem nadával klukům, že se taky mohli podívat, jestli má hotel hlídané parkoviště. Car lifting je totiž v Chicagu velice rozšířený, jak se jsem později dozvěděl a dost lidí doporučuje vybírat hotel s hlídaným parkováním.

Zpátky na Kinzey street. Aby tohle dopadlo dobře (naše auto samozřejmě nemělo pojištění), musel jsem nechat auto zmizet. Kouzelnickou hůlku jsem nechal doma, takže jsem musel improvizovat. Vybral jsem si nejvíce exponovanou ulici, s největším počtem funkčních pouličních lamp, přímo sousedící s hlavní ulicí a riskl to.

Nasáčkoval jsem se mezi dvě další SUVčka. Moje první podélné parkování od autoškoly a ještě na levou stranu. To byl ta lehčí část. Věřil jsem, že noc bude v pohodě, protože v autě budu já a přes den ho musím udělat co možná nejméně nápadné pro zloděje. Musel jsem schovat sportovní tašku kluků, svou krosnu, svůj batoh a notebook. Naštěstí to bylo SUVčko, takže pokud se člověk nebojí trochu přiohnout nějaký plast, může najít zajímavé schovky.

Vtipné bylo, když noční hodina plynula a auta okolo mne mizela. Když jsem zavíral oči a rozhlížel se naposled, bylo okolo mne pouze několik aut.

Noc byla klidná a tepla. Sklopil jsem si sedačky, ale nebyly tak pohodlné, jak jsem si je pamatoval. Většinu noci tehdy jsem strávil v hamace. Bohužel jsem si zapomněl někde vzít kartóny, i když mne to po cestě napadlo. Únava nakonec zvítězila a usnul jsem.

Ráno jsem se probudil překvapivě čilý a odpočatý. Dal jsem si snídani v podobě ovesných vloček s jablečným pyré a pomerančovým džusem. Kam se hrabe Hilton…

Poklidil jsem po sobě, ukryl zbytek věcí, zamkl auto, pomodlil se a před v půl osmé ráno vyrazil vstříc dobrodružství denního Chicaga. Dnešní program byl jednoduchý. Nejprve zastávka v technickém (vědeckém) muzeu a pak na vyhlídku z 2. nejvyšší budovy USA. Mezitím potřebné přesuny.

Místní nadzemky, kterým tady říkají Lka (Ls), mne úplně fascinovaly. Tak jak je před více než 80 lety postavily, tak slouží dodnes. V samotném centru Chicaga je tzn. Smyčka (Loop), kde se všechny nadzemky střetávají a točí. Velice jednoduchý způsob přepravy lidí po centru.

Já se vydal na nejbližší zastávku, kde mi milá zaměstnankyně dopravního podniku města Chicaga koupila za $10 celodenní lístek a předala mapu dopravy. Jedna jízda vyjde zhruba na $3 USD, takže bych měl ušetřit pár dolarů.

Cestu, kterou se mi podařilo najít na WiFi ještě včera, mne ale vedla přes síť městckých vlaků, které tady nazývají pro změnu Metro. Tam mi bohužel karta neplatila. To jsem zjistil až u nádraží od uklízeče veřejných záchodů. Naštěstí tu byla kvalitní WiFi, takže jsem si našel alternativní trasu k muzeu s pomocí autobusu č. 6.

Linky nadzemky se tady značí barvami a Metro linky zase písmeny, např. SSL. Muzeum leží skoro 45 min jízdy z centra. Bohužel, jelikož je to největší technické muzeum v USA, už pro něj nezbylo místo někde blíž centra.

Pokud si koupíte lístek online, stojí $16 USD. Máte možnost si také přikoupit různé prohlídky zvlášť, které stojí $12 USD. Já si koupil prohlídku uboatu U-505 a první prohlídku muzea vůbec – důl. Dostal jsem na to doporučení (a na muzeum jako takové) od Vana. Celkem tedy $40 USD.

Vtipné na tom bylo, že ač lístek měl čárový kód, nikdo ho nepípal. Obsluha pouze kontrolovala datum a to bylo vše. Pokud jste tu ve dvou a více lidech, stačí si koupit lístek a přeposlat ho další osobě na email.

Samotné muzeum je opravdu obří, i když Mnichov nebo Vídeň by ho asi trumfla. Mají tu obří simulátor laviny, 25 m tornádo, hromadu experimentů na všechno možné i nemožné, dotykové obrazovky s interaktivním obsahem, Teslův generátor, co spouští každých 30 min atd.

Bylo to takové vědecko-technické muzeum, hodně pro děti. Já už hromadu stejných experimentů viděl v jiných muzeích. Pokusy se zrcadly mne tedy moc neohromí. Na druhou stranu, mají tady slušný exponát s feromagnetickou kapalinou, která opravdu zabaví na dlouhé minuty, 24 různých fází vývoje lidského plodu naložených v lihu, takže se skoro týden po týdnu můžete podívat, jak jste přišly na svět. Na obří interaktivní tabuli můžete zkoumat 4 mrtvá těla ve 3D, rotovat s nimy, řezat je a zkoumat příčiny jejich úmrtí.

Hodně úlet mi přišel box, kde se sdružovaly houfy dívek. Z dálky jsem neviděl, o co jde, až potom z blízky jsem viděl, že se jedná o expozici líhnutí kuřat. Byla zde vajíčka, čerstvě narozená kuřata, která se drala ze skořápky, jiná, co se plazila po kleci a další, už jemně opeřená kuřata, která chodila a hrabala se v pilinách.

Bylo zvláštní si uvědomit, co fascinuje ženy. U mužů je to stavba/tvorba falitických tvarů + koukání na prsa, u žen líhnutí kuřat z vajíček.

Celkově si tady za $16 dolarů relativně přijdete na své. Problém jsou ty bonusové prohlídky. První z nich, návštěva opravdového německého uboatu, byla jak z rychlíku. Netrvala déle než 12 min a všechno v ní bylo pečlivě naplánováno. Průvodce mluvit tak, aby zvukové kulisy doplňovaly jeho výklad. Absolutně nebyl čas si prohlížet ponorku a poslouchat výklad.

Cestu k ponorce lemuje příběh o tom, jak se ponorku podařilo zajmout (Němci ve spěchu zapomněli aktivovat nálože) a co ponorka spojencům dala (Enigmu a jiné cenné zpravodajské informace). Než ten sprint ponorkou za $12 USD, bych se na to vykašlala, v klidu si prošel expozici a šel dál.

To samé platí o dole. Tam už to bylo lepší, tolik nás netlačil čas a horník Cliff, co nás provázel, nás jenom jemně popostrkoval po umělém dole, který v muzeu vybudovali. Vezmou vás i na projížďku nějakou techniku, ale reálně si myslím, že to za to nestojí.

Muzeum je tak velké, že mi ani jeden celý den od 9:30, kdy otevíraly, do 16:00, kdy zavíraly, nestačil, abych si celé muzeum v klidu prošel a prohlídl. Méně je někdy více.

Z muzea jsem se vydal zpátky do centra. Měl jsem namířeno k věži Willis, kde leží vyhlídka Skydeck, v 103. patře budovy, nějakých 447 metrů nad zemí.

Po cestě jsem si dal ještě kompletní Smyčku oranžovou linkou. Tohle je nejlepší pohled na Chicago. Můžete zkoumat lidi pod vámi, lidi v protějších budovách nebo pohlednou směrem k nebi na okolní domy a mrakodrapy. Některé ulice jsem poznával z různých filmů a seriálů, jako Pohotovost. Opět těžko to popsat, ale asi jedna z nejlepších věcí, které v Chicagu můžete udělat, je se jen tak projet nadzemkou za denního světla (v noci to za moc nestojí) a nasávat zdejší atmosféru.

V Lku jsem zkoumal zdejší lidi. Většina z nich jsou černoši. Tak polovina. Je to velice pestrá směska lidí. Černí, bílí, Hispánci, Asiati, mladí, staří, škaredí a ještě škaredší. Hezkého člověka, jak muže, tak ženu, jsem tady skoro nepotkal. Stejně tak ta směsice. Tak různorodou paletu lidí jsem jinde v USA neviděl.

Skydeck má vstup na jižní straně budovy. Na rozdíl od Empire state building, fronty tam nebyly, takže za nějakých 20 min později a $23 USD chudší jsem byl nahoře. Všude mají WiFi. Asi pro místní pipiny, co chtějí sdílet své Duckfaces na sociálních sítích.

Obchod se suvenýry byl vyloženě tragický a kromě knihy o mrakodrapech bych si tady nevybral nic, i kdybych za suvenýry chtěl utrácet. Kdysi jsem to dělal, teď už ne. S přibývajícími cestami bych měl byt plný krámů, které nepotřebuji.

Vyhlídka má na západní straně čtyři skleněné výklenky. Stejně jako v Torontu, se můžete podívat dolů, do hloubky pod vámi. Se mnou to už po Torontu nic nedělalo. Žádná závrať ani pocit strachu nic. Několik lidí se tomu divilo. Několika z nich jsem řekl, že jsem přijel z Toronta, ale nejsem si jistý, jestli pochopili, na co narážím.

Když jsem přišel nahoru, nebylo moc co vidět, protože špice budovy byla v jemné mlze. Až za 30 min se počasí umoudřilo. Chicago se rozpínalo široko daleko, kam až moje oko dohlédlo. Je to opravdu rozlehlá aglomerace. V noci to bylo ještě patrnější.

Počkal jsem na západ slunce a na dálku komunikoval s kluky ohledně odjezdu. Chtěli vzít se odubytovat a jet hned na letiště. To jsem bojkovat. Navrhl jsem vyjet v 12:30, tři hodiny před odletem. Cesta na terminál měla zabrat 60 min, včetně dotankování, vrácení auta, přejezd privátním busem na terminál. Sám jsem nikdy nevyrazil na letiště tak, abych byl na letišti dříve než hodinu před odletem, natož dvě, natož pět, jak chtěli kluci.

Po emailovém ping-pongu jsme se domluvili, že kluci si pojedou na letiště sami MHDčkem a jak se jim zlíbí a já pojedu sám autem, dotankuji a vrátím ho. Mělo to menší háček v tom, že jsem se neměl úplně jak odnavigovat na letiště. Zatím to probíhalo tak, že někdo řídil a někdo navigoval, zpravidla Michal na svém telefonu. Teď jsem byl na všechno sám a ještě jsem neměl čím navigovat.

Jako jedno z mála míst, Chicago vypadá lépe v noci než ve dne. Aspoň z vyhlídky Skydeck. Po ukojení mé zvědavosti po nočním výhledu na Chicago, jsem se vydal dolů a zpět k autu. Kluci chtěli tašku, co nechali v autě, aby se mohli přebalit. Nevěděl jsem, jak se mi podaří zítra stíhat, tak jsem souhlasil, že ji přinesu ještě dneska. Když jsem přišel k autu, stálo netknuté tam, kde jsem ho nechal. Auta na ulici se od rána obměnila.

Pojedl jsem, vzal tašku, notebook na nabití, věci na převlečení a šel na Lko směrem hotel kluků. U kluků jsem si dal dlouhou sprchu, převlékl se do čistých věcí a snažil se na notebooku najít informace, co ještě vidět v Chicagu a jak se dostat na letiště.

Bohužel, WiFi v pokoji byla na nic, takže jsem to musel vzdát. Na recepci byl lepší signál, takže jsem dokončil plán na zítřejší dopoledne a zkoumal detaily, jak se dostat na letiště. Po dobití baterie a vyřízení několika pracovních emailů, jsem se vydal vstříc nočnímu Chicagu.

Kluci mi na pokoji řekli, že Arnie byl včera v Chicagu a postoval fotku se a Lincolnem v Lincolnově parku. Škoda, minuli jsme se o jeden den. Byl by to skvělý konec výletu. Vidět Arnolda na živo. Tak snad jindy. Letos bude slavit 70. narozeniny, tak snad mu ještě zdraví a bypass na srdci ještě chvíli vydrží.

Na zastávce Lka jsem potkal totálně opilého bělocha, co se snažil svou močí pokropit půlku zastávky. To zapředlo rozhovor s jedním klukem, co by citelně potřeboval ostříhat a oholit. Dal mi ještě nějaké tipy na historické místa vážící se na Al Caponeho a také tip na dobrou pizzerii, kde dělají pizzu po Chicagském stylu – tlusté, nadýchané těsto, okraje plněné sýrem.

Vysedl jsem na své již velice dobře známé zastávce Morgan a šel k autu. Kdybyste někdo tady taky parkoval, tak nástupiště Morgan směrem Harlem nikdo nehlídá a můžete tam přeskočit turnikety a jet na černo Lkami. Na druhou stranu nástupiště se dostanete spojujícím mostem patro nad kolejemi.

Auto opět stále netknuté. Když jsem šel vyhodit nějaké odpadky, všiml jsem si, že autu na druhé straně ulice někdo rozbil zadní okénko. Uff, to bylo těsně.

Druhá noc v hotelu Hyundai Santafe byla o poznání horší. V noci značně poklesla teplota (během našeho 40 hodinového pobytu měla teplota rozpětí 20 °C) a mně byla v autě hrozná zima. Na dálku jsem proklínal kluky, protože nebýt toho blbého auta, hodil bych do toho vidle a šel spát na nějaký hostel. Netroufl jsem si tu ale nechat auto přes noc jen tak.

Ráno jsem byl roztřelený jak špatně zahrdlená brokovnice. Aspoň jsem vstal dříve.

Připravil jsem si svačinu a oběd, posnídal zbylé zásoby, uklidil auto a vyrazil směr park Milénium, kde byla moje první dnešní zastávka. Zkusil jsem svou jízdenku ze včerejška a ještě jsem stihl jednu jízdu, než uplynula 24 hodinová perioda lístku. K Milénium parku jsem se tak dostal poměrně brzo. Tak brzo, že jsem se v něm na chvíli zastavil a vyřídil si pár pracovních emailů při pohledu na okolní mrakodrapy.

Tento park je jeden z několika parků, které oddělují centrum Chicaga od pobřeží Michiganského jezera (Grand park, Buckinghamské zahrady, prezidentské zahrady a další). V parku Milénium se nachází známá Cloud gate, která nabízí netradiční pohled na okolní mrakodrapy. S pomocí správné kompozice, počasí a dobrého foťáku můžete vykouzlit velice originální cestovatelské fotografie.

Já pokračoval dál ke koncertní hale a pak dál, přes silnici blíže k jezeru. Celá sestava parků na mne zapůsobila mnohem více, než Central park. Nevím, jestli to bylo těmi architektonicky hodnotnými objekty, jezerem, které obklopuje park z jedné strany nebo Chicagem samotným, ale cítil jsem se mnohem lépe, než v Central parku.

Prošel jsem se po pobřeží až k hvězdárně Adler. Cestou jsem dlouze přemýšlel nad tímto výletem, kdo a co mi chybí z ČR, jestli bych se tu zvládl usadit, nad minulostí, budoucností a co se na tomto výletu povedlo a co ne. Ale to je námět na jiný článek.

Prošel jsem kolem místního akvária Shedd, které je také součástí CityPassu, ale akvárium mne zrovna nelákalo.

Na příjezdové cestě můžete najít dvě sochy. Blíže hvězdárně sedí Mikuláš Koperník, dále od hvězdárny Karel Havlíček Borovský.

Jestli si říkáte, co dělá socha Borovského tady, asi nevíte, že Chicago bylo v 30. letech 20. století druhé největší československé město podle počtu Čechoslováků. Antonín Čermák to zde dotáhl až na starostu. Byl velice oblíbený, a když schytal kulku místo Rooswelta, který ho osobně vezl do nemocnice, Chicago mu vystrojilo největší pohřeb v dějinách města.

Smutné na tom je, že české dědictví a česká obce není v Chicagu moc vidět. Čermák tady sochu nikde nemá, ale je po něm pojmenována jedna ulice. Samotná socha Borovského by potřebovala renovaci. Nápisy nejde vůbec přečíst.

Když přišel přímo k hvězdárně, uvažoval jsem, jestli jít dovnitř. Čas na plnou prohlídku jsem úplně neměl, ale mohl jsem aspoň nakouknout. Ke vchodu se blížila skupina lidí, evidentně skupinová prohlídka a mně blesklo hlavou, že bych se mohl vmísit do davu a proklouznout tak dovnitř. Když se přiblížili, zjistil jsem, že se jedná o skupinu mentálně postižených lidí. V tom by problém nebyl, zapadl bych jako nic a nemusel bych ani nic předstírat, stačilo by se tvářit normálně, problém byl, že se jednalo o skupinu mentálně postižených černochů.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli náhodou nemám v batohu krém na boty, ale pak jsem se na to vybodl a radši to obrátil zpět na sever. Prošel jsem mezi Shedd akváriem, přes Buckinghamskou fontánu (mimo provoz), až k soše sedícího Lincolna. Hned vedle je asi nejlepší muzeum v Chicagu, jak tvrdí vstupní dveře muzea Field. Honosí se několika tituly nejlepší muzeum na světě dle TripAdvisoru několikrát po sobě. Ze zkušenosti už ale vím, že je potřeba se s těmi tituly držet trochu na uzdě.

Neměl jsem čas, tak jsem jenom nakoukl na 20 min dovnitř. Použil jsem opět svůj trik s mapou, protože na ten skok se mi opravdu nechtělo platit $22 USD za nejlevnější vstupné. $36 USD stojí plné vstupné.

Je to přírodovědné a antropologické muzeum a určitě by se tu dal strávit taky celý jeden den. Kdybych si měl volit znova, asi bych šel radši sem než do vědecko-technického muzea, kde jsem byl.

Z muzea jsem zamířil rovnou na sever podél Michigan Avanue  až k mostu DuSable přes kanál. Odtud je krásný výhled na námořní molo, Trump Tower (ano, i tady má Trump věž) a slavný Chicago tribune (deník, který vychází od roku 1847), věže Marina s neobvyklým parkováním a mnoho dalších historických budov.

Tady si člověk může vybrat, jestli chce jít po horním nábřeží, kde jsou auta a semafory nebo stezkou po dolním nábřeží. Já to tak střídal. Jestli někde stojí za to se projít v Chicagu, je to právě tady. Mosty a zdejší kanál se objevil v několika filmech, např. i v Temném rytíři.

Stezka má opět zvláštní, osobitou a nezaměnitelnou atmosféru. Živoucí minulost, která dýchá okolo vás. Tady bych se klidně ještě někdy prošel.

Při cestě po nábřeží se i rapidně měnilo počasí. Ochladilo se z příjemných 22 °C, zatáhlo a začalo slabě pršet.

Velká jezera jsou tak velká, že si myslíte, že je to moře. A stejnou nestálost počasí jako způsobuje moře, způsobují i jezera. Během 30 min chůze okolo kanálu a později hlouběji v centru, se počasí změnilo asi 4krát. Asi mi chce Chicago naznačit, že nejvyšší čas zvednout kotvy.

Cestu k mé poslední zastávce – mafiánské bance, kterou vyloupil Joker v Temném rytíři, jsem záměrně zvolil tak, abych minul několik dalších míst, které se váží na historii opravdového chicagského podsvětí. Většinou se jednalo o místa, kde pobýval Al Capone nebo kam se chodil bavit.

Intro Temného rytíře…

…se odehrává ve skutečnosti v budově teď už bývalé pošty, jak jsem bohužel zjistil. Ulici, na kterou Joker utíká, jsem našel snadno, ale tu správnou budovu – to bylo horší. Chodil jsem okolo ní, jak slepá myš okolo stěny, za níž je ementál. Nejprve jsem vlezl do nové budovy pošty, 10 min v ní bloumal, než jsem usoudil, že to tady není. Chodil jsem dál a hledal 404 West Harrison, což měla být adresa budovy. Vtipné bylo, že jsem opravdu celou dobu chodil doslova okolo ní.

Co už vtipné nebylo, byla chvíle, kdy jsem objevil ceduli s adresou a uvědomil si, že se do budovy nedostanu, protože je z ní staveniště. Už jsem úplně neměl čas, ale nedalo mi to proklouznout otevřenými dveřmi dovnitř. Vyhnul jsem se několika lidem ve vedlejším sálu a snažil se jít dál, když jsem uslyšel, jak někdo začal zavírat dveře, kterými jsem přišel. Než jsem stihl doběhnout zpátky, byly už zavřené.

Jak na potvoru nikde nikdo. Vydal jsem sem okolo vnější zdi směrem k rohu, kde jsem si myslel, že jsem viděl další vstup, ale chyba lávky. Staveniště bylo dobře uzavřeno. Abych to shrnul, zhruba za 3,5 hodiny mi letí letadlo, auto snad parkuje slabou půlhodinu pěšky ode mne, já se musím dostat nějak přes půlku Chicaga, natankovat a vrátit auto a najít správný terminál. A teď trčím na staveništi bývalé pošty, co hrála před 10 lety v mém oblíbeném filmu. Uff…

Když jsem začal intenzivně přemýšlet, kde bych sehnal školní autobus [jste se nedívali na video až do konce 😉 ], slyšel jsem vzdálené hlasy. Začal jsem volat směrem k nim. Za chvíli se připotáceli tři obtloustlí dělníci v reflexních vestách, které by stejně tak mohly sloužit jako plachty na plachetnici. Muži na mně mluvili jazykem, který vzdáleně připomínal angličtinu.

Složitě jsem jim vysvětlil, co tu dělám, jak jsem se dostal dovnitř a že hlavně potřebuji ven. Zkuste si představit situaci, kdy jste strávili noc klepáním se zimou v autě, ušli právě tak 15 km a máte někomu krkolomnou angličtinou vysvětlovat, že jste se chtěli podívat, kde se natáčela úvodní scéna z nějakého 10 let starého filmu, kde vykradou banku.

S Korejcem, co umí Hello a Good bye bych asi v tu chvíli domluvil na společné rande lépe než s těmi třemi. Nakonec někam zavolali vysílačkou a ten někdo otevřel dveře a já byl zase venku. Hurá! Čas nabrat směr Evropa.

Došel jsem k auto a po cestě naháněl WiFi signál. Jak na potvoru nikde nic. Chtěl jsem si ještě zkontrolovat dopravní situaci, ale nakonec jsem to musel risknout. Byl jsem trochu za plánem. Došel jsem k auto, snědl připravený oběd a vydal se na cestu.

Cesta šlapala až kupodivu lehce. Hned první nájezd na dálnici jsem těžce netratil, ale otočka do protisměru a nacpání se do pruhu stylem alá prase z Práglu, to vyřešilo. Část cesty na letiště má speciální pruhy, které jsou vyhrazené pro auta směr letiště, ale bohužel je nemají po celé délce a asi by to ani nedávalo smysl. Zácpa byla, ale pořád jsme popojížděli.

Až tady jsem si uvědomil, jak se ty zácpy tvoří. Silnice má sice tři, místy čtyři pruhy, ale nemá dostatečně dlouhý pruh napojovací pruh. Řidiči jsou tady zvyklí jezdit tak, aby mohl řidič luštit křížovku řidiče před ním, takže se auto, které přijíždí z nájezdu, nemá kam zařadit, to samé platí na rozdvojení atp.

Ač jsem měl zpoždění, podařilo se mi nahnat. Jízda měl trvat 50 minut, ale trvala i s natankováním sotva 40 min. Problémy začaly až při vracení auta. Stevard mi předal účet, na kterém bylo dalších $70 USD navíc, než jsme měli domluveno. Ohradil jsem se a snažil se reklamovat účet. Stevard mne poslal za manažerem v kanceláři. To bylo zhruba 13:30. Můj let měl odlétat 15:25, boarding začínal v 14:45 a já ještě neměl ani palubní lístek.

V kanceláři půjčovny aut jsem málem omdlel, když jsem vidět tu frontu lidí. Chvíli jsem stál ve frontě, ale pak jsem popadl jednoho chlápka, co měl na štítku manažer. Vysvětlit jsem mu situaci. On mi naopak vysvětlit, že když jsme si půjčili auto v 11:27 a vrátili ho v 13:24, tak jsou to tři extra hodiny navíc a za to je přirážka.

Hned mi blesklo hlavou, kde je problém. Auto jsme půjčovali ve Washingtonu D.C., který je o hodinu pozadu oproti Chicagu, proto ty tři hodiny, i když to na první pohled vypadá na zhruba dvě. Nechal jsem si to pro sebe a argumentoval dál, že když se na to podívají, nedává to smysl, že to jsou dvě hodiny.

Dalších 30 min onen manažer strávil ťukáním do PC, konzultacemi s kolegy, kterým postupně vysvětloval, co se děje, aby nakonec slavnostně zavolal manažera manažerů a ve třech se podívali pořádně na lístek, kde viděli Washington D.C., tak jim došlo, co mi (a Michalovi) asi po 10 sekundách.

Zkusil jsem to jinak. Argumentoval jsem, že jsme si to objednali skrze priceline.com, že jsem to tak v USA i v jiných zemích dělal u jejich společnosti 5krát za poslední čtyři měsíce a že čas nikdy nehrál roli a že bylo jedno, kdy jsem auto vrátil. To byla mimochodem pravda.

Oni si zase razili svou, že to je irelevantní, důležité je, co je v naší smlouvě. Zkoušel jsem to ještě potom přes zdvořilost k pravidelnému zákazníkovi, ale to mně poslali také do háje. Hodili na stůl ultimátní výmluvu, že tohle si vlastně musím vyřešit s pobočkou ve Washingtonu, že oni jsou sice stejná firma, ale když to k nim vracím, oni s tím vlastně nemají nic společného. A to mi řekli v 14:29. Za 16 minut se mám nastoupit do letadla, kam nemám lístek.

Utíkal jsem na autobus směr terminál 5. Na letence jsem měl sice terminál 3, ale včera jsem si na Sky Decku kontroloval odlety stejné linky a kromě toho, že většina letů za posledních 14 dnů byla zpožděných, jsem si všiml, že letadla odlétala z Terminálu 5.

Autobus to bohužel bral postupně. Terminál 1, 2, 3 a pak 5. Kam se poděla čtyřka, to netuším. Vlezl jsem na 5tku terminál, přeběhl ho z jedné strany na druhou. Nikde žádný AirBerlin. Podíval jsem se na mapku, která uváděla, že AirBerlin přílety jsou na terminálu 5, ale odlety na terminálu 3. 14:48 – tik tak, tik tak…

Letím na metro směr terminál 3. Popisek v metru říká, že AirBerlin je na 5tce. WTF??? Konečně dojíždím na terminál 3. Ptám se prvního pracovníka letiště, na kterého narazím. Pár muže a ženy. Muž říká, že AirBerlin je támhle vzadu, žena říká, že jsou na terminálu 5. WTF???

Běžím přes terminál dál a hledám AirBerlin. Potkávám tři policisty, co mi říkají, že AirBerlin je tady, na terminálu 3 a je to tak 30 m od nás. Přeletím na konec haly (60 m) a nikde žádný AirBerlin. Na konci haly se ptám dvou pracovníků personálu, kde je AirBerlin. Jeden říká, že se přestěhovali a druhý říká, že jsou tady 20 m zpátky a že se mám zeptat tady paní.

Paní to byla už v letech a v hodně letech. Myslím, že ani pořádně neviděla, že jsem se před ní postavil, jak měla povadlá oční víčka. Řekla mi, že AirBerlin je hned tady a ukázala na ceduli American Airlines. WTF?????

Jdu dál a ptám se dalších dvou slečen mého věku, jestli by mne dovedli k AirBerlin (14:54). Říkají, že AirBerlin se před týdnem kompletně přestěhoval na terminál 5. V tu chvíli jsem měl chuť někomu kompetentnímu z AirBerlin rozbít hubu.

15:02 jsem zpět na terminálu 5. Marně hledám AirBerlin. Až jedna paní mne zachránila a ukázala na ceduli SAS, kde mi řekli, že AirBerlin je box hned vedle, ten s nápisem nějaké etiopské aerolinky.

S čekáním ve frontě jsem se neobtěžoval a rovnou oznámil, že se omlouvám, ale potřebuji okamžitě odbavit. Řekl jsem jim číslo letu a paní mi řekla, že check-in je uzavřený. Já jsem ji na to řekl, že mne to absolutně nezajímá, ať si nejprve udělají pořádek v tom, kde kdo je a kdo to všechno má vědět a pak na mne vytahuje, co je a není zavřené. Problém prý nebyl ve mně, boarding ještě nezačal, ale v zavazadle. Na to jsem paní odpověděl, že to už mne vůbec nezajímá, že mou krosnu může klidně odnést v zubech sama do letadla, jestli to chce, ale já letím i s krosnou do za 10 min do Evropy a že by měla přestat vymýšlet výmluvy a začít něco ťukat do počítače. O chvíli později jsem měl lístek a upaloval do fronty na kontrolu – další problém, neskutečná fronta.

Pána, co usměrňoval frontu, jsem se zeptat, zda mají nějaký fast track, ale řekl, že ne. Vyhlédl jsem si nejrychleji postupující frontu a zařadil se do ní.

Úmorné čekání a tlačení fronty i očima. Milimetr po milimetru. Když mi pípli lístek, věděl jsem, že už jsem za vodou, že beze mne už neodletí. Vím, jak systémy na letišti fungují a teď ví, že jsem tady někde a budou mne, když tak vyvolávat.

U bezpečnostní kontroly č. 2 jsem hodil velkou myšku dopředu a rentgenem doslova proběhl. Když jsem doběhl k bráně, kde mne chtěli zrovna vyvolat, práskl jsem svůj palubní lístek na stůl stevardce, ať si ho pípne (15:27). Vstoupil jsem do letadla a za mnou zavírali dveře.

Zkusil jsem si nejprve sednout na místo s extra místem (XL místa), ale po 5 min mne odhalili. Přišel jsem na své místo, ale bylo obsazené. Vybral jsem si náhradní místo, u okna s krásným výhledem. Dokoukal jsem 5. sérii Hru o trůny, dítě Brigit Johanesové a pak si vytáhl notebook a pod rouškou tmy opět usedl na XL sedačku a začal ťukat tento článek.

Aby toho nebylo málo, AirBerlin se nám postaralo o další vzrušení. Sice jsme tentokráte přistáli tam, kde jsme měli, ale nikdo se neobtěžoval naložit v Berlíně během 3 hodin naše kufry do letadla a když jsme přistáli v Praze, asi 50tka lidí shánělo svoje zavazadlo. A my byli mezi nimi.

Já jsem vysedal jako jeden z prvních z letadla a viděl, co vykládali. Jasně jsem viděl, že odvezli jenom 6 kufrů na vyzvednutí. Říkal jsem to klukům, ale oni si jenom mysleli, že je straším.

Na přepážce nás odpálkovali, že si to máme vyřídit online s AirBerlin. Skvělý konec výletu. Reklamace s AirBerlin bude ještě na bůh ví jak dlouho.

Aby toho nebylo málo, tak mne pracovníci ještě poslali špatně a já musel na Tigelu, konkrétně u bran C projít znova bezpečnostní kontrolou. Takové hňupy, jako tam, jsem ještě nezažil. A to už jsem potkal slušná esa.

První magor mi třískl s notebookem, jako kdyby to byly boty. Pak mne seřval, že držím pas v ruce a že s ním nesmím projít rámem. Když jsem se ho zeptal proč, pouze začal řvát německy, ať dám (asi) ten pas do krabičky. Další nýmand po rentgenu si prostě nemohl odpustit zevrubnou prohlídku skoro celého mého těla. Byl poctivý a opravdu si to užíval. Buřtík za ním si zase všiml, že mám nějaký zbytek vody v cestovní láhvi a začal mi něco mluvit německy. Na to jsem mu anglicky odpověděl, že to není více než 100 ml a že německy opravdu neumím. To opětoval další salvou nesrozumitelného německého mumlání, k čemuž přidal zřetelné a pomalé „Da sis Deutchland, nicht English, Deutch,…“ Poslal jsem ho do prdele. Česky.

Pak vytáhl nějakou brožuru, kde mi ukazoval nějaké nařízení. Zdvořile jsem ho upozornil, že si přečetl pouze první část věty, kde se píše, že se nesmí transportovat obaly od kosmetiky nepřesahující 100 ml a znovupoužitelné láhve (konec prvního řádku věty), aniž by byly zabaleny do plastových sáčků o minimálním objemu 1 l.

Snažil jsem se mu vysvětlit, jak funguje anglické sousloví, ale byl to marný boj. Vylil jsem obsah vody do kontejneru, který byl ještě před rámem a oni mne samozřejmě poslali znova přes rám a ten magor, co mne prohledával poprvé a co celou dobu stál asi metr ode mne, se pojal mne znova prohledat, se stejnou pečlivostí jako předtím.

Shrnuto potrženo… AirBerlin + Tigel = katastrova. Pokud vás to čeká také, good luck.

Omlouvám se za chyby a chybějící fotky. Doplním zítra. Článek jsem psal napůl spící a jsem úplně K.O.

Advertisements

KUTlime se představuje:

Jsem snílek, chorobný workoholik, detailista, flákač, publicista, hráč, buřič, závislák na produktivismu, technologiích a návratu zpět na strom. Extrovertní samotář, cholerik, kterému pořád v testech vychází sangvinik. Bývalý fotograf, budoucí cestovatel, současný amatérský terapeut. Věčný geek a kritik, nerozpoznatelný bodybuilder a mnoho dalšího. Kontroverze a renesance sama Mám mozek a nebojím se ho používat. Mám mnoho vlastností, které mne činí na první i druhý pohled nesnesitelným člověkem, za to ceněným spolupracovníkem. Seznámení se mnou pouze na vlastní nebezpečí. 8-)
Příspěvek byl publikován v rubrice Cestování se štítky , . Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s